výklad mše – Krása liturgie

Vyšel Výklad mše svaté a Duchovní boj

S radostí oznamujeme, že po dlouhých měsících se podařilo připravit nové vydání vynikajících nadčasových děl katolické literatury v kvalitním provedení. Jedná se o velmi užitečné čtivo pro duchovní život všech katolíků. Knihy lze objednat v nakladatelství Christianitas s výraznými množstevními slevami (z už tak příznivých cen) pro všechny, kdo by je chtěli šířit dále a tak přispět k obnově víry, zbožnosti a morálky v našem národě. Zisky z prodeje knih budou investovány do vydávání dalších katolických děl (Poučení o generální zpovědi a zpovědní zrcadlo, Království Kristovo, Obrázková knížka pro děti o Mši svaté, Katechismus pro děti – vyjdou v 1. pol. roku 2022).

Duchovní boj

Lorenzo Skupoli O. Theat. Nehynoucí dílo křesťanské asketiky, jemuž se dostalo stovek vydání v nejrůznějších jazycích. Jasněji uspořádané než Kempenského Následování Krista a stručněji vyložené než Filothea sv. Františka Saleského kráčí střední cestou mezi oběma a společně tvoří trojici nejvýznamnějších návodů k úsilí o křesťanskou dokonalost. Sám sv. František Saleský, tázán, kdo je jeho duchovním vůdcem, vyndal z kapsy právě toto dílo se slovy: „Tato knížka je již od mého mládí po Bohu mým duchovním vůdcem a učitelem duchovního života.“ Po 20 let ji nosil vždy u sebe a každý den z ní četl. Pevná vazba, barevná obálka, 200 stran, 190 Kč.

Výklad nejdražší oběti Mše svaté

ctih. Martin z Kochemu Snad žádné jiné dílo dotýkající se lidovou formou oběti Mše svaté si nezískalo takovou oblibu. Důkazem jsou desítky vydání v různých jazycích. Od konce 19. století, kdy poprvé vyšlo česky, až po dnešní dobu pomohlo nespočtu českých katolíků lépe pochopit, jak nedocenitelný poklad Bůh ve Mši svaté lidstvu zanechal. Kdo dosud neví o významu Mše svaté pro jednotlivce, rodinu, národ, ba pro celý svět, nebude po přečtení Výkladu již na pochybách. Každé zbožné a upřímné duši pak kniha poslouží k tomu, aby z nevyčerpatelného zdroje milostí, jaký se ve Mši svaté nachází, čerpala ještě více než kdy dříve. Pevná vazba, barevná obálka, 440 stran, 290 Kč.

Kalendář na rok 2014 a Výklad Mše svaté jdou do tisku

Dovolujeme si čtenáře informovat o dvou publikacích, které v nejbližších týdnech vydáme a jsou ideálním vánočním dárkem. Jakmile budou připraveny k rozesílání, budeme vás informovat o možnosti jejich objednání.

Kalendář

Jelikož se náš kalendář na rok 2013 setkal s velice příznivým ohlasem, připravila Krása liturgie i letos vydání nástěnného rodinného kalendáře na příští rok. Bude obsahovat svátky dle římského misálu z r. 1962 obohaceného i o naše místní.

Kalendar_2014 — Titulní strana kalendáře

Ke každému měsíci navíc bude stejně jako u předchozího kalendáře přiřazen i poučný či inspirativní text s katolickou tematikou a s obrázky. V kalendáři budou odlišeny postní dny, zasvěcené a doporučené svátky, dny pracovního klidu v České republice, změny času atd.

Letošní vydání je specifické zaměřením na Syllabus obsahující hlavní bludy moderní doby, od jehož vydání bl. Piem IX. v roce 2014 uplyne 150 let. Obsahuje mimo jiné fotografie z vyšebrodského kláštera, kde se slouží výhradně tradiční liturgie.

Pomoc při vydání

Stejně jako loni i letos s vděčností uvítáme podporu sponzorů. Chcete-li vydání kalendáře podpořit svým darem, napište nám prosím na e-mail, nebo dar pošlete přímo na náš účet 256077140/0300 s variabilním symbolem 2014.

Co bude kalendář obsahovat

– Liturgickou událost, která připadá na daný den dle misálu 1962, zohledněny budou také místní svátky našich církevních provincií;

– třídu svátku a barvu mešních rouch;

– vyznačení příp. svátostin, které se ke dni dle římského rituálu tradičně pojí (např. žehnání pokrmů na Velikonoce, žehnání vína na sv. Jana atd.).

Odlišeny budou neděle, zasvěcené svátky a svátky doporučené. Postní dny budou vyznačeny dle tradiční předkoncilní praxe v našich zemích. Symbol ryby bude značit půst od masa, symbol prázdného talířku pak půst újmy.

Odlišeny budou také dny pracovního klidu v České republice spolu s pojmenováním civilního svátku.

U každé strany kalendária bude druhá, barevná strana s obrázky, modlitbami, texty apod. vztahující se k danému měsíci či nějakému svátku, který se v daný měsíc slaví.

Ukázka

Níže vidíte podobu kalendáře na březen 2014 (horší rozlišení je dáno pouze tímto obrázkem).

Kal2014 — Takto bude vypadat kalendář pověšený na stěně

Výklad nejdražší oběti Mše svaté od ctih. Martina z Kochemu

Do tisku jde rovněž Výklad Mše sv. od ctih. Martina z Kochemu. Publikace je přepisem vydání z roku 1931 pořízeným s pomocí čtenářů těchto stránek a bude možno ji objednat společně s kalendářem za zvýhodněnou cenu. Text knihy bude rovněž ke stažení na našich stránkách.

Kniha má přes 350 černobílých stran a barevnou obálku.

Chcete-li vydání Výkladu Mše sv. podpořit svým darem, napište nám prosím na e-mail, nebo dar pošlete přímo na náš účet 256077140/0300 s variabilním symbolem 1712.

vyklad — Titulní strana připravované knihy

O předobrazech oběti Mše svaté (kap. 3, 1)

Předchozí díl: Jak vzácný dar se při Mši svaté obětuje (kap. 2, 6)

KAPITOLA III. – O PŘEDOBRAZECH I TAJEMSTVÍCH OBĚTI MŠE SVATÉ

Mám-li o tak vznešených i četných tajemstvích Mše svaté mluviti, musím se svatým prorokem celý svět k podivení zváti, vyzývaje, jako on: „Pojďte a vizte skutky Hospodinovy, jaké divy učinil na zemi!“¹ Kristus Pán učinil sice mnoho divů i zázraků na této zemi; mně se však zdá, že žádný z nich není vznešenější i podivuhodnější nad onen, jejž učinil při poslední večeři, když nejdůstojnější oběť Mše svaté ustanovil. Neboť Mše svatá obsahuje souhrn všech divů Božích a je sama divem tolika tajemství, že se mohl o ní svatý Bonaventura vyjádřiti takto: „Mše svatá obsahuje po svém způsobu tolik tajemství, jako moře kapek, vzduch prášků, obloha hvězd a nebe andělů!“²

Jaká to slova podivuhodná, ba skoro neuvěřitelná! Mělo by býti pravda, že nejdůstojnější oběť Mše svaté obsahuje tolik tajemství, že by ani spočítána býti nemohla?

Učený kněz Sanchez souhlasí se svatým Bonaventurou, an takto píše: „Ve Mši svaté dostává se nám tak podivuhodných i opravdových pokladů, tak vzácných darů nebeských, tolik statků pro život nynější a tolik jisté naděje pro život věčný, že potřebujeme daru víry nadpřirozené, abychom to pochopiti mohli.“³

Proto také jmenovaný kněz Sanchez dokládá: „Jako můžeš z moře anebo z řeky stále dosti vody vážiti, aniž by jí ubývalo, tak můžeš činiti i se Mší svatou. Nebo obsahuje pokladů tak nesmírný počet, že nelze jich nejen nikdy vyčerpati, ale ani dost málo umenšiti!“

Událost ze života sv. Jana z Fakunda

V životopisu svatého Jana z Fakunda, jenž byl zbožným mnichem řádu svatého Augustina, dočítáme se, že nikdy neopominul Mši svatou obětovati; každého rána ji sloužil velmi záhy, poněvadž tolik po tom toužil i horlil, aby mohl Krista Pána obětovati i přijmouti, že mu nebylo lze na pozdější dobu čekati. Čítal však Mši svatou tolik zvolna, že mu mešní sluhové od oltáře někdy utekli a posléze mu ani žádný přisluhovati nechtěl. Když tedy svého představeného žádal, aby bratřím přikázal, aby mu při Mši svaté přisluhovali, odpověděl mu onen s nevolí: „Proč sloužíte Mši svatou tolik zvolna, tak že se na vás bratří mrzí? Proto vám poroučím, abyste ode dneška Mši svatou právě tak sloužil, jako kněží ostatní.“ Rozkaz tento přišel nábožnému knězi tomu za těžko: ale řídil se jím přece po několik dnů. Potom však padl představenému k nohám a prosil ho, aby rozkaz odvolal. Ten řekl: „Nemohu, poněvadž svými dlouhými mšemi bratry mnoho sužujete.“ Světec však odvětil. „Z jistých příčin nemohu Mše svaté rychleji sloužiti.“ Představený chtěl tyto příčiny zvěděti; ale svatý Jan nechtěl mu jich oznámiti jinak, leč ve svaté zpovědi. Když se tak stalo, nařídil představený bratřím, aby Janovi při Mši svaté posluhovali, byť ji i ještě déle sloužil. Potom však chtěje tajemství Janovo i s jinými sděliti, prosil ho za svolení k tomu. A když Jan svolil, řekl představený jistému knězi, jemuž důvěřoval: „Věř mi, že náš kněz Jan proto tak dlouho Mši svatou slouží, že mu Bůh při ní ona veliká tajemství zjevuje, jež se mezi Mší svatou dějí a jež tak vznešená jsou, že žádný rozum lidský s to není, jich pochopiti. O těchto tajemstvích sdělil se mnou tak vznešené věci, že jsem posvátnou hrůzou jat, téměř bez sebe byl. Věř mi na jisto, že se Kristus Pán knězi tomu viditelně zjevuje, s ním laskavě rozmlouvá, jemu svých pět ran ukazuje a z nich tolik lesku na toho svatého muže vylévá a jej na těle i na duši tolik občerstvuje, že by i bez pokrmu i nápoje živ býti mohl. Kněz Jan vídá také Tělo Páně jako skvoucí slunce a poznává jeho neskonalou oslavu i krásu. Ba, on vídá také takové vznešené věci nebeské, kterých žádný člověk nemůže vystihnouti ani vysloviti. Když jsem na základě zjevení, knězi Janovi učiněných uvážil, jak velikých, ba skoro neskonalých dobrodiní se nám lidem skrze sloužení Mše svaté, anebo i skrze nábožnou účast dostává, pevně jsem si umínil, že toho dobrovolně nikdy neopominu, denně buď Mši svatou sloužiti anebo aspoň od jiných sloužené účasten býti, jakož i jiných k tomuto dílu přesvatému pobízeti.“

1. O předobrazech oběti Mše svaté.

Prve nežli vykládati počnu tajemství ve Mši svaté obsažená, chci ještě napřed ukázati, kterak ve Mši svaté i předobrazné oběti Starého Zákona vyplnění svého došly.

Oběť Abelova

Prvým předobrazem oběti Mše svatá byla oběť zbožného i spravedlivého Abela. Ten přinesl z pravé nábožnosti Bohu Nejvyššímu oběť zápalnou z prvorozenců stáda svého, na uznání jeho neskonalé Velebnosti. Že se tato oběť milému Pánu Bohu líbila, o tom svědčí Písmo svaté slovy: „Vzhlédl Hospodin na Abela a na dary jeho.“⁴ Tato oběť Abela spravedlivého líbila se Bohu proto, že mu ji přinesl u víře v budoucího Vykupitele a se srdcem i odevzdaným i pokorným, jak o tom svědčí svatý Pavel slovy: „Věru obětoval Abel lepší oběť Bohu nežli Kain; pro kteroužto svědectví obdržel, že jest spravedlivý; nebo Bůh vydal svědectví darům jeho.“⁵ Toto svědectví, jež Bůh dal oběti Abelově, záleželo dle prastarého podání v tom, že ji dal stráviti ohněm s nebe, podobně jako se později za dob Starého Zákona dělo s rozličnými obětmi zápalnými.⁶ Oběť Abelova líbila se všemohoucímu Bohu velmi; ale oběť křesťanstva líbí se mu nade vši míru více. Když kněz při Mši svaté oběť svou pozdvihuje, opakuje nebeský Otec slova, jež byl pronesl při křtu Páně v řece Jordanu: „Totoť jest Syn můj milý, v kterém se mi dobře zalíbilo.“

Oběť Abrahamova

Druhým předobrazem oběti Mše svaté jest oběť arciotce Abrahama, o které se dočítáme na více místech Písma svatého v tento rozum: „Abraham vzdělal oltář Hospodinu a vzýval při něm Jméno jeho.“⁷ Téhož dočítáme se také o Isákovi a Jakubovi, kteříž byli pravými služebníky Božími, že po příkladu všech služebníků Božích vícekráte Pánu všech pánů oběti zápalné i krvavé přinesli. Jestliže však Církev svatá v kánonu Mše svaté o oběti Abrahamově zmínku činí, nemá na zřeteli oběti Abrahamovy jiné, leč onu velikou i podivuhodnou, kterou přinesl tehdy, když svého jediného syna Isáka svázal, na dříví na oltáři položil, a meč vytasil, aby ho zabil. Učinil tak z poslušnosti k Bohu, neohlížeje se na zaslíbení, jež mu v příčině právě tohoto jeho syna byla od Boha učiněna. Tato oběť Isákova není toliko předobrazem krvavé oběti Ježíše Krista na kříži, ale také i živým a významným obrazem nejsvětější oběti Mše svaté. Jako totiž byl Isák obětován skrze poslušnost otce svého Abrahama, aniž byl krve své prolil a života svého ztratil, tak vykonal Kristus Ježíš oběť svou na kříži z poslušnosti k svému nebeskému Otci, kde sice umřel, ale tak, že třetího dne zase k novému životu povstal, aby byl živou, vždy trvající obětí ve Mši svaté. V této obětuje se pak způsobem nekrvavým, aniž by znova trpěl a umřel. Tak byla nekrvavá oběť Isákova předobrazem nekrvavé oběti Ježíše Krista ve Mši svaté. Duchem Svatým osvícen zřel asi Abraham v duchu při oběti syna svého oběť Krista Vykupitele, a tak radoval se i veselil v den Páně, jak to připamatoval sám Spasitel Židům jej urážejícím.⁸

Melchisedech a jeho oběť

Třetím a nejvýmluvnějším předobrazem oběti Mše svaté jest oběť krále i nejvyššího kněze Melchisedecha. Týž vykonal všemohoucímu Bohu oběť novou, an mu za modliteb a obřadů přednesl chléb a víno.⁹ Tak učinil z vděčnosti, že Bůh popřál arciotci Abrahamovi vítězství v boji s jeho nepřáteli.

Písmo svaté samo nazývá Melchisedecha předobrazem Kristovým, jak jsem již v prvé hlavě tohoto spisu vyložil. Na místě tomto chci podobnost Ježíše Krista s Melchisedechem dle slov svatého Pavla¹⁰ dále rozvésti, aby se tím lépe a zřetelněji poznalo, kterak Melchisedech a jeho oběť byli předobrazy Ježíše Krista a jeho nekrvavé oběti při Mši svaté.

Jméno Melchisedechovo a další podobnosti s Kristem Ježíšem

Jméno Melchi-sedech znamená „král spravedlnosti.“ Jak krásně poukazuje již to jméno ke Kristu Ježíši, jenž se v přední řadě nazývá „Spravedlivým“ a „Původcem spravedlnosti!“ – Mechisedech byl králem v Salemu, to jest „králem míru“; a jest v příčině této předobrazem Ježíše Krista, jejž proroci jakožto „Krále pokoje“ líčí. – Salem čili Jeru-salem, to jest „svatý mír“, byl městem Melchisedechovým; ale zároveň i předobrazem říše Ježíše Krista na zemi čili Církve jeho, i nadzemského města Božího, Jerusalema nebeského.- Melchisedech byl králem a zároveň i nejvyšším knězem jediného pravého Boha. Ale zdaliž není i Ježíš Kristus Králem a zároveň i nejvyšším Knězem? Zdali není Králem spravedlnosti a knížetem pokoje, Pánem nového Jerusalema a nebeského města Božho, kde jest zároveň věčně nejvyšším Knězem u Boha Otce? – O Melchisedechovi se neví, kdo byl jeho otcem, kdo matkou, a z jakého rodu povstal; také není nic známo, kdy se narodil, a kdy se se světem rozloučil. A hle! I tím jest Kristu Ježíši podoben, o němž Písmo svaté dí: „Rod Jeho kdo vypoví?“¹¹ Nebo nepochopitelné a nevýslovné jest jeho věčné rození z lůna jeho Otce! – Melchisedech objevuje se náhle v Písmu svatém, a neví se, odkud přichází; taktéž náhle mizí, a neví se, kam odešel; i stojí tu jako posvátné zjevení. A tak i Kristus Pán přichází z lůna nevystihlé věčnosti, a vrací se zase do něho; i jest také on podivuhodným zjevem z vyššího světa. – Melchisedech měl zdánlivě jen jeden účel při svém vystoupení, a to ten, že obětoval. A tak podobně měl i Kristus Pán jen jeden účel, a to ten, že se přinesl na kříži v oběť za spasení světa; vše ostatní, co ještě vykonal, druží se jen k tomuto hlavnímu jeho činu. – Melchisedech obětoval chléb a víno; a Kristus Pán obětoval taktéž chléb a víno při poslední večeři; avšak neučinil tak jen tehdy, nýbrž činí podobně posud pro všechny dny, až do skonání světa, představuje nám tak krvavou smrt na kříži, an se za nás každodenně při Mši svaté ve způsobách čili podobách chleba a vína obětuje. – Melchisedechova oběť chleba a vína byla obětí děkovací za vítězství, jehož Abraham s pomocí Boží nad nepřáteli vydobyl. A tak podobně jest i oběť, kterou Pán Ježíš svým apoštolům a jejich právním nástupcům byl opětovati velel, obětí díků i chvály, že ve smrtelném svém boji mocnosti pekelné přemohl a nás tak z přepotupného otroctví ďábla vysvobodil. Oběť ta má však býti zároveň i trvalým ohlašováním tohoto jeho nejslavnějšího vítězství potud, „dokavadž nepřijde“ k soudu.¹² – Melchisedechovi přinesl Abraham, praotec národa vyvoleného, dary, a jemu jakožto pánu svému se poklonil. Ale Kristu Pánu našemu neklaněli se toliko mudrci a králové od východu, nýbrž na něm se vyplňuje den co den, v každé Mši svaté proroctví korunovaného předka jeho, pěvce Davida: „Králové Tharsis a ostrované dary obětovati budou; králové arabští a sabejští dary přinesou. A klaněti se mu budou všichni králové, všichni národové sloužiti budou Jemu.“¹³ – A tak jest Kristus Pán v pravdě tím, o němž prorokoval David: „Ty jsi Knězem na věky podle řádu Melchisedechova.“¹⁴

Zmínka o obětech starozákonních ve Mši svaté

O těchto prastarých obětech Abela, Abrahama a nejvyššího kněze Melchisedecha činí se výslovná zmínka při Mši svaté. Kněz totiž po pozdvihování takto se modlí: „Tvé přeslavné Velebnosti přinášíme z dobrodiní i darů Tvých oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou: svatý chléb života věčného a kalich spasení nekonečného. Na kteréžto dary račiž s milostivým a jasným obličejem shlédnouti, a je příjemnými shledati, jakož jsi ráčil příjemnými shledati dary svého spravedlivého služebníka Abela, a oběť našeho arciotce Abrahama, a svatý a neposkvrněný dar obětní, který Ti přednesl nejvyšší kněz Tvůj Melchisedech.“ Slovy těmi Církev svatá zajisté s dostatek ukazuje, že jmenované oběti byly předobrazy nejsvětější oběti Mše svaté, a proto i Bohu Nejvyššímu zcela příjemné a milé.

Vysvětlení mešní modlitby

Mnozí zbožní katolíci nad modlitbou touto se pozastavují, kdežto nekatolíci se jí pohoršují. Neboť se domnívají, že kněz Boha vzývá, aby si jeho oběť mešní právě tak zalíbil, jako si zalíbil oběti Abelovu, Abrahamovu a Melchisedechovu, kdežto přece jest na bíle dni, že Mše svatá, při které se nejsvětější Tělo a předrahá krev Ježíše Krista Bohu Nejvyššímu obětují, jest Témuž neskonale milejší, nežli byla zvířata, i chléb a víno, které mu obětovali Abel, Abraham a Melchisedech. Dlužno si však povšimnouti, že kněz při Mši svaté neprosí Boha, aby ráčil milostivě přijmouti oběť jeho vlastní, poněvadž, co Bohu obětuje, jest Kristus Pán, jednorozený a milovaný Syn Boží sám, jenž jest Bohu Otci neskonale milejší nežli všichni tvorové na nebi i na zemi. Kněz, Mši svatou obětující, toliko prosí, aby jeho vlastní přičinění při této oběti Ježíše Krista, čili jeho osobní pobožnost při nejsvětější oběti té, při které je nástrojem Syna Božího, právě tak v milosti přijmouti ráčil, jako v milosti přijal pobožnost, s jakou Abel, Abraham i Melchisedech oběti své přinesli.

Následující díl: O tajemstvích oběti Mše svaté (kap. 3, 2)

[1] Žalm 45, 9;
[2] De virtut.theolog. lib.6, cap. 19;
[3] Thesaur. Missae c. 1;
[4] I.Mojž. 4, 4;
[5] Žid 11, 4;
[6] Srovn. III.Mojž. 9, 23; III.Král. 18, 38; II.Paralip. 7, 1;
[7] Srovn. I.Mojž. 12. 7; 13, 18;
[8] Srovn. Jan 8, 56;
[9] I.Mojž. 14, 18-20;
[10] Žid. 7, 1 a násl.;
[11] Isai. 53, 8;
[12] Srovn. I.Kor.11, 24-26;
[13] Žalm 71, 10. 11;
[14] Žalm 109, 4;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Jak vzácný dar se při Mši svaté obětuje (kap. 2, 6)

Předchozí díl: O nejpřednějším knězi při Mši svaté (kap. 2, 5)

Svatý Pavel píše k Židům: „Všeliký zajisté velekněz k obětování darů a (konání) obětí ustanoven bývá. A protož potřebí jest, aby i tento – Ježíš Kristus – měl něco, co by obětoval.“¹ Svatý Pavel nedokládá, co Kristus Pán má, aby obětoval: ponechávaje, abychom sami o tom uvažovali. I musíme se tedy tázati: Jakou oběť přináší Kristus Pán svému nebeskému Otci ve svém úřadu jakožto Kněz nejvyšší?

Cena daru musí odpovídati znamenitosti pána

Dar Krista Ježíše nemůže býti nepatrný a obyčejný, nýbrž musí býti obětí nekonečné ceny, aby byl hodným Boha nesmírného. Nebo čím větší a znamenitější jest pán, tím vzácnější a vznešenější musí býti i dar, jenž mu má býti věnován. Kdyby chtěl kdo krále anebo císaře poctíti hrstí bobů, špatného poděkování by se dočkal, ba velice směšným by se stal! Všemohoucí Pán Bůh je však tak nesmírně velebný a nade vši míru vznešený, že nebe i země pospolu mají vůči němu menší cenu, nežli hrsť bobů vůči císaři. Poslyš, co o něm mluví mudrc v Písmě svatém: „Jako návažek váhy (to jest: jako zrno, které na váhu kladeno bývá na vyrovnání), takť jest před tebou okršlek země; a jako krůpěje rosy před svítáním, kteráž sestupuje na zemi.“² Jestliže dle svědectví Písma svatého země celá jen jako krůpěj rosy oproti Bohu ceněna býti může, kde v širém světě nalézti, co by hodno bylo, aby jemu důstojně obětováno býti mohlo? Ba, co pak chce Kristus Pán i v celém nebi kromě Boha nalézti, čím by mohl nejsvětější Trojici Boží jakožto hodnou a příjemnou obětí uctíti?

Jen člověčenství Krista Pána hodno obětování Bohu

Slyš a žasni! V celém širém nebi a na celém převelikém světě nalezl jen jednu věc, jež hodnou byla, aby nesmírnému Bohu obětována byla: Jest to jeho vlastní, nejsvětější, neposkvrněné, přepožehnané člověčenství. V příčině té praví vhodně svatý Jan Zlatoústý: „Kristus Pán byl i Obětí i Knězem; Obětí dle těla; Knězem dle Ducha; on sám obětoval i byl obětován.“³ A podobně vyjadřuje se i svatý Augustin, řka: „Kristus Pán jediný byl Knězem takovým, jenž byl zároveň i Obětí; neboť neobětoval Bohu Otci nic jiného, leč sama sebe,“ právě proto, že nemohl mezi poklady nebes i země nalézti nic jiného, co by bylo mohlo nejsvětější Trojici býti obětí důstojnou.

Toto člověčenství Ježíše Krista jest tím nejvzácnějším i nejcennějším, co všemohoucí Ruka Boží stvořila. Tak to zjevila sama Matka Boží svaté Brigitě, když jí řekla: „Člověčenství Ježíše Krista jest tím nejdrahocennějším, co kdy bylo a posud jest.“⁴ Neboť štědrá Ruka Boží obdařila člověčenství Ježíše Krista tolika a takovými poklady milostí, a takovou dokonalostí, že jí ani nemohla již více a větších předností uděliti.

Tomu nesmí se ovšem rozuměti tak, jako by Bůh tvoru svému již větších předností uděliti nemohl; ale rozuměti třeba slovům těm v ten smysl, že lidská přirozenost Ježíše Krista více a větších předností pojmouti již nemohla. Ačkoliv Matka Boží jest nevýslovně krásná, svatá i vznešená, není přece u porovnání s člověčenstvím Ježíše Krista více nežli hořící pochodní u porovnání se světlem slunce.

Pro tuto nejvyšší dokonalost bylo člověčenství Ježíše Krista již na zemi uctíváno netoliko od zbožných lidí, ale i od milých andělů. A nyní, kdy po pravici nebeského Otce trůní, poctíváno jest tím více. A neděje se tak z jiné příčiny, leč proto, že v lidské přirozenosti Krista Ježíše, jakožto Hlavě veškerého pokolení lidského, je tolik dokonalostí soustředěno, jako jich Bůh v žádném jiném rozumném tvoru nesoustředil.

Bůh obdařil v nevýslovné štědrosti své anděly při jejich stvoření svatostí neocenitelnou a i jinými, z míry vzácnými vlastnostmi. Také udělil z pouhé dobroty své mnohým zbožným lidem a velikým světcům při jejich stvoření mnohých vznešených milostí i ctností, i veliké svatosti. Více než všechny však zahrnul mnohými, nepochopitelnými milostmi, přednostmi i dokonalostmi nejblahoslavenější Pannu Marii, a to netoliko při jejím stvoření, ale i později v jejím přesvatém životě. Ale všechny tyto milosti i přednosti, kterých Bůh uštědřil andělům, svatým, i nejblahoslavenější Panně Marii sjednotil Duch Svatý v lidské přirozenosti Ježíše Krista. Mimo to přidal jí ještě mnohých jiných milostí, dokonalostí i nebeských pokladů. A nyní tedy posuď sám, jak nevystihle ušlechtilé, příjemné, moudré, vznešené i slavné je člověčenství Ježíše Krista; ano, jaké nevystihlé moře všech dokonalostí v sobě pojímá i uzavírá!

A toto člověčenství Ježíše Krista jest jedinou vzácnou obětí, kterou nejvyšší Kněz, Ježíš Kristus, nejsvětější Trojici Boží denně ve všech Mších svatých přináší i obětuje! Ano, On obětuje netoliko toto své člověčenství, ale s ním zároveň všecko to, co tato jeho nejsvětější přirozenost lidská k větší cti a chvále nejsvětější Trojici Boží na zemi po třiatřicet roků v nejvroucnější lásce vykonala, i co v nejtrpčích bolestech vytrpěla. Obětuje tedy veškeré skutky kající i veškerá umrtvení; veškeré kázání i učení; všechna vytrpěná pronásledování, pokořování; všechny posměchy i potupy; všechny bolesti, šlehy při bičování, bodení trnů při korunování, otřesy při přibíjení na kříž, rány, muky, trýzně; všechny své slzy; všechny krůpěje potu; všechnu vodu i růžovou Krev, jež vytekly z boku Jeho. Toto všecko představuje Kristus Pán ve všech Mších svatých nejsvětější Trojici Boží před oči a obětuje jí to způsobem právě tak mocným i pokorným, jakým totéž přemocně jí byl obětoval v životě i smrti na zemi.

Člověčenství Krista Ježíše je spojené s božstvím

Co však měrou nejvyšší ceniti dlužno, je to, že Kristus Ježíš neobětuje tohoto svého člověčenství samotného, ale že je přednáší před nejsvětější Trojici zároveň spojené se svým božstvím. Nebo ač se v oběti Mše svaté nejsvětější Trojici neobětuje božství, nýbrž člověčenství Ježíše Krista, obětuje se přece toto jeho člověčenství v takové dokonalosti, jaké se mu dostalo skrze spojení s božstvím. Skrze toto spojení stalo se člověčenství Ježíše Krista samo jako božským, ano bylo obohaceno poklady neskonalými a účastno neskonalé ceny a neskonalé důstojnosti. Z toho všeho můžeš nyní uzavírati, jakou nad míru vzácnou oběť Spasitel náš ve všech Mších svatých Bohu Nejvyššímu nabízí, když mu člověčenství své způsobem tak nevystihlým obětuje!

Podoba člověčenství Kristova ve Mši svaté

Konečně třeba také uvážiti, že Kristus Pán neobětuje člověčenství svého v oné podobě, jakou má v nebesích, nýbrž v té podobě, v které na oltáři se nachází. Nebo v nebi je toto člověčenství Ježíše Krista tolik oslavené a velebné, že i svatí andělé žasnou i se chvějí, když na vznešenost jeho hledí. Na oltáři však je tolik pokorné i ponížené, že se tomu svatí andělé na výsost diví. Na oltářích je toto božské člověčenství v podobách čili způsobách chleba a vína skryto, a jako v úzkém vězení uzavřeno. Tyto způsoby chleba a vína obkličují totiž člověčenství Ježíše Krista a uzavírají je tak, že žádnou mocí od nich odtrženo býti nemůže a v nich potud přítomno jest, pokud podoby čili způsoby chleba a vína trvají. V těchto tedy tak malých, pokorných i ponížených způsobách chleba a vína představuje se Kristus Ježíš nejsvětější Trojici, a obětuje se Jí způsobem tolik pohnutlivým, že nad tím žasne celé dvorstvo nebeské.

Co asi tomu říká nejsvětější Trojice Boží, když zří oslavy nejhodnější lidskou přirozenost Ježíše Krista v podobě tolik pokorné, takřka u nohou svých? Ó jaká oslava děje se nebeskému Otci, když jeho milovaný Syn, pro větší poctu jeho, jakožto Otce, pokořuje se až k takovému nejkrajnějšímu ponížení! Ó jaké nadmírné moci a vznešenosti nabývá oběť Mše svaté, v které právě toto pokorné obětování Ježíše Krista způsobem tajuplným se děje! Jak bohatého požehnání a jak velikých užitků nabývají tedy lidé skrze nejsvětější oběť Mše svaté, když se za ně obětuje! Kolik útěchy a občerstvení dostává se ze Mše svaté i dušičkám v očistci!

Zjevení zemřelého za dob sv. Bernarda

V knize „O slavných mužích řádu cisterciáků“ dočítáme se o tom následující, podivuhodné události: Za dob svatého Bernarda zemřel v Clairveaux řeholní bratr, jenž byl od Boha odsouzen k mukám očistcovým. Týž zjevil se jednomu ze starých kněží klášterních, a sdělil s ním, že je v očistci; i prosil ho důtklivě, aby kněží kláštera, v němž byl zemřel, nepřestávali za něho Mše svaté obětovati. Po nějakém čase zjevil se zemřelý onomu knězi opět, a sice oslavou proměněný, a řekl: „Děkuji Pánu Bohu našemu, poněvadž nyní jsem již v blaženosti nebeské.“ Kněz se ho otázal: „Kterak jsi byl vysvobozen?“ Zemřelý odpověděl: „Pojď a viz!“ Po těchto slovech uvedl ho do klášterního kostela, ukázal mu, jak tam při všech oltářích kněží stáli a s největší nábožností Mše svaté sloužili, a pravil: „Viz, touto zbrojí milostí byl jsem z očistce vysvobozen. Mše svaté jsou vítěznou mocí milosrdenství Božího. Mše svatá jest onou jedinkou, ale převzácnou žertvou čili obětí smírnou, jež snímá hříchy světa. Pravím ti dle pravdy, že těmto zbraním milosti Boží, této moci milosrdenství Božího, této smírné oběti božského Spasitele naprosto nic odporovati nemůže, leč jedině srdce nekající.“ Když starý onen kněz opět k sobě přišel a toto zjevení bratřím klášterním byl vypravoval, naplnili se všichni novou horlivostí, aby vždy s tím větší nábožností i uctivostí nejsvětější oběť Mše svaté konali.

Zázračné vysvěcení kaple samotným Kristem Pánem

Pro větší oslavu nejsvětější oběti Mše svaté nyní ještě vězme, kterak Kristus Pán sám při svěcení kaple v Einsiedelnu Mši svatou s velikou slávou sloužil.

V životopisu sv. Meinrada se vypravuje, kterak v osmdesátém roce po jeho smrti zbožný biskup kostnický, svatý Konrad, se vydal do Einsiedelu, aby kapli svatého Meinrada vysvětil. Když se v noci před vysvěcením do kaple té ubíral, aby se tam modlil, uslyšel zpěv andělů, kteříž pěli předzpěvy i odpovědi, kterých se užívá při svěcení chrámů. Když pak do kaple samé vstoupil, spatřil ji naplněnou anděly a Krista Pána samého, rouchem biskupským přioděného, an ji vysvěcuje. I jat byl takovým úžasem, že stál nepohnutě ve svatém ustrnutí. I viděl i slyšel zcela zřetelně, kterak Kristus Pán, obklíčen apoštoly, anděly a i jinými mnohými svatými, konal tytéž modlitby i obřady, kterých biskupové při svěcení chrámů užívají. Matka Boží, kteréžto na počest oltář i s kaplí sdělány byly, stála na oltáři v nejvyšší slávě, nad slunce lesklejší, nad blesk skvělejší. Po vysvěcení kaple sloužil Kristus Pán sám s největší slavností Mši svatou. Po Mši svaté zmizel celý nebeský zástup, a zanechal svatého Konrada v přeblažené radosti i sladkosti. Týž shledal v posvěcené svatyni šlépěje Ježíše Krista, vtlačené do nasypaného popela, a stěny svatým křižmem pomazané. Zrána přišedší páni žádali, aby svatý Kondrad kapli vysvětil. On odpověděl: „Nesmím jí vysvětiti, poněvadž již způsobem tajemným vysvěcena jest.“ Když však oni nepřestávali naň doléhati, aby se svěcením začal, uslyšeli všichni pospolu hlas s nebe, jenž takto po třikrát se ozval: „Ustaň, bratře! Kaple jest již vysvěcena.“ Na to svatý Konrad od svěcení upustil, a oznámil tuto podivuhodnou událost svatému Otci do Říma.⁵

Když jsi tuto podivuhodnou událost přečetl, snad si řekneš: „Ó kéž bych byl tehdy při svatém Konradu býval, a také zřel, co on viděl! Jak bych se byl divil, jak radoval, jak nábožný byl!“ A hle, týmž podivením budeš uchvácen, těmitéž pocity svaté radosti a vroucí pobožnosti budeš proniknut, kolikrátkoli budeš nábožně Mši svaté obcovati a při ní o vznešenosti její rozjímati. Neboť při každé Mši svaté jest Kristus Pán sám knězem obětujícím, jenž sebe sama za spásu tvou nebeskému Otci obětuje. A kolikrát sestupuje s nebe na naše oltáře, obkličují ho zástupy andělů, třeba že my jich očima tělesnýma nevidíme. Jak nábožně budeš se při Mši svaté modliti a jak za šťastného budeš se pokládati, když budeš uvažovati, že uprostřed andělů klečíš, kolikrátkoli Mši svaté obcuješ!

Konec 2. kapitoly: O VZNEŠENOSTI OBĚTI MŠE SVATÉ

Následující kapitola: O PŘEDOBRAZECH I TAJEMSTVÍCH OBĚTI MŠE SVATÉ

[1] Žid. 8, 3;
[2] Moudr. 11, 23;
[3] Hom. I.de cruce;
[4] Revelat. 3 sv.13.kap.;
[5] Stalo se tak v září roku 948. Dr. Hefele, Beiträge zur Kirchengeschichte. Tübingen.1864.I.Bd.s.273;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

O nejpřednějším knězi při Mši svaté (kap. 2, 5)

Ač vznešenost oběti Mše svaté jest nade vší míru veliká, jak seznati lze již z těch věcí, jež jsem posud vyložil, nemůže přece z ničeho jiného lépe seznána býti, jako z osobnosti toho, jenž tuto božskou oběť Bohu přináší. …

Předchozí díl: O obřadech při Mši svaté (kap. 2, 4)

Pravým obětníkem je Ježíš Kristus sám

Nebo pravým obětníkem při Mši svaté není nikdo jiný, než kněz všech kněží, biskup všech biskupů, sám jednorozený Syn nebeského Otce, sám Kristus Ježíš! Tento od Boha Otce pomazaný nejvyšší Kněz, dodává nejsvětější oběti Mše svaté tak vysoké, vše pomyšlení převyšující vznešenosti, a činí tuto oběť přesvatou obětí božskou.

O tom svědčí svatý Jan Zlatoústý slovy: „Také nyní jest tentýž Kristus přítomen, jenž tento stůl připravil, aby jej také i vyzdobil. Nebo nepůsobí toho člověk, aby přinesené dary obětní, chléb a víno, proměnily se v Tělo a Krev Páně; Kristus Pán sám to působí, jenž za nás byl ukřižován.“¹ Slovy těmi svatý Jan Zlatoústý jasně vykládá, že Ježíš Kristus sám osobně nejpřednější části Mše svaté vykonává; on totiž s nebe sestupuje; on chléb a víno ve své Tělo a ve svou Krev proměňuje; on sebe sama Bohu Otci za spásu světa obětuje; on jako věrný Prostředník za blaho lidu prosí. Kněží při oltáři jsou pouhými sluhy Kristovými, kteříž mu svých úst, svého hlasu a svých rukou viditelně propůjčují, aby Kristus Pán skrze jejich službu tuto nejsvětější oběť vykonal.

Důkaz z neomylného učení Církve

Kdyby kdo snad slovům svatého Zlatoústce věřiti nechtěl, podám mu důkaz, jemuž nebude moci odporovati, chce-li katolickým křesťanem zůstati. Důkaz ten uvedu na svědectví naší svaté neomylné Církve katolické, jež na všeobecném sněmu církevním v Tridentu takto se vyjádřila: „Oběť Krista Ježíše na kříži jest s obětí Mše svaté úplně totožná, ježto za přisluhování kněží při Mši svaté obětuje tentýž Obětník, jenž se na hoře Kalvarii na kříži byl obětoval; toliko způsob obětování jest rozdílný.“²

Nevýslovná čest pro lidstvo

Ó jaké nevýslovné cti a milosti se nám dostává! Jakým dobrodiním jest pro nás, že náš Spasitel tolik se k nám snižuje, že naším Knězem, Prostředníkem i Orodovníkem se stává, a sebe sama osobně Bohu Otci za nás v oběť přináší!

Totéž učí také svatý Pavel, jenž ve své epištole k Židům píše: „Takovéhoť zajisté potřebí nám bylo nejvyššího Kněze, svatého, nevinného, neposkvrněného, odděleného od hříšníků a vyššího nad nebesa; který nepotřebuje na každý den, jako kněží, nejprv za své hříchy oběti konati, potom za (hříchy) lidu: neboť to učinil jednou, sebe samého obětovav. Zákon zajisté ustanovoval za kněze lidi, mající nedostatky: ale slovo přísahy, kteréž se stalo po Zákonu, ustanovilo Syna na věky dokonalého.“³ Svatý Pavel před oči nám staví vznešenou důstojnost, ke které nás Bůh povolal, ježto nám za Kněze a Prostředníka u trůnu svého neustanovil nějakého člověka křehkého, hříšného, ale svého vlastního a jednorozeného Syna, Pána Ježíše, plného svatostí i dokonalostí, zahrnujícího v sobě ctnosti veškeré.

Proč nechtěl Pán Ježíš svěřit svou oběť nikomu z lidí

Nyní uvažme, proč Kristus Pán nechtěl oběti své svěřiti žádnému knězi z lidí vyšlému?

Nejpřednější příčinou byla ta, že tato Jeho oběť měla býti úplně čistá a neposkvrněná, jak předpověděl prorok Malachiáš slovy: „Od východu slunce až na západ veliké jest Jméno mé mezi národy a na každém místě obětována bývá Jménu mému oběť čistá.“⁴ Přípověď tuto vykládá Církev svatá takto: „Touto obětí čistou jest Mše svatá, jež nižádnou nehodností ani zlomyslností obětujících poskvrněna býti nemůže.“⁵ Kdyby byl kněz z lidí obětníkem vlastním, mohlo by se státi, že by přesvatá oběť Mše svaté někdy poskvrněna i znečištěna byla, a že bychom mohli o tom pochybovati, zdali Bohu nejsvětějšímu oběť příjemná přinesena byla. Proto Bůh Otec tomu chtěl, aby jeho nejsvětější Syn jméno i úřad obětujícího Kněze pro sebe podržel, jak výslovně jemu dí: „Ty jsi knězem podle řádu Melchisedechova.“

Kněží z lidí nemohou oběť Kristovu znečistiti

Ačkoliv tedy kněží z lidí Mši svatou slouží, nejsou oni přece obětníky vlastními, nýbrž toliko služebníky Ježíše Krista, jenž jest Obětníkem nejpřednějším sám. A jako by obyčejný služebník, kdyby od svého pána obdržel dukát, aby jej v některém poutním chrámu obětoval, této oběti pána svého neposkvrnil, i kdyby sám v hříchu smrtelném byl, když by dle vůle pána svého oběť onu přinášel, tak podobně nemohou kněží nejsvětější oběti Mše svaté poskvrniti a znečistiti, když jménem Pána svého, Ježíše Krista, Otci nebeskému oběť přinášejí.

Proč nesvěřil svou oběť andělu ani své nejčistší Matce

Proč nechtěl Kristus Pán oběti Mše svaté svěřiti ani žádnému andělu, ani žádnému svatému, ba ani své nejčistší Matce, jež přece jest dokonale svatá, ba „milosti plná“, jak ji pozdravil archanděl Gabriel, když by přece dojista nikdo z nich nejčistší oběti jeho neposkvrnil, nýbrž co nejdokonaleji obětoval?

Ó můj Bože! Jak vzdělati by musela Mše svatá, kterou by sloužil svatý Petr, nebo svatý Pavel, nebo někdo ze Serafínů nebeských? S jakou upřímnou radostí i zbožností přítomni by byli ti, kdož by na vlastní oči viděli, s jakou uctivostí i pozorností vznešené kníže nebeské Mši svatou slouží! Zajisté, že by se srdce jejich naplnilo pobožností nejvroucnější a se roznítilo láskou božskou!

Což teprve, kdyby sama Matka Boží svého přemilého a nejsvětějšího Syna na oltáři Otci nebeskému obětovala? Zjevila zajisté sama svaté Mechtildě o sobě: „Obětovala jsem Syna svého v den očišťování svého v chrámu jerusalemském Bohu Otci s takovou nábožností, že by s ní nebylo lze porovnati ani nábožnost všech svatých, kdyby do jediného srdce lidského vylita byla.“⁶ Jestliže přeblahoslavená Bohorodička již za pozemského svého života s takovou nesmírnou nábožností Bohu sloužiti mohla, jak by mu sloužila teprve nyní při nejsvětější oběti Mše svaté, když v nebi dlí a všemi milostmi Božími zahrnuta jest! Jak mocná, jak nad pomyšlení svatá byla by oběť Mše svaté, kterou by přinášela Bohu Nejvyššímu přeslavná Matka Boží!

Ale ač by taková Mše svatá, kterou by sloužili velicí svatí aneb vznešení Serafíni aneb i nejblahoslavenější Panna Maria, byla nevystihle svatá, nebyla by přece Bohu nekonečně svatému svatou dosti, poněvadž Jemu patří oběť taková, jež Jeho neskonalé, božské Velebnosti je přiměřena. Proto nechtěl, ba nemohl Kristus Pán nejsvětější oběti Mše svaté svěřiti ani andělu, ani světci, a tím méně hříšnému člověku, nýbrž chtěl, ba musel oběť takovou ponechati sobě, aby sám každodenně Otci svému nebeskému pro spásu svých milých věřících oběť přiměřenou konal a tak způsobem nekonečně vznešeným a nevystihle mocným obětoval, jak jedině nejsvětější Trojici Boží líbiti se může.

Ani cherubíni a serafíni nemohou dokonale pochopiti oběť Mše svaté

Z toho všeho plyne, že každá Mše svatá je nevystihle důstojná, a že každou sám Kristus Pán s takovou nábožností, uctivostí a láskou slaví i obětuje, že to veškeré pochopení andělů i lidí převyšuje. Toto zjevil Kristus Pán sám svaté Mechtildě následujícími slovy: „Já samojediný vím a chápu dokonale, jak se denně na oltáři za spásu věřících obětuji; čehož ani Cherubíni, ani Serafíni, ani všechny mocnosti nebeské dokonale pochopiti nemohou.“⁷

Ó můj Bože! Jak výborné i nevystihlé musí býti toto obětování se Ježíše Krista při Mši svaté na oltáři, když ani nejmoudřejší mocnosti nebeské ho pochopiti nemohou! Ó nejmilejší Ježíši! Jak nevyzkoumatelné musí býti Tvoje obětování, když Ty sám dosvědčuješ, že jedině Ty sám svým božským rozumem a svou božskou moudrostí dokonale poznati je můžeš! Ó jak z míry šťasten musí býti člověk, jenž Mši svaté nábožně obcuje a tak zasluhuje, abys Ty toto nevystihlé a přespasitelné obětování za něho konal!

Jak velký prospěch z toho plyne pro věřícího

Uvažuj přece, milý čtenáři, o slovech těchto v srdci svém a pozoruj, jak veliký prospěch musí ti přinášeti nábožné obcování Mši svaté, když se při ní Ježíš Kristus sám za tebe obětuje, jakožto Prostředník mezi božskou Spravedlností a tvou lidskou nespravedlností vystupuje a spravedlivý trest, jehož pro každodenní pochybení zasluhuješ, od tebe buď docela odvrací aneb aspoň zadržuje! Ó kdybys to vše správně poznával, jak velice bys sobě Mši svatou zamiloval, s jakou nábožností by jí obcoval a jak nerad by ses od ní zdržeti dal! Ba raději bys na svých časných statcích ztráty trpěl, nežli abys zanedbáním Mše svaté, tolik spasitelné, duši svou poškozoval! O vznešenosti a výbornosti Mše svaté rádi uvažovali horliví křesťané prvých století; a proto Mši svatou tak vroucně si zamilovali, že raději život tratili, nežli aby Mši svatou zameškali! O tom vypravuje znamenitý dějepisec Baronius z roku 303 tuto podivuhodnou událost.⁸

Mučedníci pro Mši svatou za Dioklecianova pronásledování

V africkém městě Alutě, v němž z rozkazu pohanského císaře Diokleciana všechny křesťanské svatyně byly zbořeny, shromáždili se mnozí křesťané, muži i ženy, přes zákaz císařský v jistém domě, aby tam Mši svaté obcovali. Byli tam však od pohanů vyslíděni, zajati a k císařskému soudci na veřejné náměstí odvedeni. Na tom náměstí byly také mešní kniha a jiné posvátné knihy, jež byli pohané křesťanům odňali, s velikou potupou do ohně vrženy; avšak Bůh seslal náhle velký liják, jenž oheň uhasil, takže knihy od spálení byly uchovány. Tím se poděsil soudce tolik, že zajaté křesťany, třicet čtyři muže a sedmnáct žen, poslal ve vojenském průvodu do města Karthaga k samému císaři. S plesáním vydali se zajatci na cestu a zpívali neustále chvalozpěvy Bohu. Když byli císaři předvedeni, představil je mu vojenský důstojník slovy: „Tyto zlomyslné křesťany jsme, ó císaři! postihli v městě Alutě, když přes tvůj zákaz své nepravé bohoslužbě obcovali.“ Císař velel, aby jednoho zajatce obnažili, na skřipec natáhli a ostrými háky rozdírali. Zatím zvolal však jeden z křesťanů, jménem Telika, hlasem zvučným: „Proč trýzníš, tyrane, jedině tohoto? My všichni jsme křesťané a všichni jsme s ním zároveň Mši svaté obcovali!“ Na to velel císař, aby i Teliku obnažili, vedle prvého na skřipec natáhli i rozdírali, a pak se tázal: „Kdo jest původcem vašeho shromáždění?“ Ten odpověděl: „Kněz Saturnin, a my všichni vesměs. Ty však, ó zlosyne! jednáš proti vší spravedlnosti, že nás proto trýzníš. Nejsme ani vrahy, ani loupežníky, aniž jsme se čím provinili.“ Na to řekl císař: „Ty jsi měl rozkazu našeho šetřiti, a své nepravé bohoslužby zanechati.“ Telika mu však odpověděl: „Nedbám jiného rozkazu, leč rozkazu Boha mého, za něhož rád zemru.“ Po těch slovech nařídil císař, aby Teliku od skřipce odvázali a bez pokrmu i nápoje do žaláře odvedli.

Potom předstoupil pohanský bratr svaté Viktorie a žaloval na radního Dativa, že jeho sestru ke Mši odvedl. Ale světice řekla: „Nikoli z návodu některého člověka, ale zcela dobrovolně vešla jsem do onoho domu, a obcovala tam Mši svaté; neboť jsem křesťanka, a proto i povinna zákona Kristova poslouchati.“ Bratr jí na to: „Jsi beze smyslů, a mluvíš jako bláznivá!“ Ale ona řekla: „Nejsem bláznivá, ale křesťanka!“ Tu řekl císař: „Chceš se svým bratrem opět domů odejíti?“ A ona řekla: „To neučiním, poněvadž tohoto člověka jakožto bratra svého neuznávám. Jsem křesťanka a mám ty za své bratry a sestry, kteří pro Ježíše Krista trpí.“ Na to řekl jí císař: „Ušetři se přece a poslechni rady bratra svého!“ Ona však odpověděla: „Neodejdu od sých bratří a sester; neboť přiznávám se ti, že jsem s nimi na Mši svaté byla a nejvelebnější Svátost přijala.“ Uslyšev to císař, velel, aby lidé jeho všech prostředků užili, aby světici od její víry odvrátili; avšak nestalo se mu po vůli! – Viktorie byla velice sličná a pocházela z nejpřednějšího rodu v celém městě. Když ji rodiče proti její vůli chtěli provdati, seskočila s vysokého okna, dala si od kněze Saturnina vlasy ostříhati a do počtu Bohu zasvěcených panen se přijmouti.

Po té obrátil se císař k tomuto knězi Saturninovi a řekl: „Ty jsi přes náš rozkaz všechny tyto shromáždil?“ Saturnin odpověděl: „K rozkazu Páně jsem je shromáždil, a konali jsme pospolu jeho božskou službu.“ Císař se tázal: „Proč jsi tak učinil?“ Kněz odpověděl: „Poněvadž nesmíme Mše svaté opomíjeti.“ Císař se dále tázal: „Jsi ty původcem tohoto shromáždění a ty jsi je všecky k němu přemluvil?“ Kněz odpověděl: „Ano, já jsem původce, a já sám jsem Mši svatou sloužil.“ K odpovědi té kázal jej císař obnažiti a železnými háky tak dlouho rozdírati, až vnitřnosti z něho vytékaly. Načež kázal ho odvésti k ostatním do žaláře.

Potom kázal císař, aby mu byl předveden svatý Emerik; a tomu řekl: „Kdo jsi?“ Emerik odpověděl: „Jsem původce tohoto shromáždění; neboť v mém domě Mše svatá sloužena byla.“ Císař se tázal dále: „Proč jsi tyto lidi přes náš zákaz do domu svého vpustil?“ Týž odpověděl: „Poněvadž bratry mými jsou, nemohl jsem jim zabrániti; neboť nemůžeme bez Mše svaté býti.“ Potom byl i on háky rozedrán a pak do žaláře odveden.

Zatím řekl císař jakožto soudce ostatním: „Doufám, že si vezmete z těchto ubohých příklad a svého života tak lehkomyslně nezmrháte.“ Svatí mučedníci však jednomyslně prohlásili: „Jsme křesťané; a proto budeme zákon Ježíše Krista plniti, i kdybychom museli proto krev svou prolíti.“ Na to řekl soudce jednomu z nich, jenž se nazýval Felix: „Netáži se, jsi-li křesťanem, ale byl-li jsi ve shromáždění a při Mši?“ Svatý Felix odpověděl: „Jak se pošetile tážeš? Což může být křesťan beze Mše svaté a Mše svatá bez přítomnosti křesťanů? Zuřivý ďáble! Pravím ti, že jsme byli ve vší nábožnosti shromážděni, a že jsme se při Mši svaté co nejbedlivěji modlili.“ Uslyšev to ukrutník, takovým vztekem byl jat, že kázal toho muže svatého na zemi povaliti a klacky utlouci.

Takto mučedníky trýzně, ztrávil zuřivý soudce celý den; a když noc nastávala, kázal všecky do velikého žaláře uzavříti a strážcům trestem smrti pohroziti, kdyby jim nějakého pokrmu anebo nápoje podati se opovážili. I přišli sice rodiče, ženy, děti aneb přátelé zajatých k žaláři a nesli jim potajmu pod šaty nějaké občerstvení. Ale strážci, bedlivě je prohledavše, vše jim odebrali; ba zbožné a soucitné ty lidi docela hanebně zbili. Proto přece však zůstali tito věrní přátelé dnem i nocí před žalářem, plačíce i bědujíce tam, zajisté v té naději, že tak ukrutníka k slitování pohnou. Ten však se zatvrdil ve své zlosti tolik, že nechal věrných služebníků a služebnic Ježíše Krista vesměs hladem i žízní chřadnouti, až všichni přebolestnou smrtí z hladu zemřeli.

Příběh dokazuje, jak si křesťané starých dob Mše svaté vážili

Děj tento, jejž Baronius ze starých soudních spisů do slova vypsal, dokazuje jasně, kterak Mše svatá v nejprvnějších dobách po Kristu Pánu sloužívána byla a kterak jí křesťané s takovou ochotou i nábožností obcovali, že raději bolestnou smrt podstoupili, nežli aby byli Mše svaté zameškali. Odkud to, že pro Mši svatou tolik horlili? Odtud zajisté, že převelikou vznešenost Mše svaté poznávali a ovoce z ní rádi účastnými býti chtěli. Tomu máme se i my učiti a příkladem jich povzbuzeni, k této tak spásonosné a mnohoplodné oběti svatou láskou lnouti.

Následující díl: Jak vzácný dar se při Mši svaté obětuje (kap. 2, 6)

[1] Chrysost. de proditione Judae hom. 1;
[2] Srovn. Sess. 22, cap.2;
[3] Žid.7, 26-28;
[4] Malach.1, 11;
[5] Conc.Trid.sess. 22, cap.1;
[6] Revel.lib.1, cap.19;
[7] Revel.lib. 2, c.31;
[8] Annal.ad ann. 303 Nr.35;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

O obřadech při Mši svaté (kap. 2, 4)

Ctih. Martin z Kochemu se v této kapitole své knihy blíže věnuje i tématu dnes velmi diskutovanému – latinskému jazyku v liturgii – a již ve své době řeší tytéž námitky, které slyšíme i dnes, a až prorocky odpovídá.

Předchozí díl: O oltáři, kněžských rouchách a obětním náčiní (kap. 2, 3)

Vznešenost nejsvětější oběti Mše svaté poznati lze dále z obřadů, jež při ní zachovávány bývají.

Proč je vnějších obřadů vůbec třeba

O obřadech těch učí naše svatá Církev katolická takto: „Poněvadž lidská přirozenost je taková, že se bez zevnějších pomůcek nesnadno k rozjímání o božských věcech pozvnésti může, zavedla matka Církev některé obyčeje, dle nichž při Mši svaté některé části modliteb potichu, jiné hlasitě prosloveny býti mají. Taktéž ustanovila obřady, jako: tajuplná žehnání, osvětlování, nakuřování, užívání bohoslužebných rouch a mnohé jiné věci toho druhu, a to dle učení i podání apoštolského. Těmito ustanoveními má se v prvé řadě velebnost této tak vznešené oběti patrnější státi; v druhé řadě mají také skrze tato viditelná znamení mysli věřících povzbuzeny býti k rozjímání o oněch nejvznešenějších tajemstvích, jež v této božské oběti skryta jsou.“¹

900 věcí, jež kněz opominout nesmí

Výklad těchto obřadů, při Mši svaté obvyklých, nachází se v poslední hlavě této knihy. Aby sis však, milý čtenáři, již nyní bohatou krásu těchto obřadů představiti mohl, povšimni si následujících věcí: Kněz znamená se při Mši svaté 16krát svatým křížem. Obrací se k lidu šestkrát. Líbá oltář osmkrát. Obrací oči své k nebi 11krát. Bije se v prsa 10krát. Pokleká 10krát. Ruce k sobě skládá 24krát. Sklání hlavu 21krát. Sklání ramena 7krát. Uklání se hluboce 8krát. Žehná oběti znamením kříže 31krát. Skládá obě ploché ruce na oltář 29krát. Modlí se s rozpjatýma rukama 14krát. Modlí se se složenýma rukama 36krát. Skládá sepjaté ruce na oltář 7krát. Pokládá levou ruku samotnou na oltář 9krát. Pokládá levou ruku na prsa 11krát. Pozvedá obě ruce k nebi 8krát. Modlí se zticha 11krát. Modlí se hlasitě 13krát. Kalich odkrývá a zase přikrývá 10krát. Přechází při oltáři tam i sem 20krát.

Kromě těchto 350 často opakovaných věcí musí kněz při Mši svaté zachovati ještě 150 jiných obřadů, což činí dohromady 500 obřadů. Mimo to musí každý kněz při Mši svaté zřetel míti na 400 předpisů neboli pravidel. Kdyby tyto také k obřadům připočteny byly, měl by kněz, jenž po způsobu římském Mši svatou slouží, 900 věcí vykonati, z nichž bez hříchu ani jediné opominouti nesmí. Nebo všecky věci ty mají duchovní význam a slouží k tomu, aby přesatá a nejdůstojnější oběť Mše svaté náležitě a pobožně konána byla.

Také ani nelze vymysleti pohybů rukou způsobnějších, držení těla přiměřenějšího a chování kněze při obětování Mše svaté zbožnějšího, nežli jak je právě Církev Páně nakazuje. To vše pak Církev přikázala, aby netoliko přesvaté tajemství Mše svaté bylo na výsost uctíváno i velebeno, ale také aby nábožnost věřících byla podporována a vzdělání jich rozmnoženo i upevněno.

Námitka proti jazyku latinskému a její vyvrácení

Zde mohl bys mi položiti otázku: Nebylo by k většímu vzdělání i poučení věřících, kdyby Mše svatá sloužena byla v našem jazyku mateřském, na místě v jazyku cizím, latinském, v němž Církev oběť Mše svaté konati velí?

Na námitku tu odpovídám: Mše svatá není kázáním, ale vznešenou službou obětní! Když kněz Mši svatou slouží, nečiní tak, aby věřící lid poučoval, nýbrž aby zaň oběť Nového Zákona obětoval! Musí ovšem kněz, maje nejsvětější oběť Mše svaté konati, také slov užívati; avšak slov těch neobrací tak ku shromážděným věřícím, jako spíše k Bohu. Proto také vyslovuje většinu slov toliko zticha, takže jim sotva rozuměti mohou ti, kteříž nejblíže oltáře stojí. A také aby kdo na ovoci oběti Mše svaté podíl míti mohl, nikterak se nevyžaduje, aby slovům kněze obětujícího rozuměl. K tomu toliko třeba, aby se jen každý s celým srdcem a se slovem upřímným v oběť skrze kněze odporučil a Bohu potřeby své předložil. To pak může věru každý učiniti v jazyku svém, ježto Bohu na slovech nezáleží.

Modlitby jsou věřícímu v mateřštině k disposici

Můžeš ostatně také ve své mateřštině čítati modlitby, které kněz koná u oltáře, ježto se v překladech vydávají. Konečně Církev nařídila všem duchovním správcům, aby „často, zejména v dny nedělní a sváteční, vykládali něco z těch věcí, o nichž se mezi Mší svatou čte, zejména aby často některé tajemství této přesvaté oběti objasňovali“.

Proměnlivost jazyka lidového nehodí se Církvi svaté

Kdyby měla Mše svatá v jazyku národním sloužena býti, zajisté že by se také neodvratně dostavila veliká nesnáz. Jako se totiž mezi lidmi všecko mění, tak mění se i jejich řeč. Mnohé výrazy časem zastarají, jiné změní svůj význam a ještě jiné z mluvy vůbec zmizejí.

Kdyby kdy Mše svatá v národní řeči čtena byla, musela by Církev modlitby mešní pro zastaralou řeč jejich občas měniti a v řeči novější podávati. To by však bylo velikým zlem, poněvadž by se pak Církev nemohla více odvolávati na své modlitby mešní, jako posud činí, aby nepřátelům svým dokázala, že v učení svém nikdy se nezměnila. Nebo odpůrcové její mohli by pak oproti ní tvrditi, že s řečí zaměnila i starý smysl modliteb mešních. Čtou-li však kněží Mši svatou v tomtéž jazyku latinském od staletí do staletí a konají-li veškeré důležitější obřady beze změny v tomtéž jazyku, jenž žádným změnám více nepodléhá, nemohou jí odpůrcové její právem nižádné výčitky činiti, že by v učení svém po staletí byla něco změnila.

Všechny národy potřebu obřadního jazyka chápaly

Také bych mohl na místě tomto ještě dodati, že skoro všichni národové, aby novotám v učení i bohoslužbě předešli, zůstali při jistém, tak zvaném „svatém jazyku“, kterého užívali a užívají při své bohoslužbě, ač mu lid více nerozumí. A proto sluší se tím více pro Církev katolickou, jež nám jen pravdy věčné, nezměnitelné a od Boha zjevené hlásá, aby jakožto obraz své nezměnitelnosti měla také řeč svou nezměnitelnou.

Touto nezměnitelnou řečí při naší nejvznešenější bohoslužbě, při Mši svaté, jest řeč latinská, kterou mluveno bývalo v Římě, odkud křesťanství bylo u nás vštípeno i utvrzeno. Jako jest jen jeden Bůh, jeden Kristus, jedna víra, jeden křest, jedna svatá římsko-katolická Církev a v této Církvi jen jedna oběť, totiž oběť Mše svaté, tak jest pro slavení této jedné svaté oběti také jen jedna řeč, a tou jest právě řeč latinská. Tato jednota v řeči, v které se oběť Mše svaté koná, jest zároveň i obrazem jednoty Církve. Katolický křesťan cítí se všude, kdekoliv na světě do chrámu katolického zavítá, vždy jako doma, poněvadž jeho svatá matka, kdekoli dítky své k své jediné oběti, totiž ke Mši svaté shromažďuje, všude jen jednou a toutéž řečí k nim mluví.

Latina nesmírně vhodná kněžím

Také knězi přichází jednota bohoslužby velice vhod, ježto tak může nejsvětější oběť Mše svaté konati ve všech zemích celého světa, od východu slunce až do západu. Kdyby řeč Církve byla dle rozličných zemí také rozdílná, nemohli by kněží oběti Mše svaté konati, když by přišli do zemí, jejichž nářečí by znalí nebyli. Z toho tedy snadno seznati, proč mohla Církev plným právem prohlásiti: „Kdo by tvrdil, že Mše svatá toliko v řeči lidu obětována býti musí, z Církve vyobcován buď!“²

Následující díl: O nejpřednějším knězi při Mši svaté (kap. 2, 5)

[1] Concil. Trid. sess. 22, cap. 5;
[2] Concil. Trid. sess. 22, cap.9.

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

O oltáři, kněžských rouchách a obětním náčiní (kap. 2, 3)

Vznešenost oběti Mše svaté poznati se může dále z přemnohých věcí, jichž jest k ní potřebí. Mimo řádně posvěceného kněze, jenž osobu Ježíše Krista při ní zastupuje, zvláště těchto věcí třeba: Předně posvěceného oltáře. …

Předchozí díl: O svěcení na kněžství (kap. 2, 2)

Vznešenost oběti Mše svaté poznati se může dále z přemnohých věcí, jichž jest k ní potřebí.

Oltář a co k němu náleží

Mimo řádně posvěceného kněze, jenž osobu Ježíše Krista při ní zastupuje, zvláště těchto věcí třeba: Předně posvěceného oltáře.

Oltář musí býti poněkud vyvýšený, poněvadž má připomínati horu Kalvárii, na které Kristus, Beránek nevinný, byl krvavě obětován a na kříži vyvýšen. Oltářem vyrozumívá se oltářní stůl, nebo-li zdivo, jež v podobě podlouhlého čtyřhranu čtyry až pět stop nad zemi vystupuje. Ona více anebo méně umělá stavba, jež po zadní straně stolu oltářního často až ku stropu kostelnímu vyvstává a obyčejně obrazy, sochami a všelikými řezbami vyzdobena bývá, slouží toliko k ozdobě; není tedy žádnou podstatnou částí oltáře, a tím méně oltářem samým.

Za povznášejících obřadů bývá oltářní stůl, jak již řečeno bylo, od biskupa zasvěcen i posvěcen. Dle předpisů církevních, v mešní knize obsažených, má býti stůl oltářní z kamene celý, aneb aspoň hořejší části své, čili ve stolní desce, kde se nachází „sepulcrum“ čili „hrob“ se svatými ostatky. A to proto, že Kristus Pán, jenž se při Mši svaté na oltáři obětuje, kamenem úhelným jest, jehož stavitelé (nevěřící) zavrhli,¹ ale jenž proto přece nezničitelný základ duchovní stavby Církve své tvoří.
Na oltáři musí státi kříž, jenž má býti pro kněze i pro lid upomínkou, že oběť Mše svaté s obětí Pána Ježíše na kříži totožná jest.Oltář musí býti přikryt třemi plátny, z nichž jedno po obou stranách oltáře hluboce až dolů splývá.

Svíce na oltáři

Po stranách krucifixu musejí státi nejméně dva svícny s hořícími voskovicemi, jež nás mají pamatovati na Ježíše Krista, jenž jakožto světlo na svět přišel,² aby temnosti osvěcoval.³ A dále jako světlo svíce vždy vzhůru k nebi neodolatelně vstupuje, tak mají hořící voskovice knězi i lidu býti stálou připomínkou, aby i oni při nejsvětější oběti ve svaté nábožnosti a v upřímném klanění srdce svá stále k Bohu obraceli.

Další potřebnosti ke Mši svaté jsou ještě: Mešní kniha a polštář anebo podstavec pod ní.

Dále tři tabulky kánonové, jež uprostřed oltáře a po obou jeho stranách postaveny jsou.

Ty obsahují ony stálé modlitby mešní, kterých kněz neříkává z knihy mešní, nýbrž z paměti.

Dále třeba šátku, jímž by si kněz ruce po umytí utřel; a mešního zvonku, jimž by služebník, který při oltáři lid zastupuje a knězi jménem jeho odpovídá, věřící lid na hlavní částky Mše svaté upozornil.

Zvláštní kněžská roucha a jejich význam

K sloužení Mše svaté třeba za druhé: kněžských rouch.

Úcta k Bohu a jeho svaté službě vyžaduje zejména k bohoslužbě nejvznešenější, ku konání Mše svaté, oděvu zvláštního, od každodenního se lišícího. Jestliže již pohané i židé netroufali si bohoslužeb svých konati v šatu obyčejném, smějí tím méně křesťané tak činiti, poněvadž bohoslužba naše jest nekonečně světější a ctihodnější než pohanů a Židů!

Jak nám Pismo svaté vypravuje, byla již kněžím židovským ku konání bohoslužby předepsána roucha zvláštní, co do látky, tvaru i barvy. Tak dí Pán k Mojžíšovi: „Tato pak budou roucha, kteráž udělají: Náprsník a náramník, sukni lněnou úzkou, čepici a pás. Udělají roucha svatá bratru tvému Aaronovi a synům jeho, aby mně úřad kněžský konali. A vezmou zlato a hyacint a šarlat a červec dvakrát barvený a kment.“ ⁴

A že i v naší svaté Církvi je žvdy i vlastní roucha ku konání Mše svaté v užívání byla, o tom svědčí svatý Jeronym ( † 420), jenž píše takto: „Náboženství užívá jiných rouch ke službě oltářní, a jiných v obecném životě; tím nás poučuje, že ku svatyni toliko s čistým srdcem přistupovati máme.“ Poněvadž tedy již od nejstarších dob křesťanství k bohoslužbě zvláštních rouch bylo užíváno, prohlašuje sněm Tridentský vším právem, že „užívání zvláštních rouch kněžských spočívá na nařízení samých svatých apoštolů.“⁵

Jednotlivá roucha zvlášť

A nyní chci roucha, která kněz ke Mši svaté obléká, pořadem vypočísti, a co znamenají, vyložiti:

Humerale čili amiktus, česky náramník, obléká kněz přes hlavu a pokládá pak kolem krku. Roucho toto připomíná ono lněné roucho, jímž v domě Kaifášově židé Pánu Ježíši obličej zakryli, načež pošklebujíce se mu, volali: „Prorokuj nám, Kriste, kdo tě udeřil!“

Alba jest prostorné lněné roucho s rukávy, sahající od krku až k nohám. To připomíná ono bílé roucho, jímž Krista Pána na potupu zahaliti kázal v domě svém Herodes.

Cingulum jest pás lněný, jímž kněz albu přepásá. Připomíná provaz, kterým židé Pána Ježíše v zahradě getsemanské svázali a svázaného odvedli.

Manipul je závěs na levém náručí, podobající se malé štole, jejíž oba dolejší konce k sobě přišity jsou. Týž připomíná vazby, jimiž Kristus Pán na svém náručí spoután byl.

Štola jest dlouhá, asi na píď široká páska neboli stuha, kterou si kněz na krk zavěsí a vpředu křížem přes prsa svá překládá. Ta připomíná onen řetěz, který Pánu Ježíši po jeho odsouzení kolem krku vložili.

Kasule čili mešní roucho sestávala v nejstarších dobách z dlouhého a širokého pláště, jenž byl ze všech stran uzavřen, jen výkrojkem pro hlavu opatřen a kněze tedy od hlavy až do paty jako v nějakém domku uzavíral. Proto rouchu tomu také říkali kasula, to jest česky „domek“. Později k lepšímu pohodlí kněze kasulu po obou stranách nastříhli, až z ní povstala podoba, v jaké nyní se jeví. Roucho mešní připomíná nám purpurový plášť, jímž bohaprázdní vojáci Krista Pána, když ho trním korunovali, na potupu přioděli.

Kříž na zadní části mešního roucha připomíná nám onen kříž, na nějž Kristus Pán byl přibit. Sloup na přední části mešního roucha pamatuje nás na onen sloup, k němuž přivázán byl Kristus Pán, když byl bičován.

Biret jest pokrývka na hlavu, v podobě nízkého klobouku, obyčejně barvy černé, z hedvábí, sametu aneb i z látky vlněné. Biretem pokrývá kněz hlavu, když kráčí k oltáři aneb od něho, na znamení své vážnosti i důstojnosti v Církvi. Zároveň mu biret připomíná i pokoru, pamatuje ho na trnovou korunu Krista Pána.

Co značí různé barvy rouch

Také různé barvy mešních rouch mají hluboký význam.

1.Barva bílá, barva světla, je znamením radosti i nevinnosti. Proto nosí kněz mešní roucho bílé o slavnostech Páně, jenž jest pramenem světla a příčinou vší radosti. Tedy o Vánocích, o Zjevení Páně, o Velikonocích, o Božím Těle, o slavnosti Posvěcení chrámu Páně. Kněz nosí mešní roucho barvy bílé také o všech svátcích Matky Boží, jež nám Ježíše Krista, Světlo světa, porodila a ve své neposkvrněné nevinnosti a svatosti Královnou panen jest; dále o slavnostech svatých andělů, kteříž ve světle věčném přebývají; o slavnostech svatých, kteříž nebyli mučedníky; a konečně o slavnosti Všech svatých.

2.Barva červená, barva ohně a krve, jest obrazem lásky Boží k nám, jakož i lásky nás lidí k Bohu. Proto se užívá barvy červené při Mších svatých o svátcích svatodušních, i při všech ostatních, při kterých se kdo něčím zalibuje Duchu Svatému, jenž oheň božské lásky v srdcích našich rozněcuje. Mešního roucha barvy červené užívá kněz dále o všech slavnostech mučedníků, kteří z lásky k Bohu krev svou prolili; a v ony památné dny, v kterých si připomínáme utrpení anebo kříž anebo jiné nástroje umučení Páně.

3.Barva zelená jest obrazem naděje a touhy naší po lepším a šťastnějším životě na věčnosti. Poněvadž má rok církevní naši naději vždy více oživovati a posliovati, jakož i nás následováním Ježíše Krista k životu věčnému přiváděti, jest barva zelená vlastní barvou roku církevního, vyjma ony doby, jež pokání věnovány jsou; tedy vyjma dobu adventní a svatopostní.

4.Barva fialová jest barvou Církve pro doby kající; tedy pro čas adventní a svatopostní, od Devítníku začínaje; dále pro vigilie a Suché dny. Barvy fialové užívá se také při udělování svátosti pokání, při procesích kajících a při průvodech v křížové či prosebné dny. V době adventní a svatopostní působí často změnu v barvě roucha mešního svátky, jež do těch dob připadají a své vlastní barvy vyžadují. Avšak v nedělích, připadajících do oněch kajících dob, jakož i v posvátném témdni před velikonocemi bývá vždy barva fialová.

5.Barva černá jest barva smutku. Černého roucha mešního užívá tedy kněz v památný den všech dušiček, při pohřbech, při všech zádušních Mších svatých, jakož i na Velký pátek, jakožto v úmrtní den Páně, z bolu a zármutku pro naše hříchy, jež Syna Božího na kříž přibily.

Toť jest těch pět rozličných barev církevních. Dle toho, jakou na knězi při Mši svaté spatříš, měl bys případná hnutí ve své duši vzbuzovati a v ně ponořen, Mši svaté nábožně obcovati.

Obětní náčiní

Ku konání Mše svaté jest třeba za třetí také náčiní obětních. Ta jsou:

Kalich od biskupa posvěcený, znamná hrob Páně; a pamatuje také na přehořký kalich utrpení, jejž Spasitel musel za nás vypíti.

Palla je bílý, lněný šáteček, jenž na čtyřhrannou tabulku natažen jest, a jímž kněz kalich přikrývá. Palla připomíná čtyřhranný kámen, jímž hrob Páně byl přikryt.

Patena je zlatá aneb aspoň pozlacená miska. Ta připomíná misku, na které byly masti, jimiž mrtvé Tělo Páně bylo pomazáno.

Korporale je čtyřhranné plátno, na němž kalich stává a na které svatá Hosti se pokládá. Připomíná roucho, do něhož bylo Tělo Páně zabaleno, než bylo do hrobu uloženo.

Purifikatorium je šáteček, jímž kněz kalich vysušuje. To připomíná roucha, jimiž mrtvé Tělo Páně bylo osušeno.

Velum je hedvábná pokrývka, kterou kalich bývá zakryt. Připomíná oponu v chrámě jerusalémském, jež při smrti Páně od svrchu až dolů se roztrhla.

Dvě konvičky připomínají ony dvě nádoby, jež při umučení Páně octem i žlučí byly naplněny.

Ku konání Mše svaté třeba konečně i darů obětních: hostie, čili bílého pšeničného chlebíčka nekvašeného, vína z hroznů a vody.

Vynecháním některé věci by se kněz prohřešil

Skoro všech těchto vypočítaných věcí jest tolik třeba při Mši svaté užíti, že by se prohřešil kněz, jenž by bez některé z nich Mši svatou sloužil, vyjma případ veliké nouze. O tom slyš tento příklad:

Když mouřenínové afričtí Španělska z největší části byli dobyli, stalo se, že jistý král Karavace mnoho křesťanů zajal. Smiloval se nad nimi, propustil je vesměs ze žaláře a dal si je představiti. Každého z nich se otázal, jakému řemeslu anebo umění rozumí, a dovolil jim, aby je provozovali. Mezi zajatými křesťany byl také jeden kněz, jenž, byv na své umění otázán, se svatou vážností odpověděl: „Umím všemohoucího Boha s nebes na zemi povolati!“ Když to král uslyšel, poručil mu,a aby umění své ukázal. I odpověděl mu kněz: „Nemohu tak učiniti, leč bych od křesťanů obdržel všecky ke Mši svaté potřebné věci!“ I poručil král knězi, aby veškeré potřebné věci sepsal, tak aby mohly z některého křesťanského místa býti přeneseny. Kněz sepsal tedy sice všechny věci, ale na kříž zapomněl. Když pak Mši svatou začíti chtěl, tu teprv zpozoroval, že nemá na oltáři žádného krucifixu. I zamyslel se na dlouho i hluboce, nevěda, má-li Mši svatou začíti anebo ne. Král se domníval, že snad umění svému docela nerozumí; a proto se ho otázal, proč tak zmateně stojí? Kněz odpověděl: „Zapomněl jsem na kříž, a jsem nyní všecek pomaten, nemoha se rozhodnouti, mám-li Mši svatou začítit, anebo od ní upustiti.“ Poněvadž však zatím Boha o pomoc prosil, hle! rozstoupilo se klenutí světnice, v kteréž kněz před oltářem stál, a dva andělé, stkvící se jako slunce, otvorem tím sestoupili, nesouce ve svých rukou dřevěný, lesklý kříž, na píď dlouhý. Kříž ten postavili na oltář a knězi poručili, aby Mši svatou začal. Král se svými mouřeníny se domníval, že tito dva andělé bohy jsou. I padli hrůzou na tváře a zůstali tak dlouho na zemi ležeti, až andělé zase zmizeli. I uvěřil král knězi, že má moc, Boha všemohoucího s nebe zavolati, a že křesťanství je pravé náboženství. – Toť původ svatého kříže španělského, jenž až posud v Karavace s největší uctivostí se přechovává. Každého roku v ten den, kdy kříž s nebe byl seslán, bývá lidu ukazován a do vody ponořen; kteroužto vodu mnozí nemocní pijí, aby jí ozdravěli.

Děj ten uvedl jsem zde proto, abych ti, milý čtenáři, znázornil, že žádná z těch mnohých věcí, jež ke každé Mši svaté náležejí, scházeti nesmí, má-li kněz tuto nejsvětější oběť řádem předepsaným vykonati.

Následující díl: O obřadech při Mši svaté (kap. 2, 4)

[1] Žalm 117,22; a Mat. 21, 42-44;
[2] Luk 2, 32;
[3] Jan 1, 5;
[4] II. Mojž. 28, 4, 5;
[5] Sess. 22, 22, 5

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Kterak bludaři proti Mši svaté brojí (kap. 1, 6)

Z prudkých útoků, kterým nejsvětější oběť Mše svaté v rozličných dobách vystavena byla, lze souditi, jak svatou a jak ďáblu odpornou býti musí! Nebo kdyby Mše svatá zlému duchu tak nadmíru neškodila, nebyl by jí zajisté tolik odpůrců mezi bludaři vzbudil.

Předchozí díl: O stáří křesťanských obětí a jejich názvech (5)

První tisíciletí se ďábel proti Mši svaté neodvážil

V prvých desíti stoletích Církve katolické pozvedli se sice mnozí bludaři; avšak nikdo z nich se neopovážil Mši svaté odporovati, tím méně ji odstraniti. I dá se to vysvětliti tím, že lidé, židé i pohané, jak jsem již dříve podotkl, již přirozeným citem puzeni byli, aby Pánu Bohu oběti přinášeli. Kdyby se byli v oněch dobách, kdy lidé potřebu obětí ještě živě pociťovali i nahlíželi, bludaři odvážili proti oběti Mše svaté útočiti, byli by náboženský cit lidí v nejcitlivější věci urazili, a ti byli by se od nich zajisté s ošklivostí odvrátili. Teprve když lidé zlí počali i nejdůležitější nauky našeho svatého náboženství popírati, směl se k tomu konečně ďábel odvážiti, aby i proti nejsvětější oběti v její podstatě vystoupil.

Berengar z Túru

Berengar z Túru, jenž v 11. století žil, byl první, jenž se opovážil proti nejsvětější Svátosti Oltářní učiti i psáti. Avšak postavili se jemu ihned na odpor muži nejučenější. Vyčítali mu: že všech věřících pohoršuje; že se od jednoty naší matky, Církve svaté, odlučuje; a že jednotu křesťanského státu ve zmatek uvádí. Když byly potom bludy Berengarovy na sněmích církevních zavrženy, šel před smrtí svou kajícně do sebe, s Církví se usmířil, bludy své odvolal a zemřel u vyznání víry pravé l. P. 1088.

Alibgenští

Avšak bludy Berengarovy byly nedlouho potom opět hlásány od kacířů Albigenských. Tito bohaprázdní odštěpenci, kteříž při počátku dvanáctého století v jižní Francii povstali a mimo jiná hanebná učení i stav manželský za nedovolený prohlašovali, ale smilstvo za dovolené měli, stali se také nepřáteli nesvětější oběti Mše svaté. Dopouštěli sice, aby konána byla Mše svatá slavná, v dny nedělní a sváteční, anebo i jindy u přítomnosti mnohých lidí, nižádným způsobem však nechtěli trpětí Mší svatých tichých, při nichž jen nemnozí přítomní jsou; a zakazovali je pod těžkými tresty peněžitými i tělesnými. I konali veliké ohavnosti na kněžích, kteří zákazů jejich nedbali, ale Mši svatou jakožto nejdokonalejší oběť Otci nebeskému i na dále sloužiti nepřestávali.

Surovost Albigenských a zázrak Boží

Cesarius z Heisterbachu, jenž tehdy žil, vypravuje nám o tom následující děj:¹„Když jistý kněz přes zákaz Albigenských přece Mši svatou sloužil, rozhořčili se oni na něho tou měrou, že mu jazyk z hrdla vyřízli. Zbožný kněz snesl tuto krutou muku i potupu s velikou trpělivostí. Poté však odešel s krvácejícími ústy do kostela, kde byl Mši svatou sloužil, poklekl pokorně před oltářem, na němž byl obětoval, žaloval v duchu Matce Boží své veliké utrpení, a poněvadž jazykem mluviti nemohl, s tím větším úsilím ji vzýval v srdci svém, aby mu k jazyku opět dopomohla. I zjevila se jemu přelíbezná Matka Boží, vložila mu vyříznutý jazyk opět do krvavých úst a řekla: ‚Pro poctu, kterou jsi prokázal skrze Mši svatou Pánu Bohu i mně, vracím ti tvůj jazyk, a napomínám tě, abys nepřestával tak nábožně i pilně, jako jsi posud činil, i na dále Mši svatou obětovati.‘ Když byl zbožný kněz nejsvětější Matce Boží z celého srdce poděkoval, vrátil se ke shromážděnému lidu, ukázal jazyk svůj opět přirostlý a zahanbil tak zlomyslné kacíře.“

Děj tento doplňuje učený polský dominikán Abraham Bzovský zprávou, že jistý Jan, školastik v Ksantenu, jenž o tomto zázraku byl uslyšel, sám do klášera v Clugny odcestoval, aby zázračně uzdraveného onoho kněze spatřil, jenž tam byl do kláštera benediktinů vstoupil. A tento Jan vypravoval, že onen znova přirostlý jazyk kněze na vlastní oči viděl; že byl bělejší než ostatní maso; že na místě řezu bylo posud znáti jízvu; a že celý veliký konvent tohoto zázraku svědkem jest.

Martin Luther a tak zvaní reformátoři

Od časů Albigenských nikdo proti Mši svaté tolik nevražil, jako tak zvaní reformátoři šestnáctého století. S rouhavou opovážlivostí povstal proti tomuto tajemství Božímu Martin Luther, popíral je i tupil. Ale tak nečinil ještě hned při počátku svého odpadnutí od Církve, také ne sám ze sebe: ale, jak sám ve svém hanopise „O pokoutní mši a svěcení kněžourů“ doznává, na radu ďábla! Ve spisu tom totiž výslovně vykládá, že k radě ďábla Mši jakožto modlářství odklidil, ač přece dobře věděl, že ďábel všeho dobrého nenávidí a žádného člověka k něčemu dobrému nepřívádí! Zdaž neměl Luther spíše souditi: Kdyby byla Mše svatá modlářstvím, ďábel by jistě proti ní nebrojil, tím méně ji odkliditi žádal! Naopak, on by ji jen tím více podporoval i vychvaloval, aby skrze sloužení Mší tím více modlářství se dělo a Bohu Nejvyššímu tím větší potupy se dostávalo!

Ohavná rouhání bludařů a jejich prosté vyvrácení

Takto tedy uloupil ďábel netoliko přivržencům Lutherovým, ale i kalvincům a jiným, jim podobným bludařům, tuto tak spasitelnou oběť Mše svaté, a připravil jim tak nesmírné škody. Ba ďábel takovým odporem k tomuto přesvatému tajemství je naplnil, že Mši svatou nazývají „zapíráním krvavé oběti Ježíše Krista“, ba „proklatým modlářstvím“, jak se o tom dočísti lze v heidelbergském katechismu, jehož kalvinci užívají.

Ó jaké to ohavné rouhání, při němž zbožná srdce zachvěti se musejí!

Chci toliko jedním důkazem toto rouhání vyvrátiti a k zemi sklátiti:

Kdyby toto kacířské učení na pravdě bylo, následovalo by z něho, že od časů Ježíše Krista ani jedinký člověk, také žádný apoštol a žádný mučedník do nebe nevešel! Nebo svatí apoštolé a všichni kněží Mši svatou sloužili a Bohu Nejvyššímu obětovali. Všichni svatí mučedníci i vyznavači Mši svaté s nábožnosti obcovali a za nejvyšší bohoslužbu ji měli. Kdyby tedy Mše svatá byla rouháním a zapíráním jediné oběti Ježíše Krista, byli by se svatí apoštolé a všichni věřící samých rouhání dopouštěli, Pána Boha tedy těžce uráželi a proto i věčného zavržení si zasloužili! Poněvadž však žádný rozumný člověk něco takového tvrditi nemůže, nemůže také nikdo tomu věřiti, že by kalvínské čili helvetské učení o Mši svaté pravé bylo!

Radši věřme sv. Fulgentiovi a Petru Clugnymu

Proto budeme mnohem raději věřiti svatému Fulgentiovi, jenž výslovně dí: „Toho se přidržuj bez nejmenšího pochybování, že se jednorozený Syn Boží pro nás vtělil, a jakožto oběť Bohu Nejvyššímu přinesl, jemuž nyní Cirkev katolická na celém světě u víře i lásce bez přestání přináší oběti chleba a vína.“² Či řekni sám, milý čtenáři! Komu lze spíše věřiti a s důvěrou se odevzdávati: osvícenému Učiteli církevnímu, svatému Fulgentiovi, anebo odpadlíkům od Církve, Kalvinovi a Lutherovi?

Těmto oběma odpadlíkům platí také slova, jež napsal učený Petr z Clugny³, jejž současníci „ctihodným“ nazývali, proti Petrobrusianům, kteříž taktéž Mši svatou zavrhovali. Napsal: „Kdyby nyní svět na vaše nové učení dbáti měl, činil by něco, čeho nikdy posud nečinil. Stal by se zajisté podobným zajatému národu, jenž jest bez zákona, bez krále, bez oběti. A když by svět přestal Bohu obětovati, přestal by také Bohu náležeti. A dělo by se v této době našeho křesťanského života, jež jest dobou milostí, něco, co se nikdy nestalo v době hněvu, za pohanství. Kdyby totiž měli křesťané od Mše svaté upustiti, byla by veškerá bohoslužba, jež vždy na světě konána byla, z něho úplně vypovězena! Proto praví vám Církev Kristova, ó vy nepřátelé Boží, že nikdy nemůže býti bez božské oběti: že se své svaté oběti nepřináší nic jiného než Tělo a Krev Spasitele; a že co On jednou učinil při své smrti, ona tolikrát opakuje, kolikrát svou oběť koná!“

Katolíci oběť sice mají, ale namnoze o ní nic neví

Proto mějme se pilně na pozoru, aby se nám nepřihodilo, co se stalo ubohým bludařům! Těm sám nešťastný ďábel přesvatou oběť Mše svaté uloupil k jejich největší škodě. Nás katolíky však, když přesvaté oběti Uloupiti nám nemohl, aspoň tolik zaslepil, že přesvaté oběti namnoze nerozumíme a její vznešené důstojnosti a veliké moci více nechápeme. Beze vši pochyby stalo se úskokem ďábelským, že po dlouhou dobu tak málo se o tomto nejvyšším tajemství kázalo, psalo i učilo. Nebo jen tak státi se mohlo, že lidé z lenosti Mši svatou zanedbávají, anebo bez nábožnosti jí přítomni jsou!

Sněm Tridentský přikázal o Mši svaté často kázat

Aby tomuto zlu odpomoženo bylo, nařídila Církev svatá na sněmu Tridentském, aby duchovní správcové často o Mši svaté kázali. Nařízení toto zní: „Svatý sněm církevní nařizuje farářům a všem těm, kdož duchovní správu vedou, aby častěji konání Mše svaté buď sami, anebo skrze vhodné zástupce, zejména v dny nedělní a sváteční, něco z těch věcí, jež mezi Mší svatou čítány bývají, vykládali, a zejména aby o některém tajemství této přesvaté oběti poučení činili.“⁴

Poučený křesťanský lid nemůže si Mše sv. nevážiti

Hle! Toť jsou vlastní slova tohoto zákona církevního, jehož všichni duchovní správcové poslušni býti mají. Nebo jestliže lid křesťanský o veliké působnosti nejsvětější oběti Mše svaté nic neví, není divu, když Mše svaté nemiluje, si jí neváží, v dny sváteční jen nedbale, nepobožně a povrchně jí obcuje; ba z příčin zcela malicherných a bez nejmenších výčitek svědomí docela ji zanedbává! Jestliže však křesťanský lid o Mši svaté náležitě jest poučen, není možno, aby si tohoto vzácného klenotu nevážil, srdečně ho nemiloval a této božské oběti s náležitou nábožností neobcoval. Nebo v celé katolické Církvi není tajemství důležitějšího, utěšenějšího a užitečnějšího právě nad hluboké tajemství Mše svaté! A kdyby tedy lid dokonalou známost jeho měl, zajisté že by i v dny všední nesnadno Mši svatou zanedbával.

Konec 1. kapitoly: O PODSTATĚ OBĚTI MŠE SVATÉ

Následující kapitola: O VZNEŠENOSTI OBĚTI MŠE SVATÉ

[1] Dialogus miraculorum ed. Strange Col.1851;
[2] De Fide ad Petr. c. 19;
[3] Contra Heinric. et Petrobus. Haereses lib. 1. epist.2.;
[4] Sess. 22, cap.8;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

O stáří křesťanských obětí a jejich názvech (kap. 1, 5)

V dalším pokračování brilantního výkladu ctih. Martina z Kochemu o mši svaté autor v krátkosti mluví o jménech, jaká jsou a byla užívána pro oběť Nového Zákona, přitom zvláště proti nekatolickým námitkám obhajuje jméno „mše“. Zajímavá je i zmínka o původu římského kánonu s odkazem na výrok koncilu tridentského.

Předchozí díl: Kterak byla oběť Nového Zákona předpověděna i ustanovena (4)

Michelangelo Caravaggio: Umučení sv. Matouše (1599-1600)

Důkazy, že již apoštolé oběť Nového Zákona konali

Že také svatí apoštolé tuto oběť Nového Zákona konali, dokáži nejprve ze slov Písma svatého.

Tak píše svatý Pavel: „Máměť oltář, z něhož nemají moci jísti, kteříž stánku slouží,“¹ totiž židé. Oltář určen jest k obětování. Jestliže tedy křesťané za časů svatého Pavla oltář k obětování měli, museli míti také oběť, kterou by na oltáři tom přinášeli. A mluví-li svatý apoštol o tom, že židé moci nemají, z oltáře toho „jísti“, musíme z toho souditi, že na místě tomto nemluví o tom, jak bychom k oběti na kříži přistupovali, ale že mluví o oběti, jež požívána býti může; tedy o oběti nekrvavé, jakou Kristus Pán při poslední večeři ustanovil.

Dále dočítáme se v životopisu svatého evangelisty Páně Matouše, že týž proboden byl mezi svatou obětí u oltáře. – Svatý apoštol Ondřej se vyjádřil dle výpovědi životopisce svého k soudci svému Aeneovi takto: „Obětuji denně Bohu všemohoucímu a pravému, nikoliv masa býkův a krve kozlů, ale neposkvrněného Beránka Božího na oltáři.“ – Svatému Jakubu a svatému Marku připisují zvláštní obřady i způsoby, s jakými svatou oběť Bohu přinášeli, a jež dle řeckého jazyka „liturgií“ jejich se nazývají.

O kánonu čili o části Mše svaté, jež při Sanktus začíná a při svatém přijímání končí, učí Církev svatá výslovně, že sestaven jest i ze slov Páně, i z podání svatých apoštolů, i z ustanovení svatých papežů;² z části připisují církevní dějepisci složení kánonu samému svatému Petru.

Z toho ze všeho snadno seznati, že oběť Nového Zákona od počátku v Církvi byla.

Námitky nekatolíků proti pojmenování „Mše“ jsou bezpředmětné

Co pak se pojmenování této přesvaté oběti Nového Zákona dotýká, vyčítají nám nekatolíci, že slovo „Mše“ v Písmu svatém se nenachází. Tj. ovšem pravda; avšak slova „nejsvětější Trojice“ také se v Písmu svatém nenacházejí; a přece jsme povinni v toto vznešené tajemství věřiti! Že máme neděli místo židovské soboty světiti, a i nemluvňata křtíti, také v Písmu svatém nestojí; a přece jsme povinni tak činiti! Jestliže tedy také slovo „Mše“ v Písmu svatém nestojí, jest tam přece, jak jsem ukázal, řeč o úkonu, jenž Mši svatou označuje; jest tam totiž řeč o obětování Těla i Krve Ježíše Krista pod způsobami chleba a vína při poslední večeři a skrze apoštoly.

Různé názvy pro oběť Nového Zákona

Svatí Otcové řecké i římské Církve dávali oběti Nového Zákona od nejstarších dob rozličná jména. Nazývali ji Eucharistia, to jest: děkování; liturgia, anebo agenda, to jest: jednání; synaxis anebo kolekta, to jest: shromáždění; také ji nazývali stůl Páně, oltář Páně, večeře Páně, obětování, oběť.

Jména „Mše“ užívá Církev katolická již od pradávna

Mimo tyto názvy měla oběť Nového Zákona v naší svaté římské Církvi katolické již od nejstarších dob také jméno „Mše“. Slova toho užíval dle podání již papež Pius L. P. 142. po Kristu. Svatý Ambrož slova „Mše“ výslovně užívá, když píše: „Zůstal jsem ve svém úřadu, počal jsem Mši svatou sloužiti, a obětuje se Bohu, prosil jsem, aby nám ku pomoci přispěti ráčil.“³ Svatý Augustin dí: „V čteních, které mezi Mší svatou čítati musíme, se dočteme…“⁴ Hle, oba tito svatí učitelové, kteří tři sta let po Kristu Pánu žili, užívali již slova Mše; i následuje z toho, že slovo to již tehdáž v užívání bylo. Ba užíváno ho bylo ještě před tou dobou, jak dokazuje kardinál Bona ve svém učeném spisu „o věcech liturgických“.

Následující díl: Kterak bludaři proti Mši svaté brojí (6)

[1] Žid. 13,10;
[2] Concil. Trid. sess. 22. o Mši svaté cap. 4;
[3] Epist. ad Marcellinam n. 4;
[4] Sermo 21. de temp.;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Kterak byla oběť Nového Zákona předpověděna i ustanovena (kap. 1, 4)

Ctih. Martin z Kochemu předsvědčivě vykládá, jak se starozákonní proroctví Malachiášovo mohlo naplit a naplilo jedině v oběti mše svaté a jak Kristus Pán při poslední večeři vpravdě obětoval a mši svatou jako oběť ustanovil.

Předchozí díl: O oběti Ježíše Krista (3)

Proroctví Malachiášovo

Tuto oběť Ježíše Krista, pozůstávající z chleba a vína, předpověděl také prorok Malachiáš slovy: „Nemám zalíbení ve vás, praví Hospodin zástupů, a darů nepřijmu z ruky vaší. Nebo od východu slunce až na západ veliké jest jméno mé mezi národy, a na každém místě obětována bývá jménu Mému oběť čistá; nebo veliké jest jméno Mé mezi národy, praví Hospodin zástupů.“¹ Slova tato obsahují dle výkladů všech svatých Otců, kteří se jimi zabývali, proroctví o oběti Nového Zákona.

Proroctví nenaplnilo se ve Starém Zákoně

Proroctví toto se nevyplnilo v Starém Zákoně, ač Malachiáš mluví jako v čase přítomném. Malachiáš užívá totiž přítomného času, jako bylo obyčejem i při jiných prorocích, aby naznačili to, co teprve státi se mělo, jako přítomné, čili patrné a jisté. Že Malachiáš vpravdě o čase přítomném nemluvil, vysvítá z toho, že za doby jeho i po dobu celého Starého Zákona pohané nebyli k právě víře obráceni a neměli tedy ani ještě oběti pravé. Obrácení pohanů a pravá oběť při nich staly se skutkem teprve v Zákoně Novém, kdy se naplnilo, co řekl Bůh Otec Synu svému: „Požádej ode mne, a dám tobě národy v dědictví tvé, a ve vladařství tvé končiny země.“² A tak se i skutečně stalo, když svatí apoštolové, zejména svatý Pavel, pohany na víru Kristovu obrátili.

Nevztahuje se ani k oběti Pána Ježíše na kříži, ani k obětem židovským

Proroctví Malachiášovo, že „jménu Hospodinovu obětováno bude na všech místech“, a to „oběť čistá“, nevztahuje se také k oběti Pána Ježíše na kříži, poněvadž ta obětována byla jen jednou, a na jednom místě, na hoře Kalvarii.

Proroctví to nevztahuje se však ani k obětem židovským, ježto těmto, proti oné slibované oběti čisté, Malachiáš předpovídá opovržení Hospodinovo. A jestliže i starozákonní oběti byly nepravostí před Hospodinem, čím větší ohavností byly před ním teprve oběti pohanské, které byvše vraždami, smilstvem, lupičstvím znesvěcené, nebyly ani přednášeny Bohu, nýbrž ďáblu, jak tvrdí svatý učitel národů!³

Ani k našim dobrým skutkům se nevztahuje, jak rádi tvrdí bludaři

Také se proroctví Malachiášovo o oběti čisté nikterak nevztahuje k chvále Boží a k našim dobrým skutkům, jak bludaři velice nejapně tvrdívají, poněvadž ani modlitby ani ostatní dobré skutky naše nejsou vlastními obětmi, o jakých přece prorok výslovně mluví. Také i sami bludaři o skutcích našich dobrých tvrdí, že nečisté jsou; a snaží se to dokázati ze slov proroka Isaiáše, jenž dí: „Učiněni jsme jako nečistý (člověk) my všichni, a jako roucho nečisté… jsou všecky spravedlnosti naše.“⁴ A konečně nemohou přece tyto duchovní oběti modliteb a dobrých skutků nazýváni býti – obětí chleba a vína!

Jedině k oběti Mše svaté se proroctví může vztahovati

Může se tudíž proroctví Malachiášovo o oběti čisté vztahovati jedině a výhradně k oběti Nového Zákona. Neboť jedině Mše svatá jest obětí čistou, jež se Bohu přednáší na všech místech a po všechny časy. Tato oběť samojediná jest tou obětí, jež ani nehodností ani zlomyslností obětujících nemůže poskvrněna býti. Nebo v oběti Nového Zákona přináší Ježíš Kristus dar obětní sám: kněží jsou toliko sluhy jeho, kteříž jemu při konání této viditelné oběti úst i rukou svých propůjčují. Poněvadž totiž Kristus Pán, sedící nyní po pravici svého nebeského Otce, neviditelný jest; oběť pak, aby ji lidé viděti a rozuměti mohli, viditelnou býti musí, používá ke konání oběti své služeb kněží.

Oběť Nového Zákona bude také tak dlouho trvati, jako potrvá Církev Ježíše Krista, totiž až do skonání časů.

Fra Angelico - Poslední večeře — Poslední večeře (Fra Angelico - 1440)

Kdy Kristus oběť ustanovil a sám obětoval

Jest nyní otázka, kdy Kristus Pán tuto oběť chleba a vína ustanovil i sám obětoval?

Na to odpovídám, že to učinil tak, jak naše svatá Církev učí, při poslední večeři; nebo na žádném jiném místě v Písmě svatém o takové oběti zmínka se neděje. Při poslední večeři však se stalo všecko, co se při oběti vyžaduje. Tu proměnil Ježíš Kristus, jakožto nejvyšší Kněz, chléb a víno ve své přesvaté Tělo obětní a ve svou přesvatou Krev obětní, a věnoval obé svému nebeskému Otci, aby ho jakožto nejvyššího Pána všech věcí uctil a se Jemu klaněl. Svatý evangelista Lukáš v příčině té zajisté píše: „A vzav chléb, díky činil, a lámal, a dával jim řka: Totoť jest Tělo mé, kteréž se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Tak i kalich, když povečeřel, řka: Tentoť jest kalich, nová úmluva v mé Krvi, kteráž se za vás vylévá.“⁵

Důkazy, že Pán Ježíš při poslední večeři skutečně obětoval a Mši svatou jako oběť ustanovil

Povšimněme si nejprve té okolnosti, že Pán Ježíš svou novou večeři teprve potom ustanovil, když byl s učedníky svými beránka velikonočního požil. Prve však, nežli židé beránka velikonočního požívali, byl tento již dříve zabit i obětován, k čemuž poukazuje svatý Pavel, an píše: „Beránek náš velikonoční obětován jest Kristus.“⁶ Židé jedli tedy beránka velikonočního jakožto skutečnou večeři obětní. A tedy již tím, že Ježíš Kristus večeři Nového Zákona ustanovil bezprostředně po požití židovského beránka velikonočního, jenž byl obětní večeří Zákona Starého, dal na srozuměnou, že i jeho večeře Nového Zákona večeří obětní býti měla.

Tělo Kristovo bylo tělem obětním

Uvažujme dále také to, co Ježíš Kristus při poslední večeři konal. Proměnil totiž chléb ve své přesvaté Tělo, jež dle svého určení Tělem obětním bylo, jak to sám vyslovil, řka: „Obětí a darů nechtěl jsi, ale Tělo způsobil jsi mi.“⁷ Tělo jeho mělo tedy od té doby býti nebeskému Otci líbeznou obětí i krvavou, i nekrvavou, čili potravnou. A potom proměnil víno ve svou přesvatou Krev, jež ve svém odloučení od Těla, podstatně Krví obětní byla. Proto také nazývá ji Pán Ježíš „Krví Zákona a to Nového i věčného“: poněvadž bez krve žádná úmluva se neděla. Tím tedy, že Kristus Pán při poslední večeři v rozdílných způsobách chleba a vína přítomným se učinil, představil se nám v podobě nevolníka, jenž z lásky k nám všeho dokonale se zbavil, sebe dobrovolně ponížil, ba ukrutné smrti na kříži se zasvětil.

Ze samotných slov Spasitelových je obětní úmysl patrný

Také slova, jichž Spasitel při poslední večeři, při posvátném díle svém užil, vyjadřují nám, žeť výkonem svým obětoval. Pravil zajisté: „Toto jest tělo mé, kteréž se za vás vydává;“ aneb jak svatý Pavel dí: „kteréž za vás vydáno bude.“⁸

Tímto „vydáním“ těla svého nevyrozumíval Pán Ježíš vydání těla k požití učedníkům, poněvadž podávaje jim je, již vyslovil: „Vezměte a jezte!“ Ale vydáním Těla vyrozumíval vydání ho k oběti, jak to sám výslovně prohlásil svou přípovědí: „Chléb, kterýž já dám, Tělo mé jest, (jež vydám na smrt) za život světa.“⁹ A při podávání kalicha taktéž: „Tentoť jest kalich, nová úmluva v Mé Krvi, kteráž se za vás vylévá.“ Také „vylitím krve“ nevyrozumívá Pán pití z kalicha, poněvadž již předtím výslovně prohlásil: „Vezměte a pijte!“ Ale vylitím Krve vyrozumívá prolití jí za učedníky své, a za mnohé; kteréžto vylití stalo se na počest Bohu Otci v tom okamžiku, když Kristus Ježíš ta slova pronesl. Nebo byť se i slova „vydání těla“ a „vylití krve“ k oběti na kříži vztahovati mohla, mluví přece Spasitel zároveň o vydání těla a vylití krve, jež zde při poslední večeři se děje; a tedy o oběti, jež zde se koná. I také to „lámání“ těla Páně, v podobě čili způsobě chleba přítomného, o němž svatý evangelista Lukáš vypravuje, poukazuje k skutečnému obětování při samé poslední večeři.

Praví-li však Kristus Pán: „Tělo mé se za vás vydává,“ musíme také zvěděti, komu se vydává. Komu jinému, než témuž, komu i na kříži vydáno bylo; to jest, Otci nebeskému?

Poslední důkaz – neomylné svědectví Církve svaté

A tak seznáváme, že při poslední večeři stalo se ke cti Boží vydání Těla Páně, jež jako umírající bylo představeno; a že se tedy skutečně oběť konala. Ve smyslu tom také naše matka, Církev svatá, úkony i slova Páně při poslední večeři vždy pojímala.¹⁰ A svědčí-li tedy ona o tom, že se při poslední večeři Kristus Pán skutečně obětoval, platí toto svědectví více než jakékoli výklady ostatních lidí. Nebo Církev živého Boha jest dle učení apoštolského „sloupem a tvrdí pravdy.“¹¹

Při poslední večeři konal tedy Kristus Pán úřad svůj kněžský podle řádu Melchisedechova. Nebo neobětoval-li tehdy chleba a vína, neučinil tak vůbec nikdy po celý život svůj; pak by však nebyl žádným knězem dle řádu Melchisedechova. A přece nám svatý Pavel kněžský úřad Ježíše Krista tak vznešeně popisuje, an dí: „Jiní zajisté bez přísahy kněžími učiněni bývali: tento pak s přísahou skrze toho, kterýž řekl k němu: Přisáhl Pán, a nebudeť toho litovati: Ty jsi kněz na věky… Tento, protože zůstává na věky, má kněžství věčné.“¹²

Tak tedy na pravdě jest, čemu Církev katolická vždycky učila, že Pán Ježíš při poslední večeři nejsvětější oběť Mše svaté ustanovil. Ta jest dle učení sněmu Tridentského onou čistou obětí, jež ani nehodností ani zlomyslností obětujících poskvrněna býti nemůže; a o které Hospodin Malachiáši proroku předpověděl, že přinášena bude Jménu jeho, jež velikým státi se má mezi názory, na všech místech, jakožto čistá oběť nekrvavá.

Následující díl: O stáří křesťanských obětí a jejich názvech (5)

[1] Malach. 1, 10. 11;
[2] Žalm 2, 8;
[3] 1. Kor. 10, 12;
[4] Isai. 64, 6;
[5] Luk. 22, 19,20;
[6] 1. Kor. 5, 7;
[7] Žid. 10, 5;
[8] 1. Kor. 11, 14;
[9] Jan 6, 52;
[10] Concil. Trid. sess. 22, cap. 1; can 1, 2;
[11] 1. Tim. 3, 15;
[12] Žid. 7, 20-24.

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.