Kolekta (hlavní mešní modlitba)

15. 1. 201118:14


Předcházející část mše svaté: Gloria

Políbení oltáře a pozdravení lidu

Po skončení chvalozpěvu Gloria (pokud nebylo, pak ihned po Kyrie) kněz políbí oltář, poté se s rukama sepjatýma na prsou a s očima sklopenýma obrací k věřícím. Rozpíná ruce na šířku ramen, opět je spíná a přitom praví: Dóminus vobíscum (Pán s vámi), načež věřící odpovídají: Et cum spíritu tuo (I s duchem tvým).

Význam políbení oltáře

Políbení oltáře zde má podobný význam jako při výstupu k oltáři na počátku mše svaté. Toto políbení se děje ve mši svaté před každým pozdravem věřících. Kněz tak zdraví nejprve Církev vítěznou, poté Církev bojující. Zároveň se tak poukazuje na to, že všechno požehnání, které kněz věřícím přeje, přichází od oltáře, či ze spojení s obětí na oltáři obnovenou.

Význam pozdravu

Samotný pozdrav Pán s Vámi je biblického původu (např. Rut 2, 4; Lk 1, 28) a ve své jednoduchosti obsahuje vše, co může kněz jménem Církve věřícím přát. Věřící přání opětují a v Pánu se s knězem a celou Církví, v jejímž jménu kněz u oltáře stojí, spojují k modlitbě, která po pozdravu následuje. K opravdové, nadpřirozeně záslužné modlitbě je pomoc Boží milosti nutná (Řím 8, 26). Výrazem “s duchem” je míněno svátostné kněžství kněze, díky němuž může u oltáře sloužit mši svatou jako řádně ustanovený prostředník.[1]

Biskup namísto Pán s Vámi zdraví lid Pokoj vám. Je to pozdrav posvěcený samým Kristem, který jej vícekrát užil. Projevuje se tak v něm biskupův užší zástupný vztah ke Kristu. Zároveň je zde asi spojitost s chvalozpěvem Gloria, který této části bohoslužby předchází, v němž je zvěst pokoje také obsažena, a který byl dříve k recitaci vyhrazen pouze biskupům.

Modlitba

Po liturgickém pozdravu odchází kněz na epištolní (při pohledu z chrámové lodi pravou) stranu oltáře, aby se modlil hlavní mešní modlitbu. Ještě před ní rozpíná a opět spíná ruce, přičemž činí úklonu ke kříži a praví: Orémus (Modleme se). Tato výzva v množeném čísle ukazuje, že se jedná o modlitbu společnou (kolektivní).

Tato společná modlitba má různé názvy: hlavní mešní modlitba, starobyle kolekta (kollekta, collecta) nebo prostě jen modlitba (orace, lat. oratio). Jedná se o modlitbu prosebnou, vztahující se svým obsahem k slavnosti daného dne či části církevního roku. Obsahově jsou kolekty velmi bohaté a pestré a vytvářejí nádherná drobná umělecká díla.

Struktura kolekt

Kolekty se navzájem velmi liší obsahem i délkou, vykazují však některé společné prvky. Zpravidla se kolekta skládá ze dvou částí.

První část obsahuje poukaz na tajemství nebo událost, kterou oslavujeme, anebo připomíná některou význačnou vlastnost světce, jehož památku si připomínáme. Se skvělou věroučnou přesností je zde vyjádřen předmět oslav a důvod, proč toho dne o tu kterou milost prosíme. Druhá část tlumočí vlastní prosbu.

I když v kolektách převládá ráz prosebný, přesto v sobě spojují i chvalořečení a díkůčinění. Téměř všechny kolekty se obracejí k Bohu Otci. Církev nás tak v celé mešní liturgii (nejen kolektě) vede k Otci skrze Syna v Duchu svatém. Jen některé kolekty směřují přímo ke Kristu, neboť se vztahují např. k oslavě vtělení.

Zakončení kolekt

Výše naznačené směřování se jasně ukazuje i v závěru každé kolekty: Skrze Pána našeho Ježíše Krista, Syna tvého, jenž s tebou  žije a kraluje v jednotě Ducha svatého Bůh, po všecky věky věků. Je-li na počátku modlitby jmenován Syn Boží, pak se říká Skrze téhož Pána…, podobně v jednotě téhož Ducha svatého, je-li v modlitbě jmenován Duch svatý. Jestliže je Syn Boží jmenován na konci modlitby, závěr se říká až od jenž s tebou žije… Obrací-li se modlitba přímo k Synu Božímu, končí se Jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě… (viz příklady kolekt níže) Po skončení kolekty věřící odpoví Amen (tzn. Staň se).

Skoro stejným způsobem končily modlitby už na začátku 5. stol. v africké církvi. Liturgické zvolání Amen pak v Církvi zaznívá už od jejího úplného počátku. Sv. Justin ve 2. století píše, že “je to slovo, které vyslovovali mučedníci v katakombách, žalářích, na popravištích; je to pro nás, jako by bylo ještě oroseno jejich krví a provoněno kadidlem jejich lásky”.

Postoj kněze při modlitbě

Kolektu se kněz modlí s rukama mírně rozpjatýma a zdviženýma před hrudí. Jedná se o výraz vnitřního pozdvižení mysli k Bohu. Už v nejstarších dobách se křesťané modlili s rozpjatýma a zdviženýma rukama, aby se tak připodobnili ukřižovanému Spasiteli. Předpisy římského ritu, které brání jakékoliv teatrálnosti a přemrštěnosti, knězi nařizují, aby rozpjaté ruce, co do výšky i šířky, nepřesahovaly ramena, aby byla zachována pokorná uctivost.

V závěru kolekty při oslavě nejsvětější Trojice kněz jako výraz pokory a touhy po vyslyšení ruce opět spíná a uklání hlavu směrem k oltářnímu kříži.

Počet kolekt

V případě, že na stejný den připadají dva nebo více významných svátků, bývá někdy kolekt ve mši svaté více (maximálně však tři). Po skončení jedné tak kněz opět řekne Orémus a stejným způsobem jako předchozí přednese i další. V takovém případě mluvíme o první kolektě jako o hlavní mešní modlitbě, další jsou pak nazývány připomínkami, neboť připomínají další svátek, který na daný den připadá.

Poslední úpravu v této věci učinil bl. Jan XXIII., který změnil označování tříd svátků a i pravidla pro určování těchto dalších kolekt. Dřívější vysoký počet kolekt tím velmi zredukoval a navrátil se tak k jednodušší původní praxi. V naprosté většině případů tak dnes bývá kolekta jen jedna.

PŘÍKLADY KOLEKT

(Neděle 11. po Svatém Duchu) Všemohoucí, věčný Bože, jenž v přemíře své dobrotivosti dáváš prosícím více, než si zasluhují a zač prosí, vylej na nás milosrdenství své a odpusť, čeho se leká svědomí, a přidej, co se neosměluje vysloviti prosba. Skrze Pána našeho Ježíše Krista…

(Sedmibolestné Panny Marie) Bože, při jehož umučení podle proroctví Simeonova pronikl nejsladší duši přeslavné Panny a Matky Marie meč bolesti, popřej milostivě, abychom, kteří probodení její a trpení s úctou vzpomínáme, pro slavné zásluhy a přímluvy všech Svatých, kteří věrně u Kříže stáli, blahého účinku tvého umučení došli. Jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě Ducha Svatého Bůh, po všecky věky věků.

(Květná neděle) Všemohoucí, věčný Bože, jenž jsi dal Spasiteli našemu vtěliti se a podstoupiti smrt kříže, aby pokolení lidské mělo k  následování příklad pokory, uděl milostivě, abychom sobě zasloužili míti i na jeho trpělivosti poučení i na jeho vzkříšení účast. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista…

(Sv. Jana Nepomuckého) Bože, jenž jsi pro neporušenou svátostní mlčelivost svatého Jana Církev svou novou mučednickou korunou ozdobil, dej, abychom po jeho příkladu a na jeho přímluvu úst svých střežili a tak byli připočteni k svatým, kteří jazykem nechybili. Skrze Pána našeho Ježíše Krista…

_________________________________________________________________________________________________

[1]Spojení Et cum spíritu tuo se zachovalo i v novém mešním řádu. Do některých národních jazyků (včetně českého, naproti tomu např. slovenský či polský překlad jsou v tomto ohledu věrné) však nebylo z latinského originálu přeloženo přesně, a tak vznikla odpověď I s tebou (to by odpovídalo lat. Et tecum), namísto správného I s duchem tvým. Původní odkaz na svátostné kněžské svěcení se tak setřel. V roce 2001 vydal Svatý stolec instrukci Liturgiam authenticam, která požaduje, aby překlady do národních jazyků byly pořizovány co nejpřesněji, bez změny významu, vynechávek či glos. Znovu tak na povrch palčivě vyvstává otázka problému zavedení národních jazyků do mše svaté, namísto jednotného užívání misálu latinského, a s tím spojené obtížné kontroly věrohodnosti jednotlivých překladů.