Láska se pozná podle obětí
Podle čeho poznáváme lásku? Podle obětí – z obětí, k nimž dovede nadchnout nebo jež ráda přináší. Láska bez oběti jest prázdné jméno, je to maskovaná samoláska. Chceme-li tedy poznati velikost lásky Ježíšovy v Nejsv. Svátosti k člověku a chceme-li ji oceniti, vizme oběti, jež Nejsv. Svátost od něho žádá.
Jsou to tytéž, kteréž Bohočlověk přinesl ve svém utrpení. Jako v něm, tak obětuje Kristus Pán i zde ve Svátosti svůj život občanský, přirozeně lidský a božský.
1. Oběť života občanského
Ve svém utrpení, k němuž ho nutkala jeho veliká láska k nám, byl P. Ježíš postaven mimo zákon. Vlastní jeho národ se ho zřekl a jej potupil – a on se nebrání. Je vydán svým nepřátelům na milost i nemilost a nemá zastání; také se nedovolává práv, jichž požívá i sprostý zločinec. Přináší v oběť práva, jež mu přísluší jako občanu, jako poctivému člověku, za spásu svého lidu a z lásky k němu.
I v Nejsv. Svátosti je Kristus tupen jako při svém odsouzení
Také v Nejsv. Svátosti béře na sebe Ježíš Kristus tuto oběť občanských svých práv. Nemá v ní naprosto žádného práva, zákon ho neuznává. Není v něm ani zmínky o Něm, o Bohu vtěleném, o Spasiteli lidstva, lidstva jím vykoupeného. Žije mezi námi, ale jako neznámý: „Uprostřed vás stojí, jehož vy neznáte.“ (Jan 1, 26.)
Nepožívá veřejné úcty. V mnohých zemích byl svátek Božího Těla zrušen. Pán Ježíš nemůže ani volně se svou Svátostí vycházeti ani se objevovati na veřejnosti – musí se schovávati. Člověk se stydí za Ježíše Krista: „Non novi hominem: Neznám toho člověka.“ (Mt 26, 72) A kdo jsou ti, kdož se za něho stydí? Snad Mohamedáni? Nebo snad Židé? Nikoliv – křesťané!!
Nejsvětější Svátost nemá ochrany ani zastání. Když jen se vyvarujete, abyste nerušili bohoslužbu, můžete páchat proti ní urážky a svatokrádeže; o takové věci se nikdo nestará.
Jako u Piláta i v Nejsv. Svátosti Kristus vydán zvůli hříšníků
Od lidí tedy P. Ježíš ve své Svátosti ochrany nemá. Ale snad mu ji dá nebe? Nikoliv! Jako u Kaifáše, jako u Piláta jest i zde Pán Ježíš vydán od Otce zvůli hříšníků: „A vydal ho vůli jejich.“ (Luk 23, 25)
A cože!? Tento stav si zvolil Pán Ježíš dobrovolně? Vždyť to přece jistě předvídal, když tuto Svátost ustanovoval! Ano – zvolil jej dobrovolně, aby byl naším vzorem, naší útěchou v strastech a v našem pronásledování od světa. A zůstane tu tak až do konce světa, aby byl vzorem a posilou každému z nás. Tak nás miluje!
2. Oběť života přirozeně lidského
Ve svém utrpení na kříži přidal Pán Ježíš k oběti svých práv ještě i oběť všeho toho, co náleží k podstatě člověka: obětoval svou vůli, blaženost své duše, kterou dal zaplaviti smrtelnou úzkostí, a oběť‘ svého života.
Kristus Pán znova a znova po všechny věky dobrovolně poslouchá tvora
Ale jednou jen to vše dáti, to bylo málo jeho lásce. Proto pokračuje v tomto obětování v Nejsvětější Svátosti dále. Přináší tu oběť své vůle, poslouchá svého tvora – On – Bůh! Svého poddaného – On – Král; svého otroka – On, jeho Vykupitel. Poslouchá tu kněží i věřící, spravedlivých i hříšných; poslouchá bez odmluvy, bez přinucení; i svých nepřátel tu poslouchá; a všechněch těchto s touž ochotou. A to netoliko ve mši sv., kdy kněz pronáší slova konsekrační, nýbrž každou chvíli dne i noci, kdy ho někdo z věřících volá: jeho stav je trvalý stav naprosté poslušnosti, že žasneme, zda je tomu vskutku tak!
Ó kdybychom lépe poznávali jeho lásku ve Svátosti! Při svém utrpení P. Ježíš se dal spoutat a byl zbaven své svobody. Zde však poutá sám sebe a jest vázán dověčnými a naprostými pouty své přípovědi o této Svátosti. Připoutal svou přítomnost neodlučně k posvátným způsobám svým svátostným slovem.
V Nejsv. Svátosti Kristus jako vězeň
Jako na kříži a jako v hrobě nejeví zde pohybu ani činnosti, ačkoli má plnost života vzkříšením oslaveného. Je zde v naprosté závislosti na člověku jako vězeň lásky. Vzdal se i možnosti zbaviti se svých pout a prchnouti ze svátostného vězení: je naším vězněm až do konce světa. Zavázal se k tomu a smlouva lásky jeho má takovouhle platnost!
Kristus více trpí nad křesťany zneužívajícími jeho Svátosti, než trpěl nad zkázou Jerusalema
Blaženosti a slasti, jíž požívá duše jeho, se ovšem Pán Ježíš nyní ve svém stavu oslaveném nemůže vzdáti ani ji zastaviti, jako to učinil při své smrtelné úzkosti v Getsemanech; ale nemá radost ze špatného křesťana, nehodného údu svého duchovního těla. Jak často vidí Pán Ježíš nevděčnost a zlobu, které míří na něho. – Jak často si vedou křesťané podle vzoru židů! Nad Jerusalemem plakal P. Ježíš jen jednou; my však jsme mu daleko milejší a naše hříchy a naše záhuba jej rmoutí mnohem více nežli záhuba národa židovského – ó co slz by se naproléval Spasitel ve Svátosti, kdyby mohl plakat!
Při proměňování a přijímání naznačena i na venek smrt Spasitelova
Konečně ve sv. hostii P. Ježíš – nemoha již umírat skutečně – bere na sebe aspoň stav podobný smrti. Proměna způsob (chleba a vína) děje se odděleně, aby tím bylo naznačeno, že krev unikající z těla, způsobila jeho smrt. Tu naznačuje i sv. přijímání, při němž se způsoby v nás ztravují a ničí.
Kristus v Nejsv. Svátosti se nechává od rouhačů znova o život připravovat
Konečně dopouští Pán Ježíš, že jest o svůj svátostný život připravován znesvěcováním svátostných způsob od rouhačů, kteří tyto způsoby ničí. A hříšníci, kteří ho přijímají nehodně, křižují ho ve své duši a připoutávají ho k ďáblu, který je pánem jejich srdce. „Syna Božího si znova křižují.“ (Žid 6, 6)
3. Oběť života božského
Tak obětuje P. Ježíš v Nejsv. Svátosti, pokud to připouští jeho oslavený stav, svůj život přirozený. Ale i svůj život božský podobně jako jej obětoval ve svém utrpení. Tehdy nebylo na něm nic z jeho slávy, nic z jeho božské velebnosti, ani z jeho moci; to byl jen muž bolesti, zlořečený od Boha i od lidí. Prorok Isaiáš sotva že ho poznával pod nánosem poplvání a krve, jimiž byla jeho tvář zohavena. Jen lásku jeho bylo viděti. A ani té nechtěli – běda – uznati. Lotr, lupič musel tu býti, aby se klaněl jeho Božství a vyznal jeho nevinu, a nerozumná příroda lkala nad svým tvůrcem.
V Nejsv. Svátosti pokračuje P. Ježíš ještě s větší láskou v tomto utajování svých božských vlastností. Z celé jeho moci a slávy jest zde viděti jen úžasnou trpělivost, která by skorem až pohoršovala, kdybychom nevěděli, že jeho láska k nám je nekonečná, ano, že jest až blouznivá: Insanis, Domine!
Ze Svátosti P. Ježíš jakoby se nás ptal: „Nuž, neučinil jsem pro vás dost? Nezasloužím-li si vaší lásky? Co bych mohl ještě učiniti více? Hledejte, co bych měl ještě obětovati za vás?“
Nešťastní, kdo pohrdají takovou láskou! Nahlížíme, že peklo není přílišným trestem za to… Ale nesledujme této myšlenky dál… Svátost jest jistě nejvyšší důkaz Ježíšovy lásky k nám, poněvadž jest jeho největší sebeobětí.
____________________________________________________________
Převzato z: Blah. Petr Julián Eymard: Nejsvětější svátost oltářní. Vydala s církevním schválením Kongregace Nejsvětější Svátosti v Brně, L. P. 1937. Nadpis a mezititulky redakce KL.
Jsou to ty samé, které Bohočlověk přinesl ve svém utrpení. Jako v něm, tak obětuje Kristus Pán i zde ve Svátosti svůj život občanský, přirozeně lidský a božský.
I. Ve svém utrpení, k němuž ho nutkala jeho veliká láska k nám, byl P. Ježíš postaven mimo zákon. Jeho vlastní národ se ho zřekl a potupil jej – a on se nebrání. Je vydán svým nepřátelům na milost i nemilost a nemá zastání; také se nedovolává práv, jichž požívá i prostý zločinec. Přináší v obět práva, která mu přísluší jako občanu, jako poctivému člověku, za spásu svého lidu a z lásky k němu.
Také v Nejsv. Svátosti bere na sebe Ježíš Kristus tuto oběť svých občanských práv. Nemá v ní naprosto žádného práva, zákon ho neuznává. Není v něm ani zmínky o Něm, o Bohu vtěleném, o Spasiteli lidstva, lidstva jím vykoupeného. Žije mezi námi, ale jako neznámý: “Uprostřed vás stojí, jehož vy neznáte.” (Jan 1, 26)
Nepožívá veřejné úcty. V mnohých zemích byl svátek Božího Těla zrušen. Pán Ježíš nemůže ani volně se svou Svátostí vycházet ani se objevovat na veřejnosti – musí se schovávat. Člověk se stydí za Ježíše Krista: “Non novi hominem: Neznám toho člověka.” (Mt 26, 72) A kdo jsou ti, kdo se za něho stydí? Snad Mohamedáni? Nebo snad Židé? Ne – křesťané!!
Nejsvětější Svátost nemá ochrany ani zastání. Když se vyvarujete, abyste nerušili bohoslužbu můžete páchat proti ní urážky a svatokrádeže; o takové věci se nikdo nestará.
Od lidí tedy P. Ježíš ve své Svátosti ochranu nemá. Dá mu ji nebe? Nikoli! Jako u Kaifáše, jako u Piláta je i zde Pán Ježíš vydán od Otce zvůli hříšníků: “A vydal ho jejich vůli,” (Luk 23, 25)
A tento stav si zvolil Pán Ježíš dobrovolně? Vždyť to přece jistě předvídal, když tuto Svátost ustanovoval! Ano – zvolil jej dobrovolně, aby byl naším vzorem, naší útěchou v strastech a v našem pronásledování od světa. A zůstane tu tak až do konce světa, aby byl vzorem a posilou každému z nás. Tak nás miluje!
II.
Ve svém utrpení na kříži přidal Pán Ježíš k oběti svých práv navíc obět‘ všeho toho, co náleží k podstatě člověka: obětoval svou vůli, blaženost své duše, kterou dal zaplavit smrtelnou úzkostí, a obět‘ svého života.
Ale dát to vše jen jednou bylo jeho lásce málo. Proto pokračuje v tomto obětování v Nejsvětější Svátosti dál. Přináší tu obět své vůle, poslouchá svého tvora – On – Bůh! On – Král svého poddaného; svého otroka – On, jeho Vykupitel. Poslouchá tu kněze i věřící, spravedlivé i hříšné; poslouchá bez odmluvy, bez nucení; i své nepřátele tu poslouchá; a všechny se stejnou ochotou. A to nejen ve mši sv., kdy kněz pronáší konsekrační slova, nýbrž každou chvíli, ve dne i v noci, kdykoli ho někdo z věřících volá: je v trvalém stavu naprosté poslušnosti, že žasneme, zda je tomu vskutku tak!
Kdybychom jen lépe poznávali jeho lásku ve Svátosti! Při svém utrpení se Ježíš dal spoutat a byl zbaven své svobody. Zde však poutá sám sebe a je vázán věčnými a naprostými pouty svého příslibu této Svátosti. Připoutal svou přítomnost neodlučně k posvátným způsobám svým svátostným slovem.
Jako na kříži a jako v hrobě nejeví zde pohybu ani činnosti, ačkoli má plnost života vzkříšením oslaveného. Je zde v naprosté závislosti na člověku jako vězeň lásky. Vzdal se i možnosti zbavit se svých pout a prchnout ze svátostného vězení: je naším vězněm až do konce světa. Zavázal se k tomu a smlouva jeho lásky má takovouto platnost!
Blaženosti a slasti, jichž požívá jeho duše, se Pán Ježíš nyní ve svém stavu oslaveném nemůže vzdát ani ji zastavit, jako to učinil při své smrtelné úzkosti v Getsemanech; ale nemá radost ze špatného křesťana, nehodného údu svého duchovního těla. Jak často vidí Pán Ježíš nevděčnost a zlobu, které na něho míří. Jak často si vedou křesťané podle vzoru židů! Nad Jeruzalémem plakal Pán Ježíš jen jednou; my však jsme mu daleko milejší a naše hříchy a naše záhuba jej rmoutí mnohem víc než záhuba národa židovského – co slz by prolil Spasitel ve Svátosti, kdyby mohl plakat!
Konečně ve sv. hostii Pán Ježíš – nemoha již umírat skutečně – bere na sebe aspoň stav podobný smrti. Proměna způsob (chleba a vína) děje se odděleně, aby tím bylo naznačeno, že krev unikající z těla, způsobila jeho smrt. Tu naznačuje i sv. přijímání, při němž se způsoby v nás stravují a ničí.
Konečně dopouští Pán Ježíš, že je o svůj svátostný život připravován znesvěcováním svátostných způsob od rouhačů, kteří tyto způsoby ničí. A hříšníci, kteří ho přijímají nehodně, křižují ho ve své duši a připoutávají ho k ďáblu, který je pánem jejich srdce. „Syna Božího si znova křižují.“ (Žid 6, 6)
III.
Tak obětuje Pán Ježíš v Nejsvětější Svátosti, pokud to připouští jeho oslavený stav, svůj přirozený život. Ale i svůj život božský podobně jako jej obětoval ve svém utrpení. Tehdy na něm nebylo nic z jeho slávy, nic z jeho božské velebnosti, ani z jeho moci; byl to jen muž bolesti, zlořečený od Boha i od lidí. Prorok Izaiáš jej sotva poznal pod nánosem poplivání a krve, jimiž byla jeho tvář zohavena. Jen jeho lásku bylo vidět. A ani tu nechtěli uznat. Lotr, lupič tu musel být, aby se klaněl jeho Božství a vyznal jeho nevinu, a nerozumná příroda lkala nad svým tvůrcem.
V Nejsv. Svátosti pokračuje Pán Ježíš ještě s větší láskou v tomto utajování svých božských vlastností. Z celé jeho moci a slávy je zde vidět jen úžasnou trpělivost, která by skoro až pohoršovala, kdybychom nevěděli, že jeho láska k nám je nekonečná, že jest až blouznivá: Insanis, Domine!
Ze Svátosti Pán Ježíš jakoby se nás ptal: “Neučinil jsem pro vás dost? Nezasloužím si vaši lásku? Co bych mohl ještě více učinit? Hledejte, co bych měl ještě za vás obětovat?”
Nešťastní, kdo pohrdají takovou láskou! Nahlížíme, že peklo není za to přílišným trestem… Ale nesledujme tuto myšlenky dál… Eucharistie je jistě nejvyšší důkaz Ježíšovy lásky k nám, protože je jeho největší sebeobětí.
