P. Marian Schaller o výsadním prvenství gregoriánského chorálu

20. 9. 201012:20


Antifonář z kláštera v Sankt Gallen (asi 1000): Řehoř Veliký skládá chorál. Holubice na jeho pravém rameni symbolizuje inspiraci Duchem Svatým.

Duch Svatý, jenž vytváří všechny krásy katolické liturgie, vzbudil si na papežském trůnu pěvce, který se postaral o důstojnost a krásu liturgického zpěvu – Řehoře Velikého. Od něho liturgický zpěv Církve nese název “gregoriánský”.

O gregoriánském zpěvu píše Pius X. ve svém Motu proprio z 22. list. 1903, že je to vlastní zpěv Církve římské, jediný zpěv, jejž zdědila po svých Otcích, jejž žárlivě po tolik století střežila v liturgických předpisech, jejž předkládá věřícím jako přímo svůj zpěv, jejž výlučně předpisuje pro některé části liturgie a jejž nejnovější studie tak šťastně obnovily v jeho celistvosti.

Afektovanost a subjektivnost je chorálu cizí

Správně přednášený gregoriánský chorál je zpívanou modlitbou. Proto nesnáší afektovanost a subjektivnost moderní hudby a zpěvu.

Chorál je přirozený, jednoduchý a pokorný výraz nitra duše, která mluví s Bohem. V něm se srdce dětinně a prostě odevzdává svému Tvůrci.

Divadelní kontrasty mezi fortissimem a pianissimem, rychlostí a pomalostí by porušily neosobitost chorálu, která jest jeho silou a velmi důležitou známkou a zároveň dokladem, že jest částí samé liturgie, jež se nedá poutat osobními zážitky jednotlivce.

Chorál je vibrací duše samé Církve, na jejíž struny hraje Duch Svatý, který se v nás modlí nevyslovitelnými vzdechy.

Jiné formy jsou úlitbou Církve,  nikoliv doporučením

Vedle vlastního zpěvu Církve – chorálu – je dovolen i zpěv umělý a mensurální a polyfonická hudba. Církev jich používá k okrase bohoslužeb jako všech ostatních druhů umění.

Jasněji řečeno: Církev jim dovoluje, aby se zúčastnily na chvále Boží. Často však byla a je nucena vykázati jim určité meze, neboť toto umění nepovstalo jako chorál přímo z vůně liturgie, nýbrž i inspirací přirozených, často smysly hodně zkalených.

Moderní zpěv a hudba ztrácejí souvislost s oltářem a s jeho Obětí, což už prozrazuje jejich umístění v kostele, jejich odklon a odpoutání od liturgických textů a myšlenek, jakož i od duchovního zladění, které liturgie probouzí v tom člověku, který se do ní úplně pohřížil.

Chorál je dílem umělce vědomého si drahocennosti Oběti Kristovy

Dokud věřící umělec pokládal Oběť Kristovu za nejdrahocennější dobro a statek, jejž si můžeme na tomto světě přisvojit, tvořil v duchu Církve a liturgicky.

Takovým uměleckým výtvorem byl chorální zpěv v dobách, kdy křesťanstvo se tísnilo kolem obětního oltáře Nového zákona. Jeho melodie žily z Eucharistie a proto dýchají její vůni a proto je může chápat úplně zas jen ten, kdo dychtí po této  nebeské stravě a nezná sladšího pokrmu.

Uvolňováním tohoto pouta od oltáře, od Oběti a od její hostiny kazí se liturgický vkus zpěvu, zrovna jako ostatních umění, která obklopovala bohoslužbu.

Mensurální a polyfonická hudba je umění již pouze lidské, nenaplňující duši

Do chrámů vniká zpěv a hudba mensurální a polyfonická. Jejich výtvory jsou často díla velmi umělecká, jak po stránce skladebné, tak při jejich podání, ale umění je to lidské a – pro lidi. Už to není bohoslužba!

Umění mensurální a polyfonické lahodí smyslům a sytí je – duše zůstává hladova a prázdna, a což jest ještě horší, pro sladkou narkosu tohoto umění svůj hlad a prázdnotu nepozoruje.

Chorál stojí vedle mensurální polyfonické hudby jako čistá panna neviného pohledu a přirozené gracie v prostém oděvu vedle herečky na vysokých podpatcích, líčeného obličeje, atropinem zvětšených zornic, nepřirozené červeně rtů a v šatě úmyslně svůdném.

Chorál nezná mensury – taktu. Jeho rytmus je zcela přirozený a shodný s rytmem mluvy a jejích částí. Chorál je svobodné dítko Boží, které si hraje před Bohem tak, jak mu to do duše vložil. Jeho pohyb je řízen úctou a láskou k Bohu.

Mensurální zpěv béře taktem na sebe pouta. Jeho pohyb je tedy stále strojený, ukládá si okovy, které si sám ukul. Bez nich by se nedovedl ani pohybovat. Je to otrok, protože nedovede být jiným už svou přirozeností.

Ukázka Kyrie (Orbis Factor) z Liber Usualis.Chorál je znamením dítek Církve, polyfonie dítek tohoto světa

Chorál je vždy jednohlasný. Je to mluva dítek Církve, které jsou jedné mysli, jedné tužby a znají pouze jediný cíl – Boha poznávat, Jej milovat a Jemu sloužit. Všichni jdou jednou královskou cestou. Mezi nimi není sporu, neklidu a rozdílu. Všichni jsou si před Bohem rovni.

Zcela jinak pracuje polyfonie. Kolik proplétání, předhánění, koktání, vracení se a nového hledání je v ní vyjádřeno! To jest život dítek tohoto světa! Neznají klidu, každý jde svou cestou, jeden chce překonat druhého. Neznají krotit ani radost ani zármutek, jsou odvislí od svých smyslů, teď plni troufalosti, pak zas bezútěšné tesknosti. Teď udýchaní, pak zas liknaví.

Je pravda, že umělec všecku tu popletenost svede na konec v lahodný akord, ale nezkažené dítko Boží se ptá, zda toto všecko bylo zapotřebí, než se k poslednímu akordu došlo.

Dítky tohoto světa znají ovšem jiné zábavy, než dítky Světla.

Někteří již nedovedou chutnat lahodnost chorálu, a proto Církev dovoluje i další formy

Opakujeme znova, že Církev dovoluje za určitých výhrad mensurální a polyfonickou hudbu a zpěv pro ty své dítky, které nedovedou už chutnat nebeskou lahodnost chorálu, ale její tužbou a přáním je a zůstane, aby se vrátily opět ke ztraceným krásám.

Sladkost, něha, životnost a hloubka chorálu se poznává jeho užíváním. Jedině on uvádí do spojení s Bohem.

S chorálem je to jako s obřady Církve. Nedovede-li se kdo soustředit na myšlenky k Bohu, stačí často jen zevní obřadná uctivost a soustředěnost, aby v nejbližších okamžicích se uhostila i v nitru duše.

Nechápe-li kdo myšlenky liturgické, stačí, aby je zapěl melodií Církve – a ihned se mu objeví nebeské krásy, jež Církev v liturgii prožívá.

(Převzato z: P. Marian SCHALLER O.S.B.: Liturgie. Dědictví sv. Prokopa : Praha 1933. S církevním schválením. Mezititulky doplnila redakce KL.)