Účinky mše svaté (1)

2. 10. 201321:21


Milosti, jež lidem, jak živým tak i zemřelým, z oběti mešní plynou, nazývají se účinky čili užitky mešními v užším slova smyslu, naproti užitkům mešním v širším slova smyslu, jimiž se rozumí působnosť mše sv. vůbec.

1. Dle účelu oběti mešní rozeznáváme mešní účinky chvaloslovné a děkoslovné (fructus latreutici et eucharistici), smírné a zadostičinící (fr. propitiatorii et satisfactorii) a dosažné (fr. impetratorii).

2. Dle toho, zdali účinky mešní připadají lidem bez jejich osobního přičinění, pouze tím, že oběť mše sv. byla vykonána, anebo na základě jejich subjektivního spolupůsobení při výkonu obětním, rozeznávají se fructus missae ex opere operato a ex opere operantis.

3. Dle nauky theologů mše sv. sice prospívá všem věřícím, ano všem lidem bez jejich přičinění (fructus generales), avšak hojnější měrou dosahují účinků mešních, kdo nábožně mši sv. přítomni jsou anebo při oběti kněze nějak spolučinni jsou (fructus speciales), dále obětující kněz sám (fructus speciallisimi), i ti, kterým kněz část účitků mešních přivlastniti chce, pokud k tomu má právo, jakožto služebník Kristův (fructus ministeriales).

Moc a působnosť oběti mešní má základ v její objektivní ceně. Jest zajisté mše sv., co do obětního daru a prvotného obětníka, ceny nekonečné. Proto i působnosť mše sv. jako oběti na kříži jest nekonečná, ovšem toliko vzhledem k Bohu, neboť vzhledem k člověku nemůže působiti účinků nekonečných, poněvadž člověk jako tvor jich není vůbec schopen. Účinky, kterých člověk dochází skrze mši sv., obmezují se určitým počtem a jistou měrou, jakož bylo i s účinky oběti Kristovy na kříži, jež se ostatně zde toliko přivlastňují. Počet a míra užitků, jichž člověk skrze mši sv. dosahuje, závisí především na vůli a štědrotě Boží, která z vážných důvodů tak usoudila. Ačkoliv tedy ku př. jediná mše sv. by dostačila, aby učinila zadost za všechny tresty, jež duše v očistci trpěti má, přece nikterak z toho nenásleduje, že by Bůh skutečně všechny tresty odpustil. Závisí na Bohu, kolik odpustiti chce.

A) ÚČINKY CHVALOSLOVNÉ A DĚKOSLOVNÉ

Pravili jsme na hoře, že dle účelu oběti mešní rozeznáváme mešní účinky chvaloslovné a děkoslovné, pak smírné a zadostičinící a konečně dosažné. Nyní jest nám o jednotlivých účincích poněkud obšírněji pojednati, abychom velikou cenu mše sv. tím lépe poznali.

A tu již třeba ve příčině účinků chvaloslovných a děkoslovných takto uvažovati: Kristus Pán, když se při mši sv. za nás obětuje, vzdává Bohu jménem naším a za nás hold a nejvyšší poctu oddanosti a díkův, aby nahradil a doplnil poctu, kterou dle pravdy Jemu všichni lidé vzdávati mají. Jsmeť zajisté všichni zavázáni Boha ustavičně chváliti, Jemu v srdci svém i zevně se klaněti, Jemu za přijatá dobrodiní ustavičně děkovati. Avšak kolik jest lidí, kteří ani Boha náležitě neznají, kolik jest i křesťanů, kteří ho sice znají, ale náležité pocty mu nevzdávají, ba mnohdy úplně na něho zapomínají! A přece všem těmto prospívá pocta a dík, jež Kristus Pán za lidi Bohu vzdává. Bůh přijímá povinnou poctu z rukou Spasitelových, a alespoň netrestá dle zásluhy nedbalosti a nevděčnosti lidské. A dále jakou útěchou jest pro nás, kteří sobě vědomi jsme své křehkosti, když povinné modlitby své a všechny dobré skutky spojujeme s dobrým úmyslem s obětí Kristovou a chválíme Boha a děkujeme Bohu skrze Krista na oltáři a tím své uctívání nedokonalé doplňujeme z oběti Kristovy. Heslem naším budiž: Všechno k větší cti a chvále Boží ve spojení s úmysly Krista eucharistického.

B) ÚČINKY SMÍRNÉ A ZADOSTIČINÍCÍ

V Písmě sv. se o mnohých věcech praví, že odpouštějí hříchy, jako ku př. o almužně (Tob. 4, 11; 12, 9), o mši sv. (Mat. 26, 28), o křtu (Skut. apošt. 2, 28), o pokání atd. Toto odpuštění děje se však různým způsobem. Svátosť křtu a pokání jsou řádnými, od Krista Pána ustanovenými prostředky, jimiž se nám hříchy bezprostředně odpouštějí a milosť Boží uděluje, kdežto mše sv. nám zjednává nadpřirozenou disposici, potřebnou k hodnému přijetí svátosti pokání, pokud se týče, k dosažení milosti ospravedlňující. Mše sv. tedy připravuje hříšníkovi cestu k odpuštění hříchů. Hříchem člověk Boha uráží a popuzuje k hněvu; hřích činí propasť mezi Bohem a lidmi (Is. 59, 2). Bůh byv hříchem rozhněván tresce hříšníka, obzvláště i tím, že mu neuděluje milosti v tak hojné míře, jako by uděloval, kdyby této milosti nebyl se stal hříchy nehoden. Ale Kristus Pán, když se na oltáři obětuje, podává Bohu na smířenou za hříšníka svou vlastní krev, již na kříži prolil, a tím hněv Boží upokojuje (placatio), aby hříšníka odjímaje mu milosti netrestal. A právě toto utišení hněvu Božího jest ovocem oběti smírné. Est hoc proprie sacrificii effectus, ut per ipsum placetur Deus, sicut etiam homo offensam in se commissam remittit propter aliquod obsequium, quod ei exhibetur.1

Když pak hněv Boží se utišil, Bůh, jsa nejvýš milosrdný a štědrý, uděluje člověku hojně milostí, s nimiž když působí, koná pokání a dosahuje ospravedlnění. Těchto milostí dosahuje oběť, jsouc obětí prosebnou. “Propitiatio igitur respicit directe placandam divinam justitiam, ne poenam inferat: impetratio divinam bonitatem ac misericordiam, ut beneficia concedat.” (Franzelin)2

V tomto smyslu třeba rozuměti slovům sněmu Tridentského: “Hujus quippe oblatione placatus Dominus gratiam et donum poenitentiae concedens crimina et peccata, etiam ingentia, dimittit.”3 (Sess. 22. cap. 2.). — Tímto tedy nepřímým toliko způsobem napomáhá mše sv., jakožto oběť smírná a prosebná, dosáhnouti odpuštění hříchů. I malé hříchy odpouštějí se skrze oběť mešní toliko způsobem nepřímým, t. j. tím, že mše sv. působí kajicné smýšlení v hříšníku, které ho pobádá, aby v sobě vyhladil malý hřích úkonem lítosti anebo některým jiným přiměřeným dobrým skutkem, ku př. nábožným obcováním mši sv. atd.

Jinak se věc má s časnými tresty, které jest člověku ještě vytrpěti po odpuštění viny, a sice buď zde na světě (satisfactio), anebo v očistci (satispassio). Časné tresty zhlazuje mše sv. přímo (ovšem předpokládá se stav milosti Boží) čili, jak theologové říkají, “modo solutionis ex opere operato,” a nikoliv pouze na způsob přímluvy, “modo sufragii.” Tyto účinky oběti mešní vzhledem k časným trestům lze tedy právem nazvati účinky zadostičinícími (fructus satisfactorii). Míra těchto účinků, kolik jich totiž ze mše sv. na někoho připadne (ex opere operato, ex opere operantis, applicatione sacerdotis) určiti se nedá, jelikož závisí na nevyzpytatelných úsudcích vůle Boží a na osobní disposici přijímatelově; tím jest zcela odůvodněna praxe, za živé a zvlášť za zemřelé častěji mši sv. obětovati.

C) ÚČINKY VÝPROSNÉ (FRUCTUS IMPETRATORII)

Právě tak, jako oběť na kříži byla nejúčinnější prosbou, kterou Spasitel svou obětí Bohu za nás přednesl, aby nám všech potřebných přirozených i nadpřirozeých dober vydobyl, tak jest i mše sv. prosbou skutkem vyslovenou, kterou Kristus Pán přednáší v okamžiku, když se tajemně obětuje. Neběží při mši sv. toliko o odpuštění viny a trestů za hříchy, nýbrž i o jiné potřeby (pro aliis necessitatibus), o dobra přirozená i nadpřirozená, hlavně o milosti úkonné (gratiae actuales), abychom v dobrém prospívali a nadpřirozeného cíle dosáhli. Tyto účinky nedají se sice odděliti od účinků smírných, pokud se týče zadostčinících, nutno však je přece od nich rozeznávati.

Pokračování zde.


1 Sv. Tomáš Akv.: Summa Th. 3, q. 49, a. 4. Český překlad P. Sílvestra Braita OP (doplnila redakce KL): To je totiž vlastně účinek oběti, že se jí usmíří Bůh; jako když člověk odpouští urážku sobě učiněnou pro nějakou milou úsluhu, jež se mu prokáže.

2 Viz: Gihr, Die hl. Sacramente, 668. Český překlad Z. Kubíka (doplnila redakce KL): “Slitování tedy přímo závisí na usmíření Boží spravedlnosti, aby ona neseslala trest. To závisí na Boží dobrotě a milosrdenství, aby ona dobrodiní udělila.”

3 Český překlad Z. Kubíka (doplnila redakce KL): “Hospodin tedy usmířený jeho obětí uděluje milost a dar pokání a zločiny a hříchy, a to i přetěžké, odpouští.”


Převzato z: Dr. Josef Kupka: O mši svaté. Nákladem Dědictví sv. Prokopa v Praze 1899, dílo má církevní schválení.