Kterak bludaři proti Mši svaté brojí (kap. 1, 6)

22. 9. 201111:24


Předchozí díl: O stáří křesťanských obětí a jejich názvech (5)

Martin Luther (1483-1546)

Z prudkých útoků, kterým nejsvětější oběť Mše svaté v rozličných dobách vystavena byla, lze souditi, jak svatou a jak ďáblu odpornou býti musí! Nebo kdyby Mše svatá zlému duchu tak nadmíru neškodila, nebyl by jí zajisté tolik odpůrců mezi bludaři vzbudil.

První tisíciletí se ďábel proti Mši svaté neodvážil

V prvých desíti stoletích Církve katolické pozvedli se sice mnozí bludaři; avšak nikdo z nich se neopovážil Mši svaté odporovati, tím méně ji odstraniti. I dá se to vysvětliti tím, že lidé, židé i pohané, jak jsem již dříve podotkl, již přirozeným citem puzeni byli, aby Pánu Bohu oběti přinášeli. Kdyby se byli v oněch dobách, kdy lidé potřebu obětí ještě živě pociťovali i nahlíželi, bludaři odvážili proti oběti Mše svaté útočiti, byli by náboženský cit lidí v nejcitlivější věci urazili, a ti byli by se od nich zajisté s ošklivostí odvrátili. Teprve když lidé zlí počali i nejdůležitější nauky našeho svatého náboženství popírati, směl se k tomu konečně ďábel odvážiti, aby i proti nejsvětější oběti v její podstatě vystoupil.

Berengar z Túru

Berengar z Túru, jenž v 11. století žil, byl první, jenž se opovážil proti nejsvětější Svátosti Oltářní učiti i psáti. Avšak postavili se jemu ihned na odpor muži nejučenější. Vyčítali mu: že všech věřících pohoršuje; že se od jednoty naší matky, Církve svaté, odlučuje; a že jednotu křesťanského státu ve zmatek uvádí. Když byly potom bludy Berengarovy na sněmích církevních zavrženy, šel před smrtí svou kajícně do sebe, s Církví se usmířil, bludy své odvolal a zemřel u vyznání víry pravé l. P. 1088.

Alibgenští

Avšak bludy Berengarovy byly nedlouho potom opět hlásány od kacířů Albigenských. Tito bohaprázdní odštěpenci, kteříž při počátku dvanáctého století v jižní Francii povstali a mimo jiná hanebná učení i stav manželský za nedovolený prohlašovali, ale smilstvo za dovolené měli, stali se také nepřáteli nesvětější oběti Mše svaté. Dopouštěli sice, aby konána byla Mše svatá slavná, v dny nedělní a sváteční, anebo i jindy u přítomnosti mnohých lidí, nižádným způsobem však nechtěli trpětí Mší svatých tichých, při nichž jen nemnozí přítomní jsou; a zakazovali je pod těžkými tresty peněžitými i tělesnými. I konali veliké ohavnosti na kněžích, kteří zákazů jejich nedbali, ale Mši svatou jakožto nejdokonalejší oběť Otci nebeskému i na dále sloužiti nepřestávali.

Surovost Albigenských a zázrak Boží

Cesarius z Heisterbachu, jenž tehdy žil, vypravuje nám o tom následující děj:1 „Když jistý kněz přes zákaz Albigenských přece Mši svatou sloužil, rozhořčili se oni na něho tou měrou, že mu jazyk z hrdla vyřízli. Zbožný kněz snesl tuto krutou muku i potupu s velikou trpělivostí. Poté však odešel s krvácejícími ústy do kostela, kde byl Mši svatou sloužil, poklekl pokorně před oltářem, na němž byl obětoval, žaloval v duchu Matce Boží své veliké utrpení, a poněvadž jazykem mluviti nemohl, s tím větším úsilím ji vzýval v srdci svém, aby mu k jazyku opět dopomohla. I zjevila se jemu přelíbezná Matka Boží, vložila mu vyříznutý jazyk opět do krvavých úst a řekla: ‘Pro poctu, kterou jsi prokázal skrze Mši svatou Pánu Bohu i mně, vracím ti tvůj jazyk, a napomínám tě, abys nepřestával tak nábožně i pilně, jako jsi posud činil, i na dále Mši svatou obětovati.’ Když byl zbožný kněz nejsvětější Matce Boží z celého srdce poděkoval, vrátil se ke shromážděnému lidu, ukázal jazyk svůj opět přirostlý a zahanbil tak zlomyslné kacíře.“

Děj tento doplňuje učený polský dominikán Abraham Bzovský zprávou, že jistý Jan, školastik v Ksantenu, jenž o tomto zázraku byl uslyšel, sám do klášera v Clugny odcestoval, aby zázračně uzdraveného onoho kněze spatřil, jenž tam byl do kláštera benediktinů vstoupil. A tento Jan vypravoval, že onen znova přirostlý jazyk kněze na vlastní oči viděl; že byl bělejší než ostatní maso; že na místě řezu bylo posud znáti jízvu; a že celý veliký konvent tohoto zázraku svědkem jest.

Martin Luther a tak zvaní reformátoři

Od časů Albigenských nikdo proti Mši svaté tolik nevražil, jako tak zvaní reformátoři šestnáctého století. S rouhavou opovážlivostí povstal proti tomuto tajemství Božímu Martin Luther, popíral je i tupil. Ale tak nečinil ještě hned při počátku svého odpadnutí od Církve, také ne sám ze sebe: ale, jak sám ve svém hanopise „O pokoutní mši a svěcení kněžourů“ doznává, na radu ďábla! Ve spisu tom totiž výslovně vykládá, že k radě ďábla Mši jakožto modlářství odklidil, ač přece dobře věděl, že ďábel všeho dobrého nenávidí a žádného člověka k něčemu dobrému nepřívádí! Zdaž neměl Luther spíše souditi: Kdyby byla Mše svatá modlářstvím, ďábel by jistě proti ní nebrojil, tím méně ji odkliditi žádal! Naopak, on by ji jen tím více podporoval i vychvaloval, aby skrze sloužení Mší tím více modlářství se dělo a Bohu Nejvyššímu tím větší potupy se dostávalo!

Ohavná rouhání bludařů a jejich prosté vyvrácení

Takto tedy uloupil ďábel netoliko přivržencům Lutherovým, ale i kalvincům a jiným, jim podobným bludařům, tuto tak spasitelnou oběť Mše svaté, a připravil jim tak nesmírné škody. Ba ďábel takovým odporem k tomuto přesvatému tajemství je naplnil, že Mši svatou nazývají „zapíráním krvavé oběti Ježíše Krista“, ba „proklatým modlářstvím“, jak se o tom dočísti lze v heidelbergském katechismu, jehož kalvinci užívají.

Ó jaké to ohavné rouhání, při němž zbožná srdce zachvěti se musejí!

Chci toliko jedním důkazem toto rouhání vyvrátiti a k zemi sklátiti:

Kdyby toto kacířské učení na pravdě bylo, následovalo by z něho, že od časů Ježíše Krista ani jedinký člověk, také žádný apoštol a žádný mučedník do nebe nevešel! Nebo svatí apoštolé a všichni kněží Mši svatou sloužili a Bohu Nejvyššímu obětovali. Všichni svatí mučedníci i vyznavači Mši svaté s nábožnosti obcovali a za nejvyšší bohoslužbu ji měli. Kdyby tedy Mše svatá byla rouháním a zapíráním jediné oběti Ježíše Krista, byli by se svatí apoštolé a všichni věřící samých rouhání dopouštěli, Pána Boha tedy těžce uráželi a proto i věčného zavržení si zasloužili! Poněvadž však žádný rozumný člověk něco takového tvrditi nemůže, nemůže také nikdo tomu věřiti, že by kalvínské čili helvetské učení o Mši svaté pravé bylo!

Radši věřme sv. Fulgentiovi a Petru Clugnymu

Proto budeme mnohem raději věřiti svatému Fulgentiovi, jenž výslovně dí: „Toho se přidržuj bez nejmenšího pochybování, že se jednorozený Syn Boží pro nás vtělil, a jakožto oběť Bohu Nejvyššímu přinesl, jemuž nyní Cirkev katolická na celém světě u víře i lásce bez přestání přináší oběti chleba a vína.“2 Či řekni sám, milý čtenáři! Komu lze spíše věřiti a s důvěrou se odevzdávati: osvícenému Učiteli církevnímu, svatému Fulgentiovi, anebo odpadlíkům od Církve, Kalvinovi a Lutherovi?

Těmto oběma odpadlíkům platí také slova, jež napsal učený Petr z Clugny3, jejž současníci „ctihodným“ nazývali, proti Petrobrusianům, kteříž taktéž Mši svatou zavrhovali. Napsal: „Kdyby nyní svět na vaše nové učení dbáti měl, činil by něco, čeho nikdy posud nečinil. Stal by se zajisté podobným zajatému národu, jenž jest bez zákona, bez krále, bez oběti. A když by svět přestal Bohu obětovati, přestal by také Bohu náležeti. A dělo by se v této době našeho křesťanského života, jež jest dobou milostí, něco, co se nikdy nestalo v době hněvu, za pohanství. Kdyby totiž měli křesťané od Mše svaté upustiti, byla by veškerá bohoslužba, jež vždy na světě konána byla, z něho úplně vypovězena! Proto praví vám Církev Kristova, ó vy nepřátelé Boží, že nikdy nemůže býti bez božské oběti: že se své svaté oběti nepřináší nic jiného než Tělo a Krev Spasitele; a že co On jednou učinil při své smrti, ona tolikrát opakuje, kolikrát svou oběť koná!“

Katolíci oběť sice mají, ale namnoze o ní nic neví

Proto mějme se pilně na pozoru, aby se nám nepřihodilo, co se stalo ubohým bludařům! Těm sám nešťastný ďábel přesvatou oběť Mše svaté uloupil k jejich největší škodě. Nás katolíky však, když přesvaté oběti Uloupiti nám nemohl, aspoň tolik zaslepil, že přesvaté oběti namnoze nerozumíme a její vznešené důstojnosti a veliké moci více nechápeme. Beze vši pochyby stalo se úskokem ďábelským, že po dlouhou dobu tak málo se o tomto nejvyšším tajemství kázalo, psalo i učilo. Nebo jen tak státi se mohlo, že lidé z lenosti Mši svatou zanedbávají, anebo bez nábožnosti jí přítomni jsou!

Sněm Tridentský přikázal o Mši svaté často kázat

Aby tomuto zlu odpomoženo bylo, nařídila Církev svatá na sněmu Tridentském, aby duchovní správcové často o Mši svaté kázali. Nařízení toto zní: „Svatý sněm církevní nařizuje farářům a všem těm, kdož duchovní správu vedou, aby častěji konání Mše svaté buď sami, anebo skrze vhodné zástupce, zejména v dny nedělní a sváteční, něco z těch věcí, jež mezi Mší svatou čítány bývají, vykládali, a zejména aby o některém tajemství této přesvaté oběti poučení činili.“4

Poučený křesťanský lid nemůže si Mše sv. nevážiti

Hle! Toť jsou vlastní slova tohoto zákona církevního, jehož všichni duchovní správcové poslušni býti mají. Nebo jestliže lid křesťanský o veliké působnosti nejsvětější oběti Mše svaté nic neví, není divu, když Mše svaté nemiluje, si jí neváží, v dny sváteční jen nedbale, nepobožně a povrchně jí obcuje; ba z příčin zcela malicherných a bez nejmenších výčitek svědomí docela ji zanedbává! Jestliže však křesťanský lid o Mši svaté náležitě jest poučen, není možno, aby si tohoto vzácného klenotu nevážil, srdečně ho nemiloval a této božské oběti s náležitou nábožností neobcoval. Nebo v celé katolické Církvi není tajemství důležitějšího, utěšenějšího a užitečnějšího právě nad hluboké tajemství Mše svaté! A kdyby tedy lid dokonalou známost jeho měl, zajisté že by i v dny všední nesnadno Mši svatou zanedbával.

Konec 1. kapitoly: O PODSTATĚ OBĚTI MŠE SVATÉ

Následující kapitola: O VZNEŠENOSTI OBĚTI MŠE SVATÉ


[1] Dialogus miraculorum ed. Strange Col.1851;
[2] De Fide ad Petr. c. 19;
[3] Contra Heinric. et Petrobus. Haereses lib. 1. epist.2.;
[4] Sess. 22, cap.8;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Klíčová slova:  ,