Narození sv. Jana Křtitele (24. června)

21. 6. 201214:08


Narození sv. Jana Křtitele (Pontormo - 1526)

Svatý Jan Křtitel jest omilostněným velikánem na rozhraní Starého a Nového zákona. Je velikým (podle předpovědi andělské) jak svým posláním, tak dokonalostí, se kterou úkolu svému dostál. V dějinách spásy zaujímá ojediněle významné místo. Jeho životopis jest zaznamenám v evangeliích inspirovanými svatopisci. Zřídka líčí Písmo svaté život i dílo některého světce tak obšírně a tak slavně, jako Předchůdce Páně. Evangelický životopis svatého Jana Křtitele líčí jeho početí a narození (Luk. kap. 1), jeho vystoupení a působení (Luk. kap. 3; Mat. kap. 3; Jan 1; 3, 22-36), jeho uvěznění a mučednickou smrt (Mar. 6, 14-29). Sám božský Spasitel je takřka autorem kanonisační buly tohoto světce, neboť slavně a veřejně jej vyhlašuje za nejvýznamnějšího proroka, za největšího mezi zrozenci žen, za nového Eliáše, za “svíci hořící a svítící”. (Luk. kap. 7; Jan kap. 5)

Právem oslavuje Církev tohoto velikána zvláštním způsobem. Všechny ostatní svaté a světice ve dny blahoslavené jejich smrti (den smrti byl jim narozeninami nebeskými). “U jiných světců a vyvolenců Božích” – dí svatý Augustin – “slaví se v Církvi onen den, ve kterýž narodili se pro věčnost, dokonavše život vezdejší a zvítězivše nad světem.” Jen u Panny Marie, bez poskvrny hříchu počaté, oslavujeme i počátek jejího pozemského života a stejně slavíme den narození. Předchůdce Páně, ježto tento světec “byl naplněn Duchem svatým ještě v životě matky své” (Mat. 1, 15), svatý Jan, vstupuje do života v jasu milosti a darů Ducha svatého.

Vstup:

Is. 49, 1 a 2. Již v lůně matky mé mne volal Pán mým jménem, učinil má ústa jako ostrý meč, ve stínu ruky své mne opatroval a učinil mne jako vybraný šíp.

(Ž. 91, 2) Dobré jest chváliti Hospodina: opěvovati jeho jméno, Nejvyšší.

Slovy Isaiášovými velebí Předchůdce Páně své vyvolení, povolání a omilostnění. Už v mateřském lůně byl obdarován a uzpůsobem Duchem svatým k svému úkolu. Dáti jméno – dí svatý Jan Zlatoústý – jest právem autority. Bůh dal jen několika málo zvláštním vyvolencům jméno a se jménem vše, co patřilo k jejich povolání a úkolu. Ústa svatého Jana proměnil v ostrý meč a vybraný (= hlazený) šíp. Slovo Boží, jež řinulo se z úst jeho, bylo účinné a říznější nad každý meč dvojbřitký (Žid. 4, 12).

Kolekta:

Bože, jenž jsi nám tento den učinil narozením svatého Jana ctihodným, dej lidu svému milost duchovních radostí a duše všech věrných veď po cestě věčné spásy.

Dnešní den je navždy posvěcen svatými narozeninami tlumočníka radostné zvěsti příchodu Páně. Církev vzpomíná předpovědi andělovy, že z narození jeho “budou se radovati mnozí” (Luk. 1, 14), a vyprošuje dítkám svým “milost duchovních radostí” i přispění na cestě věčné spásy, kterou nám slovem i příkladem ukázal.

V epištole mluví k nám opět svatý Jan slovy Isaiášovými. Úryvek ve vstupní antifoně rozveden dalším tekstem, jímž hlásí se ústy Předchůdce blahá zvěst vykoupení Israelitů i pohanů (veškerého světa).

Čtení z Isaiáše proroka 40, 1-7.

Poslyšte, ostrované, a dejte pozor, národové dalecí! Hospodin mne od lůna matčina povolal, vzpomněl, by jméno mi dal již v životě mateřském. Učinil ústa má takořka ostrým mečem, ve stínu ruky své mne opatroval; učinil mne bezmála vybraným šípem, a v svém toulu uschoval mne. Řekl mi pak: Služebník můj jsi ty, Israel, neboť na tobě se proslavím. Avšak nyní praví Hospodin, jenž si mne učinil sluhou již v matčině lůně: Ejhle, činím tebe světlem národů, abys byl spásou mou až do končin světa. Králové budou patřit i vstanou knížata a budou se sklánět pro Pána, pro světce Israelova, který tě vyvolil.

Liturgie vztahuje tekst na svatého Jana, který vynikl nade všecky proroky starozákonní. Co oni v daleké budoucnosti zřeli a namnoze jen v obrazích předpovídali, viděl on tělesnýma očima. Proroci mluvili o Mesiáši příštím, on však zvěstoval, že Mesiáš (Spasitel veškerého lidstva) již přišel a ukázal naň rukou svou. Vydal nejslavnější svědectví o Světle (Slunci již vyšlém) a proslavil se jako veskrz omilostněný zvěstovatel vykoupení, splniv své poslání v majestátu obdivuhodné svatosti, horlivosti, nezištnosti a pokory.

Zpěv stupňový a alelujový rozjímá omilostnění Předchůdce Páně.

Jer. 1, 5 a 9. Dříve, než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě, dříve, než jsi vyšel z života, posvětil jsem tě. Vztáhl Hospodin ruku svou, dotekl se mých úst a řekl ke mně. Aleluja, aleluja. (Luk. 1) Ty pak, dítko, prorokem Nejvyššího slouti budeš, předejdeš před Pánem připravovati cesty jeho. Aleluja.

Texst stupňového zpěvu vztahuje se v slovném smyslu na Jeremiáše, o němž se někteří Otcové rovněž domnívají, že byl stejně jako Jan Křtitel posvěcen v lůně matky (Origenes, Athanasius, Ambrož, Bernard). O Předchůdci Páně platí tekst v plnosti smyslu (posvětiti = ospravedlniti). Tekst napovídá, že Bůh takřka svátostně (úkonem účinně náznačným) posvětil svého velikého tlumočníka. Předchůdce Páně narodil se tedy svatým v bohatství omilostnění Božího.

Alelujový zpěv (ladně spojený s graduálem) jest úryvkem z chvalozpěvu Zachariášova. Tvoří myšlenkový úvod k evangelní perikopě.

Evangelium je pokračováním včerejší perikopy. Líčí narození, obřezání a pojmenování Předchůdce Páně, jakož i znamení, jež provázela blahý příchod vyslance vykoupení.

Slova sv. evangelia podle Lukáše 1, 57- 68.

Alžbětě naplnil se čas, aby porodila; i porodila syna. A sousedé i příbuzní její uslyšeli, že Hospodin prokázal jí veliké milosrdenství; i radovali se s ní. A stalo se, v den osmý přišli obřezat dítko a chtěli je nazvati podle jména otce jeho Zachariáš. Ale matka jeho promluvivši pravila: Nikoliv, ale slouti bude Jan. I řekli k ní: Vždyť není nikoho ve tvém příbuzenstvu, jenž by se tím jménem nazýval. I pokynuli otci jeho, jak by chtěl, aby se jmenovalo. A on požádav tabulky, napsal na ni: Jan jest jméno jeho. I podivili se všickni. A hned se otevřela ústa i jazyk jeho, a mluvil velebě Boha. I připadla hrůza na všecky sousedy jeho a po všech horách judských rozhlašovaly se všecky ty věci, a všickni, kteří to slyšeli, vštípili si to do srdce svého řkouce: Čím asi bude toto dítě? Neboť ruka Páně byla s ním. Zachariáš pak, otec jeho, byl naplněn Duchem Svatým a prorokoval, řka: Požehnán buď Hospodin, Bůh israelský, že navštívil a vykoupení zjednal lidu svému.

Tato perikopa hlavně svým závěrem je radostným předslovem (prefací) díla vykupitelského. Podtrhuje, že svatý Jan byl jitřenkou dne spásy.

Zpěv k obětování velebí proroka pouště.

Ž. 91, 13. Spravedlivý pokvete jako palma, poroste jako cedr na Libanu.

V samotě pouště připravoval se Předchůdce na svůj úkol. Zůstal jako přikován Duchem svatým k poušti, jejímž hlasem se nazýval. Nevkročil do Jerusalema, setrval v poušti. Bylť hlasem volajícího na poušti. Poušť dodávala hlasu kajícníka, odpoutaného od porušeného světa, mohutné ozvučnosti a podmanivé síly.

Tichá modlitba navazuje na starobylý obyčej přinášeti obětní dary na oltář.

Dary hromadíme na oltáře tvé, Pane, oslavujíce s důstojnou ctí narozeniny toho, jenž i věštil, že Spasitel světa přijde, i ukázal, že je přítomen, Pán náš Ježíš Kristus, Syn tvůj, jenž s tebou žije a kraluje…

V poslání svém dosud svatý Jan pokračuje. Liturgie oživuje ustavičně hlas jeho nejen v adventě, ale v každé mši svaté. Ustavičně provází Předchůdce svého Pána. Právě před svatým přijímáním, kdy kněz ukazuje svatou hostii, zaznívá svědectví jeho: Ejhle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa. (Jan 1, 29.)

To připomíná dnes hlavně zpěv k přijímání:

Luk. 1, 76. Ty pak, dítko, Prorokem Nejvyššího slouti budeš, předejdeš před Pánem připravovati cesty jeho.

Modlitba po přijímání opět navazuje na slova anděla k Zachariáši: “I budeš míti radost a plesání, a mnozí budou se radovati z jeho narození…” (Luk. 1, 14.)

Nechť Církev tvá, Bože, čerpá radost z narození svatého Jana Křtitele, skrze nějž poznala svého znovuzrození původce, Pána našeho Ježíše Krista, Syna tvého…


Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931.

Klíčová slova:  ,