Autor úryvku z církevně schválené knihy, který předkládáme, poutavě a populárně vysvětluje věřícím, z jakých příčin je jednotná latinská liturgie vzácným pokladem Církve pro všechny její údy. "Všecky námitky", píše, "ukazují se dýmem, prázdným slovem, které může klamati a sváděti jen neuvědomělého katolíka." Nebuďme těmito neuvědomělými i my.
Ve shonu dnešního života si mnohdy neuvědomujeme, jaký nesmírný dar nám byl zanechán v podobě mše svaté. Kdybychom si toto plně uvědomili, jak nábožně bychom mši svaté byli přítomni! S jakou snahou bychom se jí co nejčastěji účastnili! Jak rychle by zmizely všeliké nešvary a výstřelky... K takovému zastavení a opětovnému zamyšlení nad obětí mše svaté, svorníku pravého křesťanského života, který se však pro mnohé k jejich největší škodě stává obyčejnou nedělní společenskou událostí, nás zvou tyto řádky z pera ThDr. Františka Cinka.
P. Marian Schaller OSB stručně vysvětluje důvody toho, proč je gregoriánský zpěv vlastním zpěvem římské liturgie, a patří mu tak v ní čelné místo, což znovu výslovně potvrdil i II. vatikánský koncil (SC 116).
Velký učitel Církve a ozdoba jezuitského řádu sv. Robert Bellarmin podává jedny z nejprostších důvodů pro reálnou přítomnost našeho Pána Ježíše Krista v proměněné hostii, kterým porozumí každá zbožná duše.
Úvaha ThDr. Františka Cinka o tom, kam zavedlo protestantismus odmítnutí víry ve mši svatou, by nám neměla být jen výstrahou, ale i povzbuzením k neustálému pěstování a šíření úcty k oběti mše svaté a Pánu Ježíši, skutečně a podstatně přítomnému ve sv. Hostii. Tak bude naše víra postavena na neotřesitelném základu - na Kristu a Jeho oběti.
1. Ani kdybys měl andělskou čistotu a svatost svatého Jana Křtitele, nebyl bys hoden přijímat nebo sloužit tuto svátost. Neboť není lidskou zásluhou, že člověk smí posvěcovat a podávat Kristovu Svátost a za pokrm přijímat andělský chléb.
Přetajemná a velká je důstojnost kněží, jimž je dáno, co nebylo dopřáno ani andělům. Vždyť jedině kněží, řádně v [...]
Co vyplývá z posvátnosti našich chrámů, které vysoce převyšují i všechny stánky strarozákonní, kterým byla prokazována mnoha úcta? Jak se chovat při mši svaté, kdy se zpřítomňuje nejdůležitější událost našich dějin? Jak nám šel v tomto ohledu příkladem sv. Martin? Jak přísně byla pokárána andělem strážných bl. Veronika z Binaska? Jak sv. Jan Almužník nesmlouvavě napomínal kostelní "tlachaly"? O tom všem jest tento příspěvek.
Mše svatá denně zpřítomňuje oběť kalvárskou, která usmířila nebe se zemí. Mezi ní a Kalvarií je pouze ten rozdíl, že Beránek je obětován nekrvavě.
Je-li Mše svatá zpřítoňováním nejdůležitější události, která se kdy stala na naší zeměkouli, nemůžeme jí věnovati dosti své pozornosti.
Jestliže lid křesťanský o veliké působnosti nejsvětější oběti Mše svaté nic neví, není divu, když Mše svaté nemiluje, si jí neváží, jen nedbale, nepobožně a povrchně jí obcuje. Jestliže však křesťanský lid o Mši svaté náležitě jest poučen, není možno, aby si tohoto vzácného klenotu nevážil, srdečně ho nemiloval a této božské oběti s náležitou nábožností neobcoval. Nebo v celé katolické Církvi není tajemství důležitějšího, utěšenějšího a užitečnějšího právě nad hluboké tajemství Mše svaté!
Milujeme-li Boha, odevzdáváme se Mu celí, duší i tělem. Láska neměří a neváží, proto se také neptá, jak daleko jdou její povinnosti. Ty jsou naprosté a bez výhrady. Pro Boha není nic dostatečně velké, krásné, vzácné. Jemu patří všecka nádhera na nebi i na zemi.
Bůh nám daroval krásu této země, abychom jí používali. Nemůže však být lepšího použití, než když se tato nádhera přinese opět na počest Boha, když se jí použije v bohoslužbě.
Další, Úvahy | 13. 9. 2011