Katolický chrám domem Božím (kap. 2, 1b)

19. 12. 201121:34


Předchozí díl: O způsobu, jakým chrámy svěceny bývají (kap. 2, 1a)

Katolický chrám je právem nazýván domem Božím

Chrámům našim říká se také „dům Boží“, a vším právem, nebo každý chrám katolický vpravdě domem Božím jest, když v něm Bůh osobně přebývá a po všechny časy v něm nalezen býti může. Kůrové andělů jeho obsluhují ho zde, klaní se mu, velebí ho, uctívají ho a přednášejí mu naše modlitby.

Předobraz křesťanského chrámu ve zjevení Jakubovi

Tato jejich služba předobrazena byla zjevením, jež se stalo arciotci Jakubovi. Když totiž tento praotec vyvoleného národa Božího v noci na poli ulehl, viděl ve spaní řebřík, jenž sahal od země až k nebi, na něm anděly Boží vystupující i sestupující; na konci pak řebříku svrchu stál sám Hospodin. Jakub probudiv se leknutím, řekl: „Jak hrozné jest místo toto! Neboť tu je dům Boží a brána nebeská.“1 I pomazal kámen, na němž hlava jeho byla spočívala, olejem, aby byl oltářem; a když se byl ze své cesty vrátil, obětoval na něm Nejvyššímu.

Toto všecko bylo předobrazem chrámu křesťanského, v němž kámen oltářní bývá svatým olejem i křižmem pomazán a o němž vpravdě říci lze: Jak hrozné jest místo toto! Neboť tu je dům Boží a brána nebes, kde andělé sestupují i vystupují, aby nám požehnání s nebes přinášeli a modlitby naše vzhůru k trůnu nebeskému donášeli!

Na naše chrámy platí slova proroka Isaiáše

Chrám náš jest také oním místem, o němž mluví Bůh ústy Isaiáše proroka, řka: „Přivedu je (kteříž Bohu slouží) na horu svatou svou a obveselím je v domě modlitby své. Zápalové jejich a oběti jejich líbiti se budou mně na oltáři mém; nebo dům můj, dům modlitby slouti bude všechněm národům.“2

Chámy nemůžeme nikdy dosti ctíti

Z toho všeho můžeme seznati, jak svaté jsou chrámy naše a jak velice si jich vážiti máme! Nebo že jsou domy Božími a že Ježíš Kristus v nejsvětější Svátosti, kůry andělskými obklíčen, osobně v nich jest přítomen, proto nemůžeme ani chrámů svých dosti v uctivosti míti, ani dosti nábožně se v nich modliti! Kdybychom měli hodně živou víru, toliko s bázní a třesením bychom do posvěcených chrámů vstupovali, s největší uctivostí se tam Pánu Ježíši v nejsvětější Svátosti klaněli a anděly, kteříž ho tam obstupují, zbožně uctívali!

Kdo se v kostele nevhodně chová, velikého zneuctění se dopouští

Tak činíval král David, když do svatého stánku vstupoval; nebo říkával: „Oslavovati Tě budu, Hospodine, celým srdcem svým… Před obličejem andělů žalmy zpívati budu Tobě. Klaněti se budu k chrámu svatému Tvému, a oslavovati budu jméno Tvé.“3 Kdo tedy v kostele mezi službami Božími tlachá, se směje, aneb jinak Boha uráží i hněvá, dopouští se velikého zneuctění Velebnosti Boží a jeho domu svatého.

Vstupuješ-li tedy do kostela, umiň si opravdově, že tam ani jediného zbytečného slova nepromluvíš ani neposlechneš, a také že se nebudeš všetečně ohlížeti, nýbrž že se tam budeš pobožně modliti, Boha svého uctívati, hříchů svých želeti a milosrdenství Boží na sebe s nebes svolávati.


Následující díl:
O svěcení na kněžství (kap. 2, 2)


[1] I.Mojž. 28, 17;
[2] Isai.56, 7;
[3] Žalm 137, 1, 2;

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Klíčová slova:  ,