hodnota mše – Krása liturgie

Raději ukrutnou smrt podstoupit, než Mši sv. vynechat!

K aktuální situaci ohledně rušení bohoslužeb v některých evropských zemích si dovolujeme tímto příspěvkem připomenout, jak se k takovým krokům mají stavět opravdoví věřící křesťané, kteří o ceně Mše sv. mají alespoň základní povědomí.

O vznešenosti a výbornosti Mše svaté rádi uvažovali horliví křesťané prvých století; a proto Mši svatou tak vroucně si zamilovali, že raději život tratili, nežli aby Mši svatou zameškali! O tom vypravuje znamenitý dějepisec Baronius z roku 303 tuto podivuhodnou událost.¹

Císař zakázal bohoslužby a křesťané neposlechli

V africkém městě Alutě, v němž z rozkazu pohanského císaře Diokleciana všechny křesťanské svatyně byly zbořeny, shromáždili se mnozí křesťané, muži i ženy, přes zákaz císařský v jistém domě, aby tam Mši svaté obcovali. Byli tam však od pohanů vyslíděni, zajati a k císařskému soudci na veřejné náměstí odvedeni. Na tom náměstí byly také mešní kniha a jiné posvátné knihy, jež byli pohané křesťanům odňali, s velikou potupou do ohně vrženy; avšak Bůh seslal náhle velký liják, jenž oheň uhasil, takže knihy od spálení byly uchovány.

Raději tělo rozdrásané, než být bez Mše sv.

Tím se poděsil soudce tolik, že zajaté křesťany, třicet čtyři muže a sedmnáct žen, poslal ve vojenském průvodu do města Karthaga k samému císaři. S plesáním vydali se zajatci na cestu a zpívali neustále chvalozpěvy Bohu. Když byli císaři předvedeni, představil je mu vojenský důstojník slovy: „Tyto zlomyslné křesťany jsme, ó císaři! postihli v městě Alutě, když přes tvůj zákaz své nepravé bohoslužbě obcovali.“ Císař velel, aby jednoho zajatce obnažili, na skřipec natáhli a ostrými háky rozdírali. Zatím zvolal však jeden z křesťanů, jménem Telika, hlasem zvučným: „Proč trýzníš, tyrane, jedině tohoto? My všichni jsme křesťané a všichni jsme s ním zároveň Mši svaté obcovali!“ Na to velel císař, aby i Teliku obnažili, vedle prvého na skřipec natáhli i rozdírali, a pak se tázal: „Kdo jest původcem vašeho shromáždění?“ Ten odpověděl: „Kněz Saturnin, a my všichni vesměs. Ty však, ó zlosyne! jednáš proti vší spravedlnosti, že nás proto trýzníš. Nejsme ani vrahy, ani loupežníky, aniž jsme se čím provinili.“ Na to řekl císař: „Ty jsi měl rozkazu našeho šetřiti, a své nepravé bohoslužby zanechati.“ Telika mu však odpověděl: „Nedbám jiného rozkazu, leč rozkazu Boha mého, za něhož rád zemru.“ Po těch slovech nařídil císař, aby Teliku od skřipce odvázali a bez pokrmu i nápoje do žaláře odvedli.

Statečnost sv. Viktorie

Potom předstoupil pohanský bratr svaté Viktorie a žaloval na radního Dativa, že jeho sestru ke Mši odvedl. Ale světice řekla: „Nikoli z návodu některého člověka, ale zcela dobrovolně vešla jsem do onoho domu, a obcovala tam Mši svaté; neboť jsem křesťanka, a proto i povinna zákona Kristova poslouchati.“ Bratr jí na to: „Jsi beze smyslů, a mluvíš jako bláznivá!“ Ale ona řekla: „Nejsem bláznivá, ale křesťanka!“ Tu řekl císař: „Chceš se svým bratrem opět domů odejíti?“ A ona řekla: „To neučiním, poněvadž tohoto člověka jakožto bratra svého neuznávám. Jsem křesťanka a mám ty za své bratry a sestry, kteří pro Ježíše Krista trpí.“ Na to řekl jí císař: „Ušetři se přece a poslechni rady bratra svého!“ Ona však odpověděla: „Neodejdu od svých bratří a sester; neboť přiznávám se ti, že jsem s nimi na Mši svaté byla a nejvelebnější Svátost přijala.“ Uslyšev to císař, velel, aby lidé jeho všech prostředků užili, aby světici od její víry odvrátili; avšak nestalo se mu po vůli! – Viktorie byla velice sličná a pocházela z nejpřednějšího rodu v celém městě. Když ji rodiče proti její vůli chtěli provdati, seskočila s vysokého okna, dala si od kněze Saturnina vlasy ostříhati a do počtu Bohu zasvěcených panen se přijmouti.

Sv. Saturnin více poslouchal Boha než lidi

Po té obrátil se císař k tomuto knězi Saturninovi a řekl: „Ty jsi přes náš rozkaz všechny tyto shromáždil?“ Saturnin odpověděl: „K rozkazu Páně jsem je shromáždil, a konali jsme pospolu jeho božskou službu.“ Císař se tázal: „Proč jsi tak učinil?“ Kněz odpověděl: „Poněvadž nesmíme Mše svaté opomíjeti.“ Císař se dále tázal: „Jsi ty původcem tohoto shromáždění a ty jsi je všecky k němu přemluvil?“ Kněz odpověděl: „Ano, já jsem původce, a já sám jsem Mši svatou sloužil.“ K odpovědi té kázal jej císař obnažiti a železnými háky tak dlouho rozdírati, až vnitřnosti z něho vytékaly. Načež kázal ho odvésti k ostatním do žaláře.

„Nemůžeme bez Mše svaté býti!“

Potom kázal císař, aby mu byl předveden svatý Emerik; a tomu řekl: „Kdo jsi?“ Emerik odpověděl: „Jsem původce tohoto shromáždění; neboť v mém domě Mše svatá sloužena byla.“ Císař se tázal dále: „Proč jsi tyto lidi přes náš zákaz do domu svého vpustil?“ Týž odpověděl: „Poněvadž bratry mými jsou, nemohl jsem jim zabrániti; neboť nemůžeme bez Mše svaté býti.“ Potom byl i on háky rozedrán a pak do žaláře odveden.

Zatím řekl císař jakožto soudce ostatním: „Doufám, že si vezmete z těchto ubohých příklad a svého života tak lehkomyslně nezmrháte.“ Svatí mučedníci však jednomyslně prohlásili: „Jsme křesťané; a proto budeme zákon Ježíše Krista plniti, i kdybychom museli proto krev svou prolíti.“ Na to řekl soudce jednomu z nich, jenž se nazýval Felix: „Netáži se, jsi-li křesťanem, ale byl-li jsi ve shromáždění a při Mši?“ Svatý Felix odpověděl: „Jak se pošetile tážeš? Což může být křesťan beze Mše svaté a Mše svatá bez přítomnosti křesťanů? Zuřivý ďáble! Pravím ti, že jsme byli ve vší nábožnosti shromážděni, a že jsme se při Mši svaté co nejbedlivěji modlili.“ Uslyšev to ukrutník, takovým vztekem byl jat, že kázal toho muže svatého na zemi povaliti a klacky utlouci.

Takto mučedníky trýzně, ztrávil zuřivý soudce celý den; a když noc nastávala, kázal všecky do velikého žaláře uzavříti a strážcům trestem smrti pohroziti, kdyby jim nějakého pokrmu anebo nápoje podati se opovážili. I přišli sice rodiče, ženy, děti aneb přátelé zajatých k žaláři a nesli jim potajmu pod šaty nějaké občerstvení. Ale strážci, bedlivě je prohledavše, vše jim odebrali; ba zbožné a soucitné ty lidi docela hanebně zbili. Proto přece však zůstali tito věrní přátelé dnem i nocí před žalářem, plačíce i bědujíce tam, zajisté v té naději, že tak ukrutníka k slitování pohnou. Ten však se zatvrdil ve své zlosti tolik, že nechal věrných služebníků a služebnic Ježíše Krista vesměs hladem i žízní chřadnouti, až všichni přebolestnou smrtí z hladu zemřeli.

Věřící křesťané si Mše sv. váží více než všech časných statků

Děj tento, jejž Baronius ze starých soudních spisů do slova vypsal, dokazuje jasně, kterak Mše svatá v nejprvnějších dobách po Kristu Pánu sloužívána byla a kterak jí křesťané s takovou ochotou i nábožností obcovali, že raději bolestnou smrt podstoupili, nežli aby byli Mše svaté zameškali. Odkud to, že pro Mši svatou tolik horlili? Odtud zajisté, že převelikou vznešenost Mše svaté poznávali a ovoce z ní rádi účastnými býti chtěli. Tomu máme se i my učiti a příkladem jich povzbuzeni, k této tak spásonosné a mnohoplodné oběti svatou láskou lnouti.

[1] Annal.ad ann. 303 Nr.35;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky a zvýraznění doplněny redakcí KL.

Katechismové otázky o oběti mše svaté

Není nad stručné, jasné a výstižné shrnutí pravd katolické víry, jak je podávají tradiční katechismy.

Co je oběť?
Oběť je viditelný dar, který přinášíme Bohu, abychom zničením anebo změněním daru uznali ho za nejvyššího Pána.

Byly však oběti vždycky?
Oběti byly vždycky; již Kain a Abel obětovali, a Židům ve Starém zákoně byly oběti od Boha výslovně přikázány.

Proč přestaly oběti Starého zákona?
Oběti Starého zákona přestaly, protože byly pouze předobrazy nebo nástiny oběti Nového zákona.

Co je to oběť Nového zákona?
Oběť Nového zákona je sám Syn Boží, Ježíš Kristus, jenž se za nás svou smrtí na kříži obětoval nebeskému Otci.

Čím se oběť Pána Ježíše na kříži ustavičně obnovuje?
Oběť Pána Ježíše na kříži se ustavičně obnovuje mší svatou.

Co je mše svatá?
Mše svatá je ustavičná oběť Nového zákona, ve které se Ježíš Kristus pod způsobami chleba a vína nekrvavým způsobem obětuje svému nebeskému Otci.

Je nějaký rozdíl mezi obětí mše svaté a obětí na kříži?
Mezi obětí mše svaté a obětí na kříži není rozdílu co do podstaty; jenom způsob obětování je rozdílný.

Proč není mezi obětí mše svaté a obětí na kříži rozdílu co do podstaty?
Mezi obětí mše svaté a obětí na kříži není rozdílu co do podstaty proto, že je v obojí týž obětující kněz a týž obětní dar, totiž Ježíš Kristus sám.

Jaký rozdíl je mezi obětí mše svaté a obětí na kříži co do způsobu obětování?
Co do způsobu obětování je mezi obětí mše svaté a obětí na kříži ten rozdíl, že se Ježíš Kristus na kříži obětoval způsobem krvavým, ve mši svaté však že se obětuje způsobem nekrvavým, totiž tak, že znova netrpí a neumírá.

Kdy ustanovil Ježíš Kristus oběť mše svaté?
Ježíš Kristus ustanovil oběť mše svaté při poslední večeři.

Jak ustanovil Ježíš Kristus oběť mše svaté?
Ježíš Kristus ustanovil oběť mše svaté takto:
1. proměnil chléb a víno ve své tělo a svou krev a nad to sebe sama pod způsobami chleba a vína obětoval svému nebeskému Otci;
2. přikázal apoštolům, aby tuto oběť na jeho památku obnovovali.

Proč ustanovil Ježíš Kristus oběť mše svaté?
Ježíš Kristus ustanovil oběť mše svaté:
1. aby nám svou krvavou oběť na kříži ustavičně připomínal;
2. aby nám ovoce oběti na kříži přivlastňoval.

Konala se však vždycky v katolické církvi oběť mše svaté?
Oběť mše svaté se konala v katolické církvi vždycky, od dob apoštolských počínaje.¹

Kdo koná oběť mše svaté?
Oběť mše svaté konají biskupové a kněží, činíce totéž, co činil Ježíš Kristus při poslední večeři.

Komu se mše svatá obětuje?
Mše svatá se obětuje pouze Bohu; i když se koná ke cti svatých, obětuje ji kněz pouze Bohu samému.

Proč se koná mše svatá ke cti svatých?
Mše svatá se koná i ke cti svatých:
1. abychom děkovali Bohu za milosti, které svatým udělil;
2. abychom dosáhli jejich přímluvy u Boha.

Na který úmysl se mše svatá koná?
Mše svatá se koná:
1. abychom Boha náležitě ctili a chválili (oběť chvály);
2. abychom Bohu děkovali za všecka dobrodiní (oběť díků);
3. abychom usmířili spravedlnost Boží a dosáhli milosti pravé lítosti a kajícnosti, kromě toho i odpuštění trestů za hříchy (oběť smíření);
4. abychom sobě i jiným vyprosili všecko dobré pro tělo i pro duši (oběť prosebná).

Jaké jsou milosti neboli užitky mše svaté?
Milosti neboli užitky mše svaté jsou dvojí: obecné a zvláštní.

Komu se dostává obecných užitků mše svaté?
Obecných užitků mše svaté se dostává veškerému lidstvu vůbec, zvláště však církvi bojující a trpící.

Komu se dostává zvláštních užitků mše svaté?
Zvláštních užitků mše svaté se dostává:
1. knězi, který ji obětuje;
2. těm, za které ji kněz zvlášť obětuje;
3. těm, kdo jsou jí nábožně přítomni.

Které jsou hlavní části mše svaté?
Hlavní části mše svaté jsou:
1. evangelium;
2. obětování;
3. proměňování nebo pozdvihování;
4. přijímání.

Co máme činit při evangeliu?
Při evangeliu máme povstat a požehnat se svatým křížem na znamení, že jsme před světem učení svatého evangelia připraveni vyznávat a žít podle něj.

Co máme činit při obětování?
Při obětování máme spojit svůj úmysl s úmyslem kněze a obětovat se Bohu.

Co máme činit při pozdvihování?
Při pozdvihování se máme Ježíši Kristu pod způsobami chleba a vína klanět, vzbuzovat víru, naději a lásku a litovat svých hříchů.

Co máme činit při kněžském přijímání?
Při kněžském přijímání máme, nepřijímáme-li skutečně, přijímat duchovně, t. j. máme mít svatou touhu skutečně přijmout tělo Páně, kdybychom mohli.

Naučení. Účastni se mše svaté i ve všední dny, kdykoli jen můžeš! „Mše svatá je sluncem všech duchovních cvičení, středem křesťanského náboženství, duší pobožnosti, nevýslovným tajemstvím s bezednou prohlubní lásky Boží.“ (Sv. František Saleský)

[1] „Mámeť oltář, z něhož nemají moci jísti, kteří stánku slouží“ (Židé). (K Žid 13, 10.) – „Denně se obětují Kristovo předrahé tělo a krev na stole tajemném.“ (Sv. Hippolyt, † asi 235.)

Převzato z: Velký katechismus katolického náboženství. V Praze. Císařský královský školní knihosklad. Schváleno na valné schůzi biskupů rakouských ve Vídni dne 9. dubna 1894. Jazykově upraveno.

Hodnota mše svaté

Ve shonu dnešního života si mnohdy neuvědomujeme, jaký nesmírný dar nám byl zanechán v podobě mše svaté. Kdybychom si toto plně uvědomili, jak nábožně bychom mši svaté byli přítomni! S jakou snahou bychom se jí co nejčastěji účastnili! Jak rychle by zmizely všeliké nešvary a výstřelky… K takovému zastavení a opětovnému zamyšlení nad obětí mše svaté, svorníku pravého křesťanského života, který se však pro mnohé k jejich největší škodě stává obyčejnou nedělní společenskou událostí, nás zvou tyto řádky z pera ThDr. Františka Cinka.

Největší dar věnovaný vykoupenému lidstvu

Svět nemá pokladu drahocennějšího nad mši svatou. Oběť mešní je nejúdivnějším darem nebes, je vrcholem a korunou všeho, co Boží láska a Boží všemohoucnost po dokonání díla vykupitelského člověčenstvu zůstavila…

Mše svatá je střediskem a srdcem veškeré bohoslužby. Veškeré útvary křesťanské bohopocty sbíhají se ve mši svaté jako ve svém zdroji a ohnisku. Kde mše svatá vytržena z kultu křesťanského, vyrván ústřední svorník…

Mše svatá je nejsvětějším pojítkem, vížícím nebe se zemí… Pojítkem živým, které udržuje neustálý převod nebeských, nadpřirozených sil milosti v lidstvo vykoupené.

Aspekty oběti mše svaté

Mše svatá je vrcholným aktem bohopocty. Větší hold pocty nelze v lidstvu vykoupeném vzdáti Bohu nad adorační poctu, jíž se mu dostává obětí mše svaté. Není žhavějšího aktu díkůčinění, pronikavějšího aktu smíru nad oběť mešní. Žádná modlitba lidská, byť sebe horoucnější a úpěnlivější, nedosahuje ani zdaleka účinnosti mše svaté. Žádná prosba vyslaná k nebesům, byť vytryskla ze srdce sebe světějšího, nemá takové pronikavosti jako prosba, jež se nese od našich oltářů v přesvaté chvíli proměňování… Žádná krev mučednická na zemi prolitá nevolá k nebi tak, jako krev Ježíše Krista na obětišti oltáře obětovaná…

Příčina nesmírné hodnoty mše svaté

Hodnota mše svaté je proto tak veliká, poněvadž oběť mešní je podstatně totožná s vykupitelskou obětí Kristovou na kříži. Vykupitel lidstva zůstavil Církvi mší svatou viditelnou oběť, jíž se krvavá vykupitelská oběť na kříži neustále názorně zpřítomňuje, podstatně obnovuje a v spasitelných svých účincích lidstvu přivlastňuje. Oběť mešní jest obětí vztažnou a závislou na oběti kříže, ale přece obětí pravou a skutečnou samou o sobě. S obětí na kříži jest co do podstaty totožnou, lišíc se od ní pouze případečně. Týž hlavní obětník zde, týž obětní dar. Pouze způsob obětování je rozdílný. Na kříži obětoval se Vykupitel krvavě, zde nekrvavě. Na kříži obětoval se sám, zde obětuje se za přísluhy náměstných kněží, kteří jej obětují spolu s ním jménem Církve. Vlastním hlavním obětníkem jest a zůstává Kristus. On skýtá Církvi i knězi vlastní obětní dar jakož i moc obětovati a sám se za náměstné přísluhy v rukou kněžských v oběť podává.

Mše svatá – nejdůstojnější oběť bohopoctná

Mše svatá je vrcholnou obětí bohopoctnou v lidstvu vykoupeném. Jest obětí chvály, jíž oslavováno jest nejdokonaleji jméno Páně od východu slunce až k západu po celém okrsku zemském (Mal. 1, 10. 11). Jest nejhlubším adoračním úkonem bohoslužebným, jsouc tajemnou obnovou obětního bohopoctného holdu vtěleného Syna Božího v jedinečné adoraci svrchovaného majestátu Božího. Tento hold klanění Kristus neustále ve mši svaté opakuje – jménem vykoupeného lidstva. Oběť Kristovu nelzeť odděliti od oběti Církve. Církev spjata jest s božským Obětníkem jako tělo s hlavou. Mše svatá jest jediným úkonem na zemi, který se dokonale líbí Bohu nejsvětějšímu, jest jedinou oslavou, Boha dokonale důstojnou. Kristus na oltáři v oběti mše svaté velebí majestát Boží chválou nejdokonalejší, jíž lze vůbec Boha poctíti.

Mše svatá – vrcholná oběť díků

Mše svatá jest vrcholným holdem děkovným. Za nesčetná dobrodiní přirozená i nadpřirozená vzdal Syn Boži, vzav na sebe lidskou přirozenost, jménem naším Bohu nejvyšší hold díků. A tento hold jako hlava své Církve ustavičně obnovuje ve mši svaté.

Mše svatá – nesrovnatelná oběť smírná

Mešní oběť jest i obětí smíru, neboť jest obnovou oběti vykupitelské, z níž všecek smír s Bohem plyne. Spasitel na kříži dokonal předmětně dílo vykoupení navždy. Zjednal nám odpuštění hříchů, jakož i všechny milosti a prostředky k spáse. Ovoce oběti kříže nemůže býti doplněno ani rozmnoženo. Než mše svatá nám spasonosné účinky oběti kříže přivlastňuje, směřujíc jako ustavičná smírná oběť k tomu, aby nám Bůh denní naše hříchy a zasloužené tresty odpouštěl.

Mše svatá – nejúčinnější oběť prosebná

V smírném charakteru mše svaté jest zahrnut i její prosebný ráz. Oběť mešní je právě tak obětí prosebnou jako oběť na kříži. Je to nejžhavější prosba, vyjádřená skutkem. Nakloňuje Boha, aby nám potřebná dobra nadpřirozená i přirozená hojně uděloval. Jako oběť prosebná má účinnost nesmírnou, pro svoji nesmírnou hodnotu. Není milosti, jíž by touto obětí nebylo lze vyprositi.

Mše svatá – zřídlo milostí a zásluh

Kristus chtěl, aby oběť vykupitelská byla do skonání světa uprostřed vykoupeného lidstva neustále obnovována, aby div jeho lásky byl ustavičně názorně zpřítomňován a ovoce vykoupení lidstvu přivlastňováno. Co bylo na obětišti kříže pro vykoupení světa vykonáno, mší svatou neustále se v lidstvo vykoupené převádí… Obětí na kříži získáno a otevřeno nevysychající zřídlo milostí a zásluh, obětí mše svaté poklady tohoto zdroje se do celého světa rozvádějí. Mše svatá ovoce vykoupení nedoplňuje, nerozmnožuje, ale také nezastiňuje, neztenčuje, nýbrž vnitřní bohatství vykupitelské oběti odhaluje, její moc a sílu zjevuje a člověčenstvu vykoupenému přivlastňuje. Mší svatou budí a udržuje se nejdokonaleji a nejpronikavěji v lidstvu památka na vykupitelskou smrt Kristovu. Kdykoliv se oběť mše svaté koná, oběť kříže se skutečně a vpravdě zpřítomňuje a nekrvavě obnovuje.

Ve chvíli proměňování stává se oltář kalvarským obětištěm a kříž Kristův znova tajemně se tyčí uprostřed lidstva… Obcujíce zbožně mši svaté, v okamžiku proměňování objímáme takřka kříž Vykupitelův… V rukou kněžských, pozdvižených k nebesům, vskutku a vpravdě Beránek Boží, snímající hříchy světa, jako obětní žertva v oddělených způsobách svátostných, v nekrvavých náznacích své smrti… Úžasná adorace kalvarská, oběť díků, smíru a nebem pronikajících proseb znova tajemně se obnovuje a bohaté proudy jejího požehnání rozlévají se v srdce vykoupená…

Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky redakce KL.

Zázrak v Douai potvrzující, že Kristus Pán ve Mši svaté celý svůj život obnovuje

Pro posílení naší chabé víry koná dobrotivý Bůh v dějinách stále mnoho zázraků. Ten, o kterém vypráví Tomáš z Cantimpré, by měl posílit naši víru v zázrak zázraků – skutečnou přítomnost Pána Ježíše Krista ve svaté Hostii a zpřítomnění celého jeho života v oběti mše svaté.

Zvonice v Douai, Jean-Baptiste Camille Corot (1871).

Zneuctěná Hostie

Tomáš z Cantimpré, bývalý žák proslaveného učence Alberta Velikého v Kolíně a spolužák svatého Tomáše Akvinského, posléze světící biskup v Cambrai v severní Francii, muž nad jiné znamenitý i učený, píše takto: „Léta Páně 1254 stalo se v Douai, že jistý kněz, udílej v čase velikonočním svaté přijímání v kostele svatého Amata, spatřil jednu svatou Hostii v prachu na zemi ležeti. I polekal se pohledem tím velice, nevěda, jak se to bylo přihodilo; a padnuv na kolena, chtěl tu svatou Hostii uctivě zvednouti. Tu však s úžasem zpozoroval, jak se ona sama od sebe ze země pozvedla a ve vzduchu vznášela. Poněvadž neměl jiného korporalu po ruce, leč ono, na kterém ciboř stála: vzal ručníček, zvaný purifikatorium, jímž kalich bývá vysušován, podržel týž pod svatou Hostií a pak ji položil na něj. Potom ji odnesl s radostí na oltář, poklekl pokorně před ní a prosil Pána Ježíše za odpuštění toho zneuctění, jehož se mu bylo tak dostalo.

Zjevení Krista Pána v podobě Děťátka

Když při tom na nejsvětější Svátost nábožně pohlížel, zpozoroval s velikým podivením, že podoba svaté Hostie zmizela a v podobu milostného Děťátka se proměnila. Tím byl kněz velmi dojat, že počal plakati a vzlykati a to tak hlasitě, že všichni kanovníci toho kostela z kůru pospíchali, aby knězi onomu na pomoc přišli. Tu spatřili i oni všichni podobu Dítka podivuhodné krásy; a byli pohledem tím tolik pohnuti, že pro samou radost a rozkoš ani upokojiti nemohli.

Zjevení Krista Pána v mužné podobě

Potom přikvapil i veškeren lid v kostele přítomný, aby spatřil onen veliký zázrak a o skutečné přitomnosti Pána Ježíše na vlastní oči se přesvědčil. Aj hle! Nový, divoucí div! Ačkoliv kněží sboroví viděli rozmilé Jezulátko, lidé světští nemohli ho spatřiti; zato však zřeli na místě něho Pána Ježíše v mužné podobě, obkličeného velebností božskou. Jakým leknutím i úžasem byli jati, nemohli ani vypověděti, ani kdy po celý život zapomenouti. Z uctivosti brzo oči své k zemi skláněli, brzo zase je pozvedali, aby Pána Ježíše viděli. Toto vznešené zjevení trvalo po celou hodinu. Kdo nám asi vypoví, mnoho-li vroucích povzdechů za tu dobu tu diváci k Pánu Ježíši vyslali a mnoho-li sladkosti tehdy v srdcích svých okusili?

Rozšíření zprávy o zázraku, vyšetření záležitosti biskupem

Když se bylo nesmírně mnoho lidí sběhlo, a Pán Ježíš byl po hodině svou líbeznou podobu očím jejich opět zakryl, uzavřel kněz přesvatou Hostii do svatostánku a lid počal zprávu o tomto velikém zázraku daleko široko roznášeti. Když se o tom byl také jmenovaný světící biskup Tomáš dověděl, odcestoval z Cambrai do Douai, aby věc vyšetřil: a přišed k děkanovi sborového kostela svatého Amata, tázal se ho, co pravdy na tom, že prý se Kristus Pán ve chrámu, jeho správě svěřeném, zjevil. Děkan odpověděl: „Není na pravdě toliko to, že Pána Ježíše ve svaté Hostii přemnozí spatřili; ale mnozí ho spatřují v lidské jeho podobě skutečně posud.“ „I povstala ve mně veliká žádost,“ píše dále světící biskup, „abych i já Krista Pána v lidské jeho podobě uzřel; a proto jsem prosil děkana, aby také mně tuto nejsvětější Hostii ukázal. I odešel tedy se mnou do kostela a s námi vstoupil také veliký zástup lidí v očekávání, že Pána Ježíše ještě jednou spatří.

Opětovné zjevení lidu, ne však biskupovi

Děkan otevřel svatostánek ne bez bázně, vyňal nejsvětější Svátost z něho a udělil s ní požehnání shromážděnému lidu. Aj zázrak! Lid se ozval hlasitým štkaním a volal: „Ó Ježíši! Ó Ježíši!“ I tázal jsem se, co by ten křik a pláč znamenati měl? A oni mi odpověděli: „Vidíme milého Spasitele svého.“ Ale já nemohl jsem nic jiného rozeznati, leč jedině podobu svaté Hostie. Proto jsem se velice zkormoutil a se domníval, že snad pro své hříchy nejsem hoden, abych mohl Spasitele spatřiti. Proto prozyptoval jsem zevrubně svědomí své. Když jsem však nemohl nic značnějšího v něm vyhledati, prosil jsem Pána Ježíše se slzami v očích za tu milost, abych i já ho mohl spatřiti.

I biskup nakonec Krista Pána spatří

Když jsem se takto vroucně pomodlil, byla prosba má vyslyšena. Spatřil jsem opravdu Pána Ježíše, ale nikoli v podobě dítka, jak ho mnozí z lidu viděli, nýbrž v podobě dokonalého muže. Spatřil jsem Krista Pána zcela jasně. Nos jeho byl lepě utvářený; obočí krásně prohnuté; oči nadmíru jasné a příjemné; vlasy splývaly mu s hlavy až na ramena; vous měl dosti dlouhý a pod bradou poněkud zakroucený. Čelo jeho bylo hladké i široké; tváře poněkud hubené a bledé, hrdlo přiměřeně dlouhé a hlava poněkud nakloněná. V této krásné podobě díval jsem se na Spasitele dobrou chvíli a pohnul se pohledem tím tolik, že se srdce mé láskou i rozkoší rozplývalo.

Kristu Pán trpící

Když jsem se takto po nějakou chvíli tímto milostivým pohledem pokochal, změnila se lahodná podoba toho tolik krásného obličeje Páně a já ho spatřil v podobě, kterou měl při svém přehořkém utrpení. Viděl jsem ho trním korunovaného a zbroceného přemnohou krví, jež mu s čela přes obličej tekla. Tímto tklivým pohledem pohnulo se srdce mé takovou útrpností, že mi vyhrkly horké slzy a já jsem bolestiplné utrpení Páně přehořce oplakával. Ba, zdálo se mi, jako by ostnaté trní koruny Páně do mé hlavy se zabodalo, poněvadž jsem bolestných bodnutí v čele i v celé hlavě pociťoval.

Každý spasitele v jiné podobě viděl

Hojně shromážděný lid propukl zatím ve zmatený křik, a každý dával způsobem vzláštním city své najevo, poněvadž každý Spasitele v jiné podobě spatřoval i poznával. Někteří totiž viděli Pána Ježíše v podobě přemilého Děťátka; jiní v tomtéž okamžiku v podobě krásného Pacholíka; jiní v podobě dospělého Mládence; jiní v podobě ušlechtilého Muže; a jiní v podobě velikého Trpitele. Jakých hnutí každý v srdci svém okoušel; jaké vroucí vzdechy k Spasiteli svému vysílal; kterak vnitřní hnutí své i zevnitř hlasem i pohyby svými najevo dával; jak mnoho sladkých anebo hořkých slz prolil, nechť každý domyslí se sám, poněvadž mně nelze to vše popsati.“ A div tento potrval po více dnů a opakoval se po každé, když svatá Hostie veřejné úctě vystavena byla.

Založení bratrstva

I zavdaly zázračné zjevy ty příčinu k tomu, že založeno bylo při kostele svatého Amata v Douai zvláštní bratrstvo k uctívání nejsvětější Svátosti oltářní, jež vbrzku velice se rozšířilo, mezi své členy osobnosti i z nejvyšších kruhů čítalo a od více papežů přemnohými odpustky obdařeno bylo.
A podobně, jako se Pán Ježíš tehdy způsobem zázračným a nám nepochopitelným ukazoval, tak činí až posud ve všech Mších svatých, an v nich svůj celý život i své celé utrpení obnovuje a veškeré události svého pozemského života Otci nebeskému i Duchu Svatému, své přemilé Matce i všem kůrům andělů a zástupů svatých tak jasně představuje, jako by se všecko jednotlivě opět před nimi ve skutečnosti dálo!

Výňatek z díla Martina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. (Zvýraznění a nadpis redakce KL)

Jak za časů sv. Bernarda byl mnich obětí Mše svaté z očistce vysvobozen

V knize „O slavných mužích z řádu cisterciáků“ dočítáme se následující, podivuhodné události:

Za dob svatého Bernarda zemřel v Clairveaux řeholní bratr, jenž byl od Boha odsouzen k mukám očistcovým. Týž zjevil se jednomu ze starých kněží klášterních, a sdělil s ním, že je v očistci; i prosil ho důtklivě, aby kněží kláštera, v němž byl zemřel, nepřestávali za něho Mše svaté obětovati. Po nějakém čase zjevil se zemřelý onomu knězi opět, a sice oslavou proměněný, a řekl: „Děkuji Pánu Bohu našemu, poněvadž nyní jsem již v blaženosti nebeské.“ Kněz se ho otázal: „Kterak jsi byl vysvobozen?“ Zemřelý odpověděl: „Pojď a viz!“ Po těchto slovech uvedl ho do klášterního kostela, ukázal mu, jak tam při všech oltářích kněží stáli a s největší nábožností Mše svaté sloužili, a pravil: „Viz, touto zbrojí milostí byl jsem z očistce vysvobozen. Mše svaté jsou vítěznou mocí milosrdenství Božího. Mše svatá jest onou jedinkou, ale převzácnou žertvou čili obětí smírnou, jež snímá hříchy světa. Pravím ti dle pravdy, že těmto zbraním milosti Boží, této moci milosrdenství Božího, této smírné oběti božského Spasitele naprosto nic odporovati nemůže, leč jedině srdce nekající.“ Když starý onen kněz opět k sobě přišel a toto zjevení bratřím klášterním byl vypravoval, naplnili se všichni novou horlivostí, aby vždy s tím větší nábožností i uctivostí nejsvětější oběť Mše svaté konali.

Výňatek z díla Marina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. (Zvýraznění a nadpis redakce KL)

Podstata mše svaté a její důsledky pro život křesťana

Mše svatá denně zpřítomňuje oběť kalvárskou, která usmířila nebe se zemí. Mezi ní a Kalvarií je pouze ten rozdíl, že Beránek je obětován nekrvavě.
Je-li Mše svatá zpřítoňováním nejdůležitější události, která se kdy stala na naší zeměkouli, nemůžeme jí věnovati dosti své pozornosti.

Mše svatá svou krásou zapůsobí i na vlažného člověka

Mše svatá je naším nejvyšším úkonem náboženským. Proto mešní liturgie je tak důležitá pro život křesťanský.

I vlažný křesťan, jenž bez výslovné touhy po Svatém jde na Mši sv., získává bez zvláštního svého přičinění hojné milosti neviditelné i všemi smysly pociťované povznesení z prachu pozemského. Vidí-li krásná a bohatá roucha a pokorný postoj kněze u stupňů oltáře, zmocní se ho, třeba neuvědoměle, pocit úcty před Bohem a nutnosti připraviti se na tajemství, jež budou následovati. Když vidí, jak kněz čte Epištolu a Evangelium, prolétne mu hlavou myšlenka o svědectví, jež podávají o Božství texty Písma svatého. Když zvoní k proměňování, i když takový vlažný křesťan k tomu nepoklekne, vidí alespoň na skloněných hlavách druhých, že nastal nejposvátnější okamžik, v němž chléb a víno se proměňuje.

Misionáři všech světa dílů dovedou vyprávěti o tom, jakou božskou silou působí na pohany obřady Mše sv.

Jak teprve bude působiti mešní liturgie na křesťana, jenž ji studuje, jí se těší a jí rozumí!

Podstatou mše svaté je zpřítomnění oběti kalvárské

Mše svatá denně zpřítomňuje oběť kalvárskou, která usmířila nebe se zemí. Mezi ní a Kalvarií je pouze ten rozdíl, že Beránek je obětován nekrvavě. Stojí-li křesťan u stupňů oltáře, může ve své duši opakovat znova všecko, co pro něj učinil Vykupitel. Jedině tato oběť byla Boha hodna, neboť Jej nekonečným způsobem oslavuje.

Nedocenitelné bohatství, které nám poskytují mešní texty

Kolik myšlenek musí se vzbudit v srdci křesťana, jenž zbožně obcuje Mši svaté! Kánon mešní jest jejich nevysýchajícím zřídlem.

Misál se svými mešními formuláři je nejkrásnější a nejzajímavější meditační knihou. Introity, Kolekty, Epištoly, Evangelia, Tiché modlitby, modlitby k Přijímání a po Přijímání oživují v nás přelahodným způsobem víru, naději a lásku a dotýkají se nejjemnějších strun našich srdcí.

Mše svatá základem duchovního života

Dovedeme-li rozjímat Mši svatou, máme všecko, co pro duchovní svůj život potřebujeme. Není bezpečnější cesty tajemnými kraji duchovna nad cestu liturgie, zvláště pak liturgie mešní, kde vůdcem je Duch Svatý a kam se neodváží synové pekla, neboť Obětí novozákonní byli potřeni a zahnáni v pekelné končiny.

Kristus obnovuje ve mši svaté svůj život

Ve Mši svaté neviditelný Spasitel soustřeďuje všecka milostiplná tajemství svého života, utrpení i smrti. Proměňování při Mši jest jako druhé vtělení a zrození Syna Božího. Denně je znovu utvářen slovem kněze, kdykoliv řekne konsekrační formuli.

Za svého života na zemi Kristus procházel městy a vesnicemi, činil všem dobře, konal zázraky, rozmnožoval chleby. To dělá ještě dnes ve Mši. Ve Velebné Svátosti s námi obcuje, těší nás, povzbuzuje, poučuje, ať jsme velcí nebo malí, bohatí nebo chudí. Ba i zázrak rozmnožování chleba ustavičně zpřítomňuje.

Známe z Evangelia, kolik urážek, potup, výsměchu a pronásledování trpěl Ježíš od svých nepřátel. Trpěl jako tichý beránek. I ve Mši se Mu dostává stejné odměny za nekonečnou dobrotu: urážky, rouhání, posměch od bludařů, špatných věřících a bezbožníků.

Podle svatého Pavla kdykoliv jíme svatý chléb, zvěstujeme smrt Páně. Na oltáři je Kristus ve stavu obětiny a žádá od kněze, aby byl obětován.

Mše svatá bude naší největší útěchou, když si uvědomíme její význam

Je-li Mše svatá zpřítomňováním nejdůležitější události, která se kdy stala na naší zeměkouli, nemůžeme jí věnovati dosti své pozornosti.

Je-li Mše svatá otevřeným a stále tekoucím zřídlem nejvyšších Milostí, musíme po ní toužit s největší dychtivostí.

Otvírá-li se při Mši svaté Nebe a Velebnost Boží sestupuje při ní mezi nás, padněme na kolena s nejvyšší pokorou a uctivostí!

Slavena a velebena budiž láska Ježíšova, jež za nás denně obětuje Otci Tělo, Krev a duši Jeho Syna!

Veleben budiž Bůh, jenž nám poslal přesvatého Kněze podle řádu Melchisedechova, který za nás obětuje na všech místech a po všecky časy!

(Převzato z: P. Marian Schaller O.S.B.: Liturgie. Dědictví sv. Prokopa : Praha 1933. S církevním schválením. Mezititulky doplnila redakce KL.)

Vidění bl. Jana z Ferma potvrzující, kterak Kristus Pán vtělení své ve Mši svaté obnovuje

Letopisy Menších bratří vypravují následující událost: Blahoslavený Jan z Ferma čili z Alvernie sloužíval Mši svatou s všemožnou nábožností, při čemž oplýval častěji takovou nebeskou sladkostí i blažeností, že jeho slabé síly tělesné tak veliké rozkoše snésti nemohly.

Jednou měl v den Nanebevzetí Panny Marie míti slavnou Mši svatou. Tehdy pociťoval již při počátku Mše svaté takovou rozkoš i blaženost, že se právem obával, kterak bude moci ji dokončiti. Když pokročil přece až do pozdvihování, uvažoval o nesmírné lásce Ježíše Krista, jež ho nutkala, aby s nebe sestoupil a člověkem se stal a jež ho posud pudí, aby toto své člověčenství každodenně při Mši svaté obnovoval. I změkčilo se srdce jeho, a sil mu ubylo tolik, že slov proměny vysloviti nemohl. Prvá slova: „Hoc est enim“ ještě ze sebe vyrazil; ale dále nemohl. Když to představený kláštera zpozoroval, sám jsa knězem, spěchal k oltáři, postavil se vedle Jana a chtěl mu pomoci, aby ostatní slova doříkal: Ostatní bratří však i mnozí světští páni a světské paní, mezi nimiž někteří mezi nejpřednější osobnosti té krajiny náleželi, stáli plni úzkostí, domnívajíce se, že se Janovi nějaké neštěstí přihodilo. Tento učinil si zatím tolik násilí, že poslední ze slov proměny, totiž „Corpus meum“ s největší námahou ze sebe vyrazil.

Sotva však že tak učinil, hle! Proměnila se podoba hostie v podobu přerozkošného Ježíška a blahoslavený Jan držel jej jako Novorozence ve svých kněžských rukou. Ježíšek dal mu tak jasně a zřetelně poznati svou nejhlubší pokoru, jež ho nutkala, aby před časy člověkem se stal a při každé Mši svaté toto vtělení denně obnovoval, že toto seznání všecky síly kněze strávilo a jej v sladkém omdlení k zemi sklonilo. Přestavený a ostatní bratři při oltáři zadrželi jej na rukou svých, aby na zem neupadl; a z přichvátavších paní snažily se některé vůni balsamu ho zase k sobě přivésti; což se jim i podařilo. Ačkoliv byl potom tolik znavený, že sám ani údy svými pohybovati, ani rukou svých pozdvihnouti nemohl, aby znamení svatého kříže udělal, přece za pomoci představeného pokročil ve Mši svaté tak daleko, že mohl nejsvětější Tělo a Krev Páně požíti. Ale sotva to učinil, tak veškerého vědomí pozbyl, že ho jako mrtvého museli odnésti od oltáře do sakristie. Tam poležel beze všeho života několik hodin, že nebylo lze jím pohnouti. Světští páni i paní bědovali nad ním a oplakávali ho již jako mrtvého, až konečně se přece zase vzpamatoval.

I prosili ho pak pro lásku Boží, aby jim pověděl, co se mu při oltáři přihodilo, a co ve svém vytržení mysli byl viděl. Když ho tedy tolik snažně a opětovně prosili, řekl: „Když jsem před pozdvihováním uvažoval o lásce Ježíše Krista, jež ho pohnula, aby před časy člověkem se stal a toto své vtělení denně ve všech Mších svatých obnovoval, změklo srdce mé jako teplý vosk a mé tělo zdálo se mi býti bez kostí, takže jsem nebyl s to, ani na nohou státi, ani svatých slov proměny vysloviti. Když jsem je však přece s největším namaháním vyslovil, hle! Tu spatřil jsem na místě svaté Hostie přemilého Ježíška v rukou svých. Jedinký pohled jeho na mne pronikl mé srdce a odňal mi veškeré síly těla tak, že jsem klesl do sladké mdloby a ve žhoucí lásce tohoto božského Dítka zcela jsem u vytržení mysli upadl.“ Potom vypravoval kněz ten oněm zbožným duším ještě mnoho o tom, co u vytržení mysli pocítil; a vykládal jim, jak neskonalou lásku nám ubohým hříšníkům Kristus Pán prokazuje, an pro naše spasení denně své milostiplné vtělení při Mši svaté obnovuje a nám ovoce vtělení svého přebohatě dopřává i přivlastňuje.

Pamatuj tedy, jak mnoho nám toto obnovené vtělení Páně prospívá, když Spasitel zásluhy z prvého svého vtělení při Mši svaté přivlastňuje i rozdílí všem těm, kdo jí nábožně obcují, a to každému dle jeho schopnosti. Svým hlubokým ponížením usmiřuje spravedlivý hněv Boží a zadržuje od nás tresty dávno zasloužené. Pro tato a mnoha jiná dobrodiní, jež nám Pán Ježíš při Mši svaté prokazuje, nemůžeme mu nikdy s dostatek děkovati. Nemůžeme mu však vydatněji děkovati, leč budeme-li denně, anebo kolikrát nám to možno jest, Mši svaté nábožně obcovati a ji nejsvětější Trojici Boží na poděkování za veškera obdržená dobrodiní upřímně obětovati.