Nové online automaty ke stažení

  1. Kasino 200 Procent Uvítací Bonus 2023: Ruleta a blackjack hráči mohou vzít na Lightning Roulette a Classic Blackjack, zatímco tam jsou také různé typy možností kasino poker, stejně jako kostky hry, baccarat, Sic bo a herní show tituly.
  2. Ruleta Automática Kasino - Kick off skvělý herní zážitek s 200 Roztočení zdarma od Lucky Dreams casino.
  3. Mini Prasátko Hrací Automat 2023: Abychom vám pomohli vybrat, který je vhodný pro vaše osobní preference, podívejte se na následující seznam nejlepších stránek s pasáky podle kategorií.

Ziskové sloty hry zdarma bez registrace bez omezení doby

Spolehlivé Kasino Dárkový Poukaz 2023
Žádné další čekání v dlouhých frontách, aby si ruce na své oblíbené kasinové hry.
Kasino Bonus Bez Vkladu 10 Eur
Dostupné sporty a nabízené trhy jsou stejně dobré jako, A ještě lepší než některé z dalších zavedených webů.
Chcete-li se úspěšně a bez potíží zaregistrovat, musíte zjistit, kde je Virgin Casino legální, abyste zajistili, že registrace je možná a není v rozporu se zákonem.

Virtuální kasino bonus žádný vklad ihned hry zdarma

Online Nejlepší Ruleta Zkušenosti
Dalším problémem, který vzniká při pokusu o krádež v rychlých hrách, je to, že riskujete zbytečné nafouknutí hrnce.
Kasino Hry Zdarma Ruleta 2023
Uvidíme, jestli můžete sledovat žluté cihlové silnici k vítězství, pomáhal spolu s Jumbo bloky funkce, která zaručuje velkou výhru v případě, že bloky kombinovat tvoří jeden obrovský symbol 4x3.
Automaty Zdarma Hrat Hned 2023

?>

Klasické automaty zdarma

  1. jak z%C3%ADskat blackjack bonus zdarma bez vkladu v online kasinu: Vydejte se na točení válců na 5 nejnovějších velikonočních slotů na trhu.
  2. bonusov%C3%A9 pen%C3%ADze pro hru blackjack 2023 v kasinu - Pokud jde o hratelnost a design jde, Astro Roulette je velmi unikátní návrh, takže je ideální pro sázkaře, kteří jsou unaveni z obvyklého rulety hry.
  3. jak z%C3%ADskat 15 euro bonus v online kasinu bez nutnosti vkladu v roce 2023: Živý chat je také k dispozici, a je tu sekce FAQ, přístupné z hlavního menu, kde najdete odpovědi na nejčastější dotazy.

Vyhrajte tipy kasino 2023

m%C5%AF%C5%BEete hr%C3%A1t kasinov%C3%A9 hrac%C3%AD automaty zdarma bez stahov%C3%A1n%C3%AD 2023
Vyberte si stranu-modrou nebo červenou-a postupujte podle pokynů pro tento týden.
mo%C5%BEnost platby kasina pomoc%C3%AD paypal
Doplňte peněženku a hrajte ve svém preferovaném kasinu.
Daňové úvahy pro online hazardní hry v Evropě se v jednotlivých zemích velmi liší.

Automaty bez registrace online 2023

jak vyhr%C3%A1t na kasinov%C3%BDch elektronick%C3%BDch stroj%C3%ADch 2023
Nikdy neopouštějte svůj stroj, dokud neobdržíte všechny mince, které jste vyhráli.
jak se nau%C4%8Dit hr%C3%A1t na v%C3%BDhern%C3%ADch automatech v roce 2023 nejlep%C5%A1%C3%AD tipy a triky
Je čas, aby naše Foxin vyhraje znovu slot recenzi na konci.
kasino s minim%C3%A1ln%C3%AD s%C3%A1zkou 10 cent%C5%AF v roce 2023

„Hračku“ se sebrat nepodařilo

R.D. Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., JC.D. je rektorem kostela sv. Gabriela v Praze na Smíchově, kde se od roku 2012 slaví tradiční mše svatá, a to každý pátek a každou neděli v 17:00. Jeho cesta za tímto pokladem katolické Církve nebyla přímočará. Mezi celebranty je nováčkem – svou první „tridentskou“ sloužil letos 18. října po svědomitých přípravách. Právě o liturgii, ale nejen o ní, si tento kněz, církevní soudce, vysokoškolský pedagog a teolog, odborník na církevní právo a autor řady publikací povídal s Lucií Sulovskou.

R.D. Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., JC.D. je rektorem kostela sv. Gabriela v Praze na Smíchově, kde se od roku 2012 slaví tradiční mše svatá, a to každý pátek a každou neděli v 17:00. Jeho cesta za tímto pokladem katolické Církve nebyla přímočará. Mezi celebranty je nováčkem – svou první „tridentskou“ sloužil letos 18. října po svědomitých přípravách. Právě o liturgii, ale nejen o ní, si tento kněz, církevní soudce, vysokoškolský pedagog a teolog, odborník na církevní právo a autor řady publikací povídal s Lucií Sulovskou.

Ačkoliv jste vyrůstal v sedmdesátých letech, s tradiční liturgií jste se setkával již v dětství, jak k tomu došlo a jak jste jako malý chlapec vnímal rozdíl mezi „starou“ a „novou“ mší?

Jako šestiletý pacholík jsem začal ministrovat v Praze u sv. Jindřicha společně s mým bratrem. Naši rodiče tam byli chrámovými varhaníky. Farářem tehdy byl pan profesor F. X. Juránek, jezuita staré školy. Ten se probíhající liturgické reformě přizpůsoboval liknavě a očividně nerad, takže sice leccos v bohoslužbě bylo počeštěno, avšak ve skutečnosti to byl „trident“. V Praze se tehdy vědělo, že jsou dva kostely, v nichž se slouží „po staru“: sv. Jindřich na Novém Městě a sv. Prokop na Žižkově, kde byl farářem pater Mejdrech. Stupňové modlitby se modlil P. Juránek sám, takže jsem se je nenaučil, ale samozřejmě si pamatuji, že recitoval velké množství tichých latinských mešních modliteb. Proměňování při kalichu „simili modo postquam coenatum est“ jsem měl odposlouchané a uměl jsem to nazpaměť. My jsme ale nevěděli, že jsou tiché modlitby předepsané v misálu, takže se nám jeho způsob celebrace zdál být „zbožnější“, že se na rozdíl od jiných kněží při mši sám od sebe „více modlí“. Na náboženství u kaplana Filipoviče v Nuslích pak docházelo ke kolizi v tom smyslu, že jsme měli každý týden zapsat myšlenku z nedělního evangelia, jenomže P. Juránek četl ze starých perikop. Tak jsme myšlenku vypisovali z Katolických novin. Když mi bylo šestnáct, přišel ke sv. Jindřichu po delší pauze P. Bedřich Metyš, nesmírně dobrotivý člověk, a ten sloužil „po novu“. Přechod jsme brali zcela plynule, protože všude jinde se „po novu“ už sloužilo a my jsme se také dostávali na jiné bohoslužby než jen u sv. Jindřicha. Pamatuji si ale, že „za Juránka“ jsem říkával, že na nové mši „si ministrant nezaministruje a varhaník nezahraje“. P. Juránek byl také velký kazatel, takže nejen liturgii, ale i kazatelství jsem zažil ještě „po staru“, jako skvělý řečnický výkon. On ostatně napsal knihu Dobrý řečník. A jiní kněží prý na lidi „házejí splašky“, což znamenalo, že říkají, kde co splaší.

Mohl byste naším čtenářům v krátkosti povědět o své cestě ke kněžství?

Ve mně byla tužba po kněžství zcela přirozeně přítomná již od dětství. Přiznám se však, že za komunismu bych si netroufl vstoupit do semináře. Vystudoval jsem práva a do toho přišel listopad 1989. Již v únoru 1990 mi bylo na vojně jasné, že přihlášku podám. Zatímco někteří o povolání bojují a jiní jej zase líčí jako blesk z čistého nebe, pro mě bylo něčím samozřejmým. Je jisté, že kněží, u nichž jsem ministroval, měli na rozvoj mého povolání svůj vliv. Mým rodičům řekl jednou P. Juránek: „Já vám ho vychovám“. No, a vychoval. Hezkou vzpomínku mám na kardinála Tomáška. Ten si v roce 1990 vymínil, že chce hovořit s každým kandidátem kněžství osobně. A řekl mi: „Vy si lidi získáte, to poznám z vašeho úsměvu“.

12045309_478695268961021_3743302527144207341_o

Velmi Vás jistě ovlivnila formace – jak jste prožíval svá seminární léta?

Pouze jeden rok jsem byl v Praze, to byl akademický rok 1990-1991, plný čerstvě porevolučního nadšení. Již tehdy jsme okoušeli noblesu, jakou měl tehdejší vicerektor, dnešní litoměřický biskup, Jan Baxant. Byla to taková „éra nevinnosti“, kdy ještě nepropukly ty pozdější fakultní souboje, takže bylo možno naživo vidět takového Odilona Štampacha i děkana Wolfa ještě v klidu před bouří. Zanechal jsem tam tehdy také jeden „hřích z mládí“. Přišli za námi salesiáni, že vydají sborník rytmických písní, jímž se stala dnešní první Hosana. Scházelo jim ordinárium, tak kolega Matyska jedno složil a do něho jsem přispěl částí „Svatý“. A kdekoli se rytmicky juchá, tam často tento zpěv zaznívá, například to bylo i na mši sv. pro mládež, kterou v Hradci Králové sloužil sv. Jan Pavel II. roku 1997. Také jsem „diakonýroval“, čili sloužil v roli jáhna při řeckokatolických obřadech, což je možné i bez svěcení. Tehdejší řeckokatolický biskup Ljavinec byl mimořádnou osobností. Zbytek seminárního života a studií jsem prožil v Římě, klasicky v Nepomucenu a na Lateránské univerzitě. Tam se člověk nadýchal té celocírkevní atmosféry s Nigerijci, Kolumbijci, Korejci apod., a poznal také vzácné postavy českého katolického exilu, například mons. Karla Vránu nebo prof. Karla Skalického. V Nepomucenu s námi byla tehdy tradičněji orientovaná americká skupina „Sedes sapientiae“, vedená mons. McCarthym, svorně přezdívaným McCartney. Tito alumni ovšem nepatřili mezi kdovíjak duchovně přitažlivé hvězdy. Nemyslím si však, že by mi lhali ohledně obrazoborectví, které v USA nastalo v souvislosti s prováděním koncilní reformy. Obzvláště pálení rouch prý bylo v oblibě. Navštěvoval jsem nejrozmanitější východní rity, což v takové šíři a různosti lze zažít kromě Říma snad jen v Jeruzalémě. Později jako kněz postgraduant jsem využil dokonce možnost koncelebrovat východosyrský ritus, to je asi moje nejexotičtější „trofej“, ale také například libanonští maronité byli skvělými hostiteli, ačkoliv jsem s nimi nekoncelebroval.

Sám jste tedy byl otevřený různým formám liturgie, uvědomoval jste si v nich prvky, které Vám v „nové mši“ chyběly?

V době studia a po určitou dobu výkonu kněžství se mi myšlenka na tridentskou liturgii, jak jsem ji zažil u prof. Juránka, vytratila, byl to vlastně zážitek z dětství. Také byzantskému ritu jsem se vyhnul, očekávání vladyky Ljavince jsem tehdy nenaplnil, ale on pak měl dostatek kněží z „podzemí“. Rituální prvek mi v „nové mši“ nescházel například z následujícího trochu specifického důvodu. Pontifikální mše některého z ordinářů bývaly totiž spojené s vytvářením vyostřené atmosféry neklidu a výbušností vůči těm, kteří neplnili při liturgii očekávání coby ministranti, proto jsem spíše zaujímal postoj „čím méně, tím lépe“. Jako jáhen a kaplan jsem pak zažil výraznou postavu faráře jisté velevýznamné farnosti v Praze, jenž byl svým přístupem vysloveně a-liturgický, přitom však dovedl být strhujícím kazatelem. Jak říká jeden z pěstitelů tradiční liturgie: „To se dalo poslouchat, ale nedalo se na to dívat.“ Bylo mi jasné, že takováto mše kulhá na jednu nohu a je příliš závislá na osobě celebranta, a proto jsem později dbal na vyváženost zvěstného i rituálního prvku. Nenapadlo mě však celá léta, že by ten rituální prvek mohl být dovršen až tím, že bych se jednou naučil „tridentský“ ritus. Teprve nyní jsem hrdý na to, že nejen různé východní církve, nýbrž i naše západní, latinská, má své pevné obřadové dědictví. Občas se ovšem setkávám s podivným dvojím metrem, kdy se vše východní adoruje, avšak tridentský obřad, který třeba ani nedosahuje byzantské rozkošatělosti a skrytosti za ikonostasem, je odsuzován jako něco škodlivého.

12095049_478695458961002_8140438236583088638_o

Poznal jste nejen různé obřady, ale také různé země. V čem Vás ovlivnil pohled na tamní místní církve?

Nejsem nijak zvlášť zcestovalý, ale jsou dvě země, s nimiž jsem byl v intenzivnějším kontaktu, a těmi jsou Itálie a Německo. Musím předeslat, že v obou těchto zemích jsem poznal v Církvi a díky Církvi mnoho vzácných lidí. Avšak zároveň jsem se tam setkával také s jevy, z nichž jsem byl velice rozpačitý, a týkají se mj. našeho tématu liturgie. Nejvíce člověk pochopí při konkrétních setkáních s místními. V Itálii za mnou přišla paní do zpovědnice s tím, že věděla, že jsem cizinec. Řekla mi, že byla po dlouhý kus života víře vzdálena, avšak nyní se chce vrátit, a to, co jí nejvíce vadí, je nedbalý způsob, jakým slouží italští kněží liturgii. Je fakt, že italský kněz dovede „sfouknout“ mši za 12 minut. Věřící sedívají s nohou přes nohu a bohoslužbu spolupročítají z letáků o liturgii, do nichž stále upírají zrak a které hodně zašustí, když všichni otočí list. Tehdy jsem paní poradil, ať nešetří námahou a najde si kněze, kteří slouží s nasazením. Dnes bych měl pro ni ještě jednu možnost. Právě takoví hlubocí lidé jako ona by dovršili své autentické duchovní hledání zakotvením v tradiční liturgii. Německá církev, ta je otrávená osmašedesátnickým virem, takže je velmi nepředvídatelné, s čím se člověk při liturgii nebo při něčem jí podobném vůbec setká. Ale nechme hovořit německý manželský pár, který se obrátil k tradiční liturgii: „My jsme v tom všem už přestali poznávat naší církev“. Ty nesčetné a vynalézavé liturgické abusy mívají příchuť tu komična, tu tragična. Vezměme třeba takového generálního vikáře jisté německé diecéze, jak uvádí v kánonu: „prosíme za našeho papeže, za našeho biskupa, kněze, jáhny, angažované ženy a muže, angažované dívky a chlapce…“. Našel se však jeden spravedlivý, který na moji poznámku, že „dívkám se podařilo vloudit do kánonu“, prohlásil: „Das ist illegal!“ Vážnější je třebas počínání ve farnostech, kde se podává pod obojí, ale po způsobu moderní praxe některých „reformačních“ denominací se způsoba vína rozlévá věřícím do kalíšků. Na dotaz: „Jak purifikujete?“ zazní bez uzardění samozřejmá odpověď: „My máme myčku“. Tam už je o poznání více toho tragična než komična.

Tento problém se u nás vyskytuje spíše izolovaně, takže je mnohými lidmi považován za exces, který nemůže mít nic společného ani s koncilem, ani s liturgickou reformou.

Ani u nás těch excesů zase tak málo není. Jsou kněží, pro něž má misál spíše indikativní než imperativní charakter a celebraci napolo improvizují nebo do ní vkládají prvky, které při nejlepší vůli nelze v misálu nalézt. Co říci na mši, která začne tím, že kněz vyzve místo úkonu kajícnosti k tomu, aby se lidé na sebe podívali a nejprve se pozdravili? Část starší generace kněží se u nás v sedmdesátých letech západním experimentováním nechala oslovit. Pak jsou tu ovšem kněží mladší generace, kteří také dokáží pěkně „horizontalizovat“ mši. Vezměme například jeden z televizních pořadů, kde mladý řádový kněz s drdolem slouží na zemi „vysedávanou“ mši à la buddhismus a věřící v lotosovém sedu si při přijímání posílají keramickou misku s hostiemi a poté i kalich. Skutečný exces spočívá v tom, že se protagonisté těmito „ozvláštňujícími“ excesy chlubí, přičemž vědí, že se jim díky jejich mediálnímu vlivu nic nestane. Sám jsem v době, kdy jsem ještě neměl pro tyto věci dostatečnou citlivost, sloužil na pozvání ve společenské místnosti „u kulatého stolu“, kde se také konala taková eucharistická samoobsluha. Mládežníci, kteří takové kvaziliturgické setkávání pořádali, se na mě dívali jako na „exota“, když jsem si alespoň oděl albu a štólu. Kněz se musí přece stylizovat do bratra laikům ve všem zcela rovného.

Domníváte se, že v tomto ohledu platí „lex orandi – lex credendi“, tedy že vyprázdnění liturgie souvisí i s krizí západních církví, které mnohdy naprosto otevřeně odvrhují nauku Církve (momentálně asi nejvýrazněji ve věcech rodiny a sexuality)?

Je třeba jasně říci, že partikulární církve v některých zemích jsou vůči univerzální církvi ve vnitřním schizmatu. Jasně to vyjádřil kardinál s příjmením prvního z klasiků marxismu-leninismu v tom smyslu, že ať už Řím rozhodne jakkoli, oni si půjdou po svém. Jejich strategií je nejprve salámovou metodou usilovat o změny na celocírkevní úrovni s tím, že když se to nepodaří, budou pokračovat v nastoupené cestě, která už je u nich stejně dávno někde jinde. Po mnoho desítiletí tam chodí k přijímání „kdo to tak cítí“, zpovídá se nepatrné procento věřících, z hlediska katolické morálky tak tamní věřící přijímají svatokrádežně. Je fascinující, jak podle nich zlá církev nedopřává přístup „znovusezdaným“ rozvedeným ke svátostem, ve skutečnosti však mají na mysli pouze Eucharistii, protože sami vytvořili takovou atmosféru, která olupuje už třetí generaci katolíků o svátost pokání. Tamní věřící jsou vyloženě oběťmi, zatímco naši věřící o tom buď nevědí, nebo si nevěřícně nedovedou představit, že by něco takového mohlo existovat.

12139914_478695558960992_1972150257704640135_o

Jakým způsobem podle Vás mohou rodiče budovat ve svých dětech onu citlivost vůči posvátnému, aby se pro ně kostel nestal pouze místem zábavy?

Je tu taková subkultura „rozdranďování“ dětí v kontextu, který by naopak měl být pro každého katolického křesťana tím nejposvátnějším, totiž při slavení Kristovy eucharistické oběti. Pojímáme-li kostel jako prodlouženou ruku dětského pokoje, pak je vymýšlení scének s panďuláky a rádoby nápaditou pointou namístě. Pokud však pro rodiče kostel nadále zůstává posvátným prostorem, je to vidět i z chování jejich dětí, zejména při proměňování, které děti dovedou hluboce prožívat – vždyť právě teď přichází Pán Ježíš. Totiž pokud tomu sami rodiče věří, sami se podle toho chovají a děti k tomu soustavně vedou. Základem kázně v kostele je „nepohyb“ dětí, nesmí se připustit, aby jen tak poletovaly po kostele. A oproti racionalistickému bludu, že „musí všemu rozumět“, je zřejmé, že pro děti ani latina není sama o sobě překážkou. Děti chtějí být brány vážně, není třeba z nich dělat „mimulíky“. Tajemství Eucharistie je velmi působivé i pro ně, pokud není zamlžováno pokusy dospělých učinit z jejího slavení především zábavu. Také by mě zajímalo, kolik duchovních povolání vzejde z generace dětí, jimž je Kristus představován jako ten hodný Pán Ježíš, se kterým se sluníčkově radujeme a jsme tak rádi pospolu. Prý jsem jako malý ministrant tradiční mše sv. dělal „hadí ocásky“, ale jistě jsem sílu eucharistické oběti, její vážnost a jedinečnost, vnímal. Latina vše ještě ozvláštňovala a dodávala tajuplnost. P. prof. Juránek byl v sakristii „čtverák“, ale Eucharistii bral vážně celou silou své bytosti. To je to, co inspirovalo i mě jako malé dítě. Hraček jsem měl doma spoustu, i na ně pak po kostele došlo. Také do žádných „spolčí“ jsem nikdy nechodil. Je jistě správné sdílet víru také s druhými lidmi, stejného věku a stejného zaměření, ale zkreslené je, když se právě tato forma prezentuje jako to hlavní, ba jediné, co je třeba, aby mládežníci v Církvi pěstovali. To nejdůležitější je eucharistická oběť a k ní je třeba vést každého, ať je jakéhokoli věku.

Po návratu do Česka jste se setkával se spolubratry, kteří měli zájem tradiční liturgii sloužit, případně ji sloužili? Vnímal jste odpor, kterému čelili?

Musím říci, že sloužení tradiční liturgie šlo zde po celá dlouhá léta mimo mě. Když jsem roku 2005 nastoupil na Smíchov ke sv. Gabrielu, dokonce jsem tam postrádal „oltář čelem k lidu“. Rychle jsem si však na tuto absenci zvykl a začal jsem sloužit „zády“. Zejména pokud sloužím nový obřad latinsky, s římským kánonem a gregoriánským chorálem, je to asi nejzazší možnost, jak se přiblížit „mši svaté všech věků“. Velkou „poctou“ pro mě bylo, když přišel během liturgie jeden kněz, který pouze věděl, že se „u Gabriela slouží trident“. A také se mu to tak zdálo, že děti byly – na rozdíl od špumprnáglí typu „dětské mše“ – soustředěné, věřící klečeli, a on si nejprve říkal, že to „ten trident“ opravdu je. Za chvíli ho ale napadlo: „Vždyť je to česky“! Takto jsem se tradiční mši sv. blížil, avšak rozhodujícím momentem bylo přání pana faráře Gapského, jestli bych „do Gabriela pustil trident“. Pustil jsem. Pak to šlo ráz naráz. Sepsali jsme smlouvu o podmínkách působení komunity toužící po tradičních mších svatých, jejíž členové si mají sami shánět celebranty. Teprve tehdy jsem se dozvěděl o nepochopeních a ústrkách, které někteří takoví kněží zažili. Některý z ordinářů měl jednomu z nich dokonce pohrozit: „nebo vám tu hračku seberu“! Takže liturgie jako „hračka“?

12031351_478695335627681_8589979534402831907_o

Stal jste se tedy rektorem kostela, v němž se dnes pravidelně slouží tradiční mše svatá. Zažil jste v této souvislosti některá překvapení?

Překvapivý je pro mě nízký věkový průměr věřících, zdá se, že „trident“ míjí dnešní generaci „kostelních babiček“, protože ty prožily svá nejlepší léta v dobách, kdy se u nás zaváděla a prováděla liturgická reforma. A řekněme si upřímně: „nová“ mše je pro celebranta i pro věřící pohodlnější, je daleko více „user friendly“, počínaje už samotným užíváním národního jazyka, takže je zřejmé, že nikomu by se nechtělo z toho, co je snadnější, navrátit k něčemu náročnějšímu. Kdybych se měl řídit v Církvi převládajícím předsudečným míněním, měl bych mezi tradicí oslovenými katolíky najít smečku lidí vyloženě tuhých, nesnášenlivých, nedůtklivých, no zkrátka „strašidelných“. Ve skutečnosti jsou to především mladší věřící, kteří chtějí čerpat bohatství z liturgie, jsou osloveni její krásou, hloubkou. Bohužel také existují někteří problematičtí exponenti, kteří to dovedou kazit většině. Ale kde takoví nejsou? A především jsem si nevšiml, že zrovna tací by se uchylovali ke svatému Gabrielu.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že máte sám zájem se tradiční liturgii naučit sloužit?

Rád bych zde uvedl příklad pana faráře Gapského, který byl nástupcem úžasného pana kanovníka Gerndta v Modřanech. Rozpoznal, že mnozí věřící po „tridentském“ ritu touží, protože je pan kanovník na něj navykl. Sám se jej naučil právě kvůli těmto věřícím (vůbec to není snadné!) a odměnou pak pocítil „side effect“ – že totiž proniknout do hloubky této liturgie znamená pro kněze nesmírné duchovní obohacení. Obdobně jsem k tomu přistoupil i já zde na Smíchově. Bylo zřejmé, že je zapotřebí každé pomocné kněžské ruky, která umí nesnadnou liturgii sloužit, a navíc být ochotná přijíždět a zavázat se. Také by se neslušelo, abych byl duchovním správcem kostela, v němž se slouží obřad, který ani odsloužit neumím. Pokud bych měl ale nějakou vlastnost „tradičních“ věřících u svatého Gabriela vyzdvihnout, pak je to vděčnost. Jsou rádi právě za kněze ochotného odsloužit liturgii, tam není slyšet takové to standardní katolické kritizující „frflání“ těch, kterým není po chuti žádný kněz, nebo naopak pěstování bezuzdného kultu osobnosti toho či onoho kněze. Tak tomu je díky „objektivitě“ liturgie, v níž se kněz daleko více přidržuje toho, co je předepsáno, a proto taková liturgie nezávisí na tom jak ji kněz „dělá“ nebo na tom jaké zajímavé efekty do ní vnese. Kněz zde zkrátka jednoznačněji vystupuje „in persona Christi“ – v osobě samotného Krista.

Zastavme se u „side effectu“. Co specifického přináší tradiční liturgie knězi a co věřícím?

V knězi posiluje tradiční liturgie vědomí, že liturgie má obětní charakter, v dnešní době tolik oslabovaný. Navíc je liturgie plná knězových modliteb kajícího charakteru, v nichž se stále připomíná hříšnost a nehodnost služebníka Eucharistie tváří v tvář majestátu Toho, který na oltář sestupuje. Jako začátečník mám však přece jen toho množství úkonů a modliteb „plný brejle“, takže zpětné promeditování mnohých modliteb mě ještě čeká. Pro kněze i věřící je zde ovšem přítomno mystérium trpícího Krista, které odpovídá Kristovu výroku: „S toužebností jsem si přál jísti toho beránka dříve, než budu trpět“. Věřící, kteří tuto skutečnost v plné hloubce zakusí, by už asi nesnesli mnohde se vyskytující sebepředvádivou žoviálnost podbízivých celebrantů, zkrátka proto, že by je to rušilo při skutečném prožívání mše svaté. Je třeba ovšem přiznat, že minulost si nelze příliš romantizovat, mnozí kněží liturgii „šulili“, zatímco dnes touží věřící se sklonem k tradici po tom, aby kněz sloužil opravdu „tip ťop“. Účastní se často za pomoci dvojjazyčných misálků, kde mohou průběh liturgie sledovat. Ale hlavně necítí potřebu všemu za každou cenu rozumět, však ani liturgie převedená do národních jazyků není o moc srozumitelnější, lidé mají spíše pocit, že rozumějí, a to především díky češtině, zatímco kdyby se kněz zeptal na smysl toho či onoho úkonu, té či oné modlitby, většina věřících by zkrátka nevěděla. Vnímání liturgie se tak často scvrkává na „kázání s oblohou“. To opakující se liturgické recitování se může zdát ve své jakoby neutralitě sterilní, zatímco živé je kázání, kde kněz dává ze sebe něco originálního a osobního. Pokud ovšem nedá, pak ani přijetí Krista v Eucharistii nezabrání tomu, aby věřící odcházeli z kostela otrávení a aby z důvodu nechuti k projevu kněze dokonce změnili kostel. Pro účastníky tradiční liturgie je právě ona tím nejdůležitějším, zatímco dobré kázání je něčím pozitivním navíc, rozhodně však neodejdou z kostela naštvaní kvůli případnému kazatelskému neumětelství. Kristus přece na oltář sestoupil a oni jej v Eucharistii přijali.

12095306_478695045627710_3553195946852321537_o

 

Často se například mluví o jisté feminizaci Církve. V kostelních lavicích obvykle převažují ženy, mnohdy drtivě. Na tradičních mších svatých však tato disproporce nebývá patrná. Je možné, že pro muže a chlapce je starší liturgická forma přitažlivější?

Myslím, že pro ženy je důležitá především citovost, takže pokud si navykly na nové obřady a o tuto složku se zde necítí ochuzeny, zůstávají u toho. Muži potřebují uchopit racionální složku věci. Je ovšem paradox, že na základě racionálně zdůvodněných historických, teologických a mnoha dalších kritérií, liturgická komise sestavovala až „sociálně inženýrským“ způsobem obřady obsažené v Misálu Pavla VI. z roku 1970 a v dalších pokoncilních liturgických knihách. Jistě nebyla v komisích žádná žena, přesto jsem nikdy neslyšel jediného muže laika, který by si nové mešní obřady pochvaloval kvůli jejich struktuře, vhodnosti, promyšlenosti atd., kromě toho, že jsou transparentní a (samozřejmě, že v mnoha ohledech spíše zdánlivě) srozumitelné. U mužů jistě hraje roli to, že tradiční liturgie je právě oněch „všech věků“, že to je něco, co člověka přesahuje, což není pouze záležitostí citu, nýbrž úcty, která má své racionálně uchopitelné zdůvodnění. Pro muže bývá často typické také „disciplinární“ pojímání víry, pro něž nejen v liturgii, nýbrž vůbec v celém způsobu prožívání víry není místa pro laciné „ťu-ťu-ťu-ňu-ňu“. Pokud se přijme jako základ náboženského života řád, lze jej jistě obohatit laskavostí, mírností apod. Pokud se ovšem řád vytratí, laskavost a mírnost se překotí do sentimentality bez hlubšího ukotvení.

Nejen toto téma však zůstává tabu. Potřeba potlačovat samotnou tradiční liturgii jako celek se nevytratila z množství diecézí ani po vydání Summorum Pontificum. Z čeho se domníváte, že tato zatvrzelost plyne?

Lidé, kteří svůj život na Západě v pokoncilním období zasvětili popíráním a často i barbarskou fyzickou destrukcí toho, co zde bylo po staletí (a o jejímž rozsahu u nás nemáme ani tuchy), nikdy nemohou uznat, že se v mnoha ohledech mýlili. V té době byli mladí, měli ideály nové, svěží, od všeho balastu minulosti očištěné, sociálně angažované Církve, v níž bude omamně vanout Duch svatý, a pokud se maximum všeho v Církvi změní a zjednoduší, víra bude vzkvétat. Mezi důsledky tohoto vzedmutí patří bohužel i ty desítky tisíc kněží, kteří právě pod vlivem takového revolučního přetlaku kněžství opouštěli. V našich poměrech však železná opona zafungovala trochu jako opona jeruzalémského chrámu, která uchovávala božské tajemství. Zatímco dnešní biskupové v západních zemích jsou „čarodějovými učni“ koncilní generace hierarchů, která se s popíračstvím minulosti v Církvi smířila či jej podporovala, většiny našich biskupů, kteří absolvovali litoměřický seminář, bych se zastal. Vyložená nevstřícnost vůči tradiční liturgii byla snad u některého z ordinářů silná, ale myslím, že si stojíme dobře a z pražského arcibiskupství dokonce vnímám tolerující souhlas. Karta se obrací i na Západě, například v USA je stále hustší síť farností, které se tam označují jako „latin Mass parish“. Jejich kněží jsou především z Bratrstva svatého Petra. Je tam také síť institucí Bratrstva svatého Pia X. Kdyby mělo být až tak nebezpečné, jistě by mu papež František neudělil zpovědní jurisdikci na jím vyhlášený Rok milosrdenství.

12138510_478695338961014_1577477533564292365_o

Nejsou nakonec zastánci tradiční liturgie paradoxně těmi, kteří se jen dožadují větší míry proklamované svobody a plurality?

„Dialog“ s těmi, kteří se jen poklepávají po rameni, je úžasně snadný a laciný. Určitou dobu po vydání motu proprio napsal papež Benedikt ještě osobně laděný list, který vyjadřoval až zoufalství nad nenávistně prudkými reakcemi na snadnější umožnění celebrace tradiční liturgie. Jak tomu už tak bývá, ti nejnenávistnější kritici jsou právě oněmi proklamovanými zastánci svobody a plurality, otevřenosti, dialogu apod. Dialogovat je možné třebas s „umírněnými muslimy“, avšak s těmi, kteří jsou nejblíže, jakkoli mají určitý sklon k „zaťatosti“, se dialog nerad vede, protože jeho výsledek není předem dohodnutý.

Jak vidíte situaci tradiční liturgie do budoucna, možná v kontextu samotné budoucnosti Církve?

Vezměme takovou charismatickou obnovu. Američtí katolíci datují její vstup do Církve rokem 1967. Její působení v Církvi je tedy záležitostí mladou a proto se hůře predikuje, jaké jsou ještě její možnosti. Tradiční ritus je ovšem něco velikého, dávnověkého, co nás všechny přesahuje a co vzbuzuje respekt, ať už jsou jeho příznivci v jakémkoli postavení k „velké Církvi“ (termín, se kterým jsem se setkal u papeže Benedikta). I kdyby se vedly všelijaké spory ve vztazích mezi jednotlivými proudy přívrženců tradiční liturgie nebo jejími příznivci a odpůrci, ona sama zde zůstává a Krista stále znovu velmi tajuplným způsobem zpřítomňuje. Uvědomme si, že něco takového se děje i v případě liturgie byzantské. Vztahy mezi řeckokatolíky a pravoslavnými nebo mezi některými pravoslavnými církvemi bývají také někdy nepěkné, avšak ritus je zde a věřící obou vyznání jej – přes své vlastní nedostatky – milují. Jak by však asi viděli, kdyby se ritu zmocnily dobropřejné liturgické komise a na základě těch nejlépe míněných kritérií by se věnovaly seškrtávání, přesouvání, odstraňování duplicit, „nesrozumitelných“ ritů atd.? Takže nelze mít obavy, že by nepřežila krása, která se – naštěstí – vyhnula zásahům lidské všetečnosti.

905892_478695588960989_6536340914946746664_o

 

Katolický kalendář 2016 – možnosti objednání

Tento nástěnný rodinný kalendář je zhotoven ve stejném stylu jako kalendáře, které jsme vydali v předchozích třech letech (zároveň se snažíme každoročně zvyšovat kvalitu). Obsahuje svátky dle římského misálu z r. 1962 se zohledněním místních svátků našich diecézí. Ke každému měsíci je přiřazen tematický poučný či inspirativní text a barevný obrázek. V kalendáři jsou graficky odlišeny postní dny, zasvěcené a doporučené svátky, dny pracovního klidu v České republice, změny času atd.

I letos jsme ve spolupráci s našimi slovenskými přáteli připravili variantu se slovenským kalendariem a texty přeloženými do slovenštiny.

Možnosti objednání

Česká verse

Distribuci českého kalendáře zajišťuje Nakladatelství sv. Izidora. Kalendář, případně další publikace tohoto katolického nakladatelství, si můžete objednat zde. Expedice objednávek začne začátkem prosince.

Kalendář bude dále možno zakoupit od 1. adventní neděle (29. listopadu 2015) v sakristii kostela Zvěstování Panny Marie („sv. Gabriel“) v Praze na Smíchově.

Informace o případných dalších odběrných místech doplníme.

Slovenská verse

Slovenský kalendář si můžete objednat zasláním emailu na adresu kalendar@missa.sk. Do zprávy uveďte vaši adresu a požadovaný počet výtisků. 

Na uvedené emailové adrese je možné si domluvit i případné osobní převzetí kalendáře.

Výprodej kalendářů na rok 2015

Je rovněž stále možné objednat si i kalendář na rok 2015, a to za zvýhodněnou cenu 35 Kč (doprovodné texty v tomto kalendáři jsou stále aktuální, či spíše nadčasové).

Informace o cenách

Cena kalendáře je 90 Kč.

Jelikož chceme podpořit co největší rozšíření kalendáře, připravili jsme pro každého, kdo si objedná více kusů (aby je například věnoval svým příbuzným a známým; ideální vánoční dárek), slevy, které platí při objednání do 15. prosince 2015:

1. kalendář: 90 Kč
2. – 4. kalendář: 80 Kč
každý další: 65 Kč

tit-cz

sk2016-obalka

Ukázka

Níže můžete získat představu, jak bude vypadat kalendář pověšený na stěně.

ukazkaCZ

ukazkaSK

 

Katolický kalendář na rok 2016 vyjde v češtině i ve slovenštině

Někteří čtenáři se ptají, zda i letos vydáme katolický kalendář jako v minulých třech letech. Ano, kalendář právě dokončujeme. Jakmile bude hotov, což bude kolem poloviny listopadu, budeme vás informovat o možnostech jeho objednání.

Stejně jako loni ve spolupráci s našimi slovenskými přáteli připravujeme i variantu se slovenským kalendariem a doprovodnými texty přeloženými do slovenštiny.

2014-11-04_43
Titulní strana českého kalendáře.
2014-11-04_44
Titulní strana slovenského kalendáře.

Ke každému měsíci navíc bude stejně jako u předchozího kalendáře přiřazen i poučný či inspirativní text s katolickou tematikou a s obrázky. V kalendáři budou odlišeny postní dny, zasvěcené a doporučené svátky, dny pracovního klidu v České republice, změny času atd.

Pomoc při vydání

Stejně jako loni i letos s vděčností uvítáme podporu sponzorů. Chcete-li vydání kalendáře podpořit svým darem, pošlete přímo na náš účet 256077140/0300 s variabilním symbolem 2016.

Co bude kalendář obsahovat

– Liturgickou událost, která připadá na daný den dle misálu 1962, zohledněny budou také místní svátky našich církevních provincií;

– třídu svátku a barvu mešních rouch;

– vyznačení příp. svátostin, které se ke dni dle římského rituálu tradičně pojí (např. žehnání pokrmů na Velikonoce, žehnání vína na sv. Jana atd.).

Odlišeny budou neděle, zasvěcené svátky a svátky doporučené. Postní dny budou vyznačeny dle tradiční předkoncilní praxe v našich zemích. Symbol ryby bude značit půst od masa, symbol prázdného talířku pak půst újmy.

Odlišeny budou také dny pracovního klidu v České republice spolu s pojmenováním civilního svátku.

U každé strany kalendária bude druhá, barevná strana s obrázky, modlitbami, texty apod. vztahující se k danému měsíci či nějakému svátku, který se v daný měsíc slaví.

Svátek všech svatých v Hronově

V neděli 1. listopadu 2015, na níž připadá svátek všech svatých, zazpívá polyfonní ordinarium a proprium při pravidelné tradiční mši svaté v Hronově Husovický okrašlovací spolek pěvecký.

Začátek v 17 hodin. Jedná se zároveň o titulární slavnost kostela. Mši sv. slouží R. D. Mgr. Jaroslav Jirásek.

  • Asperges me, Domine – gregoriánský chorál
  • 6-hlasé ordinárium R. Lassus: Missa Amor ecco colei                        
  • 5-hlasé proprium do liturgie slavnosti Omnium Sanctorum od W. Byrda:
    • INTROITUS – Gaudeamus omnes in Domino     
    • GRADUALE – Timete Dominum, omnes Sancti eius; Alleluia, alleluia. Veníte ad me, omnes    
    • OFFERTORIUM – Iustorum animæ in manu Dei sunt    
    • COMMUNIO – Beati mundo corde    
    • ZÁVĚR – Salve Regina    

Mše sv. každé úterý o prázdninách v Malé Chuchli

V době od 30. 6. do 8. 9. 2015 (včetně) budou vždy od 17.30 kostele Narození Panny Marie v chuchleMalé Chuchli slouženy mše sv. v tradičním římském ritu.

Kromě toho se zde tradiční mše sv. slouží pravidelně vždy 2. úterý v měsíci od 17.30 hod.

Slouží rektor kostela a kanovník Metropolitní kapituly u sv. Víta Mgr. Jan Gerndt.

[mappress]

Mimořádné mše svaté v březnu v Praze

Kostel Zvěstování Panny MarieV kostele Zvěstování Panny Marie v Praze na Smíchově (viz mapku níže) budou slouženy mše svaté v tradičním římském ritu

  • ve čtvrtek 19. března od 17h na svátek sv. Josefa (zpívaná),
  • v pátek 20. března pravidelná mše sv. od 17h (recitovaná),
  • v sobotu 21. března od 12h mše sv. před Pochodem pro život (zpívaná)
  • v neděli 22. března pravidelná mše sv. od 17h (zpívaná)
  • ve středu 25. března od 17h na titulární slavnost Zvěstování Panny Marie (slavná asistovaná mše sv.).

Námi vydaný kalendář na rok 2015 bude možno za zvýhodněnou cenu zakoupit vždy po mši sv.

[mappress]

Změny v Zálesní Lhotě v březnu a dubnu

Zálesní Lhota15. března 2015 tradiční Mše sv. v Zálesní Lhotě výjimečně nebude.

Naopak na Hod Boží velikonoční, 5. dubna 2015, Mše sv. od 16.30 mimořádně bude.

Podle pravidelného pořádku jsou tradiční Mše sv. v Zálesní Lhotě slouženy vždy na 1. pátek (19.30) a 3. neděli v měsíci (16.30).

Neděle 4. postní (Laetare)

Pro duchovně plodnější prožití nastávající postní neděle přinášíme úryvek z pera ThDr. Františka Cinka.

Bolná kajícnost přerušena radostnou

Liturgie přerušuje na den kajícnost a bolnou zkroušenost doby postní. Z kajícího údobí, zasvěceného památce na hořké utrpení vykupitelské, vyhlédáme k blížícím se velikonocům… Polovice postního čtyřicetidení za námi. Svátek svátků, nejpamátnější a nejradostnější výročí našeho vykoupení a nadpřirozeného znovuzrození už na dohled… Radost z požehnání postní obnovy, tlumená přísnou kajícností, prochvívá srdcem modlící se Církve… Jako by první paprsky vycházejícího slunce ozlatily obzor. Závan velikonoční radosti… Duje to blížící se duchovní vesnou. Předzvěst velikonoc na líchách Církve na sklonku podjaří… Obdobně jako třetí neděle adventní má čtvrtá neděle postní ráz oddechu, osvěžující přestávky v delších duchovních cvičeních. Tiché radostné rozvroucnění dýše z liturgie. Jak náznakově, tak myšlenkově chví se rozjímavou mluvou bohoslužby. Neděle radosti v postní době… Při liturgii lze použíti bohoslužebných rouch barvy růžové, přisluhujícímu jáhnu a podjáhnu předpisuje rubrika šat radosti (dalmatiku a tunicelu), oltáře dovoleno ozdobit květy, hlavně růžemi, hlahol varhan smí se radostně rozezvučet prostorami našich chrámů, pohřížených už týdny v kající smutek pokání… Se symbolikou radosti souvisí starobylý, dosud dochovaný zvyk papežského svěcení zlaté růže. Proč květ růže spojen symbolicky s dnešní liturgií? Čtvrtá neděle postní bývala druhdy v Římě rekreačním postním svátkem, slavností růží, které počínaly rozkvétati. Věřící se zdobívali růžemi a navzájem se jimi obdarovávali. Hlavně čekatelům křtu, duchovnímu dorostu církve, růže dávány. Růžový květ náznakově živě připomínal blížící se duchovní jaro velikonoc.

Liturgie – kontrast mezi Starým a Novým zákonem

Liturgie 4. neděle postní mluví o požehnání vykoupení, jehož v Církvi okoušíme. (Důvod radosti, která má nás osvěžiti a vzpružiti uprostřed postního čtyřicetidení.) Hodinková liturgie oživuje před námi obraz Spasitele v zjevu šestého a posledního patriarchy Mojžíše. Tento veliký osvoboditel, vůdce a zákonodárce vyvoleného národa je zvlášť výrazným předobrazem Vykupitelovým. Po tvrdém zápasu, v noci velikonoční po paschální večeři beránkově vede národ Boží Rudým mořem a pouští, sytí jej manou a napájí vodou ze skály v mrtvých pustinách, dává mu zákon Boží na hoře Sinaj, v nesčetných útrapách a zkouškách trpělivě a obětavě plní svůj úkol prostředníka… Jeho zjev rýsuje se na pozadí dnešní epištolní a evangelní blahozvěsti o požehnání vykoupení. Mešní bohoslužba počíná radostnou výzvou, jíž prorok Isaiáš těšil sklíčený lid Boží, zvěstuje brzké vysvobození ze zajetí: „Veselte se s Jerusalemem, plesejte nad ním všichni, kteří jej milujete, radujte se s ním, radujte se všichni, kteří jste kvílili nad ním, abyste ssáli do sytosti z prsů potěšení jeho“ (Is. 66, 10. 11) .

Introit 4. neděle postní

I melodie tohoto introitu, který dal liturgický název dnešní neděli (Laetare), významně počíná závěrečným motivem prvního velikonočního aleluja na Bílou sobotu. Antifona velikonoční v době postní… Něžný obraz mateřského prsu, který nás duchovně živí a sytí, souvisí s líčením požehnání vykupitelského v epištole a hlavně v evangeliu. Bohatou, obraznou alegorickou mluvou líčí svatý Pavel v epištole kontrast mezi Starým a Novým zákonem. Nejsme nevolníky starého poddanství, ale syny Božími a dědici království Božího. Stará služebnost nemohla skytnouti důstojnosti svobodného synovství Božího ani práv dědických. Nový zákon zjednává pravou svobodu synů Božích a skýtá právo na dobra mesiášská, na milost a věčnou blaženost. Církev novozákonní, která je svobodná, prosta služebnosti starozákonní, je duchovní matkou naší, zplodivši nás k svobodě dítek Božích, k svobodě, kterou nás Kristus osvobodil. Požehnání synovských výsad novozákonních má nás plniti útěchou a radostí. Církev skrze Krista jest však nejen naší matkou, ale i živitelkou. Liturgie, navazujíc na předobrazný význam posledního patriarchy starozákonního, spojuje epištolu s evangeliem. Mojžíš byl předobrazem vykupitelského osvoboditele, vůdce a zákonodárce, ale též i nadpřirozeného živitele v Eucharistii. Co bylo v Starém zákoně mdlým nástinem, jest v Církvi novozákonní milostiplnou skutečností („Ne Mojžíš dal vám chléb s nebe, ale Otec můj dává vám chléb s nebe pravý…“ Jan 6, 32). Odtud evangelium o rozmnožení chlebů a ryb (dva starokřesť. symboly eucharistické), připomínající sycení nebeskou krmí eucharistickou. V každé oběti mešní obnovuje se tajemně div zázračného nasycení. Jaký to tklivý poukaz na hlavní požehnání vykoupení! Tak připomínala liturgie této radostné neděle postní za dřívější prakse katechumenské čekateům víry výsady, jichž se měli státi účastni o blízkých velikonocích: svobodu synů Božích, mateřskou lásku Církve, požehnání Božské krmě – novozákonní many. Co popředně platilo katechumenům, platilo i věřícícm. Měli si vroucněji uvědomiti, jakého štěstí v dědictví Kristově okoušejí. I chrám určený za bohoslužebné stanoviště (sv. kříže jerusalemského) souvisel s liturgií. Nahražoval v Římě velesvatyni golgotskou. Symbolisoval vykoupitelskou kolébku Církve nebeské i pozemské. Průvod do tohoto chrámu, bohatě glosovaný v rozjímavých zpěvech mešních, připomínal požehnání mateřství Církve. Křísil tklivě myšlenku na požehnání mateřského náručí a klínu modlící se Církve, rozechvělé mateřskou radostí před novým blízkým duchovním porodem velikonočním. Pozn. red.: Latinsko-české liturgické texty 4. neděle postní naleznete zde.


Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky – redakce KL.