S jakou uctivostí jsme povinni v kostele se chovati

8. 7. 201011:43


Ticho, které zachovávali první křesťané

Svatý Jan Zlatoústý vypravuje nám o prvních křesťanech: „Když se chystali do chrámu vstoupiti, políbili pokorně práh u dveří a zachovávali při Mši svaté takové ticho, jako by nikoho v kostele nebylo.“ Takové uctivé ticho nařizuje křesťanům také liturgie svatého Jakuba, jež dí: „Všichni lidé mají při Mši svaté mlčeti, s bázní a třesením státi, na nic pozemského nemyslíce, poněvadž přijde Král všech králů, Pán náš Ježíš Kristus, aby byl zabit a věřícím svým za pokrm vydán.“

Příklad sv. Martina

Tohoto napomenutí velice dbalý byl svatý biskup Martin, jak se o něm vypravuje v jeho životopise. Nikdy v kostele nesedal, nýbrž vždycky buď klečel nebo stál a s tváří bledou a ustrašenou se modlíval. Když se ho kdosi jednou tázal, proč tak činí, řekl: „Zdaliž se nemám báti, když před Pánem Bohem svým stojím?“ Touto posvátnou bázní proniknut, pěje také král David: „Já pak dle množství milosrdenství Tvého vejdu do domu Tvého: klaněti se budu při chrámě svatém Tvém v bázni Tvé.“ (Ž 5, 8)

Naše chrámy posvátností předčí i památná místa starozákonní, kterým mnohá úcta prokazována byla

Zde mohu také právem užíti slov, jež Bůh mluvil k Mojžíšovi z hořícího kře, řka: „Zuj obuv s nohou svých; neboť místo, na kterém stojíš, země svatá jest!“ (Ex 3, 5) Ještě světější je zajisté každý náš chrám, jejž biskup za mnohých obřadů, mazáním svatým olejem a modlitbami vysvětil a jenž obětováním Mší svatých denně znova posvěcován bývá! Jestliže tedy David, miláček Páně, toliko s bázní a třesením vstupoval do svatého stánku, kdež toliko archa úmluvy stála, čím spíše máme my, ubozí hříšníci, s bázní a třesením vcházeti do posvěcených chrámů, kde se nejsvětější Svátost oltářní přechovává a božská oběť Mše svaté koná, abychom tam bohoslužbě nejvyšší přítomni byli! Proto také praví Bůh všemohoucí: „Bojte se svatyně mé! Já Hospodin.“ (Lv 26, 2) Rozkaz tento platí mnohem více v chrámech našich nežli o svatostánku Izraelitů; podobně jako i naše chrámy mnohem více předobrazeny byly žebříkem Jakobovým v Bethelu nežli samotný chrám Šalomounův; a proto také mnohem více platí slova Jakubova o chrámech našich: „Jak hrozné jest místo toto! Zde dům Boží jest a brána nebeská.“ (Gn 28, 17)

Právem nám může Kristus říci totéž jako kupčíkům v chrámě, když se v kostele všetečně ohlížíme a tlacháme

Jak hříšně tedy jednají ti, kteří s tak malou nábožností i uctivostí do chrámu přicházejí a se tam chovají tak, jako by ve svých domech nebo docela na ulici byli, aniž by uvážili, že chrám jest domem Božím a skutečným sídlem Syna Božího! Někteří jsou docela tolik opovážliví, že mezi Mší svatou všetečně se ohlížejí, všechny vcházející i vycházející okukují, na světské věci myslí a bez ostychu šeptají a tlachají! Těmto může Kristus Pán plným právem říci, co řekl prodavačům v chrámu jerusalemském: „Dům můj dům modlitby slouti bude; a vy jste jej učinili peleší lotrovskou!“ (Mt 21, 13)

I sv. Jan Almužník nesmlouvavě z chrámu vyháněl ty, kteří tak činili

Chrámy naše jsou mnohem více, nežli pouhými modlitebnami; ony jsou domy Božími, poněvadž v nich Kristus Pán přebývá skutečně i podstatně v nejsvětější Svátosti oltářní. Svatý Jan Almužník nestrpěl, aby kdo v kostele tlachal. Kdo tak učinil, tomu přede všemi ukázal dveře chrámové a řekl: „Přišel-li jsi sem se modlit, tedy srdcem i ústy se modli! Ale přišel-li jsi sem tlachat, věz, že jest psáno: Dům Boží dům modlitby jest! A proto nečiň ho tlachárnou!“

Jak byla bl. Veronika z Binaska andělem strážným s neobyčejnou přísností napomenuta

O všetečném ohlížení po kostele při Mši svaté vypravuje blahoslavená pana Veronika z Binaska tuto událost: „Když jsem jednou mezi Mší svatou na jistou sestru, u oltáře klečící, všetečně pohlížela, pokáral mne můj anděl strážný s takovou přísností, že jsem hrůzou téměř omdlela. Ó, jak hrozně se na mne podíval a jak tvrdá slova ke mně promluvil! Řekl: Proč jsi žádosti srdce svého nevzala v uzdu a proč jsi se všetečně po sestře své ohlížela? Zdalipak také víš, že jsi se tím proti Bohu nemálo prohřešila? Takto a podobně se mnou anděl mluvil a uložil mi k rozkazu Pána Ježíše pro toto všetečné ohlížení těžké pokání. Po tři dny jsem proto hořce plakala; a když nyní Mši svaté obcuji, netroufám si hlavy pozvednouti z bázně před božskou Velebností.“

Filip II. dva své dvořany propustil kvůli jejich tlachání při bohoslužbě

Jestliže již všetečné ohlížení je hřích, jakým hříchem jest asi teprve mezi Mší svatou tlachati a se smáti! Poněvadž můžeme ústa mnohem snáze na uzdu vzíti nežli oči, proto také je tlachání v kostele hříchem mnohem větším nežli ohlížení se; zejména také, že jím netoliko Bůh bývá urážen, ale že jím bývají také ostatní přítomní pohoršováni a ve svých modlitbách vyrušováni. Filip II., král španělský, propustil dva urozené pány od svého dvora, poněvadž mezi Mší svatou tlachali, a řekl: „Lidé takoví, kteříž Králi svému nebeskému tak málo úcty prokazují, dají se také snadno svésti, aby odepřeli povinnou úctu mně, králi pozemskému!“

Výňatek z díla Martina z Kochemu: Výklad nejdražší oběti Mše svaté, překlad Dr. Karel Lev Řehák, vydáno  s církevním schválením L. P. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. (Nadpis a mezititulky redakce KL)