Mše svatá je skutečná oběť (svědectví tradice a důvody vhodnosti)

2. 6. 201321:17


Dr. Antonín Čala, OP (předcházející stať: I. Důkazy z Písma svatého)

II. SVĚDECTVÍ TRADICE O EUCHARISTICKÉ OBĚTI

Celá tradice už od prvních století křesťanství jednohlasně učí, že mše svatá jest skutečná oběť Ježíše Krista.

Sv. Justin Mučedník

1. Církevní Otcové mluví o Eucharistii velmi často a užívají výrazů „oběť, žertva, oltář, obětovati” ne v širokém nebo přeneseném smyslu, nýbrž ve vlastním slova smyslu, jak je patrné z obsahu. Často mluví o oběti smíru, klanění, díků. Výslovně rozlišují oběť, kterou může přinášeti jen posvěcený kněz, od obětí vnitřních a duchovních, které mají přinášeti všichni věřící. Učí, že oběti Starého zákona byly jen obrazy budoucí oběti Kristovy na kříži, kdežto mše svatá je skutečná oběť. Mnohokráte připomínají, že ve mši svaté se splnilo proroctví Malachiáše i prorocká oběť Melchisedechova.1 Zkoumají také, jaký je vztah mezi obětí kříže a obětí mše svaté.

Nelze zde uvésti všechna jejich svědectví. Proto se omezíme jen na několik nejstarších svědků, protože se všeobecně uznává, že od poloviny třetího století mše svatá byla považována za pravou oběť těla a krve Kristovy.

Didache, Nauka dvanácti apoštolů (z konce 1. století po Kristu) nazývá obětí slavení Eucharistie, které se konalo ve shromáždění věřících, při čemž byl lámán chléb a konáno díkůčinění; a dodává, že tím bylo naplněno proroctví Malachiáše I, 10.2 Přinášení této oběti bylo vyhrazeno biskupům a jáhnům.3

Klement Římský (kolem roku 96) napomíná Korintské, aby při bohoslužbě zachovávali náležitý řád. Zřejmě mluví o vnější obětní bohoslužbě, která je svěřena jen určitým osobám.4

Ignác Antiošský († 107) praví: „Snažte se užívati jedné Eucharistie. Jedno je totiž tělo Pána našeho Ježíše Krista a jeden kalich v jednotě jeho krve, jeden oltář jako jeden biskup s kněžstvem a jáhny.”5 Kde Ignác mluví o Eucharistii, tam zároveň se zmiňuje o oltáři, čímž naznačuje, že Eucharistie je oběť.

Justin (kolem roku 150) „chléb a kalich Eucharistie” nazývá obětí, kterou předpověděl Malachiáš – a kterou křesťané „obětují Bohu na každém místě.”6

Irenej († 202) učí, že tělo a krev Páně, které Církev obětuje Bohu, jest „nová oběť” Nového zákona, oběť čistá, o které Malachiáš předpověděl, že bude obětována po všech místech.7

Tertulián († 240) nazývá slavení Eucharistie „modlitbami obětními”, a účast na liturgii nazývá účastí na oběti.8 Podle jeho vyjádření Kristus je v Eucharistii „zabíjen”.9 Už v době Tertuliánově bylo zvykem ve výroční den přinášeti oběti za zemřelé.10

Cyprián († 258) jedná o mši svaté v celém listě 63., a se všemožnou jasností tvrdí, že Kristus přinesl v oběť své tělo a krev, a přikázal, aby tato oběť byla konána na jeho památku. Proto tedy kněz jako zástupce Krista přináší Bohu „oběť pravou a plnou”. – „Krev Kristova není obětována, chybí-li v kalichu víno, ani není oběť Páně přinášena s náležitým posvěcením, jestliže obětování a žertva naše neodpovídá utrpení.”

2. Že mše svatá jest skutečná oběť, to dosvědčují nejen církevní Otcové, nýbrž i všechny nejstarší liturgie, ačkoli mají různé obřady. Prohlašuje se v nich, že Kristus tuto oběť ustanovil při poslední večeři, a že v této oběti se obětuje týž Kristus, který zemřel na dřevě kříže za spásu všeho lidstva. Ze všech nejstarších liturgií je také zřejmo, že mše svatá je nejen oběť chvály a díků, nýbrž i Oběť smírná za živé i za mrtvé. – Totéž dokazují také různé nápisy a malby v katakombách.

3. K uvedeným svědectvím církevních Otců a liturgie bychom mohli ještě připojiti aspoň několik dokladů z církevních sněmů. Na příklad nicejský sněm (325) předpokládá, že pouze kněží mají moc přinášeti Bohu oběti. Efeský sněm (431) nazývá Eucharistii svatou, oživující a nekrvavou obětí. A podobně sněm chalcedonský (451). Lateránský sněm (1215) praví: „Jedna jest obecná Církev věřících …, v níž tentýž kněz jest i oběť: Ježíš Kristus, jehož tělo a krev jsou opravdu obsaženy v Oltářní svátosti pod způsobami chleba a vína.11 Proti valdenským a albigenským prohlásil tento sněm, že eucharistickou oběť mohou přinášeti jen kněží platně vysvěcení.12

A konečně tridentský sněm slavnostně definoval: „Řekne-li někdo, že ve mši svaté není Bohu přinášena pravá a vlastní oběť, nebo že ta oběť není nic jiného, než že se nám Kristus dává za pokrm, budiž vyloučen z Církve.”13

Celá tradice nám tedy jednohlasně dosvědčuje, že Církev katolická ono posvátné dědictví, které přijala od Krista, totiž eucharistickou oběť, vždy věrně střežila a chránila, nezapomínajíc slov svého Zakladatele: „To čiňte na mou památku!”

III. DŮVODY VHODNOSTI EUCHARISTICKÉ OBĚTI

Kromě uvedených důkazů z Písma svatého a z tradice se musíme ještě zmíniti o některých důvodech vhodnosti eucharistické oběti, které sice samy o sobě nedokazují, že by tomu muselo býti tak, ale spojeny s předešlými důkazy jistě mají svou závažnost.

Mezi náboženstvím a vlastní obětí je taková spojitost, že náboženství bez oběti je kusé, neúplné.

Už přirozený zákon vyžaduje, aby byly Bohu přinášeny oběti vnější a skutečné. Přirozený rozum velí člověku, uznati svrchovanost Boží a svou naprostou závislost, a toto uznání pak projeviti nějakým vnějším úkonem, vyhrazeným jedině Bohu. Avšak takový úkon není nic jiného než oběť, kterou se veřejně prakticky prohlašuje, že pouze Bůh je pánem života a smrti, kdežto všechno ostatní tvorstvo má právo na život jen z dobroty Boží. Člověk, který se skládá z těla a duše, nedovede vyjádřiti svůj vnitřní náboženský život lépe a vhodněji než obětí. Milost však neruší přirozenosti, nýbrž ji uzdravuje, pozvedá a přetvořuje. Proto člověk potřebuje oběti, i když se stal dítkem Božím; potřebuje oběti, aby mohl zadostučiniti svým náboženským povinnostem, k nimž je veden už přirozeným zákonem.

Dějiny lidstva nám dokazují, že kdekoli je nějaké náboženství, kdekoli se lidé snaží opravdu uctívat Boha, všude tam jsou také oběti. Že bohopocta a oběť spolu souvisí, vidíme zvláště z toho, že kdykoli bylo náboženství v rozkvětu, tehdy vzkvétaly také oběti; a kdykoli upadalo náboženství, upadaly také oběti. Ve Starém zákoně oběti byly středem celé bohoslužby. Nový zákon je však vyplnění a dokonání Starého zákona. Proto Nový zákon nemůže býti bez oběti.

Starý zákon byl jen obrazem a přípravou k Novému zákonu, k novému dokonalému náboženství. Kristus založil nové, dokonalé náboženství a ustanovil také prostředky bohopocty a posvěcení lidstva. A tyto prostředky jsou hlavně svátosti a oběť mše svaté. Nekonečná cena oběti kříže nejen neruší mše svaté, nýbrž jest základem a zdrojem její účinnosti.

Je tedy zřejmé, že mše svatá je opravdová a skutečná oběť ve vlastním slova smyslu, jak je patrné z Písma svatého, z tradice i z výměru církevních sněmů; a že skutečnost eucharistické oběti nejen neodporuje zdravému rozumu, nýbrž lze ji potvrditi celou řadou důvodů vhodnosti,


Převzato z: Dr. Antonín Čala O. P.: Mše svatá (Liturgika pro laiky – Část II.), Dominikánská Edice Krystal, Olomouc 1941. Dílo má církevní schválení.


1 Sr. G. Bardy: Melchisedech dans la tradition patristique, Revue bibl. 1926, 496. P. Heinisch: Abrahams Begegnung mit Melchisedech, Studia cath. 1926, 152, 217.

2 Didache 14, 1.

3 Tamtéž 15, 1.

4 I. Kor., 40, 2-4..

5 Filad. 4.

6 Dialog s Tryfonem, 41.

7 Adversus haereses, IV, 17, 5.

8 De oratione 14.

9 De pudic. 9.

10 De exhort. cast. 11; De monog. 10; De cor. mil. 3.

11 Sr. Denz. 429..

12 Sr. Denz. 424.

13 Seď. 22, can. 1: Denz. 948.

Klíčová slova:  ,