Předchozí díl: O nejpřednějším knězi při Mši svaté (kap. 2, 5)
Svatý Pavel píše k Židům: „Všeliký zajisté velekněz k obětování darů a (konání) obětí ustanoven bývá. A protož potřebí jest, aby i tento – Ježíš Kristus – měl něco, co by obětoval.“1 Svatý Pavel nedokládá, co Kristus Pán má, aby obětoval: ponechávaje, abychom sami o tom uvažovali. I musíme se tedy tázati: Jakou oběť přináší Kristus Pán svému nebeskému Otci ve svém úřadu jakožto Kněz nejvyšší?
Cena daru musí odpovídati znamenitosti pána
Dar Krista Ježíše nemůže býti nepatrný a obyčejný, nýbrž musí býti obětí nekonečné ceny, aby byl hodným Boha nesmírného. Nebo čím větší a znamenitější jest pán, tím vzácnější a vznešenější musí býti i dar, jenž mu má býti věnován. Kdyby chtěl kdo krále anebo císaře poctíti hrstí bobů, špatného poděkování by se dočkal, ba velice směšným by se stal! Všemohoucí Pán Bůh je však tak nesmírně velebný a nade vši míru vznešený, že nebe i země pospolu mají vůči němu menší cenu, nežli hrsť bobů vůči císaři. Poslyš, co o něm mluví mudrc v Písmě svatém: „Jako návažek váhy (to jest: jako zrno, které na váhu kladeno bývá na vyrovnání), takť jest před tebou okršlek země; a jako krůpěje rosy před svítáním, kteráž sestupuje na zemi.“2 Jestliže dle svědectví Písma svatého země celá jen jako krůpěj rosy oproti Bohu ceněna býti může, kde v širém světě nalézti, co by hodno bylo, aby jemu důstojně obětováno býti mohlo? Ba, co pak chce Kristus Pán i v celém nebi kromě Boha nalézti, čím by mohl nejsvětější Trojici Boží jakožto hodnou a příjemnou obětí uctíti?
Jen člověčenství Krista Pána hodno obětování Bohu
Slyš a žasni! V celém širém nebi a na celém převelikém světě nalezl jen jednu věc, jež hodnou byla, aby nesmírnému Bohu obětována byla: Jest to jeho vlastní, nejsvětější, neposkvrněné, přepožehnané člověčenství. V příčině té praví vhodně svatý Jan Zlatoústý: „Kristus Pán byl i Obětí i Knězem; Obětí dle těla; Knězem dle Ducha; on sám obětoval i byl obětován.“3 A podobně vyjadřuje se i svatý Augustin, řka: „Kristus Pán jediný byl Knězem takovým, jenž byl zároveň i Obětí; neboť neobětoval Bohu Otci nic jiného, leč sama sebe,“ právě proto, že nemohl mezi poklady nebes i země nalézti nic jiného, co by bylo mohlo nejsvětější Trojici býti obětí důstojnou.
Toto člověčenství Ježíše Krista jest tím nejvzácnějším i nejcennějším, co všemohoucí Ruka Boží stvořila. Tak to zjevila sama Matka Boží svaté Brigitě, když jí řekla: „Člověčenství Ježíše Krista jest tím nejdrahocennějším, co kdy bylo a posud jest.“4 Neboť štědrá Ruka Boží obdařila člověčenství Ježíše Krista tolika a takovými poklady milostí, a takovou dokonalostí, že jí ani nemohla již více a větších předností uděliti.
Tomu nesmí se ovšem rozuměti tak, jako by Bůh tvoru svému již větších předností uděliti nemohl; ale rozuměti třeba slovům těm v ten smysl, že lidská přirozenost Ježíše Krista více a větších předností pojmouti již nemohla. Ačkoliv Matka Boží jest nevýslovně krásná, svatá i vznešená, není přece u porovnání s člověčenstvím Ježíše Krista více nežli hořící pochodní u porovnání se světlem slunce.
Pro tuto nejvyšší dokonalost bylo člověčenství Ježíše Krista již na zemi uctíváno netoliko od zbožných lidí, ale i od milých andělů. A nyní, kdy po pravici nebeského Otce trůní, poctíváno jest tím více. A neděje se tak z jiné příčiny, leč proto, že v lidské přirozenosti Krista Ježíše, jakožto Hlavě veškerého pokolení lidského, je tolik dokonalostí soustředěno, jako jich Bůh v žádném jiném rozumném tvoru nesoustředil.
Bůh obdařil v nevýslovné štědrosti své anděly při jejich stvoření svatostí neocenitelnou a i jinými, z míry vzácnými vlastnostmi. Také udělil z pouhé dobroty své mnohým zbožným lidem a velikým světcům při jejich stvoření mnohých vznešených milostí i ctností, i veliké svatosti. Více než všechny však zahrnul mnohými, nepochopitelnými milostmi, přednostmi i dokonalostmi nejblahoslavenější Pannu Marii, a to netoliko při jejím stvoření, ale i později v jejím přesvatém životě. Ale všechny tyto milosti i přednosti, kterých Bůh uštědřil andělům, svatým, i nejblahoslavenější Panně Marii sjednotil Duch Svatý v lidské přirozenosti Ježíše Krista. Mimo to přidal jí ještě mnohých jiných milostí, dokonalostí i nebeských pokladů. A nyní tedy posuď sám, jak nevystihle ušlechtilé, příjemné, moudré, vznešené i slavné je člověčenství Ježíše Krista; ano, jaké nevystihlé moře všech dokonalostí v sobě pojímá i uzavírá!
A toto člověčenství Ježíše Krista jest jedinou vzácnou obětí, kterou nejvyšší Kněz, Ježíš Kristus, nejsvětější Trojici Boží denně ve všech Mších svatých přináší i obětuje! Ano, On obětuje netoliko toto své člověčenství, ale s ním zároveň všecko to, co tato jeho nejsvětější přirozenost lidská k větší cti a chvále nejsvětější Trojici Boží na zemi po třiatřicet roků v nejvroucnější lásce vykonala, i co v nejtrpčích bolestech vytrpěla. Obětuje tedy veškeré skutky kající i veškerá umrtvení; veškeré kázání i učení; všechna vytrpěná pronásledování, pokořování; všechny posměchy i potupy; všechny bolesti, šlehy při bičování, bodení trnů při korunování, otřesy při přibíjení na kříž, rány, muky, trýzně; všechny své slzy; všechny krůpěje potu; všechnu vodu i růžovou Krev, jež vytekly z boku Jeho. Toto všecko představuje Kristus Pán ve všech Mších svatých nejsvětější Trojici Boží před oči a obětuje jí to způsobem právě tak mocným i pokorným, jakým totéž přemocně jí byl obětoval v životě i smrti na zemi.
Člověčenství Krista Ježíše je spojené s božstvím
Co však měrou nejvyšší ceniti dlužno, je to, že Kristus Ježíš neobětuje tohoto svého člověčenství samotného, ale že je přednáší před nejsvětější Trojici zároveň spojené se svým božstvím. Nebo ač se v oběti Mše svaté nejsvětější Trojici neobětuje božství, nýbrž člověčenství Ježíše Krista, obětuje se přece toto jeho člověčenství v takové dokonalosti, jaké se mu dostalo skrze spojení s božstvím. Skrze toto spojení stalo se člověčenství Ježíše Krista samo jako božským, ano bylo obohaceno poklady neskonalými a účastno neskonalé ceny a neskonalé důstojnosti. Z toho všeho můžeš nyní uzavírati, jakou nad míru vzácnou oběť Spasitel náš ve všech Mších svatých Bohu Nejvyššímu nabízí, když mu člověčenství své způsobem tak nevystihlým obětuje!
Podoba člověčenství Kristova ve Mši svaté
Konečně třeba také uvážiti, že Kristus Pán neobětuje člověčenství svého v oné podobě, jakou má v nebesích, nýbrž v té podobě, v které na oltáři se nachází. Nebo v nebi je toto člověčenství Ježíše Krista tolik oslavené a velebné, že i svatí andělé žasnou i se chvějí, když na vznešenost jeho hledí. Na oltáři však je tolik pokorné i ponížené, že se tomu svatí andělé na výsost diví. Na oltářích je toto božské člověčenství v podobách čili způsobách chleba a vína skryto, a jako v úzkém vězení uzavřeno. Tyto způsoby chleba a vína obkličují totiž člověčenství Ježíše Krista a uzavírají je tak, že žádnou mocí od nich odtrženo býti nemůže a v nich potud přítomno jest, pokud podoby čili způsoby chleba a vína trvají. V těchto tedy tak malých, pokorných i ponížených způsobách chleba a vína představuje se Kristus Ježíš nejsvětější Trojici, a obětuje se Jí způsobem tolik pohnutlivým, že nad tím žasne celé dvorstvo nebeské.
Co asi tomu říká nejsvětější Trojice Boží, když zří oslavy nejhodnější lidskou přirozenost Ježíše Krista v podobě tolik pokorné, takřka u nohou svých? Ó jaká oslava děje se nebeskému Otci, když jeho milovaný Syn, pro větší poctu jeho, jakožto Otce, pokořuje se až k takovému nejkrajnějšímu ponížení! Ó jaké nadmírné moci a vznešenosti nabývá oběť Mše svaté, v které právě toto pokorné obětování Ježíše Krista způsobem tajuplným se děje! Jak bohatého požehnání a jak velikých užitků nabývají tedy lidé skrze nejsvětější oběť Mše svaté, když se za ně obětuje! Kolik útěchy a občerstvení dostává se ze Mše svaté i dušičkám v očistci!
Zjevení zemřelého za dob sv. Bernarda
V knize „O slavných mužích řádu cisterciáků“ dočítáme se o tom následující, podivuhodné události: Za dob svatého Bernarda zemřel v Clairveaux řeholní bratr, jenž byl od Boha odsouzen k mukám očistcovým. Týž zjevil se jednomu ze starých kněží klášterních, a sdělil s ním, že je v očistci; i prosil ho důtklivě, aby kněží kláštera, v němž byl zemřel, nepřestávali za něho Mše svaté obětovati. Po nějakém čase zjevil se zemřelý onomu knězi opět, a sice oslavou proměněný, a řekl: „Děkuji Pánu Bohu našemu, poněvadž nyní jsem již v blaženosti nebeské.“ Kněz se ho otázal: „Kterak jsi byl vysvobozen?“ Zemřelý odpověděl: „Pojď a viz!“ Po těchto slovech uvedl ho do klášterního kostela, ukázal mu, jak tam při všech oltářích kněží stáli a s největší nábožností Mše svaté sloužili, a pravil: „Viz, touto zbrojí milostí byl jsem z očistce vysvobozen. Mše svaté jsou vítěznou mocí milosrdenství Božího. Mše svatá jest onou jedinkou, ale převzácnou žertvou čili obětí smírnou, jež snímá hříchy světa. Pravím ti dle pravdy, že těmto zbraním milosti Boží, této moci milosrdenství Božího, této smírné oběti božského Spasitele naprosto nic odporovati nemůže, leč jedině srdce nekající.“ Když starý onen kněz opět k sobě přišel a toto zjevení bratřím klášterním byl vypravoval, naplnili se všichni novou horlivostí, aby vždy s tím větší nábožností i uctivostí nejsvětější oběť Mše svaté konali.
Zázračné vysvěcení kaple samotným Kristem Pánem
Pro větší oslavu nejsvětější oběti Mše svaté nyní ještě vězme, kterak Kristus Pán sám při svěcení kaple v Einsiedelnu Mši svatou s velikou slávou sloužil.
V životopisu sv. Meinrada se vypravuje, kterak v osmdesátém roce po jeho smrti zbožný biskup kostnický, svatý Konrad, se vydal do Einsiedelu, aby kapli svatého Meinrada vysvětil. Když se v noci před vysvěcením do kaple té ubíral, aby se tam modlil, uslyšel zpěv andělů, kteříž pěli předzpěvy i odpovědi, kterých se užívá při svěcení chrámů. Když pak do kaple samé vstoupil, spatřil ji naplněnou anděly a Krista Pána samého, rouchem biskupským přioděného, an ji vysvěcuje. I jat byl takovým úžasem, že stál nepohnutě ve svatém ustrnutí. I viděl i slyšel zcela zřetelně, kterak Kristus Pán, obklíčen apoštoly, anděly a i jinými mnohými svatými, konal tytéž modlitby i obřady, kterých biskupové při svěcení chrámů užívají. Matka Boží, kteréžto na počest oltář i s kaplí sdělány byly, stála na oltáři v nejvyšší slávě, nad slunce lesklejší, nad blesk skvělejší. Po vysvěcení kaple sloužil Kristus Pán sám s největší slavností Mši svatou. Po Mši svaté zmizel celý nebeský zástup, a zanechal svatého Konrada v přeblažené radosti i sladkosti. Týž shledal v posvěcené svatyni šlépěje Ježíše Krista, vtlačené do nasypaného popela, a stěny svatým křižmem pomazané. Zrána přišedší páni žádali, aby svatý Kondrad kapli vysvětil. On odpověděl: „Nesmím jí vysvětiti, poněvadž již způsobem tajemným vysvěcena jest.“ Když však oni nepřestávali naň doléhati, aby se svěcením začal, uslyšeli všichni pospolu hlas s nebe, jenž takto po třikrát se ozval: „Ustaň, bratře! Kaple jest již vysvěcena.“ Na to svatý Konrad od svěcení upustil, a oznámil tuto podivuhodnou událost svatému Otci do Říma.5
Když jsi tuto podivuhodnou událost přečetl, snad si řekneš: „Ó kéž bych byl tehdy při svatém Konradu býval, a také zřel, co on viděl! Jak bych se byl divil, jak radoval, jak nábožný byl!“ A hle, týmž podivením budeš uchvácen, těmitéž pocity svaté radosti a vroucí pobožnosti budeš proniknut, kolikrátkoli budeš nábožně Mši svaté obcovati a při ní o vznešenosti její rozjímati. Neboť při každé Mši svaté jest Kristus Pán sám knězem obětujícím, jenž sebe sama za spásu tvou nebeskému Otci obětuje. A kolikrát sestupuje s nebe na naše oltáře, obkličují ho zástupy andělů, třeba že my jich očima tělesnýma nevidíme. Jak nábožně budeš se při Mši svaté modliti a jak za šťastného budeš se pokládati, když budeš uvažovati, že uprostřed andělů klečíš, kolikrátkoli Mši svaté obcuješ!
Konec 2. kapitoly: O VZNEŠENOSTI OBĚTI MŠE SVATÉ
Následující kapitola: O PŘEDOBRAZECH I TAJEMSTVÍCH OBĚTI MŠE SVATÉ
[1] Žid. 8, 3;
[2] Moudr. 11, 23;
[3] Hom. I.de cruce;
[4] Revelat. 3 sv.13.kap.;
[5] Stalo se tak v září roku 948. Dr. Hefele, Beiträge zur Kirchengeschichte. Tübingen.1864.I.Bd.s.273;
Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.