O oltáři, kněžských rouchách a obětním náčiní (kap. 2, 3)

28. 4. 201210:07


Předchozí díl: O svěcení na kněžství (kap. 2, 2)

Vznešenost oběti Mše svaté poznati se může dále z přemnohých věcí, jichž jest k ní potřebí.

Oltář a co k němu náleží

Mimo řádně posvěceného kněze, jenž osobu Ježíše Krista při ní zastupuje, zvláště těchto věcí třeba: Předně posvěceného oltáře.

Oltář musí býti poněkud vyvýšený, poněvadž má připomínati horu Kalvárii, na které Kristus, Beránek nevinný, byl krvavě obětován a na kříži vyvýšen. Oltářem vyrozumívá se oltářní stůl, nebo-li zdivo, jež v podobě podlouhlého čtyřhranu čtyry až pět stop nad zemi vystupuje. Ona více anebo méně umělá stavba, jež po zadní straně stolu oltářního často až ku stropu kostelnímu vyvstává a obyčejně obrazy, sochami a všelikými řezbami vyzdobena bývá, slouží toliko k ozdobě; není tedy žádnou podstatnou částí oltáře, a tím méně oltářem samým.

Za povznášejících obřadů bývá oltářní stůl, jak již řečeno bylo, od biskupa zasvěcen i posvěcen. Dle předpisů církevních, v mešní knize obsažených, má býti stůl oltářní z kamene celý, aneb aspoň hořejší části své, čili ve stolní desce, kde se nachází „sepulcrum“ čili „hrob“ se svatými ostatky. A to proto, že Kristus Pán, jenž se při Mši svaté na oltáři obětuje, kamenem úhelným jest, jehož stavitelé (nevěřící) zavrhli,1 ale jenž proto přece nezničitelný základ duchovní stavby Církve své tvoří.
Na oltáři musí státi kříž, jenž má býti pro kněze i pro lid upomínkou, že oběť Mše svaté s obětí Pána Ježíše na kříži totožná jest.Oltář musí býti přikryt třemi plátny, z nichž jedno po obou stranách oltáře hluboce až dolů splývá.

Svíce na oltáři

Po stranách krucifixu musejí státi nejméně dva svícny s hořícími voskovicemi, jež nás mají pamatovati na Ježíše Krista, jenž jakožto světlo na svět přišel,2 aby temnosti osvěcoval.3 A dále jako světlo svíce vždy vzhůru k nebi neodolatelně vstupuje, tak mají hořící voskovice knězi i lidu býti stálou připomínkou, aby i oni při nejsvětější oběti ve svaté nábožnosti a v upřímném klanění srdce svá stále k Bohu obraceli.

Další potřebnosti ke Mši svaté jsou ještě: Mešní kniha a polštář anebo podstavec pod ní.

Dále tři tabulky kánonové, jež uprostřed oltáře a po obou  jeho stranách postaveny jsou.

Ty obsahují ony stálé modlitby mešní, kterých kněz neříkává z knihy mešní, nýbrž z paměti.

Dále třeba šátku, jímž by si kněz ruce po umytí utřel; a mešního zvonku, jimž by služebník, který při oltáři lid zastupuje a knězi jménem jeho odpovídá, věřící lid na hlavní částky Mše svaté upozornil.

Zvláštní kněžská roucha a jejich význam

K sloužení Mše svaté třeba za druhé: kněžských rouch.

Úcta k Bohu a jeho svaté službě vyžaduje zejména k bohoslužbě nejvznešenější, ku konání Mše svaté, oděvu zvláštního, od každodenního se lišícího. Jestliže již pohané i židé netroufali si bohoslužeb svých konati v šatu obyčejném, smějí tím méně křesťané tak činiti, poněvadž bohoslužba naše jest nekonečně světější a ctihodnější než pohanů a Židů!

Jak nám Pismo svaté vypravuje, byla již kněžím židovským ku konání bohoslužby předepsána roucha zvláštní, co do látky, tvaru i barvy. Tak dí Pán k Mojžíšovi: „Tato pak budou roucha, kteráž udělají: Náprsník a náramník, sukni lněnou úzkou, čepici a pás. Udělají roucha svatá bratru tvému Aaronovi a synům jeho, aby mně úřad kněžský konali. A vezmou zlato a hyacint a šarlat a červec dvakrát barvený a kment.“ 4

A že i v naší svaté Církvi je žvdy i vlastní roucha ku konání Mše svaté v užívání byla, o tom svědčí svatý Jeronym ( † 420), jenž píše takto: „Náboženství užívá jiných rouch ke službě oltářní, a jiných v obecném životě; tím nás poučuje, že ku svatyni toliko s čistým srdcem přistupovati máme.“ Poněvadž tedy již od nejstarších dob křesťanství k bohoslužbě zvláštních rouch bylo užíváno, prohlašuje sněm Tridentský vším právem, že „užívání zvláštních rouch kněžských spočívá na nařízení samých svatých apoštolů.“5

Jednotlivá roucha zvlášť

A nyní chci roucha, která kněz ke Mši svaté obléká, pořadem vypočísti, a co znamenají, vyložiti:

Humerale čili amiktus, česky náramník, obléká kněz přes hlavu a pokládá pak kolem krku. Roucho toto připomíná ono lněné roucho, jímž v domě Kaifášově židé Pánu Ježíši obličej zakryli, načež pošklebujíce se mu, volali: „Prorokuj nám, Kriste, kdo tě udeřil!“

Alba jest prostorné lněné roucho s rukávy, sahající od krku až k nohám. To připomíná ono bílé roucho, jímž Krista Pána na potupu zahaliti kázal v domě svém Herodes.

Cingulum jest pás lněný, jímž kněz albu přepásá. Připomíná provaz, kterým židé Pána Ježíše v zahradě getsemanské svázali a svázaného odvedli.

Manipul je závěs na levém náručí, podobající se malé štole, jejíž oba dolejší konce k sobě přišity jsou. Týž připomíná vazby, jimiž Kristus Pán na svém náručí spoután byl.

Štola jest dlouhá, asi na píď široká páska neboli stuha, kterou si kněz na krk zavěsí a vpředu křížem přes prsa svá překládá. Ta připomíná onen řetěz, který Pánu Ježíši po jeho odsouzení kolem krku vložili.

Kasule čili mešní roucho sestávala v nejstarších dobách z dlouhého a širokého pláště, jenž byl ze všech stran uzavřen, jen výkrojkem pro hlavu opatřen a kněze tedy od hlavy až do paty jako v nějakém domku uzavíral. Proto rouchu tomu také říkali kasula, to jest česky „domek“. Později k lepšímu pohodlí kněze kasulu po obou stranách nastříhli, až z ní povstala podoba, v jaké nyní se jeví. Roucho mešní připomíná nám purpurový plášť, jímž bohaprázdní vojáci Krista Pána, když ho trním korunovali, na potupu přioděli.

Kříž na zadní části mešního roucha připomíná nám onen kříž, na nějž Kristus Pán byl přibit. Sloup na přední části mešního roucha pamatuje nás na onen sloup, k němuž přivázán byl Kristus Pán, když byl bičován.

Biret jest pokrývka na hlavu, v podobě nízkého klobouku, obyčejně barvy černé, z hedvábí, sametu aneb i z látky vlněné. Biretem pokrývá kněz hlavu, když kráčí k oltáři aneb od něho, na znamení své vážnosti i důstojnosti v Církvi. Zároveň mu biret připomíná i pokoru, pamatuje ho na trnovou korunu Krista Pána.

Co značí různé barvy rouch

Také různé barvy mešních rouch mají hluboký význam.

1.Barva bílá, barva světla, je znamením radosti i nevinnosti. Proto nosí kněz mešní roucho bílé o slavnostech Páně, jenž jest pramenem světla a příčinou vší radosti. Tedy o Vánocích, o Zjevení Páně, o Velikonocích, o Božím Těle, o slavnosti Posvěcení chrámu Páně. Kněz nosí mešní roucho barvy bílé také o všech svátcích Matky Boží, jež nám Ježíše Krista, Světlo světa, porodila a ve své neposkvrněné nevinnosti a svatosti Královnou panen jest; dále o slavnostech svatých andělů, kteříž ve světle věčném přebývají; o slavnostech svatých, kteříž nebyli mučedníky; a konečně o slavnosti Všech svatých.

2.Barva červená, barva ohně a krve, jest obrazem lásky Boží k nám, jakož i lásky nás lidí k Bohu. Proto se užívá barvy červené při Mších svatých o svátcích svatodušních, i při všech ostatních, při kterých se kdo něčím zalibuje Duchu Svatému, jenž oheň božské lásky v srdcích našich rozněcuje. Mešního roucha barvy červené užívá kněz dále o všech slavnostech mučedníků, kteří z lásky k Bohu krev svou prolili; a v ony památné dny, v kterých si připomínáme utrpení anebo kříž anebo jiné nástroje umučení Páně.

3.Barva zelená jest obrazem naděje a touhy naší po lepším a šťastnějším životě na věčnosti. Poněvadž má rok církevní naši naději vždy více oživovati a posliovati, jakož i nás následováním Ježíše Krista k životu věčnému přiváděti, jest barva zelená vlastní barvou roku církevního, vyjma ony doby, jež pokání věnovány jsou; tedy vyjma dobu adventní a svatopostní.

4.Barva fialová jest barvou Církve pro doby kající; tedy pro čas adventní a svatopostní, od Devítníku začínaje; dále pro vigilie a Suché dny. Barvy fialové užívá se také při udělování svátosti pokání, při procesích kajících a při průvodech v křížové či prosebné dny. V době adventní a svatopostní působí často změnu v barvě roucha mešního svátky, jež do těch dob připadají a své vlastní barvy vyžadují. Avšak v nedělích, připadajících do oněch kajících dob, jakož i v posvátném témdni před velikonocemi bývá vždy barva fialová.

5.Barva černá jest barva smutku. Černého roucha mešního užívá tedy kněz v památný den všech dušiček, při pohřbech, při všech zádušních Mších svatých, jakož i na Velký pátek, jakožto v úmrtní den Páně, z bolu a zármutku pro naše hříchy, jež Syna Božího na kříž přibily.

Toť jest těch pět rozličných barev církevních. Dle toho, jakou na knězi při Mši svaté spatříš, měl bys případná hnutí ve své duši vzbuzovati a v ně ponořen, Mši svaté nábožně obcovati.

Obětní náčiní

Ku konání Mše svaté jest třeba za třetí také náčiní obětních. Ta jsou:

Kalich od biskupa posvěcený, znamná hrob Páně; a pamatuje také na přehořký kalich utrpení, jejž Spasitel musel za nás vypíti.

Palla je bílý, lněný šáteček, jenž na čtyřhrannou tabulku natažen jest, a jímž kněz kalich přikrývá. Palla připomíná čtyřhranný kámen, jímž hrob Páně byl přikryt.

Patena je zlatá aneb aspoň pozlacená miska. Ta připomíná misku, na které byly masti, jimiž mrtvé Tělo Páně bylo pomazáno.

Korporale je čtyřhranné plátno, na němž kalich stává a na které svatá Hosti se pokládá. Připomíná roucho, do něhož bylo Tělo Páně zabaleno, než bylo do hrobu uloženo.

Purifikatorium je šáteček, jímž kněz kalich vysušuje. To připomíná roucha, jimiž mrtvé Tělo Páně bylo osušeno.

Velum je hedvábná pokrývka, kterou kalich bývá zakryt. Připomíná oponu v chrámě jerusalémském, jež při smrti Páně od svrchu až dolů se roztrhla.

Dvě konvičky připomínají ony dvě nádoby, jež při umučení Páně octem i žlučí byly naplněny.

Ku konání Mše svaté třeba konečně i darů obětních: hostie, čili bílého pšeničného chlebíčka nekvašeného, vína z hroznů a vody.

Vynecháním některé věci by se kněz prohřešil

Skoro všech těchto vypočítaných věcí jest tolik třeba při Mši svaté užíti, že by se prohřešil kněz, jenž by bez některé z nich Mši svatou sloužil, vyjma případ veliké nouze. O tom slyš tento příklad:

Když mouřenínové afričtí Španělska z největší části byli dobyli, stalo se, že jistý král Karavace mnoho křesťanů zajal. Smiloval se nad nimi, propustil je vesměs ze žaláře a dal si je představiti. Každého z nich se otázal, jakému řemeslu anebo umění rozumí, a dovolil jim, aby je provozovali. Mezi zajatými křesťany byl také jeden kněz, jenž, byv na své umění otázán, se svatou vážností odpověděl: „Umím všemohoucího Boha s nebes na zemi povolati!“ Když to král uslyšel, poručil mu,a aby umění své ukázal. I odpověděl mu kněz: „Nemohu tak učiniti, leč bych od křesťanů obdržel všecky ke Mši svaté potřebné věci!“ I poručil král knězi, aby veškeré potřebné věci sepsal, tak aby mohly z některého křesťanského místa býti přeneseny. Kněz sepsal tedy sice všechny věci, ale na kříž zapomněl. Když pak Mši svatou začíti chtěl, tu teprv zpozoroval, že nemá na oltáři žádného krucifixu. I zamyslel se na dlouho i hluboce, nevěda, má-li Mši svatou začíti anebo ne. Král se domníval, že snad umění svému docela nerozumí; a proto se ho otázal, proč tak zmateně stojí? Kněz odpověděl: „Zapomněl jsem na kříž, a jsem nyní všecek pomaten, nemoha se rozhodnouti, mám-li Mši svatou začítit, anebo od ní upustiti.“ Poněvadž však zatím Boha o pomoc prosil, hle! rozstoupilo se klenutí světnice, v kteréž kněz před oltářem stál, a dva andělé, stkvící se jako slunce, otvorem tím sestoupili, nesouce ve svých rukou dřevěný, lesklý kříž, na píď dlouhý. Kříž ten postavili na oltář a knězi poručili, aby Mši svatou začal. Král se svými mouřeníny se domníval, že tito dva andělé bohy jsou. I padli hrůzou na tváře a zůstali tak dlouho na zemi ležeti, až andělé zase zmizeli. I uvěřil král knězi, že má moc, Boha všemohoucího s nebe zavolati, a že křesťanství je pravé náboženství. – Toť původ svatého kříže španělského, jenž až posud v Karavace s největší uctivostí se přechovává. Každého roku v ten den, kdy kříž s nebe byl seslán, bývá lidu ukazován a do vody ponořen; kteroužto vodu mnozí nemocní pijí, aby jí ozdravěli.

Děj ten uvedl jsem zde proto, abych ti, milý čtenáři, znázornil, že žádná z těch mnohých věcí, jež ke každé Mši svaté náležejí, scházeti nesmí, má-li kněz tuto nejsvětější oběť řádem předepsaným vykonati.


Následující díl:
O obřadech při Mši svaté (kap. 2, 4)


[1] Žalm 117,22; a Mat. 21, 42-44;
[2] Luk 2, 32;
[3] Jan 1, 5;
[4] II. Mojž. 28, 4, 5;
[5] Sess. 22, 22, 5

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Klíčová slova:  ,