O způsobu, jakým chrámy svěceny bývají (kap. 2, 1a)

31. 10. 201113:57


Předchozí díl: Kterak bludaři proti Mši svaté brojí (6)

KAPITOLA II. – O VZNEŠENOSTI OBĚTI MŠE SVATÉ

Ačkoliv oběť Mše svaté je tak vznešená, že ani kterýkoliv anděl z nejvyššího kůru nebeských duchů toho docela pochopiti nemůže, chci přece aspoň něco o vznešenosti její pověděti. Svatý František Saleský praví o vznešenosti Mše svaté ve svém spisu „Filothea“, čili v „Navedení k zbožnému životu“ takto: „Mše svatá je sluncem duchovních cvičení, srdcem pobožností, duší zbožnosti, plamenem božské lásky, propastí Boží dobrotivosti a převzácným prostředkem, jímž nám Bůh milosti své skutečně přivlastňuje.“1 Sv. František chce slovy těmi říci: Chce-li se kdo státi velmi zbožným, velmi bohumilým a láskou Boží zaníceným, ten bývej jen pilně na Mši svaté; nebo tak užívá nejlepšího prostředku, aby si milostí Božích vydobyl!

Učený kněz Osorius staví Mši svatou nade všecka tajemství našeho svatého náboženství, an dí: „Ze všech věcí, jež v Církvi svaté jsou, jest Mše svatá nejvyšší a nejdrahocennější, poněvadž se v ní nejsvětější Svátost oltářní posvěcuje a Bohu Nejvyššímu ve svatou oběť přináší.“2

S ním souhlasí bývalý světící biskup bamberský Fornerus, jenž píše: „Velebné jsou sice svátosti, ale velebnější je Mše svatá. Svátosti jsou nádobami milosrdenství pro živé; Mše svatá však jest nepřeberným mořem štědroty Boží pro živé i pro mrtvé.“3

Basilika sv. Petra v Římě (Pannini - 1731)

Budeme tedy uvažovati, proč Mše svatá tak vznešená jest a dle čeho tuto vzácnost její poznáme.

I seznáme vznešenost Mše svaté především z obřadů a modliteb, jež konány bývají při žehnání i svěcení kostelů i oltářů. Kdo kdy viděl posvěcení kostela a kdo porozuměl modlitbám a obřadům, jež biskup při svěcení konal, zajisté že se jim velice podivil i se jimi vzdělal; nebo každý kostel a každý oltář obětní bývají službě Boží zasvěcovány způsobem nejvýš vznešeným a slavným.

Aby tedy ti, kdož posvěcení kostela nikdy neviděli, vznešenost jeho přece poznali, popíši jim je nyní v krátku.

Příprava, průvod kolem kostela a obřady u dveří chrámových

Jak svatým a vznešeným dílem posvěcení chrámu jest, lze z toho souditi, že i biskup, jenž chrám světiti má, i osada, v které chrám posvěcen býti má, musí se na dílo to v den před svěcením postem připraviti.

Zatím co biskup zrána, kdy chrám posvětiti zamýšlí, na místě, kam den před tím svaté ostatky doneseny byly, biskupská roucha svá obléká, modlí se se svým duchovenstvem sedmero kajících žalmů a litanie ke všem svatým. Pak provázen duchovenstvem přichází k uzavřeným dveřím chrámovým, tam posvětí vodu, pokropí jí sebe i lid vůkol stojící, kráčí s průvodem kolem kostela a světí zdi jeho zevnitř na vyšších jejich místech, vždy znamením kříže se slovy: „Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého.“ Duchovní pějí zatím případné odpovědi. Když přišel biskup ke dveřím chrámovým, vykoná modlitbu, udeří berlou svou na dveře se slovy: „Attolite portas,“ to jest: „Vyzvedněte brány“ atd. Pak kráčí po druhé kolem chrámu, vykropuje dolní část zdí a modlí se jako po prvé. Při kostelních dveřích pomodlí se pak jinou modlitbu a opět udeří berlou do nich. Potom kráčí po třetí kolem chrámu a pokropuje prostřední část zdí. Když se zase ke dveřím chrámovým vrátil, udeří berlou svou po třikrát do nich a volá: „Otevřte, otevřte, otevřte!“ I otevrou se dveře. Biskup udělá berlou kříž  na prahu a dí: „Viztež znamení kříže! Nechť prchnou odtud všichni zlí duchové!“ Když pak biskup dovnitř kostela vkročil, jsou jeho první slova: „Pokoj domu tomuto!“ načež přítomní odpovědí: „A příchodu Vašemu!“.

Biskup píše na podlahu řeckou a latinskou abecedu, svěcení oltářů

Když byl biskup doprostřed kostela pokročil, poklekne a zapěje hymnus: „Veni Creator Spiritus“, tj. „Přijď, Tvůrce Duchu!“. Po tomto zpěvu následuje litanie ke všem svatým a chvalozpěv Zachariášův: „Benedictus Dominus Deus Israel“.4 Mezi tím zpěvem píše biskup po dlažbě kostelní, jež posypána jest popelem, nejprve abecedu řeckou a pak latinskou, v podobě kříže. Potom světí za předepsaných modliteb sůl, vodu i víno, smíchá vše dohromady a počíná se svěcením hlavního oltáře i oltářů ostatních. Začíná jako při počátku Mše svaté s veršem „Introibo ad altare Dei“ a se žalmem: „Judica me Deus“, to jest: „Vejdu k oltáři Božímu“, a „Suď mne, Bože!“5 Zatím, co se biskup tento žalm modlí, namočí palec do vody, právě posvěcené, a udělá uprostřed oltářního kamene, jakož i ve čtyřech rozích jeho kříže, říkaje při tom: „Oltář tento budiž posvěcen † ke cti Boží, nejsvětější Panny Marie a všech svatých, jakož i ve jménu i na památku svatého N. Ve jménu Otce †, i Syna †, i Ducha † Svatého“. Slova tato opakuje pětkrát. Potom obchází biskup oltář, jako učinili Israelité, když dobývali Jericha, po sedmkrát, a pokropuje ho svěcenou vodou, modle se zatím žalm 50. „Miserere“, tj. “Smiluj se nade mnou, Bože!“

Kropení zdí chrámových, přinášení ostatků

Když byl biskup oltář takto sedmkrát obešel, kráčí třikrát kolem zdí chrámových a pokropuje je nahoře, uprostřed i dole, mezi čímž shromáždění se modlí tři žalmy s případnými předzpěvy. Po té pokropuje biskup, zatím co ostatní předepsané modlitby konají, s mnohými kříži dlažbu kostelní na čtyřech místech a pak se vrací k oltáři, aby se svěcenou vodou upravil maltu, potřebnou k zazdění oltářního kamene. Potom odebere se v průvodu k stánku, kde byly za minulé noci v olověné schránce uloženy svaté ostatky, jež do oltáře vloženy býti mají. Okouří je a nese pak v průvodu hořících svící a za nakuřování kolem kostela. Při vchodu do kostela dělá svatým křižmem tři kříže na bránu, říkaje: „Ve jménu Otce †, i Syna †, i Ducha † Svatého budiž branou požehnanou, zasvěcenou i posvěcenou!“.

Uložení ostatků a pomazání oltáře olejem

Poté odchází biskup se svatými ostatky v průvodu k hlavnímu oltáři. Tam udělá se svatým křižmem pět křížů do prohlubiny oltáře, které se „hrob“ říká, a vloží schránku se svatými ostatky do ní. To se děje na památku, že za starých dob křesťanských bylo obyčejem Mši svatou obětovati nad hroby mučedníků, i musejí za dob našich do každého oltáře, na němž Mše svatá obětována býti má, svaté ostatky vloženy býti.

Když byl biskup svaté ostatky nakouřil, uzavře hrob oltáře posvěceným kamenem a posvěcenou maltou. Potom zasazený kámen oltářní pomaže svatým olejem a nakouří i celý oltář. Potom obchází některý kněz s kaditelnicí oltář a nakuřuje jej, pokud se svěcení neskončí. Posléze obejde oltář s kaditelnou biskup sám, a nakouří jej. Naposled rozleje svatý olej i křižmo po celém oltáři, a pak jej i sám rukou rozetře.

Pomazání křížů

Když byl takto biskup svěcení oltáře dokončil, sestoupí do lodi chrámové a pomaže svatým křižmem dvanácte křížů, jež byly na rozličných místech chrámu dříve namalovány, a říká při tom: „Zasvěcen † i posvěcen † budiž tento chrám ve jménu Otce †, i Syna †, i Ducha † Svatého, ke cti Bohu i přeblahoslavené  Panně Marii i všem svatým, i ve jménu a na památku svatého N. (patrona). Pokoj budiž s tebou!“ Potom každý kříž okouří třikrát.

Zapálení kadidla na oltáři, závěr

Když se byl biskup navrátil k oltáři, posvětí vonné kadidlo, jež má na oltáři býti zapáleno. Děje se to takto: Položí se zrnka kadidla v podobě kříže na pět křížů kamene oltářního a na ně pět jemných voskových svíčiček, jež pak vesměs se zapálí i spálí. Zatím co paterý ohníček na oltáři plápolá, pokleká biskup na stupních jeho a modlí se: „Alleluja! Přijď, Svatý Duše, naplň srdce svých věrných, a oheň lásky své v nich rozněť!“ K tomu se připojí ještě jiné podobné výroky a zakončí svěcení modlitou, zpívaje ji po způsobu preface při Mši svaté. Potom prosí Boha slovy: „Potvrzuj to, co jsi mezi námi způsobil v tomto svatém chrámu svém, jenž jest v Jerusalemě. Alleluja.“ Sbor pěvců pak pěje žalm 67., jenž obsahuje poděkování za dosažená dobrodiní.

Potom přikryjí oltář předepsanými rouchy a slušně jej ozdobí; potom začne slavnostní Mše svatá, kterou slouží biskup sám.

Důvod tak slavnostního počínání

Všichni, kdo kdy takového svěcení chrámu se zúčastní, diví se rozmanitým obřadům, mazáním svatým olejem, žehnáním i modlitbám, jež se při svěcení chrámu dějí.

K čemu se však to všecko děje? K čemu obětuje se tolik námahy, tolik času a nákladu na vysvěcení kostela?

Děje se tak jedině za touto příčinou: aby se stal chrám důstojným místem, v němž by se nejsvětější oběť Mše svaté Bohu Nejvyššímu přinášeti směla; a aby zasvěcen i posvěcen byl oltář ten, na němž nejčistší a nejsvětější Beránek Boží způsobem duchovním obětován býti má!

Kostely a oltáře naše jsou nevýslovně svaté

Z toho seznati může každý křesťan, jak svaté jsou naše kostely i oltáře, a proto také jak ve veliké vážnosti býti mají. Chrám Šalamounův byl toliko stínem a předobrazem našich chrámů: a přece měl tolik vážnosti i u Židů i u pohanů! Čím více musíme my kostely své ve vysoké úctě míti, když posvěcením tak velice svatými se staly!

O zasvěcení onoho chrámu Šalamounova vypravuje třetí Kniha královská: Šalamoun obětoval 22.000 volů a 120.000 skopců, jež kněží vesměs zabili, dokonale očistili a po kusech na oltář obětní pokládali. Když se pak Šalamoun hlasitě modlil, hle! tu spadl oheň s nebe a spálil oběť tam připravenou. Celý chrám naplnil se přitom mlhou i dýmem, a Velebnost Boží ukázala se v něm. Všechen lid viděl oheň i Velebnost Boží. Všichni padli zděšeni na tváře a klaněli se Bohu z celého srdce. Král Šalamoun pak vrhl se na vyvýšeném místě na kolena a zvolal hlasem velikým: „Což tedy domnívati se máme, že v pravdě Bůh bydlí na zemi? Nebo jestliže nebe a nebesa nebes dosáhnouti Tebe nemohou: čímž méně dům tento, který jsem vystavěl!“6

Chrám Šalamounův pouze stínem chrámů katolických

Kdo by se nepodivil tomuto svěcení židovského chrámu a kdo může důstojnosti jeho dostatečně pochopiti? A přece byl chrám ten pouhým předobrazem, ba jen stínem našich chrámů katolických! Nebo chrám v Jerusalemě vystavěn byl toliko k uschování archy úmluvy, v kteréž byly jen dvě kamenné desky s Desaterem Božích přikázání, jež obdržel Mojžíš od Hospodina; pak ještě nádoba s mannou a hůl Aaronova, jež byla v chrámu rozkvetla. A oběti židovské nebyly ničím jiným, leč zabitými a spálenými zvířaty, k nimž připojeny byly obětní chleby, víno, koláče a těm podobné věci. Chrámy naše však světí biskupové způsobem nade vši míru světějším; maží je svatým olejem i křižmem, jehož se užívá při udílení svatého biřmování; pokropují je svěcenou vodou; nakuřují požehnaným kadidlem; zasvěcují mnohými kříži a posvěcují sloužením nejsvětější oběti Mše svaté. Na místě archy úmluvy máme my v chrámech svých monstrance, v kterých se přechovává pravý Chléb nebeský, nejsvětější Svátost oltářní, pravé Tělo a pravá Krev Ježíše Krista. Byl-li již chrám Šalomounův v tak veliké úctě, čím více se sluší, abychom my v nejvyšší úctě chovali posvěcené chrámy své, v nichž Bůh sám osobně přebývá!

Následující díl: Katolický chrám domem Božím (kap. 2, 1b)


[1] II.díl 14.cap.;
[2] Conc.de missa;
[3] Concio 69;
[4] Luk.1, 68;
[5] Žalm 42;
[6] III. Král. 6, 27;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.