Mše svatá – Krása liturgie

Problém Misálu 1962

R. D. Patrick Perez, září 2007

Ať už můžeme o moderním Římu říci cokoliv, alespoň jedna věc se nezměnila: V oficiálních dokumentech volí Řím svůj jazyk opatrně a rozvážně. Věci, které neuvádí, mohou být často stejně důležité jako ty, které uvedeny jsou. Máme-li na zřeteli tuto skutečnost, jakož i to, že lidé, kteří římské dokumenty v dnešní době píší, jsou skrz naskrz prodchnuti pokoncilní mentalitou, měla by jistá podmínka vyskytující se ve všech dosavadních indultech k sloužení tradiční mše svaté vzbudit okamžité podezření u každého katolíka, který si dosud uchoval rozum.

Počínaje Quattuor Abhinc Annos (1984) a Ecclesia Dei (1988) Jana Pavla II. a konče nedávným motu proprio Summorum Pontificum (2007) Benedikta XVI., v kterých tito papežové tak velkoryse udělují povolení pro mši, pro kterou žádný kněz od nikoho (ani od papeže) povolení nepotřebuje a může ji sloužit kdykoliv si přeje, autoři těchto dokumentů blíže určují, že ona povolení směřují ke slavení mše dle Misálu 1962 a pouze Misálu 1962. Všimněme si, že v těchto dokumentech a v dopise biskupům, který provází poslední motu proprio [Summorum Pontificum, pozn. překl.], je tento požadavek zmíněn ne méně než 15krát.

Jestliže se dává povolení k užívání liturgie promulgované Tridentským koncilem, proč potom tolik záleží na tom, jestli je misál z r. 1962 nebo 1662? Uváděný důvod, že misál z r. 1962 je posledním „editio typica“, naznačuje, že by měl být proto nejvíce „autentický“, jakoby Missale Romanum bylo nějakou encyklopedií, kde je nejspolehlivějším vydáním přirozeně to nejnovější.

Tvrdím, že tato podmínka obsahuje něco víc, než by většina katolíků očekávala, čímž pouze uhlazenější formou opakuji, co mě napadlo ihned po prvním přečtení Quattuor Abhinc Annos v r. 1984: „Tady něco smrdí“. Když jsem začal porovnávat vydání z r. 1962 s předcházejícími edicemi Missale Romanum, podstata toho, co způsobuje tento zápach, se stala brzy zřejmou. Pokusím se věc vysvětlit tak krátce, jak jen mohu, aniž bych zkreslil, o co zde běží.

První znaky reformy

Když jsem porovnával různá vydání misálů ze své kolekce včetně jednoho předtridentského (1558), první věc, ke které jsem dospěl, byla, že jsou v podstatě identická až na několik malých detailů (první potridentská edice z r. 1570 obsahuje navíc několik upřesnění rubrik, která se nenacházejí ve vydáních předchozích) a přidání některých proprií svátků, což by se dalo očekávat. To vše platí až do vydání z let 1955–1956 za Pia XII. Počínaje rokem 1955 se v Missale Romanum objevují bezprecedentní změny, první z mnoha, které měly poté ještě přijít. Tyto změny vyústily v Misál 1962, ale vrcholu dosáhly v Missale Romanum Pavla VI. z r. 1969, známého jako Novus Ordo Missae.

Změny v misálu vydané 16. listopadu 1955, které se staly závaznými od 25. března 1956, mají své kořeny již o několik let dříve. Brzy poté, co Pacelli prohlásil (při vyjádření k zjevením Panny Marie ve Fatimě r. 1917), že „stálé upozorňování Panny Marie na nebezpečí, která ohrožují Církev, jsou nadpřirozeným varováním před sebevraždou způsobenou změnou víry v liturgii Církve“, v r. 1948 tento samý Pacelli, už jako papež Pius XII., zřídil Komisi pro liturgickou reformu (!) a ustanovil jistého otce Annibale Bugniniho jejím sekretářem. Toto jméno si zapamatujme, neboť otec, později arcibiskup Bugnini bude nakonec odhalen jako svobodný zednář a sesazen Pavlem VI., který jej okamžitě odstraní z jeho autoritativních pozic ve vatikánských komisích a pošle jej pryč, aby nakonec zemřel v exilu v Íránu. Bohužel, než se toto vše přihodí, stihne Bugnini vytvořit a zavést úpravy v liturgii Církve a nakonec i samotné Novus Ordo Missae.

Jak probíhala reforma Svatého týdne v r. 1955

Brzy poté, co byla Komise pro liturgickou reformu zřízena, přišla žádost francouzských biskupů prostřednictvím jejich mluvčího, kardinála Liénarta, aby bylo povoleno navrátit celebraci velikonoční vigilie z ranních hodin zpět do večerních. Dosud vše v pořádku. Zdá se trochu nepatřičné zapalovat nový oheň a nést trojsvícen ke zpěvu Lumen Christi za bílého dne.[1] Povolení bylo dáno v r. 1951.

Bugnini se svými spolupracovníky však byli teprve na začátku. Při popisu rozsahu toho, co následovalo, se prakticky nedá přehánět. Dostali se mnohem dále, než byla prostá změna času začátku velikonoční vigilie. Nějakým způsobem se jim podařilo přesvědčit papeže, že celý Svatý týden potřebuje být restaurován do jednodušší podoby a tak prostě škrtli tradiční Svatý týden (nezměněný od nejranějších předtridentských misálů, jaké jsem dokázal najít, navíc, což je ještě důležitější, znovu promulgovaný v tridentském misálu z r. 1570 jakož i nařízený Tridentským koncilem a papežem sv. Pia V.), aby ho nahradili něčím, o čem Piu XII. řekli, že je formou Svatého týdne, jaká se užívala v časech sv. Wilfreda (* 634) a Bedy (* 672).

Je zarážející, jak toto mohl papež Pius XII. akceptovat, když před návratem k raným liturgickým zvykům výslovně varoval ve své encyklice Mediator Dei (1947), kde o těch, kteří po takových věcech volají, říká, že nejsou na správné cestě. Navíc samo tvrzení, že jejich „obnovené“ obřady Svatého týdne v této podobě existovaly za časů svatých Wilfreda a Bedy nebo v jakékoliv jiné době v dějinách, bylo naprostým, úplným a nehorázným výmyslem. Správně usuzovali, že ani Pius XII. a ani nikdo další nebude mít možnost ověřit, zda se toto jejich tvrzení zakládá na pravdě. A zdá se, že papež prostě Bugninimu a ostatním implicitně věřil.

Tak se stalo, že vymyšlený Svatý týden byl oficiálně promulgován Piem XII. v dokumentu Maxima Redemptionis pod ironickým titulem „Obnovený řád Svatého týdne“ [Ordo hebdomadae sanctae instauratus, pozn. překl.]. Pro zajímavost podotkněme, že dokument Maxima Redemptionis z 16. listopadu 1955 mluví převážně o navrácení velikonoční vigilie na jí určený čas a pouze ke konci, v poznámce pod čarou, se zmiňuje o tom, že obřady byly drobně modifikovány do podoby, „která byla známa ve dnech sv. Wilfreda a sv. Bedy“. Zajímavý je také fakt, že až na několik velmi malých změn se tyto nové obřady Svatého týdne „kvalifikovaly“ pro to, aby se v podstatě nedotčeny staly součástí Misálu Pavla VI.

Ve skutečnosti bylo zavedení nových obřadů testem. Mělo se ukázat, zda někdo bude reagovat negativně, zda budou Bugnini a Komise usvědčeni ze svých lží, nebo naopak budou změny prostě bez námitek přijaty pod tíhou autority nesmírně populárního Pia XII. Bugnini věděl, že pokud nebudou vzneseny námitky a jeho návnada bude spolknuta, nebude pak ani vážná opozice proti změnám ve mši jako takové.

Od té doby – jedna změna za druhou

Navzdory jasnému porušení Quo Primum sv. Pia V., buly promulgující tridentský misál jako jediný přijatelný v latinském ritu a na vždy zakazující provádět v něm jakékoliv změny nebo přidávat do něho nové obřady, a to pod pohrůžkou ničeho menšího, než „hněvu všemohoucího Boha a svatých apoštolů Petra a Pavla“, byly tyto nové obřady Svatého týdne na všech místech publikovány a přijaty bez jakéhokoliv váhání. To bylo pro „bratra Buana“ (Bugniniho zednářské krycí jméno) pozvánkou k pokračování v jeho plánu ničení víry skrze ničení liturgie.

Od toho okamžiku následovala jedna změna druhou v tak rychlém sledu, že samo duchovenstvo mohlo jen stěží držet krok. Jak říká Gertruda v Hamletovi: „Jedno běda má jiné v patách a jak rychle za sebou následují.“ Předepsané druhé a třetí modlitby ve mši sv., jakož i většina vigilií svátků, byly zrušeny. Dvanáct z patnácti oktávů (některé sahající do času sv. Wilfreda a Bedy!), jakož i vlastní poslední evangelia byly také zrušeny, stejně jako svátek sv. Josefa, patrona univerzální Církve. Ten byl nahrazen svátkem „svatého Josefa Dělníka“, jakousi katolickou obdobou prvního máje. Všechno toto (a ještě více) v r. 1955!

Rok 1958 byl svědkem oživení „dialogické mše“, když byla 3. září, pouhý měsíc před smrtí Pia XII., vydána jeho Instrukce o posvátné hudbě. Vzhledem k tomu, že Pius XII. byl již po nějaký čas těžce nemocen, můžeme si představit, jak málo si asi byl vědom toho, co se v té době dělo.

V této „dialogické mši“ shromáždění věřících říká odpovědi dříve vyhrazené pouze ministrantům a dokonce recituje i některé části mše dříve vyhrazené knězi (!). Je nám známo, že tato forma mše byla již dříve alespoň jednou pod nátlakem povolena, totiž papežem Benediktem XV. v r. 1922. Reprezentuje však podstatné porušení tradiční praxe Církve a teologie mše, které stanovují, že právo říkat mešní odpovědi a sloužit u oltáře požívají technicky vzato pouze klerici. Proto ministranti musí nosit kleriku a superpelici, jež jsou oblečením kleriků. Tím se naznačuje, že ačkoliv i muži laici mohou přisluhovat při mši, když je to potřebné, jedná se o svého druhu výjimku. Na základě indultu vlastně nahrazují kleriky, kteří zrovna nejsou k dispozici. Jedním z jasných důsledků povolení všem věřícím včetně žen, aby říkali odpovědi tradičně vyhrazené pouze posvěceným mužům, je, že ženy by také vlastně mohly přijímat svěcení a dokonce třeba i kněžské!

Změny ve stejném gardu pokračovaly nadále i po smrti Pia XII. a zvolení Jana XXIII. v r. 1958. V roce 1960 Jan XXIII. jmenoval otce Bugniniho sekretářem Přípravné liturgické komise pro nadcházející koncil, který papež svolal. Od té doby až do r. 1962 byly zrušeny další svátky, nezměnitelný mešní kánon (slovo kánon znamená „nezměnitelný“) byl změněn přidáním jména sv. Josefa, asi aby se napravila křivda spáchaná starověkou Církví, která zřejmě sv. Josefa nedostatečně ctila, když jeho jméno neumístila do kánonu.[2] Dále byly změněny některé rubriky, např. odstraněna recitace Confiteor před přijímáním věřících ve mši. Důsledkem těchto změn bylo znecitlivění duchovenstva i laiků a jejich přivyknutí nové myšlence, že není nic, co by se nemohlo změnit. Změny byly samozřejmě nastaveny tak, aby přichystaly cestu pro závěrečné zavedení a přijetí Novus Ordo Missae.

Jeden příklad neopodstatněných změn – zrušení Confiteor

Zamysleme se nad jedním konkrétním příkladem, totiž již zmíněným zrušením tzv. druhého Confiteor. Jako záminka posloužil argument, že Confiteor už byl jednou recitován na začátku mše, tudíž říkat jej podruhé je jen zbytečným opakováním. Tak to však není. Jak víme, přijímání věřících nejen že není nezbytnou částí mše, ale vlastně není částí mše vůbec. Jsou-li přítomni věřící, kteří chtějí při mši přijímat, dělá se to vložením obřadu sv. přijímání do mše. Obřadu podobného tomu, jaký se užívá např. při přinesení sv. přijímání nemocnému. Tento obřad sv. přijímání nezbytně začíná recitací Confiteor. To je obvyklý pořádek věcí. Kněz nepřijde jen tak beze všeho a nezačne nějaké osobě nebo lidem podávat sv. přijímání, aniž by předcházel nějaký kající obřad.

Recitace Confiteor během stupňových modliteb se týká pouze kněze a asistence, popřípadě ministrantů. Z odstranění „druhého“ Confiteor jakoby vyplývá, že věřící ho buď nepotřebují, nebo je přijímání věřících ve skutečnosti částí mše spíše než tím, čím je doopravdy, totiž něčím mimo mši, ale vykonávaného v kontextu mše, podobně jako např. předčítání lekcí v národním jazyce či kázání. Během tohoto období byly provedeny i další změny, ale myslím, že tyto příklady jsou dostatečně ilustrativní.

Právo odmítnout misál 1962

Na závěr bych chtěl poznamenat, že tyto změny (snad s výjimkou nových obřadů Svatého týdne) nebyly heretické nebo v přímém rozporu s mocí, kterou papežové mohou vykonávat. Pius XII. a Jan XXIII. bezpochyby disponovali byť ne morální, tak alespoň právní mocí tyto změny provést. Mají-li se věci takto, nebylo by (jak argumentují obhájci Misálu 1962) aktem neposlušnosti odmítat Misál 1962 ke slavení tradiční mše svaté? Tvrdím, že odmítnutí tohoto misálu a všech další verzí od doby, kdy byly poprvé uvedeny nové obřady Svatého týdne, nejenže není aktem neposlušnosti, ale je ve skutečnosti tím, co rozumně musí udělat každý, kdo to s návratem a udržením liturgické tradice Církve myslí opravdu vážně.

Uvědomme si, že všechny tyto změny řídil Annibale Bugnini, usvědčený zednář, jehož úmyslem jakožto člena této tajné společnosti na nejvyšších místech ve Vatikánu bylo způsobit Církvi, její víře a víře jejích členů tolik škod, kolik jen bylo možno. Ačkoliv vytčeného cíle nejefektivněji dosáhl později s příchodem Novus Ordo Missae, byly nicméně změny obsažené v Misálu 1962 vykonány s tímtéž záměrem. Misál 1962 je narušený a podstatně se odchyluje od Missale Romanum promulgovaného na základě nařízení Tridentského koncilu a papeže sv. Pia V. To, že žádná z těchto změn neobsahuje přímo herezi, nemůže být používáno jako argument pro jeho užívání, neboť ani zavedení havajských tanečnic, ohňostrojů nebo folkových kapel není striktně řečeno samo o sobě heretické, ale patří k tomu druhu novot a profanací, které do mše nepatří.

Ještě bych dodal, že prostý fakt, že Misál 1962 přijali a/nebo užívali preláti nebo kněží, kteří sami o sobě byli dobrými a ctnostnými muži, neospravedlňuje jeho užívání dnes ve světle skutečností, které jsem právě prezentoval.

Upřímně řečeno, pokud si někdo navzdory všemu tomuto umí ospravedlnit užívání Misálu 1962, nezbývá mu už žádný platný důvod pro to, aby odmítal užívání Missale Romanum Pavla VI, které, jak se tvrdí, taktéž neobsahuje nějakou specifickou herezi (jelikož byl opraven původní úvod, který opravdu obsahoval heretickou definici mše) a bylo zavedeno platným papežem.

Domnívám se, že právě toto stojí v pozadí formulací posledních římských dokumentů, které trvají právě na užívání Misálu 1962 a žádného jiného. Celebrace římské liturgie všech časů, jak byla kodifikována Tridentským koncilem, si však vyžaduje používání vydání misálu, které se podstatně neodlišuje od toho, který tento koncil schválil. Missale Romanum z r. 1962 neobsahuje jen tak ledajaké úpravy, ale důležité a podstatné změny, které odporuji nařízení Quo Primum a celé liturgické tradici Církve.

Další potíž spočívá ve faktu, že v době, kdy byl psán tento článek, neměl nikdo zdroje nebo možná ani zájem, udělat reprint edice misálu, která předcházela zavedení těchto změn. Naopak reprodukcí misálu 1962 je plno a jsou relativně levné. Kdyby se našel nějaký dobrodinec, který by se chtěl zhostit nákladného úkolu přetisknout některé dřívější neporušené vydání, rád mu za účelem tohoto projektu poskytnu některý ze svých vlastních starších misálů, z nichž některé jsou dosud v původním obalu.[3]
________________________________

Vyšlo na: https://www.traditioninaction.org/HotTopics/f014ht_MissalCrisis_Perez.htm

Překlad: KL
________________________________

Článek vyšel v září 2007, tedy v měsíci, kdy vstoupilo v platnost motu proprio Benedikta XVI. Summorum Pontificum. Vývoj dalších let, zejména vydání Traditiones custodes a odpovědi na dubia v r. 2021, autorovu analýzu jen ještě více potvrzuje jako správnou. Připomeňme také svévolný zásah papeže Benedikta XVI., když pod tíhou kritiky nekatolíků vyprodukoval svou novou velkopáteční modlitbu za Židy, ačkoliv ta už byla změněna Janem XXIII. právě v Misálu 1962. Z tradiční katolické liturgie si tak tito papežové udělali trhací kalendář, do kterého si vepíšou nebo z něj vyškrtnou tu to, tu ono, podle svého momentálního rozmaru nebo požadavku lidí, kteří s katolickou Církví, natož její liturgií, nemají vůbec nic společného či jsou dokonce jejími vyslovenými nepřátely.

Nyní se již oficiální římské autority netají tím, že cílem „indultů“ pro tradiční mši sv. je potlačení tradiční liturgie Církve a vnucení Novus Ordo Missae všem katolíkům, kteří se mu až doposud bránili. Požadavek na užívání Misálu 1962 se ještě vystupňoval požadavkem na čtení v národních jazycích a nekritickým přijímáním pastoračního Druhého vatikánského koncilu (dogmatický Tridentský koncil s jeho kánony zřejmě přijímat netřeba).
________________________________

[1] Pozn. překl.: Racionálnost tohoto požadavku je velice diskutabilní. Církev měla dobré důvody, proč obřady velikonoční vigilie slavila v dopoledních hodinách a tyto důvody i nadále trvají. Aby byl požadavek po návratu k větší autenticitě obřadů vůbec oprávněný, musely by se vrátit nikoliv do hodin večerních (jak se od tohoto zásahu masově děje), ale nočních. Slavit velikonoční vigilii ve večerních hodinách je navíc možné jen za cenu toho, že se upustilo od tradice eucharistického postu od půlnoci, která sahá až do starověku. Pokrytecky se tak ruší jedna z nejstarších nepřetržitých disciplinárních tradic Církve, aby se hybridně obnovila jiná, již od středověku zaniklá. Je fakt, že přímo rubriky Misálu 1962 požadují, aby mše velikonoční vigilie nezačínala před půlnocí, ale biskupové běžně povolovali a povolují obřady začínat kdykoliv po západu slunce nebo dokonce ještě dříve.

[2] Pozn. překl.: Snahy o implementaci jména sv. Josefa do římského kánonu se vyskytly již v druhé polovině 19. století, kdy byla úcta k sv. Josefu na vzestupu. Pius IX. na požadavek takového zavedení tehdy odpověděl: „Já jsem pouze papež. Jak bych mohl měnit kánon?“ Připomeňme, že to byl právě Pius IX., který r. 1847 rozšířil svátek patrocinia sv. Josefa na celou Církev a r. 1870 sv. Josefa dokonce slavnostně prohlásil patronem všeobecné Církve a povýšil třídu jeho svátku 19. března na duplex první třídy. Tentýž postoj zaujal r. 1892 jeho nástupce Lev XIII., když odmítl jakékoliv změny v posvátném kánonu, přičemž připomněl tradici Církve, že v apoštolském kánonu se nic měnit nemá a nebude. V roce 1908 byla dokonce uspořádána petice za zmínění sv. Josefa, jakožto patrona všeobecné Církve, v Confiteor, při obětování, v kánonu a modlitbách k přijímání. Tuto petici podepsalo více než 900 prelátů, někteří vysoce prominentní. Doprovázelo ji navíc 31 teologických prací, které měly požadavek potvrzovat. Navzdory tomu papež sv. Pius X. takovou žádost kategoricky odmítl jakožto narušování posvátné Tradice.

[3] Pozn. překl.: Od napsání tohoto článku v r. 2007 již bylo několik takovýchto reprodukcí starších misálů vydáno. Pořád jsou však výrazně méně dostupné, než reprinty Misálu 1962.

Vyšel Výklad mše svaté a Duchovní boj

S radostí oznamujeme, že po dlouhých měsících se podařilo připravit nové vydání vynikajících nadčasových děl katolické literatury v kvalitním provedení. Jedná se o velmi užitečné čtivo pro duchovní život všech katolíků. Knihy lze objednat v nakladatelství Christianitas s výraznými množstevními slevami (z už tak příznivých cen) pro všechny, kdo by je chtěli šířit dále a tak přispět k obnově víry, zbožnosti a morálky v našem národě. Zisky z prodeje knih budou investovány do vydávání dalších katolických děl (Poučení o generální zpovědi a zpovědní zrcadlo, Království Kristovo, Obrázková knížka pro děti o Mši svaté, Katechismus pro děti – vyjdou v 1. pol. roku 2022).

Duchovní boj

Lorenzo Skupoli O. Theat. Nehynoucí dílo křesťanské asketiky, jemuž se dostalo stovek vydání v nejrůznějších jazycích. Jasněji uspořádané než Kempenského Následování Krista a stručněji vyložené než Filothea sv. Františka Saleského kráčí střední cestou mezi oběma a společně tvoří trojici nejvýznamnějších návodů k úsilí o křesťanskou dokonalost. Sám sv. František Saleský, tázán, kdo je jeho duchovním vůdcem, vyndal z kapsy právě toto dílo se slovy: „Tato knížka je již od mého mládí po Bohu mým duchovním vůdcem a učitelem duchovního života.“ Po 20 let ji nosil vždy u sebe a každý den z ní četl. Pevná vazba, barevná obálka, 200 stran, 190 Kč.

Výklad nejdražší oběti Mše svaté

ctih. Martin z Kochemu Snad žádné jiné dílo dotýkající se lidovou formou oběti Mše svaté si nezískalo takovou oblibu. Důkazem jsou desítky vydání v různých jazycích. Od konce 19. století, kdy poprvé vyšlo česky, až po dnešní dobu pomohlo nespočtu českých katolíků lépe pochopit, jak nedocenitelný poklad Bůh ve Mši svaté lidstvu zanechal. Kdo dosud neví o významu Mše svaté pro jednotlivce, rodinu, národ, ba pro celý svět, nebude po přečtení Výkladu již na pochybách. Každé zbožné a upřímné duši pak kniha poslouží k tomu, aby z nevyčerpatelného zdroje milostí, jaký se ve Mši svaté nachází, čerpala ještě více než kdy dříve. Pevná vazba, barevná obálka, 440 stran, 290 Kč.

7-krát NE čtením v národních jazycích

Úvaha nad (ne)vhodností předčítání epištoly a evangelia v národních jazycích během tradiční mše svaté.

S hojnějším sloužením tradiční mše svaté na našem území se čím dál více setkáváme s tím, že celebrant nečte epištolu a evangelium latinsky, jak jsou uvedeny v misálu, ale na místo toho v národním jazyce (češtině) z nějakého jiného zdroje (Schallerův překlad misálu, lekcionář k Novus ordo, některé vydání Písma svatého, …). Tato praxe se objevuje jak u kněží příslušejících k některým společnostem sloužícím výhradně tradiční mši sv. (u nás zejm. FSSPX a FSSP), tak u kněží z Novus ordo struktur, diecézních i řádových.

V následujících řádcích se pokusíme vysvětlit, proč je tato praxe v našich poměrech nevhodná a kněží by se jí měli vyhýbat. Začneme nejdříve obecně, poté se zaměříme na konkrétní a i zcela praktické aspekty. Nebudeme však opakovat důvody pro latinský liturgický jazyk jako takový. Na to téma již bylo napsáno mnoho a předpokládáme, že čtenář těchto řádků je v této souvislosti dostatečně poučen, a zároveň obeznámen s neblahou historií, jakou oficiální katolická liturgie prodělala v druhé polovině 20. století. Článek tedy není určen pro někoho, kdo v Novus ordo nebo obecně ve mši sv. sloužené v národních jazycích nevidí problém a tradiční latinská mše sv. je pro něj jen alternativním a rovnocenným vyjádřením téhož.

NORMÁLNÍ PRAXE

Normální je mši sv. římského ritu číst tak, jak je uvedena v římském misálu, tedy latinsky. Pokud Církev někdy za nějakých okolností dovolila číst čtení v národních jazycích, jednalo se o uchýlení od běžné praxe, výjimku na základě udělené dispense nebo privilegia.

Takováto výjimka je sama o sobě nežádoucí a připuštěna bývá pouze za předpokladu, že dobro, které z ní vznikne (nebo se doufá, že vznikne), převáží nad nedokonalostí, kterou inherentně obsahuje. Jelikož jednotný liturgický jazyk římského ritu je velikým dobrem, které bylo Církví důrazně hájeno (zejména proti útokům ze stran protestantů a dalších heretiků), nestačí pro jeho narušení důvody nepatrné (např. osobní vkus té které osoby nebo skupiny osob), ale musí se jednat o důvody skutečně vážné, za jaké třeba pokládat např. získání pohanských národů pro katolickou víru či zamezení rodícího se schismatu.[1]

V tomto duchu r. 1080 odpovídá papež sv. Řehoř VII. knížeti Vratislavovi na jeho žádost o povolení bohoslužeb ve slovanském jazyce, když ho vyzývá, aby „ke cti všemohoucího Boha této opovážlivé pošetilosti všemi silami odporoval“, a zároveň vysvětluje, že ve Vratislavově zemi „je už křesťanství dostatečně upevněno, než aby tam Církev musela trpět, co se příčí jejím kánonům a co je ochotna připouštět vždy tak dlouho, pokud je to kde při slabých počátcích křesťanské víry účelno“.

NÁRODNÍ JAZYKY V LATINSKÉ LITURGII V ČESKOSLOVENSKU

V českých zemích byly již v druhé polovině 19. století mezi liberálními katolíky patrné tendence k oddělení se od Říma a založení národní církve.[2] „Jen národní církev má budoucnost. Duchovenstvo chceme národní. Celibát, věc nepřirozená, budiž zrušen. Na místo církevní latiny budiž zaveden při bohoslužbách národní jazyk.“ Tak píší katolíci 3. ledna 1870 svému biskupu v tzv. Vodňanské resoluci.[3]

Po vzniku Československa a založení Církve československé (nazývající se od r. 1971 Církví československou husitskou), žádali českoslovenští biskupové Svatý stolec o ústupky ve věci užívání latinského jazyka při udělování svátostí a konání bohoslužeb. Této žádosti bylo částečně vyhověno za pontifikátu Benedikta XV. dekretem Kongregace ritů z 21. května 1920. Jím bylo na území Československa mimo jiné povoleno, aby ve zpívané mši sv. byly epištola a evangelium zpívány dvakrát – nejdříve latinsky, a poté v národním jazyce, a to i tehdy, nenásleduje-li kázání.[4]

V 60. letech po II. vatikánském koncilu se přistoupilo k úpravám tradiční mše sv. včetně rozsáhlé aplikace národních jazyků. Provizorně bylo pro mešní liturgii schváleno užívání textu Schallerova misálu, nejrozšířenějšího českého překladu Římského misálu, než by byl zpracován překlad nový, oficiální. K tomu však již nedošlo, neboť vydáním Misálu Pavla VI. a zavedením Novus ordo byla tradičnímu římskému ritu i s jeho výběrem liturgických čtení zasazena, jak se tenkrát zdálo, definitivní rána.

Od dekretu z r. 1920 již uplynulo celé století, a tak, aniž bychom tehdejším biskupům a Svatému stolci upírali upřímnou snahu a ctnostné úmysly, můžeme celkem jasně zhodnotit, kam podobný přístup nakonec vedl nejen u nás, ale v celé Církvi – ke konstituci Sacrosanctum concilium, potlačení tradičního římského ritu, zavedení Novus ordo, klaunským, rockovým, dětským a dalším mším, ministrantkám, laickým udělovatelům sv. přijímání atd. – jednoduše k degradaci a profanaci liturgie.

Netvrdíme samozřejmě, že všechny tyto pohromy vyplývají přímo z požadavku na zavádění národních jazyků. Vyrůstají však ze společného kořene chybně pojaté, a následně silně prosazované tzv. „aktivní účasti věřících“ a snahy o tzv. „větší srozumitelnost“ liturgie.[5] S ohledem zpět se tak jako prozíravější jeví jednání papežů předchozích, kteří trvali na striktním dodržování církevní latiny, jakožto posvátného dědictví a hrázi proti bludům.[6]

SOUČASNÁ LEGISLATIVA

V motu proprio Summorum Pontificum Benedikta XVI. z r. 2007 se uvádí, že ve mši sv. mohou být čtení přednášena i v národním jazyce, užije-li se textů vydaných se souhlasem Apoštolské stolice. Na toto dovolení se zřejmě odvolávají ti kněží, kteří tak dnes běžně postupují.[7] O důvodech dovolení se v dokumentu nemluví. Vzhledem k paradigmatu, v jakém byl publikován (řádná forma vs. mimořádná forma), je odvolávání se na něj celkově problematické.

Instrukce Universae Ecclesiae z r. 2011 upřesňuje, že úplně vynechat latinská čtení a číst pouze v národních jazycích je povoleno jen ve čtených mších. Při zpívaných mších musí případnému přednesu v národním jazyce předcházet verze latinská. Přesto se tu a tam u nás i v zahraničí setkáváme s tím, že celebrant ve zpívané mši latinskou verzi zcela vynechá. Takový postup je však nelegální i z pohledu dnešních, dosti volných předpisů.

7 DŮVODŮ PROTI ČTENÍM V NÁRODNÍCH JAZYCÍCH

NIKDO TO NECHCE

Hájí-li se něčím odklon od ideálu či dokonce předpisů v liturgii, pak tzv. „pastoračními důvody“, ať už znamenají cokoliv. Mohli bychom to shrnout zlidovělým spojením „lidi to chtěj“ s nevyřčeným dodatkem, „tak jim to dáme, aby nebrblali“.

Vynechejme úplně diskusi o tom, byl-li by takovýto postup vhodný, i kdyby premisa „lidi to chtěj“ byla splněna. Ve věci čtení v češtině dnes totiž splněna není.

Nelze samozřejmě zcela vyloučit, že se tu a tam najdou někteří věřící, kteří čtení v národních jazycích požadují. Rozhodně však netvoří významnou nebo dokonce majoritní skupinu. Mezi účastníky tradiční mše sv. budeme těžko hledat osoby, které by latina obtěžovala. Komu dnes latina vadí, nechodí na tradiční mši svatou. Naopak existuje nemalá skupina osob, kterým jsou čtení v národních jazycích protivná.[8] Pak už zbývají jen ti, kterým je lhostejné, čte-li se latinsky nebo jinak.

Ve skutečnosti čtení v národních jazycích nechtějí věřící, ale spíše kněží, kteří následně věřícím „pro jejich dobro“ nutí něco, co se nesrovnává s duchem Církve a římské liturgie. Nápadně to připomíná postup tzv. liturgické obnovy ve 20. století, jejímž vyvrcholením bylo zavedení Novus ordo, kdy se postupně s odvoláváním na pastorační důvody, potřeby a žádosti věřících zavádělo něco, co upřímně věřící katolíci (na rozdíl od liberálů) nikdy nežádali.

Dochází až k absurdním situacím: Jeden kněz sloužil mši sv. za účasti dalších dvou lidí. Vzhledem k přítomnosti věřících se rozhodl číst čtení a evangelium v němčině. Po mši sv. shledal, že knížky, které věřící drží v rukou a z kterých si četli při mši sv., jsou příruční verze jednojazyčného latinského misálu. Jiný kněz při tradičně-katolické akci odmítl vyhovět žádosti věřících číst lekce latinsky, přestože se mezi účastníky nenacházel ani jediný, který by čtení v češtině hodnotil kladně.

PŘEKLAD PRO OSOBNÍ POTŘEBU NENÍ OBTÍŽNÉ SI OPATŘIT

Přednášení některých částí liturgie včetně čtení z Písma sv. v jazyku věřícím srozumitelnému se snad dalo obhajovat v dobách, kdy většina posluchačů byla negramotná, knihy byly drahé a nedostupné apod. Dnes nic takového neplatí.

Číst umí prakticky každý. Kdo jen trochu chce, může si překlad biblických, a dokonce i ostatních liturgických textů snadno opatřit. Překlad celého misálu a i Písma sv. s katolickými poznámkami může mít u sebe 24h denně každý, kdo disponuje jen trochu novějším mobilním telefonem nebo přístupem k internetu. Není obtížné opatřit si i knižní vydání.

Záleží-li knězi nějak zásadně na tom, aby každý věřící měl překlad při ruce, není v dobách PC, tiskáren, kopírek a internetu problém ho za nedlouhou dobu opatřit, namnožit a rozdat. To by snad mohlo být vhodným řešením i při sloužení tradiční mše sv. ve farnostech, kde se ještě donedávna užívalo Novus ordo a celebrant se obává, že by zbytečně odrazoval věřící, mezi nimiž je dosud vůči latině značný odpor.

ČTENÍ Z PÍSMA SV. BEZ VÝKLADU JE NEBEZPEČNÉ

Pouhé čtení z Písma sv. je věřícím často nikoliv k užitku, ale ke škodě, jak sdostatek dokazují dějiny Církve a její předpisy ohledně vydávání jeho překladů. Ne nadarmo v nich Církev požaduje přidání vysvětlivek, které však chybí, čte-li se ve mši svaté. Argumenty, pro které Církev zakazuje vydávání překladů bez katolických poznámek, se tedy plně uplatňují i zde.

Pokud po čteních následuje kázání, které úryvky vysvětluje, není důvod (mimo malichernosti drobné časové úspory) číst česky přímo ve mši svaté. Může se tak učinit na začátku kázání. Je to i vhodnější vzhledem k snadnějšímu navázání myšlenek.

Představa, že prostým čtením Písma sv. bez náležitého výkladu se věřící nějak poučují, je mylná a zavání protestantismem. Tato zásada se silně uplatňuje ve strukturách Novus ordo, a nelze se proto divit, že kněží takto vychovaní, ji v sobě při vší dobré vůli mají stále zakořeněnou.

MŠE SVATÁ NESLOUŽÍ K POUČENÍ VĚŘÍCÍCH

Celá nejsvětější oběť mše svaté je Boho-službou, a vede tedy primárně k uctění Pána Boha, následně k posvěcení věřících, nikoliv k jejich poučení. K tomu jsou vhodnější katecheze, kázání, přednášky apod.

Proto i ty části mše sv., které v sobě jistý poučný prvek obsahují, jsou přesto primárně zaměřeny k bohopoctě. Je to patrné i z postoje kněze (případně podjáhna či jáhna), který nečte epištolu a evangelium obrácen směrem k shromáždění věřících. Po přečtení evangelia navíc říká „per evangelica dicta deleantur nostra delicta“, tedy „slovy evangelia ať jsou zahlazena naše provinění“, nikoliv „slovy evangelia ať jsme poučeni“ nebo něco podobného. [9] Proto nejen při ostatních částech mešní liturgie, ale také při čteních odpovídá lépe jejich účelu užití posvátného liturgického jazyka.

Jsou-li prostým čtením epištoly a evangelia v národním jazyce věřící zvlášť poučováni, proč ne také čtením ostatních liturgických textů (stupňových modliteb, kolekt, sekvencí atd.)? Je nasnadě, že odsud je již jen krok ke kompletnímu čtení mše sv. (alespoň mše katechumenů) v národních jazycích. Liturgický debakl 2. poloviny 20. století to jasně dokázal i empiricky.

ZVUKOVÁ NESROZUMITELNOST A Z NÍ PLYNOUCÍ LITURGICKÉ EXCESY

Nezřídka se stává (v závislosti na umístění oltáře a jeho vzdálenosti od věřících), že knězi, který čte u oltáře epištolu a evangelium v národním jazyce, nemůže věřící ani rozumět nebo jen stěží. Užití národní řeči pak samozřejmě postrádá jakýkoliv smysl.

Někteří kněží si výše uvedený problém uvědomují, ale namísto toho, aby na čtení v národním jazyku rezignovali, vyhánějí čerta ďáblem a implementují svévolně do mešní liturgie vlastní postupy. Například se při čtení epištoly i evangelia otočí k oltáři zády a předčítají hlasitě čelem k lidu. Další od oltáře úplně odcházejí a čtou na jiném místě, např. u ambonu. Konečně jsou i tací, kteří vezmou do ruky mikrofon nebo ho připevní k oltáři.

Společně s tím se lze setkat také s jakousi novusordizací tradiční liturgie, kdy kněz nečte česky jen vlastní text epištoly a evangelia, ale i titul (např. „Čtení z listu sv. apoštola Pavla k Římanům.“). Vrchol zmatku nastává, začne-li kněz v češtině slovy „Pán s vámi!“ i dialog s ministrantem před evangeliem. Zmatení ministranti a věřící často neví, jak mají reagovat. Pravidelní návštěvníci Novus ordo by jistě sborově odpověděli „I s tebou!“. Mezi účastníky tradiční liturgie se vměšují ještě odpovědi „I s duchem tvým!“, někteří nehledě na jazyk, kterým začal celebrant, odpovídají prostě a správně „Et cum spiritu tuo!“.[10]

Výše popsané odchylky od liturgických předpisů ilustrují, k čemu užívání národního jazyka svádí – improvizaci až svévoli. Kdybychom nebyli poučeni zkušeností posledních desetiletí, měli bychom alespoň výmluvu, že jsme to nevěděli dopředu.

ABSENCE VHODNÉHO OFICIÁLNÍHO PŘEKLADU

Jak bylo řečeno výše, neexistuje český oficiální liturgický překlad všech čtení, která tradiční římský misál obsahuje. Tento problém následně různí kněží řeší různými způsoby, a naskýtá se tak další příležitost k improvizacím a zlořádům.

Někteří se pokoušejí odpovídající čtení nalézt v lekcionářích určených k Novus ordo. To se ne vždy podaří. Když ano, pořád se nejedná o překlad latinského textu, který se nachází v římském misálu, a jeho kvalita je navíc dosti diskutabilní (zmiňme notoricky známé latinské „pro multis“, znamenající „za mnohé“, a český překlad „za všechny“).

Jiní sahají po některém starším vydání překladu římského misálu pro lid. Na výběr jsou v zásadě 3 varianty: překlad Schallerův, Střížův nebo Švédův. Jak jsme uvedli výše, k liturgickému užívání z nich byl svého času provizorně schválen překlad Schallerův, který je však dnes z jazykového hlediska dosti zastaralý a mnohým lidem při předčítání až nesrozumitelný. Aby tento nedostatek napravili, snaží se někteří kreativci Schallerův překlad na svou pěst (někdy i „v přímém přenosu“) upravovat do dnešnímu člověku srozumitelnější češtiny.

Pomineme-li varianty vlastnoručně sestavených překladů vytištěných doma v tiskárně, zbývá pak ještě možnost čtení z některého vydání Písma svatého. Nastávají však také problémy. Čtení v misálu nebývají vždy vybírána jako úryvky souvislé, ale obsahují pasáže nacházející se na různých místech, případně vynechávající některý verš. Liturgická čtení obsahují navíc ještě úvodní slova („In illo tempore…“, „In diebus illis…“, „Fratres…“, atd.), která v Písmu svatém na daném místě nenalezneme a na která v liturgii teprve vlastní biblický text navazuje. Moderní překlady Písma sv. pořizované z řeckého textu a nikoliv z Vulgaty navíc neodpovídají textu Římského misálu. Poslední české překlady z Vulgaty pak trpí stejnou vadou jako Schallerův překlad, totiž jazykovou zastaralostí.[11]

STŘÍDÁNÍ LATINY S NÁRODNÍM JAZYKEM JE NEESTETICKÉ

Katolická mše sv. je též mistrně sestaveným uměleckým dílem. Její ladnost a plynulost je násilnou implementací zcela cizorodého prvku poškozena. Přechod z latiny do češtiny a zpět v rámci jedné liturgické akce „bije do uší“, vytrhuje kněze i věřící z usebrání a působí jako „pěst na oko“. Celkový estetický dojem je tak bez vážného důvodu narušen.

Podobně neesteticky, i když v jiném smyslu, působí i potřeba dalších knih na oltáři nebo v jeho blízkosti, z kterých kněz čtení v národních jazycích předčítá. U menších oltářů na ně nebývá dosti místa, ministrant má problém s jejich přenášením spolu s misálem, kněží je často pokládají přímo na oltářní plátna, kam ale rozhodně nepatří.

ZÁVĚR

Nechceme nijak tvrdit, že by za čteními v národních jazycích byla vždy zlá vůle. V drtivé většině kněží jistě jednají z upřímné snahy o dobro jim svěřených duší, spíše než z vlastní libůstky.

Účelem dosud řečeného je dát podnět k novému promyšlení celé záležitosti, abychom z pouhé setrvačnosti neopakovali chyby minulosti. Tradiční mše svatá je dosud záležitostí minoritní a na většině míst obrazně řečeno povstává z trosek. Snažíme-li se na těchto troskách opět vystavět krásnou stavbu, byla by zbytečná škoda obnovovat i ošklivé nánosy, které se na ni nabalovaly těsně před tím, než byla zbořena.

Pavel Augustin

[1] I po Tridentském koncilu Církev tu a tam z misijních důvodů užívání národních jazyků při mši sv. v omezené míře dovolovala nebo alespoň trpěla.

[2] Jednalo se zároveň o otázku politickou, totiž odpor vůči Rakousku. Na církevním poli to bylo provázeno opozicí vůči Syllabu Pia IX. a zejm. vůči chystanému projednávání papežské neomylnosti na 1. vatikánském koncilu. Byly to právě čeští biskupové, kteří na koncilu tvořili jádro opozice. Nestavěli se ani tak proti věroučné podstatě věty, ale obávali se společenských následků, které by deklarace dogmatu o neomylnosti mohla způsobit.

[3] Viz Josef Kubalík: Papežská neomylnost a její ohlasy v zemích slovanských, zvláště českých, 1947, str. 135.

[4] Celý text dekretu lze nalézt v ČKD, r. 1920, číslo 5+6, str. 174–176.

[5] Anglicky mluvícím čtenářům s hlubším zájmem o toto téma doporučujeme téměř 100dílnou sérii s názvem Dialogue Mass vycházející na stránkách www.traditioninaction.com. Autor Dr. Carol Byrne v ní vyčerpávajícím způsobem popisuje historii tzv. Liturgického hnutí, nezdravé principy, na kterých stálo, a zásadní vliv, jaký mělo (ideově i personálně) již od pontifikátu sv. Pia X. (1903–1914) při tvorbě oficiálních církevních dokumentů týkajících se katolické liturgie.

[6] Ještě v r. 1851, a poté znovu r. 1857 Svatý stolec výslovně zakázal i distribuci překladů římského misálu, byť by měly sloužit laikům k účasti na liturgii. Tento postoj se změnil v r. 1877, kdy bylo pořizování překladů misálu a jejich užívání laiky povoleno za dohledu místních biskupů.

[7] Jiní by se možná hájili též zavedeným zvykem.

[8] Ve větších městech navíc bohoslužby často navštěvují i cizinci, pro které je daný národní jazyk často úplně nesrozumitelný.

[9] Pro přesnost je třeba dodat, že ačkoliv i při asistované mši sv. bývá běžnou praxí zpívat evangelium směrem k severu, tedy kolmo k pohledu věřících v lavicích, Ritus celebrandi Missam praví, že evangelní průvod jde „ad locum Evangelii contra Altare versus populum“, tedy „na místo evangelní proti oltáři čelem k lidu“. Podobně se evangelium čelem k lidu, i když ne na epištolní straně, čte v byzantském ritu. Že tento postoj však nevyjadřuje primárně poučování věřících, nýbrž spíše posvěcování, je patrné z toho, co celebrant po přečtení a políbení knihy říká, totiž „per evangelica dicta deleantur nostra delicta“.

[10] Rozhodne-li se kněz číst epištolu a evangelium v národním jazyce, týká se to jen vlastního textu. Vše ostatní („Lectio epistolae/libri…“, „Deo gratias!“, „Dominus vobiscum!“, „Et cum spiritu tuo!“, „Sequentia/Initium sancti Evangelii secundum…“, „Gloria tibi Domine!“, „Laus tibi Christe!“, „Per evangelica dicta…“) má být pronášeno i nadále latinsky.

[11] M. Schaller sám při sestavování překladu Římského misálu tyto překlady (zejm. Sýkorův pro Nový zákon) přebíral.

Raději ukrutnou smrt podstoupit, než Mši sv. vynechat!

K aktuální situaci ohledně rušení bohoslužeb v některých evropských zemích si dovolujeme tímto příspěvkem připomenout, jak se k takovým krokům mají stavět opravdoví věřící křesťané, kteří o ceně Mše sv. mají alespoň základní povědomí.

O vznešenosti a výbornosti Mše svaté rádi uvažovali horliví křesťané prvých století; a proto Mši svatou tak vroucně si zamilovali, že raději život tratili, nežli aby Mši svatou zameškali! O tom vypravuje znamenitý dějepisec Baronius z roku 303 tuto podivuhodnou událost.¹

Císař zakázal bohoslužby a křesťané neposlechli

V africkém městě Alutě, v němž z rozkazu pohanského císaře Diokleciana všechny křesťanské svatyně byly zbořeny, shromáždili se mnozí křesťané, muži i ženy, přes zákaz císařský v jistém domě, aby tam Mši svaté obcovali. Byli tam však od pohanů vyslíděni, zajati a k císařskému soudci na veřejné náměstí odvedeni. Na tom náměstí byly také mešní kniha a jiné posvátné knihy, jež byli pohané křesťanům odňali, s velikou potupou do ohně vrženy; avšak Bůh seslal náhle velký liják, jenž oheň uhasil, takže knihy od spálení byly uchovány.

Raději tělo rozdrásané, než být bez Mše sv.

Tím se poděsil soudce tolik, že zajaté křesťany, třicet čtyři muže a sedmnáct žen, poslal ve vojenském průvodu do města Karthaga k samému císaři. S plesáním vydali se zajatci na cestu a zpívali neustále chvalozpěvy Bohu. Když byli císaři předvedeni, představil je mu vojenský důstojník slovy: „Tyto zlomyslné křesťany jsme, ó císaři! postihli v městě Alutě, když přes tvůj zákaz své nepravé bohoslužbě obcovali.“ Císař velel, aby jednoho zajatce obnažili, na skřipec natáhli a ostrými háky rozdírali. Zatím zvolal však jeden z křesťanů, jménem Telika, hlasem zvučným: „Proč trýzníš, tyrane, jedině tohoto? My všichni jsme křesťané a všichni jsme s ním zároveň Mši svaté obcovali!“ Na to velel císař, aby i Teliku obnažili, vedle prvého na skřipec natáhli i rozdírali, a pak se tázal: „Kdo jest původcem vašeho shromáždění?“ Ten odpověděl: „Kněz Saturnin, a my všichni vesměs. Ty však, ó zlosyne! jednáš proti vší spravedlnosti, že nás proto trýzníš. Nejsme ani vrahy, ani loupežníky, aniž jsme se čím provinili.“ Na to řekl císař: „Ty jsi měl rozkazu našeho šetřiti, a své nepravé bohoslužby zanechati.“ Telika mu však odpověděl: „Nedbám jiného rozkazu, leč rozkazu Boha mého, za něhož rád zemru.“ Po těch slovech nařídil císař, aby Teliku od skřipce odvázali a bez pokrmu i nápoje do žaláře odvedli.

Statečnost sv. Viktorie

Potom předstoupil pohanský bratr svaté Viktorie a žaloval na radního Dativa, že jeho sestru ke Mši odvedl. Ale světice řekla: „Nikoli z návodu některého člověka, ale zcela dobrovolně vešla jsem do onoho domu, a obcovala tam Mši svaté; neboť jsem křesťanka, a proto i povinna zákona Kristova poslouchati.“ Bratr jí na to: „Jsi beze smyslů, a mluvíš jako bláznivá!“ Ale ona řekla: „Nejsem bláznivá, ale křesťanka!“ Tu řekl císař: „Chceš se svým bratrem opět domů odejíti?“ A ona řekla: „To neučiním, poněvadž tohoto člověka jakožto bratra svého neuznávám. Jsem křesťanka a mám ty za své bratry a sestry, kteří pro Ježíše Krista trpí.“ Na to řekl jí císař: „Ušetři se přece a poslechni rady bratra svého!“ Ona však odpověděla: „Neodejdu od svých bratří a sester; neboť přiznávám se ti, že jsem s nimi na Mši svaté byla a nejvelebnější Svátost přijala.“ Uslyšev to císař, velel, aby lidé jeho všech prostředků užili, aby světici od její víry odvrátili; avšak nestalo se mu po vůli! – Viktorie byla velice sličná a pocházela z nejpřednějšího rodu v celém městě. Když ji rodiče proti její vůli chtěli provdati, seskočila s vysokého okna, dala si od kněze Saturnina vlasy ostříhati a do počtu Bohu zasvěcených panen se přijmouti.

Sv. Saturnin více poslouchal Boha než lidi

Po té obrátil se císař k tomuto knězi Saturninovi a řekl: „Ty jsi přes náš rozkaz všechny tyto shromáždil?“ Saturnin odpověděl: „K rozkazu Páně jsem je shromáždil, a konali jsme pospolu jeho božskou službu.“ Císař se tázal: „Proč jsi tak učinil?“ Kněz odpověděl: „Poněvadž nesmíme Mše svaté opomíjeti.“ Císař se dále tázal: „Jsi ty původcem tohoto shromáždění a ty jsi je všecky k němu přemluvil?“ Kněz odpověděl: „Ano, já jsem původce, a já sám jsem Mši svatou sloužil.“ K odpovědi té kázal jej císař obnažiti a železnými háky tak dlouho rozdírati, až vnitřnosti z něho vytékaly. Načež kázal ho odvésti k ostatním do žaláře.

„Nemůžeme bez Mše svaté býti!“

Potom kázal císař, aby mu byl předveden svatý Emerik; a tomu řekl: „Kdo jsi?“ Emerik odpověděl: „Jsem původce tohoto shromáždění; neboť v mém domě Mše svatá sloužena byla.“ Císař se tázal dále: „Proč jsi tyto lidi přes náš zákaz do domu svého vpustil?“ Týž odpověděl: „Poněvadž bratry mými jsou, nemohl jsem jim zabrániti; neboť nemůžeme bez Mše svaté býti.“ Potom byl i on háky rozedrán a pak do žaláře odveden.

Zatím řekl císař jakožto soudce ostatním: „Doufám, že si vezmete z těchto ubohých příklad a svého života tak lehkomyslně nezmrháte.“ Svatí mučedníci však jednomyslně prohlásili: „Jsme křesťané; a proto budeme zákon Ježíše Krista plniti, i kdybychom museli proto krev svou prolíti.“ Na to řekl soudce jednomu z nich, jenž se nazýval Felix: „Netáži se, jsi-li křesťanem, ale byl-li jsi ve shromáždění a při Mši?“ Svatý Felix odpověděl: „Jak se pošetile tážeš? Což může být křesťan beze Mše svaté a Mše svatá bez přítomnosti křesťanů? Zuřivý ďáble! Pravím ti, že jsme byli ve vší nábožnosti shromážděni, a že jsme se při Mši svaté co nejbedlivěji modlili.“ Uslyšev to ukrutník, takovým vztekem byl jat, že kázal toho muže svatého na zemi povaliti a klacky utlouci.

Takto mučedníky trýzně, ztrávil zuřivý soudce celý den; a když noc nastávala, kázal všecky do velikého žaláře uzavříti a strážcům trestem smrti pohroziti, kdyby jim nějakého pokrmu anebo nápoje podati se opovážili. I přišli sice rodiče, ženy, děti aneb přátelé zajatých k žaláři a nesli jim potajmu pod šaty nějaké občerstvení. Ale strážci, bedlivě je prohledavše, vše jim odebrali; ba zbožné a soucitné ty lidi docela hanebně zbili. Proto přece však zůstali tito věrní přátelé dnem i nocí před žalářem, plačíce i bědujíce tam, zajisté v té naději, že tak ukrutníka k slitování pohnou. Ten však se zatvrdil ve své zlosti tolik, že nechal věrných služebníků a služebnic Ježíše Krista vesměs hladem i žízní chřadnouti, až všichni přebolestnou smrtí z hladu zemřeli.

Věřící křesťané si Mše sv. váží více než všech časných statků

Děj tento, jejž Baronius ze starých soudních spisů do slova vypsal, dokazuje jasně, kterak Mše svatá v nejprvnějších dobách po Kristu Pánu sloužívána byla a kterak jí křesťané s takovou ochotou i nábožností obcovali, že raději bolestnou smrt podstoupili, nežli aby byli Mše svaté zameškali. Odkud to, že pro Mši svatou tolik horlili? Odtud zajisté, že převelikou vznešenost Mše svaté poznávali a ovoce z ní rádi účastnými býti chtěli. Tomu máme se i my učiti a příkladem jich povzbuzeni, k této tak spásonosné a mnohoplodné oběti svatou láskou lnouti.

[1] Annal.ad ann. 303 Nr.35;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky a zvýraznění doplněny redakcí KL.

II. eucharistická modlitba byla vytvořena během jednoho večera v římské restauraci

Centrální částí Mše svaté je mešní kánon, neboť jeho modlitby obklopují zázrak konsekrace, proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista.

Mešní kánon

Centrální částí Mše svaté je mešní kánon, neboť jeho modlitby obklopují zázrak konsekrace, proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista.

Tridentský koncil o kánonu římské mše praví:

„Protože Svaté má být svatě spravováno – a tato Oběť je nejsvětější nade vše, zavedla katolická Církev před mnoha staletími proto, aby byla důstojně a uctivě přinášena a přijímána, posvátný kánon, který je tak prost každého omylu, že v něm není obsaženo nic, co by v míře nejvyšší nevyzařovalo jistou svatost a zbožnost a nepozvedalo mysl těch, kteří ji přinášejí, k Bohu. Sestává totiž jak ze slov samotného Pána, tak i z podání apoštolů a z nařízení svatých papežů.“

Dále je proti protestantům slavnostně definována neomylnost římského kánonu:

„Kdo by řekl, že mešní kánon obsahuje omyly a má být proto odstraněn, budiž vyobcován (= anathema sit).“ (DH 1756)

První doloženou písemnou citaci velké části římského kánonu máme z počátku 4. století, předpokládá se však, že mešní kánon byl v podstatě hotov mnohem dříve – ve druhém, nejpozději ve třetím století.

Poslední změnou římského kánonu na dlouhá léta bylo přidání několika slov „diesque nostros in tua pace disponas“ (a [abys] naše dny ve svém pokoji spravoval) papežem sv. Řehořem Velikým (590–604) do části kánonu po Hanc igitur. Římský lid byl prý touto změnou natolik pobouřen, že dokonce hrozil papeži zabitím za to, že si dovolil zasáhnout do svaté liturgie, která byla považována za kompletní a nedotknutelnou.

Od sv. Řehoře Velikého († 604) až do roku 1962, kdy Jan XXIII. přidal slova „beati Ioseph, eiusdem Virginis Sponsi“, si žádný papež nedovolil změnit mešní kánon. Snahy o přidání zmínky o sv. Josefu do kánonu jsou doloženy od roku 1815, kdy biskupové zaslali žádost Kongragaci posvátných obřadů. Celosvětové petice biskupů na toto téma se v průběhu následujího století opakovaly. Papež sv. Pius X. na takovou žádost (přestože se k ní – nebo podobné – dříve jakožto kardinál sám připojil) reagoval slovy: „Jsem jenom papež. Jakou mocí bych se mohl dotknout Kánonu?“

Ať už si o zásahu Jana XXIII. z roku 1962 myslíme cokoliv, skutečností zůstává, že bylo třeba na přidání pěti slov o sv. Josefu do kánonu počkat celých 147 let.

Zde se tedy ukazuje s jakou opatrností a prozíravostí Církev zachází se svým největším pokladem. Rozhodně není na místě, aby se jedna generace domnívala, že převyšuje všechny předchozí a během, historicky vzato, okamžiku svévolně předělala něco, co Církev používala v nezměněné podobě k obecnému prospěchu více než 1300 let. (1)

Snahy o nahrazení mešního kánonu

Nejradikálnějším zastáncem liturgických změn na II. vatikánském koncilu byl biskup německého původu Wilhelm Josef Duschak, apoštolský vikář na Filipínách. Zatímco někteří progresivní biskupové navrhovali, aby některé části mše svaté byly recitovány v lidovém jazyce, biskup Duschak byl prvním, kdo prosazoval, aby latina byla ze mše svaté odstraněna kompletně a aby kněz stál čelem k lidu po celou mši. (3)

Biskup Duschak poprvé přišel s návrhem na novou eucharistickou modlitbu, která by nahradila mešní kánon (nebo k němu byla přidána jako alternativa), na tiskové konferenci 5. listopadu 1962, nedlouho po zahájení II. vatikánského koncilu.

Během koncilního jednání několik otců vyjádřilo přesvědčení, že Kánon je nedotknutelný. To bylo podpořeno i řadou hlasů „placet iuxta modum“ vyjadřujících tytéž výhrady. Relator reagoval tak, že jsou už reflektovány ve formulaci „probe servata eorum substantia“ ([je třeba] svědomitě zachovat jejich [obřadů] podstatu, SC 50). V praxi se následně ukázalo, že pokoncilní komise tuto posici opustila. Dle Jungmanna (5) bylo úmyslem relatora ponechat pokoncilním reformátorům volné ruce.

Od roku 1963 se začaly objevovat soukromé iniciativy revidující Římský kánon. Některé z nich nebyly publikovány, jiné ano, mezi nimiž za zmínku stojí například pokus známého heretika a v současné době zastánce práva na asistovanou sebevraždu Hanse Künga (6).

V letech 1965–1966, kdy ještě nebylo užití lidového jazyka při recitaci Kánonu povoleno, se v Nizozemsku již šířily texty nových eucharistických modliteb. Proběhlo několik jednání s předsedou pokoncilní komise pro liturgickou reformu Annibale Bugninim, jejichž výsledkem bylo v lednu 1967 udělení povolení k užití tří nových eucharistických modliteb, nahrazujících Římský kánon. Jak vzpomíná Bugnini ve svých pamětech, papež Pavel VI. pak jmenoval zvláštní kuriální komisi, aby zvážila, zda „by bylo vhodné rozšířit dovolení předpokládané pro Nizozemsko i na ostatní země nebo i na celou Církev“. (7)

Mnozí však na žádné povolení nečekali a začali tvořit desítky vlastních „kánonů“. V Nizozemsku roku 1969 vybrali a publikovali biskupové z mnoha textů jedenáct, ve vlámské části Belgie pět a indonéští biskupvé deset již v říjnu 1968. Nizozemské eucharistické modlitby byly přeloženy do němčiny, ve Francii kolovaly stovky nových „kánonů“. Dom Bernard Botte OSB už v roce 1968 vyjádřil své rozhořčení nad tím, že ve francouzské jazykové oblasti zavládla kvůli užívání neautorizovaných eucharistických modliteb naprostá anarchie.

„II. eucharistická modlitba“

bouyer Liturgická svévole jednotlivých kněží a biskupů je jedna věc, oficiální misál druhá. Podívejme se nyní proto konkrétně na jednu ze čtyř „eucharistických modliteb“, které jsou nedílnou součástí misálu Pavla VI. a které nahradily více než tisíciletí beze změny používaný Římský kánon (což platí i o tzv. „I. kánonu“ v NOM, který má značnou variabilitu kvůli závorkám umožňujícím četné vynechávky).

II. eucharistická modlitba je nejkratší a je v praxi užívána velmi často, ba snad nejčastěji (jsou kněží, kteří ji užívají výhradně). O způsobu vzniku tohoto „kánonu“ se dozvídáme z memoárů jeho spoluautora Louise Bouyera vydaných roku 2014 (jinak též byl Bouyer společně s Josephem Ratzingerem a dalšími spoluzakladatelem revue Communio).

Když se kardinál Montini stal papežem a přijal jméno Pavel VI., jmenoval Bouyera členem komise pro liturgickou reformu, které theoreticky předsedal kardinál Lercaro, dle Bouyera člověk „šlechetný, ale neschopný odolávat manipulacím tu hrubého, tu sladkého“ Annibale Bugniniho, sekretáře této komise, „postrádajícího jak kulturu, tak čest“.

Byl to Bouyer, kdo údajně musel opravit „extrémně příšernou“ formulaci návrhu druhé eucharistické modliby, z níž chtěl Bugnini vyřadit dokonce i Sanctus (které, jak víme, je součástí mešního ordinaria, nikoli kánonu, ani to se však pro architekty nového mešního řádu nezdá býti překážkou, pozn. KL).

Dle svých memoárů Bouyer společně s opatem Bottem během jednoho večera, u stolu v trattorii (italská restaurace neformálního charakteru, resp. hospoda, pozn. KL) v Trastevere (Zátibeří, městská část Říma jižně od Vatikánu, pozn. KL) zformuloval definitivní versi II. eucharistické modlitby, s trýznivou starostí, aby práce byla odevzdána do zítřejšího rána (spěch prý provázel celou liturgickou revoluci, aby nemohla být zastavena).

V Bouyerových pamětech se dále můžeme dočíst, že kdykoliv některý ze členů liturgické komise Bugninimu oponoval, Bugnini jej vždy umlčel slovy: „papež to tak chce“; například při destrukci liturgie za zemřelé a odstraňování některých „zastaralých“ veršů z žalmů v posvátném officiu.

Bouyer vzpomíná, že když posléze s Pavlem VI. hovořil o liturgických „reformách“, zjistil, „že papež s nimi nebyl spokojen o nic více než já“, a dokonce byl papežem otázán: „Jak jste se všichni mohli nechat reformou tak uchvátit?“ Bouyer odpověděl: „Protože Bugnini nás neustále ujišťoval, že jste to tak bezvýhradně chtěl.“ Načež Pavel VI. odvětil: „Ale jak je to možné? Mně říkal, že vy jste to všichni jednohlasně schvalovali…“.

Bouyer připomíná, že Pavel VI. vypudil „opovrženíhodného“ Bugniniho (který je vážně podezřelý ze svobodného zednářství, pozn. KL) do Teheránu jako nuncia, ale to už byla škoda napáchána.

Dodejme, že Bugniniho osobní sekretář Piero Marini působil v letech 1987 až 2007 jako hlavní papežský ceremonář a nyní je představeným Papežské komise pro Mezinárodní Eucharistický kongres.

Použité zdroje a literatura:

http://vendeecz.blogspot.cz/2014/10/canon-miss-mesni-kanon.html
http://www.traditio.com/tradlib/popelim.txt
http://rorate-caeli.blogspot.com/2014/02/the-opinion-of-most-radical-council.html
http://www.adoremus.org/9-11-96-FolsomEuch.html
Josef Jungmann, „Um die Reform des römischen Kanons: eine kritische Stellungnahme zu C. Vagagginis Entwürfen„, Liturgisches Jahrbuch 17 (1967) 2.
Hans Küng, „Das Eucharistiegebet: Konzil und Erneuerung der römischen Liturgie„, Wort und Wahrheit 18 (1963) 102-107.
Annibale Bugnini, The Reform of the Liturgy: 1948-1975 (Collegeville: The Liturgical Press, 1990).
http://rorate-caeli.blogspot.com/2014/09/original-sins-eucharistic-prayer-ii.html

Účinky mše sv. (3)

Poslední díl. Především o účincích vztahujících se k obětujícímu knězi a těm, za něž mši sv. slouží.

Předchozí díl zde.

H) ÚČINKY MŠE SV. ZVANÉ FRUCTUS MINISTERIALES

Zvláštních účinků mešních dosahují ti, za které kněz, jakožto služebník (minister) Kristův a církve,¹ mši sv. obětuje čili applikuje, t. j. kterým obětující kněz z dobré vůle anebo byv k tomu nějakým způsobem zavázán (předpisy církevními, přijetím stipendia) čášť užitků mešních přivlastniti chce. Kněz svěcením na kněžství dosahuje výsady (praerogativy), že může, jakožto viditelný orgán neviditelného obětujícího velekněze Krista, čásť užitků mešních podle úmyslu svého k jistým účelům obrátiti, a to jménem Kristovým; anebo, jinak řečeno, kněz může přiměti Krista Pána, aby v okamžiku, kdy oběť se koná, čásť užitků ze mše sv. plynoucích přivlastnil dle úmyslu obětujícího kněze.² Počet účinků, na něž má kněz právo a které může přivlastniti, se určiti nedá, avšak pokud je kněz přivlastňuje jménem Krista a církve, jsou na jeho mravní hodnotě nezávislí.³ Aby přivlastnění (applikace) bylo možno, musí se státi před pozdvihováním anebo alespoň před konsekrací vína. Přivlastnění těchto užitků závisí úplně na osobní vůli kněze, tak že jest platné i proti vůli představeného v klášteře i proti předpisům církevním. V tomto případě dopouští se sice takový kněz neposlušnosti, jedná nedovoleně, ale platně.

Ku platné applikaci dostačí již intentio habitualis, t. j. úmysl jednou vzbuzený, nebyl-li výslovně odvolán; tím spíše dostačí intentio virtualis a actualis. Za to však úmysl musí býti určitý a odnášeti se k jistému podmětu (k jedné neb více osobám, ať živým, ať mrtvým); alespoň má kněz vzbuditi úmysl applikovati „ad intentionem petentis“. O ostatních otázkách týkajících se užitků ministeriálních pojednáno bude níže v odstavci „o mešních stipendiích“ [pasáž do budoucna připravujeme, pozn. KL]. …

a) Fructus ministerialis může se přivlastniti všem, kdož ve společenství církve žijí a ve smíru s církví zemřeli. K věřícím počítají se i katechumeni, jestliže upřímně po křtu toužili a smrť je ještě přede křtem překvapila.⁴

b) Vyloučeni jsou z applikace za živa i po smrti všichni, kdož jmenovitě a veřejně z církve byli vyloučeni (excommunicati vitandi). Neboť v tom právě záleží trest vyobcování z církve, že vyobcovaní nemají žádné účasti ani v modlitbách církevních ani v účincích mše sv., které kněz nejen jakožto služebník Kristův, nýbrž i jako služebník církve podle své vůle přivlastňuje. Ovšem byla by applikace, pokud kněz applikuje jako minister Christi, sice platna, avšak nedovolená. Smí však kněz jako osoba soukromá při „memento“ i vyobcovaných z církve pamětliv býti a za ně se modliti. Taktéž směl by jim přivlastniti ony účinky mše sv., jichž svým přičiněním při mši sv. dosahuje (fructus ex opere operantis).

c) Za ty, kteří sice patří k vyobcovaným z církve, avšak nicméně jsou trpěni (excommunicati tolerati), jako ku př. protestanté, rozkolníci, může se dle mírnějšího mínění⁵ mše sv. obětovati, avšak třeba se všeho vystříhati, co by u věřících jakékoliv pohoršení vzbuditi mohlo. Veřejně by se takováto applikace lidu ohlásiti nesměla.

Za zemřelé nekatolíky nesmí se veřejně mše sv. obětovati.⁶ Ve vší tichosti směl by kněz obětovati mši sv. za protestanta, má-li oprávněnou domněnku (probabilia signa), že zemřel bona fide a v milosti Boží, obzvláště žádá-li za applikaci nějaký katolík, anebo kněz sám od sebe k tomu se cítí zavázána.⁷ Při tom však kněz nebere mši de requiem ani zvláštní orace za zemřelého, — neboť oboje jest veřejným uctíváním památky pouze zemřelého člena církve katolické.

Od nekatolíka, který jest na živě, dle rozhodnutí kongregace sv. inquisice ze dne 19. dubna 1837 se smí⁸ stipendium přijati a mše sv. obětovati toliko na úmysl, aby se obrátil na pravou víru. (Proposito dubio: „Utrum possit aut debeat celebrari Missa ac percipi eleemosyna pro graeco-schismatico, qui enixe oret atque instet, ut Missa aplicetur pro se sive in ecclesia adstante sive extra ecclesiam manente“, S. C. respondit: Juxta exposita non licere, nisi constet expresse, eleemosynam a schismatico praeberi ad impetrandam conversionem ad veram fidem.“ Tento dekret schválil Řehoř XVI.) — Směl by však v tichosti kněz obětovati mši sv. za živého nekatolíka i na jiný úmysl (dosáhnouti zdraví atd.), jenž by ovšem se s obrácením na víru sjednotiti dal, když by stipendium poskytl katolík anebo když by kněz sám od sebe bez stipendia chtěl na tento úmysl mši sv. obětovati.

Za nekatolické panovníky se mše sv. obětovati smí, dokud žijí. — Pohřební řeč v kostele za příčinou úmrtí nekatolického panovníka míti, jest dovoleno (bez rochety a štoly).

Vzhledem k Turkům a nevěřícím vydala sv. Inquisice následující rozhodnutí. Na otázku: „Utrum liceat sacerdotibus missam celebrare pro Turcarum aliorumque infidelium intentione et ab iis eleemosynam accipere?“ odpověděla kongregace dne 12. července r. 1865: „Affirmative, dummodo non adsit scandalum et nihil in missa addatur, et quoad intentionem constet, nihil mali aut erroris aut superstitionis infidelibus eleemosynam offerentibus subesse.“ Církev jest proto mírnější k nevěřícím, nežli k vyobcovaným trpěným, poněvadž tito jsou tresty zvláštními z účastenství jejích pokladů vyloučeni.

CH) FRUCTUS SPECIALISSIMI

Všichni věřící, všichni přítomní oběti mešní dosahují příslušných užitků; avšak užitků měrou daleko větší dosahuje obětní kněz, jehož prostřednictvím Kristus Pán oběť koná, jenž Kristu Pánu sebe sama za nástroj propůjčuje, jenž se k úkonu tomu bedlivě připravuje (příprava vzdálenější — příprava bližší), jenž oběť tu i jménem církve modlitbami doprovází a Bohu odevzdává. Tyto užitky nazývají se u theologů fructus specialissimi (užitky nejvlastnější), čímž se označuje, že jsou to užitkové pouze osobní, že na tyto užitky má pouze obětující kněz nárok, jelikož on jediný má též právo, aby oběť přinášel, a že užitky ty jiným osobám přivlastniti se nedají, jelikož jest to fructus ex opere operato.⁹

Jest v této příčině zajisté obdoba mezi účinky svátosti a oběti. „Svátost oltářní prospívá přijímajícím i jako svátosť i jako oběť, poněvadž se za přijímající přináší. Ale ostatním, kteří nepřijímají, prospívá jen jako oběť, pokud se za jejich blaho přináší.“¹⁰ Ale povaha této oběti jest, že se přináší za obětujícího; poněvadž pak vlastním obětujícím jest kněz, jest on předmětem, za něhož se nejvíce obětuje.

Slouží-li kněz mši sv. s pobožností, živou víru a láskou, získává ovšem i užitků svým přičiněním (ex opere operantis), a mše sv. stává se takto knězi pramenem milostí nikdy nevysychajícím, nevyčerpatelnou pokladnicí milostí, jimiž se od denních poklesků očišťuje, jimiž nedokonalosť modlitby breviáře doplňuje a své práce nadpřirozeně oplodňuje. Tyto poslední účinky může přímluvou (per modum suffragii) i jiným přivlastniti. V domnění, že kněz z těchto posledních užitků skutečně něco přivlastní na úmysl darovatele stipendia, dávají lidé nejraději na mši sv. kněžím zbožným. O otázce, zdali mše sv. špatného kněze má menší cenu, nežli kněze dobrého, pojednává sv. Tomáš Aq. takto: „Ve mši sv. jest dvojí uvažovati: totiž samu svátosť, což jest hlavní, a modlitby, které se při mši konají za živé a za mrtvé. Co do svátosti neplatí mše kněze špatného méně, nežli mše kněze dobrého, poněvadž u obou koná se tatáž svátost. Též modlitbu, která se koná při mši sv., lze uvažovati dvojato: jedním způsobem, pokud má účinnost z pobožnosti kněze modlícího se; a tak není pochyby, že modlitba kněze lepšího jest užitečnější; druhým způsobem, pokud modlitba ve mši se přednáší od kněze v osobě celé Církve, jejímž služebníkem jest kněz; a toto služebnictví zůstává i ve hříšnících, jak pověděno svrchu (čl. V.) o služebníku Kristově. Proto také — pokud této věci se týká, — užitečná jest nejen modlitba kněze hříšného při mši, nýbrž všechny modlitby, které koná v církevních obřadech, v nichž jest jako osoba Církve, ačkoliv jeho modlitby soukromé jsou neužitečny dle oněch slov Přísloví (28): „Kdo uchyluje uší svých, aby neslyšel zákona, modlitba jeho bude ohavností.“¹¹

^{1 Ale kněz jako služebník církve nekoná oběti, nýbrž jen se modlí a oběť vykonanou Bohu jménem církve podává (hned po konsekraci). I tato modlitba i podávání oběti se Bohu objektivně líbí a fructus z toho obsažen jest v applikaci.}

^{2 Tato moc vysvítá ze slov při svěcení na kněze biskupem pronesených, jimiž se odevzdává: potestas offerendi sacrificium pro vivis et defunctis. Sem se vztahuje též nauka sněmu Trid.: „sacrificium eucharisticum pro vivis et defunctis, pro peccatis, poenis, satisfactionibus, et aliis necessitatibus offerri et offerri debere.“}

^{3 Bulla „Auctorem fidei“ propos. 30. naproti Pistojským.}

^{4 Sv. Ambrož applikoval mši sv. za císaře Valentiniana, který náhle zemřel, jsa ještě katechumenem.}

^{5 Liguori, Theol. mor. VII. n. 164.}

^{6 Řehoř XVI. to zřejmě v listě z r. 1842. k biskupu Augsb. prohlásil … (Probst, Exequien str. 149); viz též list k opatovi ze Scheyeru ze dne 19. července 1842.}

^{7 Lehmkuhl II. n. 176; Naproti tomu Mark, Instit. Alphon. n. 1601 úplně popírá dovolenost supplikace za zemřelé nekatolíky a praví: „Quodsi stipendium pro aliquo in particulari offeratur, respondeat sacerdos, se posse applicare missam pro omnibus fidelibus defunctis, cum intentione subveniendi etiam animae illius defuncti, si hoc acceptum sit coram Deo. — Náhled Lehmkuhlův zdá se nám býti pravděpodobnějším a dobrotě Boží přiměřenějším.}

^{8 V dekretě jest sice řeč pouze o řeckých schismaticích; avšak a fortiori platí to asi o protestantech, kteří tolik pomlouvají katolíky pro stipendia.}

^{9 Stentrup 1. c. th. 103, fructus specialissimus … qui obvenit sacerdoti offerenti, quin ulla ex parte opus sit intentione, aliis applicari non potest. Thalhofer má opačný náhled za probabliní (1. c. 18.)}

^{10 St. Thom. 3, q. 79. a. 7.}

^{11 3, qu. 82 art. 4. — Eucharistia 1899, č. 6.}

Převzato z: Dr. Josef Kupka: O mši svaté. Nákladem Dědictví sv. Prokopa v Praze 1899, dílo má církevní schválení.

Účinky mše svaté (2)

Druhá část: účinky ex opere operato, ex opere operantis, fructus generales, fructus speciales.

Předchozí díl zde.

D) ÚČINKY MŠE SV. „EX OPERE OPERATO“

Účinky mše sv. rozdělili jsme dále na účinky „ex opere operato“ a „ex opere operantis“.

Mluvíme-li o účincích mešních, máme obyčejně na zřeteli účinky, které ze mše sv. lidem, hlavně křesťanům, plynou bez ohledu na jejich nábožensko-mravní disposici a bez ohledu na vlastnosti druhotného obětníka, jakož i všech, kdož při oběti jsou nějak činni. Takové účinky nazývají se u theologů fructus ex opere operato. Sem patří a) zmíněné účinky chvaloslovné a děkoslovné, pak b) a c) uvedené užitky smírné a výprosné (f. propitiatorii et impetratorii). Jestliže Bůh nyní netresce tak přísně lidu křesťanského pro zločiny, jako to činíval ve St. Zákoně na národu vyvoleném, není toho jiné příčiny, leč že Bůh ustavičně usmiřován bývá od našeho prostředníka Ježíše Krista, jenž denně na oltáři za nás krev svou prolévá a ji nebeskému Otci představuje na umírnění Jeho spravedlnosti.

E) ÚČINKY MŠE SV. „EX OPERE OPERANTIS“

Z toho, že nejhlavnější čili podstatná část účinků mešních plyne bez přičinění lidí, nenásleduje, že jest úplně lhostejno, jak se kdo ke mši sv. chová. Vedle úkonů „ex opere operato“ třeba obraceti zřetel i k užitkům „ex opere operantium“, t. j. účinkům, které mají svůj základ ve svatosti a nábožném smýšlení těch, kdo oběť přinášejí. Přináší ji na prvním místě kněz, o němž dí sv. Tomáš: In oblatione sacrificii cuiuscunque sacerdotis duo possunt considerari: sc. ipsum sacrificium oblatum et devotio offerentis. Proprius autem effectus sacerdotii est id, quod sequitur ex ipso sacrificio. (3, q. 22. a. 4. ad 2.).¹ Čím tedy kněz nábožněji mši sv slouží, tím větší proud milostí od oltáře proudí.² Totéž platí i o věřících, již přítomni jsouce zároveň s knězem oběť mše sv., ovšem v nevlastním slova smyslu, přinášejí. Není tedy lhostejno, který kněz oběť mše sv. koná a jak si při ní lidé počínají. — Účinkové, již ze mše sv. plynou ex opere operantis, prospějí: a) jednak osobě zbožného účastníka mše sv. tím, že si získá, jako každým jiným dobrým skutkem, zásluh (meritum), rozmnožení milosti a budoucí slávy (augmentum gratiae et futurae), kteréžto účinky, jsouce úplně osobní povahy, nedají se nikomu jinému přivlastniti; b) jednak i těm, ať živým ať zemřelým, kteří jsou účastníky mše sv. na základě obcování svatých, pokud ovšem vůbec přivlastniti se dají. — Účinkové mešní „ex opere operantis“ jsou poměrně naproti účinkům z jiných dobrých skutků velmi četní, neboť při mši sv. doplňuje se a povznáší se naše osobní bohoslužba obětí Kristovou, takže zvláště po sv. přijímání (i duchovním) naše úkony víry, naděje, lásky, lítosti nabývají ceny neobyčejné. Odporučujme tedy lidu mši sv. nade všechny ostatní dobré skutky.

F) ÚČINKY MŠE SV. ZVANÉ FRUCTUS GENERALES

Konečně rozdělují theologové mešní účinky podle toho, kolika lidem prospívají, na účinky zvané fructus generales, speciales, specialissimi a ministeriales.

Mše sv. prospívá některými svými účinky všem věřícím, kteří nejsou z Církve vyobcováni, ba všem lidem, kteří alespoň in potentia k Církvi přináležejí. Vždyť vlastním obětníkem jest Kristus, jenž při mši sv. opakuje oběť na kříži, která přinesena byla za všechny lidi. Církev sv. vyjadřuje toto usmíření jasně též modlitbami při mši sv. Tak ku př. při obětování se modlí: „Obětujeme tobě, Pane, kalich spasení… aby za naše a celého světa spasení s líbeznou vůni vystoupil.“³ Tito účinkové, kteří celé Církvi, ba všemu světu prospívají (fructus latreutico-eucharistici, propitiatorii et satisfactorii, impetratorii ex opere operato) jmenují se fructus universales anebo generales. Mimo to obětníkem jest též Církev sama, jak Tridentium učí, neboť dle ustanovení Kristova jest oběť mešní obětí Církve, kterou Církev skrze své kněze přináší. „Novum instituit pascha se ipsum ab ecclesia per sacerdotes sub signis visibilibus immolandum.“ (Sess. 22.) Musí tedy prospěti celé Církvi oběť, již celá Církev za sebe přináší. Jest pak Církev sv., jsouc „tělem Kristovým“, organismus, mající mnoho údů, více neb méně důležitých. Každý úd má sice účastenství užitků z mešních obětí plynoucích, nejvíce však se jich dostává těm, jejichž postavení ve společnosti lidské má velký vliv na blaho Církve sv. Proto zajisté Pán Bůh nejvíce milostí ze mše přivlastňuje sv. Otci, biskupům, kněžím, avšak i laikům, kteří zaujímají důležité postavení, jako panovníkům, poslancům atd. Proto Církev vždy modlívala se při mši sv. zvláště za papeže, biskupy, kněze atd., za panovníky, patrony chrámů atd. — Známo jest, že sv. Otec vzkázal slavnému Windhorstovi, že se za něho při mši sv. modlí, a Malinkrodt dával za sebe sloužiti mši sv., měl-li v parlamentě mluviti. Že práce tak mnohých mužů byly korunovány stkvělými pro Církev výsledky, pochází ze mše sv.

G) ÚČINKY MŠE SV. ZV. FRUCTUS SPECIALES

Ačkoliv mše sv. všem lidem prospívá, přece zvláštních ještě účinků dosahují, kdož mši sv. nábožně obcují (fructus speciales). Míra těchto účinků, kterých se nabývá též „ex opere operato“, jest různá dle disposice, s jakou lidé mši sv. obcují, čili účinky odvozují se především „ex opere operantis“. Jsou zajisté ti, kdož mši sv. obcují, spoluobětujícími a proto zvláštních úžitků dosahují. Proto Církev vždy velmi o to pečuje, aby lidé co nejvíce mši sv. obcovali a úmysl svůj s úmyslem obětujícího kněze spojovali, anebo, nemohou-li mši sv. obcovati, aby alespoň duchovně v ní účasť brali a všechny mše sv. Pánu Bohu za sebe též obětovali. Za tou příčinou odporoučejtež kazatelé věřícím, aby, uslyšíce znamení zvonu, vzbudili úmysl mši sv. za sebe a ostatní sobě svěřené Pánu Bohu obětovati, a dává-li se znamení zvonem při proměňování, aby práci na okamžik zastavili a Ježíši Kristu se klaněli. Jeť mše sv. nevyčerpatelná studnice milosti, z níž čerpati máme pro blaho duše i těla co možná nejvíce.

Pokračování zde.

^{1 Český překlad P. Sílvestra Braita OP (doplnila redakce KL): „V podávání oběti kteréhokoliv kněze můžeme pozorovati dvojí: totiž samu podávanou oběť, a oddanost podávajícího. Vlastním však účinkem kněžství je to, co následuje ze samé oběti.“}

^{2 Intercessio, quam sacerdos malus ex propria persona facit, non habet efficaciam, sed illa, quam facit ut minister Ecclesiae, habet efficaciam ex merito Christi. Utroque tamen modo debet intercessio sacerdotis populo subiecto prodesse (S. Thom. Suppl. q. 19, a. 5. ad 4.). Český překlad P. Sílvestra Braita OP (doplnila redakce KL): „Přímluva, kterou špatný kněz koná z vlastní osoby, nemá účinnosti; ale ona, kterou koná jako služebník Církve, má účinnost ze zásluhy Kristovy. Obojím však způsobem musí přímluva kněze poddanému lidu prospěti.“ Bez výsledku by byly modlitby kněze konané jménem Církve, jen kdyby byl z Církve vyobcován. (Gihr)}

^{3 „Suscipe sancte Pater … pro omnibus fidelibus christianis vivis atque defunctis…“ „Imprimis, quae tibi offerimus pro ecclesia tua sancta, quam pacificare…“ Na Velký pátek, kdy si připomínáme smrť Páně na kříži, kterážto oběť se při mši sv. opakuje, modlí se Církev pro haereticis et schismaticis, etiam pro perfidis Judaeis et pro paganis.}

Převzato z: Dr. Josef Kupka: O mši svaté. Nákladem Dědictví sv. Prokopa v Praze 1899, dílo má církevní schválení.

Účinky mše svaté (1)

První ze tří článků týkajících se účinků mešní oběti. Tato část popisuje obecnou klasifikaci účinků, podrobněji rozebírá chvaloslovné, děkoslovné, smírné a zadostčinící a výprosné.

Milosti, jež lidem, jak živým tak i zemřelým, z oběti mešní plynou, nazývají se účinky čili užitky mešními v užším slova smyslu, naproti užitkům mešním v širším slova smyslu, jimiž se rozumí působnosť mše sv. vůbec.

1. Dle účelu oběti mešní rozeznáváme mešní účinky chvaloslovné a děkoslovné (fructus latreutici et eucharistici), smírné a zadostičinící (fr. propitiatorii et satisfactorii) a dosažné (fr. impetratorii).

2. Dle toho, zdali účinky mešní připadají lidem bez jejich osobního přičinění, pouze tím, že oběť mše sv. byla vykonána, anebo na základě jejich subjektivního spolupůsobení při výkonu obětním, rozeznávají se fructus missae ex opere operato a ex opere operantis.

3. Dle nauky theologů mše sv. sice prospívá všem věřícím, ano všem lidem bez jejich přičinění (fructus generales), avšak hojnější měrou dosahují účinků mešních, kdo nábožně mši sv. přítomni jsou anebo při oběti kněze nějak spolučinni jsou (fructus speciales), dále obětující kněz sám (fructus speciallisimi), i ti, kterým kněz část účitků mešních přivlastniti chce, pokud k tomu má právo, jakožto služebník Kristův (fructus ministeriales).

Moc a působnosť oběti mešní má základ v její objektivní ceně. Jest zajisté mše sv., co do obětního daru a prvotného obětníka, ceny nekonečné. Proto i působnosť mše sv. jako oběti na kříži jest nekonečná, ovšem toliko vzhledem k Bohu, neboť vzhledem k člověku nemůže působiti účinků nekonečných, poněvadž člověk jako tvor jich není vůbec schopen. Účinky, kterých člověk dochází skrze mši sv., obmezují se určitým počtem a jistou měrou, jakož bylo i s účinky oběti Kristovy na kříži, jež se ostatně zde toliko přivlastňují. Počet a míra užitků, jichž člověk skrze mši sv. dosahuje, závisí především na vůli a štědrotě Boží, která z vážných důvodů tak usoudila. Ačkoliv tedy ku př. jediná mše sv. by dostačila, aby učinila zadost za všechny tresty, jež duše v očistci trpěti má, přece nikterak z toho nenásleduje, že by Bůh skutečně všechny tresty odpustil. Závisí na Bohu, kolik odpustiti chce.

A) ÚČINKY CHVALOSLOVNÉ A DĚKOSLOVNÉ

Pravili jsme na hoře, že dle účelu oběti mešní rozeznáváme mešní účinky chvaloslovné a děkoslovné, pak smírné a zadostičinící a konečně dosažné. Nyní jest nám o jednotlivých účincích poněkud obšírněji pojednati, abychom velikou cenu mše sv. tím lépe poznali.

A tu již třeba ve příčině účinků chvaloslovných a děkoslovných takto uvažovati: Kristus Pán, když se při mši sv. za nás obětuje, vzdává Bohu jménem naším a za nás hold a nejvyšší poctu oddanosti a díkův, aby nahradil a doplnil poctu, kterou dle pravdy Jemu všichni lidé vzdávati mají. Jsmeť zajisté všichni zavázáni Boha ustavičně chváliti, Jemu v srdci svém i zevně se klaněti, Jemu za přijatá dobrodiní ustavičně děkovati. Avšak kolik jest lidí, kteří ani Boha náležitě neznají, kolik jest i křesťanů, kteří ho sice znají, ale náležité pocty mu nevzdávají, ba mnohdy úplně na něho zapomínají! A přece všem těmto prospívá pocta a dík, jež Kristus Pán za lidi Bohu vzdává. Bůh přijímá povinnou poctu z rukou Spasitelových, a alespoň netrestá dle zásluhy nedbalosti a nevděčnosti lidské. A dále jakou útěchou jest pro nás, kteří sobě vědomi jsme své křehkosti, když povinné modlitby své a všechny dobré skutky spojujeme s dobrým úmyslem s obětí Kristovou a chválíme Boha a děkujeme Bohu skrze Krista na oltáři a tím své uctívání nedokonalé doplňujeme z oběti Kristovy. Heslem naším budiž: Všechno k větší cti a chvále Boží ve spojení s úmysly Krista eucharistického.

B) ÚČINKY SMÍRNÉ A ZADOSTIČINÍCÍ

V Písmě sv. se o mnohých věcech praví, že odpouštějí hříchy, jako ku př. o almužně (Tob. 4, 11; 12, 9), o mši sv. (Mat. 26, 28), o křtu (Skut. apošt. 2, 28), o pokání atd. Toto odpuštění děje se však různým způsobem. Svátosť křtu a pokání jsou řádnými, od Krista Pána ustanovenými prostředky, jimiž se nám hříchy bezprostředně odpouštějí a milosť Boží uděluje, kdežto mše sv. nám zjednává nadpřirozenou disposici, potřebnou k hodnému přijetí svátosti pokání, pokud se týče, k dosažení milosti ospravedlňující. Mše sv. tedy připravuje hříšníkovi cestu k odpuštění hříchů. Hříchem člověk Boha uráží a popuzuje k hněvu; hřích činí propasť mezi Bohem a lidmi (Is. 59, 2). Bůh byv hříchem rozhněván tresce hříšníka, obzvláště i tím, že mu neuděluje milosti v tak hojné míře, jako by uděloval, kdyby této milosti nebyl se stal hříchy nehoden. Ale Kristus Pán, když se na oltáři obětuje, podává Bohu na smířenou za hříšníka svou vlastní krev, již na kříži prolil, a tím hněv Boží upokojuje (placatio), aby hříšníka odjímaje mu milosti netrestal. A právě toto utišení hněvu Božího jest ovocem oběti smírné. Est hoc proprie sacrificii effectus, ut per ipsum placetur Deus, sicut etiam homo offensam in se commissam remittit propter aliquod obsequium, quod ei exhibetur.¹

Když pak hněv Boží se utišil, Bůh, jsa nejvýš milosrdný a štědrý, uděluje člověku hojně milostí, s nimiž když působí, koná pokání a dosahuje ospravedlnění. Těchto milostí dosahuje oběť, jsouc obětí prosebnou. „Propitiatio igitur respicit directe placandam divinam justitiam, ne poenam inferat: impetratio divinam bonitatem ac misericordiam, ut beneficia concedat.“ (Franzelin)²

V tomto smyslu třeba rozuměti slovům sněmu Tridentského: „Hujus quippe oblatione placatus Dominus gratiam et donum poenitentiae concedens crimina et peccata, etiam ingentia, dimittit.“³ (Sess. 22. cap. 2.). — Tímto tedy nepřímým toliko způsobem napomáhá mše sv., jakožto oběť smírná a prosebná, dosáhnouti odpuštění hříchů. I malé hříchy odpouštějí se skrze oběť mešní toliko způsobem nepřímým, t. j. tím, že mše sv. působí kajicné smýšlení v hříšníku, které ho pobádá, aby v sobě vyhladil malý hřích úkonem lítosti anebo některým jiným přiměřeným dobrým skutkem, ku př. nábožným obcováním mši sv. atd.

Jinak se věc má s časnými tresty, které jest člověku ještě vytrpěti po odpuštění viny, a sice buď zde na světě (satisfactio), anebo v očistci (satispassio). Časné tresty zhlazuje mše sv. přímo (ovšem předpokládá se stav milosti Boží) čili, jak theologové říkají, „modo solutionis ex opere operato,“ a nikoliv pouze na způsob přímluvy, „modo sufragii.“ Tyto účinky oběti mešní vzhledem k časným trestům lze tedy právem nazvati účinky zadostičinícími (fructus satisfactorii). Míra těchto účinků, kolik jich totiž ze mše sv. na někoho připadne (ex opere operato, ex opere operantis, applicatione sacerdotis) určiti se nedá, jelikož závisí na nevyzpytatelných úsudcích vůle Boží a na osobní disposici přijímatelově; tím jest zcela odůvodněna praxe, za živé a zvlášť za zemřelé častěji mši sv. obětovati.

C) ÚČINKY VÝPROSNÉ (FRUCTUS IMPETRATORII)

Právě tak, jako oběť na kříži byla nejúčinnější prosbou, kterou Spasitel svou obětí Bohu za nás přednesl, aby nám všech potřebných přirozených i nadpřirozeých dober vydobyl, tak jest i mše sv. prosbou skutkem vyslovenou, kterou Kristus Pán přednáší v okamžiku, když se tajemně obětuje. Neběží při mši sv. toliko o odpuštění viny a trestů za hříchy, nýbrž i o jiné potřeby (pro aliis necessitatibus), o dobra přirozená i nadpřirozená, hlavně o milosti úkonné (gratiae actuales), abychom v dobrém prospívali a nadpřirozeného cíle dosáhli. Tyto účinky nedají se sice odděliti od účinků smírných, pokud se týče zadostčinících, nutno však je přece od nich rozeznávati.

Pokračování zde.

^{1 Sv. Tomáš Akv.: Summa Th. 3, q. 49, a. 4. Český překlad P. Sílvestra Braita OP (doplnila redakce KL): To je totiž vlastně účinek oběti, že se jí usmíří Bůh; jako když člověk odpouští urážku sobě učiněnou pro nějakou milou úsluhu, jež se mu prokáže.}

^{2 Viz: Gihr, Die hl. Sacramente, 668. Český překlad Z. Kubíka (doplnila redakce KL): „Slitování tedy přímo závisí na usmíření Boží spravedlnosti, aby ona neseslala trest. To závisí na Boží dobrotě a milosrdenství, aby ona dobrodiní udělila.“}

^{3 Český překlad Z. Kubíka (doplnila redakce KL): „Hospodin tedy usmířený jeho obětí uděluje milost a dar pokání a zločiny a hříchy, a to i přetěžké, odpouští.“}

Převzato z: Dr. Josef Kupka: O mši svaté. Nákladem Dědictví sv. Prokopa v Praze 1899, dílo má církevní schválení.

Péče sv. Alfonse z Liguori o důstojné sloužení mše svaté

Všeobecné uvolnění kázně v diecési stalo se proto, že se duchovní dopouštěli tisícerých nedbalostí i při sloužení mše svaté. Jednou z prvních starostí Alfonsových bylo, aby se v celé diecési přesně zachovávaly mešní obřady…

Níže přinášíme úryvek z životopisného díla Sv. Alfons de Liguori od P. Bertha, které k 200letému jubileu založení kongregace redemptoristů přeložil P. Martin Janů C. Ss. R. a s církevním schválením vydal exerciční dům v Hlučíně l. P. 1931. Příslušná pasáž se nachází na stranách 310–312. Zvýraznění redakce KL.

Sv. Alfons žil v letech 1696–1787. Ač pocházel ze vznešené neapolské rodiny, žil coby duchovní životem mimořádně prostým a kajícím. Založil kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele (redemptoristé), jejímž posláním bylo konat misie, zejména mezi nevědomým venkovským obyvatelstvem. V roce 1762 byl Alfons papežem Klementem XIII. ustanoven biskupem ve Sv. Agatě, když papež odmítl vyslyšet snažné Alfonsovy prosby, aby jej biskupem nejmenoval. Ihned po převzetí diecése začal Alfons s rozsáhlou obnovou jejího náboženského života, do které spadají i události popsané níže.

Všeobecné uvolnění kázně v diecési stalo se proto, že se duchovní dopouštěli tisícerých nedbalostí i při sloužení mše svaté. Jednou z prvních starostí Alfonsových bylo, aby se v celé diecési přesně zachovávaly mešní obřady. Proto dával na visitačních cestách v předsíni svého příbytku postaviti oltář a shromažďoval kolem něho své kněze a kázal jim, aby v jeho přítomnosti konali posvátné obřady. Ty, kteří jich dobře neznali, buď sám vyučoval, aneb je svěřoval svému ceremoniáři. Těm, kteří se dopouštěli velkých chyb, zakázal sloužiti mši sv., dokud by obřadů dobře neznali. Tak zapověděl mladému knězi, před nedávnem vysvěcenému, sloužiti mši svatou. Tázal se ho: „Kdo pak vás učil posvátným obřadům?“ — „Dominik Oropalo.“ Hned byl tento mistr obřadů obeslán a bylo mu rozkázáno v přítomnosti biskupově konati obřady mešní. Oropalo konal obřady ještě hůře, než jeho žák. I jemu bylo zakázáno sloužiti mši svatou. To vzbudilo sice veselost přítomných kněží, ale každý bál se nyní sám o sebe.

Jiný, ještě vážnější nepořádek byl přílišný spěch při sloužení mše svaté. Někteří kněží odsloužili mši svatou za méně než čtvrt hodiny. V okružním listu ze dne 30. července 1762 prohlásil Alfons, že takový kněz podle soudu bohoslovců se dopouští těžkého hříchu. Jeden z nich byl poslán do Pagani, aby tam konal duchovní cvičení. „Řekněte mu — psal Alfons P. Villanimu — jestliže se nepolepší, že nikdy mu nedovolím sloužiti mši svatou, sice bych se dopustil s ním těžkého hříchu.“

…

Alfons dobře chápal, že nestačí dávati rozkazy, ale že je třeba také vinníky obrátiti. Proto vydal znovu r. 1764 dílko, které napsal před čtyřmi roky: „O přílišném chvatu při mši sv. a při kněžských hodinkách.“ K titulu knihy připojil významná slova: „Návod pro kněze, aby sloužili nejsvětější oběť mše sv. zbožně a podle předepsaných obřadů, aby se nedopustili hrozného zneuctění nejsvětějšího tajemství.“ Připomenuv kněžím vznešenost oběti mše sv. a závaznost posvátných obřadů, takto kárá kněze, zapomínající svých svatých povinností: „Vidíme-li kněze, že tak neuctivě a tak chvatně konají obřady mše svaté, měli bychom prolévat krvavé slzy. Kliment alexandrijský pravil kněžím pohanským: Snižujete věci nebeské na pouhé divadlo a z Boha tropíte si posměch! Zdaž tato výtka neplatí i vám, kněží Ježíše Krista?“ Mimo to pravil: „Slouží-li kněz mši sv. důstojně a zbožně, vzbuzuje v posluchačích úctu k svatým tajemstvím. Vidí-li však lid kněze, jak slouží příliš rychle, může pozbýti i víry. Jeden řeholník vypravoval mi příklad o této věci a kolikrát si naň vzpomenu, chvěji se hrůzou. Jeden bludař již již chtěl odpřisáhnouti své bludy, již to slíbil papeži Klimentu XI. Viděl však kněze sloužiti mši sv. příliš rychle, vzal si z toho nemalé pohoršení a vyprosiv si audienci u papeže, vyznal: „Již jsem se zvrátil; neboť jsem se přesvědčil, že ani kněží, ani papež nemají víry.“ — „Ale — poznamenal papež — neuctivost jednoho, neb více kněží nic nedokazuje proti pravdám, kterým učí církev.“ — „Svatý Otče — odpověděl bludař — kdybych já byl papežem a kdybych se dověděl, že nějaký kněz takto jedná s Ježíšem Kristem, dal bych ho za živa upáliti. Protože jsem zpozoroval, že i v Římě, před očima hlavy církve mnoho kněží slouží mši sv. nedůstojně a nikdo jich nekárá, netrestá, nabývám přesvědčení, že ani papež nevěří v přítomnost Pána Ježíše ve velebné Svátosti„, a odešel, o obrácení nechtěje nic slyšeti. A před nedávnem, když jsem psal právě toto dílko, pravila jedna osoba vidouc, jak kněz nehodně si počíná u oltáře, jiné osobě, která mi to oznámila: „Vskutku člověk pozbývá víry, vidí-li jak se leckdy slouží mše svatá.“

Toto dílko biskupovo bylo rozdáno mezi duchovní a učinilo na ně hluboký dojem. Avšak dojmy i sebe živější rychle se ztrácejí a člověk upadá do starých zvyků, jestliže neužívá dobrých prostředků, aby se jim ubránil. V této věci uložil Alfons kněžím, aby se pilně cvičili v rubrikách. Aby pak nezavládaly různosti v zachovávání obřadních předpisů, bylo třeba přesného návodu pro učitele obřadů. Proto studoval Alfons knihy, jednající o rubrikách a radil se s učenými kněžími a konečně sám složil knihu, jednající o posvátných obřadech. Vyšla roku 1769. Tato práce svědčí o oddanosti světcově k Bohu a ke kněžím a Alfons získal jí tím větší zásluhy, že ji dopsal v těžké nemoci.

Má papež autoritu změnit ritus?

Mons. Klaus Gamber vyvrací v této kapitole své knihy tvrzení některých obhájců Novus Ordo, podle kterých je nová mše výsledkem integrálního vývoje římského ritu nebo podle kterých má papež v případě liturgických obřadů prakticky neomezenou pravomoc. Stať poskytuje důležité příspěvky k debatám o legitimitě Novus Ordo, o tom, zda je správné řadit liturgické obřady po r. 1969 do římského ritu či Novus Ordo dokonce nazývat jeho „řádnou formou“.

Pavel VI. (1963-1978) – první papež v dějinách, který si osoboval právo změnit ritus.

Mons. Klaus Gamber

Na základě toho, co bylo dosud řečeno [v předchozí části knihy, pozn. překl.], je nyní nutné poskytnout odpověď na tuto otázku. Aby to bylo možné, musíme nejdříve podat jasnou definici termínu ritus. Ritus může být definován jako soubor závazných forem liturgického kultu, jejichž vznik je vposledku spojen s Kristem, poté se na základě sdílených tradic nezávisle vyvíjely a nakonec byly schváleny církevní heirarchií. Na základě této definice se můžeme zabývat následujícími premisami:

1. Pokud předpokládáme, že liturgický ritus se vyvinul na základě sdílených tradic (a nikdo, kdo alespoň trochu zná historii liturgie, to nebude popírat), pak nemůže být vytvořen najednou jako celek.

Dokonce i v raných etapách vývoje nebyly formy křesťanské bohoslužby úplně nové. S tím, jak prvotní Církev postupně vyšla ze synagogy, zrovna tak liturgické formy užívané mladými komunitami křesťanů vycházely z liturgických obřadů židů. Toto pozorování se týká i slavení eucharistie s jejím přímým vztahem k rituálním pokrmům židů, t. j. sabatu a pokrmů paschy. Stejně tak starší části posvátného oficia jsou založeny na modlitebních službách v synagogách.

Byla to křesťanská víra ve vzkříšeného Krista, která zapříčinila skutečné odloučení od synagogy. V liturgických záležitostech však mezi křesťany a židy byly stěží nějaké rozdíly. Proto po Letnicích chodili nově pokřtění křesťané ze židů na bohoslužbu do Chrámu (viz Sk 2, 46), stejně tak jako se Pavel připojil ke čtyřem mužům, aby složil nazorejský slib a nechal obětovat předepsanou oběť v jerusalemském Chrámu.

Dokonce i prvek křesťanské víry, který representoval něco unikátního a nového, totiž vzpomínka na Pána v opětovném představení toho, co se událo při Poslední večeři, byl (alespoň ve své rané formě) organicky vztažen k židovskému obřadu lámání chleba. A to proto, že při Poslední večeři v noci před svým umučením se sám Ježíš držel židovského obřadu.

Co bylo právě řečeno o prvotní Církvi se týká i Církve rané. Zatímco během prvních tří až čtyř staletí nebyly liturgické texty na různých místech vždy identické, křesťanský liturgický kult se vyvíjel všude celkem jednotně. Skutečné rozdíly se objevily ve 2. století, když na mnoha místech včetně Západu (Říma) byly Velikonoce přesunuty v liturgickém kalendáři tak, že již nebyly více slaveny ve stejný den jako židovská pascha. Tato změna vyústila téměř ve schisma s církví v Malé Asii. Nakonec papež Anicetus a biskup Polykarp ze Smyrny dosáhli dohody. Jelikož mohly obě církve poukázat na existující tradice, bylo každé z nich dovoleno následovat svou vlastní, lokální.

2. Jelikož se liturgické obřady časem vyvíjely, je i další vývoj možný. Takový vývoj však musí respektovat nadčasový charakter všech ritů. Jejich vývoj musí být ve své podstatě organický.

Například když se křesťanství za císaře Konstantina stalo oficiálním státním náboženstvím, v liturgii se vyvinuly mnohem rozsáhlejší a bohatší formy. Liturgické služby nebyly nadále omezeny na malé domovní kaple, ale byly nyní slaveny v ohromných basilikách. Vzkvétal liturgický zpěv. Všude byla liturgie slavena s velkou ceremonií.

Tyto bohaté formy liturgické služby vedly k rozvinutí různých ritů na Východě a Západě. Směr liturgického vývoje je obvykle spojen s vírou a duchem jistých významných individualit, zejména proslulých biskupů s velkým vlivem. Bylo to jejich postavení, které nakonec vedlo k zavádění nových liturgických forem. Ale podle toho co víme, byl tento vývoj vždy ve své podstatě organický, nikdy se neodděloval od tradice a byl bez direktiv, které by přicházely od církevní hierarchie. Všeobecné a lokální církevní koncily se zabývaly pouze odstraňováním zlořádů v aktuálním vykonávání liturgických obřadů.

3. Existují různé, nezávislé liturgické rity v universální Církvi. Na západě existuje navíc kromě římského ritu ritus galikánský (nyní zaniklý), ambrosiánský a mozarabský. Na Východě mezi dalšími ritus byzantský, arménský, syrský a koptský.

Každý z těchto ritů prošel procesem nezávislého růstu a rozvinul své zcela vlastní charakteristiky. Proto není přiměřené jednoduše měnit nebo nahrazovat jednotlivé liturgické prvky mezi různými rity navzájem. Například nemůžeme vzít anaforu užívanou ve východní Církvi a včlenit ji do římského ritu, jak to bylo uděláno v Novus ordo Missae. Stejně tak by nešlo vykonat opak, t. j. udělat římský kánon částí východních liturgií.

Papežové vždy respektovali odlišné liturgické rity Východu a Západu a jen ve výjimečných případech povolovali změny zavedené z východních ritů do západních a obráceně. Dle kanonického práva to byl ritus křtu, který rozhodoval o tom, jaký ritus má být aplikován v jednotlivých případech (viz CIC kánon 98, 1).

Příslušná otázka zní: Je ritus modernus [t. j. Novus ordo, pozn. překl.] nový ritus, nebo representuje organický vývoj tradičního ritu římského? Odpověď na tuto otázku můžeme nalézt v následující úvaze:

4. Každý liturgický ritus je organicky vyvinutá, homogenní jednotka.

Změnit některý z jeho podstatných prvků je totéž jako zničit ritus jako celek. To je to, co se přihodilo během reformace, když Martin Luther odstranil ze mše kánon a ze slov proměňování a ustanovení udělal část podávání sv. přijímání. Tato změna jasně zničila římskou mši, i když to vypadalo, že tradiční liturgické formy pokračovaly nezměněny – z počátku byla zachována i roucha a chorální zpěv. Nicméně hned jak byl tradiční liturgický ritus opuštěn, rychlost dalších liturgických změn mezi protestanty se začala zvyšovat.

5. Obnovení raných liturgických forem neznamená nutně změnu ritu, alespoň tehdy ne, pokud je tak činěno případ od případu a s jistou zdrženlivostí.

Z toho důvodu nebyl žádný odklon od tradičního římského ritu, když papež sv. Pius X. obnovil gregoriánský chorál v jeho původní formě nebo když znovu zavedl kalendář nedělí per annum, v kterém měly přednost před svátky (menších) svatých. Stejným způsobem když papež Pius XII. obnovil starověkou římskou liturgii Velikonoční vigilie, neznamenalo to změnu v liturgickém ritu. Dokonce ani rozsáhlá restrukturalisace rubrik za papeže Jana XXIII. nebyla zásadní změnou ritu. Nebylo jí ani Ordo Missae z r. 1965, které bylo vydáno hned po skončení druhého vatikánského koncilu a které zůstalo v platnosti pouze 4 roky poté, co bylo publikováno, ani publikace Instrukce o vhodné implementaci konstituce o posvátné liturgii.

S těmito informacemi jsme nyní připraveni zabývat se skutečnou otázkou: Má papež autoritu ke změně ritu založeného na apoštolské tradici a vývoji skrze mnoho století? Již jsme ukázali, že v minulosti církevní hierarchie neovlivňovala silně vývoj liturgických forem. Jednoduše schvalovala ritus, který vyrostl z místních zvyků a dokonce i církevní praxe oficiálního schvalování obřadů se objevuje relativně pozdě – pouze poté, co se staly populárními tištěné liturgické knihy. Na Západě začala tato praxe po tridentském koncilu a je definována v článku 22 Konstituce o posvátné liturgii. Odkazujíc na kánon 1257 kodexu říká: „Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy diecézní biskup. … Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit.“

Koncil nerozvil do detailu, co termín „řízení posvátné liturgie“ (Sacra Liturgiae moderatio) znamená. Pokud vezmeme v úvahu dosavadní praxi a zvyky, nemůže pak termín znamenat něco jako vytváření přeměněných mešních obřadů a předělávání liturgických textů, čehož jsme dnes svědky. Spíše musíme opravdový význam chápat v širším kontextu. Koncilní otcové měli především na mysli zabránění všem kněžím ve vynalézání liturgických obřadů „o své vůli“, což je zajisté přesně to, co se děje dnes.

Reformátoři nemohou svou kompetenci odvozovat ani z článku 25 Konstituce o posvátné liturgii, který říká: „Liturgické knihy ať jsou co nejdříve upraveny (recognoscantur).“ Jak již bylo řečeno, druh revize, jak si ji Koncil představoval, bylo Ordo Missae vydané r. 1965. Dekret na úplném začátku zdůrazňuje, že důvodem revize (nova recensio) mešního řád jsou změny (mutationes) učiněné koncilní Instrukcí o vhodné implementaci Konstituce o posvátné liturgii.

Ještě 28. května 1969 píše kardinál státní sekretář Cicognani jménem papeže v dopise adresovaném opatu Beuronu, který papeži poslal kopii nové (pokoncilní) edice Schottova misálu, že „jedinečná charakteristika a hlavní důležitost této nové edice spočívá v tom, že úplně reflektuje úmysl koncilní Konstituce o posvátné liturgii“. V dopise se nečiní žádná zmínka o tom, že úplné přepracování misálu, o kterém je zde řeč, již v tu dobu bylo v plném proudu.

Uplynuly pouhé čtyři roky od publikace nového misálu, když papež Pavel VI. překvapil katolický svět s novým mešním řádem datovaným na 6. duben 1969. Revize vykonaná r. 1965 se nedotkla tradičního liturgického ritu. V souladu s příkazem článku 50 Konstituce o posvátné liturgii se zabývala odstraněním některých pozdních přídavků k mešnímu řádu. Publikací mešního řádu r. 1969 byl však vytvořen nový liturgický ritus. Jinými slovy tradiční liturgický ritus jednoduše nebyl revidován, jak to zamýšlel Koncil. Spíše byl úplně odstraněn a o několik let později byl ve skutečnosti tradiční liturgický ritus zakázán.

Všechno to nás přivádí k otázce: Následuje takto radikální reforma tradici Církve? Vzhledem k důkazům, které jsme podali, se nikdo nemůže odvolávat na koncilní rozhodnutí pro podporu takového tvrzení. Jak jsme již ukázali, poukazování (které se stále objevuje) na to, že zahrnutí některých částí tradičního misálu do toho nového znamená pokračování římského ritu, je neobhajitelné.

Mohlo by se argumentovat tak, že papežova autorita k zavedení nového ritu (tj. učinit tak bez rozhodnutí koncilu) může být odvozena z jeho „plné a nejvyšší moci“ (plena et suprema potestas), kterou má v Církvi, jak o ní mluví První vatikánský koncil, tj. moci nad záležitostmi quae ad disciplinam et regimen ecclesiae per totum orbem diffusae pertinent („ve věcech kázně a řízení Církve po celém okrsku zemském“) (Denzinger, 1831).

Termín disciplina se však žádným způsobem nevztahuje na liturgický ritus mše, zvláště ve světle faktu opakovaně poznamenaného papeži, že ritus je založen na apoštolské tradici. Už jen z tohoto důvodu nemůže ritus spadat do kategorie „kázně a řízení Církve“. K tomu můžeme přidat to, že neexistuje jediný dokument (včetně Codex Iuris Canonici), v kterém by bylo výslovné tvrzení, že papež má ze své funkce nejvyššího pastýře Církve autoritu odstranit tradiční liturgický ritus. Ve skutečnosti není nikde zmínka dokonce ani o tom, že by papež měl autoritu ke změně byť jen lokální liturgické tradice. Fakt, že neexistuje žádná zmínka o takové autoritě, výrazně posiluje naše mínění.

Existují jasně dané limity plné a nejvyšší moci (plena et suprema potestas) papeže. Není například pochybnosti o tom, že dokonce i v dogmatických otázkách stále musí sledovat tradici universální Církve, to je, jak říká sv. Vincent Lerinský, co bylo věřeno vždy, všude, ode všech (quod semper, quod ubique, quod ab omnibus). Ve skutečnosti je několik autorů, kteří říkají zcela jasně, že odstranit tradiční ritus je mimo papežovy kompetence.

Tak vynikající teolog Suarez († 1617), zatímco cituje dokonce ještě dřívější autory jako Kajetána († 1534), zastává pozici, že papež by byl schismatikem, „kdyby nebyl v plném spojení a jednotě s celým tělem Církve, jak je jeho povinností, např. kdyby exkomunikoval celou Církev nebo kdyby změnil všechny liturgické rity Církve, které jsou potvrzeny apoštolskou tradicí“.

Když jsme prozkoumali záležitost neomezené papežské autority a jejího vztahu k pravomoci změnit ustálený liturgický ritus, pak pokud by Suraezovo tvrzení stále nebylo dostatečně přesvědčivé, následující skutečnost by měla být. Až do papeže Pavla VI. se neobjevil ani jediný papež, který by zavedl tak zásadní změny liturgických forem, jakých jsme svědky dnes. Musíme poznamenat, že ve skutečnosti dokonce ani malé změny v liturgii zavedené papeži nebyly nikdy snadno přijaty.

Když papež sv. Řehoř Veliký († 604) rozhodl po vzoru byzantského ritu o přesunutí obřadu lámání chleba z konce mešního kánonu na začátek obřadů sv. přijímání a zavedl tuto malou změnu pouze v městě Římě, byla tato změna ostře kritizována. V dopise biskupu Syrakus byl papež dotlačen do pozice, že musel bránit tuto a některé další menší liturgické změny, které udělal. Na mnoha místech nebyly Řehořovy reformy plně akceptovány až do 8. století.

Měli bychom zdůraznit, že Řehoř nikdy nezamýšlel, aby misál, který editoval, byl užíván jinde než při papežských liturgiích celebrovaných v římských statiích, dokonce ani v římských titulárních (farních) chrámech (Liber sacramentorum Romanae ecclesiae). Zastával známý náhled, že in una fide nil officit sanctae ecclesiae consuetudo diversa, což znamená: Dokud má Církev jednu víru, rozdílné obřadní zvyky jí nemohou uškodit.

Skutečnost, že Řehořův sakramentář později vytvořil základ pro Missale Romanum byla způsobena postupným zaváděním jeho Ordo Missae mimo Řím. Lidé se snažili napodobovat liturgický ritus užívaný v Římě jako způsob vyjádření své úcty k sv. Petru a činili tak, aniž by papežové po sv. Řehoři tlačili na universální osvojení tohoto jeho sakramentáře.

Například sv. Bonifác, který byl vždy tuze starostlivý ohledně následování instrukcí vydaných papeži, často požadoval vyjasnění z Říma i ohledně nevýznamných záležitostí. Přesto neužíval římský misál, nýbrž misál, který byl v užívání v jeho opatství v severní Anglii. Modlitby a preface tohoto misálu byly úplně odlišné od těch, které se používaly v Římě. Pouze mešní kánon byl stejný. Přesto dokonce i jeho verse kánonu se datovala před sv. Řehoře.

Je zcela jisté, že funkcí Svatého stolce není zavádět církevní reformy. První povinností papeže je jednat jako první biskup (episcopus = dohližitel), tzn. střežit tradice Církve – dogmatické, morální a liturgické.

Od časů Tridentského koncilu byla nejvyšší autorita Svatého stolce rozšířena také na revize liturgických textů, tzn. přehlédnutí nově vydaných edicí a vykonávaní tak malých změn, jako je zavádění mešních proprií pro nové svátky. To je to, co udělal papež sv. Pius V., když následoval požadavky uložené mu Tridentským koncilem a revidoval Curiae Missale, který již byl v užívání v Římě a v mnoha částech západní církve. Roku 1570 vydává svoje Missale Romanum. Můžeme rozhodně říci, že papežem vydaný misál nebyl „nový“ misál.

A můžeme říci i to, že ani v římské, ani ve východní církvi nikdy nebyl žádný patriarcha nebo biskup, který by na sebe vzal reformu liturgických ritů na základě své vlastní autority. To nicméně neznamená, že by během staletí neexistoval organický vývoj liturgických forem jak na Východě, tak na Západě. Když v 17. století moskevský patriarcha Nikon změnil některé nepodstatné části liturgického ritu (ve věci pravopisu jména Ježíš a počtu prstů, které mají být spojeny během dělání znamení kříže), bylo výsledkem schisma kolem 12 milionů „starých věřících“ (Raskolniki), kteří opustili ruskou církev.

Můžeme učinit závěr, že by nebyly žádné spory ohledně organického vývoje liturgického ritu během času, kdyby např. papež následoval rozhodnutí 2. vatikánského koncilu tak, že by povolil užívání některých nových forem ad libitum nebo ad experimentum, pokud by přitom ritus per se zůstal nezměněn.

Nejen že je Ordo Missae z r. 1969 změnou liturgického ritu, ale tato změna dokonce zavedla přeskupení liturgického roku včetně změn v přiřazení dnů jednotlivým svatým. Přidání nebo odstranění toho nebo onoho svátku, jak se to dělo dříve, jistě nezakládá změnu ritu per se. Ale nespočetné inovace zavedené jako část liturgické reformy neponechaly nedotčenou stěží ani jedinou tradiční liturgickou formu.

Jelikož neexistuje dokument, který by apoštolskému stolci výslovně přisuzoval autoritu ke změně, natož zrušení tradičního liturgického ritu, a jelikož navíc může být ukázáno, že ani jeden předchůdce papeže Pavla VI. nikdy nezavedl velké změny do římské liturgie, jeví se tvrzení, že Svatý stolec má autoritu ke změně liturgického ritu, jako, mírně řečeno, diskutabilní. Zároveň můžeme říct, že není žádné diskuse o tom, že Svatý stolec má autoritu ke schvalování nebo dohlížení na publikace liturgických knih a obecněji na schvalování a dohlížení na lokální liturgické tradice.¹

^{1 Za zamyšlení stojí následující argument: Jak již bylo řečeno, podle kanonického práva je osobní příslušnost k určitému liturgickému ritu dána ritem, v kterém byla osoba pokřtěna. Jelikož liturgické reformy papeže Pavla VI. stvořily de facto nový ritus, mohli bychom trvat na tom, že ti věřící, kteří byli pokřtěni dle tradičního římského ritu mají právo pokračovat v tomto ritu. To znamená, že kněží, kteří byli vysvěceni podle tradičního Ordo, mají právo užívat právě ten ritus, za účelem jehož celebrace byli vysvěceni. ↩}

Z anglického vydání knihy The Reform of the Roman Liturgy od Mons. Klause Gambera (ISBN 1-929291-88-4).

Mons. Klaus Gamber se narodil 23. dubna 1919. Na kněze byl vysvěcen r. 1948 v Regensburgu. Tamtéž r. 1957 spoluzakládal Institut liturgických věd, jehož se stal direktorem. Zabýval se západní a východní liturgií. Na svém postu zůstal až do své smrti r. 1989. Mons. Gamber získal doktorát z teologie a následně i čestný doktorát z filosofie. Roku 1958 byl jmenován čestným členem Papežské liturgické akademie v Římě, r. 1965 kaplanem papeže. Je autorem téměř 400 knih, odborných článků a edicí patristických a liturgických textů.