V sobotu 19. května 2012 se opět po roce uskuteční orelská pouť na Svatou Horu. Program bude následující:

10.00 – Začátek pouti na náměstí T. G. Masaryka u římskokatolického farního chrámu sv. Jakuba v Příbrami. Cestou na Svatou Horu modlitba sv. růžence a sv. litanií.
11.30 – Slavná asistovaná mše sv. podle misálu z r. 1962 na Svaté Hoře. Uctění Panny Marie Svatohorské;
13.00 – občerstvení na Svaté Hoře (individuálně);
15.00 – pobožnost křížové cesty v ambitech Svaté Hory. Svátostné požehnání ve svatohorské bazilice.

Několik málo fotek z minulých ročníků je přítomno na naší facebookové stránce zde. Celé fotoalbum z r. 2011 je pak možno stáhnou zde.

Nanebevstoupení Krista (Garofalo - 1520)

V kostele sv. Kateřiny se ve čtvrtek 17. května 2012 na slavnost Nanebevstoupení Páně od 18:00 uskuteční zpívaná tradiční mše sv.

Kázat a sloužit mši sv. bude D. P. Anselm Kříž, O. Praem.

Latinsko-české liturgické texty naleznete zde.

Slouží R. D. František Řezáč.

Latinsko-české liturgické texty mše sv. naleznete zde, text zvláštní preface o sv. Janu Nepomuckém pak zde.

Katedrála sv. Štěpána v Litoměřicích.

V neděli 6. května 2012 se pravidelná mše sv. v kostele sv. Jakuba na Dominikánském náměstí v Litoměřicích bude výjimečně konat od 16 hodin.

8:00 – tichá mše svatá (slouží R. P. Radim Valík);

9:00-9:45 – promluva P. Radima na téma Víra (v 1. patře bývalé zvonice);

10:00-10:45 – přednáška prof. Evžena Kindlera na téma Věda a víra, stvoření v 6 dnech;

11:00 – 11:30 - diskuse a připomínky;

11:30 – 12:00 - adorace v kostele.

Připomínáme, že na zmíněnou sobotu připadá svátek sv. papeže Pia V., osoby,  jejíž život je mimo jiné velmi úzce spjat s římskou liturgií, jak se slaví dodnes.

Interiér kostela sv. Kateřiny.

Vznešenost oběti Mše svaté poznati se může dále z přemnohých věcí, jichž jest k ní potřebí.

Oltář a co k němu náleží

Mimo řádně posvěceného kněze, jenž osobu Ježíše Krista při ní zastupuje, zvláště těchto věcí třeba: Předně posvěceného oltáře.

Oltář musí býti poněkud vyvýšený, poněvadž má připomínati horu Kalvárii, na které Kristus, Beránek nevinný, byl krvavě obětován a na kříži vyvýšen. Oltářem vyrozumívá se oltářní stůl, nebo-li zdivo, jež v podobě podlouhlého čtyřhranu čtyry až pět stop nad zemi vystupuje. Ona více anebo méně umělá stavba, jež po zadní straně stolu oltářního často až ku stropu kostelnímu vyvstává a obyčejně obrazy, sochami a všelikými řezbami vyzdobena bývá, slouží toliko k ozdobě; není tedy žádnou podstatnou částí oltáře, a tím méně oltářem samým.

Za povznášejících obřadů bývá oltářní stůl, jak již řečeno bylo, od biskupa zasvěcen i posvěcen. Dle předpisů církevních, v mešní knize obsažených, má býti stůl oltářní z kamene celý, aneb aspoň hořejší části své, čili ve stolní desce, kde se nachází „sepulcrum“ čili „hrob“ se svatými ostatky. A to proto, že Kristus Pán, jenž se při Mši svaté na oltáři obětuje, kamenem úhelným jest, jehož stavitelé (nevěřící) zavrhli,¹ ale jenž proto přece nezničitelný základ duchovní stavby Církve své tvoří.
Na oltáři musí státi kříž, jenž má býti pro kněze i pro lid upomínkou, že oběť Mše svaté s obětí Pána Ježíše na kříži totožná jest.Oltář musí býti přikryt třemi plátny, z nichž jedno po obou stranách oltáře hluboce až dolů splývá.

Svíce na oltáři

Po stranách krucifixu musejí státi nejméně dva svícny s hořícími voskovicemi, jež nás mají pamatovati na Ježíše Krista, jenž jakožto světlo na svět přišel,² aby temnosti osvěcoval.³ A dále jako světlo svíce vždy vzhůru k nebi neodolatelně vstupuje, tak mají hořící voskovice knězi i lidu býti stálou připomínkou, aby i oni při nejsvětější oběti ve svaté nábožnosti a v upřímném klanění srdce svá stále k Bohu obraceli.

Další potřebnosti ke Mši svaté jsou ještě: Mešní kniha a polštář anebo podstavec pod ní.

Dále tři tabulky kánonové, jež uprostřed oltáře a po obou  jeho stranách postaveny jsou.

Ty obsahují ony stálé modlitby mešní, kterých kněz neříkává z knihy mešní, nýbrž z paměti.

Dále třeba šátku, jímž by si kněz ruce po umytí utřel; a mešního zvonku, jimž by služebník, který při oltáři lid zastupuje a knězi jménem jeho odpovídá, věřící lid na hlavní částky Mše svaté upozornil.

Zvláštní kněžská roucha a jejich význam

K sloužení Mše svaté třeba za druhé: kněžských rouch.

Úcta k Bohu a jeho svaté službě vyžaduje zejména k bohoslužbě nejvznešenější, ku konání Mše svaté, oděvu zvláštního, od každodenního se lišícího. Jestliže již pohané i židé netroufali si bohoslužeb svých konati v šatu obyčejném, smějí tím méně křesťané tak činiti, poněvadž bohoslužba naše jest nekonečně světější a ctihodnější než pohanů a Židů!

Jak nám Pismo svaté vypravuje, byla již kněžím židovským ku konání bohoslužby předepsána roucha zvláštní, co do látky, tvaru i barvy. Tak dí Pán k Mojžíšovi: „Tato pak budou roucha, kteráž udělají: Náprsník a náramník, sukni lněnou úzkou, čepici a pás. Udělají roucha svatá bratru tvému Aaronovi a synům jeho, aby mně úřad kněžský konali. A vezmou zlato a hyacint a šarlat a červec dvakrát barvený a kment.“ ⁴

A že i v naší svaté Církvi je žvdy i vlastní roucha ku konání Mše svaté v užívání byla, o tom svědčí svatý Jeronym ( † 420), jenž píše takto: „Náboženství užívá jiných rouch ke službě oltářní, a jiných v obecném životě; tím nás poučuje, že ku svatyni toliko s čistým srdcem přistupovati máme.“ Poněvadž tedy již od nejstarších dob křesťanství k bohoslužbě zvláštních rouch bylo užíváno, prohlašuje sněm Tridentský vším právem, že „užívání zvláštních rouch kněžských spočívá na nařízení samých svatých apoštolů.“⁵

Jednotlivá roucha zvlášť

A nyní chci roucha, která kněz ke Mši svaté obléká, pořadem vypočísti, a co znamenají, vyložiti:

Humerale čili amiktus, česky náramník, obléká kněz přes hlavu a pokládá pak kolem krku. Roucho toto připomíná ono lněné roucho, jímž v domě Kaifášově židé Pánu Ježíši obličej zakryli, načež pošklebujíce se mu, volali: „Prorokuj nám, Kriste, kdo tě udeřil!“

Alba jest prostorné lněné roucho s rukávy, sahající od krku až k nohám. To připomíná ono bílé roucho, jímž Krista Pána na potupu zahaliti kázal v domě svém Herodes.

Cingulum jest pás lněný, jímž kněz albu přepásá. Připomíná provaz, kterým židé Pána Ježíše v zahradě getsemanské svázali a svázaného odvedli.

Manipul je závěs na levém náručí, podobající se malé štole, jejíž oba dolejší konce k sobě přišity jsou. Týž připomíná vazby, jimiž Kristus Pán na svém náručí spoután byl.

Štola jest dlouhá, asi na píď široká páska neboli stuha, kterou si kněz na krk zavěsí a vpředu křížem přes prsa svá překládá. Ta připomíná onen řetěz, který Pánu Ježíši po jeho odsouzení kolem krku vložili.

Kasule čili mešní roucho sestávala v nejstarších dobách z dlouhého a širokého pláště, jenž byl ze všech stran uzavřen, jen výkrojkem pro hlavu opatřen a kněze tedy od hlavy až do paty jako v nějakém domku uzavíral. Proto rouchu tomu také říkali kasula, to jest česky „domek“. Později k lepšímu pohodlí kněze kasulu po obou stranách nastříhli, až z ní povstala podoba, v jaké nyní se jeví. Roucho mešní připomíná nám purpurový plášť, jímž bohaprázdní vojáci Krista Pána, když ho trním korunovali, na potupu přioděli.

Kříž na zadní části mešního roucha připomíná nám onen kříž, na nějž Kristus Pán byl přibit. Sloup na přední části mešního roucha pamatuje nás na onen sloup, k němuž přivázán byl Kristus Pán, když byl bičován.

Biret jest pokrývka na hlavu, v podobě nízkého klobouku, obyčejně barvy černé, z hedvábí, sametu aneb i z látky vlněné. Biretem pokrývá kněz hlavu, když kráčí k oltáři aneb od něho, na znamení své vážnosti i důstojnosti v Církvi. Zároveň mu biret připomíná i pokoru, pamatuje ho na trnovou korunu Krista Pána.

Co značí různé barvy rouch

Také různé barvy mešních rouch mají hluboký význam.

1.Barva bílá, barva světla, je znamením radosti i nevinnosti. Proto nosí kněz mešní roucho bílé o slavnostech Páně, jenž jest pramenem světla a příčinou vší radosti. Tedy o Vánocích, o Zjevení Páně, o Velikonocích, o Božím Těle, o slavnosti Posvěcení chrámu Páně. Kněz nosí mešní roucho barvy bílé také o všech svátcích Matky Boží, jež nám Ježíše Krista, Světlo světa, porodila a ve své neposkvrněné nevinnosti a svatosti Královnou panen jest; dále o slavnostech svatých andělů, kteříž ve světle věčném přebývají; o slavnostech svatých, kteříž nebyli mučedníky; a konečně o slavnosti Všech svatých.

2.Barva červená, barva ohně a krve, jest obrazem lásky Boží k nám, jakož i lásky nás lidí k Bohu. Proto se užívá barvy červené při Mších svatých o svátcích svatodušních, i při všech ostatních, při kterých se kdo něčím zalibuje Duchu Svatému, jenž oheň božské lásky v srdcích našich rozněcuje. Mešního roucha barvy červené užívá kněz dále o všech slavnostech mučedníků, kteří z lásky k Bohu krev svou prolili; a v ony památné dny, v kterých si připomínáme utrpení anebo kříž anebo jiné nástroje umučení Páně.

3.Barva zelená jest obrazem naděje a touhy naší po lepším a šťastnějším životě na věčnosti. Poněvadž má rok církevní naši naději vždy více oživovati a posliovati, jakož i nás následováním Ježíše Krista k životu věčnému přiváděti, jest barva zelená vlastní barvou roku církevního, vyjma ony doby, jež pokání věnovány jsou; tedy vyjma dobu adventní a svatopostní.

4.Barva fialová jest barvou Církve pro doby kající; tedy pro čas adventní a svatopostní, od Devítníku začínaje; dále pro vigilie a Suché dny. Barvy fialové užívá se také při udělování svátosti pokání, při procesích kajících a při průvodech v křížové či prosebné dny. V době adventní a svatopostní působí často změnu v barvě roucha mešního svátky, jež do těch dob připadají a své vlastní barvy vyžadují. Avšak v nedělích, připadajících do oněch kajících dob, jakož i v posvátném témdni před velikonocemi bývá vždy barva fialová.

5.Barva černá jest barva smutku. Černého roucha mešního užívá tedy kněz v památný den všech dušiček, při pohřbech, při všech zádušních Mších svatých, jakož i na Velký pátek, jakožto v úmrtní den Páně, z bolu a zármutku pro naše hříchy, jež Syna Božího na kříž přibily.

Toť jest těch pět rozličných barev církevních. Dle toho, jakou na knězi při Mši svaté spatříš, měl bys případná hnutí ve své duši vzbuzovati a v ně ponořen, Mši svaté nábožně obcovati.

Obětní náčiní

Ku konání Mše svaté jest třeba za třetí také náčiní obětních. Ta jsou:

Kalich od biskupa posvěcený, znamná hrob Páně; a pamatuje také na přehořký kalich utrpení, jejž Spasitel musel za nás vypíti.

Palla je bílý, lněný šáteček, jenž na čtyřhrannou tabulku natažen jest, a jímž kněz kalich přikrývá. Palla připomíná čtyřhranný kámen, jímž hrob Páně byl přikryt.

Patena je zlatá aneb aspoň pozlacená miska. Ta připomíná misku, na které byly masti, jimiž mrtvé Tělo Páně bylo pomazáno.

Korporale je čtyřhranné plátno, na němž kalich stává a na které svatá Hosti se pokládá. Připomíná roucho, do něhož bylo Tělo Páně zabaleno, než bylo do hrobu uloženo.

Purifikatorium je šáteček, jímž kněz kalich vysušuje. To připomíná roucha, jimiž mrtvé Tělo Páně bylo osušeno.

Velum je hedvábná pokrývka, kterou kalich bývá zakryt. Připomíná oponu v chrámě jerusalémském, jež při smrti Páně od svrchu až dolů se roztrhla.

Dvě konvičky připomínají ony dvě nádoby, jež při umučení Páně octem i žlučí byly naplněny.

Ku konání Mše svaté třeba konečně i darů obětních: hostie, čili bílého pšeničného chlebíčka nekvašeného, vína z hroznů a vody.

Vynecháním některé věci by se kněz prohřešil

Skoro všech těchto vypočítaných věcí jest tolik třeba při Mši svaté užíti, že by se prohřešil kněz, jenž by bez některé z nich Mši svatou sloužil, vyjma případ veliké nouze. O tom slyš tento příklad:

Když mouřenínové afričtí Španělska z největší části byli dobyli, stalo se, že jistý král Karavace mnoho křesťanů zajal. Smiloval se nad nimi, propustil je vesměs ze žaláře a dal si je představiti. Každého z nich se otázal, jakému řemeslu anebo umění rozumí, a dovolil jim, aby je provozovali. Mezi zajatými křesťany byl také jeden kněz, jenž, byv na své umění otázán, se svatou vážností odpověděl: „Umím všemohoucího Boha s nebes na zemi povolati!“ Když to král uslyšel, poručil mu,a aby umění své ukázal. I odpověděl mu kněz: „Nemohu tak učiniti, leč bych od křesťanů obdržel všecky ke Mši svaté potřebné věci!“ I poručil král knězi, aby veškeré potřebné věci sepsal, tak aby mohly z některého křesťanského místa býti přeneseny. Kněz sepsal tedy sice všechny věci, ale na kříž zapomněl. Když pak Mši svatou začíti chtěl, tu teprv zpozoroval, že nemá na oltáři žádného krucifixu. I zamyslel se na dlouho i hluboce, nevěda, má-li Mši svatou začíti anebo ne. Král se domníval, že snad umění svému docela nerozumí; a proto se ho otázal, proč tak zmateně stojí? Kněz odpověděl: „Zapomněl jsem na kříž, a jsem nyní všecek pomaten, nemoha se rozhodnouti, mám-li Mši svatou začítit, anebo od ní upustiti.“ Poněvadž však zatím Boha o pomoc prosil, hle! rozstoupilo se klenutí světnice, v kteréž kněz před oltářem stál, a dva andělé, stkvící se jako slunce, otvorem tím sestoupili, nesouce ve svých rukou dřevěný, lesklý kříž, na píď dlouhý. Kříž ten postavili na oltář a knězi poručili, aby Mši svatou začal. Král se svými mouřeníny se domníval, že tito dva andělé bohy jsou. I padli hrůzou na tváře a zůstali tak dlouho na zemi ležeti, až andělé zase zmizeli. I uvěřil král knězi, že má moc, Boha všemohoucího s nebe zavolati, a že křesťanství je pravé náboženství. – Toť původ svatého kříže španělského, jenž až posud v Karavace s největší uctivostí se přechovává. Každého roku v ten den, kdy kříž s nebe byl seslán, bývá lidu ukazován a do vody ponořen; kteroužto vodu mnozí nemocní pijí, aby jí ozdravěli.

Děj ten uvedl jsem zde proto, abych ti, milý čtenáři, znázornil, že žádná z těch mnohých věcí, jež ke každé Mši svaté náležejí, scházeti nesmí, má-li kněz tuto nejsvětější oběť řádem předepsaným vykonati.

Následující díl: O obřadech při Mši svaté (kap. 2, 4)

Ctih. Martin z Kochemu OFMCap.: Výklad Nejdražší oběti Mše svaté. Převzato včetně poznámek z vydání r. 1933 u Ladislava Kuncíře v Praze. Mezititulky doplněny redakcí KL.

Odepření oběti prarodiči v ráji

Naši prarodičové v Ráji, Adam a Eva, měli přinášeti Bohu oběť poslušnosti tím, že si měli odpírati jísti ovoce ze zapovězeného stromu; byli by touto poslušností dali na jevo, že Bůh jest jejich nejvyšší Pán, jenž jim může cokoliv naříditi. Když tuto oběť odepřeli, uvalili na sebe a své potomstvo hněv Boží, jenž mohl býti usmířen pouze nekonečným zadostiučiněním – a to mohl podati jenom Bůh. Aby tato nekonečná zásluha mohla však býti přivlastněna lidstvu, bylo potřebí, aby prostředníkem mezi Bohem a lidmi byl někdo, kdo byl zároveň Bůh a člověk. Tím byl Pán Ježíš.

Kristus podal svému Otci plné zadostiučinění svou poslušností a tím, že prolil za nás svou krev a nechal se ukřižovati. Tato dvojí oběť Kristova (poslušnosti a života) byla Bohu nekonečně milá a otevřela nám opět bránu ztraceného Ráje.

Ustanovení mše svaté

Láska Kristova k nám vymyslila však ještě způsob, kterým by se tato krvavá oběť nekrvavě opakovala a připomínala ustavičně vykupitelskou smrt i přivlastňovala nám bez ustání její užitky, které nám Kristus svým utrpením zasloužil. Večer před svou smrtí vzal Pán Ježíš chléb do svých svatých rukou, proměnil jej v tělo své, lámal a podával svým Apoštolům se slovy: „Vezměte a jezte, totoť je tělo mé, které za vás vydáno bude!“ Potom vzal kalich s vínem, proměnil ve svou krev a dal jej učedníkům, řka: „Vezměte a pijte z toho všichni, totoť jest krev má nového zákona, která za vás a za mnohé vylita bude na odpuštění hříchů. To čiňte na mou památku!“ Těmito úkony a slovy byla ustanovena oběť mše svaté.

Nikoliv pouze upomínka, ale skutečná oběť

Mše svatá není pouhou upomínkou na oběť kříže, nýbrž skutečnou obětí, ve které sám Ježíš Kristus se pod způsobami chleba a vína svému nebeskému Otci nekrvavě obětuje. Smrt a oběť Kristova je při mši sv. vyjádřena odděleným proměňováním chleba a vína. Při mši sv. je viditelná obětina – Kristus pod způsobami chleba a vína – kterou se uctívá Bůh jako nejvyšší Pán, jemuž Syn Boží našim jménem prokazuje úctu a poslušnost, aby jej usmířil. Kristus se při mši sv. obětuje skrze ruce kněze, jenž zastupuje jeho místo obětníka a jeho jménem mluví. Jelikož Pán Ježíš při mši svaté už neumírá, není tato oběť naprostou, jako byla oběť kříže, nýbrž vztažnou k oné oběti kříže, kterou představuje.

Mše svatá se co do podstaty od oběti kříže neliší

Mezi obětí kříže a obětí mše svaté není však podstatného rozdílu, neboť v obojí je stejná obětina i stejný obětující kněz – Ježíš Kristus. Jenom co do způsobu obětování je mezi těmito obětmi rozdíl. Na kříži se obětoval Pán Ježíš krvavě a vypustil při tom svou lidskou duši. Při mši svaté netrpí a neumírá, nýbrž vítězný a oslavený přináší pod způsobami chleba a vína svému nebeskému Otci své Tělo a svou Krev v oběť. Ve mši sv. se obětuje stejný Vykupitel, který zohaven a utýrán pněl na kříži, se stejným láskou k nám planoucím srdcem, se stejnou pokornou poslušností k svému nebeskému Otci.

Jelikož Bůh na něm už nežádá, aby se znovu k jeho cti a usmíření obětoval na kříži, tu obětuje Spasitel opět a opět ve mši sv. své Tělo a svou Krev, které za nás byly kdysi vydány, a tím i všechnu poslušnost a čest, kterou vzdal Otci svým životem a svou smrtí. Na kříži nás jednou pro vždy vykoupil a učinil zadost za všecky hříchy celého světa; ve mši sv. nutí Otce, aby nám na kříži zasloužené odpuštění a milosti přivlastňoval. Křesťanství nemá tedy dvojí oběti, nýbrž jedinou oběť Ježíšovu, kterou přinesl krvavě na kříži a opakuje nekrvavě na oltáři, aby nám přivlastňoval její účinky.

Mše svatá předpověděna ve Starém zákoně

Ve Starém Zákoně byla mše svatá předobrazena různými nekrvavými oběťmi, velikonočním beránkem a oběti Melchisedechovou. Jinými slovy byla už čtyři sta let před Kristem předpověděna posledním prorokem Malachiášem: „Od východu slunce až na západ veliké bude jméno mé mezi národy; a na každém místě bude obětována jménu mému oběť čistá“ (Malach. 1, 11).

Dosvědčena v Novém zákoně i tradici Církve

Poprvé přinesena byla oběť mše sv. Kristem, když při poslední večeři před svým ukřižováním proměnil chléb a víno v Tělo a Krev svou. Od tohoto okamžiku neustalo slavení mše svaté. Sv. Pavel v listě k Židům mluví o oltáři, s něhož nemají moc jistí, kteří slouží stánku (Žid. 13, 10). Z toho vysvítá, že apoštolové přinášeli oběti mše svaté, na kterou neměli práva služebníci stánku – Židé. Podle staré tradice byl sv. Matouš proboden kopím právě, když sloužil mši svatou. V Římě chová se dosud dřevěný oltář, na němž sv. Petr a jeho nástupcové na trůně papežském až do sv. Sylvestra přinášívali oběť mše svaté. Sv. Klement, společník sv. Pavla, sv. Ignác z Antiochie, učedník sv. Petra a Jana, mluví o slavení mše svaté. Svatí Otcové a církevní učitelové často píší o nejvyšší a pravé oběti. Pojem oběti mše svaté má již „Didache“ z 1. století po Kr.

Cíle mše svaté

Cílem mše svaté jest dokonalá chvála a uctění Boha (oběť chvály), díkůvzdání za prokázaná dobrodiní (oběť díků), smír s Bohem a odpuštění trestů za hříchy (oběť smírná), prosba za milosti pro duši a tělo (oběť prosebná). Toho všeho bychom nemohli Bohu přinést ze svého, neboť jsme bídní, chudí a ubozí; ve mši svaté to za nás vykonává Ježíš Kristus, kterého nebeský Otec nekonečně miluje. Jediná mše svatá přináší Bohu více pocty, nežli by byli s to jí prokázati všichni andělové a svatí po celou věčnost; a ten, kdo ji přináší ve mši sv., jest nejen bratrem naším, ale i Synem Nejvyššího.

…

Povážíme-li, že na oltáři tajemným způsobem odehrává se podstatně všecko, co se stalo kdysi na Kalvarii, že kněz má v rukou stejné tělo Vykupitelovo, které rozdrásáno a hřeby probodeno pnělo na kříži, stejnou krev Spasitelovu, která v proudech vytékala ze svatých jeho ran a že také naše hříchy toto Tělo ukřižovaly a tuto Krev prolily, musí nám býti jako Magdaleně, která pod křížem zřela Ježíše vykrváceti.

Tato myšlenka nás přivede k tomu, že budeme nejsvětější Oběti přítomni s hlubokou uctivostí, upřímnou lítostí a vroucí zbožností. Slibme Pánu Ježíši pokaždé, že budeme stále lepšími a věrnějšími jeho služebníky. Nebeského Otce pak prosme, aby nám pro zásluhy této Oběti odpustil a otevřel nám opět brány Ráje.

Nenechme se vybízeti k plnění své nedělní povinnosti, která nám ukládá přítomnost při mši svaté, nýbrž ještě častěji spěchejme k oltáři, kde se obnovuje nekrvavě kalvarské drama, které zničilo dlužní úpis Pekla a spojilo nás s Nebem.

Převzato z předmluvy k dílu: Římský misál, přeložil a poznámkami liturgickými opatřil P. Marian Schaller. Vydáno s církevním schválením v Praze 1925. Nadpis a mezititulky – redakce KL.

Program:

10:00 – Mše svatá a po ní uctění ostatků sv. Vojtěcha

13:30 – Nešpory a svátostné požehnání

Svatý Vojtěchu, oroduj za nás!

Latinsko-české liturgické texty včetně textu pašijí najdete  zde. Připomínáme, že Schallerův misál není k sledování obřadů Květné neděle vhodný. Více o této problematice v našem dříve zveřejněném článku. Vytištěné brožury s aktualizovanými texty budou připraveny v kostele sv. Kateřiny k zapůjčení.

Místo: Farní kostel Všech svatých ve Vejprtech.

Program bohoslužeb:

Květná neděle: Mše svatá se svěcením ratolestí od 10:00;
středa Svatého týdne: Mše svatá od 17:00;
Zelený čtvrtek: Mše svatá od 18:00, adorace do 21:30;
Velký pátek: korunka k Božímu milosrdenství a litanie o umučení Páně od 15:00, velkopáteční obřady od 18:00;
Bílá sobota: adorace u Božího hrobu (12:00-18:30), Velikonoční vigilie od 19:00;
Hod Boží velikonoční: Slavná asistovaná Mše svatá od 9:30;
Velikonoční pondělí: Mše svatá od 10:00 v Černém Potoce.
Další informace: http://info.vejprtaci.cz/index/index.php?loc=fara.

Plzeň

Místo: Kostel Panny Marie Růžencové na Jiráskově náměstí.

Program bohoslužeb:

Květná neděle: 10:30;
pondělí Svatého týdne: 16:30;
úterý Svatého týdne: 6:00;
středa Svatého týdne: 16:15;
Zelený čtvrtek: 15:30;
Velký pátek: 12:30;
Bílá sobota: 16:00;
Hod Boží velikonoční: 15:00;
Velikonoční pondělí: 10:30;
Další informace: http://plzen.op.cz/

Vyšší Brod

I o Svatém týdnu (včetně tridua) 2012 bude v cisterciáckém vyšebrodském klášteře sloužena tradiční liturgie podle misálu bl. Jana XXIII. z roku 1962. Všechny bohoslužby se z důvodu generální opravy opatského chrámu konají v konventní zimní kapli v 1. patře vedle varhanního kůru. (viz níže) Je také možno zúčastnit se chórových modliteb mnichů dle cisterciáckém žaltáře, jejichž rozvrh je k nalezení na stránkách kláštera.

Program bohoslužeb:

Květná neděle: Mše svatá se svěcením ratolestí (od 10:00)
pondělí, úterý a středa Svatého týdne: konventní Mše svatá z cisterciáckým ordináriem (od 6:45)
Zelený čtvrtek: Mše svatá s umývánim nohou a adorace v Getsemanské zahradě (18:00-22:00);
Velký pátek: korunka k Božímu milosrdenství a litanie ke sv.Kříži (od 15:00), velkopáteční obřady, adorace u Božího hrobu (18:00-22:00);
Bílá sobota: adorace u Božího hrobu (8:00-19:30), Velikonoční vigilie – Mše svatá (od 20:00)
Hod Boží velikonoční: Mše svatá ze slavnosti Zmrtvýchstání našeho Pána Ježíše Krista (od 10:00)
Velikonoční pondělí: Mše svatá s cisterciáckým chorálním ordináriem (od 10:00)
Další informace: http://www.klastervyssibrod.cz/clanky/Aktuality

ZMĚNA: Dovolujeme si oznámit, že z důvodu snadnějšího přístupu se všechny výše uvedené obřady (kromě chórových modliteb a konventních Mší sv. během týdne) konají v nově opravené kapli svaté Anny na klášterním hřbitově. Ne tedy v Zimní kapli. Doba Bohoslužeb zůstává nezměněna.

Diecéze ostavsko-opavská

Místo: Viz níže.

Program bohoslužeb:

Květná neděle: 10:30  (farní kostel sv. Josefa a Panny Marie Karmelské ve Slezské Ostravě);
úterý Svatého týdne: 17:00 (farní kostel sv. Michaela v Rýmařově);
středa Svatého týdne: 18:00 (farní kostel sv. Josefa a Panny Marie Karmelské ve Slezské Ostravě);
Zelený čtvrtek: 18:00 (farní kostel sv. Jana Křtitele ve Frýdku);
Velký pátek: 18:00 (farní kostel sv. Jana Křtitele ve Frýdku);
Bílá sobota: 19:30 (farní kostel sv. Jana Křtitele ve Frýdku);
Hod Boží velikonoční: 10:00 (farní kostel sv. Jana Křtitele ve Frýdku);

Řeznovice (okres Brno-venkov)

Místo: Farní kostel sv. Petra a Pavla v Řeznovicích.

Program bohoslužeb:

Zelený čtvrtek: 19:00 – mše svatá a po ní adorace do 24:00;
Velký pátek: 15:00 – bohoslužba Velkého pátku;
Bílá sobota: 21:00 – bohoslužba Bílé soboty;
Hod Boží velikonoční: 9:00 – mše svatá;
Velikonoční pondělí: 9:00 – mše svatá, svěcení pokrmů;

Pardubice (zajišťuje Kněžské bratrstvo sv. Pia X.)

Místo: Spojil, Pod Habřím 56.

Program bohoslužeb:

Zelený čtvrtek: 18:00 – mše svatá a po ní rozjímaní v Getsemanské zahradě;
Velký pátek: 17:00 – bohoslužba Velkého pátku;
Bílá sobota: 18:00 – bohoslužba Bílé soboty;
Velikonoční pondělí: 10:00 – mše svatá a svěcení pokrmů;
Další informace: www.fsspx.cz

Brno (zajišťuje Kněžské bratrstvo sv. Pia X.)

Místo: Kaple Královny posvátného růžence, Faměrovo náměstí 26.

Program bohoslužeb:

Květná neděle: 10:00 – svěcení ratolestí a mše svatá (chorální);
Zelený čtvrtek: 18:00 – mše svatá a po ní rozjímaní v Getsemanské zahradě;
Velký pátek: 10:00 – jitřní hodinky, 17:00 – bohoslužba Velkého pátku zakončená rozjímáním na Božím hrobě do večera Bílé soboty;
Bílá sobota: 18:00 – bohoslužba Bílé soboty a slavné Vzkříšení;
Hod Boží velikonoční:10:00 – mše svatá a svěcení pokrmů;
Velikonoční pondělí: 9:00 – mše svatá s lidovým zpěvem;
Další informace: www.fsspx.cz.

Víte-li o dalších místech, kde budou tradiční obřady sv. třídenní, případně naleznete-li chybu v informacích výše, informujte nás prosím e-mailem či na naší facebookové stránce.

Latinsko-české texty všech obřadů dle misálu z r. 1962 naleznete na této naší stránce (jsou připraveny k tisku). Připomínáme, že Schallerův misál je pro obřady Svatého týdne nedostačující. Více o tomto problému zde.