Svatební obřady v tradičním římském ritu

24. 10. 201119:04


Po článku popisujícím křestní obřady podle tradičního katolického způsobu se zaměříme na obřady při udílení svátosti manželství. Připomeňme, že podobně jako u křtu smějí věřící, kteří chtějí uzavřít svátostné manželství, žádat kněze po užití staršího rituálu.

Užití lidového jazyka

V roce 1920 dal papež Benedikt XV. tehdejšímu Československu výsadu o užívání lidového jazyka při určitých liturgických obřadech, do kterých spadá právě i uzavírání svátosti manželství. Podobně jako u křtu kmotrům, smí kněz i snoubencům pokládat otázky pouze v lidovém jazyce. Latinské modlitby se pak smějí v jazyce lidovém ještě zopakovat.

V dokumentech ke stažení můžete porovnat obě dvě verze – jak všeobecnou latinskou z Rituale Romanum, tak i verzi s užitím národního jazyka, které se většinou užívá v našich zemích. Obřady budeme popisovat obecněji. Pro konkrétní znění všech odpovědí a modliteb se podívejte do příslušného souboru výše.

Místní zvyky

Popsat jednotně způsob uzavírání manželství není snadné z toho důvodu, že se může lišit místo od místa, především dle různých kultur. Samotné rubriky rituálu totiž připouští, aby, pokud na daném místě existují nějaké chvályhodné místní zvyky spjaté s uzavíráním manželství, mohly tyto být při obřadu zachovány. Objevují se nám tak v obřadech věci, které samotný rituál nepopisuje, popř. se odlišuje klasický římský od toho s užitím českého jazyka.

Tak např. v klasickém římském rituálu nenalezneme  nic o tom, že by nevěsta byla k oltáři uváděna, což je u nás zvykem. Vzájemný slib manželů, jak je přítomen v české verzi, v latinské také nenajdeme. Pak se v římském rituálu počítá pouze s jedním prstenem, který následně navléká ženich nevěstě, v českém vydání je žehnací modlitba v množném čísle a počítá se s tím, že  prsten bude mít i ženich.

My se budeme držet způsobu, který je obvyklý v našich zemích (pro pohodlnost budeme dále mluvit trochu nepřesně o “českém rituálu”), nezmiňujeme-li výslovně, jak se věc má v rituálu římském. Samozřejmě však je možno i u nás k uzavření manželství užít i obecného římského rituálu bez užití národních jazyků.

Povšechný průběh obřadu

Před započetím obřadů samotných může oddávající kněz pronést kázání. Následuje samotný obřad udělení svátosti manželství, po něm pak mše za ženicha a nevěstu, která má vlastní texty a oproti běžné mši svaté se na dvou místech (po modlitbě Páně a před závěrečným požehnáním) výrazně odlišuje – k tomu se ještě dostaneme.

Úvod obřadu

Kněz je oblečen v superpelici (bílé svrchní roucho, které nosí obvykle též ministranti) a štólu bílé barvy (český rituál připouští i pluviál), pomáhá mu ministrant, který drží knihu a nádobu se svěcenou vodou. Pro snoubence bývá připraveno vpředu vlastní klekátko. Římský rituál mluví výslovně o tom, že snoubenci už i při obřadu klečí, český rituál zmínku o klečení vynechává.

Kněz otočen směrem ke snoubencům začíná otázkami, pokládanými vždy střídavě oběma, v kterých se ptá, zda se rozhodli vstoupit do manželství svobodně a zda uznávají jeho nerozlučitelnost. Následně je vyzve, aby si podali pravé ruce a řekli si navzájem manželský slib.

Manželský slib a potvrzení Církví

Nejprve slib říká ženich, poté nevěsta. Kněz každému z nich text předříkává a oni po něm opakují. Slib ženicha od slibu nevěsty se na jednom místě odlišuje: zatímco muž slibuje, že své ženě zachová “lásku a věrnost manželskou”, nevěsta slibuje, že zachová “lásku, věrnost a oddanost manželskou”. Vyjadřuje se tím katolické učení o řádu, který má panovat mezi mužem a ženou, jak jej popisuje i sv. Pavel v listu Effeským: “Ale jako Církev poddána jest Kristu, tak i ženy buďtež poddány mužům svým ve všem.”

Po pronesení slibů kněz přes spojené ruce snoubenců položí konec štóly a jako zástupce Církve mocí svého úřadu stvrzuje manželství slovy: “Quod Deus conjúnxit, homo non separét. – Co Bůh spojil, to člověk nerozlučuj!” Nakonec novomanžele pokropí svěcenou vodou.

Žehnání prstenů a jejich předání

K žehnání prstenů kněz užije latinské žehnací formule, po jejímž pronesení prsteny pokropí svěcenou vodou. Následně může žehnací modlitbu pronést i v češtině. Už modlitba sama vyjadřuje, čeho jsou prsteny znamením: “Učiň, ó Pane, aby tito manželé, kteří budou nostiti tyto prsteny, ve jménu tvém požehnané, vzájemnou neporušenou věrnost si zachovali, ve tvém míru a v plnění tvé vůle setrvali a v obapolné lásce vždy šťastně žili.” Následně symboliku prstenů kněz ještě předepsanými nebo i vlastními slovy více vykládá. Poté novomanžele vyzve, aby si prsteny vzájemně předali. Při navlékání prstenů kněz, dělaje znamení kříže, pronáší: “In nómine Patris, et Fílii, et Spíritus Sancti. Amen.”

Závěrečné modlitby

Po předání prstenů se kněz otočí směrem k oltáři a střídavě s ministrantem (příp. lidem) pronáší v latině závěrečné modlitby, které následně může opět zopakovat i česky:
V. Upevňuj, ó Bože, co jsi způsobil mezi námi.
R. Ze svatého chrámu svého, který jest v nebeském Jerusalemě.
Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se. Pane, smiluj se.
Otče náš … pokračuje potichu až k
V. A neuvoď nás v pokušení.
R. Ale zbav nás od zlého.
V. Spasiž služebníky své.
R. Bože můj, doufající v tebe.
V. Hospodine, sešli jim pomoc ze svatyně.
R. A se Sioni je ochraňuj.
V. Budiž jim, Hospodine, pevnou věží.
R. Proti útokům nepřítele.
V. Pane, vyslyš modlitbu mou.
R. A volání mé k tobě přijď.
V. Pán s vámi.
R. I s duchem tvým.
Modleme se. Shlédni, prosíme, pane, na tyto své služebníky a dobortivě ochraňuj manželský svazek, který jsi k rozmnožení lidského pokolení ustanovil, aby ti, kteří se tvým působením spojují, tvou pomocí byli zachováni. Skrze Krista, Pána našeho. R. Amen.

Po skončení obřadů následuje mše svatá za ženicha a nevěstu.

Mše svatá za ženicha a nevěstu

Samotná mše svatá je klasifikována jako votivní II. třídy. Nelze ji tak užít o svátcích I. třídy a, jak výslovně zmiňují rubriky, ani o nedělích, ačkoliv ty jsou zpravidla třídy II. V takových případech se podle příslušných liturgických pravidel dají k modlitbám daného dne modlitby ze mše za ženicha a nevěstu přidat. Požehnání nevěstě, o kterém se podrobně zmíníme níže, odpadá. Lze pak ještě v jiný den sloužit jednu mši sv. s tímto požehnáním.

Všechny texty modliteb a čtení ve mši naleznete zde. Jako epištola se bere překrásný úryvek z listu sv. Pavla Effeským (5, 22-33), v kterém předkládá manželství mezi mužem a ženou jako znamení vztahu Krista a Církve. V evangelním úryvku (Mt 19, 3-6) mluví Pán Ježíš v odpovědi fariseům o zřízení manželství Bohem na počátku a jeho nerozlučitelnosti.

Výjimečná situace ve mši nastává ihned po modlitbě Pater noster. Kněz z prostředka oltáře přejde na epištolní stranu, kde se otočí směrem ke klečícím snoubencům a z misálu pronáší nad nimi dvě modlitby. První je kratší a náleží oběma snoubencům, druhá je delší a nazývá se požehnání nevěstě. Modlitba vznešenými slovy připomíná, jakým požehnáním bylo manželské spojení obdarováno, “že jediné nebylo odňato ani trestem prvotního hříchu, ani trestem potopy”. Nevěstě se pak v modlitbě mimo jiného vyprošuje, “ať je při ní jho lásky a míru; nechť se věrná a ctnostná snoubí v Kristu, nechť zůstane následovnicí svatých žen: budiž líbezná svému muži jako Rachel; moudrá jako Rebeka, dlouho žijící a věrná jako Sara… budiž důstojna ostýchavostí, úctyhodná cudností, vzdělána nebeskými naukami; budiž požehnána dítkami, budiž vyzkoušená a nevinná…”

Na konci mše po “Ite, missa est.” kněz pronáší nad novomanžely ještě jednu modlitbu, v které jim vyprošuje dlouhý život na zemi a po něm milostí Boží život věčný v nebi.

Mše svatá končí jako obvykle požehnáním a čtením začátku Janova evangelia. Tím jsou obřady ukončeny.