II. eucharistická modlitba byla vytvořena během jednoho večera v římské restauraci

Centrální částí Mše svaté je mešní kánon, neboť jeho modlitby obklopují zázrak konsekrace, proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista.

Mešní kánon

Centrální částí Mše svaté je mešní kánon, neboť jeho modlitby obklopují zázrak konsekrace, proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista.

Tridentský koncil o kánonu římské mše praví:

„Protože Svaté má být svatě spravováno – a tato Oběť je nejsvětější nade vše, zavedla katolická Církev před mnoha staletími proto, aby byla důstojně a uctivě přinášena a přijímána, posvátný kánon, který je tak prost každého omylu, že v něm není obsaženo nic, co by v míře nejvyšší nevyzařovalo jistou svatost a zbožnost a nepozvedalo mysl těch, kteří ji přinášejí, k Bohu. Sestává totiž jak ze slov samotného Pána, tak i z podání apoštolů a z nařízení svatých papežů.“

Dále je proti protestantům slavnostně definována neomylnost římského kánonu:

„Kdo by řekl, že mešní kánon obsahuje omyly a má být proto odstraněn, budiž vyobcován (= anathema sit).“ (DH 1756)

První doloženou písemnou citaci velké části římského kánonu máme z počátku 4. století, předpokládá se však, že mešní kánon byl v podstatě hotov mnohem dříve – ve druhém, nejpozději ve třetím století.

Poslední změnou římského kánonu na dlouhá léta bylo přidání několika slov „diesque nostros in tua pace disponas“ (a [abys] naše dny ve svém pokoji spravoval) papežem sv. Řehořem Velikým (590–604) do části kánonu po Hanc igitur. Římský lid byl prý touto změnou natolik pobouřen, že dokonce hrozil papeži zabitím za to, že si dovolil zasáhnout do svaté liturgie, která byla považována za kompletní a nedotknutelnou.

Římský misál

Od sv. Řehoře Velikého († 604) až do roku 1962, kdy Jan XXIII. přidal slova „beati Ioseph, eiusdem Virginis Sponsi“, si žádný papež nedovolil změnit mešní kánon. Snahy o přidání zmínky o sv. Josefu do kánonu jsou doloženy od roku 1815, kdy biskupové zaslali žádost Kongragaci posvátných obřadů. Celosvětové petice biskupů na toto téma se v průběhu následujího století opakovaly. Papež sv. Pius X. na takovou žádost (přestože se k ní – nebo podobné – dříve jakožto kardinál sám připojil) reagoval slovy: „Jsem jenom papež. Jakou mocí bych se mohl dotknout Kánonu?“

Ať už si o zásahu Jana XXIII. z roku 1962 myslíme cokoliv, skutečností zůstává, že bylo třeba na přidání pěti slov o sv. Josefu do kánonu počkat celých 147 let.

Zde se tedy ukazuje s jakou opatrností a prozíravostí Církev zachází se svým největším pokladem. Rozhodně není na místě, aby se jedna generace domnívala, že převyšuje všechny předchozí a během, historicky vzato, okamžiku svévolně předělala něco, co Církev používala v nezměněné podobě k obecnému prospěchu více než 1300 let. (1)

Snahy o nahrazení mešního kánonu

Nejradikálnějším zastáncem liturgických změn na II. vatikánském koncilu byl biskup německého původu Wilhelm Josef Duschak, apoštolský vikář na Filipínách. Zatímco někteří progresivní biskupové navrhovali, aby některé části mše svaté byly recitovány v lidovém jazyce, biskup Duschak byl prvním, kdo prosazoval, aby latina byla ze mše svaté odstraněna kompletně a aby kněz stál čelem k lidu po celou mši. (3)

Biskup Duschak poprvé přišel s návrhem na novou eucharistickou modlitbu, která by nahradila mešní kánon (nebo k němu byla přidána jako alternativa), na tiskové konferenci 5. listopadu 1962, nedlouho po zahájení II. vatikánského koncilu.

Během koncilního jednání několik otců vyjádřilo přesvědčení, že Kánon je nedotknutelný. To bylo podpořeno i řadou hlasů „placet iuxta modum“ vyjadřujících tytéž výhrady. Relator reagoval tak, že jsou už reflektovány ve formulaci „probe servata eorum substantia“ ([je třeba] svědomitě zachovat jejich [obřadů] podstatu, SC 50). V praxi se následně ukázalo, že pokoncilní komise tuto posici opustila. Dle Jungmanna (5) bylo úmyslem relatora ponechat pokoncilním reformátorům volné ruce.

Hans Küng
Hans Küng

Od roku 1963 se začaly objevovat soukromé iniciativy revidující Římský kánon. Některé z nich nebyly publikovány, jiné ano, mezi nimiž za zmínku stojí například pokus známého heretika a v současné době zastánce práva na asistovanou sebevraždu Hanse Künga (6).

V letech 1965–1966, kdy ještě nebylo užití lidového jazyka při recitaci Kánonu povoleno, se v Nizozemsku již šířily texty nových eucharistických modliteb. Proběhlo několik jednání s předsedou pokoncilní komise pro liturgickou reformu Annibale Bugninim, jejichž výsledkem bylo v lednu 1967 udělení povolení k užití tří nových eucharistických modliteb, nahrazujících Římský kánon. Jak vzpomíná Bugnini ve svých pamětech, papež Pavel VI. pak jmenoval zvláštní kuriální komisi, aby zvážila, zda „by bylo vhodné rozšířit dovolení předpokládané pro Nizozemsko i na ostatní země nebo i na celou Církev“. (7)

Mnozí však na žádné povolení nečekali a začali tvořit desítky vlastních „kánonů“. V Nizozemsku roku 1969 vybrali a publikovali biskupové z mnoha textů jedenáct, ve vlámské části Belgie pět a indonéští biskupvé deset již v říjnu 1968. Nizozemské eucharistické modlitby byly přeloženy do němčiny, ve Francii kolovaly stovky nových „kánonů“. Dom Bernard Botte OSB už v roce 1968 vyjádřil své rozhořčení nad tím, že ve francouzské jazykové oblasti zavládla kvůli užívání neautorizovaných eucharistických modliteb naprostá anarchie.

„II. eucharistická modlitba“

bouyerLiturgická svévole jednotlivých kněží a biskupů je jedna věc, oficiální misál druhá. Podívejme se nyní proto konkrétně na jednu ze čtyř „eucharistických modliteb“, které jsou nedílnou součástí misálu Pavla VI. a které nahradily více než tisíciletí beze změny používaný Římský kánon (což platí i o tzv. „I. kánonu“ v NOM, který má značnou variabilitu kvůli závorkám umožňujícím četné vynechávky).

II. eucharistická modlitba je nejkratší a je v praxi užívána velmi často, ba snad nejčastěji (jsou kněží, kteří ji užívají výhradně). O způsobu vzniku tohoto „kánonu“ se dozvídáme z memoárů jeho spoluautora Louise Bouyera vydaných roku 2014 (jinak též byl Bouyer společně s Josephem Ratzingerem a dalšími spoluzakladatelem revue Communio).

Když se kardinál Montini stal papežem a přijal jméno Pavel VI., jmenoval Bouyera členem komise pro liturgickou reformu, které theoreticky předsedal kardinál Lercaro, dle Bouyera člověk „šlechetný, ale neschopný odolávat manipulacím tu hrubého, tu sladkého“ Annibale Bugniniho, sekretáře této komise, „postrádajícího jak kulturu, tak čest“.

Byl to Bouyer, kdo údajně musel opravit „extrémně příšernou“ formulaci návrhu druhé eucharistické modliby, z níž chtěl Bugnini vyřadit dokonce i Sanctus (které, jak víme, je součástí mešního ordinaria, nikoli kánonu, ani to se však pro architekty nového mešního řádu nezdá býti překážkou, pozn. KL).

Dle svých memoárů Bouyer společně s opatem Bottem během jednoho večera, u stolu v trattorii (italská restaurace neformálního charakteru, resp. hospoda, pozn. KL) v Trastevere (Zátibeří, městská část Říma jižně od Vatikánu, pozn. KL) zformuloval definitivní versi II. eucharistické modlitby, s trýznivou starostí, aby práce byla odevzdána do zítřejšího rána (spěch prý provázel celou liturgickou revoluci, aby nemohla být zastavena).

Římská trattoria

V Bouyerových pamětech se dále můžeme dočíst, že kdykoliv některý ze členů liturgické komise Bugninimu oponoval, Bugnini jej vždy umlčel slovy: „papež to tak chce“; například při destrukci liturgie za zemřelé a odstraňování některých „zastaralých“ veršů z žalmů v posvátném officiu.

Bouyer vzpomíná, že když posléze s Pavlem VI. hovořil o liturgických „reformách“, zjistil, „že papež s nimi nebyl spokojen o nic více než já“, a dokonce byl papežem otázán: „Jak jste se všichni mohli nechat reformou tak uchvátit?“ Bouyer odpověděl: „Protože Bugnini nás neustále ujišťoval, že jste to tak bezvýhradně chtěl.“ Načež Pavel VI. odvětil: „Ale jak je to možné? Mně říkal, že vy jste to všichni jednohlasně schvalovali…“.

Bouyer připomíná, že Pavel VI. vypudil „opovrženíhodného“ Bugniniho (který je vážně podezřelý ze svobodného zednářství, pozn. KL) do Teheránu jako nuncia, ale to už byla škoda napáchána.

Dodejme, že Bugniniho osobní sekretář Piero Marini působil v letech 1987 až 2007 jako hlavní papežský ceremonář a nyní je představeným Papežské komise pro Mezinárodní Eucharistický kongres.

 

Použité zdroje a literatura:

  1. http://vendeecz.blogspot.cz/2014/10/canon-miss-mesni-kanon.html
  2. http://www.traditio.com/tradlib/popelim.txt
  3. http://rorate-caeli.blogspot.com/2014/02/the-opinion-of-most-radical-council.html
  4. http://www.adoremus.org/9-11-96-FolsomEuch.html
  5. Josef Jungmann, „Um die Reform des römischen Kanons: eine kritische Stellungnahme zu C. Vagagginis Entwürfen„, Liturgisches Jahrbuch 17 (1967) 2.
  6. Hans Küng, „Das Eucharistiegebet: Konzil und Erneuerung der römischen Liturgie„, Wort und Wahrheit 18 (1963) 102-107.
  7. Annibale Bugnini, The Reform of the Liturgy: 1948-1975 (Collegeville: The Liturgical Press, 1990).
  8. http://rorate-caeli.blogspot.com/2014/09/original-sins-eucharistic-prayer-ii.html