Je tzv. tridentská mše skutečně “tridentská”?

3. 7. 201111:05


Přinášíme krátký úryvek z díla Mons. Klause Gambera (1919-1987) Reforma římské liturgie. Klaus Gamber byl ve své době jedním z největších odborníků na liturgii. Pro své upřímné postoje, které však často narážely na nevoli hlavního proudu, zůstal v pozadí více, než by si zasloužil. Stojí za zmínku, že předmluvu k francouzskému vydání knihy napsal Benedikt XVI., tehdy ještě jako kardinál Ratzinger. Sám v této předmluvě práci Klause Gambera vysoce oceňuje. Nadpis článku je totožný s názvem kapitoly v knize.

Ritus romanus a ritus modernus: Liturgická reforma před Pavlem VI.?

Profesor Renning se v článku nazvaném „Čtyři sta let tridentské mše?“, který vyšel v několika náboženských publikacích, snaží prezentovat Nový misál (t. j. ritus modernus) jako produkt přirozeného a legitimního vývoje západní liturgie. Dle něj kromě doby 34 let neexistovala nějaká „Mše sv. Pia V.“, neboť od r. 1604 papežové pokračovali v zavádění modifikací do misálu z roku 1570. Bylo tedy úplně odpovídající procesu vývoje, když Pavel VI. z vlastního popudu zreformoval Missale Romanum tak, že, jak praví Rennings, věřící „si mohou lépe uvědomit nepředstavitelnou velikost daru, který v Eucharistii Spasitel věnoval své Církvi.“

V tomto článku se Renning svezl na slabosti tradicionalistů: vyjádřeních „tridentská mše“ či „mše sv. Pia V.“ . Striktně řečeno neexistuje nějaká „tridentská mše“, závěrem tridentského koncilu rozhodně nebylo žádné vytvoření nového mešního řádu. „Misál sv. Pia V.“ není nic jiného než misál římské kurie, který spatřil světlo světa v Římě o několik století dříve a který byl františkány uveden do mnoha západních zemí.[1] Změny provedené za doby sv. Pia V. byly tak minimální, že mohou být rozpoznány pouze odborníky.

Jedna z Renningových lstí spočívá v tom, že nedělá žádný jasný rozdíl mezí mešním řádem a mešním propriem pro jednotlivé dny a svátky. Papežové až do Pavla VI. neudělali žádné změny v mešním řádu ve vlastním slova smyslu, zatímco, zvláště po tridentském koncilu, přidávali nová mešní propria pro nové svátky. To žádným způsobem neomezilo „tridentskou mši“, stejně jako např. přídavky do civilního práva také nezpůsobují jeho zrušení.

Můžeme proto mluvit o „římském ritu“ v protikladu k „modernímu ritu“. Římský ritus, ve svých důležitých částech, sahá minimálně do 4. století, přesněji do doby papeže Damasa (366–384). Za časů Gelasia (492–496) mešní kánon dosáhl formy, jakou si udržel dodnes, s výjimkou několika modifikací učiněných za papeže sv. Řehoře (590–604). Jedinou věcí, na které papeži od 5. století nepřetržitě trvali, byla nutnost přijetí římského kánonu. Jejich argument spočíval v tom, že jeho vznik je spjat s apoštolem Petrem. Co se však týká ostatních částí mešního řádu a výběru mešních proprií, respektovali zvyky místních církví.

Až do sv. Řehoře Velikého neexistoval oficiální misál, který by obsahoval propria pro všechny svátky v roce. Liber Sacramentorum, který sv. Řehoř vydal na začátku svého pontifikátu, byl určený pouze pro římská statia, jinými slovy pouze pro pontifikální liturgii. Svatý Řehoř nezamýšlel zavést tento misál na celý Západ. To se stalo později na základě kuriálního či „Římského misálu“ sv. Pia V. a bylo to způsobeno množstvím faktorů, které zde nemůžeme popisovat.

Ve středověku měl téměř každý kostel nebo alespoň každá diecése svůj vlastní zvláštní misál, pokud dobrovolně ze své vůle nepřijali misál římské kurie. Žádný papež neintervenoval v této věci. K částem mše, které více než jiné byly předmětem rozdílů, patřily především ty, které celebrant pronášel tichým hlasem (tedy modlitby u stupňů oltáře, offertorium – také nazývané minor canon a modlitby před přijímáním), jinak řečeno kněžské „soukromé modlitby“. Na druhou stranu zpívané texty byly v latinské Církvi téměř všude stejné. Pouze některá čtení a modlitby se lišily místo od místa.

Právě v tomto stádiu vývoje obrana proti protestantismu vyvolala tridentský koncil. Ten pověřil papeže vydáním doplněného jednotného misálu pro všechny. Co přesně sv. Pius V. udělal? Jak již bylo řečeno, sáhl po misálu již užívaném v Římě a na mnoha jiných místech a zušlechtil jej, především snížením počtu svátků svatých. Učinil tento misál závazný pro celou Církev? Nikoliv, respektoval dokonce místní tradice staré pouze dvě stě let. Přítomnost takové tradice stačila k tomu, aby diecése nebyla vázána užíváním „Římského misálu“. Skutečnost, že přesto většina diecésí velmi rychle přijala nový misál, byla zapříčiněna jinými důvody. Řím však nevyvíjel žádný tlak. A to navíc v době, v které, na rozdíl ode dneška, nebyly žádné řeči ani o pluralismu, ani o toleranci.

Prvním papežem, který skutečně pozměnil tradiční misál, byl Pius XII., když zavedl novou liturgii Svatého týdne. Bylo by bývalo možné přesunout mši Bílé soboty do nočního času bez modifikace ritu. Jan XXIII. jej následoval svým novým uspořádáním rubrik. I tak nicméně zůstal mešní řád nedotčen; byly však otevřeny dveře k radikálnímu přestavění římské liturgie. My všichni jsme během této doby žili a nyní u svých nohou pozorujeme ruiny nikoliv tridentské mše, ale starověkého římského ritu, který se vyvíjel a rostl ke zralosti během dlouhého údobí.


[1] Misál byl zhotoven františkány ve 13. století a v římské kurii začal být běžně užíván za papeže Klementa V. Z toho důvodu byl znám pod jménem Missale secundum consuetudinem Romanae Curiae.