Jak stavět křesťanské chrámy (P. Schaller)

30. 6. 201017:34


Staří křesťané stavěli s modlitbami na rtech

Při stavění svých chrámů, tedy budov, jež se měly státi příbytkem Božím a ne lidí, nekladli křesťané jen kámen na kámen, jako při obyčejné budově, nýbrž těžkou hmotu svou věrou takřka zduchovněli. Všichni umělci a řemeslníci snažili se o to, aby křesťanský chrám nesl na sobě nadpřirozenou pečeť nebeské nauky.

Chrámová budova stala se kamennými symboly křesťanských dogmat. Takřka do každého tvaru kamene, do každého sloupu nebo stěny byla vduchovněna některá krásná myšlenka.

Loď a první šťastná přeměna pohanského slohu

Chrámům se dávala podoba lodi. Věřící, cestovatelé do nebeských krajů, byli zde bezpečni před bouřemi, vyvolanými vášněmi, světem a ďáblem.

Brzy se k této myšlence přidala i druhá, ne méně dojímavá. Základy kostela dostaly podobu znamení naší spásy – kříže. To byla první přeměna, a velice šťastná, přejatého pohanského slohu basilikového. Absida teď představovala hlavu Spasitelovu, obě části příční lodi znamenaly Jeho paže, loď podélná pak tělo.

Kaple, které povstaly kolem sanctuaria prodloužením postranních lodí, byly slavným diademem Syna Božího. Těchto kaplí bývalo ponejvíc sedm, mezi nimi uprostřed kaple Panny Marie, jako by nejčistčí Panna držela nakloněnou hlavu svého umučeného Synáčka.

Je zajímavé, že střed absidy velmi často neleží na rovné přímce, která vede od hlavní brány středem lodě chrámové, nýbrž leží vychýlen trochu k levé straně. Střízlivé naše století to ovšem vykládá jako nepravidelnost, jelikož nezná úmysly zbožných stavitelů těchto chrámů. Co tím chtěli vyjádřit? Krásnou myšlenku: polohu hlavy Kristovy, která se schýlila na pravé rámě, když byl vydechl svou svatou duši.

I poloha chrámů má svou mystickou odůvodněnost. Kostely bývají obyčejně stavěny tak, že tvář kněze u oltáře a věřících v lodi chrámové je obrácena k východu slunce. Kristus pak je oním Sluncem spravedlnosti, které nás osvěcuje a zahřívá a po němž máme toužiti a vyhlížeti.

Z nevěry pravé umění nikdy nevyjde

Kolik zkamenělých náboženských myšlenek chovají staré katedrály! Bylo-li kdy jaké umění, bylo náboženské. Kdyby nevěra chtěla odstranit všecky stopy po náboženství, musila by se úplně ožebračit o všecko, co ji obklopuje. Zůstaly by jí jenom škleby moderního umění, které je tak bezútěšné a zvrhlé, jako nevěra sama. O umění říkali staří, že je dítkem Božím. Čí dítko je umění, vzešlé z nevěry?

Tajemství číselných a geometrických poměrů ve starých dobách

Ještě jedno kouzlo je ukryto ve starých chrámech. Tak ukryto, že i universitní katedry dějin umění o něm nevědí.

V čem tkví to kouzlo?

V poměrech číselných a geometrických, které utvářejí klidnou a vznešenou krásu starých chrámů. Až do 13. stol. řídili se stavitelé chrámů svatými měrami. Kdo jim je dal? Stejné tajemství znali i pohanští stavitelé, jimiž byli kněží. Stejné tajemství je ukryto v rozvalinách jerusalemského chrámu.

Jsme tím až u samého zrození umění. Ve Starém Zákoně Bůh sám určil rozměry archy Noemovy, stánku na poušti, velechrámu a jiných podrobností. Zdaž tento Umělec umělců tvoří kdy jinak, než v nejvyšší harmonii, která obepíná celý Vesmír?

Vášnivost gotiky, ale i ztráta harmonie

Gotika první odkládá zděděné svaté míry, neboť její vášnivost v modlitbě nechce se nechat poutat. Věžemi svých katedrál láme klenby a jako vyšlehlý plamen touží k nebesům. Úžasná je její horoucnost a vidíme, jak ve svůj triumfální povoz zapřahá v otrockou službu i celé peklo.

Co jiného značí oni netvoři, draci, hadi, ďáblové a šklebící se potvory, které musí nésti stropy, tíhu zdí, chrlit vodu? Celé peklo, pohanské nebe, všecko má přispívati k slávě Boží.

Jistě, že vášnivost gotiky je obdivuhodná a strhující, ale činila dobře, když se sebe shodila všecka pouta ukázněné harmonie? Což neměla i ona mluvit s nevěstou Velepísně: „Uspořádal ve mně lásku?“

Návrat zpět v renaissanci, ovšem bez duše

Umělci renaissance jako by postřehli, že je vášnivost gotiky o něco připravila. Vracejí se cestou zpět, nalézají ztracenou formu, ale neznají už tajemství její krásy. To, co produkují, připomíná klasické doby umění, ale schází tomu krev a duše bývalých časů.

Bezuzdnost a lehkomyslnost baroka

Jakoby apatie a smutek umělecké duše musil být něčím odstraněn a odebrán, přichází ležerní nespoutanost baroka, která si je sice vědoma, že jsme dítkami Božími, ale svůj vztah k Bohu využívá jako rozmazlené, nepořádné, nezvedené a uličnické dítě.

Co jiného symbolisují prohánějící se a skotačící andílkové na místě Božím, než zbožnost této doby, která si v kostele i při nejsvětějších okamžicích dovolovala bezuzdnost a lehkomyslnost dítka, jež hřeší na dobrotu svého Otce?

Poslední umění je již jen pro pláč

A co říci poslednímu umění?

Může duše tohoto otráveného a nevěreckého století tvořit v kostelním umění jiného, než škatule, jež se podobají dnešním soukromým příbytkům, kde je všecko vypočítáno na světlo, vzduch, pevnost, láci a praktičnost, ale kde nesídlí láska k Bohu a kde se myšlenky k Němu nepozvedají?

Teď se neklade kámen na kámen se rty šeptajícími modlitby, se srdcem meditujícím náboženské pravdy, nýbrž s klením, s podvodem a světskou vypočítavostí.

Může takový lid stavět příbytky Boží?

Nejsmutnější při tom je, že i věřící umělec je infikován miasmy otráveného uměleckého ovzduší, že ani nepozoruje, že jeho fantasie pracuje v horečce se svým okolím.

Přijď, ó Duše přesvatý…

(Převzato z: P. Marian SCHALLER O.S.B.: Liturgie. Dědictví sv. Prokopa : Praha 1933. S církevním schválením. Nadpis a mezititulky doplnila redakce KL.)