I. Před svatým přijímáním
1. Hluboce se pokoříš před Bohem.
2. Zřekneš se svého zcela porušeného základu a svých náklonností, i kdyby ti je tvá sebeláska ukazovala jako dobré.
3. Obnovíš své zasvěcení slovy: Totus tuus ego sum, et omnia mea tua sunt.[1]
4. Pokorně poprosíš tuto laskavou Matku, aby ti propůjčila své srdce, abys tam přijal Jejího Syna do stejných podmínek jako Ona. Připomeneš Jí, že se jedná o slávu Jejího Syna, aby nebyl vložen do srdce tak znečištěného jako tvoje a tak nestálého, které by Mu jistě ubíralo Jeho slávu nebo které by Ho ztratilo. Kdyby ale Ona ráčila přijít a přebývat u tebe, aby [tam] přijala svého Syna, mohla by to udělat díky své vládě, kterou vykonává nad srdci, a Jí bude Její Syn přijat zcela bez poskvrny a bez nebezpečí, že Ho někdo bude urážet nebo že Ho dokonce ztratí: Bůh je v Jejím středu, nepohne se.[2] S důvěrou Jí řekneš, že všechno, cos Jí dal ze svých dober, nestačí, aby Ji uctilo, ale že svatým přijímáním Jí chceš připravit stejný dar, jaký pro Ni vytvořil věčný otec, a že Jím bude poctěna více, než kdybys Jí dal všechna dobra světa. A Ježíš, který Ji miluje jedinečným způsobem, stále ještě chce v Ní mít zalíbení a odpočinek, i kdyby to mělo být ve tvé duši, která je špinavější a chudší než chlév, do kterého Ježíši nebylo zatěžko přijít, protože tam byla Ona. Požádáš Ji o Její srdce těmito něžnými slovy: Přijímám Tě za své všechno. Dej mi své Srdce, Maria![3]
II. Při svatém přijímání
Když už budeš připraven přijmout Krista, po modlitbě Otče náš se třikrát pomodlíš: Pane, nejsem hoden[4] atd., jako bys říkal nejdříve věčnému Otci, že nejsi hoden přijmout Jeho jediného Syna pro své špatné myšlenky a nevděk vůči tak laskavému Otci, ale že je zde Maria, Jeho služebnice, která jedná za tebe a dodává ti u Jeho Velebnosti důvěru a zvláštní naději: Protože jsi mě jedinečným způsobem upevnil v naději.[5]
[Pak] řekneš [Bohu] Synu: Pane, nejsem hoden atd., protože Ho nejsi hoden přijmout pro svá neužitečná a zlá slova a pro svou nevěrnost v Jeho službě, ale že Ho přesto prosíš, aby se nad tebou smiloval, že ho uvedeš do domu Jeho vlastní Matky a že ho nepropustíš, dokud si u Ní nevytvoří domov: Zadržel jsem ho a nepropustím, o
dokud ho neuvedu do domu své matky a do komnaty své rodičky.[6] Poprosíš Ho, aby vstal a vešel na místo svého odpočinku a do archy svého posvěcení: Povstaň, Pane, k svému odpočinku, Ty i archa Tvého posvěcení.[7] Řekneš Mu, že na rozdíl od Ezaua vůbec nedůvěřuješ svým zásluhám, síle a způsobilosti, nýbrž zásluhám, síle a způsobilosti Marie, své Matky, podobně jako malý Jakub [důvěřoval] péči Rebeky, a že, ačkoli jsi naprostý hříšník a Ezau, odvažuješ se přistoupit k Jeho Svatosti, podporován a ozdoben zásluhami a ctnostmi Jeho svaté Matky.
[Pak] řekneš Duchu svatému: Pane nejsem hoden atd., že nejsi hoden přijmout vrcholné dílo Jeho lásky pro vlažnost a nepravost svých skutků a pro odporování Jeho vnuknutím, ale že Maria, Jeho věrná Snoubenka, je tvou veškerou důvěrou. A řekneš se svatým Bernardem: Ona je má největší důvěra, Ona je veškerým důvodem mé naděje.[8] Můžeš Ho také poprosit, aby znovu sestoupil do Marie, své nerozlučné Snoubenky, že její lůno je právě tak čisté a Její srdce hoří láskou právě tak jako kdysi a že když On do tebe nesestoupí, Ježíš ani Maria v tobě vůbec nebudou utvořeni a ani tam nebudou mít důstojný příbytek.
III. Po svatém přijímání
Po svatém přijímání, když jsi vnitřně usebrán a máš zavřené oči, uvedeš Krista do srdce Mariina. Dáš Ho Jeho Matce, která Ho přijme s láskou, dá Mu čestné místo, bude se Mu hluboce klanět, bude Ho dokonale milovat, upřímně objímat a vzdá Mu v duchu a v pravdě mnoho poct, o kterých se nám v našich temných mrákotách ani nesní.
Nebo klidně zůstaneš hluboce pokořen ve svém srdci v přítomnosti Krista dlícího v Marii. Nebo zůstaneš jako nevolník u brány Králova paláce, kde On právě hovoří s Královnou. A zatímco spolu rozmlouvají, aniž tě k tomu potřebují, v duchu budeš procházet nebem a celou zemí a prosit všechny stvořené bytosti, aby děkovali Ježíši, klaněli se Mu a milovali Ho v Marii místo tebe: Pojďte, klaňme se.[9]
Nebo prostě sám ve spojení s Marií požádáš Ježíše o příchod Jeho království na zemi skrze Jeho svatou Matku, o božskou moudrost, o božskou lásku, o odpuštění svých hříchů nebo o nějakou jinou milost, ale vždycky skrze Marii a v Marii. Na sebe se přitom budeš dívat nevraživě a řekneš: Pane, nehleď na mé hříchy, ale ať tvé oči na mně vidí jen ctnosti a zásluhy Mariiny.[10] A dodáš, když si vzpomeneš na své hříchy: Já jsem největší nepřítel, kterého mám na krku. To já jsem spáchal ty hříchy[11] nebo: Od člověka podlého a lstivého mě vysvoboď[12] nebo: Můj Ježíši, je třeba, abys Ty rostl v mé duši a já se umenšoval.[13] Maria, je třeba, abys Ty ve mně rostla, a já abych byl méně, než jsem byl předtím. Ježíši a Maria, rosťte ve mně a množte se [i] v ostatních kolem mne.[14]
Existuje bezpočet jiných myšlenek, kterými tě Duch svatý zásobuje a bude zásobovat, jestliže budeš docela niterný, umrtvený a věrný té velké a vznešené mariánské úctě, které jsem tě právě naučil. (Sv. Ludvík mluví v kontextu knihy, pozn. KL) Ale pamatuj si, že čím více necháš při svatém přijímání jednat Marii, tím více bude oslaven Ježíš. A tím více necháš jednat Marii pro Ježíše a Ježíše v Marii, čím hlouběji se budeš pokořovat čím více Je budeš poslouchat v pokoji a mlčení, aniž by ses trápil, že Je nevidíš, neokoušíš ani necítíš. Vždyť spravedlivý žije z víry všude a zvláště ve svatém přijímání, které je úkonem víry: Můj spravedlivý žije z víry.[15]
Převzato z: Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu: O pravé mariánské úctě. S církevním schválením vydáno Maticí cyrilometodějskou s. r. o. v Olomouci r. 1999. Překlad P. ThLic. Filip M. Ant. Stajner OP.
[1] Jsem celý Tvůj, moje drahá Paní, se vším, co mám.
[2] Žl 46,6: Deus in medio eius non commovebitur.
[3] Accipio te omnia. Praebe mihi cor tuum, o Maria! Srv. Jan 19,27; Př 23,26
[4] Dómine, non sum dignus, ut intres sub tectum meum: sed tamtum dic verbo, et sanábitur ánima mea. (Viz mešní řád.)
[5] Žl 4.10: Quoniam singulariter in spe constituisti me.
[6] Pís 3,4: Tenui eum, nec dimittam, donec introducam illum in domum matris meae, et in cubiculum genitricis meae.
[7] Žl 132,8: Surge, Domine, in requiem tuam, tu et arca sanctificationis tuae.
[8] Haec est maxima fiducia mea; haec tota ratio spei meae (Sermo De aquaeductu, č. 7).
[9] Žl 96,5: Venite, adoremus, venite.
[10] Žl 17,2: Sed oculi tui videant aequitates Mariae. Druhou větu přidal sv. Ludvík.
[11] Mt 13,28: Inimicus homo hoc fecit.
[12] Žl 43,1: Ab homine iniquo et doloso erue me. (Srv. též se stupňovými modlitbami na počátku mše sv.)
[13] Jan 3,30: Te oportet crescere, me autem minui.
[14] Gn 1,28: Crescite et multiplicamini.
[15] Žid 10,38: Justus meus ex fide vivit. Srv. Řím 1,17; Gal 3,11; srv. sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae III, qu. 78, art. 3.