Plody úpadku víry v oběť mše svaté – zkušenost protestantismu

23. 8. 201018:06


Mše svatá je především zpřítomněním oběti kalvárské.

Nejsvětější oběť mše svaté jedním z našich nejtěsnějších pout ke Kristu

Tajemství oltářní spojuje nás životně s poklady vykoupení a tudíž s nejvyššími hodnotami integrálního křesťanství. Eucharistie jako oběť i svátost je jedním z nejsvětějších pout, jež víží nás ke Kristu.

Po zpřetrhání tohoto pouta padají všechna další

Všude, kde toto pouto přerváno, trhá se spojení s Kristem, s jeho spasnou naukou i milostí. Důkaz ve velkém podává staletá zkušenost. Nezadržitelně hroutí se protestantismus, zaplavující ve svých nesčetných denominacích kulturní západní svět. Od dob, kdy přerváno posvátné pouto eucharistické, ztrácí protestantismus ve svém výoji postupně všechny podpěry víry křesťanské. Jeden pilíř se hroutí za druhým.

V protestantismu i garance bible ztracena

I poslední garancie bible zviklána a posléz podvrácena přes úsporné, staleté, několikrát obnovené úsilí celých generací biblicky věřících protestantských theologů. Nezadržitelně odumírá víra v evangelictví. Křesťanství v něm bezútěšně rozleptáváno a pod hesly zvědečtění podstatných prvků zbavováno. A těžko zastavovat rozklad víry a tragicky důsledný vývoj směrem k propastem negace.

Úpadek víry v božství Kristovo a celého duchovního života

Padá víra v božství Kristovo, v nadpřirozené objektivní zjevení. Mizí positivně křesťanský charakter. Theologové protestantští cítí dnes pod nohama jen uhýbající písek náboženské filosofie. Protestantismus, v nějž vyúsťuje všechno, co od 16. století přetrhlo eucharistické spojení s Kristem, stená dnes pod přívalem nevěry, skepse a duchovní vysílenosti. Ztrácí všechnu odolnost proti planému atheismu, propadá náboženské chudobě a duchovnímu vysychání. Postrádaje ducha světovosti, katolicity, ekumenicity, roztříštěn v nesčetné útvary v jednotlivých národech, trpí omezeností obzoru, náboženským provincialismem a dusí se v průměrné liberální náladě nacionální a kulturní. U nás hlavně ve své nejbědnější popřevratové odnoži hyne v nevolnictví duchovně zchátralého, vyžilého, ideově mrtvého volnomyšlenkářství. Proto také nic positivně náboženského, nic duchovně ozdravujícícho nevnáší do chaotického víru, jenž zmítá rozeklanými dušemi, trpícími skepsí a nedověrou dnešního sterilního náboženského tápání a pochybování. Sám těžce churaví nemocí, kterou chce léčit, ztráceje rapidně na odolnosti vůči jalové, duchovně-mravně pusté nevěře.

Veškerá pevná základna ztracena

V nesčetných útvarech je vnitřně ideově rozhárán a nemohoucně roztříštěn. Tápá neujasněně v stěžejních otázkách křesťanských, postrádaje bezpečných směrnic, podle nichž bylo by lze vyjíti z pouště zplanělého racionalistického polokřesťanství. Proto nebudí ohlasu. Vane z něho mdlá unavenost stáří a duchovní vysílenosti. Otázka pevného, jasného pravidla víry zůstává mučivým problémem. Místo pevné křesťanské ideové základy necítit v něm než sypkou písčinu náboženské filosofie… A přece bez jasného světla a síly víry, bez živého spojení s Kristem skrze spasnou milost, jest všecek duchovní náboženský život planým živořením. Co obětí vyžádalo staleté obrovité úsilí protestantských theologů a historiků, kolik to energie, učenosti i geniality vyplýtváno a přece positivní nábožensko-křesťanské výsledky stále bědnější.

Serafínský učitel: "Odstraň Eucharistii z Církve, a co potom ve světe ještě zůstane, ne-li blud a nevěra?"

Slova sv. Bonaventury

Už sv. Bonaventura napsal: Odstraň Eucharistii z Církve, a co potom ve světě ještě zůstane, ne-li blud a nevěra?

Již při Kristově řeči v Kafranaum se mnozí nad tajemstvím eucharistickým pohoršovali

Když Spasitel pronesl v Kafarnaum svou památnou řeč o nejsvětější Svátosti a vyvolal velké pobouření mezi posluchači i v řadách učedníků, Petr jménem kolegia apoštolů za zmateného rozruchu zástupů vroucími slovy vyznal víru v božská, všemohoucí slova Kristova, na nichž spočívá div Eucharistie: „Ty máš slova života věčného a my jsme uvěřili a poznali, že Ty jsi Kristus, Syn Boží.“ (Jan 6, 69. 70.) Tenkrát opustili Spasitele i někteří učedníci, pohoršivše se nad tajemstvím eucharistickým: „Tvrdá jest řeč tato, i kdo ji může slyšeti?“ (Jan 6, 61.)

Petrovo vyznání zní staletími, nikoliv však z úst protestantů

Slavné eucharistické kredo Petrovo zní staletími, ale ne z úst protestantů, ani těch, kdož odešli za nimi… „Tvrdá je řeč tato, i kdo ji může slyšeti?“ Tak to zní v bolestné ozvěně od 16. století z řad těch, kdož odešli za pohoršenými, nevěřícími učedníky v Kafarnaum… „Od toho času mnozí z učedníků jeho odešli zpět a již s ním nechodili.“ (Jan 6, 67.)

Proč kostely protestantské zejí prázdnotou

Protestant Karel Perry napsal: “Kostely protestantské zejí prázdnotou. Svatyně katolické jsou plny věřících. Je to proto, že katolíci nalézají ve svých svatyních Boha, protestanté – jen své kazatele…“ (Skribners Magazine 1929.)

Odmítnutím mše svaté je přetrženo životní pojítko křesťanské víry

Protestanté, pozbyvše víry ve mši svatou, vyrvali z nauky Kristovy ústřední svorník, udržující integritu křesťanské víry. Přetrhli hlavní životní pojítko, které nejen vnitřně víže nejvyšší duchovní statky křesťanství, nýbrž i vlastní ovoce vykoupení, spasnou milost v lidstvo vykoupené převádí.

Se ztrátou eucharistické víry mizí i idea chrámů

S věrou eucharistickou padla u protestantů i idea chrámů. Svatyně, jež jim zůstaly z dob katolické jednoty, ztratily duši. Kdo vkročí do bývalých katolických chrámů, používaných protestanty, neubrání se dojmu, že z nich odstraněno cosi, o čem vše vůkol mluví, k čemu se vše pne, v čem se vše sbíhá – živý střed, živé ohnisko. Z posvátných prostor vzdálilo se cosi, co je oživovalo… Zejí studeným smutkem prázdnoty. Novodobé evangelictví, rozštěpené v nesčetné útvary, nemá už chrámů. A také jich nestaví. Má náboženská shromáždiště, modlitebny, sbory – největší část roku uzavřené… A zbylo v nich už jen slovo…

Nakonec zůstávají jen liturgcké trosky, skepse a subjektivismus

A po zviklání garancie bible je to slovo, úpějící pod tíhou nevěry… Slovo, ztrácející bolestně všechnu odolnost vůči nábožensky plané skepsi… Slovo, jež nedovede pevně podepřít modlitbu víry, tím méně trosky posvátné liturgie, zbavené duše. Slovo, jež pod hesly novodobého zvědečtění náboženství vydává všechny duchovní statky křesťanství všanc subjektivismu…

Převzato z díla ThDr. František Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku.Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky redakce KL.