O nejpřednějším knězi při Mši svaté (kap. 2, 5)

31. 8. 201219:34


Předchozí díl: O obřadech při Mši svaté (kap. 2, 4)

Ač vznešenost oběti Mše svaté jest nade vší míru veliká, jak seznati lze již z těch věcí, jež jsem posud vyložil, nemůže přece z ničeho jiného lépe seznána býti, jako z osobnosti toho, jenž tuto božskou oběť Bohu přináší.

Pravým obětníkem je Ježíš Kristus sám

Nebo pravým obětníkem při Mši svaté není nikdo jiný, než kněz všech kněží, biskup všech biskupů, sám jednorozený Syn nebeského Otce, sám Kristus Ježíš! Tento od Boha Otce pomazaný nejvyšší Kněz, dodává nejsvětější oběti Mše svaté tak vysoké, vše pomyšlení převyšující vznešenosti, a činí tuto oběť přesvatou obětí božskou.

O tom svědčí svatý Jan Zlatoústý slovy: „Také nyní jest tentýž Kristus přítomen, jenž tento stůl připravil, aby jej také i vyzdobil. Nebo nepůsobí toho člověk, aby přinesené dary obětní, chléb a víno, proměnily se v Tělo a Krev Páně; Kristus Pán sám to působí, jenž za nás byl ukřižován.“1 Slovy těmi svatý Jan Zlatoústý jasně vykládá, že Ježíš Kristus sám osobně nejpřednější části Mše svaté vykonává; on totiž s nebe sestupuje; on chléb a víno ve své Tělo a ve svou Krev proměňuje; on sebe sama Bohu Otci za spásu světa obětuje; on jako věrný Prostředník za blaho lidu prosí. Kněží při oltáři jsou pouhými sluhy Kristovými, kteříž mu svých úst, svého hlasu a svých rukou viditelně propůjčují, aby Kristus Pán skrze jejich službu tuto nejsvětější oběť vykonal.

Důkaz z neomylného učení Církve

Kdyby kdo snad slovům svatého Zlatoústce věřiti nechtěl, podám mu důkaz, jemuž nebude moci odporovati, chce-li katolickým křesťanem zůstati. Důkaz ten uvedu na svědectví naší svaté neomylné Církve katolické, jež na všeobecném sněmu církevním v Tridentu takto se vyjádřila: „Oběť Krista Ježíše na kříži jest s obětí Mše svaté úplně totožná, ježto za přisluhování kněží při Mši svaté obětuje tentýž Obětník, jenž se na hoře Kalvarii na kříži byl obětoval; toliko způsob obětování jest rozdílný.“2

Nevýslovná čest pro lidstvo

Ó jaké nevýslovné cti a milosti se nám dostává! Jakým dobrodiním jest pro nás, že náš Spasitel tolik se k nám snižuje, že naším Knězem, Prostředníkem i Orodovníkem se stává, a sebe sama osobně Bohu Otci za nás v oběť přináší!

Totéž učí také svatý Pavel, jenž ve své epištole k Židům píše: „Takovéhoť zajisté potřebí nám bylo nejvyššího Kněze, svatého, nevinného, neposkvrněného, odděleného od hříšníků a vyššího nad nebesa; který nepotřebuje na každý den, jako kněží, nejprv za své hříchy oběti konati, potom za (hříchy) lidu: neboť to učinil jednou, sebe samého obětovav. Zákon zajisté ustanovoval za kněze lidi, mající nedostatky: ale slovo přísahy, kteréž se stalo po Zákonu, ustanovilo Syna na věky dokonalého.“3 Svatý Pavel před oči nám staví vznešenou důstojnost, ke které nás Bůh povolal, ježto nám za Kněze a Prostředníka u trůnu svého neustanovil nějakého člověka křehkého, hříšného, ale svého vlastního a jednorozeného Syna, Pána Ježíše, plného svatostí i dokonalostí, zahrnujícího v sobě ctnosti veškeré.

Proč nechtěl Pán Ježíš svěřit svou oběť nikomu z lidí

Nyní uvažme, proč Kristus Pán nechtěl oběti své svěřiti žádnému knězi z lidí vyšlému?

Nejpřednější příčinou byla ta, že tato Jeho oběť měla býti úplně čistá a neposkvrněná, jak předpověděl prorok Malachiáš slovy: „Od východu slunce až na západ veliké jest Jméno mé mezi národy a na každém místě obětována bývá Jménu mému oběť čistá.“4 Přípověď tuto vykládá Církev svatá takto: „Touto obětí čistou jest Mše svatá, jež nižádnou nehodností ani zlomyslností obětujících poskvrněna býti nemůže.“5 Kdyby byl kněz z lidí obětníkem vlastním, mohlo by se státi, že by přesvatá oběť Mše svaté někdy poskvrněna i znečištěna byla, a že bychom mohli o tom pochybovati, zdali Bohu nejsvětějšímu oběť příjemná přinesena byla. Proto Bůh Otec tomu chtěl, aby jeho nejsvětější Syn jméno i úřad obětujícího Kněze pro sebe podržel, jak výslovně jemu dí: „Ty jsi knězem podle řádu Melchisedechova.“

Kněží z lidí nemohou oběť Kristovu znečistiti

Ačkoliv tedy kněží z lidí Mši svatou slouží, nejsou oni přece obětníky vlastními, nýbrž toliko služebníky Ježíše Krista, jenž jest Obětníkem nejpřednějším sám. A jako by obyčejný služebník, kdyby od svého pána obdržel dukát, aby jej v některém poutním chrámu obětoval, této oběti pána svého neposkvrnil, i kdyby sám v hříchu smrtelném byl, když by dle vůle pána svého oběť onu přinášel, tak podobně nemohou kněží nejsvětější oběti Mše svaté poskvrniti a znečistiti, když jménem Pána svého, Ježíše Krista, Otci nebeskému oběť přinášejí.

Proč nesvěřil svou oběť andělu ani své nejčistší Matce

Proč nechtěl Kristus Pán oběti Mše svaté svěřiti ani žádnému andělu, ani žádnému svatému, ba ani své nejčistší Matce, jež přece jest dokonale svatá, ba „milosti plná“, jak ji pozdravil archanděl Gabriel, když by přece dojista nikdo z nich nejčistší oběti jeho neposkvrnil, nýbrž co nejdokonaleji obětoval?

Ó můj Bože! Jak vzdělati by musela Mše svatá, kterou by sloužil svatý Petr, nebo svatý Pavel, nebo někdo ze Serafínů nebeských? S jakou upřímnou radostí i zbožností přítomni by byli ti, kdož by na vlastní oči viděli, s jakou uctivostí i pozorností vznešené kníže nebeské Mši svatou slouží! Zajisté, že by se srdce jejich naplnilo pobožností nejvroucnější a se roznítilo láskou božskou!

Což teprve, kdyby sama Matka Boží svého přemilého a nejsvětějšího Syna na oltáři Otci nebeskému obětovala? Zjevila zajisté sama svaté Mechtildě o sobě: „Obětovala jsem Syna svého v den očišťování svého v chrámu jerusalemském Bohu Otci s takovou nábožností, že by s ní nebylo lze porovnati ani nábožnost všech svatých, kdyby do jediného srdce lidského vylita byla.“6 Jestliže přeblahoslavená Bohorodička již za pozemského svého života s takovou nesmírnou nábožností Bohu sloužiti mohla, jak by mu sloužila teprve nyní při nejsvětější oběti Mše svaté, když v nebi dlí a všemi milostmi Božími zahrnuta jest! Jak mocná, jak nad pomyšlení svatá byla by oběť Mše svaté, kterou by přinášela Bohu Nejvyššímu přeslavná Matka Boží!

Ale ač by taková Mše svatá, kterou by sloužili velicí svatí aneb vznešení Serafíni aneb i nejblahoslavenější Panna Maria, byla nevystihle svatá, nebyla by přece Bohu nekonečně svatému svatou dosti, poněvadž Jemu patří oběť taková, jež Jeho neskonalé, božské Velebnosti je přiměřena. Proto nechtěl, ba nemohl Kristus Pán nejsvětější oběti Mše svaté svěřiti ani andělu, ani světci, a tím méně hříšnému člověku, nýbrž chtěl, ba musel oběť takovou ponechati sobě, aby sám každodenně Otci svému nebeskému pro spásu svých milých věřících oběť přiměřenou konal a tak způsobem nekonečně vznešeným a nevystihle mocným obětoval, jak jedině nejsvětější Trojici Boží líbiti se může.

Ani cherubíni a serafíni nemohou dokonale pochopiti oběť Mše svaté

Z toho všeho plyne, že každá Mše svatá je nevystihle důstojná, a že každou sám Kristus Pán s takovou nábožností, uctivostí a láskou slaví i obětuje, že to veškeré pochopení andělů i lidí převyšuje. Toto zjevil Kristus Pán sám svaté Mechtildě následujícími slovy: „Já samojediný vím a chápu dokonale, jak se denně na oltáři za spásu věřících obětuji; čehož ani Cherubíni, ani Serafíni, ani všechny mocnosti nebeské dokonale pochopiti nemohou.“7

Ó můj Bože! Jak výborné i nevystihlé musí býti toto obětování se Ježíše Krista při Mši svaté na oltáři, když ani nejmoudřejší mocnosti nebeské ho pochopiti nemohou! Ó nejmilejší Ježíši! Jak nevyzkoumatelné musí býti Tvoje obětování, když Ty sám dosvědčuješ, že jedině Ty sám svým božským rozumem a svou božskou moudrostí dokonale poznati je můžeš! Ó jak z míry šťasten musí býti člověk, jenž Mši svaté nábožně obcuje a tak zasluhuje, abys Ty toto nevystihlé a přespasitelné obětování za něho konal!

Jak velký prospěch z toho plyne pro věřícího

Uvažuj přece, milý čtenáři, o slovech těchto v srdci svém a pozoruj, jak veliký prospěch musí ti přinášeti nábožné obcování Mši svaté, když se při ní Ježíš Kristus sám za tebe obětuje, jakožto Prostředník mezi božskou Spravedlností a tvou lidskou nespravedlností vystupuje a spravedlivý trest, jehož pro každodenní pochybení zasluhuješ, od tebe buď docela odvrací aneb aspoň zadržuje! Ó kdybys to vše správně poznával, jak velice bys sobě Mši svatou zamiloval, s jakou nábožností by jí obcoval a jak nerad by ses od ní zdržeti dal! Ba raději bys na svých časných statcích ztráty trpěl, nežli abys zanedbáním Mše svaté, tolik spasitelné, duši svou poškozoval! O vznešenosti a výbornosti Mše svaté rádi uvažovali horliví křesťané prvých století; a proto Mši svatou tak vroucně si zamilovali, že raději život tratili, nežli aby Mši svatou zameškali! O tom vypravuje znamenitý dějepisec Baronius z roku 303 tuto podivuhodnou událost.8

Mučedníci pro Mši svatou za Dioklecianova pronásledování

V africkém městě Alutě, v němž z rozkazu pohanského císaře Diokleciana všechny křesťanské svatyně byly zbořeny, shromáždili se mnozí křesťané, muži i ženy, přes zákaz císařský v jistém domě, aby tam Mši svaté obcovali. Byli tam však od pohanů vyslíděni, zajati a k císařskému soudci na veřejné náměstí odvedeni. Na tom náměstí byly také mešní kniha a jiné posvátné knihy, jež byli pohané křesťanům odňali, s velikou potupou do ohně vrženy; avšak Bůh seslal náhle velký liják, jenž oheň uhasil, takže knihy od spálení byly uchovány. Tím se poděsil soudce tolik, že zajaté křesťany, třicet čtyři muže a sedmnáct žen, poslal ve vojenském průvodu do města Karthaga k samému císaři. S plesáním vydali se zajatci na cestu a zpívali neustále chvalozpěvy Bohu. Když byli císaři předvedeni, představil je mu vojenský důstojník slovy: „Tyto zlomyslné křesťany jsme, ó císaři! postihli v městě Alutě, když přes tvůj zákaz své nepravé bohoslužbě obcovali.“ Císař velel, aby jednoho zajatce obnažili, na skřipec natáhli a ostrými háky rozdírali. Zatím zvolal však jeden z křesťanů, jménem Telika, hlasem zvučným: „Proč trýzníš, tyrane, jedině tohoto? My všichni jsme křesťané a všichni jsme s ním zároveň Mši svaté obcovali!“ Na to velel císař, aby i Teliku obnažili, vedle prvého na skřipec natáhli i rozdírali, a pak se tázal: „Kdo jest původcem vašeho shromáždění?“ Ten odpověděl: „Kněz Saturnin, a my všichni vesměs. Ty však, ó zlosyne! jednáš proti vší spravedlnosti, že nás proto trýzníš. Nejsme ani vrahy, ani loupežníky, aniž jsme se čím provinili.“ Na to řekl císař: „Ty jsi měl rozkazu našeho šetřiti, a své nepravé bohoslužby zanechati.“ Telika mu však odpověděl: „Nedbám jiného rozkazu, leč rozkazu Boha mého, za něhož rád zemru.“ Po těch slovech nařídil císař, aby Teliku od skřipce odvázali a bez pokrmu i nápoje do žaláře odvedli.

Potom předstoupil pohanský bratr svaté Viktorie a žaloval na radního Dativa, že jeho  sestru ke Mši odvedl. Ale světice řekla: „Nikoli z návodu některého člověka, ale zcela dobrovolně vešla jsem do onoho domu, a obcovala tam Mši svaté; neboť jsem křesťanka, a proto i povinna zákona Kristova poslouchati.“ Bratr jí na to: „Jsi beze smyslů, a mluvíš jako bláznivá!“ Ale ona řekla: „Nejsem bláznivá, ale křesťanka!“ Tu řekl císař: „Chceš se svým bratrem opět domů odejíti?“ A ona řekla: „To neučiním, poněvadž tohoto člověka jakožto bratra svého neuznávám. Jsem křesťanka a mám ty za své bratry a sestry, kteří pro Ježíše Krista trpí.“ Na to řekl jí císař: „Ušetři se přece a poslechni rady bratra svého!“ Ona však odpověděla: „Neodejdu od sých bratří a sester; neboť přiznávám se ti, že jsem s nimi na Mši svaté byla a nejvelebnější Svátost přijala.“ Uslyšev to císař, velel, aby lidé jeho všech prostředků užili, aby světici od její víry odvrátili; avšak nestalo se mu po vůli! – Viktorie byla velice sličná a pocházela z nejpřednějšího rodu v celém městě. Když ji rodiče proti její vůli chtěli provdati, seskočila s vysokého okna, dala si od kněze Saturnina vlasy ostříhati a do počtu Bohu zasvěcených panen se přijmouti.

Po té obrátil se císař k tomuto knězi Saturninovi a řekl: „Ty jsi přes náš rozkaz všechny tyto shromáždil?“ Saturnin odpověděl: „K rozkazu Páně jsem je shromáždil, a konali jsme pospolu jeho božskou službu.“ Císař se tázal: „Proč jsi tak učinil?“ Kněz odpověděl: „Poněvadž nesmíme Mše svaté opomíjeti.“ Císař se dále tázal: „Jsi ty původcem tohoto shromáždění a ty jsi je všecky k němu přemluvil?“ Kněz odpověděl: „Ano, já jsem původce, a já sám jsem Mši svatou sloužil.“ K odpovědi té kázal jej císař obnažiti a železnými háky tak dlouho rozdírati, až vnitřnosti z něho vytékaly. Načež kázal ho odvésti k ostatním do žaláře.

Potom kázal císař, aby mu byl předveden svatý Emerik; a tomu řekl: „Kdo jsi?“ Emerik odpověděl: „Jsem původce tohoto shromáždění; neboť v mém domě Mše svatá sloužena byla.“ Císař se tázal dále: „Proč jsi tyto lidi přes náš zákaz do domu svého vpustil?“ Týž odpověděl: „Poněvadž bratry mými jsou, nemohl jsem jim zabrániti; neboť nemůžeme bez Mše svaté býti.“ Potom byl i on háky rozedrán a pak do žaláře odveden.

Zatím řekl císař jakožto soudce ostatním: „Doufám, že si vezmete z těchto ubohých příklad a svého života tak lehkomyslně nezmrháte.“ Svatí mučedníci však jednomyslně prohlásili: „Jsme křesťané; a proto budeme zákon Ježíše Krista plniti, i kdybychom museli proto krev svou prolíti.“ Na to řekl soudce jednomu z nich, jenž se nazýval Felix: „Netáži se, jsi-li křesťanem, ale byl-li jsi ve shromáždění a při Mši?“ Svatý Felix odpověděl: „Jak se pošetile tážeš? Což může být křesťan beze Mše svaté a Mše svatá bez přítomnosti křesťanů? Zuřivý ďáble! Pravím ti, že jsme byli ve vší nábožnosti shromážděni, a že jsme se při Mši svaté co nejbedlivěji modlili.“ Uslyšev to ukrutník, takovým vztekem byl jat, že kázal toho muže svatého na zemi povaliti a klacky utlouci.

Takto mučedníky trýzně, ztrávil zuřivý soudce celý den; a když noc nastávala, kázal všecky do velikého žaláře uzavříti a strážcům trestem smrti pohroziti, kdyby jim nějakého pokrmu anebo nápoje podati se opovážili. I přišli sice rodiče, ženy, děti aneb přátelé zajatých k žaláři a nesli jim potajmu pod šaty nějaké občerstvení. Ale strážci, bedlivě je prohledavše, vše jim odebrali; ba zbožné a soucitné ty lidi docela hanebně zbili. Proto přece však zůstali tito věrní přátelé dnem i nocí před žalářem, plačíce i bědujíce tam, zajisté v té naději, že tak ukrutníka k slitování pohnou. Ten však se zatvrdil ve své zlosti tolik, že nechal věrných služebníků a služebnic Ježíše Krista vesměs hladem i žízní chřadnouti, až všichni přebolestnou smrtí z hladu zemřeli.

Příběh dokazuje, jak si křesťané starých dob Mše svaté vážili

Děj tento, jejž Baronius ze starých soudních spisů do slova vypsal, dokazuje jasně, kterak Mše svatá v nejprvnějších dobách po Kristu Pánu sloužívána byla a kterak jí křesťané s takovou ochotou i nábožností obcovali, že raději bolestnou smrt podstoupili, nežli aby byli Mše svaté zameškali. Odkud to, že pro Mši svatou tolik horlili? Odtud zajisté, že převelikou vznešenost Mše svaté poznávali a ovoce z ní rádi účastnými býti chtěli. Tomu máme se i my učiti a příkladem jich povzbuzeni, k této tak spásonosné a mnohoplodné oběti svatou láskou lnouti.


Následující díl:
Jak vzácný dar se při Mši svaté obětuje (kap. 2, 6)


[1] Chrysost. de proditione Judae hom. 1;
[2] Srovn. Sess. 22, cap.2;
[3] Žid.7, 26-28;
[4] Malach.1, 11;
[5] Conc.Trid.sess. 22, cap.1;
[6] Revel.lib.1, cap.19;
[7] Revel.lib. 2, c.31;
[8] Annal.ad ann. 303 Nr.35;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.