Kterak byla oběť Nového Zákona předpověděna i ustanovena (kap. 1, 4)


Předchozí díl: O oběti Ježíše Krista (3)

Proroctví Malachiášovo

Tuto oběť Ježíše Krista, pozůstávající z chleba a vína, předpověděl také prorok Malachiáš slovy: „Nemám zalíbení ve vás, praví Hospodin zástupů, a darů nepřijmu z ruky vaší. Nebo od východu slunce až na západ veliké jest jméno mé mezi národy, a na každém místě obětována bývá jménu Mému oběť čistá; nebo veliké jest jméno Mé mezi národy, praví Hospodin zástupů.“1 Slova tato obsahují dle výkladů všech svatých Otců, kteří se jimi zabývali, proroctví o oběti Nového Zákona.

Proroctví nenaplnilo se ve Starém Zákoně

Proroctví toto se nevyplnilo v Starém Zákoně, ač Malachiáš mluví jako v čase přítomném. Malachiáš užívá totiž přítomného času, jako bylo obyčejem i při jiných prorocích, aby naznačili to, co teprve státi se mělo, jako přítomné, čili patrné a jisté. Že Malachiáš vpravdě o čase přítomném nemluvil, vysvítá z toho, že za doby jeho i po dobu celého Starého Zákona pohané nebyli k právě víře obráceni a neměli tedy ani ještě oběti pravé. Obrácení pohanů a pravá oběť při nich staly se skutkem teprve v Zákoně Novém, kdy se naplnilo, co řekl Bůh Otec Synu svému: „Požádej ode mne, a dám tobě národy v dědictví tvé, a ve vladařství tvé končiny země.“2 A tak se i skutečně stalo, když svatí apoštolové, zejména svatý Pavel, pohany na víru Kristovu obrátili.

Nevztahuje se ani k oběti Pána Ježíše na kříži, ani k obětem židovským

Proroctví Malachiášovo, že „jménu Hospodinovu obětováno bude na všech místech“, a to „oběť čistá“, nevztahuje se také k oběti Pána Ježíše na kříži, poněvadž ta obětována byla jen jednou, a na jednom místě, na hoře Kalvarii.

Proroctví to nevztahuje se však ani k obětem židovským, ježto těmto, proti oné slibované oběti čisté, Malachiáš předpovídá opovržení Hospodinovo. A jestliže i starozákonní oběti byly nepravostí před Hospodinem, čím větší ohavností byly před ním teprve oběti pohanské, které byvše vraždami, smilstvem, lupičstvím znesvěcené, nebyly ani přednášeny Bohu, nýbrž ďáblu, jak tvrdí svatý učitel národů!3

Ani k našim dobrým skutkům se nevztahuje, jak rádi tvrdí bludaři

Také se proroctví Malachiášovo o oběti čisté nikterak nevztahuje k chvále Boží a k našim dobrým skutkům, jak bludaři velice nejapně tvrdívají, poněvadž ani modlitby ani ostatní dobré skutky naše nejsou vlastními obětmi, o jakých přece prorok výslovně mluví. Také i sami bludaři o skutcích našich dobrých tvrdí, že nečisté jsou; a snaží se to dokázati ze slov proroka Isaiáše, jenž dí: „Učiněni jsme jako nečistý (člověk) my všichni, a jako roucho nečisté… jsou všecky spravedlnosti naše.“4 A konečně nemohou přece tyto duchovní oběti modliteb a dobrých skutků nazýváni býti – obětí chleba a vína!

Jedině k oběti Mše svaté se proroctví může vztahovati

Může se tudíž proroctví Malachiášovo o oběti čisté vztahovati jedině a výhradně k oběti Nového Zákona. Neboť jedině Mše svatá jest obětí čistou, jež se Bohu přednáší na všech místech a po všechny časy. Tato oběť samojediná jest tou obětí, jež ani nehodností ani zlomyslností obětujících nemůže poskvrněna býti. Nebo v oběti Nového Zákona přináší Ježíš Kristus dar obětní sám: kněží jsou toliko sluhy jeho, kteříž jemu při konání této viditelné oběti úst i rukou svých propůjčují. Poněvadž totiž Kristus Pán, sedící nyní po pravici svého nebeského Otce, neviditelný jest; oběť pak, aby ji lidé viděti a rozuměti mohli, viditelnou býti musí, používá ke konání oběti své služeb kněží.

Oběť Nového Zákona bude také tak dlouho trvati, jako potrvá Církev Ježíše Krista, totiž až do skonání časů.

Poslední večeře (Fra Angelico - 1440)

Kdy Kristus oběť ustanovil a sám obětoval

Jest nyní otázka, kdy Kristus Pán tuto oběť chleba a vína ustanovil i sám obětoval?

Na to odpovídám, že to učinil tak, jak naše svatá Církev učí, při poslední večeři; nebo na žádném jiném místě v Písmě svatém o takové oběti zmínka se neděje. Při poslední večeři však se stalo všecko, co se při oběti vyžaduje. Tu proměnil Ježíš Kristus, jakožto nejvyšší Kněz, chléb a víno ve své přesvaté Tělo obětní a ve svou přesvatou Krev obětní, a věnoval obé svému nebeskému Otci, aby ho jakožto nejvyššího Pána všech věcí uctil a se Jemu klaněl. Svatý evangelista Lukáš v příčině té zajisté píše: „A vzav chléb, díky činil, a lámal, a dával jim řka: Totoť jest Tělo mé, kteréž se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Tak i kalich, když povečeřel, řka: Tentoť jest kalich, nová úmluva v mé Krvi, kteráž se za vás vylévá.“5

Důkazy, že Pán Ježíš při poslední večeři skutečně obětoval a Mši svatou jako oběť ustanovil

Povšimněme si nejprve té okolnosti, že Pán Ježíš svou novou večeři teprve potom ustanovil, když byl s učedníky svými beránka velikonočního požil. Prve však, nežli židé beránka velikonočního požívali, byl tento již dříve zabit i obětován, k čemuž poukazuje svatý Pavel, an píše: „Beránek náš velikonoční obětován jest Kristus.“6 Židé jedli tedy beránka velikonočního jakožto skutečnou večeři obětní. A tedy již tím, že Ježíš Kristus večeři Nového Zákona ustanovil bezprostředně po požití židovského beránka velikonočního, jenž byl obětní večeří Zákona Starého, dal na srozuměnou, že i jeho večeře Nového Zákona večeří obětní býti měla.

Tělo Kristovo bylo tělem obětním

Uvažujme dále také to, co Ježíš Kristus při poslední večeři konal. Proměnil totiž chléb ve své přesvaté Tělo, jež dle svého určení Tělem obětním bylo, jak to sám vyslovil, řka: „Obětí a darů nechtěl jsi, ale Tělo způsobil jsi mi.“7 Tělo jeho mělo tedy od té doby býti nebeskému Otci líbeznou obětí i krvavou, i nekrvavou, čili potravnou. A potom proměnil víno ve svou přesvatou Krev, jež ve svém odloučení od Těla, podstatně Krví obětní byla. Proto také nazývá ji Pán Ježíš „Krví Zákona a to Nového i věčného“: poněvadž bez krve žádná úmluva se neděla. Tím tedy, že Kristus Pán při poslední večeři v rozdílných způsobách chleba a vína přítomným se učinil, představil se nám v podobě nevolníka, jenž z lásky k nám všeho dokonale se zbavil, sebe dobrovolně ponížil, ba ukrutné smrti na kříži se zasvětil.

Ze samotných slov Spasitelových je obětní úmysl patrný

Také slova, jichž Spasitel při poslední večeři, při posvátném díle svém užil, vyjadřují nám, žeť výkonem svým obětoval. Pravil zajisté: „Toto jest tělo mé, kteréž se za vás vydává;“ aneb jak svatý Pavel dí: „kteréž za vás vydáno bude.“8

Tímto „vydáním“ těla svého nevyrozumíval Pán Ježíš vydání těla k požití učedníkům, poněvadž podávaje jim je, již vyslovil: „Vezměte a jezte!“ Ale vydáním Těla vyrozumíval vydání ho k oběti, jak to sám výslovně prohlásil svou přípovědí: „Chléb, kterýž já dám, Tělo mé jest, (jež vydám na smrt) za život světa.“9 A při podávání kalicha taktéž: „Tentoť jest kalich, nová úmluva v Mé Krvi, kteráž se za vás vylévá.“ Také „vylitím krve“ nevyrozumívá Pán pití z kalicha, poněvadž již předtím výslovně prohlásil: „Vezměte a pijte!“ Ale vylitím Krve vyrozumívá prolití jí za učedníky své, a za mnohé; kteréžto vylití stalo se na počest Bohu Otci v tom okamžiku, když Kristus Ježíš ta slova pronesl. Nebo byť se i slova „vydání těla“ a „vylití krve“ k oběti na kříži vztahovati mohla, mluví přece Spasitel zároveň o vydání těla a vylití krve, jež zde při poslední večeři se děje; a tedy o oběti, jež zde se koná. I také to „lámání“ těla Páně, v podobě čili způsobě chleba přítomného, o němž svatý evangelista Lukáš vypravuje, poukazuje k skutečnému obětování při samé poslední večeři.

Praví-li však Kristus Pán: „Tělo mé se za vás vydává,“ musíme také zvěděti, komu se vydává. Komu jinému, než témuž, komu i na kříži vydáno bylo; to jest, Otci nebeskému?

Poslední důkaz – neomylné svědectví Církve svaté

A tak seznáváme, že při poslední večeři stalo se ke cti Boží vydání Těla Páně, jež jako umírající bylo představeno; a že se tedy skutečně oběť konala. Ve smyslu tom také naše matka, Církev svatá, úkony i slova Páně při poslední večeři vždy pojímala.10 A svědčí-li tedy ona o tom, že se při poslední večeři Kristus Pán skutečně obětoval, platí toto svědectví více než jakékoli výklady ostatních lidí. Nebo Církev živého Boha jest dle učení apoštolského „sloupem a tvrdí pravdy.“11

Při poslední večeři konal tedy Kristus Pán úřad svůj kněžský podle řádu Melchisedechova. Nebo neobětoval-li tehdy chleba a vína, neučinil tak vůbec nikdy po celý život svůj; pak by však nebyl žádným knězem dle řádu Melchisedechova. A přece nám svatý Pavel kněžský úřad Ježíše Krista tak vznešeně popisuje, an dí: „Jiní zajisté bez přísahy kněžími učiněni bývali: tento pak s přísahou skrze toho, kterýž řekl k němu: Přisáhl Pán, a nebudeť toho litovati: Ty jsi kněz na věky… Tento, protože zůstává na věky, má kněžství věčné.“12

Tak tedy na pravdě jest, čemu Církev katolická vždycky učila, že Pán Ježíš při poslední večeři nejsvětější oběť Mše svaté ustanovil. Ta jest dle učení sněmu Tridentského onou čistou obětí, jež ani nehodností ani zlomyslností obětujících poskvrněna býti nemůže; a o které Hospodin Malachiáši proroku předpověděl, že přinášena bude Jménu jeho, jež velikým státi se má mezi názory, na všech místech, jakožto čistá oběť nekrvavá.

Následující díl: O stáří křesťanských obětí a jejich názvech (5)


[1] Malach. 1, 10. 11;
[2] Žalm 2, 8;
[3] 1. Kor. 10, 12;
[4] Isai. 64, 6;
[5] Luk. 22, 19,20;
[6] 1. Kor. 5, 7;
[7] Žid. 10, 5;
[8] 1. Kor. 11, 14;
[9] Jan 6, 52;
[10] Concil. Trid. sess. 22, cap. 1; can 1, 2;
[11] 1. Tim. 3, 15;
[12] Žid. 7, 20-24.

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Podobné stránky: