?>

Katolický kalendář pro tradiční římský ritus

Již podesáté vychází katolický nástěnný kalendář pro tradiční římský ritus (objednávky přes Nakladatelství Christianitas). Pro rok 2022 jsme vydali pouze jednu variantu, a sice tu, která odpovídá užívání misálu z r. 1962 (aniž bychom souhlasili se změnami provedenými v liturgii). Důvodem pouze této jedné verze je, že v letošním roce jsme se snažili vyřešit problematiku staršího kalendária a eliminovat dřívější chyby, ale diskuze se stala natolik rozsáhlou, že z časového hlediska nebylo možné toto kalendárium dát dohromady, proto s hlubokou omluvou vydáváme letos jen jednu verzi. Pro zájemce o starší kalendárium začátkem roku vydáme nálepky, které půjdou do kalendária vlepit u dní, kde se slavená hlavní liturgická událost liší. Tyto budeme zasílat zájemcům zdarma poštou a půjdou objednat z kraje roku zde na webových stránkách Krása liturgie.

Problematiku staršího kalendária blíže shrnuje tento příspěvek.

Změna postních dní

Další změnou oproti předcházejícím rokům je jiné určení postních dnů. Od kalendáře 2022 budou postní dny vyznačené v kalendáři odpovídat striktně obecným předpisům CIC 1917 bez ohledu na místní či pozdější úpravy. Jedinou výjimku činíme 31. října, kdy CIC 1917 předepisuje přísný půst z důvodu vigilie svátku Všech svatých. Tato vigilie však byla z kalendáře r. 1955 papežem Piem XII. odstraněna, a tudíž by vyznačený přísný půst do kalendáře logicky nezapadal. Jistě však neprohloupí nikdo, kdo se 31. října před svátkem Všech svatých postit bude. Tím spíše, když se tentýž den dnešní sekulární společnost namnoze věnuje připomínání zavrženců v podobě tzv. Halloweenu.

Hodnocení změn kalendáře a rubrik

Stojíme za tím názorem, že změny v rubrikách Mše sv., breviáře, kalendáře jakož i nové obřady Svatého týdne prováděné pod vedením komise, jejíž vůdčí postavou byl Annibale Bugnini, byly pro katolickou liturgii neblahé a jak věřícím, tak kněžím spíše ke škodě než k užitku. Tyto zásadní změny však byly z větší časti provedeny již v 50. letech 20. století za pontifikátu papeže Pia XII. a nejsou tak přímo spjaty až s vydáním misálu z r. 1962 za papeže Jana XXIII.

Byl to dekret Cum nostra haec aetate vydaný 23. března 1955, kterým papež Pius XII. zrušil naprostou většinu dosavadních oktávů (včetně prastarého oktávu Zjevení Páně) a ponechal pouze tři (vánoční, velikonoční a svatodušní), zrušil většinu vigilií, odstranil úplně liturgickou třídu semi-duplex a pozměnil i další pravidla pro neděle a svátky.

Jiným dekretem téhož roku zavedl Pius XII. svátek sv. Josefa dělníka na 1. května, přičemž zrušil předchozí svátek sv. Josefa, slavený druhou středu po oktávu velikonočním. Pro uvolnění místa 1. května byl z tohoto dne zároveň přesunut na 11. května svátek sv. apoštolů Filipa a Jakuba, ačkoliv se právě 1. května slavíval již od 6. století.

Změny za Jana XXIII.

Na tyto změny navázal v r. 1960 Jan XXIII. (motu proprio Rubricarum instructum a dekret Novum rubricarum), když přistoupil k přejmenování liturgických tříd a s tím spojenými novými pravidly pro přesouvání či potlačení svátků. Kromě toho došlo i k dalším úpravám rubrik a úpravě kalendáře. Jmenovitě bylo z kalendáře vyškrtnuto: Nalezení sv. kříže (3. května), Stolce sv. Petra v Římě (18. ledna), sv. Jana před Latinskou branou (6. května), Zjevení sv. Michaela Archanděla (8. května), sv. Petra v okovech (1. srpna), sv. Lva II. (3. července), sv. Anakléta (13. července), Nalezení ostatků sv. Štěpána (3. srpna) a připomínka sv. Vitala (28. dubna). Naopak nově vloženy byly svátky sv. Řehoře Barbariga (kanonizován r. 1960) a sv. Antonína Maria Claret (kanonizován r. 1950).

Dnešní praxe

Různé tradiční katolické kněžské komunity a jednotliví kněží se se zmatkem, který vlivem výše popsaných změn v kalendáři a rubrikách nastal, vypořádávají různými způsoby, které bývají i různě odůvodňovány. Rozsah tohoto článku neumožňuje do těchto důvodů hlouběji zacházet.

Škála jednotlivých přístupů se pohybuje od naprosté a striktní aplikace všeho, co předepisují rubriky z r. 1962 (včetně modliteb čelem k lidu na Květnou neděli, vynechávání stupňových modliteb a posledního evangelia na místech, kde to misál z r. 1962 zmiňuje, a další) až po striktní dodržování rubrik a kalendáře platného za sv. Pia X. Většina kněží a komunit se pohybuje někde mezi těmito dvěma pozicemi, tu více k jedné straně, tu ke druhé.

Zejména v případě obřadů Svatého týdne je v posledních letech patrná silná tendence k návratu k tradiční podobě, neboť ta nová je natolik ovlivněna modernistickým pojetím liturgie, že na mnoha místech připomíná spíše Novus ordo, než tradiční katolickou liturgii.

Úloha, která nemá jasné řešení

V případě obřadů Svatého týdne či rubrik Mše sv., které přímo nesouvisejí s kalendářem, nepředstavuje návrat k starším misálům větší praktický problém. Jinak se ovšem věc má v případě kalendáře, neboť zde není zcela jasné, které změny přijmout a které nikoliv.

Pokud by se odmítly všechny změny provedené po reformě sv. Pia X. (1903 až 1914), zmizí z obecného kalendáře kromě výše zmíněných i svátky Krista Krále (zaveden 1925), Neposkvrněného srdce Panny Marie (1944), Panny Marie Královny (1954), sv. Pia X. (1954). Kromě toho by se změnily i některé liturgické texty, např. na Neposkvrněné Početí Panny Marie či Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, některé preface by taktéž byly odstraněny apod.

Jestliže oprávněně kriticky hodnotíme zrušení oktávů, vigilií a dalších svátků za papeže Pia XII., zavedení nových obřadů Svatého týdne a změny rubrik, je otázka, jak se stavit k dalším změnám, které kritice tolik nepodléhají, jako např. zavedení svátku Krista Krále či Panny Marie Královny, přidání preface pro defunctis atd. Stěží lze také něco namítat proti vložení svátků sv. Řehoře Barbariga a sv. Antonína Marie Claret, ke kterému došlo v r. 1960.

Tvůrce tradičního kalendáře tak nemá záchytný bod, kterého by mohl s čistým svědomím použít, aby kalendář nebyl jen historickou rekonstrukcí kalendáře z doby sv. Pia X., a zároveň neobsahoval úpravy z pozdější doby vedené v modernistickém duchu, ať pomlčíme o tom, že tu a tam bývá kritice podrobena i úprava sv. Pia X. samotná. Kalendář, takto vytvořený, s sebou vždy nese subjektivní zásahy redakce, které není jednoduché rozhodnout.

Komu má kalendář sloužit

Při tvorbě kalendáře je také třeba zodpovědět otázku, komu má vlastně prakticky sloužit, kdo si ho doma vyvěsí na stěnu a za jakým účelem.

Pochopení výše popsaných změn a orientace v nich není jistě doménou většiny věřících, kteří navštěvují tradiční mši sv., ba ani mnoha z nich, ale spíše jen jednotlivců, kteří se o dané téma zvláště zabývají. Ti jistě nepotřebují teprve náš kalendář, aby je upozornil, že 6. května se slavíval svátek sv. Jana před Latinskou branou jakožto duplex majus.

Na druhou stranu by také většinu věřících mohlo mást, kdyby přišli do kostela 3. července v očekávání, že se bude slavit svátek sv. Lva II., zatímco kněz by četl mši ze sv. Ireneje. Nebo kdyby 1. května očekávali svátek sv. Filipa a Jakuba v červené barvě a namísto toho by kněz v bílém ornátu četl mši ze sv. Josefa dělníka. Právě tyto situace by mohly nastávat jistě častěji, neboť na většině míst, kde se tradiční Mše sv. slouží, se respektuje kalendář z r. 1960, byť ve sledování rubrik panuje souhlas o mnoho menší.

Závěr

Všechny výše popsané komplikace jsou v posledku vedlejšími produkty ďábelského zmatení v Církvi, které se právě v liturgii viditelně projevilo a projevuje i nadále. Katolíkům věrným tradici Církve tak nezbývá, než se modlit k Matce Boží, aby svou mocnou přímluvou u Božského Syna učinila všem těmto zmatkům projednou přítrž, jak sama slíbila.

Prefekt Kongregace pro bohoslužbu uvádí v omyl

Od našeho čtenáře:

V současné době se na mnoha katolických světových internetových stránkách, a nyní již na českém webu Liturgie.cz, objevil přetisk korespondence prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti arcibiskupa Arthura Rocheho s westminsterským arcibiskupem kardinálem Vincentem Nicholsem, týkající se některých aspektů motu proprio Traditionis custodes. Z tohoto důvodu si dovoluji nabídnout v autorském překladu – s lehkými korekcemi umožňujícími českému čtenáři lépe pochopit význam originálního anglického textu – článek R. D. Johna Hunwicke, který se k této zveřejněné korespondenci vyjádřil dne 7. listopadu 2021:

Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem si přečetl, že z pohledu arcibiskupa Arthura Rocheho byla předkoncilní liturgie, cituji jeho slova: „ve skutečnosti zrušena papežem svatým Pavlem VI.“.

Papež Benedikt XVI. napsal v 1. článku svého motu propria Summorum Pontificum, že římský misál – jak byl vyhlášen v roce 1962 – nebyl „nikdy zrušen“. V průvodním dopise dokumentu, který napsal biskupům po celém světě, zopakoval tuto historickou skutečnost: „rád bych soustředil pozornost na fakt, že tento misál nebyl nikdy právně zrušen a v důsledku toho zůstal v zásadě vždycky povolen“.

Arcibiskup Roche by dnes snad mohl tvrdit, že římský misál z roku 1962 byl nyní implicitně zrušen papežem Františkem na základě motu proprio Traditionis custodes, a to dle toho či onoho osobního a neoficiálního výkladu nového dokumentu, avšak namísto toho se rozhodl tvrdit, že tento misál byl již dávno „zrušen svatým papežem Pavlem VI.“.

Nicméně jakékoliv možné historické zrušení předchozí liturgické formy dne 7. července 2007 papež Benedikt XVI. v motu proprio Summorum Pontificum jasně vyloučil a popřel. Čemu má tedy Boží lid v těchto věcech více věřit? Slovům předchozího papeže nebo slovům nějakého ze současných úředníků římské kurie?

Papež František a jeho spolupracovníci v poslední době neustále píší o dovolení slavit mši svatou dle misálu z roku 1962 pouze jako o „mimořádných a omezených ústupcích předchozích papežů“. Takováto tvrzení však nebezpečně hraničí se lží, neboť papež Benedikt XVI. jasně řekl, že dřívější římský obřad „zůstal v zásadě vždycky povolen“.

Toto nelze brát na lehkou váhu. Jedná se o další exemplární příklad nebezpečné problematiky doby, ve které se nyní všichni nacházíme. Jde o nebezpečí přerušení kontinuity, které vzniká když jeden pontifikát přímo odporuje – ať již popíráním historických faktů či nově vyhlášenou naukou – tomu, co předchozí pontifikát jasně vyložil a vysvětlil.

Pokud zcela jasné – dvakrát písemně učiněné – prohlášení papeže Benedikta XVI. o tom, že předchozí liturgická forma nebyla papežem Pavlem VI. – ani nikým jiným – nikdy zrušena, dnes veřejně a oficiálně popírá pouhý kuriální úředník, klade tím základy principu, že i dokumenty či rozhodnutí současného papeže Františka mohou být v budoucnu stejně snadno – či možná ještě snadněji – popřeny a ve své účinnosti „skartovány“ jakýmkoli oficiálem římské kurie.

Jsme snad nyní všichni vyzýváni papežem Františkem a arcibiskupem Rochem, abychom směle prolamovali hranice papežství tam, kde to ještě nikdo nezkusil?

Tato výše uvedená slova pojednávají o tom, co by se ve skutečnost snad mohlo zdát jen jako nepodstatný kanonický detail, nicméně je zde i dogma.

Papež Benedikt XVI. ve svém průvodním dopisu biskupům napsal: „V dějinách liturgie je růst a pokrok, ale žádný zlom. Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé.“

Ve skutečnosti neřekl nic nového, pouze opakoval to, co prohlašoval již jako prefekt Kongregace pro nauku víry: „Po II. vatikánském koncilu vznikl dojem, ze papež může ve věcech liturgie všechno, a to především když koná z mandátu ekumenického koncilu. Nakonec se celá myšlenka dané liturgie, která nespočívá ve svévolném výtvoru, zcela ve vědomí západní společnosti rozplyne. Faktem však zůstává jedno: I. vatikánský koncil nedefinoval papeže jako absolutistického monarchu, ale právě naopak: jako záruku poslušnosti vůči Slovu. Papežova pravomoc je navázána na tradici víry, a to platí i v oblasti liturgie.“

Tento přístup je v souladu s dekretem, kterým sv. papež Pius V. promulgoval své vydání římského misálu z roku 1570. Toto vyhlášení je běžně zkreslováno a často formulováno tak, že snad sv. papež Pius V. vnutil západnímu světu své pojetí liturgie, a přitom blahosklonně povolil užívání některých starších obřadů.

Nic takového však nikdy neudělal. Naopak nařídil, aby všechny tyto dřívější obřady pokračovaly – nequaquam auferimus – bez přerušení, pokud se místní biskup a jeho kapitula jednomyslně nerozhodne použít jeho nové vydání dnes tzv. piánského misálu.

Ti, kdo tvrdí, že papežové posledních téměř šedesáti let neudělali nic víc než roku 1570 učinil sv. papež Pius V., jsou buď dezinformovaní, anebo záměrně nemluví pravdu. Sv. papež Pius V. ve svých dokumentech jasně přikázal zachovat formy obřadu, které jsou starší a užívají se již více než dvě stě let, zatímco z nedávných a současných dokumentů římské kurie se dočítáme, že je v jejich moci rušit i rity mnohem starší než dvě stě let, a to zcela dle jejich vlastní vůle a rozmarů.

Rozdíl v těchto přístupech musí být jasný snad i malému dítěti…

Znovu cituji kardinála Josepha Ratzingera z dob jubilejního roku 2000: „Rity… jsou ztvárněním apoštolské tradice a jejího vývoje ve velkých oblastech tradice.“

Tato apoštolská tradice nám autoritativně předala mešní kánon a texty Písma svatého; vyznání víry; strukturu církevní bohoslužby a jejích dalších svátostných obřadů. Se stejnou autoritou nám také předala velikost tradičních liturgií. Ty mají stále stejnou a trvalou posvátnost.

Proto – podle mého soudu – je s ohledem na katolickou nauku jasné, že takto vyjádřená apoštolská tradice nepodléhá, a ani nemůže podléhat, názorům a myšlenkám pouhých kuriálních oficiálů, jako je např. arcibiskup Roche.

R. D. John Hunwicke

Arcibiskup Viganò k Traditionis custodes a situaci ve společnosti

Překlad nekompromisního projevu odvážného arcibiskupa Vigana, který se nedotýká pouze Traditionis custodes, ale i celkového stavu společnosti a Církve a osoby papeže Františka.

Arcibiskup Carlo Maria Viganò

Přinášíme překlad projevu, jehož autorem je arcibiskup Carlo Maria Viganò, bývalý generální sekretář Papežské komise pro Městský stát Vatikán a apoštolský nuncius v USA (2011–2016).

Arcibiskup Viganò se stal veřejnosti více známým díky svým zásluhám při odhalení několika skandálů na nejvyšších místech katolické Církve, ať už se jednalo o kauzu tzv. Vatileaks či odhalení pedofilního amerického kardinála Theodora McCarricka.

V posledních letech se z arcibiskupa Vigana stal také jeden z nejhlasitějších zastánců tradiční katolické liturgie a nauky, kritik progresivismu uvnitř Církve a rozhodný bojovník proti covidové ideologii.

Projev byl sepsán v angličtině a následně prezentován samotným autorem i v audiovizuální podobě (v obou formách zde). Mezititulky byly doplněny redakcí.


 

„Pravím vám, budou-li tito mlčeti, kamení bude volati.“ – Pán Ježíš v evangeliu podle sv. Lukáše: 19,40.

Traditionis custodes: to je incipit [„začátek“ nebo „první slova“, pozn. red.] dokumentu, jímž František imperialisticky ruší dřívější motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI.

Hned si všimneme téměř posměvačného tónu bombastického citátu z dokumentu Lumen gentium. Bergoglio [civilní jméno papeže Františka] uznává biskupy za ochránce tradice, a zároveň od nich žádá obstrukci jejího nejvyššího projevu modlitby.

Každý, kdo se v textu snaží najít stopy nějaké eskamotáže ve snaze jej omluvit, by měl vědět, že původní návrh, jež byl zaslán Kongregaci pro nauku víry k revizi, byl v porovnání s konečnou verzí mnohem drastičtější. To jen potvrzuje, že ani nebylo třeba žádného zvláštního tlaku ze strany dlouhodobých odpůrců tradiční liturgie (počínaje např. učiteli ze Sant’Anselma [pontifikální univerzita v Římě]) k přesvědčení Jeho Svatosti, aby se pokusila o to, co jí jde nejlépe – demolici.

Ubi solitudinem faciunt, pacem appellant. [„Oni (Římané) zpustoší zem a říkají tomu mír.“ Citát z Tacitova díla Agricola.]

Františkův modus operandi
František se opět zřekl zbožné iluze hermeneutiky kontinuity, když uvedl, že koexistence obou forem – vetus a novus ordo – je nemožná, protože představují dva neslučitelné doktrinální a eklesiologické postoje.

Na jedné straně máme apoštolskou mši, jež je hlasem Kristovy Církve, a na straně druhé máme montiniánskou „eucharistickou bohoslužbu“, jako hlas koncilní církve. [Montini bylo civilní jméno papeže Pavla VI. Viganò zde má na mysli mši Pavla VI. z roku 1969 nazývanou též Novus ordo missae nebo prostě jen Novus ordo.]

A toto není obviňování, jakkoli by bylo legitimní, ze strany těch, kdo vyjadřují pochyby o reformovaném ritu a Druhém vatikánském koncilu. Je to spíše potvrzení, nebo dokonce až pyšné přiznání ideologického smýšlení Františka samotného, jako hlavy nejextrémnější frakce progresivismu.

Jeho duální role papeže a zároveň likvidátora katolické Církve mu dovoluje jednou rukou ji bourat dekrety a nařízeními, a druhou zároveň využívat prestiž svého úřadu k tomu, aby zakládal a šířil nové náboženství na troskách toho původního.

Je úplně jedno, že způsob, kterým brojí proti Bohu, proti Církvi a proti Božímu lidu, je v ostrém rozporu s jeho apelacemi na parrhesia, na dialog, na budování mostů namísto zdí. Jeho církev milosrdenství a polní nemocnice se ukázaly jako prázdné řečnické fráze, neboť tyto by měly sloužit katolíkům a ne heretikům a smilníkům.

Ve skutečnosti jsme si všichni dobře vědomi, že shovívavost k veřejnému konkubinátu a cizoložníkům vyjádřená v Amoris laetitia by byla nepředstavitelná vůči těm „rigidním“, které si Bergoglio bere na mušku ihned, jakmile má příležitost.

Po letech tohoto pontifikátu jsme si všichni všimli, že důvody, jež Bergoglio uvádí pro odmítání setkání s preláty, politiky nebo konzervativními intelektuály se nevztahují na kardinály, kteří zneužívají děti, heretické biskupy, politiky propagující potraty a globální intelektuály.

Ve zkratce, je zde očividný rozdíl v přístupu, z něhož člověk pochopí, že František preferuje jakoukoliv ideologii, myšlenku, projekt, vědecký, umělecký či literární projev, který není katolický.

Cokoliv, co jen i zavání čímkoliv katolickým, v nájemníkovi u sv. Marty [Dům ve Vatikánu, kde se František po svém zvolení usadil, když odmítl přebývat v Apoštolském paláci.] očividně budí averzi, což je přinejmenším znepokojivé, už jen z hlediska toho, na jakém trůnu je usazen.

Mnozí si všimli této disociace, této jakési bipolarity. Papeže, který se nechová jako papež a nevyjadřuje se jako papež.

Problém je v tom, že se nepotýkáme s jakousi nečinností papežství, jak by se mohlo přihodit u starého či nemocného pontifika. Jde spíše o nepřetržitou činnost, která je organizována a plánována způsobem, který se staví diametrálně proti samotné podstatě papežství.

Nejenže Bergoglio nezatracuje omyly současné doby důrazným potvrzením pravd katolické víry – to nikdy neudělal! On aktivně vyhledává šíření těchto omylů, jejich propagaci a podporu jejich příznivců, aby se šířily co nejvíce. Pořádá ve Vatikánu akce, jež tyto omyly propagují a zároveň umlčuje kohokoli, kdo se proti nim staví.

Nejenže netrestá smilnící preláty, on je podporuje a brání je svým lhaním, zatímco odvolává konzervativní biskupy. A netají se svou nelibostí nad upřímnými apely kardinálů, kteří se neztotožňují s tímto novým směrem.

Nejenže neodsuzuje politiky propagující potraty, kteří se vydávají za katolíky, on ještě zabraňuje biskupské konferenci, aby se k této problematice vyjádřila. Tím protiřečí synodální cestě [Revoluční, progresivistický projekt Svatého stolce, v jehož rámci se mají jednotlivé biskupské konference po dotazování laiků vyjadřovat k různým mravoučným a pastračním otázkám.], která mu svým zvráceným způsobem poskytuje možnost využít menšinu ultraprogresivistů k vnucení své vůle většině synodních otců.

Jednou z konstant jeho přístupu, jež se svým nejhrubším a nejdrzejším způsobem projevila v Traditionis custodes, jsou dvojznačnosti a lži. Dvojznačnost, jež je samozřejmě jen rouškou, protože je dennodenně prozrazena postoji, jež očividně nejsou k dobru katolíků a naopak slouží ve prospěch specifické skupiny, kteroužto můžeme zjednodušeně označit jako ideologickou levici. Tato se pak v poslední době projevuje svou globalistickou, transhumanistickou a LGBTQ agendou.

Došli jsme tak daleko, že i obyčejní lidé, s mizivým ponětím o věroučných tématech, sami chápou, že alespoň ve striktním slova smyslu, máme nekatolického papeže.

Z toho plynou zásadní problémy kanonického rázu, jež nám nenáleží k řešení, ale kterými se bude nutno dříve či později zabývat.

Ideologický extremismus
Další zásadní element tohoto pontifikátu, jež v Traditionis custodes zašel do extrémních mezí, je Bergogliův ideologický extrémismus: extrémismus, který odsuzuje, pokud se jedná o někoho jiného, ale on sám jej používá v té nejnásilnější a nejsurovější podobě proti kněžím i laikům lnoucím ke starému ritu a věrným posvátné Tradici.

Vůči Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. projevuje ochotu k ústupkům a k navázání „dobrých sousedských vztahů“. Ale vůči chudým kněžím a věřícím, kteří jsou nuceni snášet tisíce pokoření a vydírání, jen aby směli žebrat o mši v latině, neprokazuje žádné pochopení, žádnou lidskost.

Toto chování není náhodné. Hnutí arcibiskupa Lefébvra má výhodu vlastní autonomie a ekonomické nezávislosti, a proto nemá důvod se obávat odplaty nebo vyslání komisařů Svatého stolce. Avšak biskupové, kněží a duchovní začleněni v diecézích či řeholních řádech jsou si vědomi, že nad nimi visí Damoklův meč v podobě odvolání z funkce, propuštění z církevního stavu a odepření samotného zdroje živobytí.

Zkušenost tradiční mše v kněžském životě
Ti, kteří měli možnost sledovat mé projevy a deklarace, dobře vědí, jaká je má pozice ohledně Koncilu a Novus ordo. Znají ale také mou minulost, mé zásluhy ve službě Svatému stolci a mé relativně nedávné uvědomění si apostaze a krize, v níž se nyní nacházíme.

Proto bych zde rád zopakoval své pochopení pro duchovní směřování těch, kteří právě kvůli této situaci teď nemohou nebo dosud nejsou schopni zvolit radikální cestu, jakou je sloužit či navštěvovat exklusivně jen mši sv. Pia V.

Mnozí kněží objeví bohatství ctihodné tradiční liturgie, právě až když ji sami slouží a nechají se jí prostoupit. A není neobvyklé, že se úvodní zvědavost vůči „mimořádné formě“ – jež je rozhodně fascinující, protože je tak slavnostní – rychle změní v uvědomění si hloubky jejích slov, jasnosti doktríny a nesrovnatelné duchovnosti, jež obrozuje a vyživuje naše duše.

Je v ní dokonalá harmonie, jíž nelze slovy vyjádřit, a již věřící mohou pochopit jen částečně, ale která se dotýká srdcí kněží, jak to dokáže jen sám Bůh.

To potvrdí moji kolegové, kteří po desetiletích poslušného sloužení Novus ordo přistoupili k usus antiquior [jedno z užívaných označení pro tradiční mši svatou]. Otevře se nový svět, vesmír, jež obsahuje modlitbu breviáře s lekcemi matutina a komentáři Otců, odkazy k mešním textům, martyrologium v hodince primy. Toto jsou posvátná slova – ne proto, že jsou v latině – ale spíše jsou v latině vyjádřena právě proto, že lidová řeč by je ponižovala a zprofanovala, jak moudře postřehl Dom Guéranger.

Jsou to slova nevěsty k jejímu božskému ženichovi, slova duše, jež žije v intimní jednotě s Bohem. Duše, jež se nechává obývat Nejsvětější Trojicí. Bytostně kněžská slova v nejhlubším smyslu slova, jež v kněžství probouzí nejen moc obětovat, ale také se v sebeoběti s čistou, svatou a neposkvrněnou Obětí spojit.

Nemá to nic společného s pomatenými tlachy reformovaného ritu, který se příliš snaží zalíbit sekulární mentalitě, než aby se mohl obrátit k Božímu majestátu a nebeskému dvorstvu. Je tak zaneprázdněn snahou být srozumitelným, že kromě trivialit a samozřejmostí vůbec nemůže sdělit nic podstatného. Tak opatrný, aby nezranil city heretiků, že radši mlčí o pravdě právě v tu chvíli, kdy se Pán Bůh zpřítomňuje na oltáři. Tolik se bojí žádat od věřících i jen tu nejmenší povinnost a oddanost, že trivializuje posvátnou hudbu a jakýkoliv umělecký projev spojený s bohoslužbou.

Už z faktu, že se na přípravě tohoto ritu podíleli luteránští duchovní, modernisté a známí zednáři, by nám měl být zřejmý buď přímo špatný záměr a úmyslný prohřešek, nebo alespoň horizontální mentalita bez jakéhokoliv nadpřirozeného popudu, která motivovala autory této takzvané „liturgické reformy“. Tito autoři, alespoň jak je nám známo, rozhodně nezářili svatostí, jako tomu bylo u posvátných autorů pradávných textů Missale Romanum a celého corpusu liturgie.

Kolik z vás kněží – a určitě mnohých laiků – bylo během recitace nádherných veršů Svatodušní sekvence pohnuto k slzám, když jste pochopili, že vaše původní záliba v tradiční liturgii neměla nic co do činění se sterilním estetickým uspokojením, ale že se z ní stala skutečná duchovní nutnost, stejně nepostradatelná jako schopnost dýchat.

Jak můžete vy a jak můžeme my vysvětlit těm, kteří se nás dnes o toto neocenitelné dobro snaží připravit, že díky tomuto požehnanému ritu jste odhalili skutečnou podstatu vašeho kněžství a že z něj a pouze jen z něj jste schopni čerpat sílu a potravu potřebnou ke schopnosti čelit nárokům své kněžské služby?

Jak můžete objasnit, že povinný návrat k montiniánskému ritu pro vás znamená nemožnou oběť, protože v denním boji proti světu, tělu a ďáblu, vás zanechává bezbranné, přemožené a bez síly?

Je evidentní, že pouze ti, kteří bohoslužbu sv. Pia V. sami nikdy nesloužili, ji mohou považovat za jakousi otravnou cetku z minulosti, jíž už není třeba.

I mnozí mladí kněží, zvyklí na Novus ordo od svého dospívání, pochopili, že tyto dvě formy ritu nemají nic společného. A že jedna je druhé natolik nadřazená, že odhaluje veškerou její omezenost a nedostatky, až se její sloužení stává skoro bolestivým.

Není to otázka nostalgie, jakéhosi kultu z minulosti. Jde o život samotné duše, její duchovní růst, askezi a mysticismus. Koncepty, jež ti, kteří své kněžství vnímají jen jako zaměstnání, nemohou ani pochopit. Stejně jako nemohou pochopit tu agonii, kterou duše kněze cítí při pohledu na úlomky eucharistických způsob znesvěcených během groteskních ritů praktikovaných během přijímání nyní v době pandemické frašky.

Zúžený pohled na uvolnění mše
Je mi velmi nepříjemné dočíst se v Traditionis custodes, že František věří, že jediným důvodem, proč bylo před 14 lety vydáno motu proprio Summorum pontificum, byla touha zahojit takzvané schizma arcibiskupa Lefébvra.

Samozřejmě, že jistá politická kalkulace určitě také hrála roli. Obzvláště za Jana Pavla II., přestože v té době ještě mělo Kněžské bratrstvo sv. Pia X. poměrně málo členů. Avšak žádost o obnovení bohoslužby, jež po dva tisíce let živila svatost věřících a dodávala životní mízu křesťanské civilizaci, prostě nemůže být redukována na takovýto nahodilý fakt.

Tímto motu proprio Benedikt XVI. v Církvi restauroval římskou apoštolskou bohoslužbu prohlášením, že nikdy zrušena vůbec nebyla. Nepřímo tedy přiznal, že Pavel VI. vlastně zneužil své moci, když pro ustanovení autority svého ritu tradiční liturgii bezohledně zakázal sloužit.

A přestože v tomto dokumentu mohou být některé neslučitelné prvky, jako například koexistence dvou forem téhož ritu, můžeme se domnívat, že účelem bylo umožnění rozšíření mimořádné formy, aniž by byla ovlivněna řádná.

Za jiných dob by bylo považováno za nepochopitelné nechávat sloužit mši plnou omylů a opominutí, když papežská autorita mohla starodávný ritus jednoduše obnovit. Ale dnes, s těžkým břemenem II. vatikánského koncilu a obecně rozšířenou sekulární mentalitou, i pouhé umožnění sloužení tradiční mše bez povolení může být považováno za nepopiratelné dobro – dobro, jež je všem evidentní díky bohatému ovoci, jež přináší těm společenstvím, kde se slouží. Můžeme také věřit, že by neslo ještě více ovoce, kdyby jen Summorum pontificum bylo uplatněno ve všech svých bodech a v duchu opravdové církevní pospolitosti.

Údajné „instrumentální používání“ Římského misálu
František dobře ví, že z ankety, jíž mezi biskupy z celého světa provedl, nevyplynuly žádné negativní výsledky. Ačkoliv ze způsobu, jakým byly otázky kladeny, bylo jasné, jaké odpovědi si přeje získat.

Tato konzultace byla pouze záminkou, aby mohl předstírat, že jeho rozhodnutí bylo nevyhnutelné a výsledkem jednohlasné žádosti biskupů.

Dobře víme, že když Bergoglio hodlá dosáhnout nějakého cíle, neváhá použít síly, lží a úskoků. Události posledních synod toto prokázaly nad rámec pochybností, když byla postsynodální exhortace zhotovena ještě před samotným hlasováním o Instrumentum laboris.

V našem případě byl předurčeným cílem zákaz tradiční mše. Aprophasis, čili očividná výmluva musela spočívat v onom domnělém „instrumentálním používání Missale Romanum z roku 1962, které se stále více vyznačuje rostoucím odmítáním nejen liturgické reformy, ale i II. vatikánského koncilu“. [citace dopisu papeže Františka biskupům, který doprovází motu proprio Traditiones Custodes]

Ve vší upřímnosti, někdo by možná mohl z tohoto instrumentálního použití obvinit Kněžské bratrstvo sv. Pia X., jež má plné právo potvrzovat, co každý z nás dobře ví, tedy že bohoslužba sv. Pia V. je neslučitelná s pokonciliární eklesiologií a věroukou.

Ale Kněžského bratrstva sv. Pia X. se toto motu proprio nedotýká. Ono vždy soužilo mše dle misálu z roku 1962 na základě nezadatelného práva, jež Benedikt XVI. uznal a které nebylo ex nihilo vytvořeno až v roce 2007.

Každý diecézní kněz, který slouží mši v kostele jemu biskupem určeném a který se musí každý týden podrobit výslechu v podobě obvinění ze strany horlivých progresivních katolíků jen proto, že si dovolil před podáním přijímání odříkat Confiteor, velmi dobře ví, že si nesmí dovolit špatně mluvit o Novus ordo nebo II. Vatikánu, protože hned při první slabice by byl okamžitě předvolán na kurii a odvelen do co nejodlehlejší farnosti v horách.

Toto mlčení, jež je vždy bolestivé a všemi téměř vždy vnímáno jako mnohem výmluvnější než mnoho slov, je cenou, kterou musí zaplatit za možnost sloužení mše svaté všech časů, aby věřící neobral o milosti, jež tato mše přináší Církvi a světu.

A vůbec nejabsurdnější je, že zatímco se beztrestně mluví o tom, že tradiční mše by měla být zakázána, protože je neslučitelná s eklesiologií II. Vatikána, jakmile my řekneme totéž – to je, že montiniánská mše je neslučitelná s katolickou eklesiologií – okamžitě se stáváme terčem zatracení a naše prohlášení je použito jako důkaz proti nám před revolučním tribunálem sv. Marty.

Zajímalo by mě, jaká to duchovní nemoc posledních pár dekád sužuje naše pastýře, že namísto milujících otců se z nich stávají krutí cenzoři svých kněží a byrokraté stojící neustále ve střehu, připraveni okamžitě sebrat všechna práva pomocí vydírání, které se ani nesnaží zastírat.

Toto ovzduší neustálého podezření ani trochu nepřispívá k vyrovnanosti mnohých dobrých kněží, když dobro, jež konají, je neustále pod mikroskopem funkcionářů, kteří považují věřící spojené s tradicí za nebezpečné a za jakousi otravnou složku, kterou lze nanejvýše tolerovat, pokud nebude příliš vybočovat z řady.

Ale jak je možné si vůbec představit církev, kde je dobro systematicky potlačováno a na ty, kteří jej konají, je pohlíženo s podezřením a jsou neustále udržování pod kontrolou?

Chápu tedy zhrození mnohých katolíků, věřících, a nemálo kněží, při pohledu na tohoto „pastýře, který místo aby ovečky své hladil, je zuřivě bije holí“. [citace biskupa A. Schneidera z rozhovoru, který poskytl časopisu The Remnant]

***

Nepochopení osobních svobod, jako by to byly nějaké milostivé ústupky ze strany státu, je vidět i ve veřejném životě, kde si stát nárokuje právo nám povolovat cestování, školní výuku, konání aktivit a výdělečnou činnost pouze za podmínky, že se člověk nechá naočkovat experimentálním genetickým sérem.

Takže podobně jako mimořádná forma je povolena za podmínky akceptování Koncilu a reformované bohoslužby, tak i v občanské sféře jsou práva občanům udělována pouze za podmínky akceptování pandemické demagogie, vakcinace a trasovacích systémů. Není překvapující, že v mnoha případech jsou to právě kněží a biskupové – a Bergoglio sám – kteří vyžadují po věřících očkování jako podmínku přístupu ke svátostem – tato perfektní synchronizace plánu z obou stran je přinejmenším znepokojivá.

Ale kde je tedy toto účelové používání římského misálu?

Neměli bychom spíše mluvit o účelovém použití misálu Pavla VI., který – parafrázujme Bergogliův vlastní výrok – je stále více charakterizován rostoucím odmítnutím nejen předkoncilní liturgické tradice, ale všech ekumenických koncilů předcházejících II. Vatikán?

Na druhou stranu, není to snad právě sám František, kdo považuje za hrozbu II. vatikánskému koncilu prostý fakt, že by mohla být sloužena bohoslužba, jež odmítá a zavrhuje všechny doktrinální deviace II. Vatikána?

Další nesrovnalosti
Nikdy dříve v historii Církve neměl žádný koncil či liturgická reforma za následek rozkol mezi tím, co bylo dříve a co nastalo potom!

Ještě nikdy za dva tisíce let se nestalo, aby římský pontifik úmyslně vytvořil ideologickou hranici mezi Církví, jež ho předcházela, a tou, jež měl sám spravovat, rušením a popíráním magisteria svých předchůdců!

Toto rozdělení na před a po se stalo posedlostí jak těch, kteří opatrně prosazovali omyly dvojsmyslnými výroky, stejně jako těch, kdo – se smělostí těch, co se už považují za vítěze – propagovali II. Vatikán jako „církevní rok 1789“ [počátek Francouzské revoluce], jako „prorockou“ a „revoluční“ událost.

Před 7. červencem 2007 se v reakci na rozšiřování tradičního ritu jistý dobře známý papežský ceremonář nechal slyšet, že „už není návratu“. Nicméně s Františkem je možné se před vyhlášení Summorum pontificum prostě vrátit (a jak!), pokud to slouží k zachování moci a k zabránění šíření dobra. Je to slogan, který se až hrůzostrašně podobá vzdechům pandemické frašky jako: „Už nikdy nic nebude jako dříve.“

Fratiškovo řešení rozkolu

Františkovo přiznání údajného rozkolu mezi věřícími stoupenci tradiční liturgie a těmi, kdo především jen ze zvyku či rezignace adoptovali liturgii reformovanou, vypovídá o mnohém.

Nehodlá tento rozkol vyřešit uznáním plných práv ritu, jenž je objektivně lepší než ritus montiniánský. Naopak právě proto, aby se ontologická nadřazenost bohoslužby sv. Pia V. nestala zřejmou a aby zabránil šíření kritiky reformovaného ritu a s ním spojené doktríny, prostě ji zakáže a označí za rozvratnou. Vykáže ji do indiánských rezervací, aby její šíření co nejvíce omezil a aby pokud možno úplně zmizela ve jménu dnešní kultury rušení (cancel culture), jejímž nešťastným předchůdcem je právě i tato koncilní revoluce.

Z neschopnosti tolerovat, že po konfrontaci s Vetus ordo a věčným katolickým magisteriem jsou Novus ordo a II. Vatikán neúprosně poraženy, plyne jediné možné řešení – zničit každou stopu Tradice. Poslat ji do jakési nostalgické skrýše nějakého nesnížitelného osmdesátníka nebo party excentriků. Anebo ji alespoň prezentovat jako ideologický manifest menšiny fundamentalistů.

Nakonec také výroba a prezentace mediální verze shodné se systémem, která se bude do kolečka opakovat za účelem indoktrinace davů, je stále se opakujícím prostředkem nejen ve sféře církevní, ale také ve veřejném životě a sféře politické.

Na základě zneklidňujících důkazů se tedy zdá, že hluboký stát (deep state) a hluboká církev (deep church) nejsou nic více nežli dvě paralelní koleje společně běžící do stejného cíle – nového světového řádu (New World Oder) se svým vlastním náboženstvím a prorokem.

Pravý důvod rozkolu

Ten rozkol samozřejmě existuje, ale nepramení u dobrých katolíků a kněží, kteří zůstávají věrni víře všech časů. Původ má spíše u těch, kteří zaměnili ortodoxii za herezi a svatou oběť za bratrskou hostinu.

Tento rozkol není nic nového. Vznikl v šedesátých letech dvacátého století, když „duch koncilu“, jímž byla otevřenost světu a mezináboženský dialog, nadělal z dvou tisíc let katolicismu paseku a v těle Církve způsobil revoluci, pronásledování a vyobcování těch nepoddajných.

Jenže tento rozkol, jehož bylo docíleno zavedením věroučného a liturgického zmatku do srdce Církve, se tenkrát ještě nezdál tak ohavným. Zatímco v dnešní úplné apostazi se paradoxně za rozkolníky považují už i ti, kteří prosí ne o zatracení II. Vatikána a Novus ordo, ale pouze o toleranci bohoslužby v mimořádné formě ve jménu kýženého mnohostranného pluralismu.

Příznačné je, že i v civilizovaném světě se protekcionismus menšin považuje za opodstatněný, pouze když slouží k rozboření tradiční společnosti, zatímco potřeba jakékoliv ochrany je ignorována, pokud se jedná o legitimní práva řádných občanů.

Teď už je jasné, že jediným cílem protekce menšin bylo oslabení většiny dobrých. Když se dnes už většina skládá z těch zvrácených, může být menšina dobrých nemilosrdně rozdrcena. Nedávné dějiny nepostrádají mnoho objasňujících precedentů v tomto směru.

Tyranická podstata Traditionis custodes
Dle mého názoru není v motu poprio až tak zneklidňujícím ten který samostatný bod, ale spíše jeho celkový nádech tyranie, provázený zásadní prolhaností argumentů uvedených k ospravedlnění konečného rozhodnutí.

Skandální je také zneužití moci autoritou, jež má své vlastní raison d’etre [důvod k existenci] ne v odpírání a omezování milostí, jež jsou věřícím skrze Církev dopřávány, ale naopak v podpoře těchto milostí. Ne v odnímání slávy božskému Majestátu pomocí ritu, který flirtuje s protestanty, ale naopak v dokonalém představení této slávy. Ne v zasévání věroučných a morálních omylů, ale naopak v jejich odsouzení a vymýcení.

Zde je opět paralela s děním v civilním světě jasně očividná: naši vládci svou moc zneužívají stejně jako naši preláti zaváděním norem a omezení, jež porušují základní principy práva.

Navíc jsou to právě ti, kdo jsou v pozici autority (světské a církevní), kdo se často těší pouhému de facto uznání vlastními podřízenými (občany a věřícími), i když způsob jakým se k moci dostali, porušil, když ne literu, tak přinejmenším ducha zákona.

Příklad Itálie – kde nezvolená vláda vydává zákony, jež ustanovují povinnost očkování a covidový pas, a takto porušují jak italskou ústavu, tak přirozená práva italského lidu – se podobá momentální situaci Církve, kde byl rezignovaný papež nahrazen vybraným (nebo alespoň uznávaným a podporovaným) sankt-gallenskou mafií a ultraprogresivním episkopátem. Je očividné, že se nacházíme v hluboké krizi autorit, světských i církevních. Uplatňují moc způsobem, jež působí proti zájmu těch, které mají za úkol chránit. A také především proti samotnému účelu své autority.

Analogie mezi hlubokým státem (deep state) a hlubokou církví (deep church)
Myslím, že je jasné, že světská společnost i Církev trpí stejnou rakovinou, jež napadla tu první Francouzskou revolucí a tu druhou Druhým vatikánským koncilem. V obou případech je zednářské smýšlení základem systematické demolice institucí a jejich nahrazování maketami, jež si sice zachovávají svůj venkovní vzhled, hierarchickou strukturu a schopnost vnucovat svou vůli, ale s cíli diametrálně se lišícími od těch původních.

Takže teď se občané a věřící nacházejí v situaci, kdy jsou nuceni k neposlušnosti vůči pozemským autoritám, aby mohli zůstat věrni autoritě božské, která vládne jak národům, tak i Církvi.

Je pak jasné, že „reakcionáři“ – to znamená ti, kdo odmítají perverzi autority a hodlají zůstat věrni Kristově Církvi a své zemi – se stávají disidenty a rozhodně nemohou být tolerováni. Takže musí být zdiskreditováni, postaveni mimo zákon, zastrašováni a zbaveni základních práv ve jménu „veřejného prospěchu“, kterýžto už dávno není skutečným bonum commune [společným dobrem], ale pravým opakem.

Ať už jsou označováni za propagátory konspiračních teorií, tradicionalismu či fundamentalismu, tito lidé jsou pozůstatkem světa, který (tyto globální síly) chtějí zničit. Jsou tudíž také hrozbou dosažení globálního plánu zrovna v klíčovém okamžiku jeho uskutečnění.

Toto je důvod, proč mocnáři reagují tak otevřeně, drze a násilně. Mají obavy, že více lidí prohlédne jejich podvody a že se spojí do organizovaného odporu, že proboří zeď mlčení a zuřivé cenzury médií.

Násilnost reakce autorit je tedy pochopitelná a měli bychom se připravit na silnou a odhodlanou opozici, zatímco si budeme nadále nárokovat práva, jež nám byla násilně a nezákonně odepřena.

Samozřejmě se nám může stát, že těchto práv nebudeme schopni plně využívat, když bez covidového pasu nebude možné cestovat nebo když nám biskup ve své diecézi zakáže sloužit mši svatou všech časů. Ale náš boj se zneužíváním autority stále může počítat s milostí, kterou nám Pán nepřestane udělovat – obzvláště s ctností statečnosti, jež je v době tyranie nepostradatelná.

Rozděl a panuj
Zatímco pozorujeme, že persekuce disidentů je dobře organizovaná a plánovaná, nemůžeme si nevšimnout, že opozice je naopak značně fragmentovaná. Bergoglio si je dobře vědom, že každé hnutí disentu je třeba umlčet především tvořením vnitřních rozporů a oddělením věřících od kněží.

Za každou cenu musí zabránit plodné a bratrské spolupráci mezi diecézním duchovenstvem, věřícími a instituty Ecclesia Dei, neboť ta by umožnila šíření povědomí o starodávném ritu, jakož i cenou pomoc v kněžské službě. Avšak to by znamenalo znormalizování tradiční mše v dennodenním životě věřících, a to je pro Františka nepřípustné.

Z tohoto důvodu jsou diecézní duchovní vydáni na milost svým představeným a instituty Ecclesia Dei zařazeny pod Kongregaci pro společnosti zasvěceného života, jakožto smutná předehra už zpečetěného osudu.

Nezapomínejme také na osud dříve prosperujících řeholních řádů, jež se provinily darem mnoha povolání, která se zrodila a byla pěstována právě díky té nenáviděné tradiční liturgii a věrnému zachovávání řehole.

A to je právě důvod, proč jisté způsoby trvání na ceremoniálním aspektu bohoslužeb představují riziko legitimizace komisařských opatření a nahrávají tím Bergogliovým taktikám.

I ve světském světě je tato taktika používána. Ti, kteří mají moc, podporují jisté excesy disentu právě proto, aby jej pak mohli marginalizovat a použít k legitimizaci ustanovení represivních opatření. Například u hnutí proti vakcinaci je vidět, jak snadné je zdiskreditovat legitimní odpor občanů tím, že se zdůrazňují výstřednosti a nesrovnalosti jen několika jedinců.

Je velmi snadné odsoudit pár rozrušených jedinců, kteří v záchvatu zlosti podpálili vakcinační středisko a tím zastínili miliony poctivých lidí, kteří se vrhli do ulic ve snaze zabránit cejchování lidí zdravotními pasy nebo ztrátě zaměstnání jen proto, že se nechtějí nechat očkovat.

Nezůstaňme izolovaní a dezorganizovaní
Je velmi důležité, abychom všichni zviditelnili náš vyrovnaný odpor a zajistili způsob, jak náš veřejný aktivismus společně koordinovat.

S potlačením Summorum pontificum jsme se rázem posunuli o dvacet let nazpět.

Toto Bergogliovo nešťastné rozhodnutí, zrušit motu proprio papeže Benedikta, je odsouzeno k neúprosné prohře, protože se dotýká samotné duše Církve, jejímž pontifikem a nejvyšším Knězem je Pán sám.

A není samozřejmostí, že by celý episkopát – jak s úlevou sledujeme v poledních dnech – byl ochoten se pasivně podvolit formám autoritářství, jež rozhodně nepřinášejí pokoj duším.

Kodex kanonického práva biskupům za určitých podmínek garantuje možnost udělit svým věřícím dispenzaci od specifických či univerzálních zákonů.

Krom toho, Boží lid dobře chápe podvratnou podstatu Traditionis custodes a sám se instinktivně zajímá, co je to, co progresivní hnutí vede k tak mohutnému odporu.

Nedivme se tedy, pokud si brzy začneme všímat nového přílivu věřících z běžného farního prostředí anebo i těch, kdo byli dosud Církvi vzdáleni a začnou si nacházet cestu ke kostelům, kde se slouží tradiční mše svatá.

Bude naší povinností, ať už jako Božích pastýřů či prostých věřících, prokázat svou neoblomnost a pokojný odboj proti tomuto zneužití moci. Kráčet cestou své vlastní malé Kalvárie s nadpřirozenou duchaplností, zatímco nás kněží nového náboženství a světští písaři budou zesměšňovat a označovat za fanatiky.

Bude to naše pokora, mlčenlivé obětování nespravedlností na nás spáchaných a příklad života dle vyznání, k němuž se hlásíme, kterými si vysloužíme triumf katolické mše a konverzi mnoha duší.

A nezapomeňme, že jelikož nám bylo mnoho dáno, mnoho se od nás bude očekávat.

Restitutio in integrum
„Zdali kdo z vás podá synu svému kámen, když ho jako otce bude prositi o chléb? Anebo jestli za rybu, zdali místo ryby dá jemu hada? Aneb bude-li ho prositi za vejce, zda podá jemu štíra?“ (Lk 11, 11).

Teď chápeme smysl těchto slov, když se s bolestí a muky v srdci zamyslíme nad cynismem otce, který nám dává kameny duchaprázdné liturgie, hady zkorumpované doktríny a štíra znehodnocené morálky. A který zašel tak daleko, že rozděluje Pánův lid na ty, kteří akceptují Novus ordo a ty, kteří chtějí zůstat věrni bohoslužbě našich otců, stejně jako veřejní činitelé proti sobě navzájem štvou očkované a neočkované.

Když náš Pán vešel do Jeruzaléma na hřbetu osla, zatímco mu dav na cestu prostíral své pláště, farizejové ho žádali: „Mistře, pokárej učeníky své!“ Pán jim odpověděl: „Pravím vám, budou-li tito mlčeti, kamení bude volati.“ (Lk 19, 39–40)

Šedesát let už kameny volají z našich kostelů, z nichž už dvakrát byla svatá oběť vyhnána.

Mramor oltářů, sloupy bazilik a klenby katedrál rovněž volají, protože tyto kameny, zasvěcené uctívání pravého Boha, jsou dnes opuštěny a zanedbány či zprofanovány odpornými rity, přeměněny na parkoviště a supermarkety, právě kvůli tomu Koncilu, který neustále hodláme obhajovat.

Volejme též my, kdož jsme živoucími kameny chrámu Páně. Volejme s důvěrou v Pána, aby propůjčil hlas těm svým učedníkům, kteří jsou dnes němí. A aby tato nesnesitelná krádež, za niž jsou zodpovědni správci Božích vinic, byla napravena.

Avšak aby tato krádež mohla být napravena, musíme prokázat, že jsme těchto ukradených pokladů hodni. Pojďme se o to pokusit tak, že budeme sami žít co nejsvatěji a že budeme příkladem ctností, modlitby a častého příjímání svátostí.

A nezapomeňme, že stále jsou stovky dobrých kněží, kteří nadále chápou význam posvátného pomazání, jímž byli učiněni následovníky Kristovými a rozsévači Božích tajemství.

Pán se na naše oltáře ráčí snést, i když jsou umístěny třeba ve sklepích čí podkrovích.

Contrariis quibus libet minime obstantibus.

+ Carlo Maria Viganò, Arcibiskup
28. července 2021
Ss. Nazarii et Celsi Martyrum,
Victoris I Papae et Martyris ac
Innocentii I Papae et Confessoris

7-krát NE čtením v národních jazycích

Úvaha nad (ne)vhodností předčítání epištoly a evangelia v národních jazycích během tradiční mše svaté.

S hojnějším sloužením tradiční mše svaté na našem území se čím dál více setkáváme s tím, že celebrant nečte epištolu a evangelium latinsky, jak jsou uvedeny v misálu, ale na místo toho v národním jazyce (češtině) z nějakého jiného zdroje (Schallerův překlad misálu, lekcionář k Novus ordo, některé vydání Písma svatého, …). Tato praxe se objevuje jak u kněží příslušejících k některým společnostem sloužícím výhradně tradiční mši sv. (u nás zejm. FSSPX a FSSP), tak u kněží z Novus ordo struktur, diecézních i řádových.

V následujících řádcích se pokusíme vysvětlit, proč je tato praxe v našich poměrech nevhodná a kněží by se jí měli vyhýbat. Začneme nejdříve obecně, poté se zaměříme na konkrétní a i zcela praktické aspekty. Nebudeme však opakovat důvody pro latinský liturgický jazyk jako takový. Na to téma již bylo napsáno mnoho a předpokládáme, že čtenář těchto řádků je v této souvislosti dostatečně poučen, a zároveň obeznámen s neblahou historií, jakou oficiální katolická liturgie prodělala v druhé polovině 20. století. Článek tedy není určen pro někoho, kdo v Novus ordo nebo obecně ve mši sv. sloužené v národních jazycích nevidí problém a tradiční latinská mše sv. je pro něj jen alternativním a rovnocenným vyjádřením téhož.

NORMÁLNÍ PRAXE

Normální je mši sv. římského ritu číst tak, jak je uvedena v římském misálu, tedy latinsky. Pokud Církev někdy za nějakých okolností dovolila číst čtení v národních jazycích, jednalo se o uchýlení od běžné praxe, výjimku na základě udělené dispense nebo privilegia.

Takováto výjimka je sama o sobě nežádoucí a připuštěna bývá pouze za předpokladu, že dobro, které z ní vznikne (nebo se doufá, že vznikne), převáží nad nedokonalostí, kterou inherentně obsahuje. Jelikož jednotný liturgický jazyk římského ritu je velikým dobrem, které bylo Církví důrazně hájeno (zejména proti útokům ze stran protestantů a dalších heretiků), nestačí pro jeho narušení důvody nepatrné (např. osobní vkus té které osoby nebo skupiny osob), ale musí se jednat o důvody skutečně vážné, za jaké třeba pokládat např. získání pohanských národů pro katolickou víru či zamezení rodícího se schismatu.[1]

V tomto duchu r. 1080 odpovídá papež sv. Řehoř VII. knížeti Vratislavovi na jeho žádost o povolení bohoslužeb ve slovanském jazyce, když ho vyzývá, aby „ke cti všemohoucího Boha této opovážlivé pošetilosti všemi silami odporoval“, a zároveň vysvětluje, že ve Vratislavově zemi „je už křesťanství dostatečně upevněno, než aby tam Církev musela trpět, co se příčí jejím kánonům a co je ochotna připouštět vždy tak dlouho, pokud je to kde při slabých počátcích křesťanské víry účelno“.

NÁRODNÍ JAZYKY V LATINSKÉ LITURGII V ČESKOSLOVENSKU

V českých zemích byly již v druhé polovině 19. století mezi liberálními katolíky patrné tendence k oddělení se od Říma a založení národní církve.[2] „Jen národní církev má budoucnost. Duchovenstvo chceme národní. Celibát, věc nepřirozená, budiž zrušen. Na místo církevní latiny budiž zaveden při bohoslužbách národní jazyk.“ Tak píší katolíci 3. ledna 1870 svému biskupu v tzv. Vodňanské resoluci.[3]

Po vzniku Československa a založení Církve československé (nazývající se od r. 1971 Církví československou husitskou), žádali českoslovenští biskupové Svatý stolec o ústupky ve věci užívání latinského jazyka při udělování svátostí a konání bohoslužeb. Této žádosti bylo částečně vyhověno za pontifikátu Benedikta XV. dekretem Kongregace ritů z 21. května 1920. Jím bylo na území Československa mimo jiné povoleno, aby ve zpívané mši sv. byly epištola a evangelium zpívány dvakrát – nejdříve latinsky, a poté v národním jazyce, a to i tehdy, nenásleduje-li kázání.[4]

V 60. letech po II. vatikánském koncilu se přistoupilo k úpravám tradiční mše sv. včetně rozsáhlé aplikace národních jazyků. Provizorně bylo pro mešní liturgii schváleno užívání textu Schallerova misálu, nejrozšířenějšího českého překladu Římského misálu, než by byl zpracován překlad nový, oficiální. K tomu však již nedošlo, neboť vydáním Misálu Pavla VI. a zavedením Novus ordo byla tradičnímu římskému ritu i s jeho výběrem liturgických čtení zasazena, jak se tenkrát zdálo, definitivní rána.

Od dekretu z r. 1920 již uplynulo celé století, a tak, aniž bychom tehdejším biskupům a Svatému stolci upírali upřímnou snahu a ctnostné úmysly, můžeme celkem jasně zhodnotit, kam podobný přístup nakonec vedl nejen u nás, ale v celé Církvi – ke konstituci Sacrosanctum concilium, potlačení tradičního římského ritu, zavedení Novus ordo, klaunským, rockovým, dětským a dalším mším, ministrantkám, laickým udělovatelům sv. přijímání atd. – jednoduše k degradaci a profanaci liturgie.

Netvrdíme samozřejmě, že všechny tyto pohromy vyplývají přímo z požadavku na zavádění národních jazyků. Vyrůstají však ze společného kořene chybně pojaté, a následně silně prosazované tzv. „aktivní účasti věřících“ a snahy o tzv. „větší srozumitelnost“ liturgie.[5] S ohledem zpět se tak jako prozíravější jeví jednání papežů předchozích, kteří trvali na striktním dodržování církevní latiny, jakožto posvátného dědictví a hrázi proti bludům.[6]

SOUČASNÁ LEGISLATIVA

V motu proprio Summorum Pontificum Benedikta XVI. z r. 2007 se uvádí, že ve mši sv. mohou být čtení přednášena i v národním jazyce, užije-li se textů vydaných se souhlasem Apoštolské stolice. Na toto dovolení se zřejmě odvolávají ti kněží, kteří tak dnes běžně postupují.[7] O důvodech dovolení se v dokumentu nemluví. Vzhledem k paradigmatu, v jakém byl publikován (řádná forma vs. mimořádná forma), je odvolávání se na něj celkově problematické.

Instrukce Universae Ecclesiae z r. 2011 upřesňuje, že úplně vynechat latinská čtení a číst pouze v národních jazycích je povoleno jen ve čtených mších. Při zpívaných mších musí případnému přednesu v národním jazyce předcházet verze latinská. Přesto se tu a tam u nás i v zahraničí setkáváme s tím, že celebrant ve zpívané mši latinskou verzi zcela vynechá. Takový postup je však nelegální i z pohledu dnešních, dosti volných předpisů.

7 DŮVODŮ PROTI ČTENÍM V NÁRODNÍCH JAZYCÍCH

  1. NIKDO TO NECHCE

Hájí-li se něčím odklon od ideálu či dokonce předpisů v liturgii, pak tzv. „pastoračními důvody“, ať už znamenají cokoliv. Mohli bychom to shrnout zlidovělým spojením „lidi to chtěj“ s nevyřčeným dodatkem, „tak jim to dáme, aby nebrblali“.

Vynechejme úplně diskusi o tom, byl-li by takovýto postup vhodný, i kdyby premisa „lidi to chtěj“ byla splněna. Ve věci čtení v češtině dnes totiž splněna není.

Nelze samozřejmě zcela vyloučit, že se tu a tam najdou někteří věřící, kteří čtení v národních jazycích požadují. Rozhodně však netvoří významnou nebo dokonce majoritní skupinu. Mezi účastníky tradiční mše sv. budeme těžko hledat osoby, které by latina obtěžovala. Komu dnes latina vadí, nechodí na tradiční mši svatou. Naopak existuje nemalá skupina osob, kterým jsou čtení v národních jazycích protivná.[8] Pak už zbývají jen ti, kterým je lhostejné, čte-li se latinsky nebo jinak.

Ve skutečnosti čtení v národních jazycích nechtějí věřící, ale spíše kněží, kteří následně věřícím „pro jejich dobro“ nutí něco, co se nesrovnává s duchem Církve a římské liturgie. Nápadně to připomíná postup tzv. liturgické obnovy ve 20. století, jejímž vyvrcholením bylo zavedení Novus ordo, kdy se postupně s odvoláváním na pastorační důvody, potřeby a žádosti věřících zavádělo něco, co upřímně věřící katolíci (na rozdíl od liberálů) nikdy nežádali.

Dochází až k absurdním situacím: Jeden kněz sloužil mši sv. za účasti dalších dvou lidí. Vzhledem k přítomnosti věřících se rozhodl číst čtení a evangelium v němčině. Po mši sv. shledal, že knížky, které věřící drží v rukou a z kterých si četli při mši sv., jsou příruční verze jednojazyčného latinského misálu. Jiný kněz při tradičně-katolické akci odmítl vyhovět žádosti věřících číst lekce latinsky, přestože se mezi účastníky nenacházel ani jediný, který by čtení v češtině hodnotil kladně.

  1. PŘEKLAD PRO OSOBNÍ POTŘEBU NENÍ OBTÍŽNÉ SI OPATŘIT

Přednášení některých částí liturgie včetně čtení z Písma sv. v jazyku věřícím srozumitelnému se snad dalo obhajovat v dobách, kdy většina posluchačů byla negramotná, knihy byly drahé a nedostupné apod. Dnes nic takového neplatí.

Číst umí prakticky každý. Kdo jen trochu chce, může si překlad biblických, a dokonce i ostatních liturgických textů snadno opatřit. Překlad celého misálu a i Písma sv. s katolickými poznámkami může mít u sebe 24h denně každý, kdo disponuje jen trochu novějším mobilním telefonem nebo přístupem k internetu. Není obtížné opatřit si i knižní vydání.

Záleží-li knězi nějak zásadně na tom, aby každý věřící měl překlad při ruce, není v dobách PC, tiskáren, kopírek a internetu problém ho za nedlouhou dobu opatřit, namnožit a rozdat.  To by snad mohlo být vhodným řešením i při sloužení tradiční mše sv. ve farnostech, kde se ještě donedávna užívalo Novus ordo a celebrant se obává, že by zbytečně odrazoval věřící, mezi nimiž je dosud vůči latině značný odpor.

  1. ČTENÍ Z PÍSMA SV. BEZ VÝKLADU JE NEBEZPEČNÉ

Pouhé čtení z Písma sv. je věřícím často nikoliv k užitku, ale ke škodě, jak sdostatek dokazují dějiny Církve a její předpisy ohledně vydávání jeho překladů. Ne nadarmo v nich Církev požaduje přidání vysvětlivek, které však chybí, čte-li se ve mši svaté. Argumenty, pro které Církev zakazuje vydávání překladů bez katolických poznámek, se tedy plně uplatňují i zde.

Pokud po čteních následuje kázání, které úryvky vysvětluje, není důvod (mimo malichernosti drobné časové úspory) číst česky přímo ve mši svaté. Může se tak učinit na začátku kázání. Je to i vhodnější vzhledem k snadnějšímu navázání myšlenek.

Představa, že prostým čtením Písma sv. bez náležitého výkladu se věřící nějak poučují, je mylná a zavání protestantismem. Tato zásada se silně uplatňuje ve strukturách Novus ordo, a nelze se proto divit, že kněží takto vychovaní, ji v sobě při vší dobré vůli mají stále zakořeněnou.

  1. MŠE SVATÁ NESLOUŽÍ K POUČENÍ VĚŘÍCÍCH

Celá nejsvětější oběť mše svaté je Boho-službou, a vede tedy primárně k uctění Pána Boha, následně k posvěcení věřících, nikoliv k jejich poučení. K tomu jsou vhodnější katecheze, kázání, přednášky apod.

Chanting of the epistleProto i ty části mše sv., které v sobě jistý poučný prvek obsahují, jsou přesto primárně zaměřeny k bohopoctě. Je to patrné i z postoje kněze (případně podjáhna či jáhna), který nečte epištolu a evangelium obrácen směrem k shromáždění věřících. Po přečtení evangelia navíc říká „per evangelica dicta deleantur nostra delicta“, tedy „slovy evangelia ať jsou zahlazena naše provinění“, nikoliv „slovy evangelia ať jsme poučeni“ nebo něco podobného. [9] Proto nejen při ostatních částech mešní liturgie, ale také při čteních odpovídá lépe jejich účelu užití posvátného liturgického jazyka.

Jsou-li prostým čtením epištoly a evangelia v národním jazyce věřící zvlášť poučováni, proč ne také čtením ostatních liturgických textů (stupňových modliteb, kolekt, sekvencí atd.)? Je nasnadě, že odsud je již jen krok ke kompletnímu čtení mše sv. (alespoň mše katechumenů) v národních jazycích. Liturgický debakl 2. poloviny 20. století to jasně dokázal i empiricky.

  1. ZVUKOVÁ NESROZUMITELNOST A Z NÍ PLYNOUCÍ LITURGICKÉ EXCESY

Nezřídka se stává (v závislosti na umístění oltáře a jeho vzdálenosti od věřících), že knězi, který čte u oltáře epištolu a evangelium v národním jazyce, nemůže věřící ani rozumět nebo jen stěží. Užití národní řeči pak samozřejmě postrádá jakýkoliv smysl.

Někteří kněží si výše uvedený problém uvědomují, ale namísto toho, aby na čtení v národním jazyku rezignovali, vyhánějí čerta ďáblem a implementují svévolně do mešní liturgie vlastní postupy. Například se při čtení epištoly i evangelia otočí k oltáři zády a předčítají hlasitě čelem k lidu. Další od oltáře úplně odcházejí a čtou na jiném místě, např. u ambonu. Konečně jsou i tací, kteří vezmou do ruky mikrofon nebo ho připevní k oltáři.

Společně s tím se lze setkat také s jakousi novusordizací tradiční liturgie, kdy kněz nečte česky jen vlastní text epištoly a evangelia, ale i titul (např. „Čtení z listu sv. apoštola Pavla k Římanům.“). Vrchol zmatku nastává, začne-li kněz v češtině slovy „Pán s vámi!“ i dialog s ministrantem před evangeliem. Zmatení ministranti a věřící často neví, jak mají reagovat. Pravidelní návštěvníci Novus ordo by jistě sborově odpověděli „I s tebou!“. Mezi účastníky tradiční liturgie se vměšují ještě odpovědi „I s duchem tvým!“, někteří nehledě na jazyk, kterým začal celebrant, odpovídají prostě a správně „Et cum spiritu tuo!“.[10]

Výše popsané odchylky od liturgických předpisů ilustrují, k čemu užívání národního jazyka svádí – improvizaci až svévoli. Kdybychom nebyli poučeni zkušeností posledních desetiletí, měli bychom alespoň výmluvu, že jsme to nevěděli dopředu.

  1. ABSENCE VHODNÉHO OFICIÁLNÍHO PŘEKLADU

Jak bylo řečeno výše, neexistuje český oficiální liturgický překlad všech čtení, která tradiční římský misál obsahuje. Tento problém následně různí kněží řeší různými způsoby, a naskýtá se tak další příležitost k improvizacím a zlořádům.

Někteří se pokoušejí odpovídající čtení nalézt v lekcionářích určených k Novus ordo. To se ne vždy podaří. Když ano, pořád se nejedná o překlad latinského textu, který se nachází v římském misálu, a jeho kvalita je navíc dosti diskutabilní (zmiňme notoricky známé latinské „pro multis“, znamenající „za mnohé“, a český překlad „za všechny“).

Jiní sahají po některém starším vydání překladu římského misálu pro lid. Na výběr jsou v zásadě 3 varianty: překlad Schallerův, Střížův nebo Švédův. Jak jsme uvedli výše, k liturgickému užívání z nich byl svého času provizorně schválen překlad Schallerův, který je však dnes z jazykového hlediska dosti zastaralý a mnohým lidem při předčítání až nesrozumitelný. Aby tento nedostatek napravili, snaží se někteří kreativci Schallerův překlad na svou pěst (někdy i „v přímém přenosu“) upravovat do dnešnímu člověku srozumitelnější češtiny.

Pomineme-li varianty vlastnoručně sestavených překladů vytištěných doma v tiskárně, zbývá pak ještě možnost čtení z některého vydání Písma svatého. Nastávají však také problémy. Čtení v misálu nebývají vždy vybírána jako úryvky souvislé, ale obsahují pasáže nacházející se na různých místech, případně vynechávající některý verš. Liturgická čtení obsahují navíc ještě úvodní slova („In illo tempore…“, „In diebus illis…“, „Fratres…“, atd.), která v Písmu svatém na daném místě nenalezneme a na která v liturgii teprve vlastní biblický text navazuje. Moderní překlady Písma sv. pořizované z řeckého textu a nikoliv z Vulgaty navíc neodpovídají textu Římského misálu. Poslední české překlady z Vulgaty pak trpí stejnou vadou jako Schallerův překlad, totiž jazykovou zastaralostí.[11]

  1. STŘÍDÁNÍ LATINY S NÁRODNÍM JAZYKEM JE NEESTETICKÉ

Katolická mše sv. je též mistrně sestaveným uměleckým dílem. Její ladnost a plynulost je násilnou implementací zcela cizorodého prvku poškozena. Přechod z latiny do češtiny a zpět v rámci jedné liturgické akce „bije do uší“, vytrhuje kněze i věřící z usebrání a působí jako „pěst na oko“. Celkový estetický dojem je tak bez vážného důvodu narušen.

Podobně neesteticky, i když v jiném smyslu, působí i potřeba dalších knih na oltáři nebo v jeho blízkosti, z kterých kněz čtení v národních jazycích předčítá. U menších oltářů na ně nebývá dosti místa, ministrant má problém s jejich přenášením spolu s misálem, kněží je často pokládají přímo na oltářní plátna, kam ale rozhodně nepatří.

ZÁVĚR

Nechceme nijak tvrdit, že by za čteními v národních jazycích byla vždy zlá vůle. V drtivé většině kněží jistě jednají z upřímné snahy o dobro jim svěřených duší, spíše než z vlastní libůstky.

Účelem dosud řečeného je dát podnět k novému promyšlení celé záležitosti, abychom z pouhé setrvačnosti neopakovali chyby minulosti. Tradiční mše svatá je dosud záležitostí minoritní a na většině míst obrazně řečeno povstává z trosek. Snažíme-li se na těchto troskách opět vystavět krásnou stavbu, byla by zbytečná škoda obnovovat i ošklivé nánosy, které se na ni nabalovaly těsně před tím, než byla zbořena.

Pavel Augustin


[1] I po Tridentském koncilu Církev tu a tam z misijních důvodů užívání národních jazyků při mši sv. v omezené míře dovolovala nebo alespoň trpěla.

[2] Jednalo se zároveň o otázku politickou, totiž odpor vůči Rakousku. Na církevním poli to bylo provázeno opozicí vůči Syllabu Pia IX. a zejm. vůči chystanému projednávání papežské neomylnosti na 1. vatikánském koncilu. Byly to právě čeští biskupové, kteří na koncilu tvořili jádro opozice. Nestavěli se ani tak proti věroučné podstatě věty, ale obávali se společenských následků, které by deklarace dogmatu o neomylnosti mohla způsobit.

[3] Viz Josef Kubalík: Papežská neomylnost a její ohlasy v zemích slovanských, zvláště českých, 1947, str. 135.

[4] Celý text dekretu lze nalézt v ČKD, r. 1920, číslo 5+6, str. 174–176.

[5] Anglicky mluvícím čtenářům s hlubším zájmem o toto téma doporučujeme téměř 100dílnou sérii s názvem Dialogue Mass vycházející na stránkách www.traditioninaction.com. Autor Dr. Carol Byrne v ní vyčerpávajícím způsobem popisuje historii tzv. Liturgického hnutí, nezdravé principy, na kterých stálo, a zásadní vliv, jaký mělo (ideově i personálně) již od pontifikátu sv. Pia X. (1903–1914) při tvorbě oficiálních církevních dokumentů týkajících se katolické liturgie.

[6] Ještě v r. 1851, a poté znovu r. 1857 Svatý stolec výslovně zakázal i distribuci překladů římského misálu, byť by měly sloužit laikům k účasti na liturgii. Tento postoj se změnil v r. 1877, kdy bylo pořizování překladů misálu a jejich užívání laiky povoleno za dohledu místních biskupů.

[7] Jiní by se možná hájili též zavedeným zvykem.

[8] Ve větších městech navíc bohoslužby často navštěvují i cizinci, pro které je daný národní jazyk často úplně nesrozumitelný.

[9] Pro přesnost je třeba dodat, že ačkoliv i při asistované mši sv. bývá běžnou praxí zpívat evangelium směrem k severu, tedy kolmo k pohledu věřících v lavicích, Ritus celebrandi Missam praví, že evangelní průvod jde „ad locum Evangelii contra Altare versus populum“, tedy „na místo evangelní proti oltáři čelem k lidu“. Podobně se evangelium čelem k lidu, i když ne na epištolní straně, čte v byzantském ritu. Že tento postoj však nevyjadřuje primárně poučování věřících, nýbrž spíše posvěcování, je patrné z toho, co celebrant po přečtení a políbení knihy říká, totiž „per evangelica dicta deleantur nostra delicta“.

[10] Rozhodne-li se kněz číst epištolu a evangelium v národním jazyce, týká se to jen vlastního textu. Vše ostatní („Lectio epistolae/libri…“, „Deo gratias!“, „Dominus vobiscum!“, „Et cum spiritu tuo!“, „Sequentia/Initium sancti Evangelii secundum…“, „Gloria tibi Domine!“, „Laus tibi Christe!“, „Per evangelica dicta…“) má být pronášeno i nadále latinsky.

[11] M. Schaller sám při sestavování překladu Římského misálu tyto překlady (zejm. Sýkorův pro Nový zákon) přebíral.

Vysvětlení úcty k Srdci Ježíšovu

Proč ctíme Srdce Páně? Jaké historické pozadí má současná úcta k Němu? Kdo byli a jsou jejími odpůrci, co namítají a proč se mýlí? O čem v souvislosti s touto úctou panují mezi bohoslovci spory? Na všechny tyto otázky odpovídá úryvek z věrouky českého jezuity Františka Žáka.

Některé pasáže tohoto textu jsme vybrali, uspořádali a vložili do kalendáře na rok 2013. Zde, neomezeni prostorem, přinášíme úryvek kompletní.

1. Jako celá přirozenost lidská v Kristu je hodna božské úcty, tak dlužno ji vzdávati každé její části. Důvod pro obojí úctu je týž. Celému člověčenství se klaníme, poněvadž je podstatně spojeno s božstvím; jednotlivé části člověčenství jsou spojeny s božstvím zrovna tak, i zasluhují téže úcty. Tak mrtvola Kristova v hrobě, krev prolitá, patero ran, hlava trním korunovaná byly a jsou dosud předmětem úcty latreutické.

V posledních stoletích nad jiné rozšířila se úcta k božskému Srdci Páně. Přirozenost Kristova je celistvý předmět úcty; jednotlivé části jeho člověčenství jsou částečné předměty úcty. Důvod neboli předmět formálný je týž: jsou spojeny s božstvím. Proč však vzdáváme některým částem člověčenství zvláštní úctu, když všecky jsou božské? Odpověď je na bíledni, poněvadž některé zvláštním způsobem navádějí nás k poznání a lásce Krista.

Člověčenství Kristovo není jen předmětem úcty, nýbrž také předmětem, jenž ukazuje, jaká a jak úcty hodna je osoba Kristova. Nic nemůže, vykládá sv. Tomáš, tak vzbuditi lásku a zbožnost, jako Bůh a věci božské. Ale zde na zemi Boha nevidíme. Zde potřebujeme nejen světla ze zjevení, abychom jej řádně ctili, nýbrž i něčeho smyslového, co by naši lásku a zbožnost budilo. Touto pomůckou je lidská přirozenost Kristova. Bůh se vtělil nejen proto, aby nám zjevil tajemství Boží, nýbrž i proto, aby nám je názorně před oči postavil. Sem náležejí tak řečená tajemství života Páně, jako jeho narození, utrpení, zmrtvýchvstání, v nichž podivuhodně zjevuje se láska, milosrdenství, spravedlnost, sláva a jiné vlastnosti Boží. Proto jsou od počátku církve předmětem úcty. Důvod, proč tyto události ze života zvlášť uctíváme, je, že obsahují zvláštní projevy (manifestace) Slova. Narození Slova obsahuje zajisté něco zvláštního, co v jiných chvílích života Páně se tak nejeví, na př. znamená zvlášť objevení se Boha na zemi v těle. Celistvý předmět úcty je tu zrozený Kristus, důvod úcty (předmět formálný) je jeho božství, předmět zvláštní pak narození jakožto zvláštní zjev, v němž se Slovo ukazuje, manifestuje. Tak poznáváme zajisté Krista dokonaleji a povzbuzováni jsme různými účinnými důvody k jeho lásce. — Zrovna tak některé části lidské přirozenosti Kristovy jsou s to, aby nás přivedly k lepšímu poznání a vroucnější lásce Bohočlověka. Hlava trním korunovaná, ruka probodnutá, bok kopím otevřený, oslavené rány mnoho nám vypravují a ještě mocněji svaté city probouzejí. Proto ctíme je zvlášť. Vynikající místo zaujímá tu zajisté nejsv. Srdce Páně.

2. Srdce Páně bylo vždy ctěno. Vždy uctívali je zbožní lidé jako místo zvláštní svatosti a lásky. Svatý Augustin se o něm zmiňuje, úryvky z toho, co o něm psal sv. Bernard a Bonaventura, čtou se v kněžských hodinkách, sv. František Saleský zvlášť je ctil.

Ale původ nynější úcty božského Srdce Páně Ježíšova dlužno hledati v soukromých zjeveních, daných sv. Marketě Marii Alacoque (r. 1690), řeholnici řádu Navštíveni Panny Marie v burgundském městě Paray-le-Monial ve Francii. Roku 1675 v oktávě svátku Božího Těla modlila se řečená jeptiška před nejsv. Svátostí, zakoušejíc převeliké útěchy nebeské. Žádala si, aby mohla Kristu za tolik milostí nějak se odvděčiti. Spasitel ukázav jí Srdce své, líčil ji nesmírnou jeho lásku k lidem a stěžoval si na jejich chladnost, ano i nevděčnost a potupy. Poté ji vyzval, aby se postarala, by pátek po oktávě Božího Těla byl zasvěcen zvlášť Srdci jeho; úctou tou má mu býti zadost učiněno za urážky v nejsv. Svátosti mu učiněné, a to zvláště přijímáním na usmířenou. Všem, kdo tak činiti budou, slíbil hojné milosti ze Srdce svého. Též odporučil úctu obrazu božského Srdce, slibuje za ni hojné dary nebeské. Sv. Markéta měla se takového úkolu za neschopnu, ale věrně snažila se všemi silami u řeholnic a jiných osob, s kterými se stýkala, aby je pohnula ke zvláštní úctě Srdce Páně, jak Spasitel si ji přál. Úcta ta narazila na mnohé překážky, zvláště jansenisté byli zapřisáhlými jejími nepřáteli, bojujíce proti ní všemi prostředky, i lživými a pomlouvačnými; avšak šířila se ustavičně. Po mnohých jednáních a šetřeních byla Římem 26. ledna 1765 na prosbu biskupů polských a některých jiných žadatelů povolena mše s hodinkami ke cti Srdce Páně. Dne 23. srpna 1856 byl Piem IX. svátek Srdce Páně ustanoven pro celou církev. Lev XIII. zasvětil r. 1900 Srdci Páně všechen okršlek zemský.

3. Jaký jest bohovědný základ této úcty? Snad soukromá ona zjevení? Nikoliv ! Ta byla jen prostředkem, jichž prozřetelnost Boží užila, aby na Srdce Páně upozornila. Církev nebéře soukromé zjevení za důvod k veřejné úctě. Důvod k takové úctě je vždy věroučný a mravoučný, t. j. musí vyplývati z kat. víry a odpovídati mravům církve. Bohovědný základ této úcty je týž, jako při všech svátcích a tajemstvích Páně: Předmětem úcty je celý Kristus, důvodem k ni božství jeho.

Než proč je ctěn zvláště ve svém božském Srdci? To si nyní vyložíme.

Bližším předmětem této úcty, t. j. předmětem, na který úcta se nejprve, bezprostředně a přímo vztahuje, je tělesné Srdce Páně, hypostasně se Slovem spojené, duší oživené. Této úcty bylo by schopno též mrtvé Srdce Pána Ježíše, když byl v hrobě, neboť i ono bylo s božstvím spojené. Ale v úctě naší uctíváme Srdce Páně živé, jež měl na zemi a má nyní v nebi. Někdy se béře slovo srdce obrazně pro lásku na př. „máš mé srdce“ znamená „máš mou lásku“. V úctě, o které je řeč, uctiváme skutečné Srdce Ježíšovo. To jde jasně z následujících důvodů.

Pán ježíš ukázal sv. Marketě své tělesné Srdce a o něm si přál, aby bylo ctěno. Polští biskupové žádajíce roku 1765 za schválení této úcty, praví výslovně, že nemíní srdce ve smyslu obrazném, nýbrž přirozeném jakožto nejvznešenější část těla Kristova. Kongregace schválila úctu, jak všude tenkráte se konala; ale tenkráte bylo všude ctěno tělesné Srdce Páně. Jansenisté vyčítali, že v úctě té uctivá se Srdce Páně oddělené od božství, kterážto pomluva byla od Pia VI. ovšem odmítnuta a zavržena, ukazuje však jasně, že jde o skutečné Srdce Ježíšovo. Při hodinkách na svátek Srdce Páně je řeč o Srdci kopím probodeném, o krvi a vodě, jež z něho vytékaly, Čímž pouze obrazné pojímání je vyloučeno. V listě, v kterém Pius IX. vyslovuje blahořečení sv. Markety, je řeč o lásce, kterou v nás probodené a krvácejicí Srdce Páně budí. Ostatně obraz: srdce znak lásky, při čemž srdce je zase jen obraz (nic skutečného), je nesmysl a nemožnost.

Bezprostředním předmětem, k němuž naše úcta se odnáší, je tedy tělesné Srdce Páně, s božstvím spojené a živé. Však otázka prve již nahozená, se vrací: Proč právě srdce? Jen proto, že je důležitým údem těla Páně? Zajisté nikoliv. Pravili jsme, že uctíváme některé části člověčenství Kristova zvlášť, poněvadž nám zvlášť něco božského zjevují, co v nás opět zvlášť probouzí lásku božskou. Tak jest i u Srdce Páně. Ctíme tělesné Srdce Páně, ale ctíme je jako odznak nekonečné lásky Kristovy, od lidí pohrdané a potupované. Důvody. Tak o svém Srdci mluvil Spasitel k sv. Marketě, totiž o jeho lásce k lidem a o urážkách jemu od lidí činěných. Žadatelé za schválení úcty vytkli právě tyto dvě okolnosti řkouce, že v této úctě má Srdce Páně býti ctěno jako plné lásky k lidem a jako od lidí uráženě. Plus VI. v listě ze dne 29. června 1781 k Scipiovi de Riccis píše, že v obraze Srdce ctíme nesmírnou lásku Spasitelovu k nám. Podobně čte se v hodinkách na svátek Srdce Páně.

Nyní máme úplný předmět (bližší) této úcty. Jest jím: Tělesné Srdce Páně jako odznak lásky Ježíšovy. Někteří udávají jej takto: Láska Ježíšova v tělesném Srdci Páně zobrazená (představená). Dle tohoto výměru láska je předmět hlavní, tělesné Srdce předmět druhotný (podřízený) této úcty. V této úctě neběží hlavně o to, aby část lidské přirozenosti Kristovy byla uctěna, nýbrž aby skrze ni uctěna byla láska Kristova k nám. Můžeme říci také takto: Tělesné Srdce Páně je předmět úcty (předmět materialný), láska, kterou nám zjevuje, je zřetel, s kterým se na ně díváme (předmět formálný). A cíl této úcty? Probouzeti skrze ni lásku ke Kristu a činiti mu zadost za urážky; toto odprošování a usmiřování není ovšem leč zvláštní projev lásky k Spasiteli.

Ještě lze se tázati, proč jako obraz lásky Páně k nám zvoleno je právě Srdce Ježíšovo. Odpověď je na bíledni. Na celém světě je srdce obrazem lásky. I Písmo dí: Dej mi, synu můj, srdce své (Přísl. 23, 26); smysl slov je: Dej mi lásku svou, miluj mne. Všeobecný zvyk, míti srdce za odznak lásky, má skutečný základ. Všecka mocnější hnutí vnitřní ozývají se v srdci, stupňujíce nebo uvolňujíce jeho tlukot. Proto má je lid za sídlo citů, jako lásky, hněvu, nenávisti a p. Nechť věda jmenuje jako jich ústředí jiné orgány, ve všeobecném mínění lidstva je jím srdce. Co má platnost o citech přirozených, přenáší se právem na hnutí nadpřirozené. V životopisech svatých čteme nejednou, že si ochlazovali prsa pro žár, který v nich láska Boží probudila. Při tom zvlněno bylo hlavně jich srdce. Proto klademe přirozený a nadpřirozený citový život Kristův, jemuž co do dokonalosti nebylo a nebude podobného, do jeho Srdce. Proto žádné srdce světa není tou měrou obrazem svaté lásky k Bohu a lidem, jako Srdce Ježíšovo. Sám Spasitel dí: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem (Mat, 11, 29), kterážto slova lze vzíti za všecky ctnosti vůbec.

Právem psali řečení polští biskupové: „Není tělesné a viditelné věci, již by bylo lze předložiti věřícím k uctívání důstojněji a prospěšněji a spravedlivěji, nežli nade vše líbezné a trpící Srdce. Není věci, jež by obsahovala a představovala vznešenější tajemství, žádná, jejíž pohled a vnímání je s to, aby vzbudila v srdcích věřících světější pocity. Žádná, jež lépe vyjadřuje nesmírnou lásku Ježíše Krista, Pána našeho, očím tělesným i duchu. Žádná, jež vhodněji vyvolává v naši mysli památku na všechna dobrodiní přemilého Spasitele. Žádná, která lépe představuje vniterné bolesti Kristovy, pro nás vytrpěné. To a mnohé jiné vidíme v přesvatém Srdci, jak bývá zobrazováno a k úctě předkládáno, nejen obsaženo a představeno, ale napsáno a vyryto a očím podáváno.“ Jestliže předmět je vznešený, je neméně vznešený i cíl, jenž záleží v lásce ke Kristu, v odprošení a zadostučinění za způsobené urážky. Církev úctu tu schvaluje, Pán Ježíš si ji přeje, spasitelný užitek, jejž všude přináší, ji odporučuje, a kdyby nebyla v pravdě dobrá, bezbožnost by proti ní nebrojila.

4. Byl spor mezi bohoslovci, co vlastně je bližší předmět úcty: Srdce anebo láska. Někteří pravili: Láska (Jungmann T. J.) t. j. srdce ve smyslu obrazném; tělesné srdce není při tom víc, nežli znak, který lásku znázorňuje; jiní praví: Srdce tělesné je vlastní předmět, láska je důvod k úctě jeho. Miles S J. praví, že bližší předmět naší úcty obsahuje dvojí věc spojenou: Srdce tělesně (předmět materialný) a lásku Kristovu (předmět formálný). Zdá se, že je tu namnoze spor o slova, neboť všichni uznávají, že předmětem je i Srdce i láska, a to Srdce, jež tuto lásku představuje, tedy Srdce s láskou spojené, a rovněž souhlasí, že se uctívá Srdce, poněvadž ono právě je obrazem lásky Ježíšovy.

Také jest spor, je-li oslovení (invokace): „Nejsvětější Srdce, smiluj se nad námi“ zosoběním (personifikací) čili nic. Když řeknu „láska chodí světem“, pojímám lásku jako osobu, zosobňuji ji (personifikuji). Jedni praví, že se tak děje při oslovení i se Srdcem, a dodávají, že toho nelze schvalovati, leda při citu mocně vzrušeném; jiní praví, že takového zosobnění lze užívali bez obavy a ohraničení. Nilles popírá, že v osloveních se Srdce pojímá osobně, jelikož se vždy přidává „Srdce Páně“, t. j. čí jest, čímž obrazné rčení mizí, jelikož Srdce a Kristus splynou v jedno. Jiní konečně luští věc takto. Ve vlastním smyslu dí se o Srdci, že má bolest, prolévá krev; v nevlastním, že chodí, jí a p. City a ctnosti, jež souvisejí s láskou, lze říci o Srdci, jelikož je spojeno se Slovem. Tak rčení „Srdce Ježíšovo miluje“ znamená: Ježíš miluje a tato jeho láska prýští se z jeho Srdce, anebo má své místo v něm a p. Lze správné říci: Srdce Páně je zdroj milostí, jež pro nás vymohl, i lze je oslovovati slovy: naděje naše, útočiště naše a pod. Rčení má vlastní význam, a jen slohově obsahuje obraz, na př. útočiště vlastně znamená místnost, ale užívati slova v přeneseném smyslu je tak obvyklé, že obrazu už ani neznamenáme. Když se řekne: „Srdce, zdroji moudrosti“, je tu schopnost rozumová řečena o orgánu, který ji nemá. To je ovšem rčení nevlastní, ale všude, i v Písmě užívané. Moudré srdce znamená v obecném životě srdce, které dovede s citem spojovati moudrou rozumnost, anebo srdce, které svou láskou, oddaností, věrností v rozumu vzbuzuje odpovídající myšlenky a zásady. Písmo užívá slova srdce pro celého vnitřního člověka; mluví o myšleni v srdci (2. Esdr. 5, 7.), o srdci opatrném (Přísl. 18, 15.), o srdci moudrém (Sir. 3, 32.), o srdci oslepeném (Mar. 6, 52.), o srdci bláznů, t. j. bláznivém (Is. 32, 4.) a j. Nelze mluviti o srdci počatém, narozeném, o matce Srdce Ježíšova, o církvi jako choti Srdce Páně a p., poněvadž je to nepřirozené. Než i tu jsou často různá rčení na místě, jež v obecně mluvě všeobecně se připouštějí. Řeknu-li za jistých okolností: „Srdce bez poskvrny počaté“, „to Srdce Marie nám zrodila“, každý rozumí ihned, že je tu část pro celek (pars pro toto), a že toho rčení bylo užito, poněvadž byla řeč o lásce, jejímž obrazem Srdce Páně je, o čistotě, která srdci se přičítá a p.

5. Poněvadž úcta ta je schválena, není dovoleno ji odsuzovati jako nemístnou a p. Ostatně nikdo, kdo vede jen trochu duchovní život, tak neučiní, jelikož zakouší denně, že nad Srdce Páně není nic světějšího, sladšího, útěchyplnějšího, požehnanějšího. Kdo nemá porozumění pro Srdce Páně, nemá ho zajisté pro Krista a jeho vnitřní život vůbec.

Největší odpůrci úcty k Srdci Páně byli v minulosti Jansenisté. Velikými odpůrci úcty k Srdci Páně dnes jsou pravoslavní Rusové. Stát trestá ctitele jeho vyhnanstvím. Uvádějí se důvody proti ní, ale jsou bezvýznamné. Odpor proti úctě patrně má jiný pramen. Námitky proti úctě božského Srdce Malinovskij vzal z Lebeděva, který proti ní napsal zvláštní spis. Lebeděv byl kdysi pravoslavným farářem v Praze; snad proto uvádí celou úctu také česky. Malinovskij některé jeho námitky vynechal a některé přiostřil.

Vynechal hned první jeho námitku. Lebeděv píše „Mluviti o úctě tělesného Srdce Ježíšova, když tohoto Srdce nikde na zemi není, jest prostě nemožno a nerozumno. Uctíváme ostatky svatých, celé tělo nebo části jeho, jen tehdy, když je máme.“ — Chápeme ovšem, proč Malinovskij hlavní námitku Lebeděvovu vynechal. Lebeděv patrně nectí ani Boha Otce, ani Krista, ani Ducha sv., ani Pannu Marii, ani sv. Josefa, poněvadž na zemi nemáme po nich ostatků. Či představuje si úctu božského Srdce Ježíšova jako úctu ostatků? Pak nemá psáti o věci, které ani za mák nerozumí.

Malinovskij vynechal také námitku Lebeděvovu, jejíž obsah je asi tento: úcta božského Srdce Páně je plod směru, kterým se béře katolická církev a který je jiný, nežli směr církve pravoslavné. Církev katolická holduje směru názornému, který se opírá o nižší vlohy člověka, zevní smysly, obraznost, cit. Pravoslavná církev stojí výše. Ona holduje směru, který se opírá o rozum. Katolická církev musí si představit lásku Kristovu v plamenném srdci, aby ji viděla; pravoslavné stačí mrtvý Kristus na kříži, neboť dovede myslit. Katolická církev podobna je nevyspělému dítku, pravoslavná církev vyspělému muži. Chápeme, proč Malinovskij vynechal také tento důvod. — Lebeděv podoben je uherskému Slováku, který znaje trochu maďarsky čísti, se domnívá, že je vyspělejší duchem nežli Pražská universita. Malinovskij vynechal též námitku proti apoštolátu modlitby.

Jiné námitky Malinovskij převzal, přiostřiv některé z nich. Uvedeme je. Lebeděv vidí nelepost v úctě, která týká se ne celého Krista, nýbrž jen části jeho, totiž Srdce. Stejně mohly by býti ctěny: bok, oči, uši, jazyk. Také zobrazovat Srdce Páně je prý nelepost. Stejně mohl by býti vymalován mozek sv. Augustina s podpisem: Hle, mozek jeho, uctívejte jej a pokloňujte se mu, neb ústa sv. Jana Zlatoústého s podpisem: hle, zlatoústé rty Janovy, líbejte je. — Odpověď: Nám zdá se opět nelepostí tato námitka. Proč uctíváme zvlášť Srdce Páně, bylo výše vyloženo. Přirovnání s mozkem sv. Augustina a ústy sv. Jana Zlat. se nehodí. Srdce Páně jest spojeno s božstvím. I mrtvé tělo Páně v hrobě bylo hodno božské úcty. Ostatně zobrazujeme i u svatých často jen hlavu, neb ostatky, jež po nich máme, na př. jazyk sv. Jana Nepom., a uctíváme v nich svaté Boží. Vyobrazovat božské Srdce Páně máme vážné důvody, vyobrazovat mozek sv. Augustina, jich nemáme. Přirovnání je patrně voleno na sesměšnění. Sesměšnit lze všecko. Pohané sesměšňovali Krista na kříži, dávajíce mu zvířecí hlavu.

Malinovskij přidává k námitce Lebeděvově, že uctívat Srdce Páně zavání nestorianismem a na něm se zakládá. Uvádí také kánon V. obecného sněmu, který stíhá klatbou toho, jenž by nectil Krista jako Slovo vtělené jedním pokloněním. — Odpověď: V této námitce je vášeň, všude čenichati kacířstvo. Nestorius odděloval, jak víme, Krista Boha a Krista člověka, neboť přijímal dvě osoby, božskou a lidskou. Úcta božského Srdce neodděluje božství od Srdce Páně, nýbrž spočívá právě na spojeni Srdce Páně s božstvím. Právě proto klaníme se božskému Srdci. že je božské. Proto mohly by býti uctívány i jiné části těla Páně, ruce, nohy, bok. Tak se konečně i děje. Či neuctíváme rány Páně? Pro úctu milosrdné lásky Boží hodí se však zvláště Srdce Ježíšovo, jak bylo svrchu vyloženo a každý uzná.

Malinovskij dí, že úcta Srdce Páně se nehodí, poněvadž nepředstavuje osobu, jedinečnost (individualnost), nýbrž něco všem živočichům společného. — Odpověď: Srdce Pána Ježíše jest jediné na zemi a na nebi, vzor pro všecka srdce, co jich bylo, jest a bude, představujíc též jedinou lásku jediné na světě osoby. Znázorňujeme je na obraze ranou v něm, trním a j. ne libovolně, nýbrž odznaky, které nám připomínají nesmírnou lásku Boží a její dílo. Jen ať Malinovskij trochu přemýšlí. Vždyť dle Lebeděva náleží k církvi, která opírajíc se o rozum, má vyspělost zralého muže!

Namítá: Církevní odznak (symbol) lásky Boží je křiž; nemáme ani potřebí, ani práva nahražovati jej jiným znakem. — Odpověď: Po staletí nesměl býti Kristus představován křížem nebo na kříži, jednak k vůli pohanům, již se horšili, jednak k vůli křesťanům, kteří se vydávali tím v nebezpečí. Odznakem Pána Ježíše byla ryba (ichthys), dobrý pastýř a j. Když nadešla svoboda, nabyl kříž, a to právem, všeobecné úcty a má ji dosud. Jako kříž kdysi nebyl odznakem (symbolem) Krista, tak by zase jím býti nemusil. Ale on jim zajisté zůstane. Zdaliž v pravoslavné církvi jest jím vice nežli v katolické? Nikterakž. Stačí projíti krajinu pravoslavnou a katolickou, aby se každý přesvědčil. Tam samé obrazy svatých, zde samé kříže. I v kostelích je to patrno. V katolickém chrámě první místo zaujímá kříž, v pravoslavném ikonostaz (předoltářní stěna) s obrazy svatých. Pravoslavní nedělají ani kříž, když se křižují, nýbrž nějaký čtvertúhelník. Kde jest více pobožnosti ke kříži, jako křížová cesta a p., v katolické církvi nebo v pravo-slavné? V církvi katolické je věru kříž ctěn a utrpení Páně na kříži pilně rozjímáno. To, co máme my, pravoslavná církev teprve si tvoří. Ale bude-li míti tak málo porozumění pro duševní život Páně, jaké ukazuje povedený Lebeděv a bojovný Malinovskij, půjde to zvolna. Úcta Srdce Páně je důkazem, jak život duchovní v katolické církvi se prohlubuje.

Lebeděv namítá, že katolická církev dává soukromým zjevením význam Božího zjevení. Malinovskij to opakuje toliko v neurčitých, dvojsmyslných slovech. — Odpověď jest výše. Lebeděv napsal tak zajisté z nevědomosti. Lebeděv vytýká úctě nejsvětější Svátosti v katolické církvi hrubou smyslovost neboli citovost. Snad si tuto úctu představuje tak, jako angličanka, jež přišedši poprvé do katolického chrámu se domnívala, že lid se klaní svíčkám na oltáři.

Odpor pravoslavné církve k úctě Srdce Páně zaráží. Bezděky se tážeme: Chápe-li Krista? Má-li v pravdě vniternou zbožnost, která s porozuměním hrouží se v tajemství jeho osoby a života? Není-li jednak příliš zevní, jednak nakažena tu protestantismem, tu jansenismem?


Převzato z: P. František Žák T. J.: Soustavná katolická věrouka pro lid, díl 2., str. 278n. Vydáno s církevním schválením r. 1917 a 1920 v Praze.

Modlitba za nového papeže

Ve středu 13. 3. 2013 v 19.07 oznámil bílý kouř z komína Sixtinské kaple, že byl zvolen nový papež Církve svaté.

Mnozí, aniž by věděli, kdo jím je, propukli v okamžitý jásot a nadšení.

Jiní s napětím vyčkávali, zdali ten, kdo se měl za několik desítek minut objevit v lodžii baziliky sv. Petra, povede Církev vstříc modernímu světu a ideálům francouzské revoluce, nebo naopak k apoštolské tradici a uchování pokladu víry zjeveného samotným Bohem.
Zdali se bude chtít zalíbit světu a lidem, nebo naopak Bohu, protože, jak víme, dvěma pánům nelze sloužit.
Zdali bude „vstřícný“ k falešným náboženstvím, nebo naopak bude hlásat nepopulární pravdu, že spásy lze dojít jedině skrze Ježíše Krista a Jím založenou Jednu Svatou Apoštolskou Katolickou Církev.
Zdali v katolické bohoslužbě bude prosazovat profanaci, lidovost a důraz na společenství, nebo naopak sakralitu, zbožnost a důraz na Boha.
Zdali kardinálové vybrali papeže z Boží vůle nebo naopak z Božího dopuštění.

Už první slova nového papeže Františka naznačila, jestli vnese do světa více Boha, nebo do Církve více světa. Namísto katolického pozdravu, k jehož používání nabádá každý dobrý katechismus, pronesl shromážděným věřícím slova buona sera, tedy dobrý večer. Když se s věřícími chtěl pomodlit, nerozhodl se pro jazyk Církve – posvátnou a vznešenou latinu, mateřský jazyk všech katolíků po celém světě, nýbrž pro světskou italštinu. Nemluvil o sobě jako o papeži, ale zásadně jako o biskupovi – znamená to, že bude prosazovat kolegialitu, tj. umenšení a relativisaci papežského primátu?

To jsou první dojmy pozorovatele z České republiky. Co však píší o novém papeži lidé z jeho diecéze? Citujme jistého Antonia:

„Žiji v Buenos Aires. Bergoglio tuto arcidiecézi zničil, pronásledoval jednoho každého pravověrného kněze. Pohrdá sakralitou (posvátností), a de facto zakázal uvedení Summorum Pontificum v praxi. Je to naprostý nepřítel Tradice. … Jeho zvolení je nejspíš velkým Božím trestem pro nás všechny.” (http://cathcon.blogspot.cz/)

Argentinský žurnalista Marcelo Gonzáles uvedl:

„Jorge Mario Bergoglio je … zapřísáhlým odpůrcem tradiční mše svaté… Pronásledoval každého kněze, který projevil snahu nosit kleriku, kázal s rozhodností, nebo se prostě jen zajímal o Summorum Pontificum (motu proprio Benedikta XVI., pozn. red.). … Nevynechal žádnou příležitost propůjčit svou katedrálu protestantům, muslimům, židům a dokonce fanatickým skupinám ve jménu zbytečného mezináboženského dialogu…“ (http://rorate-caeli.blogspot.com/2013/03/the-horror-buenos-aires-journalist.html)

Vypadá to tedy, že nás čekají nelehké časy. Po Benediktu XVI., který svým způsobem pomohl mnohým lidem poznat poklad katolické tradice, přichází papež, o němž pár dní po resignaci Benedikta XVI. nejmenovaný kardinál citovaný vatikanistou Andreou Tornellim řekl:

„Čtyři roky pro Bergoglia by měly stačit, aby leccos změnil.“ (http://rorate-caeli.blogspot.com/2013/03/so-were-vaticanists-right.html)

Připravme se tedy pro jistotu opět na nespravedlivé pronásledování katolické tradiční mše svaté a s důvěrou se modleme za nového papeže modlitbu z jejího misálu:

Bože, všech věřících pastýři a vůdce, shlédni milostivě na služebníka svého Františka, jehož jsi nejvyšším pastýřem Církve své ustanovil; dej mu, prosíme, by těm, jež řídí, prospíval slovem a příkladem, aby spolu se stádcem sobě svěřeným života věčného dospěl. Skrze Pána našeho Ježíše Krista…

Pamatujme, že Bůh má moc obrátit kohokoliv a když se z Šavla, pronásledovatele křesťanů, stal Apoštol národů, může se i z papeže Františka stát zastánce tradice. Prosme o přímluvu také blahoslavenou Marii, vždy Pannu, jejíž Neposkvrněné Srdce nakonec zvítězí. Do té doby ale nás a celou Církev, zdá se, čekají nelehké zkoušky.

Všichni svatí papežové, orodujte za nás!

Karel Mach

Biskup A. Schneider: Pět liturgických ran mystického těla Kristova

Světící biskup arcidiecéze Astana (Kazachstán), Msgr. Athanasius Schneider, 15. ledna 2012 přednesl příspěvek Nová evangelizace a svatá liturgie:
Abychom správně hovořili o nové evangelizaci, je nezbytné, abychom se nejdřív podívali na toho, kdo byl prvním a nejvlastnějším evangelizátorem, a tím byl náš Pán…

J. Ex. Athanasius Schneider

Světící biskup arcidiecéze Astana (Kazachstán), Msgr. Athanasius Schneider, 15. ledna 2012 na konferenci 4e Rencontre pour l’unité catholique (4. setkání za katolickou jednotu) přednesl příspěvek Nová evangelizace a svatá liturgie:

Abychom správně hovořili o nové evangelizaci, je nezbytné, abychom se nejdřív podívali na toho, kdo byl prvním a nejvlastnějším evangelizátorem, a tím byl náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus, vtělené Boží Slovo. Boží Syn přišel na tento svět, aby smířil a odčinil největší hřích lidstva.

Tento největší hřích lidstva spočívá v tom, že lidstvo odepřelo klanět se Bohu, nechce mu přiznat nejvyšší úctu a první místo. Tento hřích spočívá dále v tom, že lidé Bohu nevěnují pozornost, že nemají vůbec smysl pro ty věci, které souvisejí s Bohem a s klaněním Bohu, že nikdo nechce Boha vidět a pokleknout před ním. Pro tento postoj ducha se člověku jeví jako rušivé Boží vtělení, jako rušivá mu připadá jeho skutečná přítomnost v Nejsvětější svátosti, jako rušivé mu připadá, jestliže jeho eucharistická přítomnost figuruje v kostele jako ústřední. Hříšný člověk chce totiž postavit do středu chrámového prostoru sám sebe, a to i při eucharistické slavnosti, aby ho bylo vidět a stal se sám středem pozornosti.

Proto je eucharistický Ježíš, vtělený Bůh pod svátostnými způsobami, ve svatostánku umísťován nejraději někam stranou. Ruší se dokonce obraz Ukřižovaného, krucifix, který stojí uprostřed oltáře při postoji tváří k lidu, protože prý zakrývá tvář kněze. Proto dokonce i Ukřižovaný překáží a stejně jako svatostánek je postaven stranou. Účastníci bohoslužby musí ustavičně vidět lidskou tvář kněze, který proto sedí nejraději doslova v centru chrámu.

„Hříšný člověk chce totiž postavit do středu chrámového prostoru sám sebe, a to i při eucharistické slavnosti...“ Návrh nové podoby interiéru českobudějovické katedrály (vlevo) ostře kontrastuje s tradičním uspořádáním, kde se biskupský trůn nachází po levé straně, jak to bylo běžné před II. vat. koncilem a dodnes se zachovalo např. v katedrále v St. Louis (vpravo).

A když je svátostný Ježíš přece jen ještě ponechán v centru ve svatostánku, protože úřad ochrany památek, který vede nevěřící vláda, nedovoluje svatostánek odstranit, stojí k němu kněz celou dobu bezohledně otočený zády. Jak často jsme slyšeli v těchto případech povzdech prostých věřících: „Požehnaní památkáři, kteří alespoň ponechali Ježíše uprostřed Božího domu.“

Teprve z klanění a uctívání Boha může církev správně hlásat Boží slovo pravdy, tj. evangelizovat. Dříve než svět uslyšel věčné vtělené Slovo, Ježíš třicet let mlčel a klaněl se. To zůstává provždy jako zákon i pro život a působení církve a všechny evangelizátory. „Způsob, jak se slaví liturgie, rozhoduje o osudu víry a církve,“ řekl Joseph Ratzinger, nynější papež Benedikt XVI. (…)

Nemálo slavení mše svaté v dnešní době na různých místech světa vypadá tak, jako by lidé chtěli otočit smysl slova žalmu 113,9: Nám, Pane, a našemu jménu dej slávu. Pro takový způsob slavení liturgie jsou pak výstižná tato Ježíšova slova: „Jak můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samého Boha?“ (Jan 5,44) (…)

Pius XII. zanechal Církvi mezi jiným důležitý základ nauky o posvátné liturgii, a to odsouzení tzv. liturgického archeologismu, jehož návrhy se široce kryjí s jansenistickou a protestantskou synodou v Pistoji v roce 1786 (srov. Mediator Dei 63–64) a vycházejí z odpovídajících teologických myšlenek Martina Luthera (synody v Pistoji se nezúčastnili teologové hlásící se otevřeně k jansenismu a protestantismu či členové protestantských sekt, jak by se mohlo jevit z použité formulace, nýbrž kněží a biskupové, kteří byli formálně členy katolické Církve, synoda však pod jejich vlivem dospěla k protestantským a jansenistickým názorům; byl to jakýsi předobraz Druhého vatikánského koncilu, s tím rozdílem, že tehdy závěry synody papež zamítl; pozn. KL)

Proto již tridentský koncil odsoudil protestantské liturgické ideje, především přehánění charakteru hostiny a potlačování charakteru oběti, potlačování jasných znaků posvátna a tajemství liturgie (srov. TK, XXII. zasedání).

Liturgické výroky tridentského koncilu a encykliky Mediator Dei, které odrážejí konstantní liturgickou praxi staletí a celého tisíciletí, patří k základním součástem svaté tradice, které není možno přehlížet bez nebezpečí velkých duchovních škod. Tyto výroky II. vatikánský koncil akceptoval, jak je zřejmé z všeobecných principů božského kultu v liturgické konstituci Sacrosanctum Concilium. Jako konkrétní omyl myšlení a příklad liturgického archeologismu jmenuje Pius XII. návrh nahradit oltář stolem (MD 62). Když papež Pius XII. odmítá již oltář ve formě stolu, jak velmi by odmítl návrh, aby se slavení u stolu konalo versus populum (čelem k lidu)?

Msgr. Schneider slouží Mši sv. v kostele Gesù e Maria v Římě

Existují konkrétní aspekty v převažující současné liturgické praxi nového mešního řádu (NOM), které představují jasný zlom v dosavadní liturgické praxi církve. Jedná se o následujících pět obyčejů, které je možno označit za rány na liturgickém mystickém těle Kristově. Jedná se o rány, které představují násilný zlom s minulostí, protože nedostatečně uplatňují ústřední a podstatný charakter mešní oběti a staví do popředí charakter hostiny, potlačují projevy božského klanění a méně vyjadřují charakter toho, co je věčné a nebeské. U těchto pěti ran se s výjimkou jedné (nové modlitby k obětování) nejedná o úkony, které by byly pro formu mešního ritu předepsány, nýbrž byly zavedeny v praxi jako důsledek špatné módy.

První a nejvýraznější ránou slavení mešní oběti je praxe, že kněz při eucharistické modlitbě a svatém proměňování, tedy v nejposvátnějších chvílích božského klanění, je obrácen tváří k přítomným. Taková vnější forma odpovídá spíše přednášce, výuce nebo pohoštění. Vytváří se tu útvar uzavřeného kruhu. To není pro tuto modlitbu a klanění přirozené. Takovou formu II. vatikánský koncil nepožaduje a ani vzdáleně nepřipomíná.

Benedikt XVI. v předmluvě k prvnímu dílu svých Sebraných spisů říká: „Myšlenka, že se mají kněz a lid při modlitbě na sebe vzájemně dívat, vznikla teprve v moderně a je původnímu křesťanství zcela cizí. Kněz a lid se nemodlí k sobě navzájem, ale k Pánu. Proto se mají dívat při modlitbě stejným směrem: buďto na Východ jako kosmický symbol pro přicházejícího Pána, nebo, kde je to možné, na Kristův obraz, na kříž, nebo společně vzhůru.“

Forma celebrování, při které se všichni dívají jedním směrem (conversi ad Orientem, ad Crucem, ad Dominum) je dokonce vyznačena v rubrikách Novus ordo (odst. 25, 133 a 134). Tzv. celebrování „versus populum“ (čelem k lidu) neodpovídá zcela jistě představám svaté liturgie, jak to např. čteme v odst. 2 a 8.

Druhou ránou je po celém světě rozšířené přijímání Eucharistie na ruku. O této formě se II. vatikánský koncil vůbec nezmiňuje a zavedli ji nejdříve někteří biskupové z neposlušnosti bez ohledu na negativní důsledky. I přes odmítavé stanovisko většiny biskupů povolil ji Pavel VI. s nevolí pouze za určitých podmínek. Papež Benedikt XVI. od svátku Těla a Krve Páně 2008 podává svaté přijímání jen klečícím do úst, a to nejen v Římě, ale všude tam, kam přichází. Dává tím jasný příklad praktického liturgického učitelského úřadu. Když kvalifikovaná většina episkopátu tři roky po koncilu označila přijímání na ruku jako škodlivé, čím spíše by to byli učinili koncilní otcové.

Třetí ranou jsou modlitby k obětování. Je to zcela nový výtvor, který nebyl v církvi vůbec nikdy používán. Nekladou důraz na tajemství Kristovy oběti, nýbrž spíše přinášejí myšlenku hostiny, podobně jak je tomu při židovské sobotní večeři. Východní i západní církev v tisícileté tradici orientovala modlitby k obětování vždy k tajemství oběti na kříži (srov. Paul Tirot, Histoire des Prières d’Offertoire dans la liturgie romaine du VIIe au XVIe siècle, Řím 1985). Takovýto zcela nový výtvor je jistě proti jasným pokynům II. vatikánského koncilu (srov. SC 23).

Čtvrtou ranou je úplné odstranění latinského jazyka ve většině mší katolického světa. To je přímo proti usnesení II. vatikánského koncilu.

Pátou ranou je vykonávání liturgických služeb akolytů a lektorů ženami bez liturgického oděvu, přičemž přicházejí do oltářního prostoru během mše svaté přímo z místa, kde se nacházejí věřící. Tento způsob církev nikdy nepoužívala a nikdy neschválila. Dává katolické mši vnější charakter profánního shromáždění. Již II. nicejský koncil v roce 787 zakázal takovou praxi: „Když někdo není posvěcen, není mu dovoleno, aby při svaté liturgii předčítal od ambonu.“ Tato norma byla vždy respektována. Během mše svaté četli čtení pouze podjáhni nebo lektoři. Jako náhrada za chybějící svěcení akolytů a lektorů mohou tuto funkci vykonávat v liturgickém oděvu muži nebo mládenci, nikoliv však ženy, protože zde nadále trvá určitá vazba na svěcení. V textech II. vatikánského koncilu není pokyn k zrušení nižších kněžských svěcení ani podjáhenství a nejsou zde uvedeny úřady, které by je měly nahradit. SC 28 rozlišuje „ministri“ (služebníky církve) a „fideles“ (věřící) a stanoví, že každý z nich má konat jen to, co mu podle liturgických předpisů přísluší. (…)

Pět uvedených ran na liturgickém těle církve si žádá vyléčení. Ony představují zlom, který připomíná situaci, jaká nastala při avignonském exilu. Potřebujeme dnes jednoho nebo více světců typu svaté Kateřiny Sienské, potřebujeme „vox populi fidelis“ – hlas věřícího lidu – pro překonání liturgického zlomu. Musíme jako tehdy přemoci skutečnost, kdy mnoho příslušníků kléru bylo s exilem a zlomem spokojeno.

Nemůžeme očekávat trvalé plody nové evangelizace bez procesu obrácení. Tak jako voláme k druhým: „Obraťte se,“ musíme sami uskutečnit přesvědčující obrácení a obrátit se k Bohu i zevně v liturgii. Schází nám zevní nezbytné „obrácení k Pánu“, protože jednáme s eucharistickým Kristem, jako kdyby to nebyl Bůh, když mu věřící při přijímání nevzdávají náležitou poklonu, berou ho do rukou jako běžné jídlo a vydávají se nebezpečí určitého eucharistického arianismu. (…)

Potřebujeme ještě mnoho modlitby a novou svatou Kateřinu, aby následovaly další kroky, které by zahojily všechny rány láskou, úctou a vznešeností, jak nás tomu učí papež Pius XII. v encyklice Mediator Dei, II. vatikánský koncil ve své konstituci Sacrosanctum Concilium a Benedikt XVI. v Teologii liturgie i ve svém praktickém magisteriu.

Nikdo nemůže provádět evangelizaci, kdo napřed neadoruje, kdo se neklaní eucharistickému Kristu. „V zacházení s liturgií se rozhoduje o osudu víry a Církve.“ (kardinál Ratzinger)

+ Athanasius Schneider,
světící biskup arcidiecéze Svaté Marie v Astaně, Kazachstán
Předneseno na 4. shromáždění „Reunicatho“ v Paříži 15. ledna 2012
Dominus vobiscum 4/2012
Překlad -lš-

Převzato z týdeníku Světlo č. 30-31 L. P. 2012. Mírně kráceno a zvýrazněno redakcí KL.

Prof. Ján Duda: Je třeba skoncovat se zakazováním starších liturgických forem

Ústřední část komentáře významného slovenského teologa a právníka k motu proprio Summorum pontificum.

Prof. ThDr. ICLic. Ján Duda, PhD.

Myslím si, že současný papež Benedikt XVI. ve svém životě nikdy nesdílel názor (a nesdílí jej ani nyní), že tradiční liturgie byla někdy některým jeho předchůdcem de iure zakázaná (Vzhledem k tomu, že neexistence jejího zákazu je zcela objektivní skutečností, nelze si snad ani představit, že by někdo mohl mít názor opačný, pozn. KL).

Podle něj byla vždy dovolená. A není podstatné, že někteří kněží, kteří se pokoušeli tradiční liturgii sloužit, mohli v minulosti mít u svého biskupa problémy. K této problematice Josef Ratzinger, ještě coby kardinál, řekl:
„Pro rozvoj správného vědomí ve věcech liturgie je důležité skoncovat se zakazováním liturgických forem platných před rokem 1970. Ten, kdo se dnes zasazuje o udržení této liturgie, nebo se jí účastní, je někdy pokládán div ne za malomocného. Není zde vůbec žádná tolerance, jakoby tato liturgie v dějinách Církve vůbec neexistovala. Jenže tím se vlastně dává do kletby celá minulost Církve! Jak potom můžeme důvěřovat její přítomnosti, je-li to tak? Otevřeně říkám, že nechápu, proč je tolik mých spolubratří biskupů v této věci tak netolerantních…“
(J. RATZINGER, Boh a svet; viera a život dnes – rozhovor s Petrom Seewaldom, SSV, Trnava 2002, s. 337; Bůh a svět, Barrister a Principal, Brno 2010).

Na tomto místě bude vhodné uvést ještě další papežův citát, v němž uvádí, že „na Západě došlo k tomu, že papež autoritou Petra důrazněji požadoval liturgické zákonodárství a tím stanovil právní instanci pro další formování liturgie… Po II. vatikánském koncilu vznikl dojem, že papež může ve věci liturgie vlastně všechno, a to zejména když jedná z pověření koncilu. Tím se vytratila myšlenka, že liturgie je něčím předem daným a není možné ji svévolně měnit. První vatikánský koncil totiž nedefinoval papeže jako absolutního monarchu, ale právě naopak jako garanta poslušnosti vůči Slovu. Jeho pravomoc je přísně svázána s tradicí víry a to i v liturgii. Není vytvářena úřady. Papež může být pouze pokorným služebníkem jejího správného vývoje a její trvalé integrity a identity.“
(J. RATZINGER, Duch liturgie, Dobrá kniha, Trnava 2005, s. 134; J. RATZINGER, Duch liturgie, Barrister a Principal, Brno 2006, s. 145.)

Prof. ThDr. ICLic. Ján Duda, PhD. je soudní vikář Spišské diecéze,
předseda Slovenské společnosti kanonického práva,
profesor kanonického práva Katolické univerzity

Celý článek najdete na adrese časopisu Tribunál