KAPITOLA I. – O PODSTATĚ OBĚTI MŠE SVATÉ
Mše svatá nazývá se latinsky sacrificium. Tohoto slova nelze do češtiny úplně přeložiti. Nebo překládáme-li je slovem „oběť“, překlad ten není zcela případný, poněvadž slovo „oběť“ vyjadřuje mnohem méně než latinské „sacrificium“. Položí-li kdo peníz na oltář, říká se tomu dárku již oběť. Ale oběť ta není ještě tolik, co sacrificium; neboť sacrificium znamená zvláště slavné a významné odevzdání nějakého daru Bohu.
Sacrificium ve svém vlastním i plném smyslu znamená: zevnější, viditelný dar – jenž se jedině a výhradně Bohu přináší – a to rukama řádně posvěceného kněze – jenž dar ten tajemným způsobem posvěcuje k tomu účelu – aby tím byl uznán a uctěn Bůh, jakožto svrchovaný Pán. Sacrificium děje se tedy jen tehdy, když kněz na podaných jemu věcech něco koná; tedy na příklad, když v Starém Zákoně kněz darované zvíře zabil a spálil; anebo když v Novém Zákoně kněz přednesený chléb posvátnými slovy v Tělo Páně proměňuje, láme i požívá.
K tomuto úkonu kněze při daru odnáší se již i doslovný překlad slova sacrificium. Slovo to složeno jest totiž ze dvou slov: sacrum – svaté, a facere – konati; to jest dohromady: svatým čili posvěceným činiti; poněvadž právě člověk při sacrificiu nějakou věc, dar, z obecného užívání vyjímá a Bohu skrze kněze věnuje čili zasvěcuje. Kdyby se tedy s darem Bohu předneseným nic nestalo, není dar ten sacrificium, nýbrž toliko přednesením nebo podáním. Tak může někdo ke cti Boží na oltář položiti peníz; ale peníz tento není žádné sacrificium.
Při sacrificiu děje se ovšem také přednesení daru; ale při sacrificiu není hlavní věcí dar, jenž jest přednesen, nýbrž přednesení samo. Nebo sacrificium jest děj, jenž přechází, a nikoli věc, jež dále trvá. Proto se může při sacrificiu státi, že se Bohu sice líbí věc přednesená, ale že se mu nelíbí přednesení věci té, když totiž ten, jenž dar přednáší, sám Bohu se nelíbí. Tak se dočítáme již o synech prvorodičů, že oba přinesli dary Bohu a přece jest psáno: „Vzhlédl Hospodin na Abela a na dary jeho. Na Kaina pak a na dary jeho nevzhlédl.“1 A proč nelíbilo se Bohu obětování Kainovo? Poněvadž se mu nelíbilo smýšlení, s jakým Kain oběť svou přednesl…
Z toho možno seznati, že sacrificium je něco mnohem vznešenějšího nežli pouhá oběť. A proto v dalších pojednáních o Mši svaté slovo to buď podržím, aneb přeložím je sice slovem „oběť“, ale k slovu tomu přidám „svatá“ aneb „božská“ oběť: abys z toho snadno poznal, že Mše svatá jest bohoslužbou tolik vznešenou a výbornou, jaká náleží jedině a výhradně nekonečnému Bohu, ale žádnému tvoru.
Že takováto oběť svatá čili sacrificium přísluší toliko Bohu samému, o tom svědčí sv. Augustin dle souhlasného mínění i obětování všech národů, an píše: „Kdo kdy se domníval, že by mělo komu jinému obětováno býti, leč jedině pravému Bohu, nebo tomu, koho kdo, ač nepravdivě, za Boha měl?“2 A na jiném místě: „Ďábel by od svých ctitelů nežádal sacrificií, kdyby nevěděl, že sacrificium jedině pravému Bohu přísluší. Nebo Bůh nepravý žádá od těch, které oklamává, právě takové pocty, jaké vyžaduje Bůh od těch, jež opatruje. Žádali sice již i lidé, pýchou nadmutí, pro sebe služeb, které jen Bohu prokazovány bývají. Avšak jen nemnozí si troufali naříditi, aby jim božské oběti přinášeny byly, ač mnozí z nich byli by ve své moci královské tak dokázati mohli. Kteří však tolik smělosti měli, že božských obětí pro sebe vyžadovali, také za bohy držáni býti chtěli!“3
Z těchto slov sv. Augustina jest patrno, že obětování sacrificia jest službou takovou, jež přináleží toliko Bohu, ale žádnému tvoru; tedy ani ne člověku na zemi, ani ne světci nebo andělu v nebi.
Následující díl: Jaký původ má sacrificium?
[1] I. Mojž. 4, 4. 5;
[2] De Civit. Dei lib. 10, cap. 4;
[3] Lib. I. cap. 18. contra advers. leg.;
Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.