Mše svatá je skutečná oběť (důkaz z Písma)

27. 3. 201320:50


Dr. Antonín Čala O. P.

Poněvadž z různých táborů často slýcháme námitky proti tomu, že mše svatá je skutečná oběť, je třeba, abychom byli vyzbrojeni proti takovým námitkám, abychom mohli věcně hájiti tento článek víry a své protivníky umlčet. Proto zde stručně probereme otázku, zda mše svatá je skutečně oběť. Budeme zkoumat, co nám o tom praví prameny zjevení, zda je možno dokázat skutečnost eucharistické oběti (I) z Písma svatého, (II) z tradice a (III) jsou-li k tomu snad i nějaké rozumové důvody, aspoň důvody vhodnosti.

I. DŮKAZY Z PÍSMA SVATÉHO

Protestanté všeobecně tvrdí, že z Písma svatého nelze dokázat, že mše svatá je skutečná oběť. Luther na základě Písma svatého popírá obětní ráz poslední večeře i mše svaté. Mší svatou Církev prý jen připomíná oběť Kristovu na kříži. Podobně i Kalvin, vycházeje z Písma svatého, zavrhuje katolickou nauku o mši svaté. Podle Písma svatého je prý pouze jedna oběť Nového zákona, totiž krvavá oběť kříže. To je v podstatě nauka všech protestantů až po naši dobu.

V posledních letech nezávislá kritika se stále více vzdaluje od katolické nauky o poslední večeři a o mši svaté. Stačí všimnouti si teorií, které podávají Wetter,1 Lietzmann2 a Völker.3 

Uvedení autoři se shodují v tom, že eucharistická oběť nepochází od Krista, nýbrž vznikla později vlivem různých činitelů. Když však si všimneme jejich důvodů, hned vidíme, že jsou neudržitelné: buď libovolně mění tekst Písma svatého, nebo vynechávají některé části, které se jim nehodí do jejich teorií; často přidělují přílišnou důležitost dokladům pozdějším, nejasnějším a podezřelým, na příklad apokryfům z 2. století dávají přednost před synoptiky nebo před sv. Pavlem. Každý vážný člověk se musí pousmát, když vidí, že někteří současní kritici se domnívají, že vědí lépe než apoštolé nebo první křesťané, co myslel Kristus při poslední večeři.

Katolíci hájí, že z Písma svatého lze dokázati, že mše svatá je skutečná oběť. Všimněme si jejich hlavních důvodů. A aby celá otázka byla jasnější, zkoumejme napřed, zda podle Písma svatého byla obětí poslední večeře Páně, a pak zda byla obětí večeře, kterou slavili první křesťané.

1. POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ

a) Kristus se vydává „za mnohé”. Kristus při poslední večeři neřekl pouze: “Toto je mé tělo, toto je má krev,” nýbrž o těle dodává: „které se za vás vydává,” a o krvi: „která se za vás prolévá,”4 nebo: „která se vylévá za mnohé.”5 Tím výslovně prohlašuje, že se obětuje Bohu za své. Vždyť co jiného znamená „vydati se za někoho” než „obětovati se za někoho”?

Není možno pochybovati o smyslu slov: „Toto je tělo mé za vás.” Ježíš prohlašuje, že jeho tělo je vydáno místo života apoštolů. Dáti nebo vydati se za někoho na paralelních místech znamená „obětovati se za někoho”; na příklad: „Syn člověka přišel… dáti svůj život za vykoupení mnohých;”6 nebo: „Dal sebe samého za nás.”7 Jestliže tedy Ježíš prohlašuje, že jeho tělo je dáno za apoštoly a za mnohé, a jeho krev prolita za mnohé, nikdo nemůže pochybovat, že Kristus se obětuje.

Nelze říci, že Kristus při poslední večeři mluví o svém těle, které bude vydáno a o krvi, která bude prolita, totiž na dřevě kříže. Místo sloves, která jsou ve Vulgátě (a proto i v našich překladech podle Vulgáty) v budoucím čase, v řeckém originále jsou participia přítomného času: διδόμενον, ἐκχυννόμενον. Avšak participium přítomného času neznačí budoucí čas, zvláště když je spojeno se slovesem přítomného času. Náš tekst má tedy v originálu takový smysl: “Toto jest má krev, vylitá (ἐκχυννόμενον) … Toto je mé tělo… vydané (διδόμενον).”8 Tím tedy Kristus prohlašuje, že jeho tělo a krev je obětována už nyní, neboť krev nemůže býti vylita, aniž by tělo nebylo obětováno.

b) Kristus se obětuje za mnohé „na odpuštění hříchů”. (Mat. 26, 28.) Všichni Židé, a tudíž i apoštolové, dobře znali očistné oběti. Věděli, že krev odpouští hříchy tehdy, když je obětována.9 Když jim Kristus prohlašuje odpuštění hříchů svou krví, jistě o tom nepochybovali, neboť vídali, jak odpouštěl hříchy.10 Tedy i slova: „na odpuštění hříchů” přirozeně apoštolům mluvila o oběti.

c) Kristus přináší oběť nové úmluvy. Nejpádnější důkaz, že večeře Páně byla obětí, máme ve slovech, jimiž Kristus prohlašuje, že prolitím jeho krve je zpečetěna nová úmluva. Podle Matouše a Marka Ježíš praví: „Toto je má krev úmluvy.” Podle Pavla a Lukáše: „Tento kalich je nová úmluva v mé krvi.”

Apoštolové dobře znali oběti úmluvy z Písma svatého a liturgických obřadů. Jistě dobře věděli, jak krev obětovaných zvířat zpečetila spojení Abrahama a Jahve,11 nebo jak na Sinai oběti zpečetily úmluvu mezi Hospodinem a Izraelity.12 Tato úmluva byla patrná ve všech obětech, ale zvláště v obětech očistných.13 Z toho je zřejmé, jak apoštolové chápali slova Kristova: „Toto je má krev úmluvy. Tento kalich je nová úmluva v mé krvi.” Nemohli nevidět, že Ježíš se obětuje Bohu, aby očistil jejich hříchy svou krví, že přináší oběť, která měla zpečetit novou úmluvu.

Aby apoštolé nemohli tato slova chápat jinak, Ježíš užil těchže slov, která pronesl Mojžíš při smlouvě na Sinai a která Izraelité nemohli zapomenout. Mojžíš tehdy po prohlášení úmluvy pokropil Lid izraelský krví oběti a řekl: „To je krev úmluvy, kterou Jahve uzavírá s vámi o všech těchto slovech.”14 Táž slova pronáší Kristus při poslední večeři: „To je má krev úmluvy.” Tatáž slova praví, že tu jde o týž obřad. Jako tehdy na Sinai, tak i nyní ve večeřadle byla úmluva zpečetěna obětí. „Kdokoli byl obeznámen se Starým zákonem,” praví anglikánský theolog M. Stevens, „nemohl chápat úmluvu v krvi Kristově jinak než jako smrt, přinesenou v oběť.”15

Kristus nepraví: „To je má krev budoucí úmluvy,” nýbrž prostě: „To je má krev úmluvy.” (Mat., Mar.) Ani u svatého Pavla a Lukáše nečteme: „Tento kalich je budoucí úmluva v mé krvi,” nýbrž: „Tento kalich je nová úmluva v mé krvi.”

Z toho, že Kristus užívá těchže slov jako Mojžíš, a že tuto úmluvu nazývá novou, musíme uzavřít, že tu jde o skutečnou novou oběť, která má býti náhradou za oběti staré úmluvy.

d) Totéž možno potvrditi také tím, že Kristus ustanovil Eucharistii v době, kdy se slavila velikonoční oběť.

Z evangelií je zřejmé, že evangelisté velikonoční hostinu považují za velikonoční slavnost. Vidí v ní uskutečnění toho, co bylo předobrazováno beránkem velikonočním.16 Totéž uznávají i nezávislí kritici, jako na příklad Loisy.17 Tedy už při poslední večeři byl Kristus beránkem velikonočním, už při poslední večeři se obětoval za mnohé.

Písmo svaté tedy jasně dokazuje, že poslední večeře Páně byla opravdovou obětí.

2. VEČEŘE PRVNÍCH KŘESŤANŮ

Předně je třeba připomenout, že když Ježíš pronesl nad chlebem: „Toto je tělo mé za vás,” připojil: „To čiňte na mou památku.” A podobně když nad kalichem řekl: „Tento kalich je nová úmluva v mé krvi,” dodal: „To čiňte, kolikrátkoli jej budete píti, na mou památku.” (I. Kor. 11, 24-25.) Smysl obojího „To čiňte” je zřejmý: „Čiňte, co jsem právě učinil, a čiňte to na mou památku.” Kristus obětoval Bohu své tělo a svou krev. Tedy apoštolové mají činiti totéž, mají Bohu obětovati totéž tělo a krev Ježíše Krista.

a) Obnovování večeře Páně podle Skutků apoštolských.

O obnovování večeře Páně v  Jerusalemě čteme ve Skutcích apoštolských 2, 41-42: „I byli pokřtěni ti, kteří přijali jeho (Petrovu) řeč; a připojilo se jich v ten den asi tři tisíce duší. Trvali pak v učení apoštolském a ve společenství lámání chleba i na modlitbách.” – Je dokázáno, že lámání chleba tu znamená obřad večeře Páně.18

V téže hlavě v. 46. čteme: „Denně také trvali jednomyslně ve chrámě a lámajíce po domech chléb, přijímali pokrm s veselím a prostotou srdce, chválíce Boha a majíce přízeň u všeho lidu.” Autor zde praví, že první křesťané vykonávali své modlitby v synagoze, ale obřad lámání chleba, t. j. večeři Páně, slavili ve svých soukromých domech. Kdyby Lukáš zde chtěl mluviti jen o obyčejném pokrmu, bylo by zbytečné připomínati, že křesťané nejedli v synagoze, nýbrž ve svých domech.

O obnovování večeře Páně v Troadě čteme ve Skutcích apoštolských 20, 7, 11: „Když jsme se v neděli shromáždili k lámání chleba, Pavel, chtěje nazítří odejíti, mluvil k nim a protáhl řeč až do půlnoci… A vyšed nahoru, lámal chléb, pojedl a mluvil ještě dlouho až do svítání; potom odešel.” Výslovně se tu praví, že křesťané se sešli k lámání chleba. Obnova večeře Páně je tedy středem jejich schůzky. Z tekstu je také patrné, že toto lámání chleba nebylo konáno jen výjimečně, při příchodu Apoštola, nýbrž pravidelně každou neděli. A poněvadž Pavel vykonává obřad lámání chleba, je jasné, že byl s tímto obřadem dobře obeznámen, a konal jej i jinde na svých apoštolských cestách.

Z uvedených tekstů je tedy patrné, že ono lámání chleba je v užívání už od začátku Církve, ještě když věřící navštěvují synagogu. Už tehdy měli křesťané svůj vlastní obřad. Vykonávali jej v Jerusalemě mezi křesťany obrácenými z židovství, i v církvích, které založil Pavel, tedy i mezi křesťany obrácenými z pohanství. Byla to tudíž všeobecná prakse. Nelze pochybovat o tom, že lámání chleba je u prvních křesťanů obnovou večeře Páně. Jestliže však večeře Páně jest obětí, tedy i její obnova jest obětí. – Ostatně je to patrné také z protikladu mezi modlitbami v synagoze a lámáním chleba. Místo levitických obětí mají křesťané oběť novou: lámání chleba ve svých domech.19

b) Obnovování večeře Páně podle sv. Pavla.

Když sv. Pavel zakazuje křesťanům korintským účastniti se pohanských posvátných hostin a obětí, píše: „Proto, miláčkové moji, střezte se modloslužby. Jako k rozumným pravím: Posuďte vy sami, co dím: Kalich požehnání, který žehnáme, není-liž společenstvím krve Kristovy? A chléb, který lámeme, není-liž společenstvím těla Kristova? Poněvadž to jest jeden chléb, jsme my mnozí jedním tělem; neboť všichni jsme účastni jednoho těla. Patřte na Izraelity podle těla; nejsou-liž ti, kteří jedí oběti, účastni oltáře? Co tedy dím? Že snad jest něčím věc obětovaná modlám aneb že modla jest něčím? Nikoli, nýbrž že co obětují pohané, obětují duchům zlým, a ne Bohu. Nechci však, abyste byli společníky duchů zlých; nemůžete se účastniti stolu Páně i stolu zlých duchů. Anebo popouzíme-li Pána k řevnivosti? Zdaliž jsme silnější než on?”20

Sv. Pavel zde proti pohanským a Židovským obětem klade chléb, který lámou křesťané u stolu Páně, a to, co pijí z kalicha Páně. Avšak i Židé i pohané měli skutečné oběti. Tedy i lámání chleba a kalich Páně je skutečná oběť.

Z uvedených míst je patrné, že pro první křesťany obnovování večeře Páně bylo skutečnou obětí. K předešlým tekstům Nového zákona připojme ještě:

3. SVĚDECTVÍ STARÉHO ZÁKONA

U proroka Malachiáše 1, 10-11 čteme: „Nemám zalíbení ve vás, praví Hospodin zástupů, a daru nepřijmu z ruky vaší. Neboť od východu slunce až na západ veliké jest jméno mé mezi národy, a na každém místě jest obětována a přinášena jménu mému oběť čistá, protože veliké jest jméno mé mezi národy, praví Hospodin zástupů.” Prorok zde ohlašuje oběť čistou, která má býti obětována u všech národů, a má vystřídat oběti starozákonní.

Toto proroctví se vztahuje na budoucí dobu mesiánskou. Neboť všichni národové celého světa mají uctívat Boha a přinášeti mu oběť čistou. Nemůže tu býti řeč o době prorokově, protože pohané měli tehdy jen oběti nečisté, a Židé nebyli tak rozšíření po celém světě, aby se na ně mohl vztahovati tento tekst. Prorok tu užívá přítomného času; ale to je u proroků velmi obvyklé, že budoucí dobu popisují jako přítomnou, jako by ji viděli před sebou.

Toto proroctví mluví o vnější oběti ve vlastním slova smyslu. Neboť výrazy, kterých tu prorok užívá (muktar, muggaš, minchah) znamenají oběť ve vlastním slova smyslu. Mimo to vnější oběti, jejichž odstranění prorok ohlašuje, mohly býti nahrazeny zase jen pravou vnější obětí. Neboť vnitřní oběti chvály a díků byly vždy nutné, a proto nemohly býti zavedeny jako něco nového místo dřívější bohopocty. – Kromě toho toto proroctví mluví o oběti čisté, bohumilé.

Tyto značky (oběť nová, vlastní, čistá, všeobecná) nacházíme pouze v oběti eucharistické. Neboť oběť kříže byla přinesena pouze na jednom místě. A jiné oběti tu nepřicházejí v úvahu. Celá tradice toto proroctví vykládala o mši svaté.

b) Totéž potvrzuje také žalm 109,4, kde se praví: „Přisáhl Hospodin a nebude toho želeti, ty jsi knězem na věky podle řádu Melchisedechova.” Je zřejmo, že tento žalm je mesiánský a vztahuje se na Krista.21 Tedy Kristus je knězem podle řádu Melchisedechova. Proto musel přinésti oběť podstatně týmž obřadem jako Melchisedech, t. j. oběť chleba a vína. Kdyby však Kristus nikdy nepřinesl oběť pod způsobami chleba a vína, nemohl by býti zván knězem podle řádu Melchisedechova.

Z toho je tedy zřejmé, že poslední večeře Páně, a tudíž i mše svatá, která je obnovou večeře Páně, je skutečnou obětí.


Převzato z: Dr. Antonín Čala O. P.: Mše svatá (Liturgika pro laiky – Část II.), Dominikánská Edice Krystal, Olomouc 1941. Dílo má církevní schválení.

Pokračování této kapitoly rozebírající svědectví tradice a důvody rozumu naleznete zde.


1 Sr. Pet. Wetter: Altchristliche Liturgien: I. Das christ liche Mysterium; II. Das christliche Opfer, Götting 1921, 1922.

2 Sr. Lietzmann: Messe und Herrenmahl, Bonn 1926.

3 Sr. Völker: Mysterium und Agape, Gotha 1927.

4 Sr. Luk. 22, 19-20; I. Kor. 11, 24.

5 Sr. Mat. 26, 27; Mar. 24, 24.

6 Mat. 20, 28.

7 Galat. 2, 20.

8 Sr. Lagrange: Évangiie selon saint Marc, Paris 1911, p. 355-356.

9 Sr. Médebielle: L’expiation dans l’ Ancien et le Nou-veau Testament, Rome 1924, t. I, p. 125-158.

10 Sr. Mat. 9, 2; Luk. 5, 20; 7, 47.

11 Sr. Genes. 15, 18.

12 Exod. 24, 3.

13 Sr. Médebielle, uved. dílo, str. 288.

14 Exod. 24, 8. 18

15 Sr. M. Stevens: The Theology of N. T., str. 132.

16 Sr. Lagrange: Évangile selon s. Luc, p. 542 násl. 18

17 Sr. Loisy: Les Évangdes synoptiques, t. H., Ceffonds 1908, p. 526.

18 Sr. Jaquier: Les Actes des Apótres, Paris 1926, p. 87.

19 Mluví-li se v těchto tekstech jen o lámání chleba, není tím vyloučeno žehnání kalicha. Je to totiž zcela běž-ný zvyk, že některý obřad obdrží jméno jen podle jedno-ho úkonu, ač je v něm třeba mnoho úkonů. Děje se tak k vůli stručnosti. Sr. Völker, uved. dílo, str. 38.

20 I. Kor. 10, 14-22.

21 Sr. Mat. 22, 42-45; Žid. 6, 20; 7, 17. 

Klíčová slova:  ,