Rozjímání nad obřady Velkého pátku

22. 4. 201109:47


Začátek, který nemá v katolické liturgii obdoby

Denní bohoslužba se starobylými obřady nemá sobě rovné v celém církevním roce. Vše nám hlásá, že Velký pátek je dnem největšího církevního smutku. Výrazněji snad nemohla církev vyjádřiti svoji bolest než tím, že nikde na celém světě dnes neobětuje oběti mše svaté. Církvi, pohřížené v rozjímání bolestné oběti vykupitelské, nezdá se vhodným, aby nekrvavým způsobem obnovovala oběť v posvátné výročí dne, kdy Kristus krvavě se za nás obětoval…

Nikdy nezačíná bohoslužba tak bolestně jako dnes. V zesmutnělých prostorách chrámu pohříženo vše v bolestné ticho. Hlas zvonů nesvolává k dnešní bohoslužbě. Varhany mlčí. Žádné světlo nehoří na oltáři obnaženém, zbaveném ozdob. Jen kříž zahalený černou rouškou tyčí se na posvátném obětišti… V tichu, bez světel, bez incensa ubírá se kněz neb biskup s přisluhujícími v bohoslužebném rouchu barvy černé k obnaženému oltáři… Došedše k oltáři, vrhají se všichni mlčky na tváře. Takový introit nemá žádná bohoslužba v církevním roce. Jako by Církev neměla slov, jimiž by zahájila bolestnou oslavu velikého tajemství vykupitelské smrti Kristovy. Je to otřásající adorace kříže kalvarského, k němuž dnes všechna pozornost obrácena. Toto pokorné, kající, němé holdování vtělenému Bohu za vrcholný čin jeho lásky je vskutku úchvatným úvodem k obřadům, jež následují. Symbolicky připomíná bezútěšný stav lidstva před vykoupením.

Velkopáteční obřady patří k nejvelkolepějším útvarům liturgie. S myšlenkového hlediska je liturgie velkopáteční čtyřdílný stupňovitě prohlubovaný obraz nejdůležitějších událostí v dějinách člověčenstva. Nejprve rozjímáme vykupitelskou smrt vtěleného Boha v podání starozákonních proroctví, pak ve světle historických zpráv evangelií, nato v dramatickém náznakovém zpřítomnění a posléz v milostiplném duchovně-reálném předvedení (třebas bez nejsvětějšího úkonu proměnění).

I. oddíl. Smrt vykupitelská pod závojem obrazné mluvy starozákonních proroctví. Slovo mají 4 velicí horlitelé starozákonní, skrze něž mluvil Bůh: Ozeáš, Habakuk, Mojžíš a David. Velebné zjevy těchto velikánů zvedají se na počátku liturgie velkopáteční před zrakem duše naší. Úsečně, ale velebně líčí utrpení Vykupitelovo i jeho význam. Proroctví prvního a třetího podáno v liturgii ve formě čtení, druhého a čtvrtého ve formě žalostných zpěvů (tractus). Velkopáteční zvěst starozákonní v jednotu spíná pokorná modlitba.

II. oddíl. Smrt Kristova v historickém světle evangelií. Slovo Vidoucích starozákonních přejímá slavný Vidoucí novozákonní, největší evangelista, miláček Srdce Kristova, očitý svědek smrti Páně. V pašijích z evangelia sv. Jana rozvinuje se před námi s plastickou výrazností a životností obraz utrpení a smrti Kristovy. Po pašijích následují úpěnlivé modlitby, které úchvatně docelují druhý obřadní oddíl. Kristus umřel na kříži za celý svět a rozpjatýma rukama, přibitýma na kříž, modlil se za všechny i za své nepřátele. Není divu, že po velkopátečních pašijích následuje dlouhá řada horoucích modliteb, v nichž úpí církev bolestně za milosrdenství pro všechny vykoupené duše i za kacíře, rozkolníky, Židy a pohany. Krev Kristova nevolá o pomstu, nýbrž o slitování, proto Církev právě dnes, v duchu zalétajíc ke kříži kalvarskému, se úpěnlivě modlí, aby krev Kristova nepřišla v žádné duši nazmar. Církev nenávidí a odsuzuje blud, roztržky a hřích, neboť jest královstvím Boží pravdy a milosti; ale nechová v srdci svém nenávisti k osobám bloudících a hřešících. Tklivým projevem mateřské lásky ke všem vykoupeným duším jsou právě velkopáteční horoucí „přímluvy“.

III. oddíl. Dramatické náznakové zpřítomnění. K starozákonním proroctvím i historickému líčení evangelií v dramatickém stupňování druží se mluva náznaková. Celebrant odkládá mešní roucho, posvátný odznak své důstojnosti, jako by chtěl naznačiti, že před věčným Veleknězem-Vykupitelem mizí jeho biskupská neb kněžská důstojnost, bere s oltáře zahalený kříž a známým obřadem třikrát po částech odhaluje kříž, obrácen k lidu, volaje: „Ejhle, dřevo kříže, na němž pněla spása světa“, načež chór odpovídá: „Pojďte, klanějme se.“ Všichni přítomní v chrámě padají třikrát na kolena. Poté celebrant sestupuje po stupních oltáře a pokládá odhalený kříž na nízký katafalk, zuje obuv a po trojím pokorném pokleknutí kleče líbá rány Spasitelovy. Po něm přiklekají ke kříži ostatní duchovní hodnostáři, odloživše napřed odznaky své důstojnosti, a posléz ostatní duchovenstvo. Uctívání kříže vztahuje se popředně na Krista, ale pro úzký vztah jeho výkupné smrti k obětišti kříže uctíváme vztažným kultem i kříž jako nejposvátnější hmotný nástroj spasení. Mezitím zpívá sbor dojemné žaloby neb úkony Páně, v nichž Spasitel slovy do duše rozechvívajícími stěžuje si do nevděčnosti člověčenstva.

IV. oddíl. Duchovně-reální předvedení. Závěrem obřadů velikonočních je t. zv. mše předsvěcených chlebů. Je to prastarý obřad, převzatý z východní liturgie. Je podoben mši svaté, ale přece v něm vynecháno proměnění a vše, co se k němu přímo odnáší. Mše svatá se dnes neslouží. Přesto však Církev nám dramaticky reálně předvádí vykupitelskou smrt Kristovu v nejvznešenějším a nejsvětějším jejím ovoci: ve sv. přijímání. Mše předsvěcených chlebů je vlastně nejslavnějším obřadem sv. přijímání. Po Otčenáši a modlitbě s ním související (embolismu), pozdvihuje celebrant svatou Hostii, aby se jí věřící klaněli. Toto velkopáteční pozdvihování bez proměňování uzavírá vrcholně obřady Velkého pátku. Hold Kristu Svátostnému je vrcholnou adorací Krista Vykupitele. Pak celebrant sv. Hostii přijímá.


Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku.Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Nadpis a mezititulky redakce KL.