Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie a vigilie slavnosti

14. 8. 201215:30


Nanebevzetí Panny Marie (Rubens - 1626)

Svátek Nanebevzetí Panny Marie je korunou všech církevních slavností mariánských. Snad je nejstarším mariánským svátkem vůbec. Vyskytuje se dávno před sněmem chalcedonským (451) a efeským (431). V polovici srpna slaví se na východě i na západě od doby Řehoře Velikého. Podle Nicefora nařídil císař Mauricius (582-602), aby se slavnost Nanebevzetí Panny Marie slavila na východě 15. srpna.

Oslava blažené smrti Panny Marie

Jsou to vlastně nebeské narozeniny (dies natalis) Panny Marie. V liturgii slaví se tímto svátkem především památka smrti Matky Boží (odtud starobylé názvy: usnutí, odpočinutí, úmrtní den Panny Marie). Poněvadž smrtí Panny Marie započala nebeská oslava duše její, slaví liturgie vstup Matky Páně do slávy nebeské. Nemyslí však při tom jen na nanebevzetí duše, nýbrž i přesvatého těla, které po smrti bylo vzkříšeno a s oslavenou duší v slávě nebeské spojeno (na nebe vzato).

Pro Pannu Marii, která byla prosta dědičného hříchu, neměla smrt rázu trestu za hřích. Smrt byla jí pouze ukončením pozemského života. (Tělo každého člověka bez mimopřirozeného daru nesmrtelnosti, daného prarodičům před pádem, podle obecného zákona tíhne k přirozenému odloučení od duše v smrti.) Panna Maria nezemřela však tělesnou nemocí a starobou, nýbrž horoucí láskou ke Kristu. Převeliká touha po něm rozpojila svazek duše a těla jejího a přivodila jí konec pozemského života. Neposkvrněná Bohorodička, ač byla prosta následků dědičného hříchu, přece smrtí se připodobnila svému Synu, který z lásky k nám smrt podstoupil. Než rozpojené vazby duše a těla byly opět obnoveny a vzkříšené tělo spojeno bylo s její oslavenou duší. Tak má matka Vykupitelova slavný podíl na triumfu Synově nad hříchem a jeho následky.

Starobylé dějiny vigilie slavnosti

Liturgie římské vigilie Nanebevzetí Panny Marie má své bohaté dějiny, jež jsou dokladem neobyčejné úcty křesťanského dávnověku k Matce Boží, hlavně ve středišti Církve. Papež Sergius I. (687 až 701) zvýšil lesk starobylého svátku velikou přípravnou pobožností s kajícím procesím do hlavní římské mariánské basiliky (Maria Maggiore). Papež Lev IV. nařídil r. 847, aby před svátkem konala se ve zmíněné basilice slavná vigilie. Vigilní kající průvod za Sergia I. konal se od chrámu Hadriánova, u něhož se shromáždil lid s hořícími svícemi za zpěvu a modliteb. Když se dostavil papež a oděl se do kajícího roucha, ubíral se světelný průvod za zpěvu antifon a litanií do basiliky mariánské. Zatím co papež oblékal se do mešních rouch k slavné bohoslužbě, vrhl se všechen lid i klerus na tváře před oltářem, jako na Bílou sobotu, a modlil se po třetí litanie ternaria, při čemž každé vzývání třikrát opakoval. Pak následovala slavná bohoslužba. Vigilní slavnost se světelným průvodem později se stále rozvíjela. V 10. století odebral se ráno o vigilii papež bos s kardinály do kaple sv. Vavřince v Lateráně a vystavil na oltáři za hymnu “Te Deum” starobylý obraz Vykupitelův, který byl zachráněn z Cařihradu za bouří obrozeneckých a v Římě požíval mimořádné úcty.

Odpoledne zpíval papež s duchovenstvem slavné nešpory v basilice mariánské. Pak bylo malé občerstvení, jež jedině za přísného postu toho dne bylo dovoleno. Po krátkém odpočinku po západu slunce slavil papež s duchovenstvem a lidem noční vigilii, jež končila na úsvitě mší svatou.

V 11. stol. byl obřad poněkud změněn. Za pozdního večera 14. srpna vynesli kardinálové památný obraz Vykupitele z lateránské kaple sv. Vavřince a nesli jej v světelném průvodu za účasti všeho lidu Římem. Na místech, kde tekla z pronásledování krev mučedníků, docházelo k tklivým projevům víry. Průvod posléze dospěl k svatyni St. Maria nova, kde byl obraz sňat s nosítek a nohy Spasitelovy omývány. V chrámě započaly jitřní hodinky. Průvod lidu ubíral se s obrazem k chrámu Hadriánovu, kde se obřad umývání nohou Kristových opakoval. Po skončení jitřních hodinek ve svatyni St. Maria nova ubíralo se procesí lidu a kleru do hlavní mariánské basiliky (Maria Maggiore), kde papež sloužil sváteční mešní bohoslužbu a udílel lidu unavenému postem a celonoční vigilní pobožností slavné požehnání.

Vigilní průvod s obrazem Vykupitelovým do hlavní svatyně mariánské symbolisoval setkání Panny Marie s Božským Synem ve svatém okamžiku nebeských narozenin nebo nanebevzetí.

Slavností mešní bohoslužba mimo vigilii

Původně platila za sváteční bohoslužbu slavná  mše svatá, kterou na úsvitě ukončena byla noční vigilní pobožnost.

Asi v 8. století zavedena byla druhá mešní bohoslužba pro ty, kdož se noční slavnosti nezúčastnili.

Tato “missa maior” změnila se po přeložení noční vigilie v sváteční mešní bohoslužbu.

Pozn. redakce: Po vyhlášení pravdy o tělesném Nanebevzetí Panny Marie za dogma papežem Piem XII. byl změněn i mešní formulář slavnosti. Starší vydání Schallerova misálu tak obsahují ještě text starý, ve vydání z r. 1952 je nový mešní formulář přidán v dodatku za jmenným a věcným rejstříkem (str. 255*). Tento formulář, platný dnes, můžete nalézt také na těchto stránkách zde . Mešní texty vigilie pak zde.


Převzato z díla ThDr. Františka Cinka: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. Vydáno s církevním schválením v Lidovém knihkupectví v Olomouci L. P. 1931. Mezititulky a uspořádání textu: redakce KL.