Předcházející část mše svaté: Modlitba u stupňů otláře
První modlitba, vstup do Svatyně svatých
Po výzvě k modlitbě Orémus (Modleme se) na konci stupňových modliteb[1] vystupuje kněz k oltáři, mystické Golgotě, kde má být obnovena vykupitelská oběť. Přitom se modlí: Sejmi s nás, prosíme, Pane, nepravosti naše, abychom hodni byli do Svatyně svatých s čistou vejíti myslí… Vyjadřuje tak hlubokou úctu před novozákonní Svatyní svatých, eucharistickým obětištěm, nejsvětějším místem v chrámě, posvěceným skutečnou přítomností Boží.
Nejposvátnější část starozákonního chrámu, velesvatyně, do které směl vkročit pouze velekněz, a to jen jednou za rok, byla jen stínem novozákonního oltáře, u něhož se obnovuje vykupitelská oběť Kristova. O co tato nová svatyně převyšuje svatyni starozákonní, o to třeba z naší strany větší úcty. Proto Církev svatá vkládá knězi do úst další modlitbu, v které opět prosí o očištění, jako už i při modlitbách stupňových.
Druhá modlitba a políbení oltáře
Kněz stojí mírně skloněn uprostřed oltáře, klade na něj sepjaté ruce a modlí se: Prosíme tě, Pane, pro zásluhy Svatých tvých, (líbá oltář uprostřed) jejichž ostatky zde jsou, a všech Svatých, abys prominouti ráčil všecky moje hříchy…
Kněz, vědom si své slabosti a nehodnosti, se dovolává zásluh svatých, hlavně mučedníků, jejichž ostatky jsou v oltáři pohřbeny.[2] Pokorná slova modlitby provází dva tklivé úkony. Kněz uctivě skloněný klade své sepjaté ruce na oltář (symbol Krista a svatých), aby naznačil, že při modlitbě za odpuštění hříchů spoléhá pouze na Vykupitele a přímluvu svatých.
Ze samotných slov modlitby je patrné, že políbení platí v první řadě pro ostatky svatých, které jsou v oltáři pohřbeny, ale též i jako projev úcty a lásky ke všem svatým a tudíž i ke Kristu, hlavě, koruně a králi všech svatých. Oltář je totiž v první řadě symbolem Vykupitele. Kněz tak projevuje úctu a lásku celé Církvi vítězné v čele s Kristem a obnovuje, oživuje a upevňuje s ní svaté společenství.
Ve středověku kněz líbal kromě oltáře také kříž, dnes biskup líbá evangelní knihu.
Okuřování oltáře (incensace) a jeho význam
Při slavných formách mše svaté následuje nyní okuřování oltáře, kterým vrcholí úvodní, přípravná část mše svaté. Po vnitřní přípravě obětníka i věřících se tak slavně připravuje i oltářní obětiště.
Symbolika kadidla je rozmanitá a vznešená. Vůně kadidla stravovaného v ohni i kadidlový dým vystupující k nebi jsou výrazným symbolem vnitřního obětního smýšlení a bohulibé modlitby. Kadidlo spalované na rozžhaveném uhlí symbolisuje oběť ve stravujícím ohni lásky.
Vonné oblaky kadidlového dýmu jsou podle Písma svatého též náznakem bohulibé modlitby (Ž. 140 (141), 2). Výjev ze Zjevení sv. Jana se pak již velmi podobá obřadu ve mši svaté: „A jiný anděl přišel a postavil se k oltáři s kadidelnicí zlatou; a bylo mu dáno mnoho vonidel, aby je dal k modlitbám všech věřících na oltář zlatý, který jest před trůnem Božím. I vystoupil dým vonidel k modlitbám věřících z ruky andělovy před Boha.“ (Zj 8, 3-4) Oltář zahalený kadidlovým dýmem upomíná na nebeskou velesvatyni, která je naplněna modlitbami blažených.
Kadidlo naznačuje nejen naše modlitby samotné, ale i jejich účinky. Oblaka dýmu halící oltář symbolisují (podobně jako ve Starém zákoně) milostiplnou přítomnost Boží. Proto se kadidla užívá ještě při evangeliu a proměňování, chvílích, kdy je přítomnost Kristova mezi námi nejzřejmější. V prvním případě se objevuje jako božský Učitel, v druhém jako vykupitelská Oběť.
Po okuřování oltáře bývá incensován i celebrant jakožto zástupce božského Velekněze. Incensum je nejen projevem bohopoctného holdu (oběti), ale slouží v liturgii vůbec k tlumočení náboženské pocty. Celebrant má přijímat poctu incensa s pokornou prosbou očištění.
Historie incensace v křesťanské bohoslužbě
Jak bylo řečeno výše, užívání kadidla bylo posvěceno již v bohoslužbě starozákonní, poté také činem sv. tří králů, kteří podle souhlasného výkladu Otců holdovali obětí kadidla u jeslí Vykupitele.
Užívání kadidla mezi křesťany však začíná až později, neboť bylo mezi tím znesvěceno pohany (obětování kadidla státnímu římskému božstvu bylo projevem odpadu od víry), takže křesťanům kadidlo připomínalo pohanskou modloslužbu. O jeho užití mluví ve 3. století Tertullian. Nejspíše to však bylo v podzemí pro zlepšení vzduchu, nikoliv tedy ještě přímo k bohoslužebným účelům.
Až ve 4. století, kdy Církev nabyla svobody a nebezpečí pohanství už nehrozilo, vešlo ve zvyk liturgické používání kadidla, nejprve na křesťanském východě, odkud se pak rozšířilo i na západ.
Následující část mše svaté: Introitus
________________________________________________________________________________________________
[1] Výstup kněze k oltáři a modlitby, které při něm pronáší, jsou vlastně závěrem modliteb stupňových a nikoliv nějakou vlastní částí. Pro zkrácení a větší přehlednost jsme jej však takto vyčlenili.
[2] Upuštění od povinnosti ukládání ostatků mučedníků do oltářního kamene, kterážto praxe sahá až do prvních křesťanských dob, stejně tak jako stavění oltářů (nebo obětních stolů) ze dřeva, je novotou, pro jejíž rozbor zde není dostatek místa. Obřady tak vykládáme vzhledem ke klasickým podmínkám, tzn. oltář, který má alespoň hlavní část z kamene, s uloženými ostatky. Neznamená to také, že tradiční mše svatá by dnes nesměla být sloužena v kostelech, jejichž oltáře tyto podmínky nesplňují.