Poučení o generální zpovědi (4)

30. 6. 202018:14


KOMU JE GENERÁLNÍ ZPOVĚĎ PROSPĚŠNÁ A DOPORUČENÍHODNÁ

PŘEDCHOZÍ DÍL: Komu je generální zpověď nutnou a nevyhnutelnou potřebou
Zpověď

Z toho, co řečeno hned na začátku o důležitosti generální zpovědi, o užitku a drahocenném požehnání, jehož lze z takové obšírné zpovědi nabýt, může bohabojný čtenář sám posoudit, že je v celku snad každému doporučeníhodné a prospěšné, vykonat alespoň jednou v životě pořádnou, vydatnou generální zpověď.

Tak tomu v skutku je a zajisté toho ještě nikdo nelitoval, jestliže se odhodlal k tak důležitému, útěchy a milosti plnému spasitelnému dílu.

Zvlášť ale a jmenovitě je životní zpověď prospěšnou radou:
1. všem, jejichž předešlé zpovědi jsou z jakékoliv příčiny pochybné nebo kteří cítí ve svědomí nepokoj, ač jisté a zřejmé příčiny nelze udat.

Lidé prvního druhu životní zpovědí šťastně odstraní všelikou pochybnost a rozpačitost strany dosavadního pokání, druhým se buď skrytá (neznámá) příčina nepokoje objeví, nebo jejich srdce zajisté nabude pokoje, dostane se jim pokoje a radosti, jež dle slov sv. Pavla jsou ovocem Ducha svatého.[1]Vyjmout pak náleží jedině takové úzkostlivé duše, které, jak jsme již výše podotkli, generální zpověď již vykonaly, a přece se trápí mnohými zcela nepodstatnými pochybnostmi, totiž zdali svých hříchů náležitě litovaly a ze všeho se platně vyzpovídaly anebo zdali se jim pravého předsevzetí nedostávalo. Tyto se musí – opakujeme ještě jednou – spokojit s úsudkem svého zpovědníka a poklidu a míru své duše hledat nikoliv v úzkostlivém zpovídání se, nýbrž ve svědomité poslušnosti.

Prospěšnou radou je životní zpověď:
2. všem těm, jenž nastupují do nového stavu nebo důležitého úřadu, jakož i těm, kteří si po úplném obrácení se předsevzali, věrně pracovat na spasení své duše a ze vší síly Bohu sloužit.

První při této příležitosti poznají jistě i své těžké povinnosti, své slabé síly, nepředvídané nebezpečí, ale též potřebné prostředky, jaké by k svatému životu náleželo užívat. Z druhé strany si pojišťují požehnání a pomoc Boží, jelikož si hledí především nového srdce a nového ducha, když s čistým svědomím nastupují do nového úřadu. Neboť takto dí Písmo: „Počátek cesty dobré (dobrého života) jest příjemnější Bohu nežli obětovati oběti.“[2]

Ó jak to věc důležitá a přežádoucí, aby úplnou životní zpověď vykonali především snoubenci, dříve nežli přistoupí k oltáři a založí novou rodinu. Taktéž a zvláště i mládenci, kteří si vyvolili duchovní stav, hned jak do kláštera nebo do kněžského semináře vstupují, nebo aspoň brzo na to, při první příležitosti. Avšak i lidé světského stavu, kteří nastupují do důležitého úřadu.

Ale i ti, kteří se jakýmkoliv způsobem k Bohu obrátili nebo delší čas světskými záležitostmi zaměstnáni, chtějí se navrátit k životu klidnějšímu, nemohou lépe začít, leč obnovením ducha skrze životní zpověď. Neboť „křesťan, jenž takovouto zpověď vykonal, podobá se člověku, který novým skvostným rouchem jsa obdařen, po dlouhý čas bývá opatrnějším, by ho neposkvrnil“. „Taktéž,“ dokládá Leonardus, „duše, která se v zpovědi životní v nové roucho milosti oblékla, mnohem opatrnější vede život, aby nazpět neklesla do kalu hříchů.“

Prospěšnou radou je tato zpověď dále v čas sv. jubilea čili milostivého léta, neboť v tomto čase modlitby a kajícnosti otvírá Církev sv. své poklady, abychom se úplně smířili s Bohem a dosáhli svatých odpustků, což se ovšem nejsnadněji docílí dokonalou generální zpovědí.

Konečně takováto zpověď bude prospěšná:
3. všem těm, kteří jsou v třeba i vzdálenějším nebezpečí života.

Sem náležejí např. ti, kteří mají konat dalekou, nebezpečnou cestu, vojíni před vojnou, ženy, když se poprvé jejich těžká hodina přibližuje atd. Dále všichni těžce nemocní, jsou-li totiž schopni delší zpověď bez přílišného vyčerpání vykonat. Konečně by v čas a na místě, kde nakažlivá a nebezpečná nemoc panuje, zajisté bylo všem záhodno (byť by i byli zdrávi) svědomí své dle možnosti záhy a dokonale uvést v pořádek. Neboť nic nepodává ve všech řečených těchto trudných dobách života více útěchy a pokoje, jako úplná zpověď, zpověď z celého života vykonaná s lítostí a zkroušeným srdcem.

Avšak právě proto by ji neměl nikdo odkládat až na trudnou dobu nebezpečí života nebo zcela na poslední hodinku, nýbrž raději pokud jest při zdraví, co do duše i co do těla při síle, měl by každý hlasu milosti uposlechnout a být pamětliv napomenutí: Neprodlévej obrátiti se ku Pánu, aniž odkládej den ode dne.[3]

NÁSLEDUJÍCÍ DÍL: Jakým způsobem se má generální zpověď vykonat


[1] Gal. 5, 22.

[2] Přísl. 16, 5.

[3] Sir. 5, 8.


Sepsal Karel Fr. Průcha, rektor pražského arcibiskupského semináře. V Praze 1858. Jazykově upraveno redakcí KL.

Klíčová slova:  ,