Předchozí díl: Jaký původ má sacrificium? (2)
Když se naplnily časy a Pán Ježíš přišel na tento svět, řekl nebeskému Otci: „Obětí a darů nechtěl jsi; ale Tělo způsobil jsi mi. Oběti zápalné a žertvy za hřích nelíbily se Tobě. Tehdy řekl jsem: Aj jdu… abych vykonal, Bože, vůli Tvou!“1 Ve slovech těchto zahrnuto jest celé poslání a celý úkol Bohočlověka, ježto se v nich líčí jakožto Oběť, a to taková, při které měl býti sám Beránkem obětním a zároveň i Knězem, jenž oběť vykonati měl.
I přinesl Kristus Pán tuto oběť svou poslušností, v které se nebeskému Otci věnoval po celý život pozemský a v které i skonal krvavou smrtí na kříži. Touto jeho obětí byla vina lidstva usmířena; a proto byly i předobrazené oběti Starého Zákona zároveň na vždy zrušeny. To vyslovuje také svatý Pavel na jiném místě zmíněné epištoly, když píše: „(Kristus) jednu oběť obětovav za hříchy, sedí na věky na pravici Boží… Nebo jednou obětí na věky zdokonalil ty, kteří se posvěcují,“2 čili očišťují, takže k dalšímu očišťování žádných obětí již nepotřebují.
Aby však vykoupené člověčenstvo až do skonání časů nebylo bez obětí; a aby Církev jeho měla oběť ze všech možných nejvzácnější; a také aby měl příležitost, výkupné, jež jednou pro vždy na kříži vydobyl, jednotlivcům přivlastňovati, zvěčnil Kristus Pán svou krvavou oběť tím způsobem, že v předvečer svého umučení ustanovil nekrvavou oběť Mše svaté.
O tom nás poučuje Církev svatá katolická, jež na slavném obecném sněmu Tridentském prohlásila: „Poněvadž v Starém Zákoně dle svědectví svatého Pavla (Žid. 7.) starozákonné kněžstvo nedostačitelné bylo, aby mohlo člověčenstvo dokonalým učiniti, musel z vůle Boha, Otce milosrdenství, vystoupiti jiný Kněz, dle řádu Melchisedechova, Kristus Ježíš, jenž by všecky, kteří posvěceni býti měli, skutečně také k dokonalosti přivésti mohl. A ač tento náš Bůh a Pán ráčil se jednou na oltáři kříže přebolestnou smrtí svou nebeskému Otci obětovati, aby tak vykoupení věčné zjednal, nemělo přece kněžství jeho smrtí jeho zaniknouti. Proto zanechal při poslední večeři, v noci, v které vydán byl, své milované choti, Církvi katolické, oběť viditelnou, jaké si lidská přirozenost vyžaduje: aby nám tak stále na oči stavěl onu krvavou oběť, jež jednou na kříži vykonána býti musela; abychom tak až do konce časů na lásku jeho pamatovali a také spásonosnou moc její si přivlastňovali, na odpuštění těch hříchů, jimiž denně proviňujeme. Kristus Pán se takto prohlásil za Kněze dle řádu Melchisedechova na věky ustanoveného; jakožto Kněz obětoval Otci svému své Tělo a svou Krev pod způsobami chleba a vína; a odevzdal obé pod těmitéž způsobami svým apoštolům, jež tehdy za kněze Nového Zákona ustanovil, aby jich požívali. Dal také jim a pravým jejich nástupcům v úřadu kněžském nařízení, aby i oni dle jeho způsobu obětovali, když řekl: „To čiňte na mou památku!“ jak slovům těm Církev katolická vždy rozuměla.“3
Církev svatá velí nám tedy věřiti, že Kristus Pán při poslední večeři netoliko chléb a víno ve své pravé Tělo a ve svou pravou Krev proměnil, ale že také obé Otci svému nebeskému obětoval, a tak oběť Nového Zákona ustanovil a i osobně vykonal. To učinil, aby ukázal, že jest knězem dle řádu Melchisedechova, o němž vypravuje Písmo svaté takto: „Melchisedech, král Sálemský, vynes chléb a víno, neboť byl knězem Boha nejvyššího, požehnal Abrahamovi.“4
Ve slovech těch není sice výslovně řečeno, že Melchisedech Bohu nejvyššímu „obětoval“; avšak ze souvislosti s ostatním vypravováním dá se tak snadno souditi. Také slovům těm tak rozuměla Církev katolická, od počátku, a Učitelé církevní vždy je tak vykládali. Ba, již král David slovům těm rovněž tak o oběti rozuměl, a proto i pěl: „Přisáhl Hospodin, a nebude toho želeti: Ty jsi knězem na věky podle řádu Melchisedechova.“5
Že Melchisedech i Kristus Pán skutečně obětovali, jasně vysvítá z epištoly svatého Pavla k Židům, v které píše: „Všeliký zajisté kněz k obětování darů a (ku konání) obětí ustanoven bývá.“6
A na jiném místě dí: „Všeliký zajisté kněz, z lidí vzatý, pro lidi bývá ustanoven v těch věcech, kteréž jsou Boží: aby obětoval dary a oběti za hříchy… Aniž kdo sám sobě osobuje té cti: ale kdož povolán bývá od Boha, jako Aaron. Tak i Kristus ne sama sebe oslavil, aby byl nejvyšším Knězem, ale Ten, kterýž mu řekl: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe… Ty jsi kněz na věky, podle řádu Melchisedechova… O kterémžto (kněžství) by se mělo mluviti, a to nesnadného k vypravení (i k pochopení): poněvadž mdlí jste k slyšení.“7 Slovy těmi chtěl svatý apoštol národů vyjádřiti, že židé tajemství oběti Ježíše Krista pochopiti s to nebyli.
Z uvedených slov svatého apoštola Pavla k Židům jest patrno, že Ježíš Kristus i Melchisedech byli nejvyššími knězi, a že oba Bohu nejvyššímu obětní dary přinesli.
Jak nám Písmo svaté vypravuje, neobětoval Melchisedech žádného zvířete, jako činívali Abraham a současníci jeho; ale z vnuknutí Ducha Svatého oproti obyčeji tehdáž panujícímu přednesl chléb a víno; za jistých obřadů i modliteb obé zasvětil, vzhůru pozvedl a Bohu jakožto příjemnou oběť věnoval. Takto stal se předobrazem Ježíše Krista, a oběť jeho předobrazem novozákonné oběti Mše svaté. A poněvadž Ježíš Kristus od Boha Otce vyvolen byl za Kněze, nikoliv dle řádu a způsobu Aarona, jenž zvířata obětoval, ale dle řádu Melchisedecha, jenž chléb a víno v oběť přinesl, následuje z toho, že Pán Ježíš za svého pozemského života musel úřad svůj kněžský dle řádu Melchisedechova také konati, a tedy i chléb a víno Bohu Otci v oběť přinésti.
Následující díl: Kterak byla oběť Nového Zákona předpověděna i ustanovena? (4)
[1] Žid. 10, 5-7;
[2] Žid. 10, 12-14;
[3] Sess. 22, cap. I;
[4] I. Mojž. 14, 18;
[5] Žalm 109, 4
[6] Žid. 8, 3;
[7] Žid. 5, 1-11;
Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.