Dějiny, předmět, účel a užitečnost slavnosti nejsv. Srdce Páně

4. 6. 201323:01


A) DĚJINY SLAVNOSTI

Nejsvětější Srdce Páně bylo vlastně vždy v církvi uctíváno zároveň s nejsvětějším jeho člověčenstvím; zvláště však uctíváno bylo, kdykoliv křesťané oslavovali lásku Pána Ježíše. K této úctě odnášejí se výroky Písma svatého, které mluví o lásce Ježíše Krista k nám,1 anebo které zřejmě mluví o nitru a zvláště o srdci Páně (Mat. 11, 29; Jan 19, 34; 20, 20. 27; Fil. 1, 8.). Tak též někteří svatí Otcové a četní církevní spisovatelé před XVII. stoletím poukazují na milující srdce Páně. Sem patří svatí: Augustin, Jan Zlatoústý, František z Assisi, Bernard, Petr Damiani, Tomáš Aquinský a j. m.

Ale žádný z nich nemluví o úctě srdce Páně schválně nýbrž jen příležitostně a mluví o zraněném srdci Páně tak, jako mluví o ostatních ranách jeho. Srdce Ježíšovo nevystupuje ještě nikterak do popředí jako předmět zvláštní úcty. Proto musil Pán sám zasáhnouti bezprostředně, aby lidstvu zjevil nevyčerpatelné poklady uložené ve svém nejsvětějším Srdci. Kristus Pán zjevil se za tou příčinou dvěma svatým pannám z řádu benediktinského: svaté Gertrudě a svaté Mechtildě.

Svaté Gertrudě, řeholnici v Eislebenu, zjevil se Pán r. 1281 a naučil ji poznávati tajemství mystického spojení s jeho nejsvětějším Srdcem. Z rozkazu Páně napsala svatá Gertruda roku 1290, co jí byl Pán zjevil.2

»Co svatá Gertruda napsala, přesahuje vše, co by vůbec obrazotvornost člověka vynalézti mohla. Nejsvětější Srdce Páně jeví se brzy klenotnicí, v níž uzavřeny jsou všechny poklady, brzy lyrou, jíž dotýká se Duch svatý, z jejíž zvuků radost pociťuje nejsvětější Trojice a veškeren nebeský dvůr. Brzy jeví se Srdce Páně překypujícím pramenem, z jehožto toků duše v očistci pijí občerstvení, duše na zemi bojující čerpají posilu, a vyvolenci v nebi čerpají rozkoš. Jest ono zlatou kaditelnicí, z níž tolik různých libých vůní vystupuje, kolik jest plemen lidských, za které Spasitel umřel na kříži. Jindy opět jest oltářem, na nějž kladou věřící obětní dary, vyvolenci poctu oddanosti, andělé svou úctu, a na němž věčný velekněz sebe sama obětuje. Jest ono lampou mezi nebem a zemí zavěšenou. V něm povstala modlitba Páně, Otče náš. Všechny pocty, které jsme povinni Bohu, Panně Marii a svatým, ale kterých jsme zanedbali, doplňují se tímto Srdcem … Jedině skrze ně dosahují naše skutky oné dokonalosti, oné vznešenosti, která je činí před očima velebnosti Boží příjemnými. Skrze ně přicházejí nám všechny milosti, jichž dosahujeme na zemi.

Konečně jest ono milým příbytkem, zasvěcenou svatyní, která se otvírá duším, když opouštějí zemi, aby se tam uschovaly na věky požívajíce nevýslovných rozkoší.«3

Svatá Mechtilda uložila myšlenky své o úctě k Srdci Páně v »Knize duchovních milostí.«

Čím byly tyto dvě světice pro řád benediktinský, tím byl P. Laridsberger († 1539) pro řád kartusiánský. Byl horlivým ctitelem nejsvětějšího Srdce Páně a první upozornil na spisy svaté Gertrudy, jež vydal i tiskem.4

Podobně znali a uctívali Srdce Páně svatý Bonaventura, svatý Elzear, Jindřich Suso, blahoslavený [svatořečen r. 1925, pozn. red.] P. Kanisius, svatý Alois a j. m.

Ale jako v mnohých jiných věcech, tak především co do úcty k Srdci Páně mužem prozřetelnosti Boží byl hlavně svatý František Sal.5 — On dal řádu od něho založenému (řád »Navštívení Panny Marie«) za znak a pečeť srdce ovinuté trnovou korunou, nad něž vyčnívá kříž a doporučil svým duchovním dcerám následovati vnitřní život Páně a pěstovati zamilované ctnosti Srdce Páně: pokoru a mírnost.

Ale podnět k zavedení zvláštní církevní slavnosti nejsvětějšího Srdce Pána Ježíše zavdala vidění blahoslavené [svatořečena r. 1920, pozn. red.] Markéty Marie Alacoque.

Markéta narodila se roku 1647. v Lanthecourtu v Burgundsku. Už jako dítě vynikala pobožností k nesvětější Svátosti oltářní a k Panně Marii. Jsouc chovankou kláštera charollesského přistoupila ponejprv k svatému přijímání a od té doby se její pobožnost k nebeské Svátosti podivuhodnou měrou rozhojňovala. Po mnohých překážkách podařilo se ji vstoupiti roku 1671. do kláštera Salesiánek v Paray le Monial. Zemřela v pověsti svatosti 17. října 1690. Markéta uznána byla za hodnu, že se jí Pán Ježíš zjevil. Počítají se zvláště tři památná zjevení, kterých se jí v extasi dostalo a to dne 27. prosince 1673, pak r. 1674 a konečně nejpamátnější v neděli v oktávu Božího Těla dne 16. června roku 1675.

Modlíc se před nejsvětější Svátostí spatřila v otevřená hrudi Páně Srdce jeho obklopené ohněm a plameny, jež zářilo jako slunce a bylo průhledné jako křišťál; ovinuto bylo trnovou korunou a vyčníval nad ním kříž. Při tomto zjevení slyšela hlas Ježíše Krista: »Největší lásku prokážeš mi … budeš-li božské Srdce mé ctíti a rozšíříš-li úctu Srdce mého v církvi mé. Srdce mé všecky lidi nekonečně milovalo a za to splácejí mi přemnozí nevděkem. Budiž tedy ustanovena zvláštní slavnost k uctění Srdce mého v náhradu za všelikou neúctu, která se mi stává při vystavení Těla mého na oltářích. Pošlu k tobě sluhu svého, kterýž uskutečnění slavnost tu v církvi.«

Tímto sluhou Božím byl Klaudius de la Kolombiere, mimořádný zpovědník Salesiánek v Paray le Monial, učený a nábožný kněz z Tovaryšstva Ježíšova. Klaudius první zasvětil se nejsvětějšímu Srdci Pána Ježíše dne 21. června 1675. zavázav se slibem, že celý život svůj věnovati bude rozšíření tét0 pobožnosti. A vskutku Kolombiere ze všech sil se přičinil, aby pobožnost tuto ve Francii a Anglii, kde apoštolsky byl činným ve známost uvedl a rozšířil. V témž smyslu pracovali též nástupcové P. Kolombiera v úřadě zpovědnickém u Salesiánek: P. Croiset S. J.6 a P. Rolin S. J. — Pobožnost pěstovala se tehdá především v klášteřích sester »Navštíveni Panny Marie« čili Salesiánek a v klášteřích Tovaryšstva Ježíšova7 a odtud pak šířila se po celém světě.

Ale aby mohla pobožnost tato státi se veřejnou a všeobecnou církevní pobožností, bylo k tomu třeba schválení papežského. Za tou příčinou obraceli se k svatému Otci králové, knížata, biskupové a kláštery s prosbou, aby zavedl zvláštní slavnost nejsvětějšího Srdce Páně a složil pro ni slavnostní formulář mešní i církevních hodinek.

Na tyto prosby8 povolila svatá Stolice zvláštní slavnost ke cti a chvále nejsvětějšího Srdce Páně v pátek po oktávu Božího Těla s mešním formulářem »pěti ran páně« a dovolila též zřizovati bratrstva s názvem (sub titulo) nejsvětějšího Srdce Páně,9 ale váhala zavésti svátek s vlastními církevními hodinkami a se zvláštním mešním formulářem a to pro mnohé námitky, které se z různých stran činily a které nebyly posud řádně vyvráceny.10 Konečně roku 1765 Kliment XIII. (1758-69) povolil zvláštní officium ke cti tajemství lásky nejsvětějšího Srdce Ježíšova některým diecésím a zemím; od této pak doby vyprošovaly si i druhé diecése, aby směly téže výsady užívati, tak že roku 1856 mohla kongregace posvátných obřadů prohlásiti že není již diecése, která by si milosti té nevyprosila.

Zvláště činným pro rozšíření slavnosti nejsvětějšího Srdce Páně byl papež Pius IX., jenž roku 1856 povýšil slavnost tuto s vlastními hodinkami a mešním formulářem na duplex majus a roku 1875 veškerou církev nejsvětějšímu Srdci Páně zasvětil.11 Lev XIII. povýšil slavnost Srdce Páně na dupl. I. Classis (dekret ze 28. června 1889).

Konečně, když Lev XIII. ohlašoval dne 11. května r. 1899 encyklikou »Properante ad exitum saeculo« jubilejní rok, měl za to, že nadešla již doba, aby se stalo skutkem, zač Pia IX. biskupové a lid křesťanský žádali, aby totiž veškeré pokolení lidské bylo nejsvětějšímu Srdci Páně zasvěceno. Proto nařídil encyklikou ze dne 25. května roku 1899. »Annum sacrum,« aby téhož roku dne 11. června v celé církvi všichni věřící Srdci Páně se zasvětili, což se i s velikou slávou a zbožností v celé církvi vykonalo. Tak vyplnilo se, co Kristus Pán předpověděl blahoslavené Markétě: Panovati budu nad všemi nepřáteli svými a nad oněmi všemi, kdokoliv této úctě překážky činiti budou.12

B) PŘEDMĚT SLAVNOSTI

Předmětem úcty a slavnosti nejsv. Srdce Páně jest fysické, živé srdce Pána Ježíše, které bije v jeho nejsvětějším těle, které pro nás kopím probodeno a zraněno bylo.13 Prokazujeme pak úctu nejsv. Srdci proto, poněvadž jest srdcem Syna Božího, s nímž jest od vtělení nerozlučitelně spojeno. Ctíce Srdce Páně, uctíváme osobu Kristovu. Jest tedy vtělené Slovo Boží celkovým a srdce Páně částečným předmětem této úcty (objectum totale, obj. partiale).

Poněvadž Syn Boží vzal na sebe přirozenost lidskou, a to tak, že v jednotě osoby božské spojuje i božskou i lidskou přirozenost, jsou všecky údy jeho těla údy osoby božské a proto jim táž úcta přináleží jako Srdci Páně — klaníme se jim. Že však církev zvláště si vyvolila Srdce Páně za předmět úcty a zvláštní slavnosti má příčinu v tom, že srdce jest přirozeným symbolem a sídlem lásky Ježíšovy k nám, jež církev právě dnes chce oslaviti.14 Jest tedy předmětem dnešní slavnosti nejsv. Srdce Páně, planoucí horoucí láskou k nám (cor Jesu charitatis igne flagrans).

Že srdce jest symbolem, t. j. obrazem, znamením, znakem lásky, plyne ze všeobecného názoru lidského; neboť srdce všeobecně každému připomíná lásku, a svatý apoštol, chtěje říci, že k Filipenským vroucnou lásku chová, prostě dí, že je má v srdci (1, 7.). Proto praví též svatý Otec Lev XIII., že »tělesné srdce Páně jest nejvýznačnějším obrazem nekonečné lásky Ježíše Krista, která nás vybízí, abychom ji Kristu Pánu opětovali.«15

Že pak srdce jest sídlem života vniterného vůbec a lásky zvláště, plyne z úzkého, vzájemného vztahu mezi srdcem a zjevy vniterných činností rozumu, citu i vůle,16 zvláště však vůle a její nejpřednější činnosti — lásky. Jest dokázáno ze zkušenosti, již uznávají filosofové i fysiologové, že žádná část těla lidského nebývá tak dotknuta a účastna pohnutí mysli jako právě srdce. Strach, bázeň, úzkost a zármutek stahují srdce a překážejí volnému jeho tepotu; naděje, radost, horlivost a zlost rozšiřují srdce, urychlují a sesilují jeho tepot.17 Silná láska zaněcuje a žárem naplňuje srdce, tak že sv. Stanislav v zimě spěchal ke studni, aby si studenými obklady ochladil prsa.

Srdce sv. Filipa Nerejského, zaníceno jsouc velikou láskou, tak se rozšířilo, že prolomilo dvě žebra.

O podobných účincích lásky na fysické srdce čteme v životopisech i jiných světců, jako na př. sv. Gertrudy, sv. Teresie, bl. Markéty Alacoque a j. m.

C) ÚČEL SLAVNOSTI

Účel pobožnosti a slavnosti nejsv. Srdce Páně jest: 1. abychom, připomínajíce si lásku Pána Ježíše, lásku jemu opětovali; 2. abychom urážky jeho nejsv. Srdci od lidí učiněné usmířili a láskou svojí napravili.18

Účelu toho dosáhneme, budeme-li často na Srdce Páně pamatovati, v Srdci tom rádi prodlévati, t. j. myšlenky, city, úmysly a vůbec úkony všech mohutností Srdci jeho zasvěcovati; budeme-li totéž chtíti, co Pán chce, a téhož nenáviděti, čeho Pán nenávidí, budeme-li z téhož se radovati, z čeho on se raduje, a nad týmž se rmoutiti, co jeho rmoutí, »abychom tedy smýšleli u sebe, což i u Krista Ježíše« (k Filip. 2, 5.), t. j., aby takové bylo u nás smýšlení, jaké bylo u Krista.

Čím tedy lépe Ježíšovo nitro poznáme, čím hlouběji vnikneme do jeho vnitřního života, čím lépe pochopíme jeho lásku a čím mocněji se dáme touto láskou uchvátit, tím více se přiblížíme účelu pobožnosti k nejsv. Srdci Páně. Zajisté křesťan, který vnikl do tajemství svatých evangelií, jenž si uvědomil, co Kristus Pán pro spásu naši sám učinil a zařídil skrze církev svatou, nebude se rozpakovati odpověděti se sv. Petrem na otázku Páně, zdali ho miluje, slovy : »Ty víš, Pane, že tě miluji!«

D) UŽITEČNOST POBOŽNOSTI K NEJSV. SRDCI PÁNĚ

Užitečnost pobožnosti k nejsv. Srdci dosvědčuje celý katolický svět.

Láska k Ježíši se rozněcuje a důvěra v něho se posilňuje; nejsv. Srdce Páně jest školou všech ctností. Konečně sám božský Spasitel přislíbil ctitelům svého nejsv. Srdce mnohé milosti:19

»Slibuji, že všichni ti, kdož Srdce mé uctívati budou, mocí tohoto božského srdce obdařeni budou hojností nebeských darů.«

Zevrubněji pak vyložil Pán hojnost darů takto:

»Pečuj, aby tato pobožnost všude známou se stala, na výsost ji lidem doporučuj nejen jako jistý, nýbrž i milý a velmi snadný prostředek na dosažení pravé lásky k Bohu. Doporučuj ji kněžím a řeholníkům jako nejbezpečnější cestu, po níž dospějí k dokonalosti svého stavu. Doporuč ji duchovním správcům jako nejvhodnější prostředek, jímž by obměkčili srdce nad skálu tvrdší k slzám pokání. Všem věřícím jakožto nejlepší způsob, jímž by zcela zvítězili nad nezkrocenými vášněmi. Ba pouč je, že jest nejjistějším náboženským prostředkem, jímž pokoj mezi rozvaděnými rodinami opět se zjedná, nejvroucnější a nejněžnější láska ke mně se roznítí, a konečně, že ve velmi krátké době a způsobem nejsnadnějším vrchol ctnosti dosažen býti může.«

O jiném zjevení Markéta dí: »Pán mně zjevil, že .si velice přeje, aby mu lidé lásku spláceli, a že touto touhou povzbuzen, umínil si, zjeviti jim srdce své, tento poklad lásky a milosrdenství a milostí všech, vedoucích ke spáse a dokonalosti, a to za tím účelem, aby kdokoli by tomuto nejsv. Srdci patřičnou úctu a lásku prokazovati chtěli, účastnými se stali nekonečného bohatství; tvrdil mimo to, že ona zvláštní úcta jeho Srdci prokazovaná, jemu jest nejmilejší; a proto že chce, aby obraz Srdce jeho nakreslený barvami, veřejně vystaven byl očím věřících, aby jejich tvrdost obměkčena býti mohla obrazem tak pomilování hodným; slibuje nad to, že, kdož by takovýto obraz zvláště uctívali, největšími milostmi z plnosti tohoto nejsv. Srdce zasypáni budou.«

Pobožnost k nejsv. Srdci Páne jest lékem, jejž dobrotivý Spasitel ve své prozřetelnosti připravil především na vyléčení nemocí, jimiž stůně lidstvo naší doby. Tak vyslovil se sám božský Spasitel.

Sv. Gertruda tázala se jedenkráte sv. Jana, proč nic nenapsal o srdci Ježíšově, když přece odpočíval na něm při poslední večeři; a miláček Páně na to odpověděl: »Já jsem měl rozkaz vzrůstající církvi zvěstovati slova nestvořeného Slova Božího; co se týká blahosklonnosti a půvabů tohoto srdce, ponechal si Bůh zjeviti je v posledních časích, v největším úpadku světa, aby jimi vroucnost lásky, která tehda ochladne, opět roznítil20

Stůně pak dnešní společnost lidská především nedostatkem lásky, t. j. sobectvím. Člověk moderní neuznává nikoho, leč sebe. Neuznává nad sebou Boha a jeho mravního zákona, tím méně pak uznává nároky bližního a miluje v bližním jedině sebe. Tyto názory vedou člověka k hrozným poblouzněním; člověk činí tělo své a jeho chtíče svým bohem. Krásná literatura a umění oslavují tělesné žádosti, malířský štětec, sochařovo dláto, divadlo, zpěv a poesie velebí nezřízenou žádostivost, a to zhusta pouze ze špinavé ziskuchtivosti.

V obchodě a průmyslu panuje necitelná konkurence, v životě rodinném neposlušnost a neláska, v životě sociálně-politickém panují choutky revoluční, mezi národy panuje plemenná zášť a její následek militarismus, ve vědách opanovaly systémy materialismu, naturalismu, pantheismu a atheismu. Společnost moderní chlubí se humanitou, která však nedovede vštípiti velikomyslnosti, nezištnosti a obětavosti.

Člověk moderní odpadl od ideálu člověka, jímž jest Ježíš Kristus.

Jak tedy na výsost časové jest, že právě v této době církev staví zbloudilému lidstvu před oči nejčistší ideál mravnosti, korunu všech děl Božích — nejsvětější Srdce Páně. Jak blahodárně působiti musí na mysli lidské vznešená povaha Páně, jeho nezištná láska, jevící se ve slovech i skutcích.

»Kristus ne sám sobě se zaliboval« (Řím. 15 3.), nehledal svého prospěchu, nýbrž jedině oslavy Boží a spásy naší. Velikomyslná láska Ježíšova objímá všecky lidi, všech věkův a všech míst. Zajisté opět by zasvitlo slunce blaha nynější společnosti, kdyby uposlechla volání nejsv. Srdce Páně: »Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a já občerstvím vás.« Blaho lidstva spočívá jedině v návratu k Ježíši.

Dějiny pobožnosti k nejsv. Srdci Páně jsou nejlepším dokladem našeho tvrzení. Všude, kde se ujala pobožnost k nejsv. Srdci, oživuje se víra v Boha, láska k Ježíši roste, a pro Ježíše milován jest i bližní. Neznáme vděčnějšího úkolu pro kněze, nežli šířiti úctu k nejsv. Srdci Páně. Ze Srdce Páně vychází všechen život nadpřirozený, a proto kněz, který přivádí lidi k Srdci Páně, přivádí je k prameni nadpřirozeného života a tedy i věčné blaženosti, a tím plní nejlépe svůj pastýřský úkol.21


Převzato z: Dr. Josef Kupka: O církevním roce. (str. 414-422) Vydala Cyrillo-methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba r. 1907 v Praze. S povolením nejdůst. kniž. arcib. ordinariátu v Praze a nejdůst. bisk. ordinariátu v Brně. Zvýraznění provedla redakce KL.


1 Jan, 13, I. 23; 15, 9. a n.; 2. Kor. 5, 14; Gal. 2, 20; Efes. 2, 4.; 3, 19.

2 Obsaženo v druhé knize: „Legatus div. pietatis” od sv. Gertrudy. Slavný opat Blosius dvanáctkráte ročně přečetl tento převzácný spis, sestávající ze čtyř knih. — Od sv. Mechtildy máme „Knihu duchovních milostí.”

3 Předmluva k „Legatus pietatis”.

4 Der Karthäuser Landsberger von Boutrais, übersetzt von Hermes. Mainz Kirchheim, 188o.

5 O úctě k božskému Srdci Páně mluví svatý František hlavně ve spise Theotimus a pak v listech.— O zásluhách jeho o tuto pobožnost viz: Müller, Linzer Quartalschrift 1878.

6 Croiset působil nejvíce svým dílem: La dévotion au Sacré Coeur de N. S. Jésu Chrst. Dijon, 1689; dílo toto bylo do mnohých řečí přeloženo.

7 Oba řády byly tímto úkolem od Spasitele samého pověřeny.

8 Ale Řím dlouho váhal, nežli prosbám těm vyhověl. První prosby za zvláštní mešní formulář a vlastní officium podaly Innocenci XII. r. 1697 sestry “Navštíveni Panny Marie” a bývalá královna anglická Marie, ale bez výsledku; podobně bez výsledku zůstaly opětované prosby Salesiánek r. 1707. — Za Benedikta XIII. došlo okolo r. 1726 velmi mnoho proseb do Říma a záležitost odevzdána byla ku prozkoumání posvátnému sboru obřadovému. Postulator causae ustanoven byl P. Gallifet a promotor fidei Prosper Lambertini. P. Gallifet napsal zvláštní spis „O úctě k srdci Jekíšově”, ale ani on nedožil se vyplnění svého vroucného přání. — Žádosti králů, knížat, biskupů, řádů z celého světa se množily, až konečně Kliment XIII. byl donucen prosbám těm vyhověti.

9 Již roku 1693 bylo takovéto bratrstvo zřízeno v Paray le Monial; r. 1765 čítalo se již 1089 bratrstev nejsv. Srdce Páně.

10 Decr. S. C. R. d. 3o. Jul. 1729. — Zuřivými nepřáteli této slavnosti byli Jansenisté a Josefinisté.

11 Pius IX. zaslal všem biskupům zasvěcovací formuli, aby se téhož dne 16. června 1875 zasvětili s věřícími božskému Srdci Páně. (Nix, Cultus SS. cordis J. et M. edit. 3. 1905, p. 33.)

12 Vie et oeuvres II, ep. 1oo, 106.

13 Dnešní svaté evangelium (Jan 1-9, 31-35.). Dogmatická bulla Pia VI. Auctorem fidei ze dne 24. srpna 1794, v níž výslovně proti Jansenistům se tvrdí, že Srdce Ježíšovo jest předmětem veřejné úcty a slavnosti.

14 V lekci 6. církevních hodinek se praví, že slavnost nejsvětějšího Srdce Páně byla zavedena, aby věřící pod symbolem nejsv. Srdce tím zbožněji a vroucněji si připomínali lásku Krista trpícího a pro spásu pokolení lidského umírajícího a ustanovujícího na památku své smrti Svátost Těla a své Krve. — Podobně vyjadřuje se kongregace posvátných obřadů v odpovědi ze dne 6. února 1765 k biskupům polským.

15 Encykl. ze dne 21. května 1899.

16 V litanii k nejsv. Srdci Páně se praví: “Srdce Ježíšovo, v němž jsou všechny poklady moudrosti a umění,”  — „Srdce Ježíšovo, nasycené potupami, potřené pro hříchy naše,” — „Srdce Ježíšovo, prameni života a svatosti, poslušné až k smrti.”

17 Srdce božského Spasitele samo zakusilo toho hlavně na hoře Olivetské; bolest stáhla srdce a Ježíš krví se potil.

18 Podporovati pobožnost k nejsv. Srdci Páně vytkl sobě: 1. Apoštolát modlitby (založený r. 1844 P. Gautreletem S. J.); 2. spolek smírného sv. přijímání (založený P. Drevonem S. J. 1854); a 3. bratrstvo nejsvětějšího Srdce Páně.

19 Slavné toto prohlášení učinil Pán, když se zjevil bl. Markétě Alacoque. Viz: Nilles, De rationibus festorum utriusque SS. Cordis, t. I. pp. 470-72; edit. 5.

20 Der hl. Gertrud der Gr. Gesandter der göttlichen Liebe. Von J. Weissbrodt (Freiburg, Herder) 4. Buch, S. 27.

21 “Eucharistie” 1906. Dr. Josef Kupka: O důležitosti úcty k nejsv. Srdci Páně pro kněze adoratory; str. 163, 183.