Co to je a jak se liší mše svatá tichá, recitovaná, zpívaná, pontifikální atd.

24. 5. 201011:37


V základu jsou mše svaté dvojího druhu: missa in cantu (zpívaná) a missa lecta (čtená). O mši zpívanou se jedná tehdy, když celebrant zpívá všechny části, které mu podle rubrik ke zpěvu náleží, jinak se jedná o missu lecta.

Tyto základní dva druhy se pak dále rozlišují podle různých okolností:

MISSA IN CANTU

Missa solemnis (asistovaná mše svatá)

Bl. Jan XXIII. slouží papežskou asistovanou mši svatou.

Jedná se o úplnou obřadnou formu tridentské mše. Je při ní přítomen celebrující kněz spolu s jáhnem a podjáhnem. Kněz zpívá všechny k tomu určené části a je použito i kadidla. Jde o „hlavní“ typ mše svaté, od kterého se pak podle okolností něco ubírá a vznikají tak další druhy. Některé obřady nižších forem mše tak můžeme pochopit jen s ohledem na missu solemnis.

Jak už název napovídá, o pontifikální mši svaté (missa pontificalis) mluvíme, pokud missu solemnis neslouží obyčejný kněz, ale biskup. Obřady za účasti biskupa jsou ještě složitější a velmi staré a je k nim potřeba také více služebníků liturgie. Lepší než dlouhé vysvětlování je videonahrávka pontifikální mše svaté, kterou naleznete na této adrese.

Ještě o mnoho složitější je papežská mše svatá s úplnou asistencí. Při ní je přítomno již velmi velké množství asistujících kněží, epištola a evangelium jsou zpívány nejen v latině, ale i v řečtině duchovními řeckokatolického ritu, na oltáři je umístěna papežská mitra a tiara apod. Jedná se o skutečně velkolepé vyjádření velikosti a universality Církve a výjimečný okamžik pro každého, kdo se jí kdy účastnil. Po liturgické reformě v 70. letech 20. století se s takovou papežskou mší svatou však bohužel již nesetkáváme – snad zase někdy v budoucnu.

Missa cantata (zpívaná mše svatá)

Před rokem 1960 se tato mše svatá nazývala missa cantata sine ministris. Od missy solemnis se liší tím, že při ní není přítomen jáhen a podjáhen, a tak jejich úkoly přebírá sám kněz. Důvod některých ceremonií pak není tak úplně zřejmý. Kněz se například otáčí vždy pravou stranou, neboť při misse solemnis se k jáhnovi, který od něj stojí napravo, nesmí otáčet zády. Při misse cantata by měl být taktéž přítomen chór, který zpívá kromě ordinaria i proprium (Introit, Graduale …).

Missa cantata bude s největší pravděpodobností ten druh mše, s kterým se dnes setkáte při nedělní návštěvě tridentské mše, neboť s ohledem na počet kněží (natož pak počet těch, kteří slouží v tradiční formě) je ideál s missou solemnis prakticky neuskutečnitelný.

Aby se předešlo nejednoznačnostem, používáme výraz „zpívaná mše svatá“ právě pro missu cantatu. Jako shrnující výraz pro vyšší formy mše (in cantu) pak říkáme spíše „slavná mše svatá“.

MISSA LECTA

U mší, při kterých kněz nezpívá, je situace poněkud komplikovanější. Původně se označovaly prostě missa lecta, kněz všechny části četl potichu (včetně čtení z Písma) a dialogy pronášel pouze spolu s ministrantem.

V roce 1922 pak Svatý stolec schválil způsob slavení, při kterém s ministranty odpovídá i lid a taktéž s knězem recituje části, které při misse cantata zpívají všichni (Gloria, Credo, Agnus Dei), výjimečně pak i části zpívané samotným chórem. Kněz čte epištolu, evangelium i kolekty nahlas. Tuto formu mše svaté pak nazýváme recitovanou mší svatou (missa recitata popř. missa dialogata). Schválení Svatý stolec odůvodnil tím, že tato forma vštěpuje lidu zbožného a jednotného křesťanského ducha a připravuje k aktivní účasti na tajemství mše svaté. Povolení této formy a její užití pak mohli ve své diecézi korigovat jednotliví biskupové.

Někde se setkáme také s označením mše svatá s lidovým zpěvem. To je missa lecta, při které se v částech, které při misse cantata zpívá chór (Introit, Graduale, Offertorium …), zpívá namísto toho nějaká obecná mešní píseň (většinou v národním jazyce za doprovodu varhan). Knězi pak při takových mších odpovídá buď zase pouze ministranti nebo i lid (pokud zrovna nezpívá).

Klasické misse lecta, při které lid neodpovídá a nezpívá, se pak někdy říká tichá mše svatá. Až do papeže Jana XXIII. se užívala i v latině označení missa secreta, privata, famuliaris, peculiaris. Jan XXIII. však užívání slova privata (soukromá) označil za nevhodné, neboť „nejsvětější oběť mše svaté je výrazem veřejné bohoslužby nabízené Bohu ve jménu Krista a Církve, tudíž bychom se spojení ‚soukromá mše‘ měli vyhnout“.

Při recitovaných či tichých mších jsou na oltáři rozsvíceny také pouze dvě svíce namísto šesti, jak je tomu u vyšších forem.

Postoje věřících

S ohledem na formu mše svaté se také odlišují postoje věřících. Obecně lze říci, že čím slavnostnější forma, tím více věřící stojí a čím nižší forma, tím více klečí. Při zpívaných formách by věřící například měli stát, když je kněz zdraví či zpívá nahlas kolekty, pak při Kyrie, Gloria a Otčenáši. Při nižších formách se v těchto částech klečí nebo sedí. Nicméně nejedná se o nějaká vážná a závazná pravidla, tudíž se velmi liší podle místních a dobových zvyklostí. Toto je pouze jeden model a je možno se setkat s mnoha dalšími.