?>

Arcibiskup Viganò k Traditionis custodes a situaci ve společnosti

Překlad nekompromisního projevu odvážného arcibiskupa Vigana, který se nedotýká pouze Traditionis custodes, ale i celkového stavu společnosti a Církve a osoby papeže Františka.

Arcibiskup Carlo Maria Viganò

Přinášíme překlad projevu, jehož autorem je arcibiskup Carlo Maria Viganò, bývalý generální sekretář Papežské komise pro Městský stát Vatikán a apoštolský nuncius v USA (2011–2016).

Arcibiskup Viganò se stal veřejnosti více známým díky svým zásluhám při odhalení několika skandálů na nejvyšších místech katolické Církve, ať už se jednalo o kauzu tzv. Vatileaks či odhalení pedofilního amerického kardinála Theodora McCarricka.

V posledních letech se z arcibiskupa Vigana stal také jeden z nejhlasitějších zastánců tradiční katolické liturgie a nauky, kritik progresivismu uvnitř Církve a rozhodný bojovník proti covidové ideologii.

Projev byl sepsán v angličtině a následně prezentován samotným autorem i v audiovizuální podobě (v obou formách zde). Mezititulky byly doplněny redakcí.


 

„Pravím vám, budou-li tito mlčeti, kamení bude volati.“ – Pán Ježíš v evangeliu podle sv. Lukáše: 19,40.

Traditionis custodes: to je incipit [„začátek“ nebo „první slova“, pozn. red.] dokumentu, jímž František imperialisticky ruší dřívější motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI.

Hned si všimneme téměř posměvačného tónu bombastického citátu z dokumentu Lumen gentium. Bergoglio [civilní jméno papeže Františka] uznává biskupy za ochránce tradice, a zároveň od nich žádá obstrukci jejího nejvyššího projevu modlitby.

Každý, kdo se v textu snaží najít stopy nějaké eskamotáže ve snaze jej omluvit, by měl vědět, že původní návrh, jež byl zaslán Kongregaci pro nauku víry k revizi, byl v porovnání s konečnou verzí mnohem drastičtější. To jen potvrzuje, že ani nebylo třeba žádného zvláštního tlaku ze strany dlouhodobých odpůrců tradiční liturgie (počínaje např. učiteli ze Sant’Anselma [pontifikální univerzita v Římě]) k přesvědčení Jeho Svatosti, aby se pokusila o to, co jí jde nejlépe – demolici.

Ubi solitudinem faciunt, pacem appellant. [„Oni (Římané) zpustoší zem a říkají tomu mír.“ Citát z Tacitova díla Agricola.]

Františkův modus operandi
František se opět zřekl zbožné iluze hermeneutiky kontinuity, když uvedl, že koexistence obou forem – vetus a novus ordo – je nemožná, protože představují dva neslučitelné doktrinální a eklesiologické postoje.

Na jedné straně máme apoštolskou mši, jež je hlasem Kristovy Církve, a na straně druhé máme montiniánskou „eucharistickou bohoslužbu“, jako hlas koncilní církve. [Montini bylo civilní jméno papeže Pavla VI. Viganò zde má na mysli mši Pavla VI. z roku 1969 nazývanou též Novus ordo missae nebo prostě jen Novus ordo.]

A toto není obviňování, jakkoli by bylo legitimní, ze strany těch, kdo vyjadřují pochyby o reformovaném ritu a Druhém vatikánském koncilu. Je to spíše potvrzení, nebo dokonce až pyšné přiznání ideologického smýšlení Františka samotného, jako hlavy nejextrémnější frakce progresivismu.

Jeho duální role papeže a zároveň likvidátora katolické Církve mu dovoluje jednou rukou ji bourat dekrety a nařízeními, a druhou zároveň využívat prestiž svého úřadu k tomu, aby zakládal a šířil nové náboženství na troskách toho původního.

Je úplně jedno, že způsob, kterým brojí proti Bohu, proti Církvi a proti Božímu lidu, je v ostrém rozporu s jeho apelacemi na parrhesia, na dialog, na budování mostů namísto zdí. Jeho církev milosrdenství a polní nemocnice se ukázaly jako prázdné řečnické fráze, neboť tyto by měly sloužit katolíkům a ne heretikům a smilníkům.

Ve skutečnosti jsme si všichni dobře vědomi, že shovívavost k veřejnému konkubinátu a cizoložníkům vyjádřená v Amoris laetitia by byla nepředstavitelná vůči těm „rigidním“, které si Bergoglio bere na mušku ihned, jakmile má příležitost.

Po letech tohoto pontifikátu jsme si všichni všimli, že důvody, jež Bergoglio uvádí pro odmítání setkání s preláty, politiky nebo konzervativními intelektuály se nevztahují na kardinály, kteří zneužívají děti, heretické biskupy, politiky propagující potraty a globální intelektuály.

Ve zkratce, je zde očividný rozdíl v přístupu, z něhož člověk pochopí, že František preferuje jakoukoliv ideologii, myšlenku, projekt, vědecký, umělecký či literární projev, který není katolický.

Cokoliv, co jen i zavání čímkoliv katolickým, v nájemníkovi u sv. Marty [Dům ve Vatikánu, kde se František po svém zvolení usadil, když odmítl přebývat v Apoštolském paláci.] očividně budí averzi, což je přinejmenším znepokojivé, už jen z hlediska toho, na jakém trůnu je usazen.

Mnozí si všimli této disociace, této jakési bipolarity. Papeže, který se nechová jako papež a nevyjadřuje se jako papež.

Problém je v tom, že se nepotýkáme s jakousi nečinností papežství, jak by se mohlo přihodit u starého či nemocného pontifika. Jde spíše o nepřetržitou činnost, která je organizována a plánována způsobem, který se staví diametrálně proti samotné podstatě papežství.

Nejenže Bergoglio nezatracuje omyly současné doby důrazným potvrzením pravd katolické víry – to nikdy neudělal! On aktivně vyhledává šíření těchto omylů, jejich propagaci a podporu jejich příznivců, aby se šířily co nejvíce. Pořádá ve Vatikánu akce, jež tyto omyly propagují a zároveň umlčuje kohokoli, kdo se proti nim staví.

Nejenže netrestá smilnící preláty, on je podporuje a brání je svým lhaním, zatímco odvolává konzervativní biskupy. A netají se svou nelibostí nad upřímnými apely kardinálů, kteří se neztotožňují s tímto novým směrem.

Nejenže neodsuzuje politiky propagující potraty, kteří se vydávají za katolíky, on ještě zabraňuje biskupské konferenci, aby se k této problematice vyjádřila. Tím protiřečí synodální cestě [Revoluční, progresivistický projekt Svatého stolce, v jehož rámci se mají jednotlivé biskupské konference po dotazování laiků vyjadřovat k různým mravoučným a pastračním otázkám.], která mu svým zvráceným způsobem poskytuje možnost využít menšinu ultraprogresivistů k vnucení své vůle většině synodních otců.

Jednou z konstant jeho přístupu, jež se svým nejhrubším a nejdrzejším způsobem projevila v Traditionis custodes, jsou dvojznačnosti a lži. Dvojznačnost, jež je samozřejmě jen rouškou, protože je dennodenně prozrazena postoji, jež očividně nejsou k dobru katolíků a naopak slouží ve prospěch specifické skupiny, kteroužto můžeme zjednodušeně označit jako ideologickou levici. Tato se pak v poslední době projevuje svou globalistickou, transhumanistickou a LGBTQ agendou.

Došli jsme tak daleko, že i obyčejní lidé, s mizivým ponětím o věroučných tématech, sami chápou, že alespoň ve striktním slova smyslu, máme nekatolického papeže.

Z toho plynou zásadní problémy kanonického rázu, jež nám nenáleží k řešení, ale kterými se bude nutno dříve či později zabývat.

Ideologický extremismus
Další zásadní element tohoto pontifikátu, jež v Traditionis custodes zašel do extrémních mezí, je Bergogliův ideologický extrémismus: extrémismus, který odsuzuje, pokud se jedná o někoho jiného, ale on sám jej používá v té nejnásilnější a nejsurovější podobě proti kněžím i laikům lnoucím ke starému ritu a věrným posvátné Tradici.

Vůči Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. projevuje ochotu k ústupkům a k navázání „dobrých sousedských vztahů“. Ale vůči chudým kněžím a věřícím, kteří jsou nuceni snášet tisíce pokoření a vydírání, jen aby směli žebrat o mši v latině, neprokazuje žádné pochopení, žádnou lidskost.

Toto chování není náhodné. Hnutí arcibiskupa Lefébvra má výhodu vlastní autonomie a ekonomické nezávislosti, a proto nemá důvod se obávat odplaty nebo vyslání komisařů Svatého stolce. Avšak biskupové, kněží a duchovní začleněni v diecézích či řeholních řádech jsou si vědomi, že nad nimi visí Damoklův meč v podobě odvolání z funkce, propuštění z církevního stavu a odepření samotného zdroje živobytí.

Zkušenost tradiční mše v kněžském životě
Ti, kteří měli možnost sledovat mé projevy a deklarace, dobře vědí, jaká je má pozice ohledně Koncilu a Novus ordo. Znají ale také mou minulost, mé zásluhy ve službě Svatému stolci a mé relativně nedávné uvědomění si apostaze a krize, v níž se nyní nacházíme.

Proto bych zde rád zopakoval své pochopení pro duchovní směřování těch, kteří právě kvůli této situaci teď nemohou nebo dosud nejsou schopni zvolit radikální cestu, jakou je sloužit či navštěvovat exklusivně jen mši sv. Pia V.

Mnozí kněží objeví bohatství ctihodné tradiční liturgie, právě až když ji sami slouží a nechají se jí prostoupit. A není neobvyklé, že se úvodní zvědavost vůči „mimořádné formě“ – jež je rozhodně fascinující, protože je tak slavnostní – rychle změní v uvědomění si hloubky jejích slov, jasnosti doktríny a nesrovnatelné duchovnosti, jež obrozuje a vyživuje naše duše.

Je v ní dokonalá harmonie, jíž nelze slovy vyjádřit, a již věřící mohou pochopit jen částečně, ale která se dotýká srdcí kněží, jak to dokáže jen sám Bůh.

To potvrdí moji kolegové, kteří po desetiletích poslušného sloužení Novus ordo přistoupili k usus antiquior [jedno z užívaných označení pro tradiční mši svatou]. Otevře se nový svět, vesmír, jež obsahuje modlitbu breviáře s lekcemi matutina a komentáři Otců, odkazy k mešním textům, martyrologium v hodince primy. Toto jsou posvátná slova – ne proto, že jsou v latině – ale spíše jsou v latině vyjádřena právě proto, že lidová řeč by je ponižovala a zprofanovala, jak moudře postřehl Dom Guéranger.

Jsou to slova nevěsty k jejímu božskému ženichovi, slova duše, jež žije v intimní jednotě s Bohem. Duše, jež se nechává obývat Nejsvětější Trojicí. Bytostně kněžská slova v nejhlubším smyslu slova, jež v kněžství probouzí nejen moc obětovat, ale také se v sebeoběti s čistou, svatou a neposkvrněnou Obětí spojit.

Nemá to nic společného s pomatenými tlachy reformovaného ritu, který se příliš snaží zalíbit sekulární mentalitě, než aby se mohl obrátit k Božímu majestátu a nebeskému dvorstvu. Je tak zaneprázdněn snahou být srozumitelným, že kromě trivialit a samozřejmostí vůbec nemůže sdělit nic podstatného. Tak opatrný, aby nezranil city heretiků, že radši mlčí o pravdě právě v tu chvíli, kdy se Pán Bůh zpřítomňuje na oltáři. Tolik se bojí žádat od věřících i jen tu nejmenší povinnost a oddanost, že trivializuje posvátnou hudbu a jakýkoliv umělecký projev spojený s bohoslužbou.

Už z faktu, že se na přípravě tohoto ritu podíleli luteránští duchovní, modernisté a známí zednáři, by nám měl být zřejmý buď přímo špatný záměr a úmyslný prohřešek, nebo alespoň horizontální mentalita bez jakéhokoliv nadpřirozeného popudu, která motivovala autory této takzvané „liturgické reformy“. Tito autoři, alespoň jak je nám známo, rozhodně nezářili svatostí, jako tomu bylo u posvátných autorů pradávných textů Missale Romanum a celého corpusu liturgie.

Kolik z vás kněží – a určitě mnohých laiků – bylo během recitace nádherných veršů Svatodušní sekvence pohnuto k slzám, když jste pochopili, že vaše původní záliba v tradiční liturgii neměla nic co do činění se sterilním estetickým uspokojením, ale že se z ní stala skutečná duchovní nutnost, stejně nepostradatelná jako schopnost dýchat.

Jak můžete vy a jak můžeme my vysvětlit těm, kteří se nás dnes o toto neocenitelné dobro snaží připravit, že díky tomuto požehnanému ritu jste odhalili skutečnou podstatu vašeho kněžství a že z něj a pouze jen z něj jste schopni čerpat sílu a potravu potřebnou ke schopnosti čelit nárokům své kněžské služby?

Jak můžete objasnit, že povinný návrat k montiniánskému ritu pro vás znamená nemožnou oběť, protože v denním boji proti světu, tělu a ďáblu, vás zanechává bezbranné, přemožené a bez síly?

Je evidentní, že pouze ti, kteří bohoslužbu sv. Pia V. sami nikdy nesloužili, ji mohou považovat za jakousi otravnou cetku z minulosti, jíž už není třeba.

I mnozí mladí kněží, zvyklí na Novus ordo od svého dospívání, pochopili, že tyto dvě formy ritu nemají nic společného. A že jedna je druhé natolik nadřazená, že odhaluje veškerou její omezenost a nedostatky, až se její sloužení stává skoro bolestivým.

Není to otázka nostalgie, jakéhosi kultu z minulosti. Jde o život samotné duše, její duchovní růst, askezi a mysticismus. Koncepty, jež ti, kteří své kněžství vnímají jen jako zaměstnání, nemohou ani pochopit. Stejně jako nemohou pochopit tu agonii, kterou duše kněze cítí při pohledu na úlomky eucharistických způsob znesvěcených během groteskních ritů praktikovaných během přijímání nyní v době pandemické frašky.

Zúžený pohled na uvolnění mše
Je mi velmi nepříjemné dočíst se v Traditionis custodes, že František věří, že jediným důvodem, proč bylo před 14 lety vydáno motu proprio Summorum pontificum, byla touha zahojit takzvané schizma arcibiskupa Lefébvra.

Samozřejmě, že jistá politická kalkulace určitě také hrála roli. Obzvláště za Jana Pavla II., přestože v té době ještě mělo Kněžské bratrstvo sv. Pia X. poměrně málo členů. Avšak žádost o obnovení bohoslužby, jež po dva tisíce let živila svatost věřících a dodávala životní mízu křesťanské civilizaci, prostě nemůže být redukována na takovýto nahodilý fakt.

Tímto motu proprio Benedikt XVI. v Církvi restauroval římskou apoštolskou bohoslužbu prohlášením, že nikdy zrušena vůbec nebyla. Nepřímo tedy přiznal, že Pavel VI. vlastně zneužil své moci, když pro ustanovení autority svého ritu tradiční liturgii bezohledně zakázal sloužit.

A přestože v tomto dokumentu mohou být některé neslučitelné prvky, jako například koexistence dvou forem téhož ritu, můžeme se domnívat, že účelem bylo umožnění rozšíření mimořádné formy, aniž by byla ovlivněna řádná.

Za jiných dob by bylo považováno za nepochopitelné nechávat sloužit mši plnou omylů a opominutí, když papežská autorita mohla starodávný ritus jednoduše obnovit. Ale dnes, s těžkým břemenem II. vatikánského koncilu a obecně rozšířenou sekulární mentalitou, i pouhé umožnění sloužení tradiční mše bez povolení může být považováno za nepopiratelné dobro – dobro, jež je všem evidentní díky bohatému ovoci, jež přináší těm společenstvím, kde se slouží. Můžeme také věřit, že by neslo ještě více ovoce, kdyby jen Summorum pontificum bylo uplatněno ve všech svých bodech a v duchu opravdové církevní pospolitosti.

Údajné „instrumentální používání“ Římského misálu
František dobře ví, že z ankety, jíž mezi biskupy z celého světa provedl, nevyplynuly žádné negativní výsledky. Ačkoliv ze způsobu, jakým byly otázky kladeny, bylo jasné, jaké odpovědi si přeje získat.

Tato konzultace byla pouze záminkou, aby mohl předstírat, že jeho rozhodnutí bylo nevyhnutelné a výsledkem jednohlasné žádosti biskupů.

Dobře víme, že když Bergoglio hodlá dosáhnout nějakého cíle, neváhá použít síly, lží a úskoků. Události posledních synod toto prokázaly nad rámec pochybností, když byla postsynodální exhortace zhotovena ještě před samotným hlasováním o Instrumentum laboris.

V našem případě byl předurčeným cílem zákaz tradiční mše. Aprophasis, čili očividná výmluva musela spočívat v onom domnělém „instrumentálním používání Missale Romanum z roku 1962, které se stále více vyznačuje rostoucím odmítáním nejen liturgické reformy, ale i II. vatikánského koncilu“. [citace dopisu papeže Františka biskupům, který doprovází motu proprio Traditiones Custodes]

Ve vší upřímnosti, někdo by možná mohl z tohoto instrumentálního použití obvinit Kněžské bratrstvo sv. Pia X., jež má plné právo potvrzovat, co každý z nás dobře ví, tedy že bohoslužba sv. Pia V. je neslučitelná s pokonciliární eklesiologií a věroukou.

Ale Kněžského bratrstva sv. Pia X. se toto motu proprio nedotýká. Ono vždy soužilo mše dle misálu z roku 1962 na základě nezadatelného práva, jež Benedikt XVI. uznal a které nebylo ex nihilo vytvořeno až v roce 2007.

Každý diecézní kněz, který slouží mši v kostele jemu biskupem určeném a který se musí každý týden podrobit výslechu v podobě obvinění ze strany horlivých progresivních katolíků jen proto, že si dovolil před podáním přijímání odříkat Confiteor, velmi dobře ví, že si nesmí dovolit špatně mluvit o Novus ordo nebo II. Vatikánu, protože hned při první slabice by byl okamžitě předvolán na kurii a odvelen do co nejodlehlejší farnosti v horách.

Toto mlčení, jež je vždy bolestivé a všemi téměř vždy vnímáno jako mnohem výmluvnější než mnoho slov, je cenou, kterou musí zaplatit za možnost sloužení mše svaté všech časů, aby věřící neobral o milosti, jež tato mše přináší Církvi a světu.

A vůbec nejabsurdnější je, že zatímco se beztrestně mluví o tom, že tradiční mše by měla být zakázána, protože je neslučitelná s eklesiologií II. Vatikána, jakmile my řekneme totéž – to je, že montiniánská mše je neslučitelná s katolickou eklesiologií – okamžitě se stáváme terčem zatracení a naše prohlášení je použito jako důkaz proti nám před revolučním tribunálem sv. Marty.

Zajímalo by mě, jaká to duchovní nemoc posledních pár dekád sužuje naše pastýře, že namísto milujících otců se z nich stávají krutí cenzoři svých kněží a byrokraté stojící neustále ve střehu, připraveni okamžitě sebrat všechna práva pomocí vydírání, které se ani nesnaží zastírat.

Toto ovzduší neustálého podezření ani trochu nepřispívá k vyrovnanosti mnohých dobrých kněží, když dobro, jež konají, je neustále pod mikroskopem funkcionářů, kteří považují věřící spojené s tradicí za nebezpečné a za jakousi otravnou složku, kterou lze nanejvýše tolerovat, pokud nebude příliš vybočovat z řady.

Ale jak je možné si vůbec představit církev, kde je dobro systematicky potlačováno a na ty, kteří jej konají, je pohlíženo s podezřením a jsou neustále udržování pod kontrolou?

Chápu tedy zhrození mnohých katolíků, věřících, a nemálo kněží, při pohledu na tohoto „pastýře, který místo aby ovečky své hladil, je zuřivě bije holí“. [citace biskupa A. Schneidera z rozhovoru, který poskytl časopisu The Remnant]

***

Nepochopení osobních svobod, jako by to byly nějaké milostivé ústupky ze strany státu, je vidět i ve veřejném životě, kde si stát nárokuje právo nám povolovat cestování, školní výuku, konání aktivit a výdělečnou činnost pouze za podmínky, že se člověk nechá naočkovat experimentálním genetickým sérem.

Takže podobně jako mimořádná forma je povolena za podmínky akceptování Koncilu a reformované bohoslužby, tak i v občanské sféře jsou práva občanům udělována pouze za podmínky akceptování pandemické demagogie, vakcinace a trasovacích systémů. Není překvapující, že v mnoha případech jsou to právě kněží a biskupové – a Bergoglio sám – kteří vyžadují po věřících očkování jako podmínku přístupu ke svátostem – tato perfektní synchronizace plánu z obou stran je přinejmenším znepokojivá.

Ale kde je tedy toto účelové používání římského misálu?

Neměli bychom spíše mluvit o účelovém použití misálu Pavla VI., který – parafrázujme Bergogliův vlastní výrok – je stále více charakterizován rostoucím odmítnutím nejen předkoncilní liturgické tradice, ale všech ekumenických koncilů předcházejících II. Vatikán?

Na druhou stranu, není to snad právě sám František, kdo považuje za hrozbu II. vatikánskému koncilu prostý fakt, že by mohla být sloužena bohoslužba, jež odmítá a zavrhuje všechny doktrinální deviace II. Vatikána?

Další nesrovnalosti
Nikdy dříve v historii Církve neměl žádný koncil či liturgická reforma za následek rozkol mezi tím, co bylo dříve a co nastalo potom!

Ještě nikdy za dva tisíce let se nestalo, aby římský pontifik úmyslně vytvořil ideologickou hranici mezi Církví, jež ho předcházela, a tou, jež měl sám spravovat, rušením a popíráním magisteria svých předchůdců!

Toto rozdělení na před a po se stalo posedlostí jak těch, kteří opatrně prosazovali omyly dvojsmyslnými výroky, stejně jako těch, kdo – se smělostí těch, co se už považují za vítěze – propagovali II. Vatikán jako „církevní rok 1789“ [počátek Francouzské revoluce], jako „prorockou“ a „revoluční“ událost.

Před 7. červencem 2007 se v reakci na rozšiřování tradičního ritu jistý dobře známý papežský ceremonář nechal slyšet, že „už není návratu“. Nicméně s Františkem je možné se před vyhlášení Summorum pontificum prostě vrátit (a jak!), pokud to slouží k zachování moci a k zabránění šíření dobra. Je to slogan, který se až hrůzostrašně podobá vzdechům pandemické frašky jako: „Už nikdy nic nebude jako dříve.“

Fratiškovo řešení rozkolu

Františkovo přiznání údajného rozkolu mezi věřícími stoupenci tradiční liturgie a těmi, kdo především jen ze zvyku či rezignace adoptovali liturgii reformovanou, vypovídá o mnohém.

Nehodlá tento rozkol vyřešit uznáním plných práv ritu, jenž je objektivně lepší než ritus montiniánský. Naopak právě proto, aby se ontologická nadřazenost bohoslužby sv. Pia V. nestala zřejmou a aby zabránil šíření kritiky reformovaného ritu a s ním spojené doktríny, prostě ji zakáže a označí za rozvratnou. Vykáže ji do indiánských rezervací, aby její šíření co nejvíce omezil a aby pokud možno úplně zmizela ve jménu dnešní kultury rušení (cancel culture), jejímž nešťastným předchůdcem je právě i tato koncilní revoluce.

Z neschopnosti tolerovat, že po konfrontaci s Vetus ordo a věčným katolickým magisteriem jsou Novus ordo a II. Vatikán neúprosně poraženy, plyne jediné možné řešení – zničit každou stopu Tradice. Poslat ji do jakési nostalgické skrýše nějakého nesnížitelného osmdesátníka nebo party excentriků. Anebo ji alespoň prezentovat jako ideologický manifest menšiny fundamentalistů.

Nakonec také výroba a prezentace mediální verze shodné se systémem, která se bude do kolečka opakovat za účelem indoktrinace davů, je stále se opakujícím prostředkem nejen ve sféře církevní, ale také ve veřejném životě a sféře politické.

Na základě zneklidňujících důkazů se tedy zdá, že hluboký stát (deep state) a hluboká církev (deep church) nejsou nic více nežli dvě paralelní koleje společně běžící do stejného cíle – nového světového řádu (New World Oder) se svým vlastním náboženstvím a prorokem.

Pravý důvod rozkolu

Ten rozkol samozřejmě existuje, ale nepramení u dobrých katolíků a kněží, kteří zůstávají věrni víře všech časů. Původ má spíše u těch, kteří zaměnili ortodoxii za herezi a svatou oběť za bratrskou hostinu.

Tento rozkol není nic nového. Vznikl v šedesátých letech dvacátého století, když „duch koncilu“, jímž byla otevřenost světu a mezináboženský dialog, nadělal z dvou tisíc let katolicismu paseku a v těle Církve způsobil revoluci, pronásledování a vyobcování těch nepoddajných.

Jenže tento rozkol, jehož bylo docíleno zavedením věroučného a liturgického zmatku do srdce Církve, se tenkrát ještě nezdál tak ohavným. Zatímco v dnešní úplné apostazi se paradoxně za rozkolníky považují už i ti, kteří prosí ne o zatracení II. Vatikána a Novus ordo, ale pouze o toleranci bohoslužby v mimořádné formě ve jménu kýženého mnohostranného pluralismu.

Příznačné je, že i v civilizovaném světě se protekcionismus menšin považuje za opodstatněný, pouze když slouží k rozboření tradiční společnosti, zatímco potřeba jakékoliv ochrany je ignorována, pokud se jedná o legitimní práva řádných občanů.

Teď už je jasné, že jediným cílem protekce menšin bylo oslabení většiny dobrých. Když se dnes už většina skládá z těch zvrácených, může být menšina dobrých nemilosrdně rozdrcena. Nedávné dějiny nepostrádají mnoho objasňujících precedentů v tomto směru.

Tyranická podstata Traditionis custodes
Dle mého názoru není v motu poprio až tak zneklidňujícím ten který samostatný bod, ale spíše jeho celkový nádech tyranie, provázený zásadní prolhaností argumentů uvedených k ospravedlnění konečného rozhodnutí.

Skandální je také zneužití moci autoritou, jež má své vlastní raison d’etre [důvod k existenci] ne v odpírání a omezování milostí, jež jsou věřícím skrze Církev dopřávány, ale naopak v podpoře těchto milostí. Ne v odnímání slávy božskému Majestátu pomocí ritu, který flirtuje s protestanty, ale naopak v dokonalém představení této slávy. Ne v zasévání věroučných a morálních omylů, ale naopak v jejich odsouzení a vymýcení.

Zde je opět paralela s děním v civilním světě jasně očividná: naši vládci svou moc zneužívají stejně jako naši preláti zaváděním norem a omezení, jež porušují základní principy práva.

Navíc jsou to právě ti, kdo jsou v pozici autority (světské a církevní), kdo se často těší pouhému de facto uznání vlastními podřízenými (občany a věřícími), i když způsob jakým se k moci dostali, porušil, když ne literu, tak přinejmenším ducha zákona.

Příklad Itálie – kde nezvolená vláda vydává zákony, jež ustanovují povinnost očkování a covidový pas, a takto porušují jak italskou ústavu, tak přirozená práva italského lidu – se podobá momentální situaci Církve, kde byl rezignovaný papež nahrazen vybraným (nebo alespoň uznávaným a podporovaným) sankt-gallenskou mafií a ultraprogresivním episkopátem. Je očividné, že se nacházíme v hluboké krizi autorit, světských i církevních. Uplatňují moc způsobem, jež působí proti zájmu těch, které mají za úkol chránit. A také především proti samotnému účelu své autority.

Analogie mezi hlubokým státem (deep state) a hlubokou církví (deep church)
Myslím, že je jasné, že světská společnost i Církev trpí stejnou rakovinou, jež napadla tu první Francouzskou revolucí a tu druhou Druhým vatikánským koncilem. V obou případech je zednářské smýšlení základem systematické demolice institucí a jejich nahrazování maketami, jež si sice zachovávají svůj venkovní vzhled, hierarchickou strukturu a schopnost vnucovat svou vůli, ale s cíli diametrálně se lišícími od těch původních.

Takže teď se občané a věřící nacházejí v situaci, kdy jsou nuceni k neposlušnosti vůči pozemským autoritám, aby mohli zůstat věrni autoritě božské, která vládne jak národům, tak i Církvi.

Je pak jasné, že „reakcionáři“ – to znamená ti, kdo odmítají perverzi autority a hodlají zůstat věrni Kristově Církvi a své zemi – se stávají disidenty a rozhodně nemohou být tolerováni. Takže musí být zdiskreditováni, postaveni mimo zákon, zastrašováni a zbaveni základních práv ve jménu „veřejného prospěchu“, kterýžto už dávno není skutečným bonum commune [společným dobrem], ale pravým opakem.

Ať už jsou označováni za propagátory konspiračních teorií, tradicionalismu či fundamentalismu, tito lidé jsou pozůstatkem světa, který (tyto globální síly) chtějí zničit. Jsou tudíž také hrozbou dosažení globálního plánu zrovna v klíčovém okamžiku jeho uskutečnění.

Toto je důvod, proč mocnáři reagují tak otevřeně, drze a násilně. Mají obavy, že více lidí prohlédne jejich podvody a že se spojí do organizovaného odporu, že proboří zeď mlčení a zuřivé cenzury médií.

Násilnost reakce autorit je tedy pochopitelná a měli bychom se připravit na silnou a odhodlanou opozici, zatímco si budeme nadále nárokovat práva, jež nám byla násilně a nezákonně odepřena.

Samozřejmě se nám může stát, že těchto práv nebudeme schopni plně využívat, když bez covidového pasu nebude možné cestovat nebo když nám biskup ve své diecézi zakáže sloužit mši svatou všech časů. Ale náš boj se zneužíváním autority stále může počítat s milostí, kterou nám Pán nepřestane udělovat – obzvláště s ctností statečnosti, jež je v době tyranie nepostradatelná.

Rozděl a panuj
Zatímco pozorujeme, že persekuce disidentů je dobře organizovaná a plánovaná, nemůžeme si nevšimnout, že opozice je naopak značně fragmentovaná. Bergoglio si je dobře vědom, že každé hnutí disentu je třeba umlčet především tvořením vnitřních rozporů a oddělením věřících od kněží.

Za každou cenu musí zabránit plodné a bratrské spolupráci mezi diecézním duchovenstvem, věřícími a instituty Ecclesia Dei, neboť ta by umožnila šíření povědomí o starodávném ritu, jakož i cenou pomoc v kněžské službě. Avšak to by znamenalo znormalizování tradiční mše v dennodenním životě věřících, a to je pro Františka nepřípustné.

Z tohoto důvodu jsou diecézní duchovní vydáni na milost svým představeným a instituty Ecclesia Dei zařazeny pod Kongregaci pro společnosti zasvěceného života, jakožto smutná předehra už zpečetěného osudu.

Nezapomínejme také na osud dříve prosperujících řeholních řádů, jež se provinily darem mnoha povolání, která se zrodila a byla pěstována právě díky té nenáviděné tradiční liturgii a věrnému zachovávání řehole.

A to je právě důvod, proč jisté způsoby trvání na ceremoniálním aspektu bohoslužeb představují riziko legitimizace komisařských opatření a nahrávají tím Bergogliovým taktikám.

I ve světském světě je tato taktika používána. Ti, kteří mají moc, podporují jisté excesy disentu právě proto, aby jej pak mohli marginalizovat a použít k legitimizaci ustanovení represivních opatření. Například u hnutí proti vakcinaci je vidět, jak snadné je zdiskreditovat legitimní odpor občanů tím, že se zdůrazňují výstřednosti a nesrovnalosti jen několika jedinců.

Je velmi snadné odsoudit pár rozrušených jedinců, kteří v záchvatu zlosti podpálili vakcinační středisko a tím zastínili miliony poctivých lidí, kteří se vrhli do ulic ve snaze zabránit cejchování lidí zdravotními pasy nebo ztrátě zaměstnání jen proto, že se nechtějí nechat očkovat.

Nezůstaňme izolovaní a dezorganizovaní
Je velmi důležité, abychom všichni zviditelnili náš vyrovnaný odpor a zajistili způsob, jak náš veřejný aktivismus společně koordinovat.

S potlačením Summorum pontificum jsme se rázem posunuli o dvacet let nazpět.

Toto Bergogliovo nešťastné rozhodnutí, zrušit motu proprio papeže Benedikta, je odsouzeno k neúprosné prohře, protože se dotýká samotné duše Církve, jejímž pontifikem a nejvyšším Knězem je Pán sám.

A není samozřejmostí, že by celý episkopát – jak s úlevou sledujeme v poledních dnech – byl ochoten se pasivně podvolit formám autoritářství, jež rozhodně nepřinášejí pokoj duším.

Kodex kanonického práva biskupům za určitých podmínek garantuje možnost udělit svým věřícím dispenzaci od specifických či univerzálních zákonů.

Krom toho, Boží lid dobře chápe podvratnou podstatu Traditionis custodes a sám se instinktivně zajímá, co je to, co progresivní hnutí vede k tak mohutnému odporu.

Nedivme se tedy, pokud si brzy začneme všímat nového přílivu věřících z běžného farního prostředí anebo i těch, kdo byli dosud Církvi vzdáleni a začnou si nacházet cestu ke kostelům, kde se slouží tradiční mše svatá.

Bude naší povinností, ať už jako Božích pastýřů či prostých věřících, prokázat svou neoblomnost a pokojný odboj proti tomuto zneužití moci. Kráčet cestou své vlastní malé Kalvárie s nadpřirozenou duchaplností, zatímco nás kněží nového náboženství a světští písaři budou zesměšňovat a označovat za fanatiky.

Bude to naše pokora, mlčenlivé obětování nespravedlností na nás spáchaných a příklad života dle vyznání, k němuž se hlásíme, kterými si vysloužíme triumf katolické mše a konverzi mnoha duší.

A nezapomeňme, že jelikož nám bylo mnoho dáno, mnoho se od nás bude očekávat.

Restitutio in integrum
„Zdali kdo z vás podá synu svému kámen, když ho jako otce bude prositi o chléb? Anebo jestli za rybu, zdali místo ryby dá jemu hada? Aneb bude-li ho prositi za vejce, zda podá jemu štíra?“ (Lk 11, 11).

Teď chápeme smysl těchto slov, když se s bolestí a muky v srdci zamyslíme nad cynismem otce, který nám dává kameny duchaprázdné liturgie, hady zkorumpované doktríny a štíra znehodnocené morálky. A který zašel tak daleko, že rozděluje Pánův lid na ty, kteří akceptují Novus ordo a ty, kteří chtějí zůstat věrni bohoslužbě našich otců, stejně jako veřejní činitelé proti sobě navzájem štvou očkované a neočkované.

Když náš Pán vešel do Jeruzaléma na hřbetu osla, zatímco mu dav na cestu prostíral své pláště, farizejové ho žádali: „Mistře, pokárej učeníky své!“ Pán jim odpověděl: „Pravím vám, budou-li tito mlčeti, kamení bude volati.“ (Lk 19, 39–40)

Šedesát let už kameny volají z našich kostelů, z nichž už dvakrát byla svatá oběť vyhnána.

Mramor oltářů, sloupy bazilik a klenby katedrál rovněž volají, protože tyto kameny, zasvěcené uctívání pravého Boha, jsou dnes opuštěny a zanedbány či zprofanovány odpornými rity, přeměněny na parkoviště a supermarkety, právě kvůli tomu Koncilu, který neustále hodláme obhajovat.

Volejme též my, kdož jsme živoucími kameny chrámu Páně. Volejme s důvěrou v Pána, aby propůjčil hlas těm svým učedníkům, kteří jsou dnes němí. A aby tato nesnesitelná krádež, za niž jsou zodpovědni správci Božích vinic, byla napravena.

Avšak aby tato krádež mohla být napravena, musíme prokázat, že jsme těchto ukradených pokladů hodni. Pojďme se o to pokusit tak, že budeme sami žít co nejsvatěji a že budeme příkladem ctností, modlitby a častého příjímání svátostí.

A nezapomeňme, že stále jsou stovky dobrých kněží, kteří nadále chápou význam posvátného pomazání, jímž byli učiněni následovníky Kristovými a rozsévači Božích tajemství.

Pán se na naše oltáře ráčí snést, i když jsou umístěny třeba ve sklepích čí podkrovích.

Contrariis quibus libet minime obstantibus.

+ Carlo Maria Viganò, Arcibiskup
28. července 2021
Ss. Nazarii et Celsi Martyrum,
Victoris I Papae et Martyris ac
Innocentii I Papae et Confessoris

Rozhovor s Donem Alberto Seccim

Don Alberto Secci a další dva kněží, Don Stefano Coggiola a Don Marco Pizzocchi, z diecéze Novara v severní Itálii náhle dosáhli velké mediální proslulosti (do značné míry k jejich nelibosti), když se rozhodli sloužit tradiční mši svatou v souladu s motu proprio Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. z roku 2007.

Kněží, kteří se rozhodnou sloužit výlučně tradiční mši svatou, si musí být zcela vědomi toho, že mohou být odstraněni, přesunuti, převeleni, degradováni, opovrhováni, zesměšňováni, vysmíváni a dáváni za odstrašující příklad. Budou se nejspíše muset vzdát přízně mnohých významných osob (včetně osob duchovních), církevní kariéry, čestných funkcí a titulů.

Tomu všemu však mohou čelit s dokonale čistým svědomím, a se mší svatou, která podle slov velkého kardinála Bartolucciho přináší „hojnější duchovní ovoce“. A pokud jde o zmíněná soužení, můžeme citovat našeho Pána: „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět!“ (Jn 16,33)

Přinášíme vám překlad rozhovoru s Donem Alberto Seccim, který se rozhodl udělat poměrně radikální řez a slouží mši svatou výhradně v klasickém ritu. I v České republice máme kněze, kteří se takto rozhodli a pokusíme se i s nimi v budoucnu udělat rozhovory. Nechť jsou příběhy těchto hrdinných kněží příkladem pro ostatní kněze zvažující podobný krok. Těm je věnován tento překlad. Vězte, drazí kněží, že nejste sami, a že když mohli oni, můžete i vy. Jak praví anglické přísloví: „Kde je vůle, tam je i cesta“. Není známo, že by na světě existoval kněz, který by rozhodnutí navrátit se cele ke mši svaté všech věků litoval.

Don Alberto Secci

Don Alberto Secci a další dva kněží, Don Stefano Coggiola a Don Marco Pizzocchi, z diecéze Novara v severní Itálii náhle dosáhli velké mediální proslulosti (do značné míry k jejich nelibosti), když se rozhodli sloužit tradiční mši svatou v souladu s motu proprio Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. z roku 2007.

Odpor vůči slavení tradiční latinské mše byl ze strany novarské biskupské kurie rezolutní až zuřivý. Její „logika“, dá-li se to tak nazvat, byla jednoduchá: celebrace tradiční mše svaté musí být výjimkou, a proto těmto kněžím byla zakázána (podobný výklad Summorum pontificum je uplatňován například i v českobudějovické diecézi, pozn. překl.). Podle zpráv v médiích byli tito tři kněží dokonce „suspendováni“. Místní i celostátní tisk presentoval tyto kněze jako tvrdohlavé provokatéry.

Dokonce se objevili lidé považující se za „tradiční katolíky“, kteří je volali k umírněnosti a připomínali jim, že pokud se chtějí držet tradiční katolické praxe, měli by praktikovat především ctnost poslušnosti. Mají prý poslechnout biskupa i tehdy, když zneužívá své autority, neřídí se zákony Církve a posmívá se (tradiční) mši svaté. Jak ale může takový biskup vyžadovat od kněze poslušnost, když sám je neposlušný universálním zákonům Církve? Je absurdní, když těmto zákonům neposlušný biskup trestá pro „neposlušnost“ kněze jen proto, že právě oni těmto zákonům poslušní jsou!

Ale Pán vše vidí a o své věrné se stará. Naši tři kněží pokračují na cestě, kterou nastoupili – cestě věrnosti svaté tradici svaté římské Církve.

Apoštolát Dona Alberta Secci a Dona Stefana Coggioly lze sledovat na jejich internetové stránce Radicati nella fede (Zakořeněni ve víře) a stejnojmenném YouTube kanálu obsahujícím více než 100 videozáznamů.

Done Alberto, jako kněz, který se vrátil ke mši svaté všech věků, jste se stal v letech 2007 a 2008 středem mediální pozornosti.  Od těchto znepokojivých událostí uplynul již nějaký čas, a tak bychom vám rádi položili několik otázek, aby se věřící mohli seznámit s vaším příběhem a současným stavem a vývojem vašeho apoštolátu.

Můžete nám stručně vyložit, jaká byla vaše cesta ke kněžství a jak vypadala vaše seminární formace?

Narodil jsem se v Domodossole, ale naše rodina se přestěhovala do Biellese (můj otec byl četník) a tam jsem strávil své dětství v dobré farnosti, vedené starým farářem (narozeným v roce 1890!), velmi silně oddaným Panně Marii. Tam zcela jistě začala klíčit první semena mého povolání. Ministrování, májové pobožnosti, nedaleké poutní místo… toto, vedle věrnosti ke každodenním povinnostem a denní účasti na mši sv. mé matky, vedle smyslu pro řád mého otce, a vedle mnoha dalších věcí, pozitivně poznamenalo moje katolické dětství.

Pak jsme se s rodinou vrátili do Domodossoly, kde jsem se zapsal na státní střední školu [Liceo Scientifico]. Mám na ni krásné vzpomínky, přestože v roce 1977 už panoval dokonce i na venkově velmi sekulární duch. Na této střední škole jsem se zúčastnil intenzivního katolického boje s Comunione e Liberazione. Bylo nás málo, ale byli jsme dobře vyzbrojeni: modlili jsme se laudy, tercii, nešpory, kompletář, růženec, denně jsme byli na mši – bylo nám jen 15 nebo 16 let! Studovali jsme různé knihy, abychom dokázali bránit Církev a její historii. Naše láska k Církvi rostla s tím, čím více jsme o Církvi věděli. Četli jsme díla velkých duchovních autorů – sv. Benedikta, sv. Terezie z Avily… Povolání ke kněžství se u mě projevilo jako přirozená, naléhavá touha.  Kristus je všechno, Církev je Jeho Tělo, jak by Mu člověk mohl nevěnovat svůj život?

Po maturitě, v 19 letech, jsem vstoupil do semináře. Velkým přínosem mi byl pravověrný zpovědník, mnohem menším však studium teologie, i když jsem ji studoval s vášní. V čem byla potíž? V těchto letech byla „teologie“ laboratoří osobních názorů zakotvených ideologicky v Rahnerových teoriích. Přesto jsem těmi roky prošel celkem klidně, a to díky tomu, že jsem byl zvyklý o víru „bojovat“ ze střední školy. Nechovám žádnou zášť a vzpomínám s láskou na všechny učitele, jelikož jsem byl předem připraven dávat si pozor na to, co nás učí, zda je to katolické nebo ne. Dennodenně jsem v semináři, obrazně řečeno, hleděl do dáli a vyhlížel, kdy přijde pravá katolická obnova… nikdy nepřišla!

Jakými úřady jste byl pověřen v prvních letech po svěcení?

Po vysvěcení v 25 letech mě poslali do veliké farnosti s velkým oratoriem, kde jsem byl kaplanem. Nebylo to snadné: učil jsem náboženství na vyšším stupni a zbytek času jsem strávil mezi oratoriem a farním kostelem. Bylo to náročné, neboť jsem byl konfrontován s jinou církevní linií, která se velmi lišila od mé, již tehdy výrazně tradiční.

Poté jsem šel asi na rok do Francie, přitahován touhou zakusit život řeholních kanovníků, neboť jsem cítil potřebu podpory od jiných kněží: řeholní kanovníci, stejně jako mniši, vybudovali křesťanskou Evropu, takže se mi jevilo, že jsem v tom našel způsob, jak lépe sloužit Bohu a duším. Nezůstal jsem tam, protože jsem zjistil, že teologické spory a zemdlenost, které jsem znal už ze semináře, se nevyhnuly ani tomuto místu.

Pak jsem zakotvil ve Vigezzo Valley, nejprve jako kaplan a následně jako farář.

Po celou tu dobu jsem vyučoval náboženství ve školách.

Jak se stalo, že jste narazil na tradiční latinskou mši a co vás přivedlo k rozhodnutí sloužit v tomto ritu výhradně, navzdory všem potížím?

Na to je těžké odpovědět. Zdálo se, že [tradiční mše svatá] existovala vždy. Nikdy jsem nemohl vystát určitý způsob celebrace, vždy jsem si všímal mnoha směšných věcí, které se děly během různých liturgií, vždy jsem si uvědomoval jejich nepatřičnost.  Bylo to jako kdybych věděl, že žiji v období jakéhosi dramatického přechodu, na jehož konci ale čeká návrat domů.  Vlastně vše hovořilo pro „starý“ ritus, ten však v té době jako by nebyl. A tak jsem čekal.

Už jako kaplan, a pak ještě více jako farář, jsem udělal vše, co jsem si myslel, že je možné: oltář ad orientem, zpěv gregoriánského chorálu, přijímání pouze do úst, věroučná setkání s dospělými, tradiční katechismus pro děti, vždy jsem chodil v klerice.

Ale to nestačilo, chybělo to nejdůležitější, Mše. Ale co jsem mohl dělat? Už tehdy jsem byl pod „dohledem“, kvůli těm pár věcem, co jsem udělal!  V roce 2005 jsem nejdřív implementoval do nové mše tradiční Offertorium (obětování) a pak i Kánon. Trpělivě jsem čekal na zprávy o Motu proprio. Zdálo se, že nikdy nepřijde. Až konečně 11. července 2007, pamatuji si to, bylo to úterý, jsem začal sloužit výhradně mši svatou všech časů. Musím říct, že to byl můj bratr, který mi dodal poslední impuls: byli jsme den předtím spolu na horské túře a řekl mi: „Nevím, na co ještě čekáš…“. Jasné znamení, že mám začít.

Proč jste odmítl „biritualismus“, na rozdíl od jiných kněží, kteří přivítali Summorum Pontificum?

Budu stručný. Shledal jsem tuto „povinnost“ biritualismu absurdní. Když člověk najde to pravé, autentické, to nejlepší, to, co vyjadřuje katolickou víru mnohem lépe a bez nebezpečných dvojznačností,  proč by měl dál pokračovat v celebraci toho, co je mnohem méně dobré? Ve skutečnosti při takovém biritualismu jeden ritus umírá a druhý zůstává. Kněze to postupně zmáhá, začne pociťovat smutek a vyprahlost z takové schisofrenie. Věřící nejsou povznášeni, formováni a naplňováni krásou Boží.

Chtěl bych se teď vyhnout rozprávění o teologických a liturgických aspektech – rozhovor pro to není nejvhodnější místo. Řeknu jen tolik, že kdo chce zůstat biritualistou, dříve nebo později opustí tradiční ritus a vyrobí si důvody, proč přežívat ve světě liturgické revoluce, přežívat možná konzervativním způsobem, ale s vnitřním smutkem, asi jako ten, kdo zradil lásku Boží svého mládí.

Musím poznamenat, že mi velice pomohla četba „The Anglican Liturgical Reform“ (Anglikánská liturgická reforma) od Michaela Daviese – základní text, jehož poselství je velice jasné: dvojznačnost v ritu vede vždy nakonec k herezi (o této reformě a její podobnosti s pokoncilní reformou nedávno psal na KL prof. Kindler, pozn. překl.). Není to přesně to, co se děje?

Jak na vaše rozhodnutí přejít zcela k tradičnímu ritu reagovali vaši farníci?

Nikdo nebyl překvapen. Zastánci řekli: „Konečně.“ Odpůrci řekli: „My jsme to věděli!“ Ale řekl bych, že většina lidí se pustila do práce s velkým nadšením: vzali si brožurky, chtěli vše pochopit… byl tam zápal pro věc… Kromě toho, vždy mi pomáhal hlouček věrných, silných prostých lidí, kteří byli vždy ochotni mi pomoci. Mám na mysli zvláště ty, kteří se od roku 1995 scházeli ke zkouškám pěveckého sboru.

Pak se začalo tvrdit, že jsme neposlušní biskupovi a papeži a vše začalo být složitější, ale zpočátku to tak nebylo.

Všichni víme o nedorozumění s biskupem a jeho následném řešení – pověřit vás kaplanskou službou ve Vocognu. Jaké jste v té době, kdy jste si „nerozuměl“ s diecézní kurií, měl vztahy s ostatními faráři?

Všichni zmizeli. Někteří nesouhlasili, většina mlčela. Někteří nám v soukromí řekli, že nejsou proti nám, to se opravdu stalo, ale veřejně s tím nemohli dělat nic. Měli strach z toho, že by také vypadali jako neposlušní. Don Stefano se vydal na stejnou cestu jako já, spolupracujeme, byť máme odlišné druhy apoštolátu… ani on, ani já, jsme však nikdy nevynechali děkanátní setkání kněží a vždy jsme se jich se zájmem účastnili.

Jak dnes vycházíte s biskupem a ostatními kněžími?

Zdají se být klidní, i když vidím, že je zde mnoho nevyřešeného, protože se hlubší diskusi o důvodech mého rozhodnutí vždy vyhýbají. Je to jako by chtěli zůstat jen na povrchu a v čistě právní rovině. Doufejme, že časem to bude lepší.

Jak se díváte na situaci v Církvi a jaká si myslíte že bude v budoucnu role FSSPX?

Církev patří Bohu, tak doufám. I když vidím, že tato krize víry a Církve, která je velice hluboká a smutná, potrvá dlouho. Do křesťanství vstoupilo nekřesťanské smýšlení. Dokonce i Pavel VI. to řekl! Je to všeobecně přijímáno. Mnozí si myslí, že jsou katolíci, ale ve skutečnosti už nejsou. Je to hrozné. Je to de facto opuštění Ježíše Krista za současného formálního setrvávání v Církvi – nemůže být nic rozpornějšího než toto!

Bratrstvo musí pokračovat v díle Mons. Lefebvra, tj. dál uchovávat katolické kněžství, víru, mši všech věků… jednoho dne bude prozřetelnostní role FSSPX zřejmá každému. Milovat Církev znamená uchovávat poklady víry a milosti, které jí náš Pán Ježíš Kristus svěřil a na nichž ji ustanovil. Bratrstvo sv. Pia X. to vždy dělalo, a za to děkuji Bohu.

Ossolanský kraj je velmi zbožný. Myslíte si, že se zde tradiční latinská mše může rozšířit?

Nevím. Jenom vím, že život v našich horách je tradiční katolickou mší velmi ovlivněn. Tridentská liturgie formovala životy lidí tak, že zůstali Bohu věrní. Ale „amerikanizovaný“ svět už pronikl i sem, Bohu žel musím říct, že i díky Církvi. Lidsky řečeno, byla to katastrofa.

Zpívané nešpory ze svátku Neposkvrněného početí Panny Marie 8. 12. 2012
 

Jakým způsobem funguje váš apoštolát v současné době, a kolik věřících obvykle navštěvuje kostel ve Vocogno?

Mše svatá je každý den, v neděli dvě, každý den půl hodiny zpovídání, náboženství v Domodossole, letos 13 tříd, setkání nad naukou Církve každý pátek, katechismus pro děti, každý týden zkouška sboru.

A potom – pokud je to možné – trocha klášterního života, ústraní. Protože pokud kněz chce udělat něco dobrého, nemůže zůstat příliš dlouho ve středu věcí. S Donem Stefanem máme krásné kněžské bratrství – on se také vrátil k tradiční Mši, kterou slouží v nemocniční kapli v Domodossole.

To vše dalo vznik Zpravodaji a internetové stránce, které referují o našem životě.

Kolik věřících se účastní? Nevím. Kolísá to. V létě by to mohlo být v neděli kolem 120 lidí, v zimě o něco méně, vzhledem k odlehlosti našeho kostela. Naučil jsem se to nepočítat: králové Izraele byli potrestáni, když dělali sčítání lidu!

Jak se díváte na poslední instrukci „Universae Ecclesiae“ ohledně používání starého misálu?

Ta znovu potvrdila, že mše svatá všech časů nikdy nebyla zakázána, a že nemůže být zakázána. Ale ti, kteří ji nechtějí uznat, budou i nadále „kalit vodu“.

 

Rozhovor vedl Marco Bongi. Z anglického překladu z 8. 9. 2011 přeložil JS. 

Doporučujeme též rozhovor s P. Vidko Podržajem.

[mappress]

 

Biskup A. Schneider: Pět liturgických ran mystického těla Kristova

Světící biskup arcidiecéze Astana (Kazachstán), Msgr. Athanasius Schneider, 15. ledna 2012 přednesl příspěvek Nová evangelizace a svatá liturgie:
Abychom správně hovořili o nové evangelizaci, je nezbytné, abychom se nejdřív podívali na toho, kdo byl prvním a nejvlastnějším evangelizátorem, a tím byl náš Pán…

J. Ex. Athanasius Schneider

Světící biskup arcidiecéze Astana (Kazachstán), Msgr. Athanasius Schneider, 15. ledna 2012 na konferenci 4e Rencontre pour l’unité catholique (4. setkání za katolickou jednotu) přednesl příspěvek Nová evangelizace a svatá liturgie:

Abychom správně hovořili o nové evangelizaci, je nezbytné, abychom se nejdřív podívali na toho, kdo byl prvním a nejvlastnějším evangelizátorem, a tím byl náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus, vtělené Boží Slovo. Boží Syn přišel na tento svět, aby smířil a odčinil největší hřích lidstva.

Tento největší hřích lidstva spočívá v tom, že lidstvo odepřelo klanět se Bohu, nechce mu přiznat nejvyšší úctu a první místo. Tento hřích spočívá dále v tom, že lidé Bohu nevěnují pozornost, že nemají vůbec smysl pro ty věci, které souvisejí s Bohem a s klaněním Bohu, že nikdo nechce Boha vidět a pokleknout před ním. Pro tento postoj ducha se člověku jeví jako rušivé Boží vtělení, jako rušivá mu připadá jeho skutečná přítomnost v Nejsvětější svátosti, jako rušivé mu připadá, jestliže jeho eucharistická přítomnost figuruje v kostele jako ústřední. Hříšný člověk chce totiž postavit do středu chrámového prostoru sám sebe, a to i při eucharistické slavnosti, aby ho bylo vidět a stal se sám středem pozornosti.

Proto je eucharistický Ježíš, vtělený Bůh pod svátostnými způsobami, ve svatostánku umísťován nejraději někam stranou. Ruší se dokonce obraz Ukřižovaného, krucifix, který stojí uprostřed oltáře při postoji tváří k lidu, protože prý zakrývá tvář kněze. Proto dokonce i Ukřižovaný překáží a stejně jako svatostánek je postaven stranou. Účastníci bohoslužby musí ustavičně vidět lidskou tvář kněze, který proto sedí nejraději doslova v centru chrámu.

„Hříšný člověk chce totiž postavit do středu chrámového prostoru sám sebe, a to i při eucharistické slavnosti...“ Návrh nové podoby interiéru českobudějovické katedrály (vlevo) ostře kontrastuje s tradičním uspořádáním, kde se biskupský trůn nachází po levé straně, jak to bylo běžné před II. vat. koncilem a dodnes se zachovalo např. v katedrále v St. Louis (vpravo).

A když je svátostný Ježíš přece jen ještě ponechán v centru ve svatostánku, protože úřad ochrany památek, který vede nevěřící vláda, nedovoluje svatostánek odstranit, stojí k němu kněz celou dobu bezohledně otočený zády. Jak často jsme slyšeli v těchto případech povzdech prostých věřících: „Požehnaní památkáři, kteří alespoň ponechali Ježíše uprostřed Božího domu.“

Teprve z klanění a uctívání Boha může církev správně hlásat Boží slovo pravdy, tj. evangelizovat. Dříve než svět uslyšel věčné vtělené Slovo, Ježíš třicet let mlčel a klaněl se. To zůstává provždy jako zákon i pro život a působení církve a všechny evangelizátory. „Způsob, jak se slaví liturgie, rozhoduje o osudu víry a církve,“ řekl Joseph Ratzinger, nynější papež Benedikt XVI. (…)

Nemálo slavení mše svaté v dnešní době na různých místech světa vypadá tak, jako by lidé chtěli otočit smysl slova žalmu 113,9: Nám, Pane, a našemu jménu dej slávu. Pro takový způsob slavení liturgie jsou pak výstižná tato Ježíšova slova: „Jak můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samého Boha?“ (Jan 5,44) (…)

Pius XII. zanechal Církvi mezi jiným důležitý základ nauky o posvátné liturgii, a to odsouzení tzv. liturgického archeologismu, jehož návrhy se široce kryjí s jansenistickou a protestantskou synodou v Pistoji v roce 1786 (srov. Mediator Dei 63–64) a vycházejí z odpovídajících teologických myšlenek Martina Luthera (synody v Pistoji se nezúčastnili teologové hlásící se otevřeně k jansenismu a protestantismu či členové protestantských sekt, jak by se mohlo jevit z použité formulace, nýbrž kněží a biskupové, kteří byli formálně členy katolické Církve, synoda však pod jejich vlivem dospěla k protestantským a jansenistickým názorům; byl to jakýsi předobraz Druhého vatikánského koncilu, s tím rozdílem, že tehdy závěry synody papež zamítl; pozn. KL)

Proto již tridentský koncil odsoudil protestantské liturgické ideje, především přehánění charakteru hostiny a potlačování charakteru oběti, potlačování jasných znaků posvátna a tajemství liturgie (srov. TK, XXII. zasedání).

Liturgické výroky tridentského koncilu a encykliky Mediator Dei, které odrážejí konstantní liturgickou praxi staletí a celého tisíciletí, patří k základním součástem svaté tradice, které není možno přehlížet bez nebezpečí velkých duchovních škod. Tyto výroky II. vatikánský koncil akceptoval, jak je zřejmé z všeobecných principů božského kultu v liturgické konstituci Sacrosanctum Concilium. Jako konkrétní omyl myšlení a příklad liturgického archeologismu jmenuje Pius XII. návrh nahradit oltář stolem (MD 62). Když papež Pius XII. odmítá již oltář ve formě stolu, jak velmi by odmítl návrh, aby se slavení u stolu konalo versus populum (čelem k lidu)?

Msgr. Schneider slouží Mši sv. v kostele Gesù e Maria v Římě

Existují konkrétní aspekty v převažující současné liturgické praxi nového mešního řádu (NOM), které představují jasný zlom v dosavadní liturgické praxi církve. Jedná se o následujících pět obyčejů, které je možno označit za rány na liturgickém mystickém těle Kristově. Jedná se o rány, které představují násilný zlom s minulostí, protože nedostatečně uplatňují ústřední a podstatný charakter mešní oběti a staví do popředí charakter hostiny, potlačují projevy božského klanění a méně vyjadřují charakter toho, co je věčné a nebeské. U těchto pěti ran se s výjimkou jedné (nové modlitby k obětování) nejedná o úkony, které by byly pro formu mešního ritu předepsány, nýbrž byly zavedeny v praxi jako důsledek špatné módy.

První a nejvýraznější ránou slavení mešní oběti je praxe, že kněz při eucharistické modlitbě a svatém proměňování, tedy v nejposvátnějších chvílích božského klanění, je obrácen tváří k přítomným. Taková vnější forma odpovídá spíše přednášce, výuce nebo pohoštění. Vytváří se tu útvar uzavřeného kruhu. To není pro tuto modlitbu a klanění přirozené. Takovou formu II. vatikánský koncil nepožaduje a ani vzdáleně nepřipomíná.

Benedikt XVI. v předmluvě k prvnímu dílu svých Sebraných spisů říká: „Myšlenka, že se mají kněz a lid při modlitbě na sebe vzájemně dívat, vznikla teprve v moderně a je původnímu křesťanství zcela cizí. Kněz a lid se nemodlí k sobě navzájem, ale k Pánu. Proto se mají dívat při modlitbě stejným směrem: buďto na Východ jako kosmický symbol pro přicházejícího Pána, nebo, kde je to možné, na Kristův obraz, na kříž, nebo společně vzhůru.“

Forma celebrování, při které se všichni dívají jedním směrem (conversi ad Orientem, ad Crucem, ad Dominum) je dokonce vyznačena v rubrikách Novus ordo (odst. 25, 133 a 134). Tzv. celebrování „versus populum“ (čelem k lidu) neodpovídá zcela jistě představám svaté liturgie, jak to např. čteme v odst. 2 a 8.

Druhou ránou je po celém světě rozšířené přijímání Eucharistie na ruku. O této formě se II. vatikánský koncil vůbec nezmiňuje a zavedli ji nejdříve někteří biskupové z neposlušnosti bez ohledu na negativní důsledky. I přes odmítavé stanovisko většiny biskupů povolil ji Pavel VI. s nevolí pouze za určitých podmínek. Papež Benedikt XVI. od svátku Těla a Krve Páně 2008 podává svaté přijímání jen klečícím do úst, a to nejen v Římě, ale všude tam, kam přichází. Dává tím jasný příklad praktického liturgického učitelského úřadu. Když kvalifikovaná většina episkopátu tři roky po koncilu označila přijímání na ruku jako škodlivé, čím spíše by to byli učinili koncilní otcové.

Třetí ranou jsou modlitby k obětování. Je to zcela nový výtvor, který nebyl v církvi vůbec nikdy používán. Nekladou důraz na tajemství Kristovy oběti, nýbrž spíše přinášejí myšlenku hostiny, podobně jak je tomu při židovské sobotní večeři. Východní i západní církev v tisícileté tradici orientovala modlitby k obětování vždy k tajemství oběti na kříži (srov. Paul Tirot, Histoire des Prières d’Offertoire dans la liturgie romaine du VIIe au XVIe siècle, Řím 1985). Takovýto zcela nový výtvor je jistě proti jasným pokynům II. vatikánského koncilu (srov. SC 23).

Čtvrtou ranou je úplné odstranění latinského jazyka ve většině mší katolického světa. To je přímo proti usnesení II. vatikánského koncilu.

Pátou ranou je vykonávání liturgických služeb akolytů a lektorů ženami bez liturgického oděvu, přičemž přicházejí do oltářního prostoru během mše svaté přímo z místa, kde se nacházejí věřící. Tento způsob církev nikdy nepoužívala a nikdy neschválila. Dává katolické mši vnější charakter profánního shromáždění. Již II. nicejský koncil v roce 787 zakázal takovou praxi: „Když někdo není posvěcen, není mu dovoleno, aby při svaté liturgii předčítal od ambonu.“ Tato norma byla vždy respektována. Během mše svaté četli čtení pouze podjáhni nebo lektoři. Jako náhrada za chybějící svěcení akolytů a lektorů mohou tuto funkci vykonávat v liturgickém oděvu muži nebo mládenci, nikoliv však ženy, protože zde nadále trvá určitá vazba na svěcení. V textech II. vatikánského koncilu není pokyn k zrušení nižších kněžských svěcení ani podjáhenství a nejsou zde uvedeny úřady, které by je měly nahradit. SC 28 rozlišuje „ministri“ (služebníky církve) a „fideles“ (věřící) a stanoví, že každý z nich má konat jen to, co mu podle liturgických předpisů přísluší. (…)

Pět uvedených ran na liturgickém těle církve si žádá vyléčení. Ony představují zlom, který připomíná situaci, jaká nastala při avignonském exilu. Potřebujeme dnes jednoho nebo více světců typu svaté Kateřiny Sienské, potřebujeme „vox populi fidelis“ – hlas věřícího lidu – pro překonání liturgického zlomu. Musíme jako tehdy přemoci skutečnost, kdy mnoho příslušníků kléru bylo s exilem a zlomem spokojeno.

Nemůžeme očekávat trvalé plody nové evangelizace bez procesu obrácení. Tak jako voláme k druhým: „Obraťte se,“ musíme sami uskutečnit přesvědčující obrácení a obrátit se k Bohu i zevně v liturgii. Schází nám zevní nezbytné „obrácení k Pánu“, protože jednáme s eucharistickým Kristem, jako kdyby to nebyl Bůh, když mu věřící při přijímání nevzdávají náležitou poklonu, berou ho do rukou jako běžné jídlo a vydávají se nebezpečí určitého eucharistického arianismu. (…)

Potřebujeme ještě mnoho modlitby a novou svatou Kateřinu, aby následovaly další kroky, které by zahojily všechny rány láskou, úctou a vznešeností, jak nás tomu učí papež Pius XII. v encyklice Mediator Dei, II. vatikánský koncil ve své konstituci Sacrosanctum Concilium a Benedikt XVI. v Teologii liturgie i ve svém praktickém magisteriu.

Nikdo nemůže provádět evangelizaci, kdo napřed neadoruje, kdo se neklaní eucharistickému Kristu. „V zacházení s liturgií se rozhoduje o osudu víry a Církve.“ (kardinál Ratzinger)

+ Athanasius Schneider,
světící biskup arcidiecéze Svaté Marie v Astaně, Kazachstán
Předneseno na 4. shromáždění „Reunicatho“ v Paříži 15. ledna 2012
Dominus vobiscum 4/2012
Překlad -lš-

Převzato z týdeníku Světlo č. 30-31 L. P. 2012. Mírně kráceno a zvýrazněno redakcí KL.

Kolekta (hlavní mešní modlitba)

První knězem hlasitě pronášenou proměnlivou částí mše svaté je kolekta, někdy zvaná prostě jen modlitba. Mimo krásné obsahy, vyprecizované staletími zbožné víry, jež kolekty v tradičním římském ritu obsahují, je samotná modlitba provázena i několika gesty (např. rozpřažením rukou). Právě i jejich vysvětlení naleznete v tomto článku.

Předcházející část mše svaté: Gloria

Políbení oltáře a pozdravení lidu

Po skončení chvalozpěvu Gloria (pokud nebylo, pak ihned po Kyrie) kněz políbí oltář, poté se s rukama sepjatýma na prsou a s očima sklopenýma obrací k věřícím. Rozpíná ruce na šířku ramen, opět je spíná a přitom praví: Dóminus vobíscum (Pán s vámi), načež věřící odpovídají: Et cum spíritu tuo (I s duchem tvým).

Význam políbení oltáře

Políbení oltáře zde má podobný význam jako při výstupu k oltáři na počátku mše svaté. Toto políbení se děje ve mši svaté před každým pozdravem věřících. Kněz tak zdraví nejprve Církev vítěznou, poté Církev bojující. Zároveň se tak poukazuje na to, že všechno požehnání, které kněz věřícím přeje, přichází od oltáře, či ze spojení s obětí na oltáři obnovenou.

Význam pozdravu

Samotný pozdrav Pán s Vámi je biblického původu (např. Rut 2, 4; Lk 1, 28) a ve své jednoduchosti obsahuje vše, co může kněz jménem Církve věřícím přát. Věřící přání opětují a v Pánu se s knězem a celou Církví, v jejímž jménu kněz u oltáře stojí, spojují k modlitbě, která po pozdravu následuje. K opravdové, nadpřirozeně záslužné modlitbě je pomoc Boží milosti nutná (Řím 8, 26). Výrazem „s duchem“ je míněno svátostné kněžství kněze, díky němuž může u oltáře sloužit mši svatou jako řádně ustanovený prostředník.[1]

Biskup namísto Pán s Vámi zdraví lid Pokoj vám. Je to pozdrav posvěcený samým Kristem, který jej vícekrát užil. Projevuje se tak v něm biskupův užší zástupný vztah ke Kristu. Zároveň je zde asi spojitost s chvalozpěvem Gloria, který této části bohoslužby předchází, v němž je zvěst pokoje také obsažena, a který byl dříve k recitaci vyhrazen pouze biskupům.

Modlitba

Po liturgickém pozdravu odchází kněz na epištolní (při pohledu z chrámové lodi pravou) stranu oltáře, aby se modlil hlavní mešní modlitbu. Ještě před ní rozpíná a opět spíná ruce, přičemž činí úklonu ke kříži a praví: Orémus (Modleme se). Tato výzva v množeném čísle ukazuje, že se jedná o modlitbu společnou (kolektivní).

Tato společná modlitba má různé názvy: hlavní mešní modlitba, starobyle kolekta (kollekta, collecta) nebo prostě jen modlitba (orace, lat. oratio). Jedná se o modlitbu prosebnou, vztahující se svým obsahem k slavnosti daného dne či části církevního roku. Obsahově jsou kolekty velmi bohaté a pestré a vytvářejí nádherná drobná umělecká díla.

Struktura kolekt

Kolekty se navzájem velmi liší obsahem i délkou, vykazují však některé společné prvky. Zpravidla se kolekta skládá ze dvou částí.

První část obsahuje poukaz na tajemství nebo událost, kterou oslavujeme, anebo připomíná některou význačnou vlastnost světce, jehož památku si připomínáme. Se skvělou věroučnou přesností je zde vyjádřen předmět oslav a důvod, proč toho dne o tu kterou milost prosíme. Druhá část tlumočí vlastní prosbu.

I když v kolektách převládá ráz prosebný, přesto v sobě spojují i chvalořečení a díkůčinění. Téměř všechny kolekty se obracejí k Bohu Otci. Církev nás tak v celé mešní liturgii (nejen kolektě) vede k Otci skrze Syna v Duchu svatém. Jen některé kolekty směřují přímo ke Kristu, neboť se vztahují např. k oslavě vtělení.

Zakončení kolekt

Výše naznačené směřování se jasně ukazuje i v závěru každé kolekty: Skrze Pána našeho Ježíše Krista, Syna tvého, jenž s tebou  žije a kraluje v jednotě Ducha svatého Bůh, po všecky věky věků. Je-li na počátku modlitby jmenován Syn Boží, pak se říká Skrze téhož Pána…, podobně v jednotě téhož Ducha svatého, je-li v modlitbě jmenován Duch svatý. Jestliže je Syn Boží jmenován na konci modlitby, závěr se říká až od jenž s tebou žije… Obrací-li se modlitba přímo k Synu Božímu, končí se Jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě… (viz příklady kolekt níže) Po skončení kolekty věřící odpoví Amen (tzn. Staň se).

Skoro stejným způsobem končily modlitby už na začátku 5. stol. v africké církvi. Liturgické zvolání Amen pak v Církvi zaznívá už od jejího úplného počátku. Sv. Justin ve 2. století píše, že „je to slovo, které vyslovovali mučedníci v katakombách, žalářích, na popravištích; je to pro nás, jako by bylo ještě oroseno jejich krví a provoněno kadidlem jejich lásky“.

Postoj kněze při modlitbě

Kolektu se kněz modlí s rukama mírně rozpjatýma a zdviženýma před hrudí. Jedná se o výraz vnitřního pozdvižení mysli k Bohu. Už v nejstarších dobách se křesťané modlili s rozpjatýma a zdviženýma rukama, aby se tak připodobnili ukřižovanému Spasiteli. Předpisy římského ritu, které brání jakékoliv teatrálnosti a přemrštěnosti, knězi nařizují, aby rozpjaté ruce, co do výšky i šířky, nepřesahovaly ramena, aby byla zachována pokorná uctivost.

V závěru kolekty při oslavě nejsvětější Trojice kněz jako výraz pokory a touhy po vyslyšení ruce opět spíná a uklání hlavu směrem k oltářnímu kříži.

Počet kolekt

V případě, že na stejný den připadají dva nebo více významných svátků, bývá někdy kolekt ve mši svaté více (maximálně však tři). Po skončení jedné tak kněz opět řekne Orémus a stejným způsobem jako předchozí přednese i další. V takovém případě mluvíme o první kolektě jako o hlavní mešní modlitbě, další jsou pak nazývány připomínkami, neboť připomínají další svátek, který na daný den připadá.

Poslední úpravu v této věci učinil bl. Jan XXIII., který změnil označování tříd svátků a i pravidla pro určování těchto dalších kolekt. Dřívější vysoký počet kolekt tím velmi zredukoval a navrátil se tak k jednodušší původní praxi. V naprosté většině případů tak dnes bývá kolekta jen jedna.

PŘÍKLADY KOLEKT

(Neděle 11. po Svatém Duchu) Všemohoucí, věčný Bože, jenž v přemíře své dobrotivosti dáváš prosícím více, než si zasluhují a zač prosí, vylej na nás milosrdenství své a odpusť, čeho se leká svědomí, a přidej, co se neosměluje vysloviti prosba. Skrze Pána našeho Ježíše Krista…

(Sedmibolestné Panny Marie) Bože, při jehož umučení podle proroctví Simeonova pronikl nejsladší duši přeslavné Panny a Matky Marie meč bolesti, popřej milostivě, abychom, kteří probodení její a trpení s úctou vzpomínáme, pro slavné zásluhy a přímluvy všech Svatých, kteří věrně u Kříže stáli, blahého účinku tvého umučení došli. Jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě Ducha Svatého Bůh, po všecky věky věků.

(Květná neděle) Všemohoucí, věčný Bože, jenž jsi dal Spasiteli našemu vtěliti se a podstoupiti smrt kříže, aby pokolení lidské mělo k  následování příklad pokory, uděl milostivě, abychom sobě zasloužili míti i na jeho trpělivosti poučení i na jeho vzkříšení účast. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista…

(Sv. Jana Nepomuckého) Bože, jenž jsi pro neporušenou svátostní mlčelivost svatého Jana Církev svou novou mučednickou korunou ozdobil, dej, abychom po jeho příkladu a na jeho přímluvu úst svých střežili a tak byli připočteni k svatým, kteří jazykem nechybili. Skrze Pána našeho Ježíše Krista…

_________________________________________________________________________________________________

[1]Spojení Et cum spíritu tuo se zachovalo i v novém mešním řádu. Do některých národních jazyků (včetně českého, naproti tomu např. slovenský či polský překlad jsou v tomto ohledu věrné) však nebylo z latinského originálu přeloženo přesně, a tak vznikla odpověď I s tebou (to by odpovídalo lat. Et tecum), namísto správného I s duchem tvým. Původní odkaz na svátostné kněžské svěcení se tak setřel. V roce 2001 vydal Svatý stolec instrukci Liturgiam authenticam, která požaduje, aby překlady do národních jazyků byly pořizovány co nejpřesněji, bez změny významu, vynechávek či glos. Znovu tak na povrch palčivě vyvstává otázka problému zavedení národních jazyků do mše svaté, namísto jednotného užívání misálu latinského, a s tím spojené obtížné kontroly věrohodnosti jednotlivých překladů.

Tradiční mše sv. v Třebíči a okolí

Horní Újezd

V rámci silvestrovského duchovního setkání mládeže v Horním Újezdě u Třebíče bude P. Bernward Deneke ze semináře Bratrstva sv. Petra ve Wigratzbadu sloužit tradiční mše sv.:

  • 1.1. 2011 v Třebíči-Jejkově v 16:00
  • 2.1. 2011 v Horním Újezdě v 10:30

Od čtvrtka 30. 12. 2010 navíc po dobu setkání budou v tradičním římském ritu i pravidelné mše svaté.

Noví kardinálové a tradiční mše sv.

Papež Benedikt XVI. dnes jmenoval minimálně tři nové kardinály, kteří horlivě podporují tradiční mši svatou – monsignory Raymonda Burke, Malcoma Ranjitha a Domenica Bartolucciho. Poslední jmenovaný nedávno poskytl časopisu Diputaciones theologicae velmi zajímavý rozhovor, v němž dokonce uvedl, že nikdy nesloužil mši podle moderního ritu.

Papež Benedikt XVI. dnes, 20. listopadu 2010, jmenoval minimálně tři nové kardinály, kteří horlivě podporují tradiční mši svatou – monsignory Raymonda Burke, Malcoma Ranjitha a Domenica Bartolucciho. Poslední jmenovaný nedávno poskytl časopisu Diputaciones theologicae velmi zajímavý rozhovor, v němž dokonce uvedl, že nikdy nesloužil mši v moderním ritu.

J. E. Raymond Leo Burke

Kardinál Raymond Leo Burke je emeritním arcibiskupem St. Louis (USA) a věrným čtenářům Krásy liturgie jistě není neznámý (viz článek Zkušenosti ze St. Louis: Může tradiční pastorace fungovat i v dnešní době?). Ještě než byl v roce 2008 jmenován prefektem Apoštolské signatury, nejvyšší soudní instance v Církvi, pozval do své arcidiecéze dvě společenství, která slouží výhradně klasickou mši sv. a vysluhují svátosti v tradiční formě – Institut Krista Krále a benediktiny do kláštera sv. Řehoře a sv. Augustina. Sám nový kardinál tradiční mši sv. také často slouží a světí v klasickém ritu kněze.

Video – kardinál Burke slouží slavnou pontifikální mši sv. bazilice sv. Petra v Římě (mimochodem, jak uvedl fr. André Marie, M.I.C.M. na svých internetových stránkách, již více než polovina ranních mší sloužených v bazilice sv. Petra je v tradičním ritu).

J. E. Malcolm Ranjith

Kardinál Malcolm Rajnith, emeritní sekretář Kongregace pro bohoslužbu a svátosti a současný arcibiskup v Colombu a primas Srí Lanky, o liturgickém vývoji v posledních desetiletích prohlásil:

„Pokoncilní reforma liturgie nebyla schopna dosáhnout očekávaných cílů – duchovní a misijní obnovy v Církvi – tak, abychom z toho dnes mohli mít opravdu radost. Nepochybně jsou zde také určité pozitivní plody, ale negativní účinky se zdají být větší a působí v našich řadách hodně dezorientace. Kostely se vyprázdnily, liturgická svévole je na denním pořádku a pravý smysl a význam toho, co je slaveno, byl zakryt.“

Kardinál Ranjith také kritizuje postoj některých biskupů, kteří se pokouší bránit rozšíření klasické mše ve svých diecézích. Uvedl, že tento postoj „je dokonce rebelií“:

„V některých diecézích byly vydány prováděcí dokumenty, jejichž cílem je nevysvětlitelně omezit papežovo motu proprio Summorum pontificum. Za těmito snahami stojí na jedné straně ideologické předsudky a na druhé straně pýcha, jež je jedním z nejvážnějších hříchů.“

V říjnu 2007 v projevu k asociaci podporující tradiční mši sv. v Nizozemí navíc o takových biskupech řekl, že se dobrovolně stávají nástroji ďábla.

Papež Benedikt XVI. se zdraví s budoucím kardinálem Domenicem Bartoluccim

Kardinál Domenico Bartolucci, uznávaný hudebník, doživotní sbormistr Papežského sboru Sixtinské kaple, jenž je pověřen hudebním doprovodem papežských bohoslužeb (od r. 1956 sloužil šesti papežům), nedávno poskytl časopisu Diputaciones theologicae velmi zajímavý rozhovor (český překlad zde), v němž uvádí, že vždy sloužil jen klasickou mši sv., odpovídá na námitky ohledně její nesrozumitelnosti a vyjadřuje se k procesu obnovy posvátné hudby a liturgie:

„Nepopírám, že existují určitá znamení oživení, přesto však vidím, že trvá určitá zaslepenost, skoro zalíbení pro všední, hlučné, nevkusné a také zhoubné po stránce doktrinální… Nechtějte po mně, prosím, abych se vyjádřil ke kytarám a jihoitalským tanečkům, které se ještě nyní zpívají během obětování… Liturgický problém je vážný, ať se nenaslouchá hlasům, které nemilují Církev a útočí na papeže. Chce-li se nemocný uzdravit, je nutno připomenout, že soucitný lékař rozřízne hnisající ránu.“

Doporučujeme však přečíst celý rozhovor, v němž se nový kardinál nebojí jít k podstatě věcí a nazývat je pravými jmény.

Z dříve jmenovaných významných kardinálů tradiční mši sv. slouží např. J. E. Antonio Cañizares Llovera, současný prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Letos v lednu přinášel Oběť mše sv. v klasické formě dokonce v Lateránské bazilice:

Výstup k oltáři, jeho políbení a incensace

Vysvětlení obřadů, které tvoří přechod od přípravných částí mše svaté do části jí vlastních. Jedná se o úchvatné modlitby kněze, který má přistoupit k oltáři, mystické Golgotě, gesto jeho políbení a popř. okuřování oltáře, které probíhá ve slavné mši svaté.

Předcházející část mše svaté: Modlitba u stupňů otláře

Slavná asistovaná poutní mše sv. na Svaté Hoře, L. P. 2010. Výstup k oltáři.

První modlitba, vstup do Svatyně svatých

Po výzvě k modlitbě Orémus (Modleme se) na konci stupňových modliteb[1] vystupuje kněz k oltáři, mystické Golgotě, kde má být obnovena vykupitelská oběť. Přitom se modlí: Sejmi s nás, prosíme, Pane, nepravosti naše, abychom hodni byli do Svatyně svatých s čistou vejíti myslí… Vyjadřuje tak hlubokou úctu před novozákonní Svatyní svatých, eucharistickým obětištěm, nejsvětějším místem v chrámě, posvěceným skutečnou přítomností Boží.

Nejposvátnější část starozákonního chrámu, velesvatyně, do které směl vkročit pouze velekněz, a to jen jednou za rok, byla jen stínem novozákonního oltáře, u něhož se obnovuje vykupitelská oběť Kristova. O co tato nová svatyně převyšuje svatyni starozákonní, o to třeba z naší strany větší úcty. Proto Církev svatá vkládá knězi do úst další modlitbu, v které opět prosí o očištění, jako už i při modlitbách stupňových.

Políbení oltáře.

Druhá modlitba a políbení oltáře

Kněz stojí mírně skloněn uprostřed oltáře, klade na něj sepjaté ruce a modlí se: Prosíme tě, Pane, pro zásluhy Svatých tvých, (líbá oltář uprostřed) jejichž ostatky zde jsou, a všech Svatých, abys prominouti ráčil všecky moje hříchy…

Kněz, vědom si své slabosti a nehodnosti, se dovolává zásluh svatých, hlavně mučedníků, jejichž ostatky jsou v oltáři pohřbeny.[2] Pokorná slova modlitby provází dva tklivé úkony. Kněz uctivě skloněný klade své sepjaté ruce na oltář (symbol Krista a svatých), aby naznačil, že při modlitbě za odpuštění hříchů spoléhá pouze na Vykupitele a přímluvu svatých.

Ze samotných slov modlitby je patrné, že políbení platí v první řadě pro ostatky svatých, které jsou v oltáři pohřbeny, ale též i jako projev úcty a lásky ke všem svatým a tudíž i ke Kristu, hlavě, koruně a králi všech svatých. Oltář je totiž v první řadě symbolem Vykupitele. Kněz tak projevuje úctu a lásku celé Církvi vítězné v čele s Kristem a obnovuje, oživuje a upevňuje s ní svaté společenství.

Ve středověku kněz líbal kromě oltáře také kříž, dnes biskup líbá evangelní knihu.

Okuřování oltáře (incensace) a jeho význam

Při slavných formách mše svaté následuje nyní okuřování oltáře, kterým vrcholí úvodní, přípravná část mše svaté. Po vnitřní přípravě obětníka i věřících se tak slavně připravuje i oltářní obětiště.

Symbolika kadidla je rozmanitá a vznešená. Vůně kadidla stravovaného v ohni i kadidlový dým vystupující k nebi jsou výrazným symbolem vnitřního obětního smýšlení a bohulibé modlitby. Kadidlo spalované na rozžhaveném uhlí symbolisuje oběť ve stravujícím ohni lásky.

Okuřování celebranta (Počaply 2010).

Vonné oblaky kadidlového dýmu jsou podle Písma svatého též náznakem bohulibé modlitby (Ž. 140 (141), 2). Výjev ze Zjevení sv. Jana se pak již velmi podobá obřadu ve mši svaté: „A jiný anděl přišel a postavil se k oltáři s kadidelnicí zlatou; a bylo mu dáno mnoho vonidel, aby je dal k modlitbám všech věřících na oltář zlatý, který jest před trůnem Božím. I vystoupil dým vonidel k modlitbám věřících z ruky andělovy před Boha.“ (Zj 8, 3-4) Oltář zahalený kadidlovým dýmem upomíná na nebeskou velesvatyni, která je naplněna modlitbami blažených.

Kadidlo naznačuje nejen naše modlitby samotné, ale i jejich účinky. Oblaka dýmu halící oltář symbolisují (podobně jako ve Starém zákoně) milostiplnou přítomnost Boží. Proto se kadidla užívá ještě při evangeliu a proměňování, chvílích, kdy je přítomnost Kristova mezi námi nejzřejmější. V prvním případě se objevuje jako božský Učitel, v druhém jako vykupitelská Oběť.

Po okuřování oltáře bývá incensován i celebrant jakožto zástupce božského Velekněze. Incensum je nejen projevem bohopoctného holdu (oběti), ale slouží v liturgii vůbec k tlumočení náboženské pocty. Celebrant má přijímat poctu incensa s pokornou prosbou očištění.

Historie incensace v křesťanské bohoslužbě

Jak bylo řečeno výše, užívání kadidla bylo posvěceno již v bohoslužbě starozákonní, poté také činem sv. tří králů, kteří podle souhlasného výkladu Otců holdovali obětí kadidla u jeslí Vykupitele.

Užívání kadidla mezi křesťany však začíná až později, neboť bylo mezi tím znesvěceno pohany (obětování kadidla státnímu římskému božstvu bylo projevem odpadu od víry), takže křesťanům kadidlo připomínalo pohanskou modloslužbu. O jeho užití mluví ve 3. století Tertullian. Nejspíše to však bylo v podzemí pro zlepšení vzduchu, nikoliv tedy ještě přímo k bohoslužebným účelům.

Až ve 4. století, kdy Církev nabyla svobody a nebezpečí  pohanství už nehrozilo, vešlo ve zvyk liturgické používání kadidla, nejprve na křesťanském východě, odkud se pak rozšířilo i na západ.

Následující část mše svaté: Introitus

________________________________________________________________________________________________
[1] Výstup kněze k oltáři a modlitby, které při něm pronáší, jsou vlastně závěrem modliteb stupňových a nikoliv nějakou vlastní částí. Pro zkrácení a větší přehlednost jsme jej však takto vyčlenili.
[2] Upuštění od povinnosti ukládání ostatků mučedníků do oltářního kamene, kterážto praxe sahá až do prvních křesťanských dob, stejně tak jako stavění oltářů (nebo obětních stolů) ze dřeva, je novotou, pro jejíž rozbor zde není dostatek místa. Obřady tak vykládáme vzhledem ke klasickým podmínkám, tzn. oltář, který má alespoň hlavní část z kamene, s uloženými ostatky. Neznamená to také, že tradiční mše svatá by dnes nesměla být sloužena v kostelech, jejichž oltáře tyto podmínky nesplňují.

První poutní mše svatá ke cti blahoslaveného Karla Habsburského

Dne 23. 10. 2010 od 15.00 bude v nově vysvěcené kapli nad Branišovem u Kdyně sloužena první poutní mše svatá v tradičním římském ritu ke cti blahoslaveného Karla Habsburského, rakouského císaře a českého krále.

Mši svatou bude sloužit P. Miroslav Kratochvíl, okrskový vikář domažlického vikariátu.

[mappress]