O svěcení na kněžství (kap. 2, 2)

22. 3. 201216:58


Předchozí díl: Katolický chrám domem Božím (kap. 2, 1b)

Vznešenost Mše svaté seznáme za druhé z přesvatých žehnání, jimiž kněží a duchovní sluhové do svatyně Páně uváděni bývají.

Sedm svěcení a doteky posvátných nádob

Každý duchovní musí sedm svěcení přijmouti, prve nežli jest způsobilý oběť Mše svaté konati. Čtyři nižší čili menší svěcení jsou hlavně k tomu ustanovena, aby jimi obdaření klerikové směli k službě kostelní a k pomoci kněze, Mši svatou obětujícího, připuštěni býti. Žádnému z nich však není dovoleno, kalicha, pateny, korporalu anebo purifikatoria ani se dotknouti. Nebo práva toho nabývá teprve podjáhen, jenž má pět svěcení. I v zákonu Mojžíšově bylo již zakázáno, aby se kdo, kromě levitů, posvátných nádob dotýkal a je čistil. A tak přísluší také toliko podjáhnům, jáhnům a kněžím posvátných nádob, jichž se při Mši svaté užívá, se dotýkati a je čistiti.

O věcech těch vydala Církev zvláštní předpisy pro podjáhny, jáhny a kněze, jež jim za svatou povinnost ukládají, aby je v čistotě udržovali. Kdyby kněží a posvěcení sluhové chrámoví těchto předpisů nedbali, těžkou odpovědnost by na sebe uvalovali.

Chatrné náčiní ke Mši sv. projevem neúcty obce

Podobné odpovědnosti vystavují se však i farní obce, jež lhostejně k tomu přihlížejí, konají-li jejich kněží svatá tajemství v albách spravovaných nebo docela roztrhaných; v mešních rouchách sešlých a s kalichy bídnými; a neposkytují-li s radostnou ochotou prostředků, když ovšem jimi vládnou, a kněz za pomoc jich žádá, aby nová i důstojná roucha a patřičné náčiní opatřeny byly, a aby oltář svatý, na němž Beránek Boží denně se za ně obětuje, náležitě byl vyzdoben.

Ó jak často zdává se mnohému zámožnému přílišné, má-li přinésti malé oběti k důstojné službě Pána, jenž v chrámě uprostřed nás bydlí, kdežto nezdá se mu přílišnou nižádná oběť na to, aby mohl sám každý svátek v nějakém novém módním oděvu se pyšniti.

Neúcta k oběti Mše sv. ukazuje se v lakotě kněží a věřících

Jak se proviňují i kněží i obce, mají-li doma skříně nabité plátnem, kdežto oltář Boha jejich má přikrývku sotva nejnutnější! Jestliže v domech jejich stoly stříbrným náčiním se stkví, ale kalich, monstrance a ciborium, jež Pána nebeských zástupů v nejsvětější Svátosti uzavírají, jsou z bezcenného kovu, cínu a mědi!

Jak smutný to úkaz, když takoví kněží a obce vznešenosti oběti Mše svaté nechápou! Či kterak by mohli na tolik nedostatku, ba chudoby svého domu Božího v příčině posvátných rouch a náčiní hleděti a je strpěti! Jak veliké tudíž chvály zasluhují ony paní i panny, jež každoročně nějakou část svého plátna domu Božímu obětují, nebo které svých prázdných chvil k tomu používají, aby posvátná roucha a plátna oltářní v patřičném pořádku udržovaly! Jak veliké chvály zasluhují také všichni ti, kteříž rádi i s ochotou prostředků k tomu účelu posyktují, aby nová a krásná roucha a drahocenné chrámové náčiní pořízeny býti mohly! Dávají takto věru najevo, že jim jde vpravdě od srdce, když se s knězem při Mši svaté modlí: „Hospodine, miloval jsem okrasu domu Tvého a místo přebývání slávy Tvé;“1 a že vysokou důstojnost oběti Mše svaté oceniti umějí!

Způsob, jakým jáhen bývá na kněze svěcen

Jak jsem již napsal, poznává se vznešenost oběti Mše svaté také ze svěcení na kněžství. Toto děje se tímto způsobem: Jáhen, jenž na kněze posvěcen býti má, musí míti na sobě humerale čili roucho náramenné, albu, čili bílé roucho, jež mu od krku až k nohám splývá; cingulum čili pás kolem beder, a štolu čili širokou stuhu, jež mu od levého ramene dolů splývá a pod pravým ramenem svázána jest. Takto přistrojen poklekne před biskupem, jenž úvodní část Mše svaté dokončiv, usadil se na křesle na nejvyšším stupni oltáře.

Biskup představuje jáhnovi, jak těžký úřad na se vzíti chce, a pak se táže lidu, zdali tohoto jáhna za hodného má, aby na kněze posvěcen byl. Nečiní-li nikdo námitek, poklekne biskup a modlí se litanie ke všem svatým. Jáhen se je modlí s ním, položen jsa s obličejem na zemi. Potom položí mu biskup ruku na hlavu a koná nad ním modlitbu s dlouhou prefací, načež mu složí štolu kolem krku a mešní roucho přes hlavu. Potom kleče koná nad ním dlouhou modlitbu a pěje hymnus: „Veni Creator Spiritus“, to jest: „Přijď, Stvořiteli, Duchu!“. Potom se biskup zase posadí; a jáhen, jenž má býti vysvěcen, klekne si před něho a složí ruce na jeho klín. Biskup pomaže mu je svatým olejem uvnitř na plochých dlaních, napřed křížem, potom prsty a obě ruce jednotlivě, a modlí se: „Ó Pane, račiž tyto ruce sobě zasvětiti i posvětiti skrze toto pomazání a požehnání naše.“ Načež dělaje znamení svatého kříže na rukách svěceného, praví: „Čemu tyto ruce budou žehnati, budiž požehnáno; a co budou posvěcovati, budiž posvěceno a Bohu zasvěceno, ve jménu Pána našeho Ježíše Krista. Amen.“ Potom se sváží svěcenci obě ruce lněným šátečkem, biskup podá mu kalich s vínem a vodou, i patenu s hostií, a praví: „Přijmiž moc, božskou oběť přinášeti, Mši svatou sloužiti, jak za živé, tak i za mrtvé; ve jménu Páně. Amen.“ Načež onen lněný šáteček se rozváže a svěcenec umyje si ruce; biskup pak ve své Mši svaté pokračuje.

Při obětování biskupa jde nově posvěcený kněz k oběti s hořící svící, kterou biskupovi do ruky vloží, napřed ji políbiv. Potom klekne si s mešní knihou v rukou za biskupa, jenž ve Mši svaté pokračuje, a čte s ním zároveň slovo od slova ostatní částky Mše svaté, a při svatém přijímání přijme nejsvětější Hostii z rukou jeho.

Když byl potom novosvěcenec vyznání víry odříkal, pokládá mu biskup obě ruce na hlavu, a dí: „Přijmi Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíš, jsou odpuštěny; komu je zadržíš, jsou zadrženy.“ Posléze slíbí novosvěcenec svému zákonitému, od Boha ustanovenému biskupovi poslušnost, a přijímá od světitele požehnání v následujících slovech: „Požehnání Boha Otce, Syna i Ducha Svatého sestoupiž na tebe: abys i sám byl požehnán ve svém kněžském posvěcení; a abys i přinášel oběť smírnou za hříchy lidu Bohu všemohoucímu.“

Toť způsob, dle něhož všichni kněží katolické Církve vysvěceni býti musí.

Důvod obřadů –  nevýslovná vznešenost oběti, kterou kněz přináší

Ale k čemu se to tak děje? Proč musí kněz tolikrát a s takovými podrobnostmi s tolika modlitbami a obřady svěcen býti?

Hlavně proto, aby byl dostatečně očištěn, posvěcen i uzpůsoben, aby mohl nejčistší, nejdůstojnější božskou oběť Mše svaté nevýslovné Velebnosti Boží přinášeti!


Následující díl:
O oltáři, kněžských rouchách a obětním náčiní (kap. 2, 3)


[1] Žalm 25, 8;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.