Poučení o generální zpovědi (1)

10. 6. 202009:34


O DŮLEŽITOSTI GENERÁLNÍ (VŠEOBECNÉ) ZPOVĚDI

ZpověďPřipomínati budu Tobě – ó Bože – všecka léta svá v hořkosti duše své:”[1] tak zvolal Ezechiáš, jeden z nejlepších králů israelských, když se uprostřed dnů svého života na smrt roznemohl, a z úst proroka Isaiáše uslyšel napomenutí svrchovaného Boha: Zřiď dům svůj, nebo umřeš, a nebudeš živ[2]. – Svědomí mu sice dávalo svědectví, že chodil vždycky před Hospodinem v pravdě a v srdci dokonalém[3]; avšak člověk neví, zda-li lásky aneb nenávisti hoden jest[4], neb kdo nás soudí, Pán jest[5]. A proto odhodlal se onen nábožný král, že v duchu kajícnosti bude zkoumat svůj minulý život, a zvolal zkroušeným srdcem k Bohu: „Připomínati budu Tobě všecka léta svá v hořkosti duše své.”

Co je tímto kajícím úmyslem naznačeno, to činívá též bohabojný křesťan, když se puzen milostí Boží, připravuje k vykonání generální čili všeobecné zpovědi.

Generální zpovědí se nazývá toto – zkroušené vyznání ze všech, aspoň těžkých, třeba již i ve zpovědi vyznaných hříchů, které jsme byli buď od své mladosti, nebo od delšího času[6] spáchali. – Uzavírá v sobě tedy hříchy buď celého života, nebo alespoň delší části života; proto se také často nazývá i zpověď životní.

Takováto obšírná zpověď je dle náhledů všech osvědčených duchovních otců velice důležitá a přináší obyčejně nejkrásnější ovoce kajícnosti.

1. Nezřídka přivádí do pořádku předešlé zpovědi, které snad byly před Bohem neplatné, nebo alespoň velmi nedostatečné a beze všeho užitku. Uvádíme zde pamětihodnou událost ze života sv. Vincenta Paulánského, která jej přiměla k zavedení misií pro lid a později též k založení kněžského řádu, jenž se až posud tomuto spasitelnému dílu věnuje a při svých misiích věřící ke generální zpovědi vybízí a připravuje.

Přihodilo se totiž, že na zámek, kde sv. Vincent bydlel jako vychovatel hraběcí rodiny Jondyovské, přišel jednoho dne posel a snažně žádal, aby šel a v jisté vesnici vyzpovídal šedesátiletého, těžce nemocného starce. Horlivý kněz neprodléval, nýbrž šel. Sluší se připomenout, že nemocný byl muž vůbec vážený a vesměs v dobré pověsti. Sv. Vincenta nicméně napadlo, aby ho přiměl k životní čili generální zpovědi. Stařec se nad tím nemálo zarazil, ale když se vzpamatoval, hned vyznal, jak sám vidí, že je to potřeba, jelikož ho nikdy nenapadlo, vyznat se z jistých hříchů a poklesků své mladosti, za které se styděl a hanbil. Vincent ujal se horlivě ubohého kajícníka a milost Boží tak viditelně mu v tom napomáhala, že stařeček, jakmile poznal hroznou tíži svého provinění a šťastně se smířil s Bohem, následně veřejně u přítomnosti svých sousedů srdečně želel spáchaných svatokrádeží. Třetího dne na to povolal Pán šťastného kajícníka na věčnost[7]. Podobnými zkušenostmi o důležitosti generální zpovědi přesvědčeni, pracovali i sv. František Saleský, sv. Karel Boromejský, Pavel Segneri, Leonard de Portu Mauricio, sv. Alfons Liguori. A hle, za příkladem těchto slavných mužů pracují až dodnes všichni všude horliví duchovní otcové a zpovědníci, aby se generální zpověď konala, kde toho útěcha a spasení kajícníků požaduje. „Víš-li pak,“ otázal se blahoslavený Leonard, „co se při generální zpovědi děje? Právě to, co se stává lovci honícímu v hustém lese. Uvidíš jej někdy, jak se po celičký den potuluje v roští a přece na stopu zvěři nepřichází; když ale konečně kolem lesa oheň založí a ten se větrem rozšíří, tu se hned rozličná zvěř z houští vyhrne, a s podivením zvoláš: Hle, jaké množství zvěře se zde uhnízdilo! Nejinak bývá při generální zpovědi. Oheň se zakládá na všechny strany svědomí, a toto se úplně očišťuje. Jak mnohé věci přicházejí tu najevo, na které by mnohý člověk, zvláště nedbalý, nikdy nevzpomněl, a které by jej v hodince smrti bez pochyby velmi znepokojovaly!“

2. Tím samým se ale generální zpověď stává požehnaným základem nového, bohabojného života. – „Jak mnohé duše,“ volá radostně jmenovaný duchovní otec, „vykonavše úplnou životní zpověď zcela se obnovily a změnily, obrátily se od jistých přestupků, proti kterým se téměř žádného jiného prostředku nenalezlo.“ A tak tomu zajisté je, neboť z jedné strany „přivádí,“ dle slov sv. Františka Saleského, „generální zpověď člověka k lepšímu poznání sebe samého, způsobí v nás spasitelný stud způsobený předešlým naším životem, a povzbuzuje nás k tomu, abychom obdivovali milosrdenství našeho Boha, který nás tak dlouho a tak trpělivě ráčil snášet. Ona srdce naše osvobozuje od mnohého nepokoje a duši propůjčuje pravý klid; ona vzbuzuje v nás dobrá předsevzetí, poskytuje zpovědníkovi příležitosti, aby nám udělil napomenutí přiměřená naší vnitřní povaze, a konečně dodává nám odvahy, abychom v budoucích zpovědích s tím větší upřímností na sebe žalovali.“ – Z druhé strany uděluje nám Bůh svou milost v hojnější míře, jen když se k Němu odhodlaně a s poníženou kajícností z celého srdce obrátíme. Neboť takto praví Hospodin: „Obraťte se ke mně celým srdcem svým – a obrátím (i já) se k vám. – A dám vám srdce nové, a ducha nového položím uprostřed vás: a učiním, abyste v přikázáních mých chodili, a soudů mých ostříhali a je činili. Nebo nechci smrti umírajícího, nýbrž aby živ byl!“ – „Ó jak laskavě přijal Bůh kajícího Ezechiáše,“ praví sv. Bernard, „sotva že vyšlo z úst jeho vyznání: Připomínati budu Tobě všecka léta svá v hořkosti duše své, prodloužil Bůh věk jeho o patnáct let, na důkaz, jaké zalíbení má na takovéto lítosti.“[8] – S generální zpovědí se prodlouží náš život duchovním způsobem, neboť jí můžeme zase získat ztracený čas, upevnit přítomnost, pojistit sobě budoucnost, jak dokládá i sv. Bernard: „Čas se rozchází na 3 díly, na přítomnost, minulost a budoucnost; z těchto žádný nepřichází nazmar, jestliže se pokání pravým způsobem koná.“ – Ano i budoucnost – věčnou budoucnost, můžeš si pojistit, a pojistíš si ji, když jsi se náležitou životní zpovědí k Bohu, Pánu svému obrátil. Pak ovšem, ať kdykoli přijde hodina smrti, nebudeš se strachovat Božího soudu.

3. A to je třetí požehnané ovoce generální zpovědi; že totiž připravuje nejjistěji k blahoslavené smrti, neboť bývá pramenem nejsladší útěchy v trpké hodince smrti. Jakou útěchou zaplesá naše duše na smrtelném loži, jestliže jsme včas uposlechli hlasu Páně: Buďte přihotoveni, nebo přijde Syn člověka v hodinu, kterou nevíte[9]. Kdo by si nepřál v onom posledním okamžení, aby byl vykonal dobrou životní zpověď?

A jaká to radost a posila pro umírajícího, jelikož se může z toho těšit a v to důvěřovat, že pokání svévolně neodkládal, ale raději se včas vzpamatoval, a veškeré hříchy své mladosti a viny svého života smazal slzami zkroušenosti, dokonalé zpovědi a vytrvalého pokání! Jak drahocenná to útěcha, již mu poskytuje myšlenka, že veškeré záležitosti svého svědomí dle možnosti již uspořádal. Či je snad snadné a každému člověku možné, teprve na smrtelném lůžku uspořádat to, čeho si po celý život dostatečně pečlivě nehleděl nebo zcela zanedbal? Svrchu jmenovaný otec Leonard vypravuje o jednom aragonském zemanu, který se jednou vrhl k nohám jistého kněze misionáře a snažně jej prosil, aby vyslechl jeho životní zpověď. Na otázku kněze, co jej k tomu pohnulo, odpověděl s vzdychnutím: „Ach, otče můj, nemusím-li umřít? Vím-li pak, kdy a jak umřu? Jak bych ale mohl životní svou zpověď odročit na nejistý okamžik, na čas, kdy mi snad manželka, děti, bázeň, prudkost nemoci zabrání v upamatování se? Ach tak důležité věci nelze v takové úzkosti vždy a tak snadno vykonat.“

A proto zajisté mnoho záleží na tom, abychom včasně připomínali sobě všecka léta svá minulá v hořkosti duše své, abychom čas po čase sobě předkládali otázky: Netíží svědomí tvé nějaká zastaralá vina z dosavadního tvého života?Jak jsi až posud vykonával své pokání? Byly dosavadní tvoje zpovědi dobré a platné?Nebylo by snad dobře a radno, generální zpověď vykonat? Není-li ti toho snad nevyhnutelně zapotřebí?

NÁSLEDUJÍCÍ DÍL: Komu je generální zpověď potřebná a komu prospěšná


[1] Iz 38, 15.

[2] Iz 38, 1.

[3] Iz 38, 3.

[4] Kaz 9, 1.

[5] 1Kor 4, 4

[6] Např. od dvou, tří, aneb více let zpět, od vstoupení do manželského nebo duchovního stavu, od nastoupení důležitého úřadu atd. – Nábožné duše, které častěji přijímají svátosti pokání a oltářní, konávají obyčejně každoročně delší, tak zvanou roční zpověď.

[7] Viz: Život sv. Vincencia de Paul. od Václava Štulce. V Praze 1844.

[8] Joel 2, 12; – Zach. 1, 3; – Ezech. 36, 26–27 ; – 18, 32.

[9] Mat. 24, 44.


Sepsal Karel Fr. Průcha, rektor pražského arcibiskupského semináře. V Praze 1858. Jazykově upraveno redakcí KL.