Následující úryvek je překladem pasáže z díla The Great Sacrilege, jehož autorem je americký katolický kněz James Wathen (1932–2006). Více o autorovi i díle samotném naleznete u dříve publikovaného úryvku. Mezititulky a obrázky s popisy doplněny redakcí KL.
Kněžská přísaha
Právě tak uznávám a vyznávám bez jakékoli pochybnosti všechno ostatní, co bylo stanoveno, vymezeno a prohlášeno posvátnými kánony a ekumenickými koncily, zvláště pak svatým koncilem tridentským a svatým koncilem [prvním] vatikánským, především co se týče prvenství a neomylného učitelského úřadu biskupa římského; a všechno, co se tomu staví na odpor, jakož i všechna bludná učení, od Církve svaté odsouzená, zavržená a vyobcováním zatížená, rovněž odsuzuji, zavrhuji a vyobcováním zatěžuji.
Já, N. N., připovídám, slibuji a přísahám, že tuto pravou katolickou víru, bez níž nikdo nemůže být spasen a kterou nyní dobrovolně vyznávám a vpravdě přijímám, s pomocí Boží budu zachovávat a vyznávat s naprostou vytrvalostí až do posledního dechu svého života v úplnosti a neporušenosti a že podle své možnosti se budu starat o to, aby byla přijata, vyučována a hlásána také od těch, kdo mi budou svěřeni podle mého postavení: tak mi pomáhej Bůh a tato svatá evangelia Boží.
Tridentské vyznání víry
Tento úryvek pochází z přísahy známé jako „Vyznání víry“[1], kterou musí dle Kodexu kanonického práva složit všichni kněží, a to jak před svěcením, tak po něm. Kdo by mohl popřít velkou prozíravost, s níž se tato přísaha zvláště zmiňuje o dekretech tridentského koncilu (který definoval nauku o Mši) a prvním vatikánském koncilu (který definoval nauku o papežské neomylnosti)?
„Vyznání“ se týká doktrinálního přesvědčení. Vyznává se bez ohledu na veškeré pozemské autority, přímo Bohu, před svatostánkem Krále králů. Nic nemůže jeho ustanovení učinit nepravdivými, a tudíž ani žádný kněz – ať papež či prostý kaplan – od něj nemůže být dispensován. Zdá se však, že většina kněží byla tak ovlivněna „duchem obnovy“ (rozuměj Revoluce), že se necítí být tímto závazkem vázána. Proto se jistým způsobem neliší od svých spolubratří, kteří opustili kněžskou službu nadobro, a to v tom smyslu, že dělají, co je jim dovoleno, namísto toho, co slíbili.
Tato Přísaha je bezpodmínečná. Církev tak velí. Nikdo ji nemusí skládat, jedině ten, kdo chce vstoupit do kněžského stavu nebo již vstoupil a chce být povýšen do vyššího úřadu a důstojenství. Kodex kanonického práva vyžaduje, aby se skládala před přijetím podjáhenství. Po kněžském svěcení se musí opakovat, než jsou uděleny fakulty ke kázání, vyučování a zpovídání. Opětovně se pak vyžaduje při svěření pastorace či profesury na katolické univerzitě či v semináři, kde dotyčný zamýšlí vyučovat filosofii či teologii. Musí být rovněž obnovena nově ustanoveným biskupem, kardinálem a tím, kdo má usednout na papežský Stolec.
Protože ti, kdo mají v Církvi vyšší postavení, museli tuto Přísahu složit vícekrát, je pro ně závažnější ji porušit než pro ty, kdo jsou „na nejnižších příčkách“. Chtělo by se říci, že ti první jsou vázáni ještě přísněji, kdyby něco takového bylo možné.
Jedno je jisté: Přísaha je absolutní; je formulována striktně – jasně a nekompromisně. Nelze ospravedlňovat klerika, který neví, co se v ní říká nebo co to znamená. Není v ní nic, co by naznačovalo, že její formulace jsou změnitelné či od nich lze dispensovat. Nepředpokládá žádný důvod, byť by to byl přímý rozkaz nejvyššího Pontifika, pro budoucí zpětvzetí.
Není třeba velké představivosti, abychom ocenili, kolik síly Církev z takového závazku všech svých kněží čerpala, dokud každý z nich dodržoval tuto Přísahu doslovně a neohroženě. Není divu, že Revolucionáři, kteří teď zamořují Církev, museli zahájit proces zmrzačení a nakonec i odvržení Přísahy. Snad si vzpomenete, že před několika lety začali zkrácením jejího druha – přísahy proti modernismu[2]. Buďte ujištěni, že to je pouze první rána! A není divu, že zatímco nám do uší hřmí pokřik o poslušnosti papeži, je zmínka o této přísaze považována za nejnezdvořilejší odbočku od tématu.
Kontrast doby minulé a přítomné
Každý kněz skládá Přísahu individuálně. Jaké je to velké a jasné prohlášení. Jak rádi a hrdě jsme je pronášeli! Toho dne jsme byli připraveni na meč nebo lvy! Pusťte je na nás! Věřící jsou povinni si položit otázku, zdali by jejich kněží opakovali (nebo snad byli schopni opakovat) tento obřad nyní, s ohledem na nedávné události, a použili při tom týchž slov, která užili za dobrodružných dní svého podjáhenství. Opakovali by, nebo mají teď už nějaké výhrady? Připojili by, alespoň vnitřně, nějaké podmínky?
Většina kněží by upřímně (s prostou, dětskou upřímností – nikoliv s „dospěláckou“) musela přiznat, že se z dodržování doslovného znění své kněžské Přísahy vykroutili. To je jen slušně vyjádřená skutečnost, že se zpronevěřili sami sobě skrze přijetí „nové mše“, jejíž existence je jasným a nevyvratitelným porušením kánonů tridentského koncilu. Přijmout „víru“ představovanou „Novus Ordo“ znamená opustit tu tridentskou a odpadnout od ní. A pokaždé, když se řídí „novým řádem“, obnovují svou prvotní věrolomnost (což je toliko mírnější výraz pro lež).
Nevěrnost kněží
Takoví kněží tedy žijí ve stavu velmi podobném tomu, v němž jsou ti, kdo žijí v hříšném manželství, jen ještě horším: Cizoložníci žijí v hříchu a násobí své provinění každým manželským úkonem. Kněží však přidávají k své zpronevěře ještě prvek svatokrádeže, kdykoliv parodují Mši.
Dobře o nich řekl prorok Ezechiel:
„Kněží její pohrdají mým zákonem, poskvrňují svatyni mou, mezi svatým a všedním nečiní rozdílu, poskvrněného od čistého nerozlišují, od mých sobot odvracují oči, i jsem znesvěcován mezi nimi.“ Ez 22, 26
Proto je dnes toto dilema pro kněze závažnější, než si chtějí přiznat: Buď musejí uznat, že už nevěří v ustanovení tridentského koncilu a podepisují se pod „nové náboženství“ s jeho uctíváním člověka, anebo falešně provádějí obřady „nového náboženství“, zatímco trvají na „staré víře“. V současné ošemetné situaci se budou muset rozhodnout, co je horší hřích, stejně tak jako za který z nich chtějí být odsouzeni – měl bych spíše říci „hříchy“, neboť, jak vidíte, jejich počínání má mnoho rozměrů.
Chlácholení svědomí
V současnosti se zdá, že většina z nich se bude nadále utvrzovat v tom, že „nová mše“ je stará Mše, že „nové náboženství“ je pravé Náboženství, že není podstatného rozdílu mezi tím, co bylo, a co jest. Zatím si budou držet klapky na očích, aby měli od celé situace „pokoj“, a budou pečlivě počítat měsíce, které zbývají do důchodu, v němž budou slavit tridentskou Mši soukromě, jen aby už byli za vodou. Budou se také živě zajímat o otázku, zda papež Pavel VI. odstoupí – v tomto směru je jistá naděje.[3]
V mezičase si budou namlouvat, že jednají rozumně, prokazují lidem nejvyšší službu, udržují pokoj a věci v chodu, když odříkávají své modlitby a snaží se, aby „nová liturgie“ vypadala co možná nejdůstojněji! Úzkostlivě se budou vyhýbat porovnání svých teologických textů s předkoncilními papežskými dokumenty. Koncil je všechny učinil zastaralými, to je přece jasné. S těmi několika odvážnými, samostatně uvažujícími (což vyžaduje odvahu) lidmi, kteří je budou obtěžovat zdvořilými, leč přímočarými dotazy, budou nakládat jako se zlovolnými podivíny. Znáte to: „Ale, otče, jak můžete ospravedlňovat…?“ nebo „Ale tak se to píše přímo v této knize…!“ atd. Ve vleku popírání veškeré tradiční víry a autority se budou nevyhnutelně schovávat za sukně revoluční „matky církve“, která jim může prominout cokoliv.
Nechtějí to vidět nebo na to být upozorňováni, ale je to skutečností: tito padres „v půli cesty“, tito obojací přisluhovači „nových pořádků“ se stali novou generací Eliotových „prázdných lidí“ a „lidí slaměných“.[4] Jsou to konformní přitakávači, jaké Revoluce vytváří a využívá. A oni se lopotí, usilovně zaměstnávajíce svou mysl jinými věcmi a umlčujíce své svědomí. Kdo je pozoruje, nemůže si nevzpomenout na Orwellovy tažné koně z Farmy zvířat. Jak napsal otec Fahey: „Znesvěcování Eucharistie bylo mnohokrát součástí přípravy odpadlých katolíků na to, aby se stali vhodnými nástroji revoluce.“[5]
Předstírají tak velkou nezávislost a dobrovolnost a tak silné přesvědčení, jako by se v celém širém světě nedálo nic nemístného. V „bezpečných“ otázkách jsou pravými titány pravověří a zásadovosti.
Slabost charakteru
Jsou tak svědomití, chvályhodní a poslušní ne proto, že jsou služebníky Kristovými, nýbrž proto, že jsou si nejistí, jsou nervózní a nešťastní. Bývali vůdci, muži kázně, představovali sílu, s níž bylo radno počítat (bezvěrec Nietzsche varoval své přívržence, aby si od nich drželi odstup). Nyní jsou toliko zašlá sláva, relikty a vyvrhelové. Neplní svůj účel, své určení; mají trn v patě, kamínek v botě a pásku přes oči. Všechny jejich odpovědi jsou vyhýbavé; raději mění téma hovoru. „Jestliže sůl se zkazí, čím se osolí? K ničemu nehodí se již, leč aby byla vyhozena ven a pošlapána od lidí.“ (Mt 5, 13)
Kdyby byli upřímní, přinejmenším by se vážně zabývali tezemi předkládanými na těchto stránkách; oni sami je měli předložit mnohem dříve. Není pro to omluvy. Buď takoví muži neměli být nikdy vysvěceni, nebo využívají svého kněžství k osobnímu prospěchu. Nicméně důvod, proč se tito kněží věcí nezabývali, spočívá v tom, že jejich biskupové a ti z jejich spolubratří, kteří mají větší povědomí o teologických záležitostech, se zachovali zbaběle a neodvážili se klást si otázky.
Četba periodik pro kněze v několika minulých letech je toho skvělým příkladem. „Nová mše“ se obvykle rozebírá v rubrice otázky a odpovědi. Není třeba popisovat malichernosti, se kterými se tam čtenář setká.
Konformismus
Závěry, k nimž jsem zde dospěl, se zajisté zdají extrémní. Důvodem však není jejich nepřesnost, nýbrž to, že si většina kněží odvykla mínit vážně to, co říkají. Je přehnané očekávat, že poskytnou rozumné odpovědi na otázku, proč už se necítí být vázáni svými kněžskými přísahami? Nemají lidé nárok na nějaké vysvětlení? Odkdy nemá každý katolík – kněz i laik – mít dobrý důvod ke všemu, co dělá? Ano, zde je ten závažný, do očí bijící rozpor v celém argumentu a úsilí „obnovy“: pro nic z toho neexistuje přiměřený důvod! Nikdo z jejích přívrženců se nezdá být schopen vypořádat se s těmito otázkami v souladu s pravidly poctivé argumentace. Jejich ustrašené vzývání papeže je dobře promyšleno tak, aby z našeho náboženství udělalo to, co o něm vždy tvrdili naši nejhorší nepřátelé, i když sami věděli lépe, jak se věci mají.[6] Jejich snahy ospravedlnit nesnesitelnou „novou mši“ lze shrnout do jednoho argumentu: „Papež řekl, abychom to dělali!“ A to má být víra, bez níž není spásy! Považte!
Pravá kontrarevoluce
Všichni kněží – nevyjímaje kardinály – se musí neprodleně navrátit k pravé Mši. To očividně zahrnuje dva kroky. Neučiní-li ten druhý, musejí přesto udělat ten první:
1. Musejí přestat „sloužit“ onu „novou mši“. Musejí se úplně distancovat od ní a od kostelů, kde se „slaví“, nebo vyhostit „novou mši“ z kostelů, které mají v péči. Musejí upustit od čehokoliv, co je v tomto směru kompromituje. „Sloužení nové mše“ je úkonem svatokrádeže a znesvěcení.
2. Musejí začít sloužit pravou Mši bez jakéhokoliv ohledu na pozemské následky, kdykoliv a kdekoliv je to možné, leč jedině v souladu s Kodexem kanonického práva. Jak to zvládnou, je jejich věc; jsou dospělí, silní, stateční a posvěcení muži. Budou překvapeni, jak se Bůh postará. I kdyby měli vytrpět veliká protivenství, poslouží to jako částečné dostiučinění za jejich dřívější zradu a nevěru, jakož i první splátku velkého odčinění, které musí celá Církev časem za svou velkou svatokrádež vykonat. Je třeba jim připomínat, že svatý papež Pius V. v Quo primum předvídal postihy, kterými se jednoho dne bude vyhrožovat těm, kdo se drží jeho příkazů. Ať jsou utrpení, která je bude jejich obrácení stát, sebevětší, žádné z nich se nevyrovná těm, jež pro ně Revoluce chystá na dobu, kdy je už nebude potřebovat! Musí pokračovat v přinášení oběti pravé Mše pro tolik věřících, kolik se jen může zúčastnit, tak často, jak je možné a kanonicky přípustné. V tomto apoštolátu samotném najdou práce až dost.
Je třeba dodat, že kněz nemusí souhlasit se všemi námitkami týkajícími se „nové mše“, aby byl vázán povinností k tradiční Mši. Je tak zavázán ze své přísahy, nezávisle na všech dalších úvahách.
Nechť si kněží vezmou příklad z oněch šesti tisíc španělských kněží, kteří osobně přísahali, že nikdy nepřijmou „novou mši“. Nabízí se mnoho otázek v souvislosti s tímto hrdinským úkonem, z nichž ani jediná, mimochodem, nebyla vznesena katolickým tiskem. Jediná moje otázka zní: „Kde jsou ostatní kněží?“[7]
[1] Pozn. red.: Toto vyznání víry se nazývá „Tridentské“ (Professio fidei Tridentinæ) nebo též vyznání Pia IV., jehož bulou bylo r. 1564 zavedeno. Jeho celý text v českém překladu je k dispozici např. zde. Roku 1877 byl původní text rozšířen o zmínku o dekretech vatikánského koncilu.
[2] Pozn. red.: Tzv. Protimodernistickou přísahu, zavrhující hlavní bludy moderní doby, bylo od r. 1910 přikázáno skládat všem katolickým kněžím bez rozdílu, všem kandidátům kněžství, biskupům a všem členům vatikánských kongregací bez výjimky. Přísahu byli taktéž povinni skládat kazatelé, duchovní vůdci či profesoři filosoficko-teologických seminářů. Přísaha se skládala do roku 1967, kdy byla za pontifikátu Pavla VI. tato povinnost zrušena a společně s Tridentským vyznáním víry nahrazena jinými formulemi.
[3] Pozn. red.: V době těsně po 2. vatikánském koncilu někteří konzervativně smýšlející katolíci vkládali naděje v příští konkláve, od kterého si slibovali zvolení konzervativního papeže, který by ukončil liberální experiment a navrátil se ke staré disciplíně. Těmto nadějím učinil konec sám Pavel VI., když v r. 1970 svým motu proprio Ingravescentem aetatem zcela bezprecedentně vyloučil z papežské volby všechny kardinály starší 80 let. Jedním podpisem pera se tak zbavil většiny konzervativní opozice a volbu budoucího papeže svěřil do ruky progresivním kardinálům, které jmenoval z velké části on sám nebo jeho bezprostřední předchůdce.
[4] Pozn. překl.: Podle díla Thomase Stearnse Eliota The Hollow Men z roku 1925.
[5] The Kingship of Christ and Organised Naturalism. Rev. Denis Fahey, C. S. Sp. Pozn. red.: Nakladatelství Christianitas vydalo v r. 2022 český překlad podobného díla od téhož autora.
[6] Autor naráží na dávnou námitku nekatolíků, že katolíci uctívají papeže jako nějaké božstvo a papež pro ně znamená více, než Pán Ježíš Kristus.
[7] Pozn. red.: V originále „Where are the Americans?“