?>

„Hračku“ se sebrat nepodařilo

R.D. Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., JC.D. je rektorem kostela sv. Gabriela v Praze na Smíchově, kde se od roku 2012 slaví tradiční mše svatá, a to každý pátek a každou neděli v 17:00. Jeho cesta za tímto pokladem katolické Církve nebyla přímočará. Mezi celebranty je nováčkem – svou první „tridentskou“ sloužil letos 18. října po svědomitých přípravách. Právě o liturgii, ale nejen o ní, si tento kněz, církevní soudce, vysokoškolský pedagog a teolog, odborník na církevní právo a autor řady publikací povídal s Lucií Sulovskou.

R.D. Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., JC.D. je rektorem kostela sv. Gabriela v Praze na Smíchově, kde se od roku 2012 slaví tradiční mše svatá, a to každý pátek a každou neděli v 17:00. Jeho cesta za tímto pokladem katolické Církve nebyla přímočará. Mezi celebranty je nováčkem – svou první „tridentskou“ sloužil letos 18. října po svědomitých přípravách. Právě o liturgii, ale nejen o ní, si tento kněz, církevní soudce, vysokoškolský pedagog a teolog, odborník na církevní právo a autor řady publikací povídal s Lucií Sulovskou.

Ačkoliv jste vyrůstal v sedmdesátých letech, s tradiční liturgií jste se setkával již v dětství, jak k tomu došlo a jak jste jako malý chlapec vnímal rozdíl mezi „starou“ a „novou“ mší?

Jako šestiletý pacholík jsem začal ministrovat v Praze u sv. Jindřicha společně s mým bratrem. Naši rodiče tam byli chrámovými varhaníky. Farářem tehdy byl pan profesor F. X. Juránek, jezuita staré školy. Ten se probíhající liturgické reformě přizpůsoboval liknavě a očividně nerad, takže sice leccos v bohoslužbě bylo počeštěno, avšak ve skutečnosti to byl „trident“. V Praze se tehdy vědělo, že jsou dva kostely, v nichž se slouží „po staru“: sv. Jindřich na Novém Městě a sv. Prokop na Žižkově, kde byl farářem pater Mejdrech. Stupňové modlitby se modlil P. Juránek sám, takže jsem se je nenaučil, ale samozřejmě si pamatuji, že recitoval velké množství tichých latinských mešních modliteb. Proměňování při kalichu „simili modo postquam coenatum est“ jsem měl odposlouchané a uměl jsem to nazpaměť. My jsme ale nevěděli, že jsou tiché modlitby předepsané v misálu, takže se nám jeho způsob celebrace zdál být „zbožnější“, že se na rozdíl od jiných kněží při mši sám od sebe „více modlí“. Na náboženství u kaplana Filipoviče v Nuslích pak docházelo ke kolizi v tom smyslu, že jsme měli každý týden zapsat myšlenku z nedělního evangelia, jenomže P. Juránek četl ze starých perikop. Tak jsme myšlenku vypisovali z Katolických novin. Když mi bylo šestnáct, přišel ke sv. Jindřichu po delší pauze P. Bedřich Metyš, nesmírně dobrotivý člověk, a ten sloužil „po novu“. Přechod jsme brali zcela plynule, protože všude jinde se „po novu“ už sloužilo a my jsme se také dostávali na jiné bohoslužby než jen u sv. Jindřicha. Pamatuji si ale, že „za Juránka“ jsem říkával, že na nové mši „si ministrant nezaministruje a varhaník nezahraje“. P. Juránek byl také velký kazatel, takže nejen liturgii, ale i kazatelství jsem zažil ještě „po staru“, jako skvělý řečnický výkon. On ostatně napsal knihu Dobrý řečník. A jiní kněží prý na lidi „házejí splašky“, což znamenalo, že říkají, kde co splaší.

Mohl byste naším čtenářům v krátkosti povědět o své cestě ke kněžství?

Ve mně byla tužba po kněžství zcela přirozeně přítomná již od dětství. Přiznám se však, že za komunismu bych si netroufl vstoupit do semináře. Vystudoval jsem práva a do toho přišel listopad 1989. Již v únoru 1990 mi bylo na vojně jasné, že přihlášku podám. Zatímco někteří o povolání bojují a jiní jej zase líčí jako blesk z čistého nebe, pro mě bylo něčím samozřejmým. Je jisté, že kněží, u nichž jsem ministroval, měli na rozvoj mého povolání svůj vliv. Mým rodičům řekl jednou P. Juránek: „Já vám ho vychovám“. No, a vychoval. Hezkou vzpomínku mám na kardinála Tomáška. Ten si v roce 1990 vymínil, že chce hovořit s každým kandidátem kněžství osobně. A řekl mi: „Vy si lidi získáte, to poznám z vašeho úsměvu“.

12045309_478695268961021_3743302527144207341_o

Velmi Vás jistě ovlivnila formace – jak jste prožíval svá seminární léta?

Pouze jeden rok jsem byl v Praze, to byl akademický rok 1990-1991, plný čerstvě porevolučního nadšení. Již tehdy jsme okoušeli noblesu, jakou měl tehdejší vicerektor, dnešní litoměřický biskup, Jan Baxant. Byla to taková „éra nevinnosti“, kdy ještě nepropukly ty pozdější fakultní souboje, takže bylo možno naživo vidět takového Odilona Štampacha i děkana Wolfa ještě v klidu před bouří. Zanechal jsem tam tehdy také jeden „hřích z mládí“. Přišli za námi salesiáni, že vydají sborník rytmických písní, jímž se stala dnešní první Hosana. Scházelo jim ordinárium, tak kolega Matyska jedno složil a do něho jsem přispěl částí „Svatý“. A kdekoli se rytmicky juchá, tam často tento zpěv zaznívá, například to bylo i na mši sv. pro mládež, kterou v Hradci Králové sloužil sv. Jan Pavel II. roku 1997. Také jsem „diakonýroval“, čili sloužil v roli jáhna při řeckokatolických obřadech, což je možné i bez svěcení. Tehdejší řeckokatolický biskup Ljavinec byl mimořádnou osobností. Zbytek seminárního života a studií jsem prožil v Římě, klasicky v Nepomucenu a na Lateránské univerzitě. Tam se člověk nadýchal té celocírkevní atmosféry s Nigerijci, Kolumbijci, Korejci apod., a poznal také vzácné postavy českého katolického exilu, například mons. Karla Vránu nebo prof. Karla Skalického. V Nepomucenu s námi byla tehdy tradičněji orientovaná americká skupina „Sedes sapientiae“, vedená mons. McCarthym, svorně přezdívaným McCartney. Tito alumni ovšem nepatřili mezi kdovíjak duchovně přitažlivé hvězdy. Nemyslím si však, že by mi lhali ohledně obrazoborectví, které v USA nastalo v souvislosti s prováděním koncilní reformy. Obzvláště pálení rouch prý bylo v oblibě. Navštěvoval jsem nejrozmanitější východní rity, což v takové šíři a různosti lze zažít kromě Říma snad jen v Jeruzalémě. Později jako kněz postgraduant jsem využil dokonce možnost koncelebrovat východosyrský ritus, to je asi moje nejexotičtější „trofej“, ale také například libanonští maronité byli skvělými hostiteli, ačkoliv jsem s nimi nekoncelebroval.

Sám jste tedy byl otevřený různým formám liturgie, uvědomoval jste si v nich prvky, které Vám v „nové mši“ chyběly?

V době studia a po určitou dobu výkonu kněžství se mi myšlenka na tridentskou liturgii, jak jsem ji zažil u prof. Juránka, vytratila, byl to vlastně zážitek z dětství. Také byzantskému ritu jsem se vyhnul, očekávání vladyky Ljavince jsem tehdy nenaplnil, ale on pak měl dostatek kněží z „podzemí“. Rituální prvek mi v „nové mši“ nescházel například z následujícího trochu specifického důvodu. Pontifikální mše některého z ordinářů bývaly totiž spojené s vytvářením vyostřené atmosféry neklidu a výbušností vůči těm, kteří neplnili při liturgii očekávání coby ministranti, proto jsem spíše zaujímal postoj „čím méně, tím lépe“. Jako jáhen a kaplan jsem pak zažil výraznou postavu faráře jisté velevýznamné farnosti v Praze, jenž byl svým přístupem vysloveně a-liturgický, přitom však dovedl být strhujícím kazatelem. Jak říká jeden z pěstitelů tradiční liturgie: „To se dalo poslouchat, ale nedalo se na to dívat.“ Bylo mi jasné, že takováto mše kulhá na jednu nohu a je příliš závislá na osobě celebranta, a proto jsem později dbal na vyváženost zvěstného i rituálního prvku. Nenapadlo mě však celá léta, že by ten rituální prvek mohl být dovršen až tím, že bych se jednou naučil „tridentský“ ritus. Teprve nyní jsem hrdý na to, že nejen různé východní církve, nýbrž i naše západní, latinská, má své pevné obřadové dědictví. Občas se ovšem setkávám s podivným dvojím metrem, kdy se vše východní adoruje, avšak tridentský obřad, který třeba ani nedosahuje byzantské rozkošatělosti a skrytosti za ikonostasem, je odsuzován jako něco škodlivého.

12095049_478695458961002_8140438236583088638_o

Poznal jste nejen různé obřady, ale také různé země. V čem Vás ovlivnil pohled na tamní místní církve?

Nejsem nijak zvlášť zcestovalý, ale jsou dvě země, s nimiž jsem byl v intenzivnějším kontaktu, a těmi jsou Itálie a Německo. Musím předeslat, že v obou těchto zemích jsem poznal v Církvi a díky Církvi mnoho vzácných lidí. Avšak zároveň jsem se tam setkával také s jevy, z nichž jsem byl velice rozpačitý, a týkají se mj. našeho tématu liturgie. Nejvíce člověk pochopí při konkrétních setkáních s místními. V Itálii za mnou přišla paní do zpovědnice s tím, že věděla, že jsem cizinec. Řekla mi, že byla po dlouhý kus života víře vzdálena, avšak nyní se chce vrátit, a to, co jí nejvíce vadí, je nedbalý způsob, jakým slouží italští kněží liturgii. Je fakt, že italský kněz dovede „sfouknout“ mši za 12 minut. Věřící sedívají s nohou přes nohu a bohoslužbu spolupročítají z letáků o liturgii, do nichž stále upírají zrak a které hodně zašustí, když všichni otočí list. Tehdy jsem paní poradil, ať nešetří námahou a najde si kněze, kteří slouží s nasazením. Dnes bych měl pro ni ještě jednu možnost. Právě takoví hlubocí lidé jako ona by dovršili své autentické duchovní hledání zakotvením v tradiční liturgii. Německá církev, ta je otrávená osmašedesátnickým virem, takže je velmi nepředvídatelné, s čím se člověk při liturgii nebo při něčem jí podobném vůbec setká. Ale nechme hovořit německý manželský pár, který se obrátil k tradiční liturgii: „My jsme v tom všem už přestali poznávat naší církev“. Ty nesčetné a vynalézavé liturgické abusy mívají příchuť tu komična, tu tragična. Vezměme třeba takového generálního vikáře jisté německé diecéze, jak uvádí v kánonu: „prosíme za našeho papeže, za našeho biskupa, kněze, jáhny, angažované ženy a muže, angažované dívky a chlapce…“. Našel se však jeden spravedlivý, který na moji poznámku, že „dívkám se podařilo vloudit do kánonu“, prohlásil: „Das ist illegal!“ Vážnější je třebas počínání ve farnostech, kde se podává pod obojí, ale po způsobu moderní praxe některých „reformačních“ denominací se způsoba vína rozlévá věřícím do kalíšků. Na dotaz: „Jak purifikujete?“ zazní bez uzardění samozřejmá odpověď: „My máme myčku“. Tam už je o poznání více toho tragična než komična.

Tento problém se u nás vyskytuje spíše izolovaně, takže je mnohými lidmi považován za exces, který nemůže mít nic společného ani s koncilem, ani s liturgickou reformou.

Ani u nás těch excesů zase tak málo není. Jsou kněží, pro něž má misál spíše indikativní než imperativní charakter a celebraci napolo improvizují nebo do ní vkládají prvky, které při nejlepší vůli nelze v misálu nalézt. Co říci na mši, která začne tím, že kněz vyzve místo úkonu kajícnosti k tomu, aby se lidé na sebe podívali a nejprve se pozdravili? Část starší generace kněží se u nás v sedmdesátých letech západním experimentováním nechala oslovit. Pak jsou tu ovšem kněží mladší generace, kteří také dokáží pěkně „horizontalizovat“ mši. Vezměme například jeden z televizních pořadů, kde mladý řádový kněz s drdolem slouží na zemi „vysedávanou“ mši à la buddhismus a věřící v lotosovém sedu si při přijímání posílají keramickou misku s hostiemi a poté i kalich. Skutečný exces spočívá v tom, že se protagonisté těmito „ozvláštňujícími“ excesy chlubí, přičemž vědí, že se jim díky jejich mediálnímu vlivu nic nestane. Sám jsem v době, kdy jsem ještě neměl pro tyto věci dostatečnou citlivost, sloužil na pozvání ve společenské místnosti „u kulatého stolu“, kde se také konala taková eucharistická samoobsluha. Mládežníci, kteří takové kvaziliturgické setkávání pořádali, se na mě dívali jako na „exota“, když jsem si alespoň oděl albu a štólu. Kněz se musí přece stylizovat do bratra laikům ve všem zcela rovného.

Domníváte se, že v tomto ohledu platí „lex orandi – lex credendi“, tedy že vyprázdnění liturgie souvisí i s krizí západních církví, které mnohdy naprosto otevřeně odvrhují nauku Církve (momentálně asi nejvýrazněji ve věcech rodiny a sexuality)?

Je třeba jasně říci, že partikulární církve v některých zemích jsou vůči univerzální církvi ve vnitřním schizmatu. Jasně to vyjádřil kardinál s příjmením prvního z klasiků marxismu-leninismu v tom smyslu, že ať už Řím rozhodne jakkoli, oni si půjdou po svém. Jejich strategií je nejprve salámovou metodou usilovat o změny na celocírkevní úrovni s tím, že když se to nepodaří, budou pokračovat v nastoupené cestě, která už je u nich stejně dávno někde jinde. Po mnoho desítiletí tam chodí k přijímání „kdo to tak cítí“, zpovídá se nepatrné procento věřících, z hlediska katolické morálky tak tamní věřící přijímají svatokrádežně. Je fascinující, jak podle nich zlá církev nedopřává přístup „znovusezdaným“ rozvedeným ke svátostem, ve skutečnosti však mají na mysli pouze Eucharistii, protože sami vytvořili takovou atmosféru, která olupuje už třetí generaci katolíků o svátost pokání. Tamní věřící jsou vyloženě oběťmi, zatímco naši věřící o tom buď nevědí, nebo si nevěřícně nedovedou představit, že by něco takového mohlo existovat.

12139914_478695558960992_1972150257704640135_o

Jakým způsobem podle Vás mohou rodiče budovat ve svých dětech onu citlivost vůči posvátnému, aby se pro ně kostel nestal pouze místem zábavy?

Je tu taková subkultura „rozdranďování“ dětí v kontextu, který by naopak měl být pro každého katolického křesťana tím nejposvátnějším, totiž při slavení Kristovy eucharistické oběti. Pojímáme-li kostel jako prodlouženou ruku dětského pokoje, pak je vymýšlení scének s panďuláky a rádoby nápaditou pointou namístě. Pokud však pro rodiče kostel nadále zůstává posvátným prostorem, je to vidět i z chování jejich dětí, zejména při proměňování, které děti dovedou hluboce prožívat – vždyť právě teď přichází Pán Ježíš. Totiž pokud tomu sami rodiče věří, sami se podle toho chovají a děti k tomu soustavně vedou. Základem kázně v kostele je „nepohyb“ dětí, nesmí se připustit, aby jen tak poletovaly po kostele. A oproti racionalistickému bludu, že „musí všemu rozumět“, je zřejmé, že pro děti ani latina není sama o sobě překážkou. Děti chtějí být brány vážně, není třeba z nich dělat „mimulíky“. Tajemství Eucharistie je velmi působivé i pro ně, pokud není zamlžováno pokusy dospělých učinit z jejího slavení především zábavu. Také by mě zajímalo, kolik duchovních povolání vzejde z generace dětí, jimž je Kristus představován jako ten hodný Pán Ježíš, se kterým se sluníčkově radujeme a jsme tak rádi pospolu. Prý jsem jako malý ministrant tradiční mše sv. dělal „hadí ocásky“, ale jistě jsem sílu eucharistické oběti, její vážnost a jedinečnost, vnímal. Latina vše ještě ozvláštňovala a dodávala tajuplnost. P. prof. Juránek byl v sakristii „čtverák“, ale Eucharistii bral vážně celou silou své bytosti. To je to, co inspirovalo i mě jako malé dítě. Hraček jsem měl doma spoustu, i na ně pak po kostele došlo. Také do žádných „spolčí“ jsem nikdy nechodil. Je jistě správné sdílet víru také s druhými lidmi, stejného věku a stejného zaměření, ale zkreslené je, když se právě tato forma prezentuje jako to hlavní, ba jediné, co je třeba, aby mládežníci v Církvi pěstovali. To nejdůležitější je eucharistická oběť a k ní je třeba vést každého, ať je jakéhokoli věku.

Po návratu do Česka jste se setkával se spolubratry, kteří měli zájem tradiční liturgii sloužit, případně ji sloužili? Vnímal jste odpor, kterému čelili?

Musím říci, že sloužení tradiční liturgie šlo zde po celá dlouhá léta mimo mě. Když jsem roku 2005 nastoupil na Smíchov ke sv. Gabrielu, dokonce jsem tam postrádal „oltář čelem k lidu“. Rychle jsem si však na tuto absenci zvykl a začal jsem sloužit „zády“. Zejména pokud sloužím nový obřad latinsky, s římským kánonem a gregoriánským chorálem, je to asi nejzazší možnost, jak se přiblížit „mši svaté všech věků“. Velkou „poctou“ pro mě bylo, když přišel během liturgie jeden kněz, který pouze věděl, že se „u Gabriela slouží trident“. A také se mu to tak zdálo, že děti byly – na rozdíl od špumprnáglí typu „dětské mše“ – soustředěné, věřící klečeli, a on si nejprve říkal, že to „ten trident“ opravdu je. Za chvíli ho ale napadlo: „Vždyť je to česky“! Takto jsem se tradiční mši sv. blížil, avšak rozhodujícím momentem bylo přání pana faráře Gapského, jestli bych „do Gabriela pustil trident“. Pustil jsem. Pak to šlo ráz naráz. Sepsali jsme smlouvu o podmínkách působení komunity toužící po tradičních mších svatých, jejíž členové si mají sami shánět celebranty. Teprve tehdy jsem se dozvěděl o nepochopeních a ústrkách, které někteří takoví kněží zažili. Některý z ordinářů měl jednomu z nich dokonce pohrozit: „nebo vám tu hračku seberu“! Takže liturgie jako „hračka“?

12031351_478695335627681_8589979534402831907_o

Stal jste se tedy rektorem kostela, v němž se dnes pravidelně slouží tradiční mše svatá. Zažil jste v této souvislosti některá překvapení?

Překvapivý je pro mě nízký věkový průměr věřících, zdá se, že „trident“ míjí dnešní generaci „kostelních babiček“, protože ty prožily svá nejlepší léta v dobách, kdy se u nás zaváděla a prováděla liturgická reforma. A řekněme si upřímně: „nová“ mše je pro celebranta i pro věřící pohodlnější, je daleko více „user friendly“, počínaje už samotným užíváním národního jazyka, takže je zřejmé, že nikomu by se nechtělo z toho, co je snadnější, navrátit k něčemu náročnějšímu. Kdybych se měl řídit v Církvi převládajícím předsudečným míněním, měl bych mezi tradicí oslovenými katolíky najít smečku lidí vyloženě tuhých, nesnášenlivých, nedůtklivých, no zkrátka „strašidelných“. Ve skutečnosti jsou to především mladší věřící, kteří chtějí čerpat bohatství z liturgie, jsou osloveni její krásou, hloubkou. Bohužel také existují někteří problematičtí exponenti, kteří to dovedou kazit většině. Ale kde takoví nejsou? A především jsem si nevšiml, že zrovna tací by se uchylovali ke svatému Gabrielu.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že máte sám zájem se tradiční liturgii naučit sloužit?

Rád bych zde uvedl příklad pana faráře Gapského, který byl nástupcem úžasného pana kanovníka Gerndta v Modřanech. Rozpoznal, že mnozí věřící po „tridentském“ ritu touží, protože je pan kanovník na něj navykl. Sám se jej naučil právě kvůli těmto věřícím (vůbec to není snadné!) a odměnou pak pocítil „side effect“ – že totiž proniknout do hloubky této liturgie znamená pro kněze nesmírné duchovní obohacení. Obdobně jsem k tomu přistoupil i já zde na Smíchově. Bylo zřejmé, že je zapotřebí každé pomocné kněžské ruky, která umí nesnadnou liturgii sloužit, a navíc být ochotná přijíždět a zavázat se. Také by se neslušelo, abych byl duchovním správcem kostela, v němž se slouží obřad, který ani odsloužit neumím. Pokud bych měl ale nějakou vlastnost „tradičních“ věřících u svatého Gabriela vyzdvihnout, pak je to vděčnost. Jsou rádi právě za kněze ochotného odsloužit liturgii, tam není slyšet takové to standardní katolické kritizující „frflání“ těch, kterým není po chuti žádný kněz, nebo naopak pěstování bezuzdného kultu osobnosti toho či onoho kněze. Tak tomu je díky „objektivitě“ liturgie, v níž se kněz daleko více přidržuje toho, co je předepsáno, a proto taková liturgie nezávisí na tom jak ji kněz „dělá“ nebo na tom jaké zajímavé efekty do ní vnese. Kněz zde zkrátka jednoznačněji vystupuje „in persona Christi“ – v osobě samotného Krista.

Zastavme se u „side effectu“. Co specifického přináší tradiční liturgie knězi a co věřícím?

V knězi posiluje tradiční liturgie vědomí, že liturgie má obětní charakter, v dnešní době tolik oslabovaný. Navíc je liturgie plná knězových modliteb kajícího charakteru, v nichž se stále připomíná hříšnost a nehodnost služebníka Eucharistie tváří v tvář majestátu Toho, který na oltář sestupuje. Jako začátečník mám však přece jen toho množství úkonů a modliteb „plný brejle“, takže zpětné promeditování mnohých modliteb mě ještě čeká. Pro kněze i věřící je zde ovšem přítomno mystérium trpícího Krista, které odpovídá Kristovu výroku: „S toužebností jsem si přál jísti toho beránka dříve, než budu trpět“. Věřící, kteří tuto skutečnost v plné hloubce zakusí, by už asi nesnesli mnohde se vyskytující sebepředvádivou žoviálnost podbízivých celebrantů, zkrátka proto, že by je to rušilo při skutečném prožívání mše svaté. Je třeba ovšem přiznat, že minulost si nelze příliš romantizovat, mnozí kněží liturgii „šulili“, zatímco dnes touží věřící se sklonem k tradici po tom, aby kněz sloužil opravdu „tip ťop“. Účastní se často za pomoci dvojjazyčných misálků, kde mohou průběh liturgie sledovat. Ale hlavně necítí potřebu všemu za každou cenu rozumět, však ani liturgie převedená do národních jazyků není o moc srozumitelnější, lidé mají spíše pocit, že rozumějí, a to především díky češtině, zatímco kdyby se kněz zeptal na smysl toho či onoho úkonu, té či oné modlitby, většina věřících by zkrátka nevěděla. Vnímání liturgie se tak často scvrkává na „kázání s oblohou“. To opakující se liturgické recitování se může zdát ve své jakoby neutralitě sterilní, zatímco živé je kázání, kde kněz dává ze sebe něco originálního a osobního. Pokud ovšem nedá, pak ani přijetí Krista v Eucharistii nezabrání tomu, aby věřící odcházeli z kostela otrávení a aby z důvodu nechuti k projevu kněze dokonce změnili kostel. Pro účastníky tradiční liturgie je právě ona tím nejdůležitějším, zatímco dobré kázání je něčím pozitivním navíc, rozhodně však neodejdou z kostela naštvaní kvůli případnému kazatelskému neumětelství. Kristus přece na oltář sestoupil a oni jej v Eucharistii přijali.

12095306_478695045627710_3553195946852321537_o

 

Často se například mluví o jisté feminizaci Církve. V kostelních lavicích obvykle převažují ženy, mnohdy drtivě. Na tradičních mších svatých však tato disproporce nebývá patrná. Je možné, že pro muže a chlapce je starší liturgická forma přitažlivější?

Myslím, že pro ženy je důležitá především citovost, takže pokud si navykly na nové obřady a o tuto složku se zde necítí ochuzeny, zůstávají u toho. Muži potřebují uchopit racionální složku věci. Je ovšem paradox, že na základě racionálně zdůvodněných historických, teologických a mnoha dalších kritérií, liturgická komise sestavovala až „sociálně inženýrským“ způsobem obřady obsažené v Misálu Pavla VI. z roku 1970 a v dalších pokoncilních liturgických knihách. Jistě nebyla v komisích žádná žena, přesto jsem nikdy neslyšel jediného muže laika, který by si nové mešní obřady pochvaloval kvůli jejich struktuře, vhodnosti, promyšlenosti atd., kromě toho, že jsou transparentní a (samozřejmě, že v mnoha ohledech spíše zdánlivě) srozumitelné. U mužů jistě hraje roli to, že tradiční liturgie je právě oněch „všech věků“, že to je něco, co člověka přesahuje, což není pouze záležitostí citu, nýbrž úcty, která má své racionálně uchopitelné zdůvodnění. Pro muže bývá často typické také „disciplinární“ pojímání víry, pro něž nejen v liturgii, nýbrž vůbec v celém způsobu prožívání víry není místa pro laciné „ťu-ťu-ťu-ňu-ňu“. Pokud se přijme jako základ náboženského života řád, lze jej jistě obohatit laskavostí, mírností apod. Pokud se ovšem řád vytratí, laskavost a mírnost se překotí do sentimentality bez hlubšího ukotvení.

Nejen toto téma však zůstává tabu. Potřeba potlačovat samotnou tradiční liturgii jako celek se nevytratila z množství diecézí ani po vydání Summorum Pontificum. Z čeho se domníváte, že tato zatvrzelost plyne?

Lidé, kteří svůj život na Západě v pokoncilním období zasvětili popíráním a často i barbarskou fyzickou destrukcí toho, co zde bylo po staletí (a o jejímž rozsahu u nás nemáme ani tuchy), nikdy nemohou uznat, že se v mnoha ohledech mýlili. V té době byli mladí, měli ideály nové, svěží, od všeho balastu minulosti očištěné, sociálně angažované Církve, v níž bude omamně vanout Duch svatý, a pokud se maximum všeho v Církvi změní a zjednoduší, víra bude vzkvétat. Mezi důsledky tohoto vzedmutí patří bohužel i ty desítky tisíc kněží, kteří právě pod vlivem takového revolučního přetlaku kněžství opouštěli. V našich poměrech však železná opona zafungovala trochu jako opona jeruzalémského chrámu, která uchovávala božské tajemství. Zatímco dnešní biskupové v západních zemích jsou „čarodějovými učni“ koncilní generace hierarchů, která se s popíračstvím minulosti v Církvi smířila či jej podporovala, většiny našich biskupů, kteří absolvovali litoměřický seminář, bych se zastal. Vyložená nevstřícnost vůči tradiční liturgii byla snad u některého z ordinářů silná, ale myslím, že si stojíme dobře a z pražského arcibiskupství dokonce vnímám tolerující souhlas. Karta se obrací i na Západě, například v USA je stále hustší síť farností, které se tam označují jako „latin Mass parish“. Jejich kněží jsou především z Bratrstva svatého Petra. Je tam také síť institucí Bratrstva svatého Pia X. Kdyby mělo být až tak nebezpečné, jistě by mu papež František neudělil zpovědní jurisdikci na jím vyhlášený Rok milosrdenství.

12138510_478695338961014_1577477533564292365_o

Nejsou nakonec zastánci tradiční liturgie paradoxně těmi, kteří se jen dožadují větší míry proklamované svobody a plurality?

„Dialog“ s těmi, kteří se jen poklepávají po rameni, je úžasně snadný a laciný. Určitou dobu po vydání motu proprio napsal papež Benedikt ještě osobně laděný list, který vyjadřoval až zoufalství nad nenávistně prudkými reakcemi na snadnější umožnění celebrace tradiční liturgie. Jak tomu už tak bývá, ti nejnenávistnější kritici jsou právě oněmi proklamovanými zastánci svobody a plurality, otevřenosti, dialogu apod. Dialogovat je možné třebas s „umírněnými muslimy“, avšak s těmi, kteří jsou nejblíže, jakkoli mají určitý sklon k „zaťatosti“, se dialog nerad vede, protože jeho výsledek není předem dohodnutý.

Jak vidíte situaci tradiční liturgie do budoucna, možná v kontextu samotné budoucnosti Církve?

Vezměme takovou charismatickou obnovu. Američtí katolíci datují její vstup do Církve rokem 1967. Její působení v Církvi je tedy záležitostí mladou a proto se hůře predikuje, jaké jsou ještě její možnosti. Tradiční ritus je ovšem něco velikého, dávnověkého, co nás všechny přesahuje a co vzbuzuje respekt, ať už jsou jeho příznivci v jakémkoli postavení k „velké Církvi“ (termín, se kterým jsem se setkal u papeže Benedikta). I kdyby se vedly všelijaké spory ve vztazích mezi jednotlivými proudy přívrženců tradiční liturgie nebo jejími příznivci a odpůrci, ona sama zde zůstává a Krista stále znovu velmi tajuplným způsobem zpřítomňuje. Uvědomme si, že něco takového se děje i v případě liturgie byzantské. Vztahy mezi řeckokatolíky a pravoslavnými nebo mezi některými pravoslavnými církvemi bývají také někdy nepěkné, avšak ritus je zde a věřící obou vyznání jej – přes své vlastní nedostatky – milují. Jak by však asi viděli, kdyby se ritu zmocnily dobropřejné liturgické komise a na základě těch nejlépe míněných kritérií by se věnovaly seškrtávání, přesouvání, odstraňování duplicit, „nesrozumitelných“ ritů atd.? Takže nelze mít obavy, že by nepřežila krása, která se – naštěstí – vyhnula zásahům lidské všetečnosti.

905892_478695588960989_6536340914946746664_o

 

Jak za časů sv. Bernarda byl mnich obětí Mše svaté z očistce vysvobozen

Za dob svatého Bernarda zemřel v Clairveaux řeholní bratr, jenž byl od Boha odsouzen k mukám očistcovým. Týž zjevil se jednomu ze starých kněží klášterních, a sdělil s ním, že je v očistci; i prosil ho důtklivě, aby kněží kláštera, v němž byl zemřel, nepřestávali za něho Mše svaté obětovati…

V knize „O slavných mužích z řádu cisterciáků“ dočítáme se následující, podivuhodné události:

Za dob svatého Bernarda zemřel v Clairveaux řeholní bratr, jenž byl od Boha odsouzen k mukám očistcovým. Týž zjevil se jednomu ze starých kněží klášterních, a sdělil s ním, že je v očistci; i prosil ho důtklivě, aby kněží kláštera, v němž byl zemřel, nepřestávali za něho Mše svaté obětovati. Po nějakém čase zjevil se zemřelý onomu knězi opět, a sice oslavou proměněný, a řekl: „Děkuji Pánu Bohu našemu, poněvadž nyní jsem již v blaženosti nebeské.“ Kněz se ho otázal: „Kterak jsi byl vysvobozen?“ Zemřelý odpověděl: „Pojď a viz!“ Po těchto slovech uvedl ho do klášterního kostela, ukázal mu, jak tam při všech oltářích kněží stáli a s největší nábožností Mše svaté sloužili, a pravil: „Viz, touto zbrojí milostí byl jsem z očistce vysvobozen. Mše svaté jsou vítěznou mocí milosrdenství Božího. Mše svatá jest onou jedinkou, ale převzácnou žertvou čili obětí smírnou, jež snímá hříchy světa. Pravím ti dle pravdy, že těmto zbraním milosti Boží, této moci milosrdenství Božího, této smírné oběti božského Spasitele naprosto nic odporovati nemůže, leč jedině srdce nekající.“ Když starý onen kněz opět k sobě přišel a toto zjevení bratřím klášterním byl vypravoval, naplnili se všichni novou horlivostí, aby vždy s tím větší nábožností i uctivostí nejsvětější oběť Mše svaté konali.

Výňatek z díla Marina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno  s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. (Zvýraznění a nadpis redakce KL)

Podstata mše svaté a její důsledky pro život křesťana

Mše svatá denně zpřítomňuje oběť kalvárskou, která usmířila nebe se zemí. Mezi ní a Kalvarií je pouze ten rozdíl, že Beránek je obětován nekrvavě.
Je-li Mše svatá zpřítoňováním nejdůležitější události, která se kdy stala na naší zeměkouli, nemůžeme jí věnovati dosti své pozornosti.

Mše svatá svou krásou zapůsobí i na vlažného člověka

Mše svatá je naším nejvyšším úkonem náboženským. Proto mešní liturgie je tak důležitá pro život křesťanský.

I vlažný křesťan, jenž bez výslovné touhy po Svatém jde na Mši sv., získává bez zvláštního svého přičinění hojné milosti neviditelné i všemi smysly pociťované povznesení z prachu pozemského. Vidí-li krásná a bohatá roucha a pokorný postoj kněze u stupňů oltáře, zmocní se ho, třeba neuvědoměle, pocit úcty před Bohem a nutnosti připraviti se na tajemství, jež budou následovati. Když vidí, jak kněz čte Epištolu a Evangelium, prolétne mu hlavou myšlenka o svědectví, jež podávají o Božství texty Písma svatého. Když zvoní k proměňování, i když takový vlažný křesťan k tomu nepoklekne, vidí alespoň na skloněných hlavách druhých, že nastal nejposvátnější okamžik, v němž chléb a víno se proměňuje.

Misionáři všech světa dílů dovedou vyprávěti o tom, jakou božskou silou působí na pohany obřady Mše sv.

Jak teprve bude působiti mešní liturgie na křesťana, jenž ji studuje, jí se těší a jí rozumí!

Podstatou mše svaté je zpřítomnění oběti kalvárské

Mše svatá denně zpřítomňuje oběť kalvárskou, která usmířila nebe se zemí. Mezi ní a Kalvarií je pouze ten rozdíl, že Beránek je obětován nekrvavě. Stojí-li křesťan u stupňů oltáře, může ve své duši opakovat znova všecko, co pro něj učinil Vykupitel. Jedině tato oběť byla Boha hodna, neboť Jej nekonečným způsobem oslavuje.

Nedocenitelné bohatství, které nám poskytují mešní texty

Kolik myšlenek musí se vzbudit v srdci křesťana, jenž zbožně obcuje Mši svaté! Kánon mešní jest jejich nevysýchajícím zřídlem.

Misál se svými mešními formuláři je nejkrásnější a nejzajímavější meditační knihou. Introity, Kolekty, Epištoly, Evangelia, Tiché modlitby, modlitby k Přijímání a po Přijímání oživují v nás přelahodným způsobem víru, naději a lásku a dotýkají se nejjemnějších strun našich srdcí.

Mše svatá základem duchovního života

Dovedeme-li rozjímat Mši svatou, máme všecko, co pro duchovní svůj život potřebujeme. Není bezpečnější cesty tajemnými kraji duchovna nad cestu liturgie, zvláště pak liturgie mešní, kde vůdcem je Duch Svatý a kam se neodváží synové pekla, neboť Obětí novozákonní byli potřeni a zahnáni v pekelné končiny.

Kristus obnovuje ve mši svaté svůj život

Ve Mši svaté neviditelný Spasitel soustřeďuje všecka milostiplná tajemství svého života, utrpení i smrti. Proměňování při Mši jest jako druhé vtělení a zrození Syna Božího. Denně je znovu utvářen slovem kněze, kdykoliv řekne konsekrační formuli.

Za svého života na zemi Kristus procházel městy a vesnicemi, činil všem dobře, konal zázraky, rozmnožoval chleby. To dělá ještě dnes ve Mši. Ve Velebné Svátosti s námi obcuje, těší nás, povzbuzuje, poučuje, ať jsme velcí nebo malí, bohatí nebo chudí. Ba i zázrak rozmnožování chleba ustavičně zpřítomňuje.

Známe z Evangelia, kolik urážek, potup, výsměchu a pronásledování trpěl Ježíš od svých nepřátel. Trpěl jako tichý beránek. I ve Mši se Mu dostává stejné odměny za nekonečnou dobrotu: urážky, rouhání, posměch od bludařů, špatných věřících a bezbožníků.

Podle svatého Pavla kdykoliv jíme svatý chléb, zvěstujeme smrt Páně. Na oltáři je Kristus ve stavu obětiny a žádá od kněze, aby byl obětován.

Mše svatá bude naší největší útěchou, když si uvědomíme její význam

Je-li Mše svatá zpřítomňováním nejdůležitější události, která se kdy stala na naší zeměkouli, nemůžeme jí věnovati dosti své pozornosti.

Je-li Mše svatá otevřeným a stále tekoucím zřídlem nejvyšších Milostí, musíme po ní toužit s největší dychtivostí.

Otvírá-li se při Mši svaté Nebe a Velebnost Boží sestupuje při ní mezi nás, padněme na kolena s nejvyšší pokorou a uctivostí!

Slavena a velebena budiž láska Ježíšova, jež za nás denně obětuje Otci Tělo, Krev a duši Jeho Syna!

Veleben budiž Bůh, jenž nám poslal přesvatého Kněze podle řádu Melchisedechova, který za nás obětuje na všech místech a po všecky časy!

(Převzato z: P. Marian Schaller O.S.B.: Liturgie. Dědictví sv. Prokopa : Praha 1933. S církevním schválením. Mezititulky doplnila redakce KL.)

Mešní řád latinsko-česky

Kompletní mešní řád římského ritu vhodný pro tisk a vytvoření brožurky ke mši svaté.

Kompletní mešní řád tradičního římského ritu vhodný pro tisk a vytvoření brožurky ke mši svaté.

Barevná verze: Mešní řád (barevný).pdf(slova, která pronáší kněz nahlas modře, odpovědi lidu červeně)

Černobílá verze: Mešní řád – (černobílý).pdf (odpovědi lidu tučně)

V mešním řádu je uvedena jen nejčastější nedělní preface. Zde jsou další: o svátcích a všedních dnech nemajících vlastní, adventní, vánoční, o Zjevení Páně, postní, o svatém Kříži, o Velikonocích, o Nanebevstoupení Páně, svatodušní, o nejsvětějším Srdci Páně, o Kristu-Králi, o Panně Marii, o sv. Josefuo sv. Apoštolech , ve Mších za mrtvé.

V zájmu lepší přehlednosti jsou z mešního řádu vypuštěny také modlitby při okuřování obětin, které na většině mší neprobíhá. Pro zájemce jsou k dispozici zde: kadidlo

Jak na to?

Pokud máte možnost tisknout přímo na A5, bude tato volba asi nejjednodušší. Pokud chcete tisknout na A4, vypněte při tisku položku „automaticky zarovnat a vystředit“ a měřítko stránky zvolte „žádné“. Na jednom listě A5 má být naproti straně 1 dokumentu strana 2, naproti straně 3 strana 4 až naproti straně 15 strana 16. Poté na sebe listy poskládejte ve správném pořadí, sešijte, přeložte a brožurku ve formátu A6 máte hotovu.

Kdyby nastal jakýkoliv problém s výrobou či byste chtěli poslat mešní řád i v jiném formátu, kontaktujte nás na info@krasaliturgie.cz

Finanční příspěvek

Pokud se Vám mešní řád líbí, budeme velmi vděčni za jakékoliv finanční příspěvky na chod stránek a podporu katolické tradice, které zasílejte na účet č. 1905 1991 / 2010. Pán Bůh zaplať! Za všechny dárce je čas od času obětována mše svatá. Děkujeme.

Proměnlivé části na neděle a vybrané dny (latinsko-česky)

Proměnlivé části mše svaté (modlitby, čtení z Písma …) pro neděle a vybrané svátky v praktické verzi pro tisk (latinsko-česky). Vhodné jak pro kněze, kteří chtějí věřícím poskytnout texty ke mši, tak pro věřící, kteří nemají vlastní misálek.

Jak na to?

Natiskne se na A5 oboustranně na šířku a poté jednoduše uprostřed přeloží. Vznikne tak čtyřstránková A6. Není tedy potřeba cokoliv sešívat apod. Výjimečně jsou texty v některou neděli příliš dlouhé, a pak je potřeba použít dvou listů (viz např. Neděle první po Devítníku).

O jakýchkoliv nalezených chybách (zejména překlepech) nás prosím informujte na info@krasaliturgie.cz. Tam se obracejte i s jakýmikoliv dalšími problémy s texty (tiskem, výrobou, etc…).

Pokud byste chtěli nějakým způsobem vyjádřit své díky, můžete tak učinit prostřednictvím libovolného finančního příspěvku ve prospěch účtu č. 1905 1991 / 2010, který bude využit pro chod stránek. Pán Bůh zaplať!

Neděle a svátky závislé na liturgické době (Proprium de tempore)

Doba adventní

První neděle adventní .docx , .doc , .pdf

Druhá neděle adventní .docx , .doc , .pdf

Třetí neděle adventní .docx , .doc , .pdf

Pátek Suchých dnů v adventě .docx.doc , .pdf

Čtvrtá neděle adventní .docx , .doc , .pdf

Svatvečer Narození Páně – Štědrý den .docx , .doc , .pdf

Doba vánoční

Hod Boží vánoční

První mše svatá – půlnoční .docx , .doc , .pdf

Druhá mše svatá – jitřní .docx, .doc , .pdf

Třetí mše svatá – jitřní .docx , .doc , .pdf

Neděle mezi oktávem vánočním .docx , .doc , .pdf

Sv. Štěpána, prvomučedníka (26. prosince) .docx.doc , .pdf

6. den mezi oktávem vánočním (30. prosince) .docx.doc , .pdf

7. den mezi oktávem vánočním (31. prosince) .docx , .doc , .pdf

Oktáv Narození Páně (Obřezání Páně – Nový rok) .docx , .doc , .pdf

Nejsvětějšího jména Ježíš .docx , .doc , .pdf

Zjevení Páně (6. ledna) .docx , .doc , .pdf

Po Zjevení Páně

Svaté Rodiny .docx , .doc , .pdf

Neděle druhá po Zjevení Páně .docx , .doc , .pdf

Neděle třetí po Zjevení Páně .docx.doc , .pdf

Neděle čtvrtá po Zjevení Páně .docx , .doc , .pdf

Neděle pátá po Zjevení Páně .docx , .doc , .pdf

Neděle šestá po Zjevení Páně .docx , .doc , .pdf

Doba předpostní

Neděle Devítník .docx , .doc , .pdf

Neděle první po Devítníku .docx , .doc , .pdf

Neděle druhá po Devítníku .docx , .doc , .pdf

Doba postní

Popeleční středa – mše svatá .docx , .doc , .pdf

Popeleční středa – svěcení popelu .docx , .doc , .pdf

Pátek po Popeleční středě .docx.doc , .pdf

Neděle první postní .docx , .doc , .pdf

Pátek Suchých dnů v postě .docx , .pdf

Neděle druhá postní .docx , .doc , .pdf

Neděle třetí postní .docx , .doc , .pdf

Pátek po třetí neděli postní .docx.pdf

Neděle čtvrtá postní .docx , .doc , .pdf

Pátek po čtvrté neděli postní .docx.pdf

Sobota po čtvrté neděli postní .docx.doc , .pdf

Neděle pátá postní .docx , .doc , .pdf

Sobota po neděli Smrtelné .docx , .doc , .pdf

Neděle květná

Svěcení ratolestí + mše sv. včetně pašijí .docx , .pdf (dle misálu z r. 1952)

Svěcení ratolestí + mše sv. včetně pašijí .docx , .pdf (dle misálu z r. 1962)

Mše sv. (bez pašijí) .docx , .doc , .pdf Pašije zde: .docx , .pdf (dle misálu z r. 1962)

Svaté triduum

Zelený čtvrtek

Mše svatá s umýváním nohou: .docx , .pdf (dle misálu z r. 1962)

Mše svatá bez umývání nohou: .docx.pdf (dle misálu z r. 1962)

Veliký pátek: .docx , .pdf (dle misálu z r. 1962)

Bílá sobota: .docx , .pdf (dle misálu z r. 1962)

Doba velikonoční

Hod Boží velikonoční .docx.doc , .pdf

Pátek velikonoční .docx , .doc , .pdf

Sobota velikonoční .docx , .doc , .pdf

Neděle první po Velikonocích .docx , .doc , .pdf

Neděle druhá po Velikonocích .docx.doc , .pdf

Neděle třetí po Velikonocích .docx , .doc , .pdf

Neděle čtvrtá po Velikonocích .docx.doc , .pdf

Neděle pátá po Velikonocích .docx , .doc , .pdf

Nanebevstoupení Páně .docx , .doc , .pdf

Neděle po Nanebevstoupení Páně .docx , .doc , .pdf

Svatvečer Svatodušní (Mše svatá) .docx , .doc , .pdf

Hod Boží Svatodušní .docx , .doc , .pdf

Po Svatém Duchu

Svátek Nejsvětější Trojice .docx.doc , .pdf

Slavnost Božího Těla .docx , .doc , .pdf

Neděle druhá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Nejsvětějšího Srdce Ježíšova .docx , .doc , .pdf

Neděle třetí po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle čtvrtá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle pátá po Svatém Duchu .docx.doc , .pdf

Neděle šestá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle sedmá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle osmá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle devátá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle desátá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle jedenáctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle dvanáctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle třináctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle čtrnáctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle patnáctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle šestnáctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle sedmnáctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle osmnáctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle devatenáctá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle dvacátá po Svatém Duchu .docx.doc , .pdf

Neděle dvacátá první po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle dvacátá druhá po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

Neděle dvacátá třetí po Svatém Duchu .docx , .doc , .pdf

(Neděle 3., která přebývá po Zjevení Páně .docx , .doc , .pdf )

(Neděle 4., která přebývá po Zjevení Páně .docx , .doc , .pdf )

(Neděle 5., která přebývá po Zjevení Páně .docx.doc.pdf )

(Neděle 6., která přebývá po Zjevení Páně .docx , .doc , .pdf )

Neděle dvacátá čtvrtá a poslední po Svatém Duchu .docx.doc , .pdf

Svátek Ježíše Krista-Krále (v poslední říjnovou neděli) .docx , .doc , .pdf

Svátky, slavnosti a další dny nezávislé na liturgické době, obřady mimo mši svatou (Proprium sanctorum)

16. ledna: Sv. Marcela, papeže a mučedníka .docx.doc , .pdf (III. třídy)

23. ledna: Sv. Rajmunda z Peñafortu, vyznavače .docx.doc.pdf (III. třídy)

30. ledna: Sv. Martiny, panny a mučednice .docx.doc.pdf (III. třídy)

2. února: Očišťování blahoslavené Panny Marie (Hromnice) .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

Obřady přede mší svatou .docx , .doc , .pdf

19. března: Sv. Josefa, snoubence blahoslavené Panny Marie, vyznavače .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

25. března: Zvěstování Panny Marie .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

17. dubna: Sv. Aniceta, papeže a mučedníka (T. P.) .docx.doc.pdf (Comm.)

24. dubna: Sv. Fidelia ze Sigmaringy, mučedníka (T. P.) .docx.doc.pdf (III. třídy)

25. dubna: Sv. Marka, evangelisty .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

1. května: Sv. Josefa, dělníka, snoubence bl. Panny Marie, vyznavače (T. P.) .docx.doc.pdf (I. třídy)

12. května: Výročí posvěcení metropolitního chrámu sv. Víta (T. P.) .docx , .doc , .pdf (v pražské arcidiecézi I. třídy)

15. května: Sv. Jana Křtitele de la Salle, vyznavače (T. P.) .docx.doc.pdf (III. třídy)

16. května: Sv. Jana Nepomuckého .docx , .doc , .pdf (Preface k sv. Janu Nepomuckému: .docx , .doc , .pdf ) (v pražské církevní provincii I. třídy, v olomoucké II. třídy)

5. června: Sv. Bonifáce, biskupa a mučedníka .docx.pdf (III. třídy)

24. června: Narození sv. Jana Křtitele .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

29. června: Svatých Apoštolů Petra a Pavla .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

1. července: Nejdrahocennější Krve Pána našeho Ježíše Krista .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

2. července: Navštívení Panny Marie .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

5. července: Sv. Cyrila a Metoděje v pražské církevní provincii .docx.doc.pdf (II. třídy)

16. července: Svátek blahoslavené Panny Marie Karmelské .doc , .pdf (Comm.)

5. srpna: Posvěcení chrámu Panny Marie Sněžné .docx , .doc , .pdf (III. třídy)

6. srpna: Proměnění Pána našeho Ježíše Krista .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

14. srpna: Svatvečer Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

15. srpna: Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

22. srpna: Neposkvrněného Srdce blahoslavené Panny Marie .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

votivní mše: .docx , .doc , .pdf

28. srpna: Sv. Augustina, biskupa, vyznavače a Učitele Církve .docx , .doc , .pdf (III. třídy)

8. září: Narození blahoslavené Panny Marie .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

12. září: Jména Panny Marie .docx , .doc , .pdf (III. třídy)

14. září: Povýšení sv. Kříže .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

15. září: Sedmibolestné Panny Marie .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

28. září: Sv. Václava, vévody, mučedníka, patrona českého .docx , .doc , .pdf (v našich zemích I. třídy)

29. září: Svátek sv. Michaela Archanděla .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

7. října: Panny Marie Růžencové .docx , .doc , .pdf (II. třídy)

9. října: Sv. Jana Leonardi, vyznavače .docx.pdf (III. třídy)

16. října: Sv. Hedviky, vdovy, vévodkyně .docx , .pdf (III. třídy)

17. října: Sv. Markety Marie Alacoque .docx , .doc , .pdf (III. třídy)

24. října: Sv. Rafaela Archanděla .docx.doc.pdf (III. třídy)

31. října v pražské církevní provincii: Sv. Wolfganga .docx.doc , .pdf (III. třídy)

1. listopadu: Slavnost Všech Svatých .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

2. listopadu: Památka všech věrných zemřelých (I. třídy)

První mše svatá: .docx , .doc , .pdf

Druhá mše svatá: .docx , .doc , .pdf

Třetí mše svatá: .docx , .doc , .pdf

13. listopadu: Sv. Didaka, vyznavače .docx.pdf (III. třídy)

14. listopadu: Sv. Josafata .docx.doc , .pdf (III. třídy)

21. listopadu: Obětování blahoslavené Panny Marie .docx.doc.pdf (III. třídy)

27. listopadu: Přenesení ostatků sv. Ludmily (pražská církevní provincie) .docx , .pdf (III. třídy)

8. prosince: Neposkvrněného Početí blahoslavené Panny Marie: .docx , .doc , .pdf (I. třídy)

Votivní mše sv. a mše při různých příležitostech

Votivní mše sv. k nejsv. Srdci Ježíšovu v době velikonoční: .docx , .doc , .pdf

Společná mše posvěcení chrámu (Terribilis):

Během roku: .docx.doc , .pdf

V době velikonoční: .docx.doc , .pdf

Mše sv. v sobotu ke cti nejblahoslavenější Panny Marie

Od svátku nejsv. Trojice do soboty před první nedělí adventní: .docx , .doc , .pdf

Mše za ženicha a nevěstu: .docx , .doc , .pdf

Missae pro aliquibus locis

Blahoslavené Marie Panny Prostřednice všech milostí (T. P.): .docx , .doc , .pdf

________________________________________

Autoři Krásy liturgie tímto upřímně děkují autorům přepisů ze Schallerova misálu.

Ochotné duše s vlastním misálkem, které by chtěly pomoci s přepisováním, nechť se ozvou na info@krasaliturgie.cz a dostanou jednoduché instrukce, jak pomoci.

Liturgická náčiní a jejich význam

Při mši svaté se používá nejrůznějších předmětů. U některých z nich je nám samozřejmý jejich praktický význam, u některých pak méně. Nicméně jak je v katolické liturgii zvykem, každý z těchto předmětů má i význam skrytý, který si pouhým zběžným pohledem neuvědomíme. Seznámení s těmito významy nám může pomoci v hlubší a nábožnější účasti na mši svaté, neboť každý tento předmět nás upomíná na některou z pravd naší víry či evangelní událost.

Kalich (calix) symbolizuje Ježíšův hrob a upomíná nás také na kalich hořkého utrpení, který za nás Spasitel musel vypít. Nepochybujeme o tom, že již apoštolové pro nejsvětější Oběť užívali nejdrahocennějších nádob, kterých si mohli opatřit. Dokonce i za dob největšího pronásledování křesťané používali pro mši kalichy zlaté a stříbrné. Když však nastaly časy velké bídy, neváhali je prodat a z výtěžku obdarovávat hladovějící. V těchto dobách je zaznamenáno používání kalichů ze dřeva, skla, kamene nebo mramoru. Tehdy však, jak praví jeden církevní sněm, pro takovou vroucnost a lásku byli ze zlata sami kněží, i když kalichy byly dřevěné.

Kalich stojící na korporálu, zakrytý pallou.

Palla je látka natažená na pevnou čtyřhrannou tabulku, kterou se kalich přikrývá. Tím nám má připomínat čtyřhranný kámen, kterým byl přikryt hrob Páně. Zároveň palla plní i praktickou funkci, kdy zabraňuje tomu, aby do vína, které bude proměněno v Krev Krista, popř. pak do Krve samotné, nespadly nějaké nečistoty či hmyz. Palla v dnešní podobě se vyvinula z korporálu – viz níže.

Patena (otevřená mísa) je doplňkem kalicha a klade se na ní sv. Hostie. Připomíná misku s mastmi, kterými bylo pomázáno mrtvé Tělo Páně. V prvních dobách bývaly pateny velkých rozměrů, neboť do nich jáhni sbírali chléb od věřících, který přinesli k proměňování. Paten bylo na oltáři někdy i několik. Postupně se tyto pateny stále prohlubovaly, až dosáhly podoby dnešních ciborií. Kněz pak měl pro sebe jen jednu malou patenu. V současné době se pro větší množství lidí, kteří přistupují k sv. přijímání, používají opět i hlubší pateny.

Korporál (corporale) od latinského corpus – tělo je bílá lněná látka čtvercového tvaru, jenž se rozprostírá na oltáři a staví se na ni kalich, popř. i patena a ciborium. Dříve (v tradičním ritu i dnes) se na něj při mši pokládala i proměněná Hostie. Připomíná roucho, do kterého bylo zabaleno Tělo Páně před svým uložením do hrobu. Korporál byl původně mnohem větších rozměrů a pokrýval celý oltář, jeho cíp pak sloužil k zakrytí kalicha. Před obětováním jej na oltář rozkládal jáhen. Když se pak oltáře začaly zahalovat lněnými plátny již předem, korporál se postupně zmenšoval. Dnešní rozměry má již od středověku. K zakrývání kalicha se pak od 12. století začala užívat druhá složená látka, která se postupně vyvinula v podobu dnešní pally.

Červená bursa s korporálem uvnitř.

Bursa (kapsa) je pouzdro čtvercového tvaru, do kterého se vkládá složený korporál.V burse pak kněz korporál k oltáři na začátku mše přináší, vyndá jej, rozloží a postaví na něj kalich. Bursa má podobný smysl jako velum (viz níže) či conopeum (rouška ve svatostánku). Všechny mají zakrývat předměty před neuctivými pohledy. Je tím zdůrazněna posvátnost předmětů, které přicházejí do přímého kontaktu s Tělem či Krví Krista. Ve středověku se místo bursy používaly někdy zvláštní nízké skříňky.

Purificatorium je malý šáteček, který slouží k utírání úst a vysušení kalicha po přijetí Krve Páně a po vyčištění vodou. Připomíná roucha, jimiž bylo osušeno mrtvé Tělo Páně. Začalo se používat od 16. století.

Kalich na korporálu zakrytý velem.

Velum (rouška, pláštík, závoj) je hedvábná pokrývka, kterou se zakrývá celý kalich. Připomíná oponu v jerusalémském chrámě, která se při smrti Páně roztrhla od svrchu až dolů. Kalich je velem při mši zakryt od začátku až do obětování a poté opět po purifikaci až do konce. Až do 16. století se kalich k oltáři nosil v jakémsi sáčku a až poté býval přikrýván zvláštní rouškou. Jak velum, tak i palla a bursa se používají vždy v příslušné liturgické barvě daného dne.

Konvičky (urceoli, amae, amulae, ampullae) jsou určeny pro přechovávání vína a vody potřebných ke mši svaté. Staví se na talířek (pervicula), který slouží k mytí rukou. Dvě konvičky připomínají dvě nádoby, které byly při umučení Páně naplněny octem a žlučí.

Výrazem úcty k Tělu a Krvi Páně je i zvláštní péče o liturgické předměty, které s nimi přicházejí přímo do styku. Všech těchto předmětů: kalicha, pateny, korporálu a purificatoria se směly dotýkat jen osoby, které již obdržely alespoň podjáhenské svěcení (první z tzv. vyšších svěcení, poté následuje již svěcení jáhenské a kněžské). Ani čtyři nižší svěcení pro tuto službu ještě nestačila. Kromě toho musel být každý kalich a patena před svým používáním posvěcen  od biskupa.

Bursy různých barev.
Kalich, v kterém je vloženo purificatorium a na něm patena s hostií. Navrch se ještě položí palla a celý kalich se zakryje velem.
Takto připravený kalich si kněz přináší v průvodu na mši svatou. Navrchu je položena bursa, v které je korporál. Přes ní je pak ještě nazpět přeložen okraj vela.

Svatý Jan z Fakunda a zjevení, kterých se mu během Mše svaté dostávalo

„Věř mi, že náš kněz Jan proto tak dlouho Mši svatou slouží, že mu Bůh při ní ona veliká tajemství zjevuje, jež se mezi Mší svatou dějí a jež tak vznešená jsou, že žádný rozum lidský s to není, jich pochopiti. O těchto tajemstvích sdělil se mnou tak vznešené věci, že jsem posvátnou hrůzou jat, téměř bez sebe byl.“

V životopisu svatého Jana z Fakunda, jenž byl zbožným mnichem řádu svatého Augustina, dočítáme se, že nikdy neopominul Mši svatou obětovati; každého rána ji sloužil velmi záhy, poněvadž tolik po tom toužil i horlil, aby mohl Krista Pána obětovati i přijmouti, že mu nebylo lze na pozdější dobu čekati.

Čítal však Mši svatou tolik zvolna, že mu mešní sluhové od oltáře někdy utekli a posléze mu ani žádný přisluhovati nechtěl. Když tedy svého představeného žádal, aby bratřím přikázal, aby mu při Mši svaté přisluhovali, odpověděl mu onen s nevolí: „Proč sloužíte Mši svatou tolik zvolna, tak že se na vás bratří mrzí? Proto vám poroučím, abyste ode dneška Mši svatou právě tak sloužil, jako kněží ostatní.“

Rozkaz tento přišel nábožnému knězi tomu za těžko: ale řídil se jím přece po několik dnů. Potom však padl představenému k nohám a prosil ho, aby rozkaz odvolal. Ten řekl: „Nemohu, poněvadž svými dlouhými mšemi bratry mnoho sužujete.“ Světec však odvětil. „Z jistých příčin nemohu Mše svaté rychleji sloužiti.“ Představený chtěl tyto příčiny zvěděti; ale svatý Jan nechtěl mu jich oznámiti jinak, leč ve svaté zpovědi. Když se tak stalo, nařídil představený bratřím, aby Janovi při Mši svaté posluhovali, byť ji i ještě déle sloužil.

Potom však chtěje tajemství Janovo i s jinými sděliti, prosil ho za svolení k tomu. A když Jan svolil, řekl představený jistému knězi, jemuž důvěřoval: „Věř mi, že náš kněz Jan proto tak dlouho Mši svatou slouží, že mu Bůh při ní ona veliká tajemství zjevuje, jež se mezi Mší svatou dějí a jež tak vznešená jsou, že žádný rozum lidský s to není, jich pochopiti. O těchto tajemstvích sdělil se mnou tak vznešené věci, že jsem posvátnou hrůzou jat, téměř bez sebe byl. Věř mi na jisto, že se Kristus Pán knězi tomu viditelně zjevuje, s ním laskavě rozmlouvá, jemu svých pět ran ukazuje a z nich tolik lesku na toho svatého muže vylévá a jej na těle i na duši tolik občerstvuje, že by i bez pokrmu i nápoje živ býti mohl. Kněz Jan vídá také Tělo Páně jako skvoucí slunce a poznává jeho neskonalou oslavu i krásu. Ba, on vídá také takové vznešené věci nebeské, kterých žádný člověk nemůže vystihnouti ani vysloviti. Když jsem na základě zjevení, knězi Janovi učiněných uvážil, jak velikých, ba skoro neskonalých dobrodiní se nám lidem skrze sloužení Mše svaté, anebo i skrze nábožnou účast dostává, pevně jsem si umínil, že toho dobrovolně nikdy neopominu, denně buď Mši svatou sloužiti anebo aspoň od jiných sloužené účasten býti, jakož i jiných k tomuto dílu přesvátému pobízeti.

Výňatek z díla Martina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno  s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. (Zvýraznění a nadpis redakce KL)

Nejzákladnější vědomosti o tradiční mši svaté

Odpovědi na nejzákladnější otázky týkající se tradiční mše svaté (Co to je tradiční mše svatá a jak se ještě nazývá? Nezrušil tradiční mši svatou druhý vatikánský koncil? Proč ji sloužit ještě dnes ve 21. století? …)

Co to je tradiční mše svatá a jak se ještě nazývá?

Tradiční mše svatá je jedno z označení používaných pro ten způsob slavení mše svaté v západní církvi, který předcházel tzv. liturgické reformě (ve skutečnosti spíše deformaci), která proběhla v 70. letech 20. století. Můžeme se též setkat s označeními jako „tridentská mše“, „gregoriánská mše“, „mše Pia V.“, „mše podle misálu bl. Jana XXIII.“ či „mimořádná forma římského ritu“. Každý z těchto výrazu označuje tentýž způsob slavení mše svaté a vztahuje se určitým způsobem k její historii. Žádný z nich však není úplně vystihující.

Proč  „gregoriánská“?

Poslední větší změny v uspořádání tradiční mše svaté proběhly za papeže sv. Řehoře Velikého († 604), zejména mešní kánon (hlavní část mše svaté, do které spadá i proměňování) zůstal od té doby beze změn. Z toho důvodu označení „gregoriánská mše“. Papež Řehoř Veliký však upravoval a dále rozvinul způsob slavení mše římského ritu, jejíž kořeny sahají až k sv. Petru a Pavlu, kteří působili v Římě. Svatému Petru je tradičně připisováno i zformulování části kánonu.

Proč  „tridentská mše“ či „mše Pia V.“?

Významným milníkem v historii liturgie v západním světě byl tridentský koncil a s ním související sjednocení způsobu slavení mše svaté v západní církvi, aby se tak zabránilo vměšování heterodoxních prvků pod vlivem protestantismu do mše svaté. V tehdejší církvi existovalo velké množství různých způsobů slavení mše svaté, které se od sebe více či méně lišily. Z toho vznikly jak problémy praktické, tak i nebezpečí svévolného zavádění heretických myšlenek do mše svaté. Proto papež sv. Pius V. po tridentském koncilu západní liturgii sjednotil po vzoru liturgie římské. Jako povolené pak ještě ponechal rity starší 200 let (např. dominikánský ritus). Z toho důvodu označení mše Pia V. Přitom je však stále mít na paměti, že tradiční mše svatá není nějakým novým umělým konstruktem tridentského koncilu či Pia V. Ten se postaral pouze o kodifikování a závazné všeobecné zavedení způsobu slavení, který byl přítomen již mnoho staletí.

Proč  „mše podle misálu Jana XXIII.“?

Toto označení je pravděpodobně  nejpřesnější, avšak neprakticky dlouhé, a proto ne tolik používané. Jeho důvod je prostý. Misál pro sloužení tradiční mše svaté byl v průběhu času různými papeži s některými úpravami nově vydáván. Poslední vydání, podle kterého se většinou slouží tradiční mše svatá dnes, pochází z roku 1962 od papeže Jana XXIII.

Proč  „mimořádná forma římského ritu“?

Termín „mimořádná forma“  je nejnovějším označením. Zavedl jej papež Benedikt XVI. ve svém motu proprio Summorum pontificum z roku 2007. Tímto dokumentem uvolnil papež oficiálně tradiční mši svatou kněžím k obecnému užívání, aniž by museli požádat o dovolení svého biskupa, jak tomu bylo dříve. Jako hlavní způsob slavení liturgie v západní církvi však výslovně ponechal ten, který vznikl v 70. letech 20. století, nazývaný též Novus Ordo Missae. Tento nejnovější způsob slavení pak taktéž považuje za součást římského ritu. Aby pak dva způsoby slavení odlišil, navrhl papež užívat označení „řádná forma římského ritu“ pro Novus Ordo Missae a „mimořádná forma římského ritu“ pro tradiční mši svatou.

Nezrušil tradiční  mši svatou druhý vatikánský  koncil?

Nikoliv. Otcové na druhém vatikánském koncilu neměli v úmyslu tradiční mši svatou zrušit či nahradit jinou a nebylo to ani možné. V dokumentech koncilu jsou pouze formulovány různé návrhy na její úpravu a přizpůsobení. Jediným misálem vydaným během koncilu je misál Jana XXIII., podle kterého se tradiční mše svatá slouží i dnes. Koncil sám žádný nový misál ani způsob slavení nezavedl. Kromě toho v samotné konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium se přímo praví: „Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány.“ (SC 4)

Nebyla však tradiční  mše svatá nahrazena a zrušena liturgickou reformou za Pavla VI.?

Nikoliv. Vydáním nového mešního řádu za pontifikátu papeže Pavla VI. nedošlo k žádnému výslovnému zrušení či zákazu sloužení tradiční mše svaté. Že tradiční mše svatá nebyla nikdy zrušena potvrzuje i výslovně Benedikt XVI. v Summorum pontificum. Říká dokonce, že staršímu způsobu slavení se má prokazovat úcta pro jeho ctihodnost a starobylost. V dopise biskupům k vydání Summorum pontificum pak ještě píše: „Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé.“ V římskokatolické církvi navíc existují i různá kněžská uskupení schválená apoštolským stolcem, která si zachovala výhradně starší formu slavení liturgie. Jedná se např. o Kněžské bratrstvo sv. Petra, Institut Krista Krále, Institut Dobrého Pastýře a další.

Proč ale tradiční mši svatou sloužit ještě dnes ve 21. století?

V Katechismu katolické církve se praví: „Kristovo tajemství je tak nevyčerpatelně bohaté, že žádná liturgická tradice je nemůže beze zbytku vyjádřit.“ (KKC 1201) Tradiční mše svatá je jedním ze způsobů, jak do Kristova tajemství pronikat. Úchvatným způsobem vyjadřuje všechny pravdy katolické víry. Na ní vyrostly nesčetné zástupy světců mnoha staletí, kteří k ní měli velkou úctu a zanechali nám taktéž množství textů k jejímu hlubšímu prožívání a pochopení. Byla by škoda nedocenitelného daru, který se v tomto dědictví nachází, nevyužít. Pokud měla tradiční mše svatá co říct tolika generacím, může stejně tak promlouvat i k nám.

Pro své pokorné uspořádání, s chvílemi tiché modlitby, je ideálním místem ztišení a setkání s Bohem pro dnešního člověka zaplaveného ruchem a spěchem světa.

Zpočátku pro nás může být tradiční mše svatá poněkud náročnější. Zkušenost však praví, že když se s ní člověk hlouběji seznámí a pronikne do ní, přinese mu hojné plody, pro které stálo za to počáteční obtíže překonat.

Není  tradiční mše svatá jen záležitostí  pro staré lidi, kteří nejsou ochotni reagovat na změny doby?

Mnoho lidí, kteří v dnešní době přijdou na tradiční mši svatou, bývá překvapeno, kolik se jí účastní mladých lidí a rodin. Benedikt XVI. v již výše zmiňovaném dopise biskupům píše: „Záhy po 2. vatikánském koncilu se dalo předpokládat, že používání Misálu z roku 1962 bude žádat pouze starší generace, která s ním vyrostla. Mezitím se však jasně ukázalo, že také mladé osoby objevují tuto liturgickou formu, cítí se jí přitahováni a nalézají v ní formu, jež je jim vlastní při setkání s Tajemstvím Nejsvětější Eucharistie.“ To je jasně potvrzeno i naplněnými semináři v kněžských společenstvích, která slouží výhradně podle staršího způsobu slavení. V roce 2008 byla např. ve Francii celá třetina všech seminaristů v těchto skupinách, ačkoliv poměr lidí navštěvujících tradiční mši svatou oproti těm, kteří navštěvují Novus Ordo, je zanedbatelný.

Kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.) jde sloužit tradiční Mši svatou
Kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.) jde sloužit tradiční mši svatou

Slouží v dnešní době tradiční mši svatou i nějaký biskup?

Po druhém vatikánském koncilu sloužilo tradiční mši svatou mnoho biskupů či dokonce kardinálů, mezi nimi i kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. Od vydání Summorum pontificum v roce 2007 sloužilo tradiční mši svatou dokonce již dohromady 138 biskupů a kardinálů. V roce 2009 se mezi ně zařadil i český litoměřický biskup Jan Baxant. Tradiční mše svatá je každé ráno sloužena i v bazilice sv. Petra v Římě. V říjnu 2009 ji tam v rámci zakončení římské konference o Summorum pontificum sloužil dokonce i arcibiskup Raymond Burke – prefekt Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury.

Máte jinou otázku? Pošlete nám ji a my se pokusíme zveřejnit odpověď.

[contact-form 1 „Kontaktní formulář 1“]

Latina při liturgii

Jaké jsou důvody k liturgickému užívání latinského jazyka? Nebrání latina aktivní účasti věřících? Nezrušil používání latiny II. vatikánský koncil?
Odpovědi na tyto a další důležité otázky se vám pokusí zprostředkovat tento článek.

Jaké jsou důvody k užívání latinského jazyka?

Užívání latiny při mši svaté v západním ritu je vhodné z vícera důvodů:

  1. Vyjadřuje jednotu Církve, a to jak prostorovou, tak časovou. Nejen, že se společným jazykem mohou modlit katolíci mnoha národů žijicích po celém světě, ale zvláštním způsobem se tak napojujeme i na generace statisíců světců a mučedníků všech staletí, kteří sloužili mše a pronášeli modlitby stejnými slovy jako my. Společný kultovní jazyk je také ozvěnou letničního zázraku – babylonský trest je tak v Církvi překonán. Ač ve světě mluvíme různými jazyky, při tom nejpodstatnějším a nejvznešenějším úkonu se můžeme společně spojit v jedné posvátné řeči. Jednota je vyjádřena i tím, že latina je jazykem mrtvým, a tak se jí musí všechny národy učit. Nepodněcuje tedy mezi nimi k žárlivosti.
  2. Latinský jazyk nás taktéž upozorňuje na posvátno, které je v liturgických úkonech obsažené. Slouží tak jako jakýsi závoj, který nám připomíná, že do tajemství toho, co se při mši svaté odehrává, nemůžeme nikdy úplně proniknout. Přitom nás však chce do těchto tajemství stále hlouběji uvádět. Zabraňuje nebezpečí, že získáme pocit, jako bychom všemu již rozuměli, přičemž ovšem zůstáváme pouze na povrchu slov. Zvláštní liturgický jazyk nás nabádá k porozumění stále nitěrnějšímu.
  3. Potřeba nějakého posvátného jazyka pro náboženské úkony, který by byl vyňat s běžného používání, není vlastní věcí pouze křesťanů, ale týká se všech lidí. Je to snaha zabránit směšování posvátného s profánním. K tomu nám dal příklad i sám Ježíš, neboť i on se žalmy modlil v tehdy běžnému člověku nesrozumitelné hebrejštině, namísto aramejštiny. Z toho důvodu když na kříži opakuje zvolání žalmistovo: „Eli, Eli, lema sabachtani“ (Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil), okolostojící se mylně domnívají, že volá Eliáše.
  4. Latina má i tu nespornou výhodu, že je již jazykem, který se nadále nevyvíjí. To má jednak aspekt praktický, neboť liturgické texty není potřeba neustále měnit s tím, jak se mění řeči, které lidé používají. Kromě toho však tato její neměnnost skvěle umožňuje vyjádřit v jednotných formulacích neměnné pravdy katolické víry. A tak ještě dnes při liturgii používáme stejná slova jako první římští papežové a velcí světci a mučedníci všech staletí. Zpíváme tytéž melodie, které uspořádal sv. papež Řehoř Veliký († 604) a které uchvacují lidského ducha po tolik staletí.

Není ale latina pro věřícího spíše překážkou v modlitbě a aktivní účasti?

U modliteb, které kněz při mši svaté pronáší potichu, může být věřícím jedno, v jakém jsou jazyce. V těch chvílích se může každý modlit v duchu soukromě svým mateřským jazykem a tím se s knězem v přinášení nejsvětější oběti hluboce spojit. K tomu, jakým způsobem se při kterých částech mše svaté modlit, existují i mnohá doporučení světců a učitelů duchovního života (Viz např. doporučení od sv. Františka Saleského). Kromě toho však existují překlady misálu téměř do všech jazyků, a tak si věřící může latinské texty, včetně těch, které kněz pronáší potichu, přečíst i v mateřštině. Základní latinské modlitby a odpovědi se každý věřící brzy naučí, zvlášť, když důvody pro latinský jazyk jsou tak závažné. Pouhá pohodlnost je proti nim bezvýznamná. Aktivní účast věřících je v tradiční římské liturgii hluboce zakořeněna. Jedná se však o účast velmi vnitřní, kdy se ve chvílích ticha všichni v síle vlastního křtu společně spojují v modlitbě s knězem a každý tak přednáší Bohu i všechny své úmysly, které za nás svému Otci přednáší sám Kristus přítomný ve mši svaté.

A co liturgická čtení?

V misálcích jsou přeložena i liturgická čtení na jednotlivé dny. Kromě toho pro čtení z Písma sv. je podle misálu Jana XXIII. povoleno národního jazyka užít. Avšak ani tak se nevyvarujeme nepříjemnostem, které nám způsobuje měnící se jazyk, a tedy stálá potřeba nových překladů Písma, které je velmi náročné a nákladné kvalitně zpracovat.

Co se ještě staví proti užití národních jazyků pro celou mši?

Když uvážíme, že pro sloužení mše v národních jazycích musí být originální latinský misál přeložen do stovek jazyků, je pro Církev velmi obtížné obstarat, aby tyto překlady byly originálu a katolické víře vždy věrné a bez chyb. Jednotný latinský misál tak chrání i jednotu a čistotu víry. Zachování této jednoty víry bylo i důvodem, proč se v historii počet povolených způsobů slavení redukoval a unifikoval. Přirozeným se pak stalo, že Západ za svůj vzor vzal liturgii římskou, která sahá až k sv. Petru a Pavlovi.

Nezrušil používání latiny II. vatikánský koncil?

Nikoliv. V odstavci 36 konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium se výslovně praví, že užívání latinského jazyka má být zachováno. Doporučuje se však možnost poskytnutí více místa národnímu jazyku ve čteních z Písma, zpěvech a některých modlitbách. Čtení v národních jazycích umožnil již zmiňovaný misál Jana XXIII. z roku 1962, který je zároveň jediným misálem vydaným během II. vatikánského koncilu. Stejně tak se v dokumentu praví, že věřící mají být naučeni latinským odpovědím a schopni zazpívat v gregoriánském zpěvu části mše, které jim přísluší.

Máte jinou otázku? Pošlete nám ji a my se pokusíme zveřejnit odpověď.

[contact-form 1 „Kontaktní formulář 1“]

Nádhera v liturgii

Milujeme-li Boha, odevzdáváme se Mu celí, duší i tělem. Láska neměří a neváží, proto se také neptá, jak daleko jdou její povinnosti. Ty jsou naprosté a bez výhrady. Pro Boha není nic dostatečně velké, krásné, vzácné. Jemu patří všecka nádhera na nebi i na zemi.
Bůh nám daroval krásu této země, abychom jí používali. Nemůže však být lepšího použití, než když se tato nádhera přinese opět na počest Boha, když se jí použije v bohoslužbě.

Milujeme-li Boha, odevzdáváme se Mu celí, duší i tělem. Láska neměří a neváží, proto se také neptá, jak daleko jdou její povinnosti. Ty jsou naprosté a bez výhrady. Pro Boha není nic dostatečně velké, krásné, vzácné. Jemu patří všecka nádhera na nebi i na zemi.

Bůh nám daroval krásu této země, abychom jí používali. Nemůže však být lepšího použití, než když se tato nádhera přinese opět na počest Boha, když se jí použije v bohoslužbě.

Pánu Bohu patří to nejlepší

Jest zcela přirozeno, že člověk chce i svaté místo, na němž přináší svou oběť, co nejdůstojněji připravit, že oděv nebo předměty, jichž při ní používá, vyjadřují jeho nezměrnou úctu k Božství. Čím větší láska a úcta, tím horoucnější snaha přinésti miláčkovi své duše všecko dosažitelné. Zevní krása má vysloviti vnitřní pocity náboženské, má býti illustrací nevyslovitelného, jež se odehrává v duši člověka.

Jaké hranice můžeme postaviti člověku, když nic není schopno vyjádřiti dostatečně poměr tvora k Bohu? „Quantum potes, tantum aude, quia maior omni laude, nec laudare sufficis –“ (Jak jen můžeš, tak se snaž, neboť je třeba větší chvály, než na kterou stačíš. Ze sekvence Lauda Sion Salvatorem k Božímu Tělu od sv. Tomáše Akvinského, pozn. kl)

Čistota a pořádek v kostele je základ

Základním požadavkem a zevním výrazem této touhy obětovati Bohu všecko – jest čistota a pořádek. I nejchudší venkovský kostelík může a má použíti těchto výrazů úcty před Božstvím, tohoto podkladu pro všechnu ostatní nádheru.

Nad to pak jsme povinni ze své lásky k Bohu podle svých možností dále rozvíjeti nádheru v kostele a obřadech.

Krása a nádhera vždy byla nezbytným atributem liturgie

Ve Starém zákoně opět sám Hospodin, jenž vychovával svůj vyvolený lid, dal přesné rozkazy k výzdobě stánku a chrámu. Poručil sem snésti to nejdrahocennější, co tehdejší svět znal: zlato, stříbro, bronz, barvy hyacintové a purpurové, šarlat dvakrát barvený, jemné plátno, vzácné vonné koření atd.

Ježíš Kristus žádným slovem nevytýkal nádheru jerusalemského chrámu a jeho obřadu. Naopak horšil se nad tím, co místo Boží znesvěcovalo.

Jistě, že i Apoštolé slavili božská tajemství s největší možnou důstojností a nádherou. Vidíme tak ve Zjevení sv. Jana, jenž tam líčí nádhernou liturgii. Představuje nám shromáždění, jemuž předsedá na trůnu velekněz, obklopen jsa dvaceti čtyřmi starci nebo kněžími. Oblečeni jsou v roucha kněžská, v bílý šat, pásy, koruny na hlavách. Je líčen oltář a různá nářadí bohoslužebná, svícny, kadidelnice, zapečetěná kniha. Mluví se zde o hymnech a zpěvích; o prameni, jenž dává život. Před trůnem a uprostřed kněží je obětovaný beránek, jemuž se vzdávají božské pocty. Anděl přináší Bohu vonný zápal, jenž má představovat svaté a věřící.

Toto místo ve Zjevení sv. Jana líčí veškerou nádheru bohoslužebných obřadů, ať už přenesených s nebe nebo do nebe.

První chudí křesťané nemohli ovšem rozvinouti zvláštní nádheru bohoslužebnou, zvláště pak ne za dob pronásledování, kdy se musili ukrývat. Avšak i katakomby prozrazují přirozenou snahu o krásu místa bohu zasvěceného a všeho, co se vztahuje na Nebe.

Když pak mocní a bohatí počali skláněti své hlavy před křížem, považovali za svou povinnost a čest přispěti hojně na výzdobu chrámu a bohoslužeb. Oltáře se stavěly ze vzácného mramoru, svícny a lampy z drahocenného kovu je obklopovaly. Stěny kostelů byly ověšeny těžkými látkami a tkanými koberci. Kněží byli oblékáni v bohatá roucha. Chrámy samy udivovaly svou rozlehlostí a krásou stavby.

Nádhera, lesk a vznešenost mají i své odpůrce

Nádehra a lesk, uplatňovaný v náboženském kultu, bývají pohoršením pro lidi, kteří si neuvědomují, čím jsou povinni Bohu. Ukazují na chudobu Bohočlověka.

Ještě dnes, kdy lidstvo již dávno mohlo poznati poslání Syna Božího ve světě, dovedlo by mu odepříti s Betlehemiťany střechu nad hlavou a teplo síně. Ještě dnes by mu ponechali jenom místo v chlévě a přikryli jej slamou.

Jako druzí Jidášové ptají se, když na počest Boha se vylévá drahá mast: „K čemu tato ztráta? Vždyť by se to mohlo rozdat chudým!“

Jim se zdá všecko, co se činí z lásky k Bohu, zbytečným vydáním. Nic se však nerozmýšlejí vydávat velké sumy k stavění zábavních místností a divadel, které kazí mravy a čistotu rodinného i veřejného života. Jenom divadlo katolické liturgie se jim zdá příliš a zbytečně drahým.

Za to, že Kristus přišel nás naučit odpoutávat se od vzedejších statků a milovat chudé, chtěli bychom si všecko zlato ponechat pro sebe a nedat Mu z toho ničeho?

Protože Kristus z lásky k nám neměl zde na světě, kde by hlavy složil, ačkoliv ptáci mají svá hnízda a lišky svá doupata, chtěli bychom Jej i dnes ještě takto hostiti?

Nebylo by největším bídáctvím využíti těchto důkazů Jeho lásky proti Němu samému?

Nádhera liturgie pomáhá i nám

Liturgie vědomě předvádí podívanou, jež má zaujmouti všecky smysly pro čest a chválu Boha.

Bůh ovšem nemá zapotřebí našeho zlata, stříbra, drahokamů a vzácných látek. To všecko přec vyšlo z jeho tvůrčích rukou. Sám všecko stvořil. My však potřebujeme jako lidé tuto nádheru bohoslužebnou, neboť potřebujeme pro pozdvižení své mysli k Bohu zevních předmětů, jež by působily na naše smysly a naši představu.

Jakou představu bychom si mohli činiti o neviditelné Velebnosti Boží, kdybychom Jí nevzdávali alespoň takové pocty, jako mocným tohoto světa?

Přestavitelům světské moci staví se paláce. Sobě upravujeme dle možnosti krásné příbytky. Králi králů by měla stačil stodola nebo chaloupka?

Když protestanté odstranili z bohoslužby skoro všecky obřady a zevní nádheru, zasadili zbožnosti nejúkladnější ránu. Tím vnikly do jejich náboženství chlad a lhostejnost. Vidíme proto, jak znovu zavádějí do svých kostelů a bohoslužeb to, co jejich předkové s takovou zuřivostí a zaslepeností odstranili.

Nádhera v liturgii není samoúčelná

Jest ovšem pravda, že Bohu je milejší čisté a oddané srdce, než sebe nádhernější liturgie. Bůh trůni stejně slavnostním způsobem v ohromné katedrále jako v misionářské kapli z proutí a listí.

Stejně pravda je však, že by to byla od nás nesmírná nevděčnost, odporná lakota a nedostatek víry a zbožnosti, kdybychom nevěnovali Bohu v jeho službě veškerou nádheru a krásu, jíž jsme schopni a která je nám možna.

Bohu nechť slouží všecko umění: stavitelství, sochařství, malířství, hudba, poesie, výmluvnost! Všecko, co dosud sloužilo ďáblu a hříchu!

Ut in omnibus glorificetur Deus – Ať Bůh je ve všem oslaven!

(Převzato z: P. Marian SCHALLER O.S.B.: Liturgie. Dědictví sv. Prokopa : Praha 1933. S církevním schválením. Mezititulky doplnila redakce KL.)