?>

II. eucharistická modlitba byla vytvořena během jednoho večera v římské restauraci

Centrální částí Mše svaté je mešní kánon, neboť jeho modlitby obklopují zázrak konsekrace, proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista.

Mešní kánon

Centrální částí Mše svaté je mešní kánon, neboť jeho modlitby obklopují zázrak konsekrace, proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista.

Tridentský koncil o kánonu římské mše praví:

„Protože Svaté má být svatě spravováno – a tato Oběť je nejsvětější nade vše, zavedla katolická Církev před mnoha staletími proto, aby byla důstojně a uctivě přinášena a přijímána, posvátný kánon, který je tak prost každého omylu, že v něm není obsaženo nic, co by v míře nejvyšší nevyzařovalo jistou svatost a zbožnost a nepozvedalo mysl těch, kteří ji přinášejí, k Bohu. Sestává totiž jak ze slov samotného Pána, tak i z podání apoštolů a z nařízení svatých papežů.“

Dále je proti protestantům slavnostně definována neomylnost římského kánonu:

„Kdo by řekl, že mešní kánon obsahuje omyly a má být proto odstraněn, budiž vyobcován (= anathema sit).“ (DH 1756)

První doloženou písemnou citaci velké části římského kánonu máme z počátku 4. století, předpokládá se však, že mešní kánon byl v podstatě hotov mnohem dříve – ve druhém, nejpozději ve třetím století.

Poslední změnou římského kánonu na dlouhá léta bylo přidání několika slov „diesque nostros in tua pace disponas“ (a [abys] naše dny ve svém pokoji spravoval) papežem sv. Řehořem Velikým (590–604) do části kánonu po Hanc igitur. Římský lid byl prý touto změnou natolik pobouřen, že dokonce hrozil papeži zabitím za to, že si dovolil zasáhnout do svaté liturgie, která byla považována za kompletní a nedotknutelnou.

Římský misál

Od sv. Řehoře Velikého († 604) až do roku 1962, kdy Jan XXIII. přidal slova „beati Ioseph, eiusdem Virginis Sponsi“, si žádný papež nedovolil změnit mešní kánon. Snahy o přidání zmínky o sv. Josefu do kánonu jsou doloženy od roku 1815, kdy biskupové zaslali žádost Kongragaci posvátných obřadů. Celosvětové petice biskupů na toto téma se v průběhu následujího století opakovaly. Papež sv. Pius X. na takovou žádost (přestože se k ní – nebo podobné – dříve jakožto kardinál sám připojil) reagoval slovy: „Jsem jenom papež. Jakou mocí bych se mohl dotknout Kánonu?“

Ať už si o zásahu Jana XXIII. z roku 1962 myslíme cokoliv, skutečností zůstává, že bylo třeba na přidání pěti slov o sv. Josefu do kánonu počkat celých 147 let.

Zde se tedy ukazuje s jakou opatrností a prozíravostí Církev zachází se svým největším pokladem. Rozhodně není na místě, aby se jedna generace domnívala, že převyšuje všechny předchozí a během, historicky vzato, okamžiku svévolně předělala něco, co Církev používala v nezměněné podobě k obecnému prospěchu více než 1300 let. (1)

Snahy o nahrazení mešního kánonu

Nejradikálnějším zastáncem liturgických změn na II. vatikánském koncilu byl biskup německého původu Wilhelm Josef Duschak, apoštolský vikář na Filipínách. Zatímco někteří progresivní biskupové navrhovali, aby některé části mše svaté byly recitovány v lidovém jazyce, biskup Duschak byl prvním, kdo prosazoval, aby latina byla ze mše svaté odstraněna kompletně a aby kněz stál čelem k lidu po celou mši. (3)

Biskup Duschak poprvé přišel s návrhem na novou eucharistickou modlitbu, která by nahradila mešní kánon (nebo k němu byla přidána jako alternativa), na tiskové konferenci 5. listopadu 1962, nedlouho po zahájení II. vatikánského koncilu.

Během koncilního jednání několik otců vyjádřilo přesvědčení, že Kánon je nedotknutelný. To bylo podpořeno i řadou hlasů „placet iuxta modum“ vyjadřujících tytéž výhrady. Relator reagoval tak, že jsou už reflektovány ve formulaci „probe servata eorum substantia“ ([je třeba] svědomitě zachovat jejich [obřadů] podstatu, SC 50). V praxi se následně ukázalo, že pokoncilní komise tuto posici opustila. Dle Jungmanna (5) bylo úmyslem relatora ponechat pokoncilním reformátorům volné ruce.

Hans Küng
Hans Küng

Od roku 1963 se začaly objevovat soukromé iniciativy revidující Římský kánon. Některé z nich nebyly publikovány, jiné ano, mezi nimiž za zmínku stojí například pokus známého heretika a v současné době zastánce práva na asistovanou sebevraždu Hanse Künga (6).

V letech 1965–1966, kdy ještě nebylo užití lidového jazyka při recitaci Kánonu povoleno, se v Nizozemsku již šířily texty nových eucharistických modliteb. Proběhlo několik jednání s předsedou pokoncilní komise pro liturgickou reformu Annibale Bugninim, jejichž výsledkem bylo v lednu 1967 udělení povolení k užití tří nových eucharistických modliteb, nahrazujících Římský kánon. Jak vzpomíná Bugnini ve svých pamětech, papež Pavel VI. pak jmenoval zvláštní kuriální komisi, aby zvážila, zda „by bylo vhodné rozšířit dovolení předpokládané pro Nizozemsko i na ostatní země nebo i na celou Církev“. (7)

Mnozí však na žádné povolení nečekali a začali tvořit desítky vlastních „kánonů“. V Nizozemsku roku 1969 vybrali a publikovali biskupové z mnoha textů jedenáct, ve vlámské části Belgie pět a indonéští biskupvé deset již v říjnu 1968. Nizozemské eucharistické modlitby byly přeloženy do němčiny, ve Francii kolovaly stovky nových „kánonů“. Dom Bernard Botte OSB už v roce 1968 vyjádřil své rozhořčení nad tím, že ve francouzské jazykové oblasti zavládla kvůli užívání neautorizovaných eucharistických modliteb naprostá anarchie.

„II. eucharistická modlitba“

bouyerLiturgická svévole jednotlivých kněží a biskupů je jedna věc, oficiální misál druhá. Podívejme se nyní proto konkrétně na jednu ze čtyř „eucharistických modliteb“, které jsou nedílnou součástí misálu Pavla VI. a které nahradily více než tisíciletí beze změny používaný Římský kánon (což platí i o tzv. „I. kánonu“ v NOM, který má značnou variabilitu kvůli závorkám umožňujícím četné vynechávky).

II. eucharistická modlitba je nejkratší a je v praxi užívána velmi často, ba snad nejčastěji (jsou kněží, kteří ji užívají výhradně). O způsobu vzniku tohoto „kánonu“ se dozvídáme z memoárů jeho spoluautora Louise Bouyera vydaných roku 2014 (jinak též byl Bouyer společně s Josephem Ratzingerem a dalšími spoluzakladatelem revue Communio).

Když se kardinál Montini stal papežem a přijal jméno Pavel VI., jmenoval Bouyera členem komise pro liturgickou reformu, které theoreticky předsedal kardinál Lercaro, dle Bouyera člověk „šlechetný, ale neschopný odolávat manipulacím tu hrubého, tu sladkého“ Annibale Bugniniho, sekretáře této komise, „postrádajícího jak kulturu, tak čest“.

Byl to Bouyer, kdo údajně musel opravit „extrémně příšernou“ formulaci návrhu druhé eucharistické modliby, z níž chtěl Bugnini vyřadit dokonce i Sanctus (které, jak víme, je součástí mešního ordinaria, nikoli kánonu, ani to se však pro architekty nového mešního řádu nezdá býti překážkou, pozn. KL).

Dle svých memoárů Bouyer společně s opatem Bottem během jednoho večera, u stolu v trattorii (italská restaurace neformálního charakteru, resp. hospoda, pozn. KL) v Trastevere (Zátibeří, městská část Říma jižně od Vatikánu, pozn. KL) zformuloval definitivní versi II. eucharistické modlitby, s trýznivou starostí, aby práce byla odevzdána do zítřejšího rána (spěch prý provázel celou liturgickou revoluci, aby nemohla být zastavena).

Římská trattoria

V Bouyerových pamětech se dále můžeme dočíst, že kdykoliv některý ze členů liturgické komise Bugninimu oponoval, Bugnini jej vždy umlčel slovy: „papež to tak chce“; například při destrukci liturgie za zemřelé a odstraňování některých „zastaralých“ veršů z žalmů v posvátném officiu.

Bouyer vzpomíná, že když posléze s Pavlem VI. hovořil o liturgických „reformách“, zjistil, „že papež s nimi nebyl spokojen o nic více než já“, a dokonce byl papežem otázán: „Jak jste se všichni mohli nechat reformou tak uchvátit?“ Bouyer odpověděl: „Protože Bugnini nás neustále ujišťoval, že jste to tak bezvýhradně chtěl.“ Načež Pavel VI. odvětil: „Ale jak je to možné? Mně říkal, že vy jste to všichni jednohlasně schvalovali…“.

Bouyer připomíná, že Pavel VI. vypudil „opovrženíhodného“ Bugniniho (který je vážně podezřelý ze svobodného zednářství, pozn. KL) do Teheránu jako nuncia, ale to už byla škoda napáchána.

Dodejme, že Bugniniho osobní sekretář Piero Marini působil v letech 1987 až 2007 jako hlavní papežský ceremonář a nyní je představeným Papežské komise pro Mezinárodní Eucharistický kongres.

 

Použité zdroje a literatura:

  1. http://vendeecz.blogspot.cz/2014/10/canon-miss-mesni-kanon.html
  2. http://www.traditio.com/tradlib/popelim.txt
  3. http://rorate-caeli.blogspot.com/2014/02/the-opinion-of-most-radical-council.html
  4. http://www.adoremus.org/9-11-96-FolsomEuch.html
  5. Josef Jungmann, „Um die Reform des römischen Kanons: eine kritische Stellungnahme zu C. Vagagginis Entwürfen„, Liturgisches Jahrbuch 17 (1967) 2.
  6. Hans Küng, „Das Eucharistiegebet: Konzil und Erneuerung der römischen Liturgie„, Wort und Wahrheit 18 (1963) 102-107.
  7. Annibale Bugnini, The Reform of the Liturgy: 1948-1975 (Collegeville: The Liturgical Press, 1990).
  8. http://rorate-caeli.blogspot.com/2014/09/original-sins-eucharistic-prayer-ii.html

„Hračku“ se sebrat nepodařilo

R.D. Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., JC.D. je rektorem kostela sv. Gabriela v Praze na Smíchově, kde se od roku 2012 slaví tradiční mše svatá, a to každý pátek a každou neděli v 17:00. Jeho cesta za tímto pokladem katolické Církve nebyla přímočará. Mezi celebranty je nováčkem – svou první „tridentskou“ sloužil letos 18. října po svědomitých přípravách. Právě o liturgii, ale nejen o ní, si tento kněz, církevní soudce, vysokoškolský pedagog a teolog, odborník na církevní právo a autor řady publikací povídal s Lucií Sulovskou.

R.D. Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., JC.D. je rektorem kostela sv. Gabriela v Praze na Smíchově, kde se od roku 2012 slaví tradiční mše svatá, a to každý pátek a každou neděli v 17:00. Jeho cesta za tímto pokladem katolické Církve nebyla přímočará. Mezi celebranty je nováčkem – svou první „tridentskou“ sloužil letos 18. října po svědomitých přípravách. Právě o liturgii, ale nejen o ní, si tento kněz, církevní soudce, vysokoškolský pedagog a teolog, odborník na církevní právo a autor řady publikací povídal s Lucií Sulovskou.

Ačkoliv jste vyrůstal v sedmdesátých letech, s tradiční liturgií jste se setkával již v dětství, jak k tomu došlo a jak jste jako malý chlapec vnímal rozdíl mezi „starou“ a „novou“ mší?

Jako šestiletý pacholík jsem začal ministrovat v Praze u sv. Jindřicha společně s mým bratrem. Naši rodiče tam byli chrámovými varhaníky. Farářem tehdy byl pan profesor F. X. Juránek, jezuita staré školy. Ten se probíhající liturgické reformě přizpůsoboval liknavě a očividně nerad, takže sice leccos v bohoslužbě bylo počeštěno, avšak ve skutečnosti to byl „trident“. V Praze se tehdy vědělo, že jsou dva kostely, v nichž se slouží „po staru“: sv. Jindřich na Novém Městě a sv. Prokop na Žižkově, kde byl farářem pater Mejdrech. Stupňové modlitby se modlil P. Juránek sám, takže jsem se je nenaučil, ale samozřejmě si pamatuji, že recitoval velké množství tichých latinských mešních modliteb. Proměňování při kalichu „simili modo postquam coenatum est“ jsem měl odposlouchané a uměl jsem to nazpaměť. My jsme ale nevěděli, že jsou tiché modlitby předepsané v misálu, takže se nám jeho způsob celebrace zdál být „zbožnější“, že se na rozdíl od jiných kněží při mši sám od sebe „více modlí“. Na náboženství u kaplana Filipoviče v Nuslích pak docházelo ke kolizi v tom smyslu, že jsme měli každý týden zapsat myšlenku z nedělního evangelia, jenomže P. Juránek četl ze starých perikop. Tak jsme myšlenku vypisovali z Katolických novin. Když mi bylo šestnáct, přišel ke sv. Jindřichu po delší pauze P. Bedřich Metyš, nesmírně dobrotivý člověk, a ten sloužil „po novu“. Přechod jsme brali zcela plynule, protože všude jinde se „po novu“ už sloužilo a my jsme se také dostávali na jiné bohoslužby než jen u sv. Jindřicha. Pamatuji si ale, že „za Juránka“ jsem říkával, že na nové mši „si ministrant nezaministruje a varhaník nezahraje“. P. Juránek byl také velký kazatel, takže nejen liturgii, ale i kazatelství jsem zažil ještě „po staru“, jako skvělý řečnický výkon. On ostatně napsal knihu Dobrý řečník. A jiní kněží prý na lidi „házejí splašky“, což znamenalo, že říkají, kde co splaší.

Mohl byste naším čtenářům v krátkosti povědět o své cestě ke kněžství?

Ve mně byla tužba po kněžství zcela přirozeně přítomná již od dětství. Přiznám se však, že za komunismu bych si netroufl vstoupit do semináře. Vystudoval jsem práva a do toho přišel listopad 1989. Již v únoru 1990 mi bylo na vojně jasné, že přihlášku podám. Zatímco někteří o povolání bojují a jiní jej zase líčí jako blesk z čistého nebe, pro mě bylo něčím samozřejmým. Je jisté, že kněží, u nichž jsem ministroval, měli na rozvoj mého povolání svůj vliv. Mým rodičům řekl jednou P. Juránek: „Já vám ho vychovám“. No, a vychoval. Hezkou vzpomínku mám na kardinála Tomáška. Ten si v roce 1990 vymínil, že chce hovořit s každým kandidátem kněžství osobně. A řekl mi: „Vy si lidi získáte, to poznám z vašeho úsměvu“.

12045309_478695268961021_3743302527144207341_o

Velmi Vás jistě ovlivnila formace – jak jste prožíval svá seminární léta?

Pouze jeden rok jsem byl v Praze, to byl akademický rok 1990-1991, plný čerstvě porevolučního nadšení. Již tehdy jsme okoušeli noblesu, jakou měl tehdejší vicerektor, dnešní litoměřický biskup, Jan Baxant. Byla to taková „éra nevinnosti“, kdy ještě nepropukly ty pozdější fakultní souboje, takže bylo možno naživo vidět takového Odilona Štampacha i děkana Wolfa ještě v klidu před bouří. Zanechal jsem tam tehdy také jeden „hřích z mládí“. Přišli za námi salesiáni, že vydají sborník rytmických písní, jímž se stala dnešní první Hosana. Scházelo jim ordinárium, tak kolega Matyska jedno složil a do něho jsem přispěl částí „Svatý“. A kdekoli se rytmicky juchá, tam často tento zpěv zaznívá, například to bylo i na mši sv. pro mládež, kterou v Hradci Králové sloužil sv. Jan Pavel II. roku 1997. Také jsem „diakonýroval“, čili sloužil v roli jáhna při řeckokatolických obřadech, což je možné i bez svěcení. Tehdejší řeckokatolický biskup Ljavinec byl mimořádnou osobností. Zbytek seminárního života a studií jsem prožil v Římě, klasicky v Nepomucenu a na Lateránské univerzitě. Tam se člověk nadýchal té celocírkevní atmosféry s Nigerijci, Kolumbijci, Korejci apod., a poznal také vzácné postavy českého katolického exilu, například mons. Karla Vránu nebo prof. Karla Skalického. V Nepomucenu s námi byla tehdy tradičněji orientovaná americká skupina „Sedes sapientiae“, vedená mons. McCarthym, svorně přezdívaným McCartney. Tito alumni ovšem nepatřili mezi kdovíjak duchovně přitažlivé hvězdy. Nemyslím si však, že by mi lhali ohledně obrazoborectví, které v USA nastalo v souvislosti s prováděním koncilní reformy. Obzvláště pálení rouch prý bylo v oblibě. Navštěvoval jsem nejrozmanitější východní rity, což v takové šíři a různosti lze zažít kromě Říma snad jen v Jeruzalémě. Později jako kněz postgraduant jsem využil dokonce možnost koncelebrovat východosyrský ritus, to je asi moje nejexotičtější „trofej“, ale také například libanonští maronité byli skvělými hostiteli, ačkoliv jsem s nimi nekoncelebroval.

Sám jste tedy byl otevřený různým formám liturgie, uvědomoval jste si v nich prvky, které Vám v „nové mši“ chyběly?

V době studia a po určitou dobu výkonu kněžství se mi myšlenka na tridentskou liturgii, jak jsem ji zažil u prof. Juránka, vytratila, byl to vlastně zážitek z dětství. Také byzantskému ritu jsem se vyhnul, očekávání vladyky Ljavince jsem tehdy nenaplnil, ale on pak měl dostatek kněží z „podzemí“. Rituální prvek mi v „nové mši“ nescházel například z následujícího trochu specifického důvodu. Pontifikální mše některého z ordinářů bývaly totiž spojené s vytvářením vyostřené atmosféry neklidu a výbušností vůči těm, kteří neplnili při liturgii očekávání coby ministranti, proto jsem spíše zaujímal postoj „čím méně, tím lépe“. Jako jáhen a kaplan jsem pak zažil výraznou postavu faráře jisté velevýznamné farnosti v Praze, jenž byl svým přístupem vysloveně a-liturgický, přitom však dovedl být strhujícím kazatelem. Jak říká jeden z pěstitelů tradiční liturgie: „To se dalo poslouchat, ale nedalo se na to dívat.“ Bylo mi jasné, že takováto mše kulhá na jednu nohu a je příliš závislá na osobě celebranta, a proto jsem později dbal na vyváženost zvěstného i rituálního prvku. Nenapadlo mě však celá léta, že by ten rituální prvek mohl být dovršen až tím, že bych se jednou naučil „tridentský“ ritus. Teprve nyní jsem hrdý na to, že nejen různé východní církve, nýbrž i naše západní, latinská, má své pevné obřadové dědictví. Občas se ovšem setkávám s podivným dvojím metrem, kdy se vše východní adoruje, avšak tridentský obřad, který třeba ani nedosahuje byzantské rozkošatělosti a skrytosti za ikonostasem, je odsuzován jako něco škodlivého.

12095049_478695458961002_8140438236583088638_o

Poznal jste nejen různé obřady, ale také různé země. V čem Vás ovlivnil pohled na tamní místní církve?

Nejsem nijak zvlášť zcestovalý, ale jsou dvě země, s nimiž jsem byl v intenzivnějším kontaktu, a těmi jsou Itálie a Německo. Musím předeslat, že v obou těchto zemích jsem poznal v Církvi a díky Církvi mnoho vzácných lidí. Avšak zároveň jsem se tam setkával také s jevy, z nichž jsem byl velice rozpačitý, a týkají se mj. našeho tématu liturgie. Nejvíce člověk pochopí při konkrétních setkáních s místními. V Itálii za mnou přišla paní do zpovědnice s tím, že věděla, že jsem cizinec. Řekla mi, že byla po dlouhý kus života víře vzdálena, avšak nyní se chce vrátit, a to, co jí nejvíce vadí, je nedbalý způsob, jakým slouží italští kněží liturgii. Je fakt, že italský kněz dovede „sfouknout“ mši za 12 minut. Věřící sedívají s nohou přes nohu a bohoslužbu spolupročítají z letáků o liturgii, do nichž stále upírají zrak a které hodně zašustí, když všichni otočí list. Tehdy jsem paní poradil, ať nešetří námahou a najde si kněze, kteří slouží s nasazením. Dnes bych měl pro ni ještě jednu možnost. Právě takoví hlubocí lidé jako ona by dovršili své autentické duchovní hledání zakotvením v tradiční liturgii. Německá církev, ta je otrávená osmašedesátnickým virem, takže je velmi nepředvídatelné, s čím se člověk při liturgii nebo při něčem jí podobném vůbec setká. Ale nechme hovořit německý manželský pár, který se obrátil k tradiční liturgii: „My jsme v tom všem už přestali poznávat naší církev“. Ty nesčetné a vynalézavé liturgické abusy mívají příchuť tu komična, tu tragična. Vezměme třeba takového generálního vikáře jisté německé diecéze, jak uvádí v kánonu: „prosíme za našeho papeže, za našeho biskupa, kněze, jáhny, angažované ženy a muže, angažované dívky a chlapce…“. Našel se však jeden spravedlivý, který na moji poznámku, že „dívkám se podařilo vloudit do kánonu“, prohlásil: „Das ist illegal!“ Vážnější je třebas počínání ve farnostech, kde se podává pod obojí, ale po způsobu moderní praxe některých „reformačních“ denominací se způsoba vína rozlévá věřícím do kalíšků. Na dotaz: „Jak purifikujete?“ zazní bez uzardění samozřejmá odpověď: „My máme myčku“. Tam už je o poznání více toho tragična než komična.

Tento problém se u nás vyskytuje spíše izolovaně, takže je mnohými lidmi považován za exces, který nemůže mít nic společného ani s koncilem, ani s liturgickou reformou.

Ani u nás těch excesů zase tak málo není. Jsou kněží, pro něž má misál spíše indikativní než imperativní charakter a celebraci napolo improvizují nebo do ní vkládají prvky, které při nejlepší vůli nelze v misálu nalézt. Co říci na mši, která začne tím, že kněz vyzve místo úkonu kajícnosti k tomu, aby se lidé na sebe podívali a nejprve se pozdravili? Část starší generace kněží se u nás v sedmdesátých letech západním experimentováním nechala oslovit. Pak jsou tu ovšem kněží mladší generace, kteří také dokáží pěkně „horizontalizovat“ mši. Vezměme například jeden z televizních pořadů, kde mladý řádový kněz s drdolem slouží na zemi „vysedávanou“ mši à la buddhismus a věřící v lotosovém sedu si při přijímání posílají keramickou misku s hostiemi a poté i kalich. Skutečný exces spočívá v tom, že se protagonisté těmito „ozvláštňujícími“ excesy chlubí, přičemž vědí, že se jim díky jejich mediálnímu vlivu nic nestane. Sám jsem v době, kdy jsem ještě neměl pro tyto věci dostatečnou citlivost, sloužil na pozvání ve společenské místnosti „u kulatého stolu“, kde se také konala taková eucharistická samoobsluha. Mládežníci, kteří takové kvaziliturgické setkávání pořádali, se na mě dívali jako na „exota“, když jsem si alespoň oděl albu a štólu. Kněz se musí přece stylizovat do bratra laikům ve všem zcela rovného.

Domníváte se, že v tomto ohledu platí „lex orandi – lex credendi“, tedy že vyprázdnění liturgie souvisí i s krizí západních církví, které mnohdy naprosto otevřeně odvrhují nauku Církve (momentálně asi nejvýrazněji ve věcech rodiny a sexuality)?

Je třeba jasně říci, že partikulární církve v některých zemích jsou vůči univerzální církvi ve vnitřním schizmatu. Jasně to vyjádřil kardinál s příjmením prvního z klasiků marxismu-leninismu v tom smyslu, že ať už Řím rozhodne jakkoli, oni si půjdou po svém. Jejich strategií je nejprve salámovou metodou usilovat o změny na celocírkevní úrovni s tím, že když se to nepodaří, budou pokračovat v nastoupené cestě, která už je u nich stejně dávno někde jinde. Po mnoho desítiletí tam chodí k přijímání „kdo to tak cítí“, zpovídá se nepatrné procento věřících, z hlediska katolické morálky tak tamní věřící přijímají svatokrádežně. Je fascinující, jak podle nich zlá církev nedopřává přístup „znovusezdaným“ rozvedeným ke svátostem, ve skutečnosti však mají na mysli pouze Eucharistii, protože sami vytvořili takovou atmosféru, která olupuje už třetí generaci katolíků o svátost pokání. Tamní věřící jsou vyloženě oběťmi, zatímco naši věřící o tom buď nevědí, nebo si nevěřícně nedovedou představit, že by něco takového mohlo existovat.

12139914_478695558960992_1972150257704640135_o

Jakým způsobem podle Vás mohou rodiče budovat ve svých dětech onu citlivost vůči posvátnému, aby se pro ně kostel nestal pouze místem zábavy?

Je tu taková subkultura „rozdranďování“ dětí v kontextu, který by naopak měl být pro každého katolického křesťana tím nejposvátnějším, totiž při slavení Kristovy eucharistické oběti. Pojímáme-li kostel jako prodlouženou ruku dětského pokoje, pak je vymýšlení scének s panďuláky a rádoby nápaditou pointou namístě. Pokud však pro rodiče kostel nadále zůstává posvátným prostorem, je to vidět i z chování jejich dětí, zejména při proměňování, které děti dovedou hluboce prožívat – vždyť právě teď přichází Pán Ježíš. Totiž pokud tomu sami rodiče věří, sami se podle toho chovají a děti k tomu soustavně vedou. Základem kázně v kostele je „nepohyb“ dětí, nesmí se připustit, aby jen tak poletovaly po kostele. A oproti racionalistickému bludu, že „musí všemu rozumět“, je zřejmé, že pro děti ani latina není sama o sobě překážkou. Děti chtějí být brány vážně, není třeba z nich dělat „mimulíky“. Tajemství Eucharistie je velmi působivé i pro ně, pokud není zamlžováno pokusy dospělých učinit z jejího slavení především zábavu. Také by mě zajímalo, kolik duchovních povolání vzejde z generace dětí, jimž je Kristus představován jako ten hodný Pán Ježíš, se kterým se sluníčkově radujeme a jsme tak rádi pospolu. Prý jsem jako malý ministrant tradiční mše sv. dělal „hadí ocásky“, ale jistě jsem sílu eucharistické oběti, její vážnost a jedinečnost, vnímal. Latina vše ještě ozvláštňovala a dodávala tajuplnost. P. prof. Juránek byl v sakristii „čtverák“, ale Eucharistii bral vážně celou silou své bytosti. To je to, co inspirovalo i mě jako malé dítě. Hraček jsem měl doma spoustu, i na ně pak po kostele došlo. Také do žádných „spolčí“ jsem nikdy nechodil. Je jistě správné sdílet víru také s druhými lidmi, stejného věku a stejného zaměření, ale zkreslené je, když se právě tato forma prezentuje jako to hlavní, ba jediné, co je třeba, aby mládežníci v Církvi pěstovali. To nejdůležitější je eucharistická oběť a k ní je třeba vést každého, ať je jakéhokoli věku.

Po návratu do Česka jste se setkával se spolubratry, kteří měli zájem tradiční liturgii sloužit, případně ji sloužili? Vnímal jste odpor, kterému čelili?

Musím říci, že sloužení tradiční liturgie šlo zde po celá dlouhá léta mimo mě. Když jsem roku 2005 nastoupil na Smíchov ke sv. Gabrielu, dokonce jsem tam postrádal „oltář čelem k lidu“. Rychle jsem si však na tuto absenci zvykl a začal jsem sloužit „zády“. Zejména pokud sloužím nový obřad latinsky, s římským kánonem a gregoriánským chorálem, je to asi nejzazší možnost, jak se přiblížit „mši svaté všech věků“. Velkou „poctou“ pro mě bylo, když přišel během liturgie jeden kněz, který pouze věděl, že se „u Gabriela slouží trident“. A také se mu to tak zdálo, že děti byly – na rozdíl od špumprnáglí typu „dětské mše“ – soustředěné, věřící klečeli, a on si nejprve říkal, že to „ten trident“ opravdu je. Za chvíli ho ale napadlo: „Vždyť je to česky“! Takto jsem se tradiční mši sv. blížil, avšak rozhodujícím momentem bylo přání pana faráře Gapského, jestli bych „do Gabriela pustil trident“. Pustil jsem. Pak to šlo ráz naráz. Sepsali jsme smlouvu o podmínkách působení komunity toužící po tradičních mších svatých, jejíž členové si mají sami shánět celebranty. Teprve tehdy jsem se dozvěděl o nepochopeních a ústrkách, které někteří takoví kněží zažili. Některý z ordinářů měl jednomu z nich dokonce pohrozit: „nebo vám tu hračku seberu“! Takže liturgie jako „hračka“?

12031351_478695335627681_8589979534402831907_o

Stal jste se tedy rektorem kostela, v němž se dnes pravidelně slouží tradiční mše svatá. Zažil jste v této souvislosti některá překvapení?

Překvapivý je pro mě nízký věkový průměr věřících, zdá se, že „trident“ míjí dnešní generaci „kostelních babiček“, protože ty prožily svá nejlepší léta v dobách, kdy se u nás zaváděla a prováděla liturgická reforma. A řekněme si upřímně: „nová“ mše je pro celebranta i pro věřící pohodlnější, je daleko více „user friendly“, počínaje už samotným užíváním národního jazyka, takže je zřejmé, že nikomu by se nechtělo z toho, co je snadnější, navrátit k něčemu náročnějšímu. Kdybych se měl řídit v Církvi převládajícím předsudečným míněním, měl bych mezi tradicí oslovenými katolíky najít smečku lidí vyloženě tuhých, nesnášenlivých, nedůtklivých, no zkrátka „strašidelných“. Ve skutečnosti jsou to především mladší věřící, kteří chtějí čerpat bohatství z liturgie, jsou osloveni její krásou, hloubkou. Bohužel také existují někteří problematičtí exponenti, kteří to dovedou kazit většině. Ale kde takoví nejsou? A především jsem si nevšiml, že zrovna tací by se uchylovali ke svatému Gabrielu.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že máte sám zájem se tradiční liturgii naučit sloužit?

Rád bych zde uvedl příklad pana faráře Gapského, který byl nástupcem úžasného pana kanovníka Gerndta v Modřanech. Rozpoznal, že mnozí věřící po „tridentském“ ritu touží, protože je pan kanovník na něj navykl. Sám se jej naučil právě kvůli těmto věřícím (vůbec to není snadné!) a odměnou pak pocítil „side effect“ – že totiž proniknout do hloubky této liturgie znamená pro kněze nesmírné duchovní obohacení. Obdobně jsem k tomu přistoupil i já zde na Smíchově. Bylo zřejmé, že je zapotřebí každé pomocné kněžské ruky, která umí nesnadnou liturgii sloužit, a navíc být ochotná přijíždět a zavázat se. Také by se neslušelo, abych byl duchovním správcem kostela, v němž se slouží obřad, který ani odsloužit neumím. Pokud bych měl ale nějakou vlastnost „tradičních“ věřících u svatého Gabriela vyzdvihnout, pak je to vděčnost. Jsou rádi právě za kněze ochotného odsloužit liturgii, tam není slyšet takové to standardní katolické kritizující „frflání“ těch, kterým není po chuti žádný kněz, nebo naopak pěstování bezuzdného kultu osobnosti toho či onoho kněze. Tak tomu je díky „objektivitě“ liturgie, v níž se kněz daleko více přidržuje toho, co je předepsáno, a proto taková liturgie nezávisí na tom jak ji kněz „dělá“ nebo na tom jaké zajímavé efekty do ní vnese. Kněz zde zkrátka jednoznačněji vystupuje „in persona Christi“ – v osobě samotného Krista.

Zastavme se u „side effectu“. Co specifického přináší tradiční liturgie knězi a co věřícím?

V knězi posiluje tradiční liturgie vědomí, že liturgie má obětní charakter, v dnešní době tolik oslabovaný. Navíc je liturgie plná knězových modliteb kajícího charakteru, v nichž se stále připomíná hříšnost a nehodnost služebníka Eucharistie tváří v tvář majestátu Toho, který na oltář sestupuje. Jako začátečník mám však přece jen toho množství úkonů a modliteb „plný brejle“, takže zpětné promeditování mnohých modliteb mě ještě čeká. Pro kněze i věřící je zde ovšem přítomno mystérium trpícího Krista, které odpovídá Kristovu výroku: „S toužebností jsem si přál jísti toho beránka dříve, než budu trpět“. Věřící, kteří tuto skutečnost v plné hloubce zakusí, by už asi nesnesli mnohde se vyskytující sebepředvádivou žoviálnost podbízivých celebrantů, zkrátka proto, že by je to rušilo při skutečném prožívání mše svaté. Je třeba ovšem přiznat, že minulost si nelze příliš romantizovat, mnozí kněží liturgii „šulili“, zatímco dnes touží věřící se sklonem k tradici po tom, aby kněz sloužil opravdu „tip ťop“. Účastní se často za pomoci dvojjazyčných misálků, kde mohou průběh liturgie sledovat. Ale hlavně necítí potřebu všemu za každou cenu rozumět, však ani liturgie převedená do národních jazyků není o moc srozumitelnější, lidé mají spíše pocit, že rozumějí, a to především díky češtině, zatímco kdyby se kněz zeptal na smysl toho či onoho úkonu, té či oné modlitby, většina věřících by zkrátka nevěděla. Vnímání liturgie se tak často scvrkává na „kázání s oblohou“. To opakující se liturgické recitování se může zdát ve své jakoby neutralitě sterilní, zatímco živé je kázání, kde kněz dává ze sebe něco originálního a osobního. Pokud ovšem nedá, pak ani přijetí Krista v Eucharistii nezabrání tomu, aby věřící odcházeli z kostela otrávení a aby z důvodu nechuti k projevu kněze dokonce změnili kostel. Pro účastníky tradiční liturgie je právě ona tím nejdůležitějším, zatímco dobré kázání je něčím pozitivním navíc, rozhodně však neodejdou z kostela naštvaní kvůli případnému kazatelskému neumětelství. Kristus přece na oltář sestoupil a oni jej v Eucharistii přijali.

12095306_478695045627710_3553195946852321537_o

 

Často se například mluví o jisté feminizaci Církve. V kostelních lavicích obvykle převažují ženy, mnohdy drtivě. Na tradičních mších svatých však tato disproporce nebývá patrná. Je možné, že pro muže a chlapce je starší liturgická forma přitažlivější?

Myslím, že pro ženy je důležitá především citovost, takže pokud si navykly na nové obřady a o tuto složku se zde necítí ochuzeny, zůstávají u toho. Muži potřebují uchopit racionální složku věci. Je ovšem paradox, že na základě racionálně zdůvodněných historických, teologických a mnoha dalších kritérií, liturgická komise sestavovala až „sociálně inženýrským“ způsobem obřady obsažené v Misálu Pavla VI. z roku 1970 a v dalších pokoncilních liturgických knihách. Jistě nebyla v komisích žádná žena, přesto jsem nikdy neslyšel jediného muže laika, který by si nové mešní obřady pochvaloval kvůli jejich struktuře, vhodnosti, promyšlenosti atd., kromě toho, že jsou transparentní a (samozřejmě, že v mnoha ohledech spíše zdánlivě) srozumitelné. U mužů jistě hraje roli to, že tradiční liturgie je právě oněch „všech věků“, že to je něco, co člověka přesahuje, což není pouze záležitostí citu, nýbrž úcty, která má své racionálně uchopitelné zdůvodnění. Pro muže bývá často typické také „disciplinární“ pojímání víry, pro něž nejen v liturgii, nýbrž vůbec v celém způsobu prožívání víry není místa pro laciné „ťu-ťu-ťu-ňu-ňu“. Pokud se přijme jako základ náboženského života řád, lze jej jistě obohatit laskavostí, mírností apod. Pokud se ovšem řád vytratí, laskavost a mírnost se překotí do sentimentality bez hlubšího ukotvení.

Nejen toto téma však zůstává tabu. Potřeba potlačovat samotnou tradiční liturgii jako celek se nevytratila z množství diecézí ani po vydání Summorum Pontificum. Z čeho se domníváte, že tato zatvrzelost plyne?

Lidé, kteří svůj život na Západě v pokoncilním období zasvětili popíráním a často i barbarskou fyzickou destrukcí toho, co zde bylo po staletí (a o jejímž rozsahu u nás nemáme ani tuchy), nikdy nemohou uznat, že se v mnoha ohledech mýlili. V té době byli mladí, měli ideály nové, svěží, od všeho balastu minulosti očištěné, sociálně angažované Církve, v níž bude omamně vanout Duch svatý, a pokud se maximum všeho v Církvi změní a zjednoduší, víra bude vzkvétat. Mezi důsledky tohoto vzedmutí patří bohužel i ty desítky tisíc kněží, kteří právě pod vlivem takového revolučního přetlaku kněžství opouštěli. V našich poměrech však železná opona zafungovala trochu jako opona jeruzalémského chrámu, která uchovávala božské tajemství. Zatímco dnešní biskupové v západních zemích jsou „čarodějovými učni“ koncilní generace hierarchů, která se s popíračstvím minulosti v Církvi smířila či jej podporovala, většiny našich biskupů, kteří absolvovali litoměřický seminář, bych se zastal. Vyložená nevstřícnost vůči tradiční liturgii byla snad u některého z ordinářů silná, ale myslím, že si stojíme dobře a z pražského arcibiskupství dokonce vnímám tolerující souhlas. Karta se obrací i na Západě, například v USA je stále hustší síť farností, které se tam označují jako „latin Mass parish“. Jejich kněží jsou především z Bratrstva svatého Petra. Je tam také síť institucí Bratrstva svatého Pia X. Kdyby mělo být až tak nebezpečné, jistě by mu papež František neudělil zpovědní jurisdikci na jím vyhlášený Rok milosrdenství.

12138510_478695338961014_1577477533564292365_o

Nejsou nakonec zastánci tradiční liturgie paradoxně těmi, kteří se jen dožadují větší míry proklamované svobody a plurality?

„Dialog“ s těmi, kteří se jen poklepávají po rameni, je úžasně snadný a laciný. Určitou dobu po vydání motu proprio napsal papež Benedikt ještě osobně laděný list, který vyjadřoval až zoufalství nad nenávistně prudkými reakcemi na snadnější umožnění celebrace tradiční liturgie. Jak tomu už tak bývá, ti nejnenávistnější kritici jsou právě oněmi proklamovanými zastánci svobody a plurality, otevřenosti, dialogu apod. Dialogovat je možné třebas s „umírněnými muslimy“, avšak s těmi, kteří jsou nejblíže, jakkoli mají určitý sklon k „zaťatosti“, se dialog nerad vede, protože jeho výsledek není předem dohodnutý.

Jak vidíte situaci tradiční liturgie do budoucna, možná v kontextu samotné budoucnosti Církve?

Vezměme takovou charismatickou obnovu. Američtí katolíci datují její vstup do Církve rokem 1967. Její působení v Církvi je tedy záležitostí mladou a proto se hůře predikuje, jaké jsou ještě její možnosti. Tradiční ritus je ovšem něco velikého, dávnověkého, co nás všechny přesahuje a co vzbuzuje respekt, ať už jsou jeho příznivci v jakémkoli postavení k „velké Církvi“ (termín, se kterým jsem se setkal u papeže Benedikta). I kdyby se vedly všelijaké spory ve vztazích mezi jednotlivými proudy přívrženců tradiční liturgie nebo jejími příznivci a odpůrci, ona sama zde zůstává a Krista stále znovu velmi tajuplným způsobem zpřítomňuje. Uvědomme si, že něco takového se děje i v případě liturgie byzantské. Vztahy mezi řeckokatolíky a pravoslavnými nebo mezi některými pravoslavnými církvemi bývají také někdy nepěkné, avšak ritus je zde a věřící obou vyznání jej – přes své vlastní nedostatky – milují. Jak by však asi viděli, kdyby se ritu zmocnily dobropřejné liturgické komise a na základě těch nejlépe míněných kritérií by se věnovaly seškrtávání, přesouvání, odstraňování duplicit, „nesrozumitelných“ ritů atd.? Takže nelze mít obavy, že by nepřežila krása, která se – naštěstí – vyhnula zásahům lidské všetečnosti.

905892_478695588960989_6536340914946746664_o

 

Má papež autoritu změnit ritus?

Mons. Klaus Gamber vyvrací v této kapitole své knihy tvrzení některých obhájců Novus Ordo, podle kterých je nová mše výsledkem integrálního vývoje římského ritu nebo podle kterých má papež v případě liturgických obřadů prakticky neomezenou pravomoc. Stať poskytuje důležité příspěvky k debatám o legitimitě Novus Ordo, o tom, zda je správné řadit liturgické obřady po r. 1969 do římského ritu či Novus Ordo dokonce nazývat jeho „řádnou formou“.

Pavel VI. (1963-1978) – první papež v dějinách, který si osoboval právo změnit ritus.

Mons. Klaus Gamber

Na základě toho, co bylo dosud řečeno [v předchozí části knihy, pozn. překl.], je nyní nutné poskytnout odpověď na tuto otázku. Aby to bylo možné, musíme nejdříve podat jasnou definici termínu ritus. Ritus může být definován jako soubor závazných forem liturgického kultu, jejichž vznik je vposledku spojen s Kristem, poté se na základě sdílených tradic nezávisle vyvíjely a nakonec byly schváleny církevní heirarchií. Na základě této definice se můžeme zabývat následujícími premisami:

1. Pokud předpokládáme, že liturgický ritus se vyvinul na základě sdílených tradic (a nikdo, kdo alespoň trochu zná historii liturgie, to nebude popírat), pak nemůže být vytvořen najednou jako celek.

Dokonce i v raných etapách vývoje nebyly formy křesťanské bohoslužby úplně nové. S tím, jak prvotní Církev postupně vyšla ze synagogy, zrovna tak liturgické formy užívané mladými komunitami křesťanů vycházely z liturgických obřadů židů. Toto pozorování se týká i slavení eucharistie s jejím přímým vztahem k rituálním pokrmům židů, t. j. sabatu a pokrmů paschy. Stejně  tak starší části posvátného oficia jsou založeny na modlitebních službách v synagogách.

Byla to křesťanská víra ve vzkříšeného Krista, která zapříčinila skutečné odloučení od synagogy. V liturgických záležitostech však mezi křesťany a židy byly stěží nějaké rozdíly. Proto po Letnicích chodili nově pokřtění křesťané ze židů na bohoslužbu do Chrámu (viz Sk 2, 46), stejně tak jako se Pavel připojil ke čtyřem mužům, aby složil nazorejský slib a nechal obětovat předepsanou oběť v jerusalemském Chrámu.

Dokonce i prvek křesťanské víry, který representoval něco unikátního a nového, totiž vzpomínka na Pána v opětovném představení toho, co se událo při Poslední večeři, byl (alespoň ve své rané formě) organicky vztažen k židovskému obřadu lámání chleba. A to proto, že při Poslední večeři v noci před svým umučením se sám Ježíš držel židovského obřadu.

Co bylo právě řečeno o prvotní Církvi se týká i Církve rané. Zatímco během prvních tří až čtyř staletí nebyly liturgické texty na různých místech vždy identické, křesťanský liturgický kult se vyvíjel všude celkem jednotně. Skutečné rozdíly se objevily ve 2. století, když na mnoha místech včetně Západu (Říma) byly Velikonoce přesunuty v liturgickém kalendáři tak, že již nebyly více slaveny ve stejný den jako židovská pascha. Tato změna vyústila téměř ve schisma s církví v Malé Asii. Nakonec papež Anicetus a biskup Polykarp ze Smyrny dosáhli dohody. Jelikož mohly obě církve poukázat na existující tradice, bylo každé z nich dovoleno následovat svou vlastní, lokální.

2. Jelikož se liturgické obřady časem vyvíjely, je i další vývoj možný. Takový vývoj však musí respektovat nadčasový charakter všech ritů. Jejich vývoj musí být ve své podstatě organický.

Například když se křesťanství za císaře Konstantina stalo oficiálním státním náboženstvím, v liturgii se vyvinuly mnohem rozsáhlejší a bohatší formy. Liturgické služby nebyly nadále omezeny na malé domovní kaple, ale byly nyní slaveny v ohromných basilikách. Vzkvétal liturgický zpěv. Všude byla liturgie slavena s velkou ceremonií.

Tyto bohaté formy liturgické služby vedly k rozvinutí různých ritů na Východě a Západě. Směr liturgického vývoje je obvykle spojen s vírou a duchem jistých významných individualit, zejména proslulých biskupů s velkým vlivem. Bylo to jejich postavení, které nakonec vedlo k zavádění nových liturgických forem. Ale podle toho co víme, byl tento vývoj vždy ve své podstatě organický, nikdy se neodděloval od tradice a byl bez direktiv, které by přicházely od církevní hierarchie. Všeobecné a lokální církevní koncily se zabývaly pouze odstraňováním zlořádů v aktuálním vykonávání liturgických obřadů.

3. Existují různé, nezávislé liturgické rity v universální Církvi. Na západě existuje navíc kromě římského ritu ritus galikánský (nyní zaniklý), ambrosiánský a mozarabský. Na Východě mezi dalšími ritus byzantský, arménský, syrský a koptský.

Každý z těchto ritů prošel procesem nezávislého růstu a rozvinul své zcela vlastní charakteristiky. Proto není přiměřené jednoduše měnit nebo nahrazovat jednotlivé liturgické prvky mezi různými rity navzájem. Například nemůžeme vzít anaforu užívanou ve východní Církvi a včlenit ji do římského ritu, jak to bylo uděláno v Novus ordo Missae. Stejně tak by nešlo vykonat opak, t. j. udělat římský kánon částí východních liturgií.

Papežové vždy respektovali odlišné liturgické rity Východu a Západu a jen ve výjimečných případech povolovali změny zavedené z východních ritů do západních a obráceně. Dle kanonického práva to byl ritus křtu, který rozhodoval o tom, jaký ritus má být aplikován v jednotlivých případech (viz CIC kánon 98, 1).

Příslušná otázka zní: Je ritus modernus [t. j. Novus ordo, pozn. překl.] nový ritus, nebo representuje organický vývoj tradičního ritu římského? Odpověď na tuto otázku můžeme nalézt v následující úvaze:

4. Každý liturgický ritus je organicky vyvinutá, homogenní jednotka.

Změnit některý z jeho podstatných prvků je totéž jako zničit ritus jako celek. To je to, co se přihodilo během reformace, když Martin Luther odstranil ze mše kánon a ze slov proměňování a ustanovení udělal část podávání sv. přijímání. Tato změna jasně zničila římskou mši, i když to vypadalo, že tradiční liturgické formy pokračovaly nezměněny – z počátku byla zachována i roucha a chorální zpěv. Nicméně hned jak byl tradiční liturgický ritus opuštěn, rychlost dalších liturgických změn mezi protestanty se začala zvyšovat.

5. Obnovení raných liturgických forem neznamená nutně změnu ritu, alespoň tehdy ne, pokud je tak činěno případ od případu a s jistou zdrženlivostí.

Z toho důvodu nebyl žádný odklon od tradičního římského ritu, když papež sv. Pius X. obnovil gregoriánský chorál v jeho původní formě nebo když znovu zavedl kalendář nedělí per annum, v kterém měly přednost před svátky (menších) svatých. Stejným způsobem když papež Pius XII. obnovil starověkou římskou liturgii Velikonoční vigilie, neznamenalo to změnu v liturgickém ritu. Dokonce ani rozsáhlá restrukturalisace rubrik za papeže Jana XXIII. nebyla zásadní změnou ritu. Nebylo jí ani Ordo Missae z r. 1965, které bylo vydáno hned po skončení druhého vatikánského koncilu a které zůstalo v platnosti pouze 4 roky poté, co bylo publikováno, ani publikace Instrukce o vhodné implementaci konstituce o posvátné liturgii.

S těmito informacemi jsme nyní připraveni zabývat se skutečnou otázkou: Má papež autoritu ke změně ritu založeného na apoštolské tradici a vývoji skrze mnoho století? Již jsme ukázali, že v minulosti církevní hierarchie neovlivňovala silně vývoj liturgických forem. Jednoduše schvalovala ritus, který vyrostl z místních zvyků a dokonce i církevní praxe oficiálního schvalování obřadů se objevuje relativně pozdě – pouze poté, co se staly populárními tištěné liturgické knihy. Na Západě začala tato praxe po tridentském koncilu a je definována v článku 22 Konstituce o posvátné liturgii. Odkazujíc na kánon 1257 kodexu říká: „Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy diecézní biskup. …  Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit.“

Koncil nerozvil do detailu, co termín „řízení posvátné liturgie“ (Sacra Liturgiae moderatio) znamená. Pokud vezmeme v úvahu dosavadní praxi a zvyky, nemůže pak termín znamenat něco jako vytváření přeměněných mešních obřadů a předělávání liturgických textů, čehož jsme dnes svědky. Spíše musíme opravdový význam chápat v širším kontextu. Koncilní otcové měli především na mysli zabránění všem kněžím ve vynalézání liturgických obřadů „o své vůli“, což je zajisté přesně to, co se děje dnes.

Reformátoři nemohou svou kompetenci odvozovat ani z článku 25 Konstituce o posvátné liturgii, který říká: „Liturgické knihy ať jsou co nejdříve upraveny (recognoscantur).“ Jak již bylo řečeno, druh revize, jak si ji Koncil představoval, bylo Ordo Missae vydané r. 1965. Dekret na úplném začátku zdůrazňuje, že důvodem revize (nova recensio) mešního řád jsou změny (mutationes) učiněné koncilní Instrukcí o vhodné implementaci Konstituce o posvátné liturgii.

Ještě 28. května 1969 píše kardinál státní sekretář Cicognani jménem papeže v dopise adresovaném opatu Beuronu, který papeži poslal kopii nové (pokoncilní) edice Schottova misálu, že „jedinečná charakteristika a hlavní důležitost této nové edice spočívá v tom, že úplně reflektuje úmysl koncilní Konstituce o posvátné liturgii“. V dopise se nečiní žádná zmínka o tom, že úplné přepracování misálu, o kterém je zde řeč, již v tu dobu bylo v plném proudu.

Uplynuly pouhé čtyři roky od publikace nového misálu, když papež Pavel VI. překvapil katolický svět s novým mešním řádem datovaným na 6. duben 1969. Revize vykonaná r. 1965 se nedotkla tradičního liturgického ritu. V souladu s příkazem článku 50 Konstituce  o posvátné liturgii se zabývala odstraněním některých pozdních přídavků k mešnímu řádu. Publikací mešního řádu r. 1969 byl však vytvořen nový liturgický ritus. Jinými slovy tradiční liturgický ritus jednoduše nebyl revidován, jak to zamýšlel Koncil. Spíše byl úplně odstraněn a o několik let později byl ve skutečnosti tradiční liturgický ritus zakázán.

Všechno to nás přivádí k otázce: Následuje takto radikální reforma tradici Církve? Vzhledem k důkazům, které jsme podali, se nikdo nemůže odvolávat na koncilní rozhodnutí pro podporu takového tvrzení. Jak jsme již ukázali, poukazování (které se stále objevuje) na to, že zahrnutí některých částí tradičního misálu do toho nového znamená pokračování římského ritu, je neobhajitelné.

Mohlo by se argumentovat tak, že papežova autorita k zavedení nového ritu (tj. učinit tak bez rozhodnutí koncilu) může být odvozena z jeho „plné a nejvyšší moci“ (plena et suprema potestas), kterou má v Církvi, jak o ní mluví První vatikánský koncil, tj. moci nad záležitostmi quae ad disciplinam et regimen ecclesiae per totum orbem diffusae pertinent („ve věcech kázně a řízení Církve po celém okrsku zemském“) (Denzinger, 1831).

Termín disciplina se však žádným způsobem nevztahuje na liturgický ritus mše, zvláště ve světle faktu opakovaně poznamenaného papeži, že ritus je založen na apoštolské tradici. Už jen z tohoto důvodu nemůže ritus spadat do kategorie „kázně a řízení Církve“. K tomu můžeme přidat to, že neexistuje jediný dokument (včetně Codex Iuris Canonici), v kterém by bylo výslovné tvrzení, že papež má ze své funkce nejvyššího pastýře Církve autoritu odstranit tradiční liturgický ritus. Ve skutečnosti není nikde zmínka dokonce ani o tom, že by papež měl autoritu ke změně byť jen lokální liturgické tradice. Fakt, že neexistuje žádná zmínka o takové autoritě, výrazně posiluje naše mínění.

Existují jasně dané limity plné a nejvyšší moci (plena et suprema potestas) papeže. Není například pochybnosti o tom, že dokonce i v dogmatických otázkách stále musí sledovat tradici universální Církve, to je, jak říká sv. Vincent Lerinský, co bylo věřeno vždy, všude, ode všech (quod semper, quod ubique, quod ab omnibus). Ve skutečnosti je několik autorů, kteří říkají zcela jasně, že odstranit tradiční ritus je mimo papežovy kompetence.

Tak vynikající teolog Suarez († 1617), zatímco cituje dokonce ještě dřívější autory jako Kajetána († 1534), zastává pozici, že papež by byl schismatikem, „kdyby nebyl v plném spojení a jednotě s celým tělem Církve, jak je jeho povinností, např. kdyby exkomunikoval celou Církev nebo kdyby změnil všechny liturgické rity Církve, které jsou potvrzeny apoštolskou tradicí“.

Když jsme prozkoumali záležitost neomezené papežské autority a jejího vztahu k pravomoci změnit ustálený liturgický ritus, pak pokud by Suraezovo tvrzení stále nebylo dostatečně přesvědčivé, následující skutečnost by měla být. Až do papeže Pavla VI. se neobjevil ani jediný papež, který by zavedl tak zásadní změny liturgických forem, jakých jsme svědky dnes. Musíme poznamenat, že ve skutečnosti dokonce ani malé změny v liturgii zavedené papeži nebyly nikdy snadno přijaty.

Když papež sv. Řehoř Veliký († 604) rozhodl po vzoru byzantského ritu o přesunutí obřadu lámání chleba z konce mešního kánonu na začátek obřadů sv. přijímání a zavedl tuto malou změnu pouze v městě Římě, byla tato změna ostře kritizována. V dopise biskupu Syrakus byl papež dotlačen do pozice, že musel bránit tuto a některé další menší liturgické změny, které udělal. Na mnoha místech nebyly Řehořovy reformy plně akceptovány až do 8. století.

Měli bychom zdůraznit, že Řehoř nikdy nezamýšlel, aby misál, který editoval, byl užíván jinde než při papežských liturgiích celebrovaných v římských statiích, dokonce ani v římských titulárních (farních) chrámech (Liber sacramentorum Romanae ecclesiae). Zastával známý náhled, že in una fide nil officit sanctae ecclesiae consuetudo diversa, což znamená: Dokud má Církev jednu víru, rozdílné obřadní zvyky jí nemohou uškodit.

Skutečnost, že Řehořův sakramentář později vytvořil základ pro Missale Romanum byla způsobena postupným zaváděním jeho Ordo Missae mimo Řím. Lidé se snažili napodobovat liturgický ritus užívaný v Římě jako způsob vyjádření své úcty k sv. Petru a činili tak, aniž by papežové po sv. Řehoři tlačili na universální osvojení tohoto jeho sakramentáře.

Například sv. Bonifác, který byl vždy tuze starostlivý ohledně následování instrukcí vydaných papeži, často požadoval vyjasnění z Říma i ohledně nevýznamných záležitostí. Přesto neužíval římský misál, nýbrž misál, který byl v užívání v jeho opatství v severní Anglii. Modlitby a preface tohoto misálu byly úplně odlišné od těch, které se používaly v Římě. Pouze mešní kánon byl stejný. Přesto dokonce i jeho verse kánonu se datovala před sv. Řehoře.

Je zcela jisté, že funkcí Svatého stolce není zavádět církevní reformy. První povinností papeže je jednat jako první biskup (episcopus = dohližitel), tzn. střežit tradice Církve – dogmatické, morální a liturgické.

Od časů Tridentského koncilu byla nejvyšší autorita Svatého stolce rozšířena také na revize liturgických textů, tzn. přehlédnutí nově vydaných edicí a vykonávaní tak malých změn, jako je zavádění mešních proprií pro nové svátky. To je to, co udělal papež sv. Pius V., když následoval požadavky uložené mu Tridentským koncilem a revidoval Curiae Missale, který již byl v užívání v Římě a v mnoha částech západní církve. Roku 1570 vydává svoje Missale Romanum. Můžeme rozhodně říci, že papežem vydaný misál nebyl „nový“ misál.

A můžeme říci i to, že ani v římské, ani ve východní církvi nikdy nebyl žádný patriarcha nebo biskup, který by na sebe vzal reformu liturgických ritů na základě své vlastní autority. To nicméně neznamená, že by během staletí neexistoval organický vývoj liturgických forem jak na Východě, tak na Západě. Když v 17. století moskevský patriarcha Nikon změnil některé nepodstatné části liturgického ritu (ve věci pravopisu jména Ježíš a počtu prstů, které mají být spojeny během dělání znamení kříže), bylo výsledkem schisma kolem 12 milionů „starých věřících“ (Raskolniki), kteří opustili ruskou církev.

Můžeme učinit závěr, že by nebyly žádné spory ohledně organického vývoje liturgického ritu během času, kdyby např. papež následoval rozhodnutí 2. vatikánského koncilu tak, že by povolil užívání některých nových forem ad libitum nebo ad experimentum, pokud by přitom ritus per se zůstal nezměněn.

Nejen že je Ordo Missae z r. 1969 změnou liturgického ritu, ale tato změna dokonce zavedla přeskupení liturgického roku včetně změn v přiřazení dnů jednotlivým svatým. Přidání nebo odstranění toho nebo onoho svátku, jak se to dělo dříve, jistě nezakládá změnu ritu per se. Ale nespočetné inovace zavedené jako část liturgické reformy neponechaly nedotčenou stěží ani jedinou tradiční liturgickou formu.

Jelikož neexistuje dokument, který by apoštolskému stolci výslovně přisuzoval autoritu ke změně, natož zrušení tradičního liturgického ritu, a jelikož navíc může být ukázáno, že ani jeden předchůdce papeže Pavla VI. nikdy nezavedl velké změny do římské liturgie, jeví se tvrzení, že Svatý stolec má autoritu ke změně liturgického ritu, jako, mírně řečeno, diskutabilní. Zároveň můžeme říct, že není žádné diskuse o tom, že Svatý stolec má autoritu ke schvalování nebo dohlížení na publikace liturgických knih a obecněji na schvalování a dohlížení na lokální liturgické tradice.1


1 Za zamyšlení stojí následující argument: Jak již bylo řečeno, podle kanonického práva je osobní příslušnost k určitému liturgickému ritu dána ritem, v kterém byla osoba pokřtěna. Jelikož liturgické reformy papeže Pavla VI. stvořily de facto nový ritus, mohli bychom trvat na tom, že ti věřící, kteří byli pokřtěni dle tradičního římského ritu mají právo pokračovat v tomto ritu. To znamená, že kněží, kteří byli vysvěceni podle tradičního Ordo, mají právo užívat právě ten ritus, za účelem jehož celebrace byli vysvěceni.  


Z anglického vydání knihy The Reform of the Roman Liturgy od Mons. Klause Gambera (ISBN 1-929291-88-4).

Mons. Klaus Gamber se narodil 23. dubna 1919. Na kněze byl vysvěcen r. 1948 v Regensburgu. Tamtéž r. 1957  spoluzakládal Institut liturgických věd, jehož se stal direktorem. Zabýval se západní a východní liturgií. Na svém postu zůstal až do své smrti r. 1989. Mons. Gamber získal doktorát z teologie a následně i čestný doktorát z filosofie. Roku 1958 byl jmenován čestným členem Papežské liturgické akademie v Římě, r. 1965 kaplanem papeže. Je autorem téměř 400 knih, odborných článků a edicí patristických a liturgických textů.

Obnovení pravidelných mší sv. v klasickém římském ritu v Praze

Smíchovský farář ThMgr. Jerzy Gapski společně s rektorem kostela sv. Gabriela doc. Stanislavem Přibylem reagovali vstřícně na žádost věřících o konání tradičních mších sv. v některém z kostelů smíchovské farnosti. V této záležitosti byla ustanovena vzájemná dohoda, kterou si můžete přečíst na konci tohoto příspěvku.

Smíchovský farář ThMgr. Jerzy Gapski společně s rektorem kostela sv. Gabriela doc. Stanislavem Přibylem reagovali vstřícně na žádost věřících o konání tradičních mších sv. v některém z kostelů smíchovské farnosti. V této záležitosti byla ustanovena vzájemná dohoda, kterou si můžete přečíst na konci tohoto příspěvku. Z ní vybíráme následující informace.

Časy bohoslužeb

Byly dohodnuty následující pravidelné termíny mší sv. v kostele sv. Gabriela v Holečkově ulici (viz mapku níže).

– všechny neděle v roce od 17:00;

1. pátkykaždý pátek v měsíci od 17:00;

1. soboty v měsíci od 9:00.

Na první 1. pátky resp. soboty by po mši sv. měla následovat pobožnost k Nejsv. Srdci Ježíšovu resp. mariánská.

Dále byly dohodnuty mše sv. v následující svátky během roku (vždy od 17:00 kromě Bílé soboty /20:00/ a nepadne-li den na 1. sobotu – v takovém případě zůstává 9:00):

– 8. prosince (Neposkvrněné Početí Panny Marie);

– 25. prosince (Narození Páně);

– 1. ledna (Oktáv Narození Páně, Obřezání Páně);

– 6. ledna (Zjevení Páně);

– 2. února (Očišťování bl. Panny Marie /Hromnice/)

– 19. března (sv. Josefa)

– 25. března (Zvěstování Panny Marie – titulární slavnost);

– Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota;

– Nanebevstoupení Páně;

– Nejsv. Srdce Ježíšova;

– Boží Tělo;

– 15. srpna (Nanebevzetí Panny Marie).

Dohoda byla uskutečněna ad experimentum do konce srpna 2013.

Kostel

Kostel běžně známý jako kostel sv. Gabriela je ve skutečnosti zasvěcen Zvěstování Panny Marie. Je vyzdoben v tzv. beuronském stylu. Byl posvěcen r. 1891, do hlavního oltáře byly vloženy ostatky sv. Václava, Vojtěcha a Jana Nepomuckého. Do kostela navíc nebyl později vsazen obětní stůl. Do r. 1919 sídlily u sv. Gabriela v klášterním komplexu sestry benediktinky beuronské kongregace. Více informací o kostelu a přilehlém komplexu naleznete na těchto stránkách věnovaných beuronskému stylu. Např. zde je k dispozici virtuální prohlídka kostela.

Dopravní spojení

U kostela je autobusová zastávka „Holečkova“, na kterou jezdí linka č. 176 (Karlovo náměstí – Stadion Strahov – Nové Butovice). Poblíž kostela jsou pak tramvajové zastávky Bertramka (cca 400m, linky 4, 9, 10, 16) a Švandovo divadlo (cca 600m, linky 6, 9, 12, 20).

[mappress]

AKTUALIZACE: Na přání zástupců z farnosti byl text dohody odstraněn, neboť již není aktuální. Informace ponechané v článku výše zůstávají v platnosti.

Svatební obřady v tradičním římském ritu

Po článku popisujícím křestní obřady podle tradičního katolického způsobu se zaměříme na obřady při udílení svátosti manželství. Připomeňme, že podobně jako u křtu smějí věřící, kteří chtějí uzavřít svátostné manželství, žádat kněze po užití staršího rituálu.

Po článku popisujícím křestní obřady podle tradičního katolického způsobu se zaměříme na obřady při udílení svátosti manželství. Připomeňme, že podobně jako u křtu smějí věřící, kteří chtějí uzavřít svátostné manželství, žádat kněze po užití staršího rituálu.

Užití lidového jazyka

V roce 1920 dal papež Benedikt XV. tehdejšímu Československu výsadu o užívání lidového jazyka při určitých liturgických obřadech, do kterých spadá právě i uzavírání svátosti manželství. Podobně jako u křtu kmotrům, smí kněz i snoubencům pokládat otázky pouze v lidovém jazyce. Latinské modlitby se pak smějí v jazyce lidovém ještě zopakovat.

V dokumentech ke stažení můžete porovnat obě dvě verze – jak všeobecnou latinskou z Rituale Romanum, tak i verzi s užitím národního jazyka, které se většinou užívá v našich zemích. Obřady budeme popisovat obecněji. Pro konkrétní znění všech odpovědí a modliteb se podívejte do příslušného souboru výše.

Místní zvyky

Popsat jednotně způsob uzavírání manželství není snadné z toho důvodu, že se může lišit místo od místa, především dle různých kultur. Samotné rubriky rituálu totiž připouští, aby, pokud na daném místě existují nějaké chvályhodné místní zvyky spjaté s uzavíráním manželství, mohly tyto být při obřadu zachovány. Objevují se nám tak v obřadech věci, které samotný rituál nepopisuje, popř. se odlišuje klasický římský od toho s užitím českého jazyka.

Tak např. v klasickém římském rituálu nenalezneme  nic o tom, že by nevěsta byla k oltáři uváděna, což je u nás zvykem. Vzájemný slib manželů, jak je přítomen v české verzi, v latinské také nenajdeme. Pak se v římském rituálu počítá pouze s jedním prstenem, který následně navléká ženich nevěstě, v českém vydání je žehnací modlitba v množném čísle a počítá se s tím, že  prsten bude mít i ženich.

My se budeme držet způsobu, který je obvyklý v našich zemích (pro pohodlnost budeme dále mluvit trochu nepřesně o „českém rituálu“), nezmiňujeme-li výslovně, jak se věc má v rituálu římském. Samozřejmě však je možno i u nás k uzavření manželství užít i obecného římského rituálu bez užití národních jazyků.

Povšechný průběh obřadu

Před započetím obřadů samotných může oddávající kněz pronést kázání. Následuje samotný obřad udělení svátosti manželství, po něm pak mše za ženicha a nevěstu, která má vlastní texty a oproti běžné mši svaté se na dvou místech (po modlitbě Páně a před závěrečným požehnáním) výrazně odlišuje – k tomu se ještě dostaneme.

Úvod obřadu

Kněz je oblečen v superpelici (bílé svrchní roucho, které nosí obvykle též ministranti) a štólu bílé barvy (český rituál připouští i pluviál), pomáhá mu ministrant, který drží knihu a nádobu se svěcenou vodou. Pro snoubence bývá připraveno vpředu vlastní klekátko. Římský rituál mluví výslovně o tom, že snoubenci už i při obřadu klečí, český rituál zmínku o klečení vynechává.

Kněz otočen směrem ke snoubencům začíná otázkami, pokládanými vždy střídavě oběma, v kterých se ptá, zda se rozhodli vstoupit do manželství svobodně a zda uznávají jeho nerozlučitelnost. Následně je vyzve, aby si podali pravé ruce a řekli si navzájem manželský slib.

Manželský slib a potvrzení Církví

Nejprve slib říká ženich, poté nevěsta. Kněz každému z nich text předříkává a oni po něm opakují. Slib ženicha od slibu nevěsty se na jednom místě odlišuje: zatímco muž slibuje, že své ženě zachová „lásku a věrnost manželskou“, nevěsta slibuje, že zachová „lásku, věrnost a oddanost manželskou“. Vyjadřuje se tím katolické učení o řádu, který má panovat mezi mužem a ženou, jak jej popisuje i sv. Pavel v listu Effeským: „Ale jako Církev poddána jest Kristu, tak i ženy buďtež poddány mužům svým ve všem.“

Po pronesení slibů kněz přes spojené ruce snoubenců položí konec štóly a jako zástupce Církve mocí svého úřadu stvrzuje manželství slovy: „Quod Deus conjúnxit, homo non separét. – Co Bůh spojil, to člověk nerozlučuj!“ Nakonec novomanžele pokropí svěcenou vodou.

Žehnání prstenů a jejich předání

K žehnání prstenů kněz užije latinské žehnací formule, po jejímž pronesení prsteny pokropí svěcenou vodou. Následně může žehnací modlitbu pronést i v češtině. Už modlitba sama vyjadřuje, čeho jsou prsteny znamením: „Učiň, ó Pane, aby tito manželé, kteří budou nostiti tyto prsteny, ve jménu tvém požehnané, vzájemnou neporušenou věrnost si zachovali, ve tvém míru a v plnění tvé vůle setrvali a v obapolné lásce vždy šťastně žili.“ Následně symboliku prstenů kněz ještě předepsanými nebo i vlastními slovy více vykládá. Poté novomanžele vyzve, aby si prsteny vzájemně předali. Při navlékání prstenů kněz, dělaje znamení kříže, pronáší: „In nómine Patris, et Fílii, et Spíritus Sancti. Amen.“

Závěrečné modlitby

Po předání prstenů se kněz otočí směrem k oltáři a střídavě s ministrantem (příp. lidem) pronáší v latině závěrečné modlitby, které následně může opět zopakovat i česky:
V. Upevňuj, ó Bože, co jsi způsobil mezi námi.
R. Ze svatého chrámu svého, který jest v nebeském Jerusalemě.
Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se. Pane, smiluj se.
Otče náš … pokračuje potichu až k
V. A neuvoď nás v pokušení.
R. Ale zbav nás od zlého.
V. Spasiž služebníky své.
R. Bože můj, doufající v tebe.
V. Hospodine, sešli jim pomoc ze svatyně.
R. A se Sioni je ochraňuj.
V. Budiž jim, Hospodine, pevnou věží.
R. Proti útokům nepřítele.
V. Pane, vyslyš modlitbu mou.
R. A volání mé k tobě přijď.
V. Pán s vámi.
R. I s duchem tvým.
Modleme se. Shlédni, prosíme, pane, na tyto své služebníky a dobortivě ochraňuj manželský svazek, který jsi k rozmnožení lidského pokolení ustanovil, aby ti, kteří se tvým působením spojují, tvou pomocí byli zachováni. Skrze Krista, Pána našeho. R. Amen.

Po skončení obřadů následuje mše svatá za ženicha a nevěstu.

Mše svatá za ženicha a nevěstu

Samotná mše svatá je klasifikována jako votivní II. třídy. Nelze ji tak užít o svátcích I. třídy a, jak výslovně zmiňují rubriky, ani o nedělích, ačkoliv ty jsou zpravidla třídy II. V takových případech se podle příslušných liturgických pravidel dají k modlitbám daného dne modlitby ze mše za ženicha a nevěstu přidat. Požehnání nevěstě, o kterém se podrobně zmíníme níže, odpadá. Lze pak ještě v jiný den sloužit jednu mši sv. s tímto požehnáním.

Všechny texty modliteb a čtení ve mši naleznete zde. Jako epištola se bere překrásný úryvek z listu sv. Pavla Effeským (5, 22-33), v kterém předkládá manželství mezi mužem a ženou jako znamení vztahu Krista a Církve. V evangelním úryvku (Mt 19, 3-6) mluví Pán Ježíš v odpovědi fariseům o zřízení manželství Bohem na počátku a jeho nerozlučitelnosti.

Výjimečná situace ve mši nastává ihned po modlitbě Pater noster. Kněz z prostředka oltáře přejde na epištolní stranu, kde se otočí směrem ke klečícím snoubencům a z misálu pronáší nad nimi dvě modlitby. První je kratší a náleží oběma snoubencům, druhá je delší a nazývá se požehnání nevěstě. Modlitba vznešenými slovy připomíná, jakým požehnáním bylo manželské spojení obdarováno, „že jediné nebylo odňato ani trestem prvotního hříchu, ani trestem potopy“. Nevěstě se pak v modlitbě mimo jiného vyprošuje, „ať je při ní jho lásky a míru; nechť se věrná a ctnostná snoubí v Kristu, nechť zůstane následovnicí svatých žen: budiž líbezná svému muži jako Rachel; moudrá jako Rebeka, dlouho žijící a věrná jako Sara… budiž důstojna ostýchavostí, úctyhodná cudností, vzdělána nebeskými naukami; budiž požehnána dítkami, budiž vyzkoušená a nevinná…“

Na konci mše po „Ite, missa est.“ kněz pronáší nad novomanžely ještě jednu modlitbu, v které jim vyprošuje dlouhý život na zemi a po něm milostí Boží život věčný v nebi.

Mše svatá končí jako obvykle požehnáním a čtením začátku Janova evangelia. Tím jsou obřady ukončeny.

Je tzv. tridentská mše skutečně „tridentská“?

Přinášíme krátký úryvek z díla Mons. Klause Gambera (1919-1987) Reforma římské liturgie. Předmluvu k francouzskému vydání knihy napsal Benedikt XVI., tehdy ještě jako kardinál Ratzinger. Sám v této předmluvě práci Klause Gambera vysoce oceňuje.

Přinášíme krátký úryvek z díla Mons. Klause Gambera (1919-1987) Reforma římské liturgie. Klaus Gamber byl ve své době jedním z největších odborníků na liturgii. Pro své upřímné postoje, které však často narážely na nevoli hlavního proudu, zůstal v pozadí více, než by si zasloužil. Stojí za zmínku, že předmluvu k francouzskému vydání knihy napsal Benedikt XVI., tehdy ještě jako kardinál Ratzinger. Sám v této předmluvě práci Klause Gambera vysoce oceňuje. Nadpis článku je totožný s názvem kapitoly v knize.

Ritus romanus a ritus modernus: Liturgická reforma před Pavlem VI.?

Profesor Renning se v článku nazvaném „Čtyři sta let tridentské mše?“, který vyšel v několika náboženských publikacích, snaží prezentovat Nový misál (t. j. ritus modernus) jako produkt přirozeného a legitimního vývoje západní liturgie. Dle něj kromě doby 34 let neexistovala nějaká „Mše sv. Pia V.“, neboť od r. 1604 papežové pokračovali v zavádění modifikací do misálu z roku 1570. Bylo tedy úplně odpovídající procesu vývoje, když Pavel VI. z vlastního popudu zreformoval Missale Romanum tak, že, jak praví Rennings, věřící „si mohou lépe uvědomit nepředstavitelnou velikost daru, který v Eucharistii Spasitel věnoval své Církvi.“

V tomto článku se Renning svezl na slabosti tradicionalistů: vyjádřeních „tridentská mše“ či „mše sv. Pia V.“ . Striktně řečeno neexistuje nějaká „tridentská mše“, závěrem tridentského koncilu rozhodně nebylo žádné vytvoření nového mešního řádu. „Misál sv. Pia V.“ není nic jiného než misál římské kurie, který spatřil světlo světa v Římě o několik století dříve a který byl františkány uveden do mnoha západních zemí.[1] Změny provedené za doby sv. Pia V. byly tak minimální, že mohou být rozpoznány pouze odborníky.

Jedna z Renningových lstí spočívá v tom, že nedělá žádný jasný rozdíl mezí mešním řádem a mešním propriem pro jednotlivé dny a svátky. Papežové až do Pavla VI. neudělali žádné změny v mešním řádu ve vlastním slova smyslu, zatímco, zvláště po tridentském koncilu, přidávali nová mešní propria pro nové svátky. To žádným způsobem neomezilo „tridentskou mši“, stejně jako např. přídavky do civilního práva také nezpůsobují jeho zrušení.

Můžeme proto mluvit o „římském ritu“ v protikladu k „modernímu ritu“. Římský ritus, ve svých důležitých částech, sahá minimálně do 4. století, přesněji do doby papeže Damasa (366–384). Za časů Gelasia (492–496) mešní kánon dosáhl formy, jakou si udržel dodnes, s výjimkou několika modifikací učiněných za papeže sv. Řehoře (590–604). Jedinou věcí, na které papeži od 5. století nepřetržitě trvali, byla nutnost přijetí římského kánonu. Jejich argument spočíval v tom, že jeho vznik je spjat s apoštolem Petrem. Co se však týká ostatních částí mešního řádu a výběru mešních proprií, respektovali zvyky místních církví.

Až do sv. Řehoře Velikého neexistoval oficiální misál, který by obsahoval propria pro všechny svátky v roce. Liber Sacramentorum, který sv. Řehoř vydal na začátku svého pontifikátu, byl určený pouze pro římská statia, jinými slovy pouze pro pontifikální liturgii. Svatý Řehoř nezamýšlel zavést tento misál na celý Západ. To se stalo později na základě kuriálního či „Římského misálu“ sv. Pia V. a bylo to způsobeno množstvím faktorů, které zde nemůžeme popisovat.

Ve středověku měl téměř každý kostel nebo alespoň každá diecése svůj vlastní zvláštní misál, pokud dobrovolně ze své vůle nepřijali misál římské kurie. Žádný papež neintervenoval v této věci. K částem mše, které více než jiné byly předmětem rozdílů, patřily především ty, které celebrant pronášel tichým hlasem (tedy modlitby u stupňů oltáře, offertorium – také nazývané minor canon a modlitby před přijímáním), jinak řečeno kněžské „soukromé modlitby“. Na druhou stranu zpívané texty byly v latinské Církvi téměř všude stejné. Pouze některá čtení a modlitby se lišily místo od místa.

Právě v tomto stádiu vývoje obrana proti protestantismu vyvolala tridentský koncil. Ten pověřil papeže vydáním doplněného jednotného misálu pro všechny. Co přesně sv. Pius V. udělal? Jak již bylo řečeno, sáhl po misálu již užívaném v Římě a na mnoha jiných místech a zušlechtil jej, především snížením počtu svátků svatých. Učinil tento misál závazný pro celou Církev? Nikoliv, respektoval dokonce místní tradice staré pouze dvě stě let. Přítomnost takové tradice stačila k tomu, aby diecése nebyla vázána užíváním „Římského misálu“. Skutečnost, že přesto většina diecésí velmi rychle přijala nový misál, byla zapříčiněna jinými důvody. Řím však nevyvíjel žádný tlak. A to navíc v době, v které, na rozdíl ode dneška, nebyly žádné řeči ani o pluralismu, ani o toleranci.

Prvním papežem, který skutečně pozměnil tradiční misál, byl Pius XII., když zavedl novou liturgii Svatého týdne. Bylo by bývalo možné přesunout mši Bílé soboty do nočního času bez modifikace ritu. Jan XXIII. jej následoval svým novým uspořádáním rubrik. I tak nicméně zůstal mešní řád nedotčen; byly však otevřeny dveře k radikálnímu přestavění římské liturgie. My všichni jsme během této doby žili a nyní u svých nohou pozorujeme ruiny nikoliv tridentské mše, ale starověkého římského ritu, který se vyvíjel a rostl ke zralosti během dlouhého údobí.


[1] Misál byl zhotoven františkány ve 13. století a v římské kurii začal být běžně užíván za papeže Klementa V. Z toho důvodu byl znám pod jménem Missale secundum consuetudinem Romanae Curiae.

Křestní obřady v tradičním římském ritu

Dle motu proprio Summorum pontificum (čl. 9) mají věřící právo žádat kněze, aby pro vykonání křtu užil tradičního obřadu. Znalost tradičního křtu je však dnes velmi malá, a tak katoličtí rodiče velmi často tuto možnost nevyužívají nebo o ní ani nevědí. Obřady tradičního křtu jsou však velmi hluboké a krásné, stojí tak určitě za to se s nimi seznámit.

Dokument papeže Benedikta XVI. Summorum pontificum, jenž je zmiňován především v souvislosti s tradiční (tzv. tridentskou) mší svatou, v čl. 9 dává věřícím právo žádat taktéž o vykonání obřadů dalších svátostí (křtu, biřmování, manželství, pomazání nemocných) podle tradičního způsobu.

V tomto článku stručně vyložíme, jak probíhá křest dítěte v tradičním římském ritu.

Obřady popíšeme pouze obecně s jejich základními významy, jednotlivé modlitby při nich pronášené naleznete v dokumentu ke stažení. U většiny z nich existuje původní latinské znění i schválená verze v národním jazyku, mezi nimiž si kněz může při vykonávání obřadů vybrat. Stejně tak u otázek a odpovědí.

I. OBŘADY PŘED UDĚLENÍM SVATÉHO KŘTU

Uvítání

1. Kněz oblečen v rochetu a štólu fialové barvy vyjde ke dveřím kostela, kde jsou připraveni ti, kteří přinášejí dítě ke křtu. Tam se kněz otáže kmotrů: „Jak chcete tomuto dítěti říkat?“ Kmotr (kmotrové) odpoví jméno nějakého svatého (popř. více svatých), jež dítě obdrží jako svého patrona.

2. Od nynějška se kněz ve svých otázkách bude obracet již přímo na dítě, jehož ústy v první osobě odpovídají kmotři (kmotr). Otázky a odpovědi následují takto:

Kněz: „N. co žádáš od Církve Boží?“

Kmotr: „Víru.“

Kněz: „Co ti dá víra?“

Kmotr: „Život věčný.“

Na to kněz praví: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání: Miluj Pána svého Boha z celého svého srdce, z celé své duše, celou svou myslí, a bližního jako sebe.“

První exorcismus a svěření znamení kříže

3. Nyní kněz na křtěnce třikrát dýchá a dělá mu na čele a na prsou znamení sv. kříže.  Dýchá na něj na znamení, že se křtěnci ve křtu uděluje Duch svatý a tím bývá zrozen k věčnému životu. Znamení sv. kříže vyobrazuje učení Ukřižovaného (křesťanskou víru). Kněz je dělá na čele, aby křtěnce napomenul víru v Ukřižovaného veřejně a statečně vyznávat. Na prsou pak na upamatování, že má svou víru taktéž projevovat skutky.

Svěcení soli a předání moudrosti

4. Kněz dává křtěnci do úst svěcenou (exorcisovanou) sůl, kterou předtím požehnal, popř. použije již dříve požehnanou. Sůl naznačuje moudrost a zalíbení v božských věcech, které kněz pro křtěnce od Pána vyprošuje. Jako sůl přirozeně chrání před hnilobou, tak milost Ducha svatého chrání dítě před hnilobou hříchu.

Exorcismy

5. Vícekrát kněz pozdvihuje ruce k exorcismu, tedy slavnému vybízení zlého ducha, pod jehož vládu se vinou prvotního hříchu člověk rodí, aby se pro Ježíše Krista Ukřižovaného od křtěnce vzdálil.

Uvedení do chrámu

6. Kněz klade na křtěnce svou ruku a konec štóly. Ruku klade na křtěnce na znamení, že ten se stává účastným ochrany Boží. Konec štóly pak na znamení, že dotyčný vchází do Církve a stává se jejím údem. Proto také kněz přitom praví: „N. vejdi do chrámu Božího, abys měl podíl s Kristem v životě věčném.“ Na to se odpovídá: „Amen.“ (Tzn. staň se.)

Průvod ke křtitelnici

7. Po předcházející výzvě ke vstupu do chrámu Božího jde kněz s kmotry, kteří nesou dítě, ke křtitelnici. Cestou se s kmotry modlí Věřím v Boha a Otčenáš. To je upamatování na dřívější doby, kdy se tyto modlitby, tvořící hlavní obsah víry, museli před přijetím křtu modlit dospělí křtěnci. Než přistoupí ke křtitelnici, vysloví kněz nad křtěncem ještě další exorcismus.

Obřad Effeta

8. Po ukončené modlitbě si kněz navlhčí slinou prsty a dotýká se uší a nosu dítěte, přičemž říká: „Effeta!“ t. j. „Otevři se!“. To činí podle příkladu Ježíšova, který podobným způsobem uzdravil hluchoněmého. Zde tak kněz napomíná křtěnce, aby své duchovní smysly měl vždy otevřené pro pravdy božského učení.

II. OBŘADY PŘI UDĚLOVÁNÍ SVATÉHO KŘTU

Odřeknutí Satana

9. Po vykonání obřadu Effeta se kněz postupně třikrát obrací na křtěnce s otázkami: „Odříkáš se zlého ducha? – I všech skutků jeho? – I vší pýchy jeho?“ – Kmotrové pokaždé k tomu v jeho jménu přisvědčí slovem „Odříkám“.

Pomazání olejem katechumenů

10. Na to kněz křtěnce maže na prsou a mezi lopatkami svatým olejem katechumenů. Na prsou na znamení, že má v srdci zachovávat milost Ducha svatého, mezi lopatkami pak, aby ho učinil ochotným hrdinsky bojovat proti satanu a s radostí nést jho Ježíše Krista.

Výměna štóly a křestní vyznání víry

11. Po otření oleje kněz na znamení radosti mění fialovou štólu (značí kajícnost a usebranost) v bílou. Poté se ptá křtěnce: „Věříš v Boha, Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země? – Věříš v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, narozeného a ukřižovaného? – Věříš v Ducha svatého; svatou Církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný?“ Kmotrové pokaždé místo křtěnce odpovídají: „Věřím.“

Vykonání křtu

12. Na to se kněz obrací znovu na křtěnce, oslovuje ho jménem a ptá se: „N. chceš být pokřtěn?“ Kmotrové jeho jménem přisvědčí: „Chci.“ Na to kněz lije třikrát v podobě kříže křestní vodu na hlavu křtěnce, přičemž praví: „N. ego te baptízo in nómine Patris †, et Fílii †, et Spíritus † Sancti.“ (N., já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.)

III. OBŘADY PO UDĚLENÍ SVATÉHO KŘTU

Mazání křižmem

13. Po křtu se dítě na temeně maže svatým křižmem. Tím se naznačuje, že pokřtěný je křesťanem a že přináleží ke Kristu. Po pomazání jej kněz pozdravuje: „Pax tibi.“ (Pokoj tobě) Kmotři odpoví: „Et cum spíritu tuo.“ (I s duchem tvým.)

Předání křestního roucha

14. Nato klade kněz na pokřtěného bílé roucho a říká: „Přijmi roucho nevinnosti a uchovej je bez poskvrny až před soud našeho Pána Ježíše Krista, abys vešel do života věčně blaženého.“ Amen. Bílé roucho má novopokřtěnému připomínat nevinnost, kterou křtem svatým získal a kterou má po celý svůj život zachovat neposkvrněnou.

Předání křestní svíce

15. Pak se místo dítěti dá do ruky kmotrovi hořící vosková svíce se slovy: „Přijmi hořící svíci a bez úhony opatruj křest svůj. Zachovávej Boží přikázání, abys, až Pán přijde ke svatbě, mohl jemu vstříc jíti, spolu se všemi svatými ve dvoru nebeském, a měl život věčný, a živ byl na věky věkův. Amen.“ Hořící svíce má nově pokřtěného napomínat, aby vždy kráčel ve světle pravé víry a dobrých příkladů.

Závěrečné propuštění a napomenutí kmotrů

16. Na závěr kněz nově pokřtěného propouští s přáním: „N. odejdi v pokoji, a Pán buď s tebou.“ Odpoví se „Amen“. Úplně nakonec pak ještě kněz napomíná kmotry k zodpovědnému úkolu, který na sebe vzali, těmito slovy: Nyní klade Církev do vašich rukou dítě, které ze svatého křtu vyšlo čisté jako anděl. Jako jeho kmotrové máte jak právo, tak i povinnost, spolupracovat na jeho křesťanské výchově. Žijte tak, aby vaše jednání bylo tomuto dítěti dobrým příkladem a ujímejte se ho v době neštěstí. Často se modlete k Bohu, aby žehnal vašim snahám, a velice si važte duchovního příbuzenství s dítětem a s jeho rodiči, které jste jako kmotři získali. Jděte v pokoji! Hospodin ať zůstává vždycky s vámi! Amen.“

Posvícení v Komárně: pontifikální tradiční mše sv.

Msgre. Lajos Varga

V sobotu 6. listopadu od 17 hodin bude biskup Lajos Varga z Vácu (Maďarsko) sloužit pontifikální mši sv. v tradičním římském ritu v kostele sv. Ondřeje v Komárně (trnavská diecéze) u příležitosti 150. výročí posvěcení tohoto kostela. Zpěvem doprovodí Capitulum Laicorum Sancti Michaelis Archangeli.

21. 8. 2010 – Mše sv. z kostela Všech svatých v Uhříněvsi

Mši svatou sloužil P. Jan Gerndt, sídelní kanovník u katedrály sv. Víta v Praze a uhříněveský farář.

Mši svatou sloužil P. Jan Gerndt, sídelní kanovník u katedrály sv. Víta v Praze a uhříněveský farář.

Abychom mohli pokračovat ve vysílání mší svatých a dalších činnostech, prosíme čtenáře o dobrovolný příspěvek na provoz stránek Krása liturgie. Pomůže nám jakákoliv částka zaslaná na účet č.

239259049/0300

Pán Bůh zaplať za vaše dary. Za všechny dárce bude v pravidelných intervalech sloužena mše svatá. Děkujeme!

20. 7. 2010 – Asistovaná poutní mše sv. v kostele sv. Markéty v Královicích

Mši svatou sloužil P. Jan Gerndt, službu jáhna vykonával P. Antonín Damián Nohejl.

Mši svatou sloužil P. Jan Gerndt, sídelní kanovník u katedrály sv. Víta v Praze a uhříněveský farář, službu jáhna vykonával P. Antonín Damián Nohejl.

Abychom mohli pokračovat ve vysílání mší svatých a dalších činnostech, prosíme čtenáře o dobrovolný příspěvek na provoz stránek Krása liturgie. Pomůže nám jakákoliv částka zaslaná na účet č.

239259049/0300

Pán Bůh zaplať za vaše dary. Za všechny dárce bude v pravidelných intervalech sloužena mše svatá. Děkujeme!