O společném obrácení kněze a lidu

16. 4. 201008:00


Proč kněz stojí obrácen stejným směrem jako lid?

Při tradiční mši svaté stojí po většinu doby kněz a lid s pohledy upřenými stejným směrem. Tradičně je to přímo k východu, a proto se směrem na východ stavěly i křesťanské chrámy. Obrácení k východu při modlitbě bylo křesťanům vlastní po celou historii Církve.[1]

Význam obrácení na východ

Symbolika této orientace (orient = východ) spočívá v tomto: na východě vychází slunce – zdroj světla a života, čímž se stává často užívaným symbolem Krista. Tak obrácením na východ chceme vyjádřit naše obrácení na Krista v očekávání jeho příchodu na konci časů.

Svědectví Písma svatého

K takovému významnému chápání východu nám jsou podporou i vyjádření Písma svatého. Mezi jinými např.: „Zpívejte Bohu, který vystupuje na nebe, k východu /ad orientem/.“ (Ž 68,33n) „Kde je ten novorozený král židovský? Neboť viděli jsme hvězdu jeho na východě /in oriente/, i přišli jsme se poklonit se jemu.“ (Mt 2,2) Když Ježíš vstupoval na nebesa z Olivové hory, podle prastaré tradice se vzdaloval také směrem na východ. Ve Skutcích pak čteme: „Muži galilejští, proč stojíte a hledíte do nebe? Ten Ježíš, který vzat jest od vás do nebe, přijde tak, jak jste ho viděli do nebe jíti.“ (Sk 1,11) A tak svým postojem v liturgii, kdy jsme všichni společně obráceni jedním směrem, vyjadřujeme naše očekávání a láskyplnou touhu po Pánu. Jako bychom společně v zástupu volali „Marana tha!“ – Přijď Pane Ježíši (1 Kor 16,22).

Připravenost Božího lidu

Zároveň hledíme dopředu, vstříc novým úkolům, ke kterým nás Pán na naší cestě povolává a vyjadřujeme svoji připravenost. „Buďte bedra vaše přepásána a hořte svíce v rukou vašich, a vy buďte podobni lidem, kteří čekají na pána svého, až se vrátí ze svatby, aby, když přijde a zatluče, hned mu otevřeli.“ (Luk 12,35–36)

Kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.) ve své knize Duch liturgie k orientaci při liturgii píše: „Směr modliteb k východu je od počátku existující tradicí a základním výrazem křesťanské syntézy kosmu a dějin, zakotvením v jedinečném ději spásy a výrazem směřování k přicházejícímu Pánu. Je v ní vyjádřena stejně tak věrnost k onomu již darovanému, jako i dynamika cesty vedoucí kupředu.“[2]

Obrácení jedním směrem není „celebrováním ke stěně“ či „zády k lidu“

Jak by řekl Martin z Kochemu, stalo se jistě úskokem ďábelským, že lidé si výše zmíněné významy dostatečně nepřipomínali a docela na ně zapomněli. Jen tak se mohlo stát, že tak prastarý znak křesťanů jako společné obrácení na východ dostal nálepku „celebrování ke stěně“ nebo „ukazovaní zad lidu“.

Nechme ještě jednou promluvit kardinála Ratzingera: „Společné obrácení k východu nebylo „celebrováním ke stěně“, neznamenalo, že kněz „ukazuje lidu záda“, protože tak důležitou roli nikdy nehrál. Jako se v synagoze společně pohlíželo k Jeruzalému, tak se zde společně pohlíželo „k Pánu“. Jednalo se – jak to vyjádřil jeden z otců liturgické konstituce II. vatikánského koncilu J. A. Jungmann – spíše o společný směr kněze a lidu, kteří ve společném procesí směřují k Pánu. … jako putující lid Boží se vydávají k oriens, k přicházejícímu Kristu, jenž nám jde vstříc.“[3]

Nebylo by ale obrácení kněze k lidem věrnějším napodobením Poslední večeře?

V této otázce jsou skryté dva omyly.

Uspořádání hostiny v raně křesťanské době

První z nich se týká uspořádání hostiny ve starověku. V raně křesťanské době neměl předsedající společnosti u stolu místo proti ostatním. Naopak společný aspekt večeře byl vystihnut skutečností, že všichni účastnící seděli na konvexní straně stolu ve tvaru podkovy či písmene sigma.

Podstata mše svaté

Druhý omyl – zřejmě vážnější – se týká podstaty mše svaté. Podle učení katolické Církve je mše svatá zpřítomněním Kristovy kalvárské oběti, je s obětí na kříži úplně totožná, pouze způsob obětování je jiný. Tam krvavý, zde nekrvavý. To je závazné učení katolické Církve, jak bylo vyjádřeno především na koncilu v Tridentu, kde bylo třeba odmítnout mnohé hereze protestantů týkající se mše svaté.

Katolická bohoslužba tak nemůže být stále popisována pojmem hostiny nebo společenství, neboť to není jejím nejpodstatnějším aspektem. Nejdůležitějším je obětní charakter mše svaté, jejímiž předobrazy byly nedokonalé oběti starozákonní, a tak se shromáždění v první řadě upíná ke Kristu a jeho kříži (versus crucem), který je na oltáři přítomen. Sněm tridentský se vyjadřuje takto: „Proto [Kristus] zanechal při poslední večeři, v noci, v které vydán byl, své milované choti, Církvi katolické, oběť viditelnou, jaké si lidská přirozenost vyžaduje: aby nám tak stále na oči stavěl onu krvavou oběť, jež jednou na kříži vykonána býti musela. … Pán se takto prohlásil za Kněze dle řádu Melchisedechova na věky ustanoveného; jakožto Kněz obětoval Otci svému své Tělo a svou Krev pod způsobami chleba a vína; a odevzdal obé pod těmitéž způsobami svým apoštolům, jež tehdy za kněze Nového Zákona ustanovil, aby jich požívali. Dal také jim a pravým jejich nástupcům v úřadu kněžském nařízení, aby i oni dle jeho způsobu obětovali, když řekl: „To čiňte na mou památku!“ jak slovům těm Církev katolická vždy rozuměla.“[4]

Při mši svaté jako bychom byli na Golgotě

První strana mešního kánonu jasně vyjadřuje, co se ve mši odehrává.

Začátek mešního kánonu jasně vyjadřuje, co se ve mši svaté odehrává.

Když jsme přítomni na mši svaté, je to jako bychom byli společně s Marií a Janem přítomni při Kristově ukřižování. Jen je tato skutečnost naším tělesným očím skryta, proto musíme dávat tím větší pozor, abychom ji neztratili ze zřetele očí víry. Z toho pramení i četná doporučení mnoha světců ke mši svaté (některé můžete najít také na těchto stránkách), kteří nás učí, že na mši svaté se máme chovat tak, jak bychom se chovali při ukřižování Kristově.

Na mši nepřicházíme kvůli knězi

Budeme-li mít výše zmíněné na paměti, porozumíme významu obrácení kněze stejným směrem s lidem. Na mši svatou nepřicházíme kvůli knězi, nýbrž s knězem kvůli Kristu. Kněz pak stojí v čele lidu jako ten, který je vyvoleným Kristovým nástrojem, skrze něhož svou oběť Pán zpřítomňuje. Pravým Knězem, který ve mši svaté obětuje, je Kristus. On je obětujícím a zároveň obětovaným, neboť ze své vůle vydává sám sebe. To pak činí skrze lidského služebníka, kterého si vybral, a skrze jeho viditelné úkony.

„Pokud během mše není kladen do popředí Ježíš, ale společenství, které usiluje o spoustu věcí namísto toho, aby se nechalo přitahovat Pánem,“ říká Benedikt XVI., pak dochází k „zatemnění křesťanského smyslu pro mysterium“. „První a podstatný postoj věřícího křesťana, který se účastní liturgického slavení,“ pak podle papeže, „není jednání, ale naslouchání, otevřenost a přijímání.“[5]

Není ale fakt, že věřící hledí knězi na záda, znakem opovrhování laiky?

Odpověď na tuto otázku už byla částečně dána. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že na mši svaté jsme kvůli Kristu, nebudeme obrácení kněze stejným směrem s lidem chápat jako nějakou jeho neuctivost či znak opovrhování. Ba naopak – kněz se tak řadí mezi nás, je zde s námi také kvůli Kristu a jeho oběti, nikoliv kvůli prezentování sebe sama. Proto pokorně hledí vstříc ke kříži a v čele lidu přednáší Bohu i všechny jeho prosby a potřeby.

Vznešenost kněžského povolání

Výjimečnost kněze nespočívá v tom, že by byl nějakým předsedajícím společenství, nýbrž v tom, že Boží Syn se vydává do jeho rukou. Na slova kněze sestupuje na oltář a obnovuje své vtělení a smrt. Z toho důvodu je kněžství to nejvznešenější povolání. Vyučovat, vychovávat, kázat, pomáhat chudým apod. můžou i jiné osoby. To, co je vlastní výlučně knězi, se děje právě u oltáře. Z toho důvodu je kněz zvláštním způsobem z lidu vyčleněn, což naznačuje i jeho pozice při mši svaté. Vznešenost kněze je tak veliká, že sv. Jan Maria Vianney si dovolí říci: „Kdybych potkal kněze a anděla, dříve bych pozdravil kněze.“[6]

Jsou ještě další důvody pro obrácení kněze a lidu stejným směrem?

Kromě výše zmíněného eschatologického očekávání Kristova příchodu jsou ještě další důvody, které svědčí pro to, aby kněz byl obrácen stejným směrem jako lid.

Jednota

Obrácení kněze a věřících jedním směrem je i výrazem jejich hluboké jednoty.  Daleko větší jednota se promítá tam, kde lidé stojí se zraky upřenými společným směrem a tvoří tak jeden zástup, než tam, kde se dívají na sebe navzájem. Ve mši svaté vzhlíží vstříc Kristu. Jen tak, že bude každý z nás spojen s ním, můžeme dosáhnout pravé jednoty i spolu navzájem a i s celým nebeským zástupem svatých a andělů, kteří jsou při každé mši svaté také přítomni.

Pozice mluvícího a naslouchajícího

I v mezilidské komunikaci je slušností být obrácen na toho, ke komu mluvíme. Když v tradiční mši svaté kněz mluví k lidu, také se k němu obrací. Tak jej např. zdraví „Pán s vámi!“, vyzývá „Modlete se bratři“, na konci mše svaté propouští a dává požehnání. Modlitba směřuje k Bohu, a tak bychom taktéž měli být obráceni k němu.

Univerzalita Božího přebývání

Ihned se však objeví námitka, že Bůh přeci nepřebývá na nějakém konkrétním místě, a tak se k němu můžeme modlit všude. K tomu opět kardinál Ratzinger poznamenává: „Toto vědomí univerzality je plodem zjevení. Bůh se nám ukázal. Jen proto ho známe, jen proto se k němu můžeme všude s důvěrou modlit. A právě proto je – stejně jako dříve – vhodné, že se v křesťanské modlitbě vyjadřuje vztah k Bohu, který se nám zjevil. A stejně jako Bůh sám přijal tělo, vstoupil do prostoru a času země, tak je při modlitbě zapotřebí – alespoň při společné bohoslužbě –, aby naše řeč s Bohem byla „inkarnatorní“, aby byla christologická, abychom se prostřednictvím Toho, který se stal člověkem, obraceli k trojjedinému Bohu. Vesmírný symbol vycházejícího slunce vyjadřuje univerzalitu každého místa, a přesto ponechává Božímu zjevení jeho konkrétnost.“[7]

Svatostánek

Obrácení stejným směrem dostane ještě další důvod, pokud se mše svatá koná tam, kde je umístěn svatostánek. Potom je přímé obrácení modlícího se lidu k Bohu již zcela konkrétní. Ve svatostánku je pod způsobou chleba přítomen celý Ježíš Kristus se svým lidstvím i božstvím, a je tak i projevem elementární úcty, že se k němu neobracíme zády v okamžicích, kdy to není nezbytně třeba. Když přijdeme do kostela mimo mši svatou a budeme se chtít modlit, pravděpodobně ve většině  případů také nedáme přednost pozici zády ke svatostánku, ale budeme k němu automaticky obráceni čelem.

Soustředění

Kdyby kněz pronášel modlitby čelem k lidu, mohlo by to taktéž bránit v našem plném soustředění na modlitbu samotnou na úkor toho, že budeme pozorovat kněze. Obzvláště pokud je kněz nějakým způsobem „zajímavý“ – např. se hloupě tváří, má přehnanou mimiku apod.

Pohodlí kněze

Obrácení kněze a věřících jedním směrem má i tu nespornou výhodu, že kněz není ničím rozptylován a může se tak v klidu maximálně soustředit na to, co koná. Když jsou na něj upřeny zraky mnoha lidí, má to o mnoho těžší, obzvláště je-li plaché nebo stydlivé povahy.

Takový klid může ocenit např. zejména v okamžicích svatého přijímání, kdy se nemusí zaobírat tím, jak při tom zrovna vypadá.

Nenařídil ale obrácení kněze čelem k lidu II. vatikánský koncil?

Obrácení kněze čelem k lidu je záležitostí až pokoncilního liturgického vývoje, samy koncilní dokumenty se o změně orientace vůbec nezmiňují. Obrácení věřících a kněze stejným směrem není také, podobně jako užívání latiny, výlučnou záležitostí tradiční liturgie, ale naprosto legitimně se tímto způsobem slaví i liturgie nová.


[1] RATZINGER, Joseph: Duch liturgie. Barrister & Principal, spol. s. r. o. : Brno 2006, str. 65–66

[2] Tamtéž.

[3] Tamtéž str. 70–71

[4] Sess 22, cap I.

[5] Rádio Vaticana: Benedikt XVI.: Eucharistie je příliš velký dar, než aby ji bylo možno vystavovat dvojznačnostem

[6] Jan Křtitel Maria Vianney mezi námi. Refugium Velehrad-Roma s. r. o. : Olomouc 2010, str. 12.

[7] RATZINGER, Joseph: Duch liturgie. Barrister & Principal, spol. s. r. o. : Brno 2006, str. 66

Máte jinou otázku? Pošlete nám ji a my se pokusíme zveřejnit odpověď.

[contact-form 1 “Kontaktní formulář 1”]