Poučení o generální zpovědi (4)

Čtvrtá, předposlední výkladová část Poučení o generální zpovědi. Po ní následuje již jen návod, jak generální zpověď co nejlépe vykonat, a podrobné zpovědní zrcadlo.

KOMU JE GENERÁLNÍ ZPOVĚĎ PROSPĚŠNÁ A DOPORUČENÍHODNÁ

(Vyšlo knižně v nakladatelství Christianitas.)

PŘEDCHOZÍ DÍL: Komu je generální zpověď nutnou a nevyhnutelnou potřebou
Zpověď

Z toho, co řečeno hned na začátku o důležitosti generální zpovědi, o užitku a drahocenném požehnání, jehož lze z takové obšírné zpovědi nabýt, může bohabojný čtenář sám posoudit, že je v celku snad každému doporučeníhodné a prospěšné, vykonat alespoň jednou v životě pořádnou, vydatnou generální zpověď.

Tak tomu v skutku je a zajisté toho ještě nikdo nelitoval, jestliže se odhodlal k tak důležitému, útěchy a milosti plnému spasitelnému dílu.

Zvlášť ale a jmenovitě je životní zpověď prospěšnou radou:
1. všem, jejichž předešlé zpovědi jsou z jakékoliv příčiny pochybné nebo kteří cítí ve svědomí nepokoj, ač jisté a zřejmé příčiny nelze udat.

Lidé prvního druhu životní zpovědí šťastně odstraní všelikou pochybnost a rozpačitost strany dosavadního pokání, druhým se buď skrytá (neznámá) příčina nepokoje objeví, nebo jejich srdce zajisté nabude pokoje, dostane se jim pokoje a radosti, jež dle slov sv. Pavla jsou ovocem Ducha svatého.[1]Vyjmout pak náleží jedině takové úzkostlivé duše, které, jak jsme již výše podotkli, generální zpověď již vykonaly, a přece se trápí mnohými zcela nepodstatnými pochybnostmi, totiž zdali svých hříchů náležitě litovaly a ze všeho se platně vyzpovídaly anebo zdali se jim pravého předsevzetí nedostávalo. Tyto se musí – opakujeme ještě jednou – spokojit s úsudkem svého zpovědníka a poklidu a míru své duše hledat nikoliv v úzkostlivém zpovídání se, nýbrž ve svědomité poslušnosti.

Prospěšnou radou je životní zpověď:
2. všem těm, jenž nastupují do nového stavu nebo důležitého úřadu, jakož i těm, kteří si po úplném obrácení se předsevzali, věrně pracovat na spasení své duše a ze vší síly Bohu sloužit.

První při této příležitosti poznají jistě i své těžké povinnosti, své slabé síly, nepředvídané nebezpečí, ale též potřebné prostředky, jaké by k svatému životu náleželo užívat. Z druhé strany si pojišťují požehnání a pomoc Boží, jelikož si hledí především nového srdce a nového ducha, když s čistým svědomím nastupují do nového úřadu. Neboť takto dí Písmo: „Počátek cesty dobré (dobrého života) jest příjemnější Bohu nežli obětovati oběti.“[2]

Ó jak to věc důležitá a přežádoucí, aby úplnou životní zpověď vykonali především snoubenci, dříve nežli přistoupí k oltáři a založí novou rodinu. Taktéž a zvláště i mládenci, kteří si vyvolili duchovní stav, hned jak do kláštera nebo do kněžského semináře vstupují, nebo aspoň brzo na to, při první příležitosti. Avšak i lidé světského stavu, kteří nastupují do důležitého úřadu.

Ale i ti, kteří se jakýmkoliv způsobem k Bohu obrátili nebo delší čas světskými záležitostmi zaměstnáni, chtějí se navrátit k životu klidnějšímu, nemohou lépe začít, leč obnovením ducha skrze životní zpověď. Neboť „křesťan, jenž takovouto zpověď vykonal, podobá se člověku, který novým skvostným rouchem jsa obdařen, po dlouhý čas bývá opatrnějším, by ho neposkvrnil“. „Taktéž,“ dokládá Leonardus, „duše, která se v zpovědi životní v nové roucho milosti oblékla, mnohem opatrnější vede život, aby nazpět neklesla do kalu hříchů.“

Prospěšnou radou je tato zpověď dále v čas sv. jubilea čili milostivého léta, neboť v tomto čase modlitby a kajícnosti otvírá Církev sv. své poklady, abychom se úplně smířili s Bohem a dosáhli svatých odpustků, což se ovšem nejsnadněji docílí dokonalou generální zpovědí.

Konečně takováto zpověď bude prospěšná:
3. všem těm, kteří jsou v třeba i vzdálenějším nebezpečí života.

Sem náležejí např. ti, kteří mají konat dalekou, nebezpečnou cestu, vojíni před vojnou, ženy, když se poprvé jejich těžká hodina přibližuje atd. Dále všichni těžce nemocní, jsou-li totiž schopni delší zpověď bez přílišného vyčerpání vykonat. Konečně by v čas a na místě, kde nakažlivá a nebezpečná nemoc panuje, zajisté bylo všem záhodno (byť by i byli zdrávi) svědomí své dle možnosti záhy a dokonale uvést v pořádek. Neboť nic nepodává ve všech řečených těchto trudných dobách života více útěchy a pokoje, jako úplná zpověď, zpověď z celého života vykonaná s lítostí a zkroušeným srdcem.

Avšak právě proto by ji neměl nikdo odkládat až na trudnou dobu nebezpečí života nebo zcela na poslední hodinku, nýbrž raději pokud jest při zdraví, co do duše i co do těla při síle, měl by každý hlasu milosti uposlechnout a být pamětliv napomenutí: Neprodlévej obrátiti se ku Pánu, aniž odkládej den ode dne.[3]

NÁSLEDUJÍCÍ DÍL: Jakým způsobem se má generální zpověď vykonat


[1] Gal. 5, 22.

[2] Přísl. 16, 5.

[3] Sir. 5, 8.


Sepsal Karel Fr. Průcha, rektor pražského arcibiskupského semináře. V Praze 1858. Jazykově upraveno redakcí KL.

Poučení o generální zpovědi (3)

Třetí část vynikající a dnes již těžko dostupné brožurky Poučení o generální zpovědi z pera Karla Fr. Průchy, rektora pražského arcibiskupského semináře v Praze.

KOMU JE GENERÁLNÍ ZPOVĚĎ NUTNOU A NEVYHNUTELNOU POTŘEBOU

(Vyšlo knižně v nakladatelství Christianitas.)

PŘEDCHOZÍ DÍL: Komu je generální zpověď potřebná a komu prospěšná
Zpověď

Komu je generální zpověď nutnou a nevyhnutelnou potřebou?

Odpověď: Všem těm, jejichž předešlé zpovědi byly jistě neplatné.

Jistě neplatnou bývá zpověď:

I. z nedostatku potřebných náboženských vědomostí a pilného zpytování svědomí. To se stává lidem, kterým je z vlastní viny zcela neznámé základní učení a hlavní tajemství křesťanské víry. Dále pak těm, kteří se zpovídali buď beze všeho zpytování svědomí či tak lehkovážně a nedbale, že snad vynechali, čili zamlčeli těžké hříchy, a tak se zpovídali zcela nedokonale.

Pravdy, které je nutno znát

Základní učení a hlavní tajemství svaté víry, které musí každý katolický křesťan nevyhnutelně vědět a věřit, jsou:

  1. Že je jeden Bůh.
  2. Že Bůh je spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a zlé trestá.
  3. Že jsou tři božské osoby jedné bytnosti a přirozenosti: Otec, Syn a Duch svatý.
  4. Že se druhá Božská osoba vtělila, aby nás svou smrtí na kříži vykoupila a spasila.

Kdo všechna tato základní křesťanská učení nezná, ten, dokládá sv. Alfons Liguori, rozhřešení ani není schopen. Proto jsou i jeho předešlé zpovědi, i kdyby byl obdržel rozhřešení, vlastně neplatné, a tudíž se v každém případě musí opakovat.

Avšak dále se přikazuje každému katolickému křesťanu, jak učí sv. Karel Boromejský, aby se snažil znát:

  1. Apoštolské vyznání víry.
  2. Modlitbu Páně a Pozdravení andělské.
  3. Desatero Božích přikázání a patero přikázání církevních.
  4. Podstatu těch sv. svátostí, které přijímá.

Kdo v těchto 4 článcích křesťanského náboženství je vlastní vinou docela nevědomý a z lenosti aneb netečnosti žádného ponaučení o tom nevyhledává, takový člověk není hoden rozhřešení. A proto byly i jeho předešlé zpovědi, byť by byl obdržel od kněze rozhřešení, bez pochyby zcela neplatné nebo alespoň velmi pochybné, a tudíž se mají pro jistotu opakovat.

Náležité zpytování svědomí

Církev od nás žádá, abychom se ke sv. zpovědi připravovali pilným zpytováním svědomí, tedy abychom své svědomí zpytovali alespoň s takovou pilností, jakou věnujeme každému jinému důležitému řízení v obecném životě.

Určit čas, jak dlouho by měl každý člověk své hříchy zpytovat, nebo na hodiny a minuty změřit, se nedá. Kdo se zpovídává častěji a jinak se bedlivě chrání těžkých hříchů, kdo každodenně nebo alespoň častěji (např. při večerní modlitbě) zpytuje své svědomí a vůbec vede bohabojný život, takový křesťan vykoná dobře a bezpečně zpytování svědomí v krátkém čase. Kdyby ale přece proti své vůli nějaký hřích ve zpovědi zapomenul, je i tato jeho zpověď platná. Byl-li onen zapomenutý hřích hříchem těžkým, musí se však z něj vyznat v nejbližší příští zpovědi. Kdo se však zpovídá zřídkakdy, žije lehkomyslně a páchá těžké hříchy nebo navykl jistým neřestem, ten ať se při zpytování svědomí neunáhlí.

Jestliže by však hříšník v předešlých zpovědích své těžké hříchy nepoznal nebo zapomenul, buď z lehkomyslné přenáhlenosti, a nebo z důvodu nedostatečné bedlivosti, pak by v takové žalostné a nebezpečné situaci byly jeho zpovědi neplatné, a proto je nutně zapotřebí, aby se svědomí očistilo náležitou generální zpovědí.

Těžký hřích

A táže-li se kdo: „Který pak hřích je těžký?“

Odpovídám určitě: Těžkým hříchem je každé vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona v důležité věci.

S vědomím hřeší ten, jenž zná zákon Boží a dobře ví, že jistými skutky proti tomuto přikázání Božímu jedná, avšak přece s úplným vědomím ho přestupuje.

Dobrovolně hřeší ten, kdo s úplným svolením své vůle přestupuje poznaný Boží zákon, ačkoliv k tomu nebyl násilně nucen a kdyby byl chtěl, zajisté by mohl odolat.

Ptá-li se pak někdo dále, co se má pokládat za věc důležitou, odpovídám:

  1. důležité věci hřeší, kdo přestupuje rozkazy, jež samy do sebe již mají větší váhy, a sice tak, že se každé jejich skutečné a dobrovolné přestoupení stává těžkým hříchem. Tak např. ohledně víry by se těžce provinil, kdo by si v hříšných pochybnostech (o jistém třebas i zdánlivě nepatrném článku) jaksi liboval, v nich se lehkovážně zdržoval.
  2. V důležité věci hřeší pak i ten, kdo přestupuje zákony, kterými se něco pod těžkým závazkem přikazuje nebo zapovídá. Ku příkladu kdo bez platné příčiny v den nedělní či sváteční neslyší mši svatou nebo v postních dnech požívá zapovězeného pokrmu, každoroční zpověď naprosto zanedbává nebo koná neplatně atd.
  3. Při hříších např. proti sedmému přikázání závisí tíže hříchu na velikosti odcizené sumy nebo škody, která byla bližnímu na jeho jmění způsobena. Při přestupcích osmého přikázání dlužno uvážit, zdali např. čest bližního hříchem naším utrpěla značně či jen nepatrně. A tak podobným způsobem i při ostatních hříších proti tomu nebo jinému přikázání.
  4. Konečně se hřích sám sebou všední nezřídka stává hříchem těžkým, a sice okolnostmi, v kterých byl páchán.

Takové okolnosti mohou býti:

  1. Vlastnost neboli povaha osoby, která hřeší nebo s kterými, proti kterým, před kterými se hřeší. Tak např. pohanění, které se dotýká sebe rovných, a tudíž by snad bylo pouze všedním hříchem, snadno se stává hříchem těžkým, když je namířeno proti rodičům, kněžím atd. Tak i mnohokráte jediné zlé, lehkovážné slovo pronesené před mladým lidem je tomu či onomu k veliké škodě a zkáze duše, a tudíž bývá těžce hříšným, zatímco by dospělým a ctnostným lidem snad velmi málo nebo zcela v ničem neuškodilo.
  2. Čas, kdy a jak dlouho se hřešilo. Např. když někdo během mše sv., kterou má z povinnosti uctivě slyšet, z veliké části trvá v dobrovolných roztržitostech, anebo v sobě někdo přechovává po delší čas nepřízeň a nepřátelství k bližnímu.
  3. Místo, kde se hřeší. Např. když se někdo v kostele, během bohoslužeb zaobírá smíchem, žertem, zbytečnými a zpozdilými rozhovory nebo vůbec hřeší-li někde, kde snad jeho hřích způsobuje zároveň pohoršení.
  4. Způsob, jakým se hřešívá. Např. zanedbáváním hlavních povinností svého stavu, anebo přílišným týráním bližního, který z té příčiny upadá do velikého hněvu.
  5. Úmysl a pohnutka, proč kdo hřeší. Např. aby někomu značně uškodil, aby se na něm pomstil, z nenávisti, ze závisti, z lehkomyslnosti atd.
  6. Prostředky, kterými se hřích spáchal. Např. kdyby někdo, chtěje svou snad jinak nepatrnou chtivost po penězích ukojit, utiskoval chudé, zkracoval dělníky, aneb se z marnivosti a nádhery necudně oblékal nebo stal marnotratným. Pak zajisté tato jeho chtivost a marnivost nejsou již všední, avšak těžké hříchy.
  7. Zlé následky hříchu, které se předvídaly nebo předvídat měly a mohly. Např. cizí škoda, pohoršení, nepřátelství atd.

Má-li ostatně někdo nějakou pochybnost o některém hříchu, zda byl těžký, ať se zeptá zkušeného kněze zpovědníka. Je toho tím více zapotřebí, jelikož často není vhodné věřit vlastnímu úsudku, poněvadž zkušenost učí, že hříšník se z nepravé lásky k sobě samému rád omlouvá a často pokládá těžké hříchy za maličkosti.

Úplnost zpovědi

Jistě neplatnou bývá zpověď také:

II. z nedostatku náležité úplnosti při vyznání z hříchů u lidí, kteří z jakékoliv příčiny vědomě a úmyslně buď těžký hřích zamlčeli, nebo se hříšnou nedbalostí nikdy nevyznali z počtu a způsobu těžkých hříchů.

Vysvětlení

Potřebná úplnost zpovědi spočívá v tom, abychom se alespoň ze všech těžkých hříchů, na které se po bedlivém zpytování svědomí rozpomínáme, jednotlivě a konkrétně, aneb, jak se říká: podle počtu a jejich způsobu upřímně vyznali.

Počet těžkých hříchů se musí, pokud je to možné, udat určitě. Nemůžeš-li udat určitý počet, upamatuj se alespoň a pověz, jak často jsi asi jistý hřích páchal. Je-li ale i to nemožné, upamatuj se, od kdy jsi se jistých hříchů, a jak často jsi se jich asi za rok, za měsíc, za týden nebo za den dopouštěl. Zdali jsi např. za celý rok nedělní služby Boží asi 5krát nebo 6krát vlastní vinou zanedbal.

Dejme tomu, že by se kdosi zpovídal takto: „Před 3 lety jsem té nebo oné neřesti navykl. Ze začátku jsem tento hřích asi jen jednou týdně, někdy jen jednou za 14 dní páchal. Brzy na to jsem se ho ale obvykle tak často dopustil, jak se mi k tomu naskytla příležitost, a ta se mi naskytla asi dvakrát týdně.“ Zpovídal se onen ohledně tohoto hříchu a jeho počtu úplně? Odpovídám: Ano.

Též i způsob těžkých hříchů se ve zpovědi musí udat. Nepostačuje tedy pouhé udání, že ses proti jistému přikázání prohřešil, ale musíš se vyznat i z jednotlivých hříchů, kterými jsi tento zákon porušil. Nejjistěji si v tom počíná, kdo zpytuje jednotlivé okolnosti, kterými se hřích zveličuje, ale zároveň často i ve svém způsobu měnívá, čili rozmnožuje.

Tyto okolnosti jsou tytéž, které byly již výše udány, totiž: vlastnosti osoby, čas, místo, způsob hříchů, úmysl, prostředky a zlé následky hříchů. Několik příkladů vysvětlí, jak se těmito okolnostmi jistý hřích tu zveličuje, onde ve svém způsobu mění, čili rozmnožuje. Tak např. když někdo chudému 30 krejcarů odcizí, zvětšuje se tento jeho hřích tou okolností, že ty peníze odcizil nuznému. Nebo když někdo svého dobrodince – u jeho podřízenýchzlomyslně pomluvil, zvětšuje se jeho hřích právě těmito 3 okolnostmi.

Hřích se rozmnožuje, čili ve svém druhu mění, když se jím porušují dva nebo více zákonů najednou, takže hřích jiné tvářnosti nabývá a stává se dvojnásobným nebo víceronásobným. Např. když někdo pomlouvá rodiče, porušuje tím dvě přikázání Boží, osmé a čtvrté najednou, spáchal tedy dva hříchy. Nebo mluvil-li někdo nečisté řeči v přítomnosti nevinné osoby, která tím utrpí škodu na duši, prohřešil se též proti dvěma přikázáním, proti 6. a 5., tedy spáchal zase dva hříchy najednou. Nebo odcizil-li někdo jakousi kostelní nádobu, např. kalich, porušil vlastně dvě přikázání najednou (1. a 7.), spáchal tedy zase dvojnásobný hřích, hřích jeho se stal zcela jiným, krádež jeho je a nazývá se svatokrádeží. Jmenovitě se při provinění proti 6. přikázání hřích stává jinakým, dvojnásobným, trojnásobným, vůbec se rozmnožuje, když je hřešící osoba svobodná, v manželském stavu, příbuzná atd.

Okolnosti, kterými se těžký hřích ve svém způsobu mění, čili jiným se stává, se musí nevyhnutelně udat právě proto, že se jimi hřích rozmnožuje. Okolnosti, které hřích zvětšují, musí se alespoň tenkráte nevyhnutelně udat, když se jimi všední hřích stává těžkým. Např. kdyby někdo odcizil cínovou lžíci, ale přitom by se domníval, že je stříbrná. V takovém případě by se jeho krádež, jinak sama o sobě malá, z důvodu jeho úmyslu stala těžkým hříchem.

Kdo ale své zpovědi vykonává vždy dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a přece těžké hříchy zapomněl a vynechal nebo jejich počtu a způsobu z nezaviněné nevědomosti pořádně neudal, jeho předešlé zpovědi byly sice v podstatě nedokonalé, nikoli však neplatné. Takový člověk je pouze povinen své předešlé nedostatečné zpovědi náležitě doplnit, ačkoliv by snad pro jistotu a jeho útěchu bylo lépe, kdyby vykonal úplnou generální zpověď.

Kdyby naproti tomu někdo vědomě a schválně zamlčel své přestupky, které měl za těžké hříchy, a nebo z proviněné nedbalosti a nevědomosti počet a způsob svých těžkých hříchů nikdy neudal, zpovědi toho jsou naprosto neplatné a svatokrádežné a jejich opakování aneb generální zpověď je mu nevyhnutelnou potřebou.

To samé platí o těch, kteří vědomě a schválně hříchy své zahalují a mámíce sebe samých je v zpovědi tak všeobecně a dvojsmyslně vyjadřují, že zpovědník nemůže poznat způsob a velikost jejich hříchů.

Potřebná lítost

Na jisto neplatné jsou konečně zpovědi:

III. z nedostatku lítosti a dobrého předsevzetí u těch, kteří se buď nikdy nepřičinili, vzbudit potřebnou lítost a žal nad svými hříchy, nebo se nemohou vykázat žádným spolehlivým důkazem (znamením) opravdové, účinné a trvalé lítosti.

Vysvětlení

Velmi zřídka se nalézají kajícníci, kteří by při zpovědi dle navedení modlitební knížky nebo svého zpovědníka lítost a dobré předsevzetí vzbudit nechtěli. Tím častěji ale potkáváme se s hříšníky, kteří vždy zase do svých předešlých hříchů padají a slibu svému tak málo dostojí, že se opravdovost jejich lítosti a pevnost jejich předsevzetí spravedlivě musí brát v pochybnost.

Jsou pak jejich zpovědi z tohoto důvodu neplatné?

Odpovídám: Za jisté se může pokládat, že jsou předešlé zpovědi neplatné, u všech těch, kteří bez ohledu na ponaučení a napomenutí svého zpovědníka navzdory danému slibu:

  1. Setrvali v dobrovolné nejbližší příležitosti k hříchu. Např. hříšné vztahy neukončili, zlých míst a společnosti, v kterých vždy hřešívali, dle možnosti se nevarovali.
  2. Veliké škody, kterou byli bližnímu na těle nebo na duši, na cti a jmění učinili, alespoň dle možností zase nevynahradili. Tedy např. ti, jenž svedené osoby veškeré bídě vydali, kteří se nepřičinili, aby veliké dané pohoršení odprošením nebo výstrahou nebo modlitbou a podobně dle možnosti odstranili, kteří uraženou čest nebo nespravedlivý majetek nenahrazují, ačkoliv nebo jak dalece by jim nahrazení bylo možné.
  3. Se svým nepřítelem nebo škůdcem nebo s uraženým bližním upřímně, a jak dalece sami mohou, úplně se nesmířili, ano v nepřátelství s nimi zůstali.
  4. Uznanou důležitou povinnost svého stavu nikdy vyplnit nechtěli. Např. rodiče, kteří svým dětem a služebným povždy hříšné skutky a příležitosti dovolují, ačkoliv pod těžkým zodpovídáním jsou zavázáni je zakázat a zamezit.

Všecky tyto okolnosti jsou zjevným znamením, že hříšníku pravá lítost a účinné předsevzetí scházely, a proto musí své předešlé zpovědi spravedlivě uznat za neplatné.

To samé platí o zpovědích všech těch, kteří v těžkých hříších trvajíce schválně vyhledávají takové zpovědníky, kteří jak jim známo, na hříchy náležitě pozor nedávají, aby takovýmto způsobem vyloudili rozhřešení.

O těch, kteří žijí v neřestných navyklostech nebo vždy zase do svých těžkých hříchů nazpět padají, platí dle podání osvícených duchovních otců následující pravidlo:

Zdržel-li se kající po každé zpovědi aspoň po nějaký čas obvyklého hříchu nebo činil-li alespoň silný, statečný odpor proti hříchu, dříve nežli zase klesl, tehdy se může vždy soudit, že jeho zpovědi byly platné. Upadl-li ale po zpovědi pokaždé a vždy týmž způsobem, nepřemáhaje se a neodporuje alespoň poněkud, opět do oblíbeného těžkého hříchu, tehdy se může předpokládat, že byly zpovědi jeho neplatné, a proto je zapotřebí, aby se opakovaly. Generální zpověď je mu nutnou potřebou.

NÁSLEDUJÍCÍ DÍL: Komu je generální zpověď prospěšná a doporučeníhodná


Sepsal Karel Fr. Průcha, rektor pražského arcibiskupského semináře. V Praze 1858. Jazykově upraveno redakcí KL.

Poučení o generální zpovědi (2)

Druhá část vynikající a dnes již těžko dostupné brožurky Poučení o generální zpovědi z pera Karla Fr. Průchy, rektora pražského arcibiskupského semináře v Praze.

KOMU JE GENERÁLNÍ ZPOVĚĎ POTŘEBNÁ A KOMU PROSPĚŠNÁ

(Vyšlo knižně v nakladatelství Christianitas.)

PŘEDCHOZÍ DÍL: O důležitosti generální (všeobecné) zpovědi
Zpověď

Jsou jisté úzkostlivé, jinak ale dobré a své spásy žádostivé duše, které se snažily své hříchy vždy dle nejlepšího vědomí zpytovat, litovaly jich, upřímně se z nich vyzpovídaly, mnohdy též dostatečnou životní zpověď již vykonaly, které se ale přece lichými úzkostmi zbytečně trápí a žádají při každé příležitosti všecky své předešlé zpovědi opakovat. Tyto duše se snad budou obávat a strachovat, když čtou výše položené otázky [pozn. red.: viz předchozí díl], zda-li byly jejich dosavadní zpovědi dobré a platné, a zdali je radno, anebo zcela potřebné není, vykonat novou generální zpověď. Takovým by mohlo opakování životní zpovědi být na škodu. Jejich pochybnosti by se tím nevyvrátily, spíše ještě rozmnožily. Takovým lidem je nevyhnutelně zapotřebí, aby se úplně spokojili s výrokem svého zpovědníka a s nábožnou pokorou jej uposlechly. Tato poslušnost je lepší, a má do sebe více zásluhy a útěchy, než oběť životní zpovědi, které by se chtěli na novo podrobit. Neboť takto praví Hospodin skrze svého proroka Samuela: Poslušnost lepší jest, nežli oběti.[1] A osvícený duchovní otec sv. František Saleský dokládá: Nikdy ještě nezahynula duše poslušná. Klidně však, ať si následující ponaučení s Pánem Bohem čtou; nikoliv ale, aby upadly do úzkosti, nýbrž naopak, aby se upokojily.

Je ale bohužel též velmi mnoho lehkomyslných, o spasení nepečlivých křesťanů. Jsou to lidé žijící dle obyčejného způsobu tohoto světa, kteří na svou věčnou spásu myslí zřídka nebo jen povrchně. Proto jsou i jejich obyčejné zpovědi plny chyb a vad. Mnozí z nich přicházejí ke zpovědi jen ze zvyku nebo přinucení, nevyzpytovali své svědomí úplně nebo alespoň svůj hlavní hřích náležitě nepoznali. Mnozí často ani sami nevědí, jakým způsobem by měli svědomí zpytovat, svých přestupků litovat a řádně se zpovídat, a to proto, poněvadž na křesťanské vyučování v náboženství nechodili a slova Božího po dlouhá léta zanedbávali nebo snad až posud svou vlastní vinou zanedbávají. Jiní zase přicházejí ke sv. zpovědi s neupřímností, ukrývajíce s vědomím a úmyslně jednotlivé hříchy nebo takové okolnosti, které k zpovědi nutně patří.

Konečně jsou takoví, kteří se směle mohou nazývati nekajícími kajícníky, neboť jim schází pravá a účinná lítost. Ti chodívají po dlouhá léta k správě Boží, a přece se ani v jedinké věci nijak nepolepšili, jakoby křesťanské pokání záleželo v pouhé povrchní zpovědi. Tyto a jiné podobné nedostatky měla asi na zřeteli sv. Terezie, když jednou s uslzenýma očima pravila: „Mnozí jdou vstříc zkáze své; ne sice proto, že se nezpovídají, ovšem ale proto, že se špatně zpovídají.“

V takovýchto okolnostech je generální zpověď drahocenným prostředkem milosti, kterým již bylo tak mnoho hříšníků a špatných kajícníků uchráněno před věčnou zhoubou. Ona je dle zkušenosti a přesvědčení všech osvícených duchovních otců mnohým lidem nutnou a nevyhnutelnou potřebou, velmi mnohým aspoň prospěšnou radou.

 

NÁSLEDUJÍCÍ DÍL: Komu je generální zpověď nutnou a nevyhnutelnou potřebou


[1] 1. Král 15, 22.


Sepsal Karel Fr. Průcha, rektor pražského arcibiskupského semináře. V Praze 1858. Jazykově upraveno redakcí KL.

Poučení o generální zpovědi (1)

Přinášíme první část (další budou následovat) vynikající a dnes již těžko dostupné brožurky Poučení o generální zpovědi z pera Karla Fr. Průchy, rektora pražského arcibiskupského semináře v Praze. Předlohou nám bylo třetí vydání z r. 1858. V roce 1890 vyšla brožurka znovu, a sice v novém, 5. vydání upraveném Antonínem Skočdopolem. Úryvek jsme jazykově upravili, aby byl přístupnější dnešnímu čtenáři.

O DŮLEŽITOSTI GENERÁLNÍ (VŠEOBECNÉ) ZPOVĚDI

(Vyšlo knižně v nakladatelství Christianitas.)

ZpověďPřipomínati budu Tobě – ó Bože – všecka léta svá v hořkosti duše své:“[1] tak zvolal Ezechiáš, jeden z nejlepších králů israelských, když se uprostřed dnů svého života na smrt roznemohl, a z úst proroka Isaiáše uslyšel napomenutí svrchovaného Boha: Zřiď dům svůj, nebo umřeš, a nebudeš živ[2]. – Svědomí mu sice dávalo svědectví, že chodil vždycky před Hospodinem v pravdě a v srdci dokonalém[3]; avšak člověk neví, zda-li lásky aneb nenávisti hoden jest[4], neb kdo nás soudí, Pán jest[5]. A proto odhodlal se onen nábožný král, že v duchu kajícnosti bude zkoumat svůj minulý život, a zvolal zkroušeným srdcem k Bohu: „Připomínati budu Tobě všecka léta svá v hořkosti duše své.“

Co je tímto kajícím úmyslem naznačeno, to činívá též bohabojný křesťan, když se puzen milostí Boží, připravuje k vykonání generální čili všeobecné zpovědi.

Generální zpovědí se nazývá toto – zkroušené vyznání ze všech, aspoň těžkých, třeba již i ve zpovědi vyznaných hříchů, které jsme byli buď od své mladosti, nebo od delšího času[6] spáchali. – Uzavírá v sobě tedy hříchy buď celého života, nebo alespoň delší části života; proto se také často nazývá i zpověď životní.

Takováto obšírná zpověď je dle náhledů všech osvědčených duchovních otců velice důležitá a přináší obyčejně nejkrásnější ovoce kajícnosti.

1. Nezřídka přivádí do pořádku předešlé zpovědi, které snad byly před Bohem neplatné, nebo alespoň velmi nedostatečné a beze všeho užitku. Uvádíme zde pamětihodnou událost ze života sv. Vincenta Paulánského, která jej přiměla k zavedení misií pro lid a později též k založení kněžského řádu, jenž se až posud tomuto spasitelnému dílu věnuje a při svých misiích věřící ke generální zpovědi vybízí a připravuje.

Přihodilo se totiž, že na zámek, kde sv. Vincent bydlel jako vychovatel hraběcí rodiny Jondyovské, přišel jednoho dne posel a snažně žádal, aby šel a v jisté vesnici vyzpovídal šedesátiletého, těžce nemocného starce. Horlivý kněz neprodléval, nýbrž šel. Sluší se připomenout, že nemocný byl muž vůbec vážený a vesměs v dobré pověsti. Sv. Vincenta nicméně napadlo, aby ho přiměl k životní čili generální zpovědi. Stařec se nad tím nemálo zarazil, ale když se vzpamatoval, hned vyznal, jak sám vidí, že je to potřeba, jelikož ho nikdy nenapadlo, vyznat se z jistých hříchů a poklesků své mladosti, za které se styděl a hanbil. Vincent ujal se horlivě ubohého kajícníka a milost Boží tak viditelně mu v tom napomáhala, že stařeček, jakmile poznal hroznou tíži svého provinění a šťastně se smířil s Bohem, následně veřejně u přítomnosti svých sousedů srdečně želel spáchaných svatokrádeží. Třetího dne na to povolal Pán šťastného kajícníka na věčnost[7]. Podobnými zkušenostmi o důležitosti generální zpovědi přesvědčeni, pracovali i sv. František Saleský, sv. Karel Boromejský, Pavel Segneri, Leonard de Portu Mauricio, sv. Alfons Liguori. A hle, za příkladem těchto slavných mužů pracují až dodnes všichni všude horliví duchovní otcové a zpovědníci, aby se generální zpověď konala, kde toho útěcha a spasení kajícníků požaduje. „Víš-li pak,“ otázal se blahoslavený Leonard, „co se při generální zpovědi děje? Právě to, co se stává lovci honícímu v hustém lese. Uvidíš jej někdy, jak se po celičký den potuluje v roští a přece na stopu zvěři nepřichází; když ale konečně kolem lesa oheň založí a ten se větrem rozšíří, tu se hned rozličná zvěř z houští vyhrne, a s podivením zvoláš: Hle, jaké množství zvěře se zde uhnízdilo! Nejinak bývá při generální zpovědi. Oheň se zakládá na všechny strany svědomí, a toto se úplně očišťuje. Jak mnohé věci přicházejí tu najevo, na které by mnohý člověk, zvláště nedbalý, nikdy nevzpomněl, a které by jej v hodince smrti bez pochyby velmi znepokojovaly!“

2. Tím samým se ale generální zpověď stává požehnaným základem nového, bohabojného života. – „Jak mnohé duše,“ volá radostně jmenovaný duchovní otec, „vykonavše úplnou životní zpověď zcela se obnovily a změnily, obrátily se od jistých přestupků, proti kterým se téměř žádného jiného prostředku nenalezlo.“ A tak tomu zajisté je, neboť z jedné strany „přivádí,“ dle slov sv. Františka Saleského, „generální zpověď člověka k lepšímu poznání sebe samého, způsobí v nás spasitelný stud způsobený předešlým naším životem, a povzbuzuje nás k tomu, abychom obdivovali milosrdenství našeho Boha, který nás tak dlouho a tak trpělivě ráčil snášet. Ona srdce naše osvobozuje od mnohého nepokoje a duši propůjčuje pravý klid; ona vzbuzuje v nás dobrá předsevzetí, poskytuje zpovědníkovi příležitosti, aby nám udělil napomenutí přiměřená naší vnitřní povaze, a konečně dodává nám odvahy, abychom v budoucích zpovědích s tím větší upřímností na sebe žalovali.“ – Z druhé strany uděluje nám Bůh svou milost v hojnější míře, jen když se k Němu odhodlaně a s poníženou kajícností z celého srdce obrátíme. Neboť takto praví Hospodin: „Obraťte se ke mně celým srdcem svým – a obrátím (i já) se k vám. – A dám vám srdce nové, a ducha nového položím uprostřed vás: a učiním, abyste v přikázáních mých chodili, a soudů mých ostříhali a je činili. Nebo nechci smrti umírajícího, nýbrž aby živ byl!“ – „Ó jak laskavě přijal Bůh kajícího Ezechiáše,“ praví sv. Bernard, „sotva že vyšlo z úst jeho vyznání: Připomínati budu Tobě všecka léta svá v hořkosti duše své, prodloužil Bůh věk jeho o patnáct let, na důkaz, jaké zalíbení má na takovéto lítosti.“[8] – S generální zpovědí se prodlouží náš život duchovním způsobem, neboť jí můžeme zase získat ztracený čas, upevnit přítomnost, pojistit sobě budoucnost, jak dokládá i sv. Bernard: „Čas se rozchází na 3 díly, na přítomnost, minulost a budoucnost; z těchto žádný nepřichází nazmar, jestliže se pokání pravým způsobem koná.“ – Ano i budoucnost – věčnou budoucnost, můžeš si pojistit, a pojistíš si ji, když jsi se náležitou životní zpovědí k Bohu, Pánu svému obrátil. Pak ovšem, ať kdykoli přijde hodina smrti, nebudeš se strachovat Božího soudu.

3. A to je třetí požehnané ovoce generální zpovědi; že totiž připravuje nejjistěji k blahoslavené smrti, neboť bývá pramenem nejsladší útěchy v trpké hodince smrti. Jakou útěchou zaplesá naše duše na smrtelném loži, jestliže jsme včas uposlechli hlasu Páně: Buďte přihotoveni, nebo přijde Syn člověka v hodinu, kterou nevíte[9]. Kdo by si nepřál v onom posledním okamžení, aby byl vykonal dobrou životní zpověď?

A jaká to radost a posila pro umírajícího, jelikož se může z toho těšit a v to důvěřovat, že pokání svévolně neodkládal, ale raději se včas vzpamatoval, a veškeré hříchy své mladosti a viny svého života smazal slzami zkroušenosti, dokonalé zpovědi a vytrvalého pokání! Jak drahocenná to útěcha, již mu poskytuje myšlenka, že veškeré záležitosti svého svědomí dle možnosti již uspořádal. Či je snad snadné a každému člověku možné, teprve na smrtelném lůžku uspořádat to, čeho si po celý život dostatečně pečlivě nehleděl nebo zcela zanedbal? Svrchu jmenovaný otec Leonard vypravuje o jednom aragonském zemanu, který se jednou vrhl k nohám jistého kněze misionáře a snažně jej prosil, aby vyslechl jeho životní zpověď. Na otázku kněze, co jej k tomu pohnulo, odpověděl s vzdychnutím: „Ach, otče můj, nemusím-li umřít? Vím-li pak, kdy a jak umřu? Jak bych ale mohl životní svou zpověď odročit na nejistý okamžik, na čas, kdy mi snad manželka, děti, bázeň, prudkost nemoci zabrání v upamatování se? Ach tak důležité věci nelze v takové úzkosti vždy a tak snadno vykonat.“

A proto zajisté mnoho záleží na tom, abychom včasně připomínali sobě všecka léta svá minulá v hořkosti duše své, abychom čas po čase sobě předkládali otázky: Netíží svědomí tvé nějaká zastaralá vina z dosavadního tvého života?Jak jsi až posud vykonával své pokání? Byly dosavadní tvoje zpovědi dobré a platné?Nebylo by snad dobře a radno, generální zpověď vykonat? Není-li ti toho snad nevyhnutelně zapotřebí?

NÁSLEDUJÍCÍ DÍL: Komu je generální zpověď potřebná a komu prospěšná


[1] Iz 38, 15.

[2] Iz 38, 1.

[3] Iz 38, 3.

[4] Kaz 9, 1.

[5] 1Kor 4, 4

[6] Např. od dvou, tří, aneb více let zpět, od vstoupení do manželského nebo duchovního stavu, od nastoupení důležitého úřadu atd. – Nábožné duše, které častěji přijímají svátosti pokání a oltářní, konávají obyčejně každoročně delší, tak zvanou roční zpověď.

[7] Viz: Život sv. Vincencia de Paul. od Václava Štulce. V Praze 1844.

[8] Joel 2, 12; – Zach. 1, 3; – Ezech. 36, 26–27 ; – 18, 32.

[9] Mat. 24, 44.


Sepsal Karel Fr. Průcha, rektor pražského arcibiskupského semináře. V Praze 1858. Jazykově upraveno redakcí KL.

Křížová cesta pro dobu svatopostní

MODLITBA PŘÍPRAVNÁ

Otče věčný, který jsi pokorou Syna svého ležící svět pozvedl a bloudící na cestu pravdy přivedl, uděl nám, kteří se jménem křesťanů honosíme, abychom se varovali všeho, co se jménem tímto se nesrovnává, a žili, jak se na vyznavače Kristovy sluší: který s tebou žije a kraluje na věky. R. Amen.

I. KRISTUS PÁN NA SMRT ODSOUZEN

V. Klaníme se tobě, Pane Ježíši Kriste, a dobrořečíme tobě. R. Protože skrze svatý kříž svůj svět jsi vykoupil.

Pán stojí na pohled bezmocný před hučícím davem, zasypáván se všech stran šípy nenávisti a potupy. Scéna před dvoranou Pilátovou se opakuje denně před tisícerými tribunály celého světa. „Pryč s ním“, řvala tehdy luza. „Pryč s náboženstvím“, řve luza i dnes v revoluci, na táborech lidu, všude, kde se jí poskytne volnost. „Pryč s ním“, volali učitelé zákona, „pryč s vírou a církví“, volá falešná věda dnes, „už se přežila, je zastaralá, falešná, nehodí se do osvícené dnešní doby.“ „Pryč s ním“, volali služebníci kněžští, „ven s náboženstvím ze škol“, volají dnes služebníci vlády, podle zásady: „Kam vítr, tam plášť.“ „Na kříž s ním“, řekl na konec i Pilát, podléhaje nátlaku: „Propustíš-li ho, nejsi přítel císařův, nejsi vlastenec.“ „Tedy pryč s Bohem“, praví vlády a parlamenty, vymlouvajíce se na přání národa. Nečistí, kteří volají po rozluce manželské, lidé pozemského smýšlení nechtějí slyšet o náboženství Kristově. „Chceme jíst a bavit se“, volají, a nechtějí vědět, že ne samým chlebem a smíchem živ jest člověk, nýbrž každým slovem, které vychází z úst Božích. Odsouzen tedy nemilý kazatel. Kam to však přivede lidstvo, když padne víra v Boha, základ veškeré společnosti lidské? „Nezůstane kámen na kameni“, předpověděl Pán židům, tak můžeme i my předpovědět státu bez Boha, a dějiny jsou nám dokladem. Pilát si umývá ruce a svaluje vinu na jiné, jako dnes povolaní činitelé ve veřejném životě rádi po jeho příkladě činívají.

II. KRISTUS PÁN BERE NA SEBE TĚŽKÝ KŘÍŽ

V. Klaníme se tobě…

Terrorem zpracovali kněží a farizeové lid, a ten se dal snadno zastrašit a zpracovat. „Budete vyloučeni ze synagogy“, a to stačilo, aby lid byl po vůli svým vůdcům. Stejně se pracuje i dnes. Vůdčí činitelé, demagogové, agenti zpracují lid na schůzích i v novinách, které masy bezmyšlenkovitě čtou a jimž na slovo věří, lid se poštve proti církvi, a nepřátelé dosáhnou svého. Nezbývá nic věrným Kristovým, leč aby i oni vzali na sebe jeho kříž a šli třeba i do vyhnanství pro jméno Kristovo.

III. KRISTUS PÁN KLESÁ PO PRVÉ NA CESTĚ KŘÍŽOVÉ

V. Klaníme se tobě…

Trojí pád Kristův… trojí příčina všeho zla ve světě: pýcha života, žádost očí, žádost těla. Zamysleme se nad prvním pramenem všeho zla, jenž je pýcha života. Pohrdá se autoritou Boží, a to má za následek, že se řítí první pilíř, na kterém společnost stojí, totiž víra, jak jsme rozjímali v I. zastavení. Pohrdání autoritou lidskou dole, zneužívání autority a moci nahoře, a tím se podrývá druhý pilíř. „Neměl bys nade mnou moci žádné, kdyby nebylo dáno tobě shůry, pročež kdo vydal mne tobě, větší hřích má“, praví Pán Pilátovi. To znamená: „Ty mne odsuzuješ nespravedlivě, a tím zneužíváš své moci, třebaže ze strachu, a proto se dopouštíš hříchu. Ale daleko větší hřích mají ostatní moji soudci, protože ti zneužili své autority ze zloby a nenávisti ke mně.“ Pán stává se soudcem svých soudců a připomíná jim, že budou jednou skládat počet, jak užívali své moci.

IV. KRISTUS PÁN POTKÁVÁ BOLESTNOU MATIČKU SVOU

V. Klaníme se tobě…

Štace mariánská. — My užijme tohoto zastavení, abychom si připomněli slova starého Tobiáše k synovi: „Nezapomínej nikdy na bolesti, které matka tvá trpěla pro tebe.“ Nezapomínej ani ty, duše věřící, co bolestí zakusilo nejčistší Srdce tvé nebeské Matky, když zmučeného Syna provázela na cestě bolestné, a sice pro tebe a pro tvoje spasení. Z úcty k své Matce nebeské chraň se zneužívat dívky jako nástroje svých choutek a náruživostí, a sám opatruj čistotu srdce svého jak zřítelnici oka.

V. ŠIMON CYRENSKÝ PŘINUCEN NÉSTI KŘÍŽ ZA PÁNEM

V. Klaníme se tobě…

Štace křesťanských mužů. — Šimon nerad nesl před lidmi kříž Kristův. Pán hledá muže, kteří by byli hodnými potomky starých mučedníků, v jejichž žilách by kolovala mučednická krev, přeje si muže, kteří by se k němu hlásili nejen na Květnou neděli, nýbrž i na Velký pátek. Není hrdinství volati Kristu hosanna, když tak volá celý zástup, ale je známkou srdce zmužilého a charakterního hlásit se k Pánu, když ho všichni opustili a když jest proti němu celý svět, nestydět se za své přesvědčení, nedbat posměchu ani lidských úsudků a ohledů. To jest právě nemoc, na kterou mužové churavějí: míti při všem ohled na to, co tomu řekne svět. Ženy jsou zmužilejší, provázejí Pána, zatím co mužové se rozprchli a zbaběle skrývají. Proto ženy byly za hodné uznány, aby od anděla slyšely první radostné Alleluja.

VI. VERONIKA PODÁVÁ ROUŠKU KRISTU PÁNU

V. Klaníme se tobě…

Štace křesťanské charity a milosrdných sester. — Zmučený Spasitel vrací roušku, kterou mu soucitná ruka podala, a volá k nám: „Co jste jednomu z maličkých těchto učinili, mně jste učinili.“ Kolik je tisíců dítek zanedbaných, bez dozoru a bez křesťanské výchovy, kolik sirotků opuštěných, kolik hladovějících, kolik tak zvaných tajných chudých, kteří tě o almužnu nepoprosí, kteří jen čekají, zda jim Pán nepošle na pomoc srdce soucitné! Jak mnoho příležitostí ke konání dobrého každý den! Jak mnoho útěchy můžeš způsobit Božskému Srdci Páně! Každá slza, kterou osušíš, každé laskavé slovo, kterým potěšíš sklíčeného, jest zásluhou pro tebe a radostí pro Pána. K čemu jsme na světě? Na tu otázku odpovědělo jedno dítko: „Abychom milovali a jiné šťastnými činili.“ Proto tak málo požehnání na našich podnicích veřejných i soukromých, protože málo charity. Tobiáš napomíná syna: „Budeš-li mít mnoho, dávej mnoho, budeš-li mít málo, i z toho dávej.“

VII. KRISTUS PÁN KLESÁ NA CESTĚ KŘÍŽOVÉ PO DRUHÉ

V. Klaníme se tobě…

Druhý pád Kristův, druhý pramen všeho zla, o kterém byla řeč při III. zastavení: žádost očí, nezřízená touha a honba za majetkem. Sem patří Jidáš, zrádce Kristův, patron všech špatných kněží, jenž za několik stříbrňáků vydal svého Mistra do rukou nepřátel. Zde nejhlubší příčina třídního boje, zde vytvořena propast mezi kapitalismem a proletariátem, zde příčina válek a všeho neštěstí, které jde za nimi v zápětí. Listuji v dějinách, hledám příčinu dnešních neutěšených poměrů, vzpomínám na všechnu bezcharakternost, se kterou jsem se kdy v životě setkal, a ve většině případů nalézám tohoto jediného viníka: žádost očí, žádost pozemských statků.

VIII. ŽENY JERUSALEMSKÉ LKAJÍ NAD JEŽÍŠEM

V. Klaníme se tobě…

Štace křesťanských matek. — Vážně zní slovo božského Trpitele: „Matky jerusalemské, plačte nad svými dětmi!“ Toto slovo platí dnes přemnohým rodičům. Dříve nebo později se dočkají sami na sobě vyplnění této předpovědi a zpláčí jednou nad dětmi, které nevychovali v bázni Boží, v duchu Kristově, podle zásad sv. víry. V předešlé štaci byla řeč o špatných kněžích, v této štaci o rozvráceném životě rodinném, a obojí zaviňuje, že vyrůstá pokolení bez Boha a bez víry. Rodina musí ozdravět, a pak ozdraví celý národ. Ale rodina ozdraví jen tehdy, když se přetvoří podle zásad Kristových, ne podle zásad těch, kteří dovolují rozluku manželskou a tím podvracejí základ společnosti lidské. Zplakaly nad výsledkem státy, které tyto zásady provedly, zpláčí i ty, které je provádějí dnes, zpláčou rodiče, zvláště v den soudu, až bude od nich Pán požadovat počet za každou duši dítěte jim svěřenou.

IX. PÁN KLESÁ NA CESTĚ KŘÍŽOVÉ POTŘETÍ

V. Klaníme se tobě…

Třetí příčina všeho zlá: žádost těla, neřest dnešní doby, neřest, které hovějí všichni bez rozdílu, staří i mladí, vznešení i chudí, neřest, která spolu s beznáboženskou výchovou zaviňuje rozvrat rodiny i společnosti. Herodes, před kterým Pán stál, patří sem, aby na odsouzení Páně měly společný podíl všechny tři náruživosti: pýcha života, žádost očí i tělesná vášeň. Tato poslední je nejohavnější a nejodpornější tomu, jehož zrodila Matka panenská. Tato náruživost naplňuje peklo, pro ni podstoupil Pán bolestné bičování, nejbolestnější trest celého jeho umučení, následkem jehož tak rychle na kříži dokonal.

X. KRISTUS PÁN ROUCHA ZBAVOVÁN

V. Klaníme se tobě…

Štace křesťanského apoštolátu. — Ženy, oslovené od Pána v VIII. zastavení, byly namnoze vznešené paní, které provázely zločince na poslední cestě a hleděly jim ulehčit těžký ortel. I Pána provázely ze soucitu, a na Golgotě mu podávaly víno smíšené s drahou myrrhou, aby omámen necítil tak příliš bolesti. Pán okusil, aby uznal jejich dobrou vůli, ale nechtěl píti, protože chtěl trpět s plným vědomím. Docela jinak ho napájejí vojáci, když v žízni s posměchem mu podávají nešetrně k ústům houbu s octem. Ty ženy jsou nevědomky povzbuzením ke křesťanskému apoštolátu. Apoštol Kristův vyhledává příležitost, kde by mohl prokázati dobrodiní tělu, a tak se dostat k srdci a získati duši pro Krista.

XI. KRISTUS PÁN NA KŘÍŽ PŘIBÍJEN

V. Klaníme se tobě…

Štace křesťanské ascése a sebezáporu. — „Ejhle člověk“, volal Pilát k zástupu, ukazuje jim zmučeného Spasitele. „Ejhle vzor váš“, volá k nám církev, ukazujíc Krista na kříži, a sv. Pavel dodává: „Popatřte na vůdce svého a dokonatele Krista, který místo předložené sobě radosti zvolil si kříž, abychom následovali příkladu jeho. V trpělivosti konejme běh uloženého nám boje. Ještě jste neodporovali až do krve. … Zapřísahám vás, abyste se zdržovali tělesných žádostí. Jestliže podle těla živi budete, zahynete. Kdo chce patřiti Kristu, tělo své musí ukřižovati s žádostmi jeho.“

XII. KRISTUS PÁN NA KŘÍŽI UMÍRÁ

V. Klaníme se tobě…

Štace Božského Srdce Páně. — Pán rozevírá náruč všem, kdo se chtějí dát získat láskou jeho božského Srdce, toho Srdce, o kterém praví přítomný Jan, že nás až do konce milovalo. Sv. Bonaventura nazývá kříž Kristův knihou, ze které máme čerpati moudrost, a jiný světec nazývá kříž kazatelnou, s níž k nám Spasitel mluví. „Otče, odpusť jim“, modlí se Pán, a tím slovem nás učí lásce k nepřátelům. „Pane, rozpomeň se na mne“, prosí lotr kající, a učí nás pravé lítosti nad hříchy. „Ženo, hle syn tvůj, hle matka tvá“, praví Pán, a klade nám na srdce úctu mariánskou jako svůj poslední odkaz. „Bože můj, proč jsi mne opustil“, trpící Spasitel nám ukazuje, že v těžké chvíli máme brát útočiště v modlitbě. „Dokonáno jest“, blahoslavený, kdo se může na konci života modlit jako Pán: „Otče, dílo jsem dokonal, které jsi mi dal, vyplnil jsem svůj životní úkol, a nyní oslav mne ty, Otče, jako jsem já oslavil tebe na zemi.“ „V ruce tvé poroučím ducha svého“, Pán učí nás nejen bohabojně žít, nýbrž i odevzdaně umírat. Ještě na kříži jest Pán naším učitelem.

XIII. TĚLO KRISTA PÁNA DO LŮNA BOLESTNÉ MATKY VLOŽENO

V. Klaníme se tobě…

Štace zarmoucených a sklíčených. — Slunko po tříhodinné temnotě vybralo se z mraků a matně osvěcovalo svými mdlými zapadajícími paprsky Golgotu. Nevelkou skupinu na ní vidíme. Pod křížem Matka Bolestná, v jejímž klíně našel poslední odpočinek zmučený Spasitel, a kolem ní několik věrných. Úplné ticho vládne vůkol; v takové bolesti ústa nemluví, jen srdce až do hlubin zraněné volá k nebi slovy prorokovými: „Pohleď, Hospodine, a popatř, zda jsi kdy komu tak učinil. Umdlely od slzí oči mé, zkormoutily se ve mně útroby moje. Slyšte, všichni lidé, a vizte bolest mou, učiněna jest jako vdova královna národů. Ó vy zdi Sionské, prolévejte jako potok slzy dnem a nocí i nedejte pokoje zřítelnici oka svého, protože ve vás zabit byl Spasitel světa.“

Tento večerní obraz kalvarský stal se útočištěm všech trpících. Po dva tisíce let hledají duše zraněné útěchu u paty kříže a u nohou Matky Bolestné. Co nemohlo lidstvu dáti staré pohanstvo, co mu nemůže zjednat moderní kultura, to najdeme v tomto zastavení, totiž útěchu v bolestech.

XIV. TĚLO KRISTA PÁNA DO HROBU VLOŽENO

V. Klaníme se tobě…

Štace dušičková. — Svatá Panna odchází od hrobu, srdce jí krvácí, ale nezoufá. Apoštol vyzývá nás: „Nebuďme jako pohané, kteří naděje nemají“, naděje v budoucí shledání. Nevěra jest nad hrobem bezmocná a němá, beznadějná a zoufalá, nemá, čím by potěšila plačící. Svatá víra oslazuje trpké loučení slovy modlitby: „Věřím v těla vzkříšení a život věčný.“ Po třech dnech vidí panenská Matka Syna zmrtvýchvstalého, a vzkříšený Vítěz dal záruku i nám, že vstaneme jednou spolu s těmi, které jsme ke hrobu doprovodili.

A ještě jednu záruku dává nám Spasitel. Vizte jenom snahu moderního pohanstva, pohřbít Krista, jeho církev a jeho nauku. Rádi by ho donesli ke hrobu jako jeho nepřátelé tehdy, a ještě raději by navždy zapečetili jeho hrob. „Kříž ze škol, ven s náboženstvím z veřejného života, pryč s Kristem z rodin.“ Kolikrát vítězí nevěra nebo blud, tolikrát nesou ke hrobu Krista. Ale co platno zapečetit hrob na věčné časy? Vaše smlouva s peklem neobstojí, po čase vstává Kristus z mrtvých. U nás nesli církev ke hrobu spojenými silami husité i protestanté, a Kristus vstal. Nedávno nesli ji ke hrobu v Mexiku, a i tam Pán vstal. A kdyby snad celá zchátralá Evropa jej ke hrobu nesla, kdo odvalí kámen hrobový? Snad národové dalekého východu, kdož ví. Nevyzpytatelné jsou cesty Páně, Kristus vládne, Kristus kraluje, Kristus Vítězí.

ZÁVĚREČNÁ MODLITBA

Otče věčný, jenž jsi nás skrze Syna svého k věčnému životu přivedl, dej, abychom dobrodiní vykoupení svého stále vděčnou myslí sobě připomínali a ovoce spasení svého měrou přehojnou účastni byli zde i na věčnosti, kde ty kraluješ v Trojici nerozdílné na věky. Amen.

(Podle Ignáce Kluga)


Převzato z P. Konrád M. Kubeš T. J.: Ve šlépějích Neposkvrněné, Brno 1935. Dílo má církevní schválení.

Raději ukrutnou smrt podstoupit, než Mši sv. vynechat!

K aktuální situaci ohledně rušení bohoslužeb v některých evropských zemích si dovolujeme tímto příspěvkem připomenout, jak se k takovým krokům mají stavět opravdoví věřící křesťané, kteří o ceně Mše sv. mají alespoň základní povědomí.

O vznešenosti a výbornosti Mše svaté rádi uvažovali horliví křesťané prvých století; a proto Mši svatou tak vroucně si zamilovali, že raději život tratili, nežli aby Mši svatou zameškali! O tom vypravuje znamenitý dějepisec Baronius z roku 303 tuto podivuhodnou událost.1

Císař zakázal bohoslužby a křesťané neposlechli

V africkém městě Alutě, v němž z rozkazu pohanského císaře Diokleciana všechny křesťanské svatyně byly zbořeny, shromáždili se mnozí křesťané, muži i ženy, přes zákaz císařský v jistém domě, aby tam Mši svaté obcovali. Byli tam však od pohanů vyslíděni, zajati a k císařskému soudci na veřejné náměstí odvedeni. Na tom náměstí byly také mešní kniha a jiné posvátné knihy, jež byli pohané křesťanům odňali, s velikou potupou do ohně vrženy; avšak Bůh seslal náhle velký liják, jenž oheň uhasil, takže knihy od spálení byly uchovány.

Raději tělo rozdrásané, než být bez Mše sv.

Tím se poděsil soudce tolik, že zajaté křesťany, třicet čtyři muže a sedmnáct žen, poslal ve vojenském průvodu do města Karthaga k samému císaři. S plesáním vydali se zajatci na cestu a zpívali neustále chvalozpěvy Bohu. Když byli císaři předvedeni, představil je mu vojenský důstojník slovy: „Tyto zlomyslné křesťany jsme, ó císaři! postihli v městě Alutě, když přes tvůj zákaz své nepravé bohoslužbě obcovali.“ Císař velel, aby jednoho zajatce obnažili, na skřipec natáhli a ostrými háky rozdírali. Zatím zvolal však jeden z křesťanů, jménem Telika, hlasem zvučným: „Proč trýzníš, tyrane, jedině tohoto? My všichni jsme křesťané a všichni jsme s ním zároveň Mši svaté obcovali!“ Na to velel císař, aby i Teliku obnažili, vedle prvého na skřipec natáhli i rozdírali, a pak se tázal: „Kdo jest původcem vašeho shromáždění?“ Ten odpověděl: „Kněz Saturnin, a my všichni vesměs. Ty však, ó zlosyne! jednáš proti vší spravedlnosti, že nás proto trýzníš. Nejsme ani vrahy, ani loupežníky, aniž jsme se čím provinili.“ Na to řekl císař: „Ty jsi měl rozkazu našeho šetřiti, a své nepravé bohoslužby zanechati.“ Telika mu však odpověděl: „Nedbám jiného rozkazu, leč rozkazu Boha mého, za něhož rád zemru.“ Po těch slovech nařídil císař, aby Teliku od skřipce odvázali a bez pokrmu i nápoje do žaláře odvedli.

Statečnost sv. Viktorie

Potom předstoupil pohanský bratr svaté Viktorie a žaloval na radního Dativa, že jeho sestru ke Mši odvedl. Ale světice řekla: „Nikoli z návodu některého člověka, ale zcela dobrovolně vešla jsem do onoho domu, a obcovala tam Mši svaté; neboť jsem křesťanka, a proto i povinna zákona Kristova poslouchati.“ Bratr jí na to: „Jsi beze smyslů, a mluvíš jako bláznivá!“ Ale ona řekla: „Nejsem bláznivá, ale křesťanka!“ Tu řekl císař: „Chceš se svým bratrem opět domů odejíti?“ A ona řekla: „To neučiním, poněvadž tohoto člověka jakožto bratra svého neuznávám. Jsem křesťanka a mám ty za své bratry a sestry, kteří pro Ježíše Krista trpí.“ Na to řekl jí císař: „Ušetři se přece a poslechni rady bratra svého!“ Ona však odpověděla: „Neodejdu od svých bratří a sester; neboť přiznávám se ti, že jsem s nimi na Mši svaté byla a nejvelebnější Svátost přijala.“ Uslyšev to císař, velel, aby lidé jeho všech prostředků užili, aby světici od její víry odvrátili; avšak nestalo se mu po vůli! – Viktorie byla velice sličná a pocházela z nejpřednějšího rodu v celém městě. Když ji rodiče proti její vůli chtěli provdati, seskočila s vysokého okna, dala si od kněze Saturnina vlasy ostříhati a do počtu Bohu zasvěcených panen se přijmouti.

Sv. Saturnin více poslouchal Boha než lidi

Po té obrátil se císař k tomuto knězi Saturninovi a řekl: „Ty jsi přes náš rozkaz všechny tyto shromáždil?“ Saturnin odpověděl: „K rozkazu Páně jsem je shromáždil, a konali jsme pospolu jeho božskou službu.“ Císař se tázal: „Proč jsi tak učinil?“ Kněz odpověděl: „Poněvadž nesmíme Mše svaté opomíjeti.“ Císař se dále tázal: „Jsi ty původcem tohoto shromáždění a ty jsi je všecky k němu přemluvil?“ Kněz odpověděl: „Ano, já jsem původce, a já sám jsem Mši svatou sloužil.“ K odpovědi té kázal jej císař obnažiti a železnými háky tak dlouho rozdírati, až vnitřnosti z něho vytékaly. Načež kázal ho odvésti k ostatním do žaláře.

„Nemůžeme bez Mše svaté býti!“

Potom kázal císař, aby mu byl předveden svatý Emerik; a tomu řekl: „Kdo jsi?“ Emerik odpověděl: „Jsem původce tohoto shromáždění; neboť v mém domě Mše svatá sloužena byla.“ Císař se tázal dále: „Proč jsi tyto lidi přes náš zákaz do domu svého vpustil?“ Týž odpověděl: „Poněvadž bratry mými jsou, nemohl jsem jim zabrániti; neboť nemůžeme bez Mše svaté býti.“ Potom byl i on háky rozedrán a pak do žaláře odveden.

Zatím řekl císař jakožto soudce ostatním: „Doufám, že si vezmete z těchto ubohých příklad a svého života tak lehkomyslně nezmrháte.“ Svatí mučedníci však jednomyslně prohlásili: „Jsme křesťané; a proto budeme zákon Ježíše Krista plniti, i kdybychom museli proto krev svou prolíti.“ Na to řekl soudce jednomu z nich, jenž se nazýval Felix: „Netáži se, jsi-li křesťanem, ale byl-li jsi ve shromáždění a při Mši?“ Svatý Felix odpověděl: „Jak se pošetile tážeš? Což může být křesťan beze Mše svaté a Mše svatá bez přítomnosti křesťanů? Zuřivý ďáble! Pravím ti, že jsme byli ve vší nábožnosti shromážděni, a že jsme se při Mši svaté co nejbedlivěji modlili.“ Uslyšev to ukrutník, takovým vztekem byl jat, že kázal toho muže svatého na zemi povaliti a klacky utlouci.

Takto mučedníky trýzně, ztrávil zuřivý soudce celý den; a když noc nastávala, kázal všecky do velikého žaláře uzavříti a strážcům trestem smrti pohroziti, kdyby jim nějakého pokrmu anebo nápoje podati se opovážili. I přišli sice rodiče, ženy, děti aneb přátelé zajatých k žaláři a nesli jim potajmu pod šaty nějaké občerstvení. Ale strážci, bedlivě je prohledavše, vše jim odebrali; ba zbožné a soucitné ty lidi docela hanebně zbili. Proto přece však zůstali tito věrní přátelé dnem i nocí před žalářem, plačíce i bědujíce tam, zajisté v té naději, že tak ukrutníka k slitování pohnou. Ten však se zatvrdil ve své zlosti tolik, že nechal věrných služebníků a služebnic Ježíše Krista vesměs hladem i žízní chřadnouti, až všichni přebolestnou smrtí z hladu zemřeli.

Věřící křesťané si Mše sv. váží více než všech časných statků

Děj tento, jejž Baronius ze starých soudních spisů do slova vypsal, dokazuje jasně, kterak Mše svatá v nejprvnějších dobách po Kristu Pánu sloužívána byla a kterak jí křesťané s takovou ochotou i nábožností obcovali, že raději bolestnou smrt podstoupili, nežli aby byli Mše svaté zameškali. Odkud to, že pro Mši svatou tolik horlili? Odtud zajisté, že převelikou vznešenost Mše svaté poznávali a ovoce z ní rádi účastnými býti chtěli. Tomu máme se i my učiti a příkladem jich povzbuzeni, k této tak spásonosné a mnohoplodné oběti svatou láskou lnouti.


[1] Annal.ad ann. 303 Nr.35;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky a zvýraznění doplněny redakcí KL.

Doba postsvatodušní

All-Saints
Fra Angelico – Všichni svatí

Putování k nebeské vlasti

Skončila první část církevního roku, rozpadající se na dvě „sváteční“ období. V pravém slova smyslu prožívali jsme celé dílo spásy, a teď spadla opona: Pán se odebral k Otci, Duch sv. ujal se řízení církve, a apoštolé se rozcházejí „do práce“, jdou hlásat světu jméno Kristovo. Církev nastupuje nyní svůj pochod dějinami lidstva, svoji pouť k nebesům, a my spolu s ní. Tuto pouť církve a zároveň každé duše, krví Kristovou vykoupené a Duchem sv. posvěcené, znamená druhá část církevního roku: doba postsvatodušní. Putujeme k nebeské vlasti, to jest základní tón této doby. Církev tam jistě doputuje, a my? My máme alespoň pevnou naději, že s milostí Boží doputujeme též – proto v liturgii teď barva zelená, barva naděje. V kněžských hodinkách se modlíme dvakrát denně Zdrávas Královno – výkřik vyhnance k nebeské Královně, Matce milosrdenství a Orodovnici, aby po tomto putování nám ukázala požehnaný plod svého panenského života.

Svatí jako vzor

Svátky svatých jsou v této době hojnější a lépe se do ní hodí. Církev sbírá ovoce vykupitelského díla Kristova, a nám připomínají tito naši bratři a sestry: „Předešli jsme vás, jsme již u cíle, pojďte za námi v našich šlépějích.“ Vrcholu dosahují tyto pocity ve svátek Všech svatých (1. listopadu), jenž jest závěrkou této doby: celá církev shromážděna u trůnu Beránka. Největší a centrální slavnost této části církevního roku jest svátek Královny církve bojující i vítězné: Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna).

Svatost ve všednosti

Celá tato doba dýše náladou všedního života. Den jde za dnem, týden za týdnem, jeden jak druhý. V neděli se scházíme v chrámě, a tam v epištolách a evangeliích nám vysvětluje církev povinnosti a požadavky každodenního života, abychom byli připraveni k příchodu Páně, a v modlitbách nám vyprošuje pomáhající milost, abychom nezemdleli na cestě daleké a obtížné. Slyšel jsi již, že dokonalost nepozůstává v tom, abys konal věci mimořádné a veliké, nýbrž abys plnil svědomitě všední a na pohled snad nepatrné povinnosti svého stavu, tak jak to dělali přemnozí ze světců, jichž památku slavíme.

Nejsv. Trojice, Boží Tělo, Srdce Páně

Branou této doby jest svátek nejsv. Trojice – Te Deum na poděkování Bohu za veliké dílo vykoupení, o němž jsme v období vánočním a velikonočním rozjímali. Se svátkem Božího Těla a Srdce Páně tvoří nádherné trojhvězdí, které nám září na cestě k nebi. Tyto svátky mají docela jiný ráz než dosavadní, jsou rázu čistě věroučného a tvoří celek, v němž se sbíhá jako v ohnisku celé křesťanství.


Převzato z: P. Konrád M. Kubeš T. J.: Ve šlépějích neposkvrněné, Brno 1935, dílo má církevní schválení.

Oprava chyb v kalendáři KL na rok 2017

Vážení čtenáři,

při závěrečné konverzi souborů s kalendariem na r. 2017 došlo k chybě u několika postních obrázků:

  • vypadly obrázky rybičky (půst od masa) v pátky 21. a 29. dubna,
  • obrázek rybičky a talíře s příborem (přísný půst) chybí 20. září (středa suchých dnů) a na místo toho byl omylem natištěn na den následující, tedy 21. září, kdy žádný půst není.

Tímto prosíme za prominutí zmíněných nedostatků, a zároveň děkujeme pozorným čtenářům, kteří si chyb jako první všimli a upozornili na ně. Doufáme, že náš kalendář přesto oceníte a bude Vám užitečnou pomůckou k plodnému prožití r. 2017.