7-krát NE čtením v národních jazycích

Úvaha nad (ne)vhodností předčítání epištoly a evangelia v národních jazycích během tradiční mše svaté.

S hojnějším sloužením tradiční mše svaté na našem území se čím dál více setkáváme s tím, že celebrant nečte epištolu a evangelium latinsky, jak jsou uvedeny v misálu, ale na místo toho v národním jazyce (češtině) z nějakého jiného zdroje (Schallerův překlad misálu, lekcionář k Novus ordo, některé vydání Písma svatého, …). Tato praxe se objevuje jak u kněží příslušejících k některým společnostem sloužícím výhradně tradiční mši sv. (u nás zejm. FSSPX a FSSP), tak u kněží z Novus ordo struktur, diecézních i řádových.

V následujících řádcích se pokusíme vysvětlit, proč je tato praxe v našich poměrech nevhodná a kněží by se jí měli vyhýbat. Začneme nejdříve obecně, poté se zaměříme na konkrétní a i zcela praktické aspekty. Nebudeme však opakovat důvody pro latinský liturgický jazyk jako takový. Na to téma již bylo napsáno mnoho a předpokládáme, že čtenář těchto řádků je v této souvislosti dostatečně poučen, a zároveň obeznámen s neblahou historií, jakou oficiální katolická liturgie prodělala v druhé polovině 20. století. Článek tedy není určen pro někoho, kdo v Novus ordo nebo obecně ve mši sv. sloužené v národních jazycích nevidí problém a tradiční latinská mše sv. je pro něj jen alternativním a rovnocenným vyjádřením téhož.

NORMÁLNÍ PRAXE

Normální je mši sv. římského ritu číst tak, jak je uvedena v římském misálu, tedy latinsky. Pokud Církev někdy za nějakých okolností dovolila číst čtení v národních jazycích, jednalo se o uchýlení od běžné praxe, výjimku na základě udělené dispense nebo privilegia.

Takováto výjimka je sama o sobě nežádoucí a připuštěna bývá pouze za předpokladu, že dobro, které z ní vznikne (nebo se doufá, že vznikne), převáží nad nedokonalostí, kterou inherentně obsahuje. Jelikož jednotný liturgický jazyk římského ritu je velikým dobrem, které bylo Církví důrazně hájeno (zejména proti útokům ze stran protestantů a dalších heretiků), nestačí pro jeho narušení důvody nepatrné (např. osobní vkus té které osoby nebo skupiny osob), ale musí se jednat o důvody skutečně vážné, za jaké třeba pokládat např. získání pohanských národů pro katolickou víru či zamezení rodícího se schismatu.[1]

V tomto duchu r. 1080 odpovídá papež sv. Řehoř VII. knížeti Vratislavovi na jeho žádost o povolení bohoslužeb ve slovanském jazyce, když ho vyzývá, aby „ke cti všemohoucího Boha této opovážlivé pošetilosti všemi silami odporoval“, a zároveň vysvětluje, že ve Vratislavově zemi „je už křesťanství dostatečně upevněno, než aby tam Církev musela trpět, co se příčí jejím kánonům a co je ochotna připouštět vždy tak dlouho, pokud je to kde při slabých počátcích křesťanské víry účelno“.

NÁRODNÍ JAZYKY V LATINSKÉ LITURGII V ČESKOSLOVENSKU

V českých zemích byly již v druhé polovině 19. století mezi liberálními katolíky patrné tendence k oddělení se od Říma a založení národní církve.[2] „Jen národní církev má budoucnost. Duchovenstvo chceme národní. Celibát, věc nepřirozená, budiž zrušen. Na místo církevní latiny budiž zaveden při bohoslužbách národní jazyk.“ Tak píší katolíci 3. ledna 1870 svému biskupu v tzv. Vodňanské resoluci.[3]

Po vzniku Československa a založení Církve československé (nazývající se od r. 1971 Církví československou husitskou), žádali českoslovenští biskupové Svatý stolec o ústupky ve věci užívání latinského jazyka při udělování svátostí a konání bohoslužeb. Této žádosti bylo částečně vyhověno za pontifikátu Benedikta XV. dekretem Kongregace ritů z 21. května 1920. Jím bylo na území Československa mimo jiné povoleno, aby ve zpívané mši sv. byly epištola a evangelium zpívány dvakrát – nejdříve latinsky, a poté v národním jazyce, a to i tehdy, nenásleduje-li kázání.[4]

V 60. letech po II. vatikánském koncilu se přistoupilo k úpravám tradiční mše sv. včetně rozsáhlé aplikace národních jazyků. Provizorně bylo pro mešní liturgii schváleno užívání textu Schallerova misálu, nejrozšířenějšího českého překladu Římského misálu, než by byl zpracován překlad nový, oficiální. K tomu však již nedošlo, neboť vydáním Misálu Pavla VI. a zavedením Novus ordo byla tradičnímu římskému ritu i s jeho výběrem liturgických čtení zasazena, jak se tenkrát zdálo, definitivní rána.

Od dekretu z r. 1920 již uplynulo celé století, a tak, aniž bychom tehdejším biskupům a Svatému stolci upírali upřímnou snahu a ctnostné úmysly, můžeme celkem jasně zhodnotit, kam podobný přístup nakonec vedl nejen u nás, ale v celé Církvi – ke konstituci Sacrosanctum concilium, potlačení tradičního římského ritu, zavedení Novus ordo, klaunským, rockovým, dětským a dalším mším, ministrantkám, laickým udělovatelům sv. přijímání atd. – jednoduše k degradaci a profanaci liturgie.

Netvrdíme samozřejmě, že všechny tyto pohromy vyplývají přímo z požadavku na zavádění národních jazyků. Vyrůstají však ze společného kořene chybně pojaté, a následně silně prosazované tzv. „aktivní účasti věřících“ a snahy o tzv. „větší srozumitelnost“ liturgie.[5] S ohledem zpět se tak jako prozíravější jeví jednání papežů předchozích, kteří trvali na striktním dodržování církevní latiny, jakožto posvátného dědictví a hrázi proti bludům.[6]

SOUČASNÁ LEGISLATIVA

V motu proprio Summorum Pontificum Benedikta XVI. z r. 2007 se uvádí, že ve mši sv. mohou být čtení přednášena i v národním jazyce, užije-li se textů vydaných se souhlasem Apoštolské stolice. Na toto dovolení se zřejmě odvolávají ti kněží, kteří tak dnes běžně postupují.[7] O důvodech dovolení se v dokumentu nemluví. Vzhledem k paradigmatu, v jakém byl publikován (řádná forma vs. mimořádná forma), je odvolávání se na něj celkově problematické.

Instrukce Universae Ecclesiae z r. 2011 upřesňuje, že úplně vynechat latinská čtení a číst pouze v národních jazycích je povoleno jen ve čtených mších. Při zpívaných mších musí případnému přednesu v národním jazyce předcházet verze latinská. Přesto se tu a tam u nás i v zahraničí setkáváme s tím, že celebrant ve zpívané mši latinskou verzi zcela vynechá. Takový postup je však nelegální i z pohledu dnešních, dosti volných předpisů.

7 DŮVODŮ PROTI ČTENÍM V NÁRODNÍCH JAZYCÍCH

  1. NIKDO TO NECHCE

Hájí-li se něčím odklon od ideálu či dokonce předpisů v liturgii, pak tzv. „pastoračními důvody“, ať už znamenají cokoliv. Mohli bychom to shrnout zlidovělým spojením „lidi to chtěj“ s nevyřčeným dodatkem, „tak jim to dáme, aby nebrblali“.

Vynechejme úplně diskusi o tom, byl-li by takovýto postup vhodný, i kdyby premisa „lidi to chtěj“ byla splněna. Ve věci čtení v češtině dnes totiž splněna není.

Nelze samozřejmě zcela vyloučit, že se tu a tam najdou někteří věřící, kteří čtení v národních jazycích požadují. Rozhodně však netvoří významnou nebo dokonce majoritní skupinu. Mezi účastníky tradiční mše sv. budeme těžko hledat osoby, které by latina obtěžovala. Komu dnes latina vadí, nechodí na tradiční mši svatou. Naopak existuje nemalá skupina osob, kterým jsou čtení v národních jazycích protivná.[8] Pak už zbývají jen ti, kterým je lhostejné, čte-li se latinsky nebo jinak.

Ve skutečnosti čtení v národních jazycích nechtějí věřící, ale spíše kněží, kteří následně věřícím „pro jejich dobro“ nutí něco, co se nesrovnává s duchem Církve a římské liturgie. Nápadně to připomíná postup tzv. liturgické obnovy ve 20. století, jejímž vyvrcholením bylo zavedení Novus ordo, kdy se postupně s odvoláváním na pastorační důvody, potřeby a žádosti věřících zavádělo něco, co upřímně věřící katolíci (na rozdíl od liberálů) nikdy nežádali.

Dochází až k absurdním situacím: Jeden kněz sloužil mši sv. za účasti dalších dvou lidí. Vzhledem k přítomnosti věřících se rozhodl číst čtení a evangelium v němčině. Po mši sv. shledal, že knížky, které věřící drží v rukou a z kterých si četli při mši sv., jsou příruční verze jednojazyčného latinského misálu. Jiný kněz při tradičně-katolické akci odmítl vyhovět žádosti věřících číst lekce latinsky, přestože se mezi účastníky nenacházel ani jediný, který by čtení v češtině hodnotil kladně.

  1. PŘEKLAD PRO OSOBNÍ POTŘEBU NENÍ OBTÍŽNÉ SI OPATŘIT

Přednášení některých částí liturgie včetně čtení z Písma sv. v jazyku věřícím srozumitelnému se snad dalo obhajovat v dobách, kdy většina posluchačů byla negramotná, knihy byly drahé a nedostupné apod. Dnes nic takového neplatí.

Číst umí prakticky každý. Kdo jen trochu chce, může si překlad biblických, a dokonce i ostatních liturgických textů snadno opatřit. Překlad celého misálu a i Písma sv. s katolickými poznámkami může mít u sebe 24h denně každý, kdo disponuje jen trochu novějším mobilním telefonem nebo přístupem k internetu. Není obtížné opatřit si i knižní vydání.

Záleží-li knězi nějak zásadně na tom, aby každý věřící měl překlad při ruce, není v dobách PC, tiskáren, kopírek a internetu problém ho za nedlouhou dobu opatřit, namnožit a rozdat.  To by snad mohlo být vhodným řešením i při sloužení tradiční mše sv. ve farnostech, kde se ještě donedávna užívalo Novus ordo a celebrant se obává, že by zbytečně odrazoval věřící, mezi nimiž je dosud vůči latině značný odpor.

  1. ČTENÍ Z PÍSMA SV. BEZ VÝKLADU JE NEBEZPEČNÉ

Pouhé čtení z Písma sv. je věřícím často nikoliv k užitku, ale ke škodě, jak sdostatek dokazují dějiny Církve a její předpisy ohledně vydávání jeho překladů. Ne nadarmo v nich Církev požaduje přidání vysvětlivek, které však chybí, čte-li se ve mši svaté. Argumenty, pro které Církev zakazuje vydávání překladů bez katolických poznámek, se tedy plně uplatňují i zde.

Pokud po čteních následuje kázání, které úryvky vysvětluje, není důvod (mimo malichernosti drobné časové úspory) číst česky přímo ve mši svaté. Může se tak učinit na začátku kázání. Je to i vhodnější vzhledem k snadnějšímu navázání myšlenek.

Představa, že prostým čtením Písma sv. bez náležitého výkladu se věřící nějak poučují, je mylná a zavání protestantismem. Tato zásada se silně uplatňuje ve strukturách Novus ordo, a nelze se proto divit, že kněží takto vychovaní, ji v sobě při vší dobré vůli mají stále zakořeněnou.

  1. MŠE SVATÁ NESLOUŽÍ K POUČENÍ VĚŘÍCÍCH

Celá nejsvětější oběť mše svaté je Boho-službou, a vede tedy primárně k uctění Pána Boha, následně k posvěcení věřících, nikoliv k jejich poučení. K tomu jsou vhodnější katecheze, kázání, přednášky apod.

Chanting of the epistleProto i ty části mše sv., které v sobě jistý poučný prvek obsahují, jsou přesto primárně zaměřeny k bohopoctě. Je to patrné i z postoje kněze (případně podjáhna či jáhna), který nečte epištolu a evangelium obrácen směrem k shromáždění věřících. Po přečtení evangelia navíc říká „per evangelica dicta deleantur nostra delicta“, tedy „slovy evangelia ať jsou zahlazena naše provinění“, nikoliv „slovy evangelia ať jsme poučeni“ nebo něco podobného. [9] Proto nejen při ostatních částech mešní liturgie, ale také při čteních odpovídá lépe jejich účelu užití posvátného liturgického jazyka.

Jsou-li prostým čtením epištoly a evangelia v národním jazyce věřící zvlášť poučováni, proč ne také čtením ostatních liturgických textů (stupňových modliteb, kolekt, sekvencí atd.)? Je nasnadě, že odsud je již jen krok ke kompletnímu čtení mše sv. (alespoň mše katechumenů) v národních jazycích. Liturgický debakl 2. poloviny 20. století to jasně dokázal i empiricky.

  1. ZVUKOVÁ NESROZUMITELNOST A Z NÍ PLYNOUCÍ LITURGICKÉ EXCESY

Nezřídka se stává (v závislosti na umístění oltáře a jeho vzdálenosti od věřících), že knězi, který čte u oltáře epištolu a evangelium v národním jazyce, nemůže věřící ani rozumět nebo jen stěží. Užití národní řeči pak samozřejmě postrádá jakýkoliv smysl.

Někteří kněží si výše uvedený problém uvědomují, ale namísto toho, aby na čtení v národním jazyku rezignovali, vyhánějí čerta ďáblem a implementují svévolně do mešní liturgie vlastní postupy. Například se při čtení epištoly i evangelia otočí k oltáři zády a předčítají hlasitě čelem k lidu. Další od oltáře úplně odcházejí a čtou na jiném místě, např. u ambonu. Konečně jsou i tací, kteří vezmou do ruky mikrofon nebo ho připevní k oltáři.

Společně s tím se lze setkat také s jakousi novusordizací tradiční liturgie, kdy kněz nečte česky jen vlastní text epištoly a evangelia, ale i titul (např. „Čtení z listu sv. apoštola Pavla k Římanům.“). Vrchol zmatku nastává, začne-li kněz v češtině slovy „Pán s vámi!“ i dialog s ministrantem před evangeliem. Zmatení ministranti a věřící často neví, jak mají reagovat. Pravidelní návštěvníci Novus ordo by jistě sborově odpověděli „I s tebou!“. Mezi účastníky tradiční liturgie se vměšují ještě odpovědi „I s duchem tvým!“, někteří nehledě na jazyk, kterým začal celebrant, odpovídají prostě a správně „Et cum spiritu tuo!“.[10]

Výše popsané odchylky od liturgických předpisů ilustrují, k čemu užívání národního jazyka svádí – improvizaci až svévoli. Kdybychom nebyli poučeni zkušeností posledních desetiletí, měli bychom alespoň výmluvu, že jsme to nevěděli dopředu.

  1. ABSENCE VHODNÉHO OFICIÁLNÍHO PŘEKLADU

Jak bylo řečeno výše, neexistuje český oficiální liturgický překlad všech čtení, která tradiční římský misál obsahuje. Tento problém následně různí kněží řeší různými způsoby, a naskýtá se tak další příležitost k improvizacím a zlořádům.

Někteří se pokoušejí odpovídající čtení nalézt v lekcionářích určených k Novus ordo. To se ne vždy podaří. Když ano, pořád se nejedná o překlad latinského textu, který se nachází v římském misálu, a jeho kvalita je navíc dosti diskutabilní (zmiňme notoricky známé latinské „pro multis“, znamenající „za mnohé“, a český překlad „za všechny“).

Jiní sahají po některém starším vydání překladu římského misálu pro lid. Na výběr jsou v zásadě 3 varianty: překlad Schallerův, Střížův nebo Švédův. Jak jsme uvedli výše, k liturgickému užívání z nich byl svého času provizorně schválen překlad Schallerův, který je však dnes z jazykového hlediska dosti zastaralý a mnohým lidem při předčítání až nesrozumitelný. Aby tento nedostatek napravili, snaží se někteří kreativci Schallerův překlad na svou pěst (někdy i „v přímém přenosu“) upravovat do dnešnímu člověku srozumitelnější češtiny.

Pomineme-li varianty vlastnoručně sestavených překladů vytištěných doma v tiskárně, zbývá pak ještě možnost čtení z některého vydání Písma svatého. Nastávají však také problémy. Čtení v misálu nebývají vždy vybírána jako úryvky souvislé, ale obsahují pasáže nacházející se na různých místech, případně vynechávající některý verš. Liturgická čtení obsahují navíc ještě úvodní slova („In illo tempore…“, „In diebus illis…“, „Fratres…“, atd.), která v Písmu svatém na daném místě nenalezneme a na která v liturgii teprve vlastní biblický text navazuje. Moderní překlady Písma sv. pořizované z řeckého textu a nikoliv z Vulgaty navíc neodpovídají textu Římského misálu. Poslední české překlady z Vulgaty pak trpí stejnou vadou jako Schallerův překlad, totiž jazykovou zastaralostí.[11]

  1. STŘÍDÁNÍ LATINY S NÁRODNÍM JAZYKEM JE NEESTETICKÉ

Katolická mše sv. je též mistrně sestaveným uměleckým dílem. Její ladnost a plynulost je násilnou implementací zcela cizorodého prvku poškozena. Přechod z latiny do češtiny a zpět v rámci jedné liturgické akce „bije do uší“, vytrhuje kněze i věřící z usebrání a působí jako „pěst na oko“. Celkový estetický dojem je tak bez vážného důvodu narušen.

Podobně neesteticky, i když v jiném smyslu, působí i potřeba dalších knih na oltáři nebo v jeho blízkosti, z kterých kněz čtení v národních jazycích předčítá. U menších oltářů na ně nebývá dosti místa, ministrant má problém s jejich přenášením spolu s misálem, kněží je často pokládají přímo na oltářní plátna, kam ale rozhodně nepatří.

ZÁVĚR

Nechceme nijak tvrdit, že by za čteními v národních jazycích byla vždy zlá vůle. V drtivé většině kněží jistě jednají z upřímné snahy o dobro jim svěřených duší, spíše než z vlastní libůstky.

Účelem dosud řečeného je dát podnět k novému promyšlení celé záležitosti, abychom z pouhé setrvačnosti neopakovali chyby minulosti. Tradiční mše svatá je dosud záležitostí minoritní a na většině míst obrazně řečeno povstává z trosek. Snažíme-li se na těchto troskách opět vystavět krásnou stavbu, byla by zbytečná škoda obnovovat i ošklivé nánosy, které se na ni nabalovaly těsně před tím, než byla zbořena.

Pavel Augustin


[1] I po Tridentském koncilu Církev tu a tam z misijních důvodů užívání národních jazyků při mši sv. v omezené míře dovolovala nebo alespoň trpěla.

[2] Jednalo se zároveň o otázku politickou, totiž odpor vůči Rakousku. Na církevním poli to bylo provázeno opozicí vůči Syllabu Pia IX. a zejm. vůči chystanému projednávání papežské neomylnosti na 1. vatikánském koncilu. Byly to právě čeští biskupové, kteří na koncilu tvořili jádro opozice. Nestavěli se ani tak proti věroučné podstatě věty, ale obávali se společenských následků, které by deklarace dogmatu o neomylnosti mohla způsobit.

[3] Viz Josef Kubalík: Papežská neomylnost a její ohlasy v zemích slovanských, zvláště českých, 1947, str. 135.

[4] Celý text dekretu lze nalézt v ČKD, r. 1920, číslo 5+6, str. 174–176.

[5] Anglicky mluvícím čtenářům s hlubším zájmem o toto téma doporučujeme téměř 100dílnou sérii s názvem Dialogue Mass vycházející na stránkách www.traditioninaction.com. Autor Dr. Carol Byrne v ní vyčerpávajícím způsobem popisuje historii tzv. Liturgického hnutí, nezdravé principy, na kterých stálo, a zásadní vliv, jaký mělo (ideově i personálně) již od pontifikátu sv. Pia X. (1903–1914) při tvorbě oficiálních církevních dokumentů týkajících se katolické liturgie.

[6] Ještě v r. 1851, a poté znovu r. 1857 Svatý stolec výslovně zakázal i distribuci překladů římského misálu, byť by měly sloužit laikům k účasti na liturgii. Tento postoj se změnil v r. 1877, kdy bylo pořizování překladů misálu a jejich užívání laiky povoleno za dohledu místních biskupů.

[7] Jiní by se možná hájili též zavedeným zvykem.

[8] Ve větších městech navíc bohoslužby často navštěvují i cizinci, pro které je daný národní jazyk často úplně nesrozumitelný.

[9] Pro přesnost je třeba dodat, že ačkoliv i při asistované mši sv. bývá běžnou praxí zpívat evangelium směrem k severu, tedy kolmo k pohledu věřících v lavicích, Ritus celebrandi Missam praví, že evangelní průvod jde „ad locum Evangelii contra Altare versus populum“, tedy „na místo evangelní proti oltáři čelem k lidu“. Podobně se evangelium čelem k lidu, i když ne na epištolní straně, čte v byzantském ritu. Že tento postoj však nevyjadřuje primárně poučování věřících, nýbrž spíše posvěcování, je patrné z toho, co celebrant po přečtení a políbení knihy říká, totiž „per evangelica dicta deleantur nostra delicta“.

[10] Rozhodne-li se kněz číst epištolu a evangelium v národním jazyce, týká se to jen vlastního textu. Vše ostatní („Lectio epistolae/libri…“, „Deo gratias!“, „Dominus vobiscum!“, „Et cum spiritu tuo!“, „Sequentia/Initium sancti Evangelii secundum…“, „Gloria tibi Domine!“, „Laus tibi Christe!“, „Per evangelica dicta…“) má být pronášeno i nadále latinsky.

[11] M. Schaller sám při sestavování překladu Římského misálu tyto překlady (zejm. Sýkorův pro Nový zákon) přebíral.

Kalendář a klasifikace svátků podle misálu 1962 a hledání v „Schallerovi“

Do redakce přišel dotaz ohledně tradičního kalendáře a orientace v misálku. Tento příspěvek by měl být stručným shrnutím základních informací ohledně liturgického kalendáře, které by mohly být užitečné věřícím laikům.

Podle jakého kalendáře se řídí v tradičním římském ritu?

Proprium (proměnné texty) mše sv. se v tradičním římském ritu dnes řídí podle posledního vydání misálu pro tradiční římský ritus, tedy vydání z r. 1962. Po II. vatikánském koncilu bylo v rámci tzv. reforem přesunuto, přejmenováno, příp. odstraněno mnoho svátků a vytvořen kalendář nový. Podle tohoto nového kalendáře se slouží mše Novus ordo, proto si často neodpovídají dny, kdy se jednotliví svatí slaví v tradičním římském ritu a kdy v Novus ordo.

Jak je v tradičním římském ritu rozdělen liturgický rok?

Liturgický rok je rozdělen na tato období (uvádíme latinské názvy užité v misálu, případně i zažité české ekvivalenty):

1. tempus Adventus (advent): od 1. nešpor 1. neděle adventní do nóny vigilie narození Páně (24. prosince) včetně;

2. tempus natalicium (doba vánoční): od 1. nešpor Narození Páně (25. prosince) do 13. ledna včetně. Tato doba je rozdělena na dvě:

a) tempus Nativitatis: od 1. nešpor Narození Páně do nóny 5. ledna včetně;

b) tempus Epiphanie: od 1. nešpor Zjevení Páně (6. ledna) do 13. ledna včetně;

3. tempus Septuagesimae (doba devítníková – předpostí): od 1. nešpor neděle devítník do kompletáře úterý III. týdne po devítníku, tzn. úterý před popeleční středou;

4. tempus quadragesimae (doba postní): od matutina popeleční středy do mše velikonoční vigilie. Tato doba je rozdělena na dvě:

a) tempus Quadragesimae: od matutina popeleční středy do nóny soboty před nedělí smrtelnou (5. postní);

b) tempus Passionis (doba pašijová): od 1. nešpor neděle smrtelné do mše velikonoční vigilie;

Týden od neděle Květné do Bílé soboty včetně se nazývá Svatý týden (Hebdomada sancta), poslední tři dny tohoto týdne pak Svaté třídenní (Triduum sacrum);

5. tempus paschale (doba velikonoční): od začátku mše velikonoční vigilie do nóny neděle v oktávu svatodušním. Tato doba je rozdělena na tři:

a) tempus Paschatus: od začátku mše velikonoční vigilie do nóny vigilie Nanebevstoupení Páně;

b) tempus Ascensionis: od 1. nešpor Nanebevstoupení Páně do nóny před Hodem Božím Svatodušním;

c) octavam Pentecostes (oktáv svatodušní): od mše vigilie svatodušní do nóny následující neděle;

Zde připomínáme, že Nanebevstoupení Páně je 40. den po velikonoční neděli, tedy vždy ve čtvrtek. Hod Boží Svatodušní (Letnice) je pak 50. den po velikonoční neděli, tedy vždy v neděli.

6. Tempus «per annum» (během roku): od 14. ledna do nóny soboty před nedělí devítník a pak od 1. nešpor svátku Nejsvětější Trojice (1. neděle po Svatém Duchu) do nóny soboty před první nedělí adventní.

Jaký vliv má datum Velikonoc na liturgický rok?

Datum Velikonoc v konkrétním roce ovlivňuje výrazně neděle doby během roku (per annum).

Situace je následující: Datum velikonoční neděle určí zároveň i datum devítníku (Septuagesimy), který je 9. nedělí před nedělí velikonoční (z těchto 9 neděl jsou 3 v době předpostní, zbylých 6 v době postní). Tím je zároveň i dáno, kolik neděl bude mezi svátkem Zjevení Páně (6. ledna) a právě devítníkem. Tyto neděle jsou v misále označeny jako „neděle po Zjevení Páně“. Maximální počet těchto nedělí (tedy v případě, kdy Velikonoce jsou pozdě) je 6. V neděli 1. po Zjevení Páně je svátek Svaté Rodiny, formulář neděle 4., 5. a 6. se od neděle 3. liší pouze v modlitbách a čteních.

Obdobně neděl po Svatém Duchu může být nejméně 23. (Velikonoce pozdě), nejvíce 28. (Velikonoce brzy). Misál obsahuje formuláře až do „neděle 24. a poslední po Svatém Duchu“. Formulář této neděle se bere vždy v poslední neděli před 1. nedělí adventní. Je-li celkový počet nedělí po Svatém Duchu 23. (nejméně), formulář 23. neděle se vynechává úplně a tedy po 22. následuje rovnou 24. a poslední.

Je-li nedělí po Svatém Duchu více než 24., znamená to, že bylo méně než 6 nedělí po Zjevení Páně. V takovém případě se mezi formuláře 23. a 24. neděle po Svatém Duchu vsunou právě ty neděle, na které se po Zjevení Páně nedostalo. Mluvíme pak o neděli „3. (4., 5., 6.), která přebývá po Zjevení Páně“. V těchto přebývajících nedělích jsou formuláře takové, že mají orace a čtení z neděl po Zjevení Páně, zbytek je jako v neděli 23. po Svatém Duchu.

Jak jsou v misálu 1962 rozděleny svátky do tříd?

Dny jsou rozděleny do 4 tříd: 1. třída, 2. třída, 3. třída, 4. třída. Dále se pak rozlišuje 5 druhů dnů: neděle, všední den (tzv. férie), vigilie (česky též svatvečer), oktáv, svátek.

Všechny neděle a oktávy spadají vždy do 1. nebo 2. třídy, vigilie a svátky do 1., 2. nebo 3. třídy, férie jsou 1., 2., 3. nebo 4. třídy.

Které dny mají přednost v případě konfliktu?

Dojde-li v jeden den ke konfliktu více svátků, řídí se situace podle následujícího pořadí.

Dny v pořadí podle přednosti:

1. třída

1. Hod Boží vánoční, velikonoční a svatodušní (1. třídy s oktávem);

2. Svaté třídenní;

3. Zjevení Páně, Nanebevstoupení Páně, Nejsvětější Trojice, Boží Tělo, Nejsv. Srdce Ježíšova, Ježíše Krista-Krále;

4. Neposkvrněné početí Panny Marie;

5. vigilie Narození Páně (24. prosinec) a Oktáv Narození Páně (1. leden);

6. neděle v adventní a postní době a Bílá neděle;

7. férie 1. třídy nepatřící do svátků výše, tzn. popeleční středa, dále pondělí, úterý a středa Svatého týdne;

8. Památka všech věrných zemřelých – dušičky (přesto ustupuje jakékoliv neděli, byť 2. třídy);

9. vigilie svatodušní;

10. dny v oktávu velikonočním a svatodušním;

11. ostatní svátky 1. třídy universální Církve;

12. svátky 1. třídy vlastní místním kalendářům (např. patrona kostela, výročí posvěcení kostela);

13. svátky 1. třídy přidané k místním kalendářům na základě indultu, nejdříve pohyblivé, poté pevné (u nás např. sv. Jana Nepomuckého);

2. třída

14. svátky Páně 2. třídy, nejdříve pohyblivé, poté pevné;

15. neděle 2. třídy;

16. svátky 2. třídy universální Církve mimo svátků Páně;

17. dny v oktávu vánočním;

18. férie 2. třídy: v adventu od 17. do 23. prosince, suché dny adventní, postní a v září;

19. svátky 2. třídy vlastní místním kalendářům;

20. svátky 2. třídy přidané k místním kalendářům na základě indultu, nejdříve pohyblivé, pak pevné;

21. vigilie 2. třídy;

3. třídy

22. férie v době postní mimo dny zmíněné výše;

23. svátky 3. třídy v místních kalendářích;

24. svátky 3. třídy universální Církve, nejdříve pohyblivé, pak pevné;

25. férie v adventu mimo dny zmíněné výše;

26. vigilie 3. třídy;

4. třídy

27. oficium blah. Panny Marie v sobotu;

28. férie 4. třídy;

Jak je to konkrétně v případě nedělí?

Z výše uvedeného vyplývá, že neděle jsou pouze 1. a 2. třídy. Neděle první třídy jsou neděle v době adventní a postní, dále Hod Boží Velikonoční, Bílá neděle (oktáv velikonoční) a Hod Boží Svatodušní. Všechny ostatní neděle v roce jsou druhé třídy.

Neděle 2. třídy musí ustoupit každému svátku 1. třídy a svátkům Pána Ježíše 2. třídy. Neděle 1. třídy ustupuje pouze svátku 1. třídy, který stojí v seznamu nad ní.

Když vezmeme v úvahu, v jaké dny se jednotlivé svátky slaví, znamená to v praxi, že neděle 1. třídy nepřepustí místo žádnému svátku s výjimkou Neposkvrněného početí Panny Marie. Další neděle v roce již mohou přepustit místo mnoha svátkům.

Přímo na neděle jsou pak dány tyto svátky: Nejsv. Jména Ježíš (v neděli mezi 1. a 6. lednem, je-li, jinak 2. ledna), Svaté Rodiny (v neděli 1. po Zjevení Páně), Nejsvětější Trojice (v neděli 1. po Svatém Duchu), Ježíše Krista-Krále (v poslední říjnovou neděli).

Jak se orientovat v misálku pro lid, např. Schallerově?

Mluvíme-li o mešních textech, bude užitečné, když misál pro jednoduchost rozdělíme na 5 částí.

1) Proprium de tempore (zvláštní mše církevního roku): V této sekci jsou všechny dny, které se nějakým způsobem vážou k liturgickým dobám. Kromě nedělí tak zde nalezneme i dny postní, obřady Svatého třídenní, suché dny atp. Část začíná 1. nedělí adventní a končí 24. a poslední nedělí po Svatém Duchu.

Misál Jana XXIII. z roku 1962
Začátek mešního kánonu - přibližně uprostřed misálu.

2) Ordo missae, praefationes, canon missae (mešní řád, preface, mešní kánon): Tyto texty jsou v misálech vsunuty do předchozí části mezi mši sv. o velikonoční vigilii a mši o Hodu Božím velikonočním.

Důvod, proč jsou tyto texty vsunuty právě sem a nikoliv někam samostatně na začátek či konec misálu je prostý: jsou to texty, které se užívají při každé mši sv. a misál je tak na těchto místech nejčastěji otevřen. Kdyby byly tyto texty příliš na začátku nebo konci, ničila by se zbytečně vazba. Takto je misál po většinu doby otevřen přibližně v půlce, což je vzhledem ke knize nejšetrnější.

Pozdější vydání Schallerova misálku toto tradiční umístění mešního řádu přejímají. V dřívějších vydáních byl mešní řád vytisknut pro snažší orientaci věřících hned na začátku misálku.

3) Proprium sanctorum (zvláštní mše pro svátky svatých): Zde nalezneme formuláře ostatních svátků (ať už Pána Ježíše, andělů, svatých, …), které jsou stanoveny na pevné datum v roce. Liturgický rok začíná adventem, 1. neděle adventní je pak vždy neděle nejblíže svátku sv. Ondřeje (30. listopadu). Proto tato část začínala formulářem pro vigilii svátku sv. Ondřeje (29. listopadu) a tak je tomu i v misálku Schallerově. V misále 1962 však již tato vigilie neexistuje, nicméně tradiční řazení se uchovalo, takže tato sekce začíná stále 29. listopadem, avšak místo vigilie svátkem sv. mučedníka Saturnina. Dále pak pokračuje chronologicky a končí 26. listopadem, svátkem sv. opata Silvestra. Schallerův misálek končí 27. listopadem, neboť v ten den se u nás slaví přenesení ostatků sv. Ludmily.

Jak si všimneme brzy po prolistování této části misálku, ne na každé datum připadá nějaký svátek. Tyto volné dny (nepadne-li na ně ovšem nějaký svátek posuvný) jsou tzv. férie a bere se v nich formulář z předcházející neděle.

4) Commune sanctorum (společné mše pro svátky svatých): Zde nalezneme společné svátky pro jednotlivé okruhy světců (např. panny, mučedníky, biskupy, atd.). Tato sekce má zvlášť číslovány strany, v Schallerově misálku jsou čísla stran opatřena hvězdičkou.

Svátky svatých v proprium sanctorum mají většinou vlastní pouze některé modlitby (někdy ani ty ne), zbytek mešního formuláře je pak právě z těchto textů společných. Pro ušetření místa je se tak v proprium sanctorum na tato místa odkazuje. Nalistujeme-li např. v Schallerově misálku 25. srpen, na který připadá svátek sv. Ludvíka, je zde na začátku drobným písmem poznámka „MŠE sv. Os justi str. 55*, vyjímaje:“ a následují texty vlastní tomuto svátku. Názvy mší, např. Os justi; Dilexisti; Salve, sancta Parens apod. jsou vzaty vždy z prvních slov introitu dané mše.

Část commune sanctorum končí formulářem mše v sobotu ke cti Panny Marie.

5) Missae votivae (votivní mše): Jedná se o mše, které se podle přání biskupa, kněze nebo jednotlivce obětuje ve zvláštních záležitostech (ex voto). Najdeme zde např. votivní mši za ženicha a nevěstu, která následuje po oddavkách v kostele, dovolují-li to liturgická pravidla.

Podobně jako ostatní dny, i votivní mše se rozdělují do jednotlivých tříd. Je mimo rámec tohoto článku popsat pravidla pro to, kdy se jaké votivní mše dají vzít.

Po části votivních mší následuje část s názvem orationes diversae (různé modlitby), která obsahuje zvláštní modlitby, které je možno dle liturgických pravidel vkládat jako připomínky do mší. Po těchto modlitbách pak následuje sekce missae defunctorum (mše za zemřelé), která obsahuje popis a formuláře různých mší za zemřelé.

Kolik je oktávů a které?

Již při úpravě kalendáře za pontifikátu papeže Pia XII. byl počet oktávů zredukován pouze na 3: vánoční, velikonoční a svatodušní. Schallerův misálek vycházel vždy ještě před touto změnou, takže obsahuje i oktávy zrušené (např. oktáv Zjevení Páně, Nejsv. Srdce Ježíšova, Božího Těla, Nanebevzetí Panny Marie atd.).

Kde se ještě Schallerův misálek od misálu 1962 výrazně odlišuje?

Rozhodně největší odlišností jsou obřady Svatého týdne, především pak Květné neděle a Bílé soboty. Další větší odlišnost pak nalezneme u žehnání svící na Hromnice (2. února). Latinsko-české texty těchto dní, jak se nacházejí v misálu 1962, můžete nalézt na našich stránkách k vytisknutí. Viz též tento náš článek.

Je tzv. tridentská mše skutečně „tridentská“?

Přinášíme krátký úryvek z díla Mons. Klause Gambera (1919-1987) Reforma římské liturgie. Předmluvu k francouzskému vydání knihy napsal Benedikt XVI., tehdy ještě jako kardinál Ratzinger. Sám v této předmluvě práci Klause Gambera vysoce oceňuje.

Přinášíme krátký úryvek z díla Mons. Klause Gambera (1919-1987) Reforma římské liturgie. Klaus Gamber byl ve své době jedním z největších odborníků na liturgii. Pro své upřímné postoje, které však často narážely na nevoli hlavního proudu, zůstal v pozadí více, než by si zasloužil. Stojí za zmínku, že předmluvu k francouzskému vydání knihy napsal Benedikt XVI., tehdy ještě jako kardinál Ratzinger. Sám v této předmluvě práci Klause Gambera vysoce oceňuje. Nadpis článku je totožný s názvem kapitoly v knize.

Ritus romanus a ritus modernus: Liturgická reforma před Pavlem VI.?

Profesor Renning se v článku nazvaném „Čtyři sta let tridentské mše?“, který vyšel v několika náboženských publikacích, snaží prezentovat Nový misál (t. j. ritus modernus) jako produkt přirozeného a legitimního vývoje západní liturgie. Dle něj kromě doby 34 let neexistovala nějaká „Mše sv. Pia V.“, neboť od r. 1604 papežové pokračovali v zavádění modifikací do misálu z roku 1570. Bylo tedy úplně odpovídající procesu vývoje, když Pavel VI. z vlastního popudu zreformoval Missale Romanum tak, že, jak praví Rennings, věřící „si mohou lépe uvědomit nepředstavitelnou velikost daru, který v Eucharistii Spasitel věnoval své Církvi.“

V tomto článku se Renning svezl na slabosti tradicionalistů: vyjádřeních „tridentská mše“ či „mše sv. Pia V.“ . Striktně řečeno neexistuje nějaká „tridentská mše“, závěrem tridentského koncilu rozhodně nebylo žádné vytvoření nového mešního řádu. „Misál sv. Pia V.“ není nic jiného než misál římské kurie, který spatřil světlo světa v Římě o několik století dříve a který byl františkány uveden do mnoha západních zemí.[1] Změny provedené za doby sv. Pia V. byly tak minimální, že mohou být rozpoznány pouze odborníky.

Jedna z Renningových lstí spočívá v tom, že nedělá žádný jasný rozdíl mezí mešním řádem a mešním propriem pro jednotlivé dny a svátky. Papežové až do Pavla VI. neudělali žádné změny v mešním řádu ve vlastním slova smyslu, zatímco, zvláště po tridentském koncilu, přidávali nová mešní propria pro nové svátky. To žádným způsobem neomezilo „tridentskou mši“, stejně jako např. přídavky do civilního práva také nezpůsobují jeho zrušení.

Můžeme proto mluvit o „římském ritu“ v protikladu k „modernímu ritu“. Římský ritus, ve svých důležitých částech, sahá minimálně do 4. století, přesněji do doby papeže Damasa (366–384). Za časů Gelasia (492–496) mešní kánon dosáhl formy, jakou si udržel dodnes, s výjimkou několika modifikací učiněných za papeže sv. Řehoře (590–604). Jedinou věcí, na které papeži od 5. století nepřetržitě trvali, byla nutnost přijetí římského kánonu. Jejich argument spočíval v tom, že jeho vznik je spjat s apoštolem Petrem. Co se však týká ostatních částí mešního řádu a výběru mešních proprií, respektovali zvyky místních církví.

Až do sv. Řehoře Velikého neexistoval oficiální misál, který by obsahoval propria pro všechny svátky v roce. Liber Sacramentorum, který sv. Řehoř vydal na začátku svého pontifikátu, byl určený pouze pro římská statia, jinými slovy pouze pro pontifikální liturgii. Svatý Řehoř nezamýšlel zavést tento misál na celý Západ. To se stalo později na základě kuriálního či „Římského misálu“ sv. Pia V. a bylo to způsobeno množstvím faktorů, které zde nemůžeme popisovat.

Ve středověku měl téměř každý kostel nebo alespoň každá diecése svůj vlastní zvláštní misál, pokud dobrovolně ze své vůle nepřijali misál římské kurie. Žádný papež neintervenoval v této věci. K částem mše, které více než jiné byly předmětem rozdílů, patřily především ty, které celebrant pronášel tichým hlasem (tedy modlitby u stupňů oltáře, offertorium – také nazývané minor canon a modlitby před přijímáním), jinak řečeno kněžské „soukromé modlitby“. Na druhou stranu zpívané texty byly v latinské Církvi téměř všude stejné. Pouze některá čtení a modlitby se lišily místo od místa.

Právě v tomto stádiu vývoje obrana proti protestantismu vyvolala tridentský koncil. Ten pověřil papeže vydáním doplněného jednotného misálu pro všechny. Co přesně sv. Pius V. udělal? Jak již bylo řečeno, sáhl po misálu již užívaném v Římě a na mnoha jiných místech a zušlechtil jej, především snížením počtu svátků svatých. Učinil tento misál závazný pro celou Církev? Nikoliv, respektoval dokonce místní tradice staré pouze dvě stě let. Přítomnost takové tradice stačila k tomu, aby diecése nebyla vázána užíváním „Římského misálu“. Skutečnost, že přesto většina diecésí velmi rychle přijala nový misál, byla zapříčiněna jinými důvody. Řím však nevyvíjel žádný tlak. A to navíc v době, v které, na rozdíl ode dneška, nebyly žádné řeči ani o pluralismu, ani o toleranci.

Prvním papežem, který skutečně pozměnil tradiční misál, byl Pius XII., když zavedl novou liturgii Svatého týdne. Bylo by bývalo možné přesunout mši Bílé soboty do nočního času bez modifikace ritu. Jan XXIII. jej následoval svým novým uspořádáním rubrik. I tak nicméně zůstal mešní řád nedotčen; byly však otevřeny dveře k radikálnímu přestavění římské liturgie. My všichni jsme během této doby žili a nyní u svých nohou pozorujeme ruiny nikoliv tridentské mše, ale starověkého římského ritu, který se vyvíjel a rostl ke zralosti během dlouhého údobí.


[1] Misál byl zhotoven františkány ve 13. století a v římské kurii začal být běžně užíván za papeže Klementa V. Z toho důvodu byl znám pod jménem Missale secundum consuetudinem Romanae Curiae.

O společném obrácení kněze a lidu

Jaké jsou důvody obrácení kněze stejným směrem jako lidu? Kam až tato praxe sahá? Jak to souvisí s podstatou mše svaté? Co o obrácení kněze napsal dnešní papež Benedikt XVI.? Na tyto a další otázky se snaží ve srozumitelné formě odpovědět tento článek.

Proč kněz stojí obrácen stejným směrem jako lid?

Při tradiční mši svaté stojí po většinu doby kněz a lid s pohledy upřenými stejným směrem. Tradičně je to přímo k východu, a proto se směrem na východ stavěly i křesťanské chrámy. Obrácení k východu při modlitbě bylo křesťanům vlastní po celou historii Církve.[1]

Význam obrácení na východ

Symbolika této orientace (orient = východ) spočívá v tomto: na východě vychází slunce – zdroj světla a života, čímž se stává často užívaným symbolem Krista. Tak obrácením na východ chceme vyjádřit naše obrácení na Krista v očekávání jeho příchodu na konci časů.

Svědectví Písma svatého

K takovému významnému chápání východu nám jsou podporou i vyjádření Písma svatého. Mezi jinými např.: „Zpívejte Bohu, který vystupuje na nebe, k východu /ad orientem/.“ (Ž 68,33n) „Kde je ten novorozený král židovský? Neboť viděli jsme hvězdu jeho na východě /in oriente/, i přišli jsme se poklonit se jemu.“ (Mt 2,2) Když Ježíš vstupoval na nebesa z Olivové hory, podle prastaré tradice se vzdaloval také směrem na východ. Ve Skutcích pak čteme: „Muži galilejští, proč stojíte a hledíte do nebe? Ten Ježíš, který vzat jest od vás do nebe, přijde tak, jak jste ho viděli do nebe jíti.“ (Sk 1,11) A tak svým postojem v liturgii, kdy jsme všichni společně obráceni jedním směrem, vyjadřujeme naše očekávání a láskyplnou touhu po Pánu. Jako bychom společně v zástupu volali „Marana tha!“ – Přijď Pane Ježíši (1 Kor 16,22).

Připravenost Božího lidu

Zároveň hledíme dopředu, vstříc novým úkolům, ke kterým nás Pán na naší cestě povolává a vyjadřujeme svoji připravenost. „Buďte bedra vaše přepásána a hořte svíce v rukou vašich, a vy buďte podobni lidem, kteří čekají na pána svého, až se vrátí ze svatby, aby, když přijde a zatluče, hned mu otevřeli.“ (Luk 12,35–36)

Kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.) ve své knize Duch liturgie k orientaci při liturgii píše: „Směr modliteb k východu je od počátku existující tradicí a základním výrazem křesťanské syntézy kosmu a dějin, zakotvením v jedinečném ději spásy a výrazem směřování k přicházejícímu Pánu. Je v ní vyjádřena stejně tak věrnost k onomu již darovanému, jako i dynamika cesty vedoucí kupředu.“[2]

Obrácení jedním směrem není „celebrováním ke stěně“ či „zády k lidu“

Jak by řekl Martin z Kochemu, stalo se jistě úskokem ďábelským, že lidé si výše zmíněné významy dostatečně nepřipomínali a docela na ně zapomněli. Jen tak se mohlo stát, že tak prastarý znak křesťanů jako společné obrácení na východ dostal nálepku „celebrování ke stěně“ nebo „ukazovaní zad lidu“.

Nechme ještě jednou promluvit kardinála Ratzingera: „Společné obrácení k východu nebylo „celebrováním ke stěně“, neznamenalo, že kněz „ukazuje lidu záda“, protože tak důležitou roli nikdy nehrál. Jako se v synagoze společně pohlíželo k Jeruzalému, tak se zde společně pohlíželo „k Pánu“. Jednalo se – jak to vyjádřil jeden z otců liturgické konstituce II. vatikánského koncilu J. A. Jungmann – spíše o společný směr kněze a lidu, kteří ve společném procesí směřují k Pánu. … jako putující lid Boží se vydávají k oriens, k přicházejícímu Kristu, jenž nám jde vstříc.“[3]

Nebylo by ale obrácení kněze k lidem věrnějším napodobením Poslední večeře?

V této otázce jsou skryté dva omyly.

Uspořádání hostiny v raně křesťanské době

První z nich se týká uspořádání hostiny ve starověku. V raně křesťanské době neměl předsedající společnosti u stolu místo proti ostatním. Naopak společný aspekt večeře byl vystihnut skutečností, že všichni účastnící seděli na konvexní straně stolu ve tvaru podkovy či písmene sigma.

Podstata mše svaté

Druhý omyl – zřejmě vážnější – se týká podstaty mše svaté. Podle učení katolické Církve je mše svatá zpřítomněním Kristovy kalvárské oběti, je s obětí na kříži úplně totožná, pouze způsob obětování je jiný. Tam krvavý, zde nekrvavý. To je závazné učení katolické Církve, jak bylo vyjádřeno především na koncilu v Tridentu, kde bylo třeba odmítnout mnohé hereze protestantů týkající se mše svaté.

Katolická bohoslužba tak nemůže být stále popisována pojmem hostiny nebo společenství, neboť to není jejím nejpodstatnějším aspektem. Nejdůležitějším je obětní charakter mše svaté, jejímiž předobrazy byly nedokonalé oběti starozákonní, a tak se shromáždění v první řadě upíná ke Kristu a jeho kříži (versus crucem), který je na oltáři přítomen. Sněm tridentský se vyjadřuje takto: „Proto [Kristus] zanechal při poslední večeři, v noci, v které vydán byl, své milované choti, Církvi katolické, oběť viditelnou, jaké si lidská přirozenost vyžaduje: aby nám tak stále na oči stavěl onu krvavou oběť, jež jednou na kříži vykonána býti musela. … Pán se takto prohlásil za Kněze dle řádu Melchisedechova na věky ustanoveného; jakožto Kněz obětoval Otci svému své Tělo a svou Krev pod způsobami chleba a vína; a odevzdal obé pod těmitéž způsobami svým apoštolům, jež tehdy za kněze Nového Zákona ustanovil, aby jich požívali. Dal také jim a pravým jejich nástupcům v úřadu kněžském nařízení, aby i oni dle jeho způsobu obětovali, když řekl: „To čiňte na mou památku!“ jak slovům těm Církev katolická vždy rozuměla.“[4]

Při mši svaté jako bychom byli na Golgotě

První strana mešního kánonu jasně vyjadřuje, co se ve mši odehrává.
Začátek mešního kánonu jasně vyjadřuje, co se ve mši svaté odehrává.

Když jsme přítomni na mši svaté, je to jako bychom byli společně s Marií a Janem přítomni při Kristově ukřižování. Jen je tato skutečnost naším tělesným očím skryta, proto musíme dávat tím větší pozor, abychom ji neztratili ze zřetele očí víry. Z toho pramení i četná doporučení mnoha světců ke mši svaté (některé můžete najít také na těchto stránkách), kteří nás učí, že na mši svaté se máme chovat tak, jak bychom se chovali při ukřižování Kristově.

Na mši nepřicházíme kvůli knězi

Budeme-li mít výše zmíněné na paměti, porozumíme významu obrácení kněze stejným směrem s lidem. Na mši svatou nepřicházíme kvůli knězi, nýbrž s knězem kvůli Kristu. Kněz pak stojí v čele lidu jako ten, který je vyvoleným Kristovým nástrojem, skrze něhož svou oběť Pán zpřítomňuje. Pravým Knězem, který ve mši svaté obětuje, je Kristus. On je obětujícím a zároveň obětovaným, neboť ze své vůle vydává sám sebe. To pak činí skrze lidského služebníka, kterého si vybral, a skrze jeho viditelné úkony.

„Pokud během mše není kladen do popředí Ježíš, ale společenství, které usiluje o spoustu věcí namísto toho, aby se nechalo přitahovat Pánem,“ říká Benedikt XVI., pak dochází k „zatemnění křesťanského smyslu pro mysterium“. „První a podstatný postoj věřícího křesťana, který se účastní liturgického slavení,“ pak podle papeže, „není jednání, ale naslouchání, otevřenost a přijímání.“[5]

Není ale fakt, že věřící hledí knězi na záda, znakem opovrhování laiky?

Odpověď na tuto otázku už byla částečně dána. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že na mši svaté jsme kvůli Kristu, nebudeme obrácení kněze stejným směrem s lidem chápat jako nějakou jeho neuctivost či znak opovrhování. Ba naopak – kněz se tak řadí mezi nás, je zde s námi také kvůli Kristu a jeho oběti, nikoliv kvůli prezentování sebe sama. Proto pokorně hledí vstříc ke kříži a v čele lidu přednáší Bohu i všechny jeho prosby a potřeby.

Vznešenost kněžského povolání

Výjimečnost kněze nespočívá v tom, že by byl nějakým předsedajícím společenství, nýbrž v tom, že Boží Syn se vydává do jeho rukou. Na slova kněze sestupuje na oltář a obnovuje své vtělení a smrt. Z toho důvodu je kněžství to nejvznešenější povolání. Vyučovat, vychovávat, kázat, pomáhat chudým apod. můžou i jiné osoby. To, co je vlastní výlučně knězi, se děje právě u oltáře. Z toho důvodu je kněz zvláštním způsobem z lidu vyčleněn, což naznačuje i jeho pozice při mši svaté. Vznešenost kněze je tak veliká, že sv. Jan Maria Vianney si dovolí říci: „Kdybych potkal kněze a anděla, dříve bych pozdravil kněze.“[6]

Jsou ještě další důvody pro obrácení kněze a lidu stejným směrem?

Kromě výše zmíněného eschatologického očekávání Kristova příchodu jsou ještě další důvody, které svědčí pro to, aby kněz byl obrácen stejným směrem jako lid.

Jednota

Obrácení kněze a věřících jedním směrem je i výrazem jejich hluboké jednoty.  Daleko větší jednota se promítá tam, kde lidé stojí se zraky upřenými společným směrem a tvoří tak jeden zástup, než tam, kde se dívají na sebe navzájem. Ve mši svaté vzhlíží vstříc Kristu. Jen tak, že bude každý z nás spojen s ním, můžeme dosáhnout pravé jednoty i spolu navzájem a i s celým nebeským zástupem svatých a andělů, kteří jsou při každé mši svaté také přítomni.

Pozice mluvícího a naslouchajícího

I v mezilidské komunikaci je slušností být obrácen na toho, ke komu mluvíme. Když v tradiční mši svaté kněz mluví k lidu, také se k němu obrací. Tak jej např. zdraví „Pán s vámi!“, vyzývá „Modlete se bratři“, na konci mše svaté propouští a dává požehnání. Modlitba směřuje k Bohu, a tak bychom taktéž měli být obráceni k němu.

Univerzalita Božího přebývání

Ihned se však objeví námitka, že Bůh přeci nepřebývá na nějakém konkrétním místě, a tak se k němu můžeme modlit všude. K tomu opět kardinál Ratzinger poznamenává: „Toto vědomí univerzality je plodem zjevení. Bůh se nám ukázal. Jen proto ho známe, jen proto se k němu můžeme všude s důvěrou modlit. A právě proto je – stejně jako dříve – vhodné, že se v křesťanské modlitbě vyjadřuje vztah k Bohu, který se nám zjevil. A stejně jako Bůh sám přijal tělo, vstoupil do prostoru a času země, tak je při modlitbě zapotřebí – alespoň při společné bohoslužbě –, aby naše řeč s Bohem byla „inkarnatorní“, aby byla christologická, abychom se prostřednictvím Toho, který se stal člověkem, obraceli k trojjedinému Bohu. Vesmírný symbol vycházejícího slunce vyjadřuje univerzalitu každého místa, a přesto ponechává Božímu zjevení jeho konkrétnost.“[7]

Svatostánek

Obrácení stejným směrem dostane ještě další důvod, pokud se mše svatá koná tam, kde je umístěn svatostánek. Potom je přímé obrácení modlícího se lidu k Bohu již zcela konkrétní. Ve svatostánku je pod způsobou chleba přítomen celý Ježíš Kristus se svým lidstvím i božstvím, a je tak i projevem elementární úcty, že se k němu neobracíme zády v okamžicích, kdy to není nezbytně třeba. Když přijdeme do kostela mimo mši svatou a budeme se chtít modlit, pravděpodobně ve většině  případů také nedáme přednost pozici zády ke svatostánku, ale budeme k němu automaticky obráceni čelem.

Soustředění

Kdyby kněz pronášel modlitby čelem k lidu, mohlo by to taktéž bránit v našem plném soustředění na modlitbu samotnou na úkor toho, že budeme pozorovat kněze. Obzvláště pokud je kněz nějakým způsobem „zajímavý“ – např. se hloupě tváří, má přehnanou mimiku apod.

Pohodlí kněze

Obrácení kněze a věřících jedním směrem má i tu nespornou výhodu, že kněz není ničím rozptylován a může se tak v klidu maximálně soustředit na to, co koná. Když jsou na něj upřeny zraky mnoha lidí, má to o mnoho těžší, obzvláště je-li plaché nebo stydlivé povahy.

Takový klid může ocenit např. zejména v okamžicích svatého přijímání, kdy se nemusí zaobírat tím, jak při tom zrovna vypadá.

Nenařídil ale obrácení kněze čelem k lidu II. vatikánský koncil?

Obrácení kněze čelem k lidu je záležitostí až pokoncilního liturgického vývoje, samy koncilní dokumenty se o změně orientace vůbec nezmiňují. Obrácení věřících a kněze stejným směrem není také, podobně jako užívání latiny, výlučnou záležitostí tradiční liturgie, ale naprosto legitimně se tímto způsobem slaví i liturgie nová.


[1] RATZINGER, Joseph: Duch liturgie. Barrister & Principal, spol. s. r. o. : Brno 2006, str. 65–66

[2] Tamtéž.

[3] Tamtéž str. 70–71

[4] Sess 22, cap I.

[5] Rádio Vaticana: Benedikt XVI.: Eucharistie je příliš velký dar, než aby ji bylo možno vystavovat dvojznačnostem

[6] Jan Křtitel Maria Vianney mezi námi. Refugium Velehrad-Roma s. r. o. : Olomouc 2010, str. 12.

[7] RATZINGER, Joseph: Duch liturgie. Barrister & Principal, spol. s. r. o. : Brno 2006, str. 66

Máte jinou otázku? Pošlete nám ji a my se pokusíme zveřejnit odpověď.

[contact-form 1 „Kontaktní formulář 1“]