Zkušenosti ze St. Louis: Může tradiční pastorace fungovat i v dnešní době?

6. 11. 201020:57


Internetové stránky Krása liturgie nabízejí čtenářům mnoho článků a pojednání o klasickém neboli tradičním ritu Mše svaté, pokladu, který by mnozí nepřátelé svaté matky Církve rádi viděli zmizet v příslovečném propadlišti dějin, ale Ona se jej přes veškeré peripetie připravené vnějšími i vnitřními protivníky ne a ne vzdát.

Pojednání zveřejňovaná o tradiční mši sv. na těchto stránkách jsou ale většinou teoretická, takže stále ještě můžeme zaslechnout námitky jako: „Všechny ty tridentské mše, to už oslovuje jen pár bláznů a staromilců a patří to maximálně do muzea. Teď už přece pěkných pár století baroko nemáme. Ukažte mi, jak to v dnešní době může fungovat v praxi!“
Jistěže už nemáme baroko. Ale tradiční mše sv. přece není jen barokní záležitost. Vznikla dávno předtím, než baroko bylo v módě, a trvala dávno potom, co z módy vyšlo, napříč slohy a obdobími. V každé době od sv. Řehoře až po sv. Pia z Pietrelciny tento ritus mše sv. formoval katolíky a vedl je ke svatosti.

Zde je třeba poznamenat, co znamená, že je něco “tradiční”. Není to synonymum pro “zastaralé” nebo označení něčeho, co zajímá jen určitou část lidí – ty, kteří nejsou schopni reagovat na pokrok a vývoj. Když je něco tradiční, znamená to, že to není v rozporu s něčím, co existovalo dříve. Nijak to danou věc nediskvalifikuje pro současnost. Jelikož smysl a podstata mše svaté ani lidská přirozenost se od roku 33 nezměnily, pak byl-li určitý ritus mše sv. po staletí uznáván jako dobrý a objektivně dobrým skutečně byl, není možné, aby se najednou stal špatným nebo dokonce škodlivým. Měl by tedy podporovat zbožnost a ctnosti dnešních věřících stejně jako před 100 nebo 1000 roky.

Prospěšnost tradičního ritu i pro dnešního člověka lze tedy dokázat pouhou logikou, svědectvím světců, učením papežů i jinými způsoby, ale jelikož lidé tyto důkazy často nepřijímají, ponechám je stranou a zaměřím se na čerstvé praktické zkušenosti z „tradiční farnosti“. Dostalo se mi nezasloužené cti, že jsem na konci léta a na podzim mohl téměř dva měsíce přebývat v domě Institutu Krista Krále v St. Louis (to byl důvod, proč bylo po tuto dobu přerušeno vysílání přímých přenosů mší sv.)  a byla by jistě škoda, kdybych si poznatky z tohoto místa, kde se slouží výhradně tradiční mše svatá, nechal jen pro sebe.

Kostel sv. Františka Saleského, v pozadí centrum města St. Louis (kdo nemá rád mrakodrapy ať klikne na obrázek)

Arcidiecéze St. Louis

St. Louis leží na soutoku dvou nejdelších severoamerických řek, Mississipi a Missouri, na hranici států Illinois a Missouri v USA. Byl zde vynalezen ledový čaj a zmrzlinový kornout, uskutečněn první let amerického prezidenta letadlem, první seskok s padákem z letadla a je zde zákonem zakázáno provozovat perverznost označovanou jako „orální sex“ a také „sedět na obrubníku a pít pivo“. Podle kriminálních statistik je St. Louis nejnebezpečnější americké město (přesto jsem se zde cítil bezpečně a nic zvláštního jsem nepozoroval). Nás katolíky však spíše zaujme, že St. Louis je nazýváno „Řím Západu“, byl zde postaven vůbec první český kostel v USA (rozuměj: první kostel a farnost pro české imigranty – naši krajané jej postavili v r. 1854 na místě zvaném Bohemian Hill; také jsem zde byl na bohoslužbě, ještě se o tom zmíním) a také je tu opravdu překrásná katedrála vystavěná na počátku 20. století v byzantském stylu, jejíž interiér je zdoben mozaikami s největší rozlohou na světě (údajně bylo pro jejich vytvoření použito 41,5 milionu barevných sklíček). V sakristii katedrály je na čestném místě uchovávána část sv. Kříže, na němž za nás položil život náš Pán Ježíš Kristus. Když jsem se u této vzácné relikvie modlil, uvědomil jsem si: o kolik víc než kousek dřeva (byť tak vzácného!) je náš Pán skutečně přítomný v Nejsvětější Svátosti, v jehož blízkosti smíme nejen být, ale dokonce ho fyzicky přijímat do svého nitra, a jak málo si toho vážím, s jakou lhostejností k Němu někdy přistupuji!

Katedrála

Katedrála

Katedrála

Katedrála

Katedrála

J. Ex. Raymond Leo Burke, emeritní arcibiskup St. Louis, nyní prefekt Apoštolské signatury, od 20. 11. 2010 kardinál

Od roku 2003 zde působil jako arcibiskup Msgre. Raymond Burke, velký příznivec tradiční mše svaté. V roce 2008 byla tato vzácná osobnost (katolíky milovaná a nepřáteli Církve pro své jednoznačné katolické postoje nenáviděná) papežem Benediktem XVI. jmenována prefektem Apoštolské Signatury, nejvyšší soudní autority v Církvi, a 20. listopadu 2010 bude Msgre. Burke dokonce jmenován kardinálem.

Tři roky před svým povýšením, v roce 2005, stihl Msgre. Burke pozvat do své arcidiecéze Institut Krista Krále, společnost apoštolského života papežského práva, jejíž slouží tradiční mši svatou. Otec arcibiskup věnoval Institutu krásný novogotický kostel svatého Františka Saleského, nazývaný také „Katedrála jižního St. Louis“, neboť jeden z dřívějších farářů tohoto kostela byl jmenován biskupem, ale jelikož to bylo v době budování nové katedrály, zůstal už jako biskup ještě nějaký čas u sv. Františka Saleského.

Obyvatelé rektorátu

Pan kanovník Michael Wiener nechává věřící uctít relikvii betlémské kolébky při půlnoční mši sv. v r. 2008

S kostelem, který stojí přímo u nejslavnější americké silnice Route 66 – sousedí rektorát, v němž žije rektor kostela kanovník Michael Wiener, vicerektor kanovník Aaron Huberfeld, sakristián Abbé Alex Barga a také pět kandidátů, mladých mužů od 18 do 22 let, kteří zde prožijí rok duchovní formace a přípravy před vstupem do semináře, který má Institut v italském Griciglianu u Florencie. Kandidáti pocházejí z různých států USA a jsou to lidé výborných charakterů, přestože každý z nich je úplně jiný. Snad z nich budou dobří kněží. Otec rektor je původem Němec, asketického zjevu, s přirozenou autoritou, na první pohled přísný, ale ve skutečnosti velice kultivovaný a jemný člověk se smyslem pro velmi specifický a krásný humor. Zastává též funkci biskupského delegáta pro implementaci Motu proprio Summorum pontificum v arcidiecézi St. Louis (v žádné diecézi v ČR takovou funkci dosud nemáme).

 

 

J. Ex. Raymond Burke světí Aarona Huberfelda na kněze (Florencie, 1. 7. 2010)

Otec Aaron Huberfeld je mimořádně inteligentní a vzdělaný člověk, znalec sedmi jazyků a vynikající varhaník. Je to novokněz (byl vysvěcen 1. července 2010 budoucím kardinálem Raymondem Burke, který získal k Institutu Krista Krále velmi vřelý vztah). Zbožnost a úcta k Pánu Ježíši v Eucharistii z tohoto kněze při sloužení Mše svaté jen zářila.

Abbé Alex je 23 let starý klerik, který se stará o kostel, je velkým znalcem katolické liturgie a také vyučuje náboženství. Mezi dětmi je velmi oblíbený.

Za celé dva měsíce jsem tyto tři kleriky nespatřil ani jednou oblečené jinak než v klerice. Jaká škoda, že se mnoho jiných kněží straní tohoto oděvu.

Náplní kandidátů je kromě duchovních záležitostí také studium latiny, francouzštiny (ta je vyučovacím jazykem v semináři), gregoriánského chorálu, základů teologie (podle Teologické sumy sv. Tomáše Akv.) a také práce (jedním s patronů Institutu je sv. Benedikt se svým heslem Ora et labora).

Denní řád

Den začíná pro kandidáty v 7 hodin modlitbou laud pronášenou recto tono v kostelním chóru (samozřejmě se modlí veškeré části posvátného officia v souladu s tradicí Církve a ustanovením konstituce Sacrosanctum Consilium II. vatikánského koncilu latinsky), v 7:30 pak vždy jeden z kandidátů anglicky předříkává modlitbu sv. růžence a loretánské litanie (růženec je v angličtině velmi rychlý, takže se oboje stihne za půl hodiny). To už se scházejí lidé na mši sv., která začíná v 8 hodin. Zpravidla je to recitovaná mše sv. u bočního oltáře sv. Josefa. O velkých svátcích se slouží u hlavního, více než 15 metrů vysokého oltáře zpívaná mše sv. Ve všední dny ministruje vždy jeden kandidát a jeden ministrant z řad farníků, mše sv. se účastní 20–30 lidí. Pro návštěvníky nové mše je asi zajímavé, že na rozdíl od novus ordo jsou počty mužů a žen zhruba vyrovnány (růženec se dokonce modlí více mužů) a věkový rozptyl je velmi široký a vyrovnaný  – od malých dětí, přes mládež, rodiče, lidi středního věku až po důchodce. Ženy mají na hlavách šátek nebo lehký závoj.

Kostel sv. Františka Saleského při západu slunce

Při mši sv. se kněz modlí vždy „druhou modlitbu“ (po kolektě, secretě a postcommuniu) za papeže nebo za Církev. Rubriky byly vždy přesně dodržovány, jen praxe ministrantů se od naší mírně lišila (jiné zvonění a stání/klečení). Po mši sv. nikdy nechybí modlitby předepsané Lvem XIII. a modlitba za arcibiskupa St. Louis.

Pohled z kůru

Po skončení mešní Oběti kandidáti setrvávají v patnáctiminutovém díkůvzdání na kolenou a potom společně připravují snídani, která začíná v 9:15. V 10 hodin začíná výuka výše zmíněných cizích jazyků nebo gregoriánského chorálu. Ve 12 hodin se modlí sexta v kostele, pak je oběd, který má podstatně méně slavnostní charakter než večeře a snídaně – každý si ohřeje, co v lednici najde. Po obědě je do 14 hodin osobní volno a pak začíná práce. Jeden kandidát má na starosti praní a žehlení pro celé společenství, další se stará o zahrádku a ostatní o údržbu domu a přilehlé budovy konventu a bývalé školy, která má být během několika let obnovena.

Kanovník Wiener si v sakristii obléká chórový oděv před modlitbou hodin.

Po celý růžencový měsíc říjen byla na programu dne od 17 hodin navíc latinská modlitba růžence před vystavenou Nejsvětější svátostí oltářní. V 18 hodin jsou nešpory (v neděli chorální zpívané zakončené svátostným požehnáním) a po nich večeře. Tu připravuje jedna ze dvou kuchařek, které se střídají a bývá vždy velmi slavnostní, trvá déle než hodinu a samotné prostírání zabere minimálně 15 minut. Nádobí je krásně malované. Modlitby před jídlem i po jídle se zpívají na chorální nápěvy. Institut si všeobecně velmi potrpí na vnější krásu (nádobí, oděvů, tapet a zejména bohoslužebných obřadů). To ale vůbec neznamená, že je to jen vnějškové, povrchní, neupřímné a vnitřní postoj trpí. Naopak: vnější a vnitřní dokonalost si nekonkurují, ale podporují se a právě jejich soulad pozvedá člověka z prachu. Při večeři se neformálně probírají především události uplynulého dne, téměř vždy však dojde i na obecnější témata. Ve všem je přítomen milý humor, pro nějž mají všichni tři klerici mimořádný smysl. Diskuse často mezi kandidáty pokračují v ještě méně formálním duchu i v kuchyni, kde po večeři uklízejí a umývají nádobí.

Oltář Panny Marie, Matky ustavičné pomoci. V popředí trochu překážejí ve výhledu svíčky, které Američané zapalují v kostele za zemřelé.

Některé dny se poněkud liší. V úterý je v 18:30 votivní mše svatá k Panně Marii u oltáře Panny Marie, Matky ustavičné pomoci a po ní mariánská pobožnost. Tato mše sv. a pobožnost je věřícími velmi oblíbená a hojně navštěvovaná. Pravidelně sem chodí i tříletá holčička, která ani neumí mluvit, ale na závěr, když se zpívá chorální Salve regina, připojuje se ke zpěvu svým neartikulovaným žvatláním, ale zvučným a plným hlasem intonuje opravdu dokonale, leckterá televizní zpěvačka by jí mohla závidět.

Dětská mše svatá

Ve středu je ve 12:15 mše svatá pro děti. Je to většinou missa lecta, ale má i kázání, jenž je přizpůsobeno přítomným dětem, není však laciné ani infantilní, jak to často známe. Pamatuji se na mši sv. ze svátku sv. Bruna, zakladatele řádu kartuziánů, kde pan kanovník Huberfeld velice pěkně kázal o důležitosti ticha v životě katolíka. Dětí a mládeže od 5 do 17 let se schází kolem padesáti a účastní se mše sv. opravdu zbožně, i když občas je vidět, že je pro některé náročné udržet celou dobu usebranost a soustředění. Ale kdo z nás to dokáže? Samotný fakt, že jsem si toho všimnul, svědčí o tom, že ani já jsem se plně nevěnoval tomu, o co při mši svaté jde.

Dětský Sbor sv. Mikuláše – děti dovedou zpívat i z hranatých not. Podle slov generálního představeného IKK Msgre. Gillese Wacha však nejlépe chorál zpívají domorodí černoši v Gabonu v Africe, kde má Institut misii.

Při této dětské mši sv. občas zpívá dětský sbor. Zažil jsem v jeho podání chorální Missu de Angelis a jakési moteto a bylo to opravdu krásné.

Sbor sv. Mikuláše se sbormistrem a ředitelem kůru Nickem Botkinsem, jeho asistenty a kanovníkem Michaelem Wienerem

Celá tato zkušenost dokazuje, že pro zbožnost a víru dětí je zbytečné (neřku-li přímo škodlivé), lacině se jim podbízet soutěžemi v průběhu mše svaté a jejich „zapojováním do liturgie“ prostřednictvím folkových, popových či jiných kapel, kterážto činnost je vhodná pro oslavu narozenin, zatímco s duchem katolické bohoslužby, jež je zpřítomněním spásonosné smrti Pána Ježíše, má pramálo společného. Nevhodné pojetí „dětských mší“ dětem poznání podstaty mešní Oběti velmi zatemňuje a zkresluje a nezřídka pak nejsou schopny nalézt pravou podstatu ani v dospělosti.

Okno v kostele sv. Františka s vitráží Dobrého Pastýře. Ovečkou, kterou chrání, je každý z nás, ale děti snad zvláště. Nebojme se Mu je svěřit.

Někdy slýchám tvrzení, že děti nedokážou plně pochopit obřady katolické bohoslužby, gregoriánský chorál a pod. a tak je třeba je přizpůsobit jejich možnostem. Tento názor je projevem velké nedůvěry vůči svaté Matce Církvi i samotnému Bohu – vždyť On ustanovil bohoslužbu tak, aby se především Jemu samotnému líbila a aby byla prospěšná i nám lidem, a to nejenom starým. Snažit se „vylepšit“ Duchem svatým vytvořenou bohoslužbu je projevem velké pýchy – lidský výtvor nutně bude vždy horší, než Boží dílo. Jestliže Pán Ježíš řekl o dětech „Nechte maličkých přijíti ke mně“, je velmi opovážlivé a pošetilé nevěřit Mu, že Jeho Nevěstou ustanovená liturgie toto přijití neumožňuje nebo si dokonce myslet, že v tom dětem brání a že my svými úpravami to nějak napravíme. Toto teoretické uvažování potvrzuje i praxe: jak jsem pozoroval na vlastní oči a bavil se s lidmi, děti dokáží s opravdu velkým zájmem přijmout i to „náročnější“, pozvedá je to výš a posunuje dál. Naopak snižování laťky má za následek zakrnění, neschopnost přijmout něco vyššího a následný odpad od víry. Věřme tedy Bohu, že si Jím ustanovená bohoslužba vystačí bez našich lidských iniciativních “vylepšení”.

Podivil jsem se, jak je možné, že děti nejsou ve škole a mohou být na mši svaté. Bylo mi sděleno, že jsou vzdělávány doma. I u nás je několik katolických rodin, které vyučují děti doma. Vzdělání má totiž člověka vést k nejvyššímu cíli, kterým je Bůh a věčný život, oficiální školství však právě těmto hodnotám brání, a to čím dál usilovněji. Domácí vzdělávání naopak přináší jednoznačně dobré plody (viz např. http://www.obcinst.cz/cs/DOMACI-SKOLA-c584/).

Adorace

Ve čtvrtek večer je hodinová eucharistická adorace, opět hojně navštěvovaná. Zpěvy k vystavení Nejsvětější svátosti oltářní a závěrečnému svátostnému požehnání (O, Salutaris Hostia a další) zpívá ženská schola, opět velmi dobře a liturgicky vhodně. Kromě ženské scholy zde působí také mužská chorální schola, polyfonní sbor a 33členný dětský sbor sv. Mikuláše, který zpívá jedenkrát měsíčně na hlavní nedělní mši sv. a na dětské mši sv.

Na první pátek v měsíci je večer asistovaná mše svatá (missa solemnis) a adorace s litaniemi, podobně jak to známe i od nás, jen je vše beze spěchu, na oltáři hoří snad 30 svíček a na všech je znát, že vědí, Komu se klaní.

Neděle

V neděli se v kostele sv. Františka Saleského slouží dvě mše svaté, kterých se dohromady účastní okolo 1000 lidí – v 8 hodin missa lecta a v 10 hodin missa solemnis (nebo missa cantata, pokud je jeden z kněží na cestách). Tato mše svatá se asi nejvíce odlišuje od praxe, kterou známe z českých kostelů.

Sakristie

Ministranti (včetně těch nejmladších) nosí v neděli sváteční oblek a kravatu, ale ani ve všední dny nesmí chybět černé ponožky a boty. Při oblékání kleriky a rochety se modlí latinské modlitby, podobně jako kněz, ale jiné. Ministranti se připravují ve své místnosti, do sakristie jdou až deset minut před začátkem mše svaté, zde se seřadí a celou dobu dodržují absolutní ticho. Ceremonář ministrantů dává ostatním ministrantům pokyny pomocí dvou dřevěných destiček spojených na jedné straně pantem, které když o sebe klepnou, znamená to, že si ministranti mají stoupnout nebo sednout, když klepnou dvakrát, je to signál ke kleknutí. Tím je zajištěno, že změna postojů je jednotná a že ani nejméně zkušení ministranti během posvátné liturgie nezmatkují. Na této mši sv. bývá 20-30 ministrantů. Během liturgického průvodu kostelem lidé v lavicích poklekají, když je míjí procesní kříž. Přede mší sv. je Asperges. Sbor zpívá chorální ordinarium podle liturgické doby (o nedělích během roku Orbis Factor) nebo polyfonní díla. Proprium je taktéž chorální. Epištola i Evangelium se samozřejmě zpívá latinsky, po Evangeliu kazatel přečte z kazatelny jejich anglické překlady a následuje kázání. Čtenáři schopní číst anglicky si mohou přečíst jedno z nedávných kázání otce Aarona Huberfelda. Během kánonu i svatého přijímání klečí v presbytáři šest nejmladších ministrantů se zapálenými svíčkami, a prokazují úctu obětujícímu se Pánu Ježíši. Vytrvalost, s jakou vydrží dlouhou dobu vzorně klečet, je obdivuhodná. Jsou si však dobře vědomi, že se svou obětí připojují k našemu Pánu na oltáři a že On jejich sebezápor odmění hojnými milostmi. Po mši svaté ještě všichni ministranti dostanou v sakristii požehnání.

Pán Ježíš obnovuje svou oběť

Jelikož svaté přijímání samozřejmě podávají jenom kněží a každému věřícímu řeknou „Corpus Domini nostri Jesu Christi custodiat animam tuam in vitam aeternam. Amen“ (namísto pouhého „Corpus Christi“ při nové mši), trvá tato nedělní mše svatá velmi dlouho, okolo půl druhé hodiny. Přesto si nikdo nestěžuje, že „je to moc dlouhé“, každý rád alespoň v neděli věnuje svému Stvořiteli a Vykupiteli něco z toho, co jsme stejně dostali od Něho. Týden má 10 080 minut, co je proti tomu 90 minut na nedělní mši sv.? Ani ne jedno procento. Po mši svaté se farníci setkávají ve farním sále k občerstvení těl i vzájemných vztahů. Kromě těchto setkání jsou občas i jiné společenské akce a oslavy, například „Léto v oratoriu“, fotbalový zápas chlapců a tatínků proti sousední farnosti  nebo nedávná „Snídaně s kandidáty“, kde kanovník Huberfeld promítal obrázky a vyprávěl o semináři a rodiny měly možnost „adoptovat seminaristu“ – vybrat si bohoslovce, za něhož se budou celý život každý den modlit.

Výpomocní duchovní

Rád bych se zmínil o třech kněžích, kteří v kostele sv. Františka vypomáhají. Každý z nich je nějakým způsobem zajímavý.

P. Samuel Weber OSB, velký znalec gregoriánského chorálu

Otec Samuel Weber OSB žije v nedalekém benediktinském klášteře sv. Řehoře a sv. Augustina, v němž se také slouží výhradně tradiční mše svatá. Je to opět zásluha arcibiskupa Raymonda Burke, který tyto benediktiny v roce 2007 do St. Louis pozval.  Otec Samuel slouží v kostele sv. Františka nedělní mši sv. v 8 hodin, po ní zpovídá (u zpovědnic jsou vždy fronty) a na hlavní mši sv. pomáhá podávat svaté přijímání. Setkání s ním pro mě bylo velmi překvapivé – znal jsem ho totiž dávno předtím, než mě vůbec napadlo, že se někdy ocitnu v St. Louis: Předtím, než jsem pochopil, že budoucnost katolické bohoslužby je v tradiční mši svaté,  a že tzv. nová mše je jen dočasný experiment, který se časem ukáže jako neúspěšný, byl jsem přesvědčen o tom, že novou mši je možno zreformovat tak, aby byla v souladu s katolickým pojetím bohoslužby (tzv. reforma reformy, o níž se často hovoří). Jelikož jsem aktivním varhaníkem, součástí mého – dnes už vím, že naivního – hledání jak „vylepšit“ novou mši byla na prvním místě hudební složka liturgie. Pátral jsem a objevil jsem stránku Institutu posvátné hudby jedné americké diecéze, jejíž ředitel, jeden benediktinský mnich, skládá zpěvy mešního propria pro novou mši v duchu gregoriánského chorálu, ale s anglickým textem. Velice mě tehdy toto dílo zaujalo. Je vám myslím dávno jasné, vážení čtenáři, že tou arcidiecézí byla arcidiecéze St. Louis a tím mnichem otec Samuel, a že to, že jsem se s ním setkával a hovořil osobně (aniž bych to předtím čekal) byl pro mě mimořádný zážitek. Na závěr této osobnější odbočky bych rád dodal, že založení Institutu posvátné hudby, jehož cílem je uvádět směrnice II. vatikánského koncilu a papežských dokumentů o prvořadé roli gregoriánského chorálu a posvátné polyfonie do života Církve, je opět zásluha arcibiskupa R. Burke.

Liturgie květné neděle.

Druhým knězem, který stojí za naší pozornost, je otec Brian Harrison OS. Narodil se v Austrálii, byl pokřtěn v metodistické „církvi“ a vyrůstal v presbytariánské „církvi“. Několik roků strávil na lutheránské misii na Nové Guinei, kde konečně poznal, které náboženství je pravé a v roce 1972 se stal katolíkem. V St. Louis publikuje ve významném teologickém internetovém časopise články bránící nauku Církve proti modernistickým a progresistickým výkladům II. vatikánského koncilu a v kostele sv. Františka vypomáhá při asistovaných mších sv. nebo i ve všední dny, není-li ani jeden z kněží Institutu přítomen. Zajímavé pro nás je, že během svých studií v Římě bydlel v české koleji Nepomucenum a dodnes si pamatuje na kard. Špidlíka, Msgre. Vránu a další české kněze.

S třetím knězem, P. Gregory Lockwoodem, který příležitostně slouží mše sv. v kostele sv. Františka, jsem se bohužel nesetkal, ale z vyprávění mých spolubydlících jsem se o něm dozvěděl, že to byl původně lutheránský pastor, který má pět dětí. Během jeho života však na něho katolická tradice zapůsobila natolik, že se obrátil, byl vysvěcen na kněze a slouží tradiční mši svatou. V semináři v St. Louis nyní přednáší mariologii. Ptal jsem se, jestli chodí v klerice. „Samozřejmě,“ zněla odpověď. Už se vám, milí čtenáři, někdy stalo, že jste šli po ulici a potkali kněze v klerice a vedle něho jeho vlastní manželku a vnoučata?

Český kostel

Kostel (nyní kaple) sv. Jana Nepomuckého

Nemohl jsem vynechat návštěvu českého kostela, který stojí jen 2 km od kostela sv. Františka. Samozřejmě do něj chodí i Američané, nejen potomci českých imigrantů, ale ani ti už neumí česky (z paměti vyloví většinou jen několik slov jako zelí, knedlík a podobně; dobře však znají a používají slovo „kolacky“, vtipné je, že i jednomu jedinému koláčku říkají kolacky). Kostel je zasvěcen sv. Janu Nepomuckému a jeho interiér je velmi krásný. Dokonce ani tzv. obětní stůl, jenž tak často hyzdí naše kostely takovým způsobem, že bije do očí nejen katolickému věřícímu, ale i nepoučenému člověku s alespoň elementárním estetickým cítěním, zde působí velmi nenápadně. O to větším zděšením pro mě byla mše podle misálu Pavla VI., které jsem se zde zúčastnil.

Před jejím začátkem nebyl žádný růženec, navzdory rozšířenému dobrému zvyku, ale přítomní lidé si nahlas povídali. Příchozí před svatostánkem nepoklekli, vůbec Nejsvětější svátosti nevěnovali pozornost, jako by tam Pán Ježíš nebyl. Řada mužů měla pouze šortky.

Pak to začalo. Přišli kněz, jáhen a “ministrant” – ten byl v civilu, měl modré golfové tričko a kupodivu i dlouhé kalhoty. Kněz začal s žoviálním výrazem: “Good afternoon! In the name of the Father…” Byl to očividně dobrý chlapík, jako strýčka bych ho bral, ale jako kněz… Ostatní věřící se zdáli být spokojeni – seděli rozvalení jak u televize a bylo vidět, že díky velkému úsilí kněze se někteří z nich dokonce nenudí. Asi desetiletý chlapec, jenž seděl přede mnou si prohlížel nějaké kartičky a jeho maminka si četla. Doufám, že to byl alespoň farní časopis. Když věřící odpovídali knězi „I s tebou“, někteří přátelsky natahovali směrem k němu pravou ruku. Tomu říkám aktivní účast – jistý nejmenovaný pan kardinál by měl jistě radost.

Jak se můžeme dozvědět z desek na kostele sv. Jana Nep., působili v něm např. Msgre. Josef Hessoun, tvůrce osady sv. Jana N. v St. Louis a neúnavný vůdce katolických Čechů v Americe, P. Francis Trojan, P. Wenceslaus Linek a další

Při čtení preface se kněz nějak zadrhl, evidentně to bylo špatně čitelné, pravděpodobně byl misál trochu poškozený. Byl z toho dost vyveden z míry, takže ještě při Sanctus nad tím kroutil hlavou, obracel oči v sloup, ukazoval to jáhnovi a něco mu šeptal. Při proměňování kněz zvedal hostii i kalich zálesácky jednou rukou a konsekrační slova pronesl úplně stejným tónem jako na začátku to good afternoon. Při sv. přijímání si všichni brali Tělo Kristovo do ruky. Bezprostředně po vlastnoručním vložení hostie do úst se mnozí otáčeli, dělali na sebe grimasy, evidentně si neuvědomovali, Koho právě přijali do svého nitra. Nakonec kněz a jáhen šli ke dveřím a s každým se krásně loučili. Pravděpodobně nikdo si během celé mše neuvědomoval, že je přítomen u zpřítomnění největší události v dějinách – Kristovy kalvárské Oběti, kterou jsme byli vykoupeni, ale už ani to, že pod způsobou chleba je přítomen skutečný Kristus Pán.

Svatý Jene Nepomucký, oroduj za nás!

Přiznávám se, že kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych, že je to možné. Ale čím víc o tom přemýšlím, je mi jasné, že to čeká i nás. Princip Lex orandi, lex credendi – jak se modlíme, tak také věříme, platí neúprosně. Jestliže při vytváření nové mše bylo podle slov samotného jejího autora Msgre. Bugniniho vyškrtáno vše, co vyjadřovalo katolickou víru (prý aby to nezlobilo protestanty), můžeme se divit, že lidé, kteří se účastní této mše, katolickou víru ztrácejí? Jak velký je to rozdíl proti tomu, co jsem viděl v kostele sv. Františka! A plody na sebe nenechaly dlouho čekat: zatímco u sv. Františka se počet věřících stále zvětšuje, bývalý kostel sv. Jana Nepomuckého se stal nedávno kaplí a farnost byla pro malý počet věřících sloučena s jinou. Obávám se, že chlapec, který si hrál s kartičkami, už nebude mít důvod chodit do kostela, až dospěje a bude si moci vybrat. Své děti možná ještě nechá pokřtít, ale k víře je nepovede a tak už asi ani nebudou vědět co je to zpovědnice, transsubstanciace nebo Horské kázání. Rád bych se mýlil, ale mám tušení, že tento vývoj (jen o jednu generaci opožděný) čeká i české katolíky. Nadějí je stále se zvětšující počet věřících, kteří berou učení Církve vážně a nenechávají se zmást modernistickou propagandou, která se tváří, jakoby Církev vznikla v roce 1970.

Nedivím se, že Msgre. Klaus Gamber, bývalý kaplan a důvěrný tajemník papeže Pavla VI. a později ředitel řezenského Institutu pro liturgii, o němž Benedikt XVI. prohlásil, že je to „právě ten vzdělanec, který uprostřed armády pseudoliturgiků opravdu odráží liturgické myšlení Církve“, napsal:
„Liturgická reforma, která byla vítána tolika knězi a laiky s obrovským idealismem a nadějí, se naopak ukázala být liturgickou zkázou děsivých rozměrů – pohromou, která se každým rokem zvětšuje. Místo očekávané obnovy Církve a katolického života jsme nyní svědky odstraňování zbožnosti a tradičních hodnot, na kterých je postavena naše víra. Namísto úspěšné obnovy liturgie vidíme jen zničení mešních obřadů, které se organicky vyvíjely po mnoho staletí.“

„Zničení mešních obřadů“ poškodilo hlavně kněze, jak potvrdili mnozí z nich. Tak například v klasické mši sv. se kněz při obětování hostie modlí: Přijmi, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože, tuto neposkvrněnou obětinu, kterou já, nehodný sluha tvůj, přináším tobě, Bohu svému živému a pravému, za nesčetné hříchy, urážky a nedbalosti své a za všechny kolem stojící, jakož i za všecky věřící křesťany, živé i zesnulé, aby mně i jim prospěla k spasení pro život věčný. Amen. Tato krásná modlitba byla v novém mešním řádu nahrazena původně židovskou modlitbou před jídlem: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa, z tvé štědrosti jsme přijali chléb, který ti přinášíme. Je to plod země a plod lidské práce, a stane se nám chlebem věčného života.

Kvantita a kvalita věřících

Popisuje hořké plody nové mše, vzpomněl jsem si ještě na jednu osobnost, která žije v St. Louis: Kenneth C. Jones, právník a novinář, který shromáždil a publikoval statistiky hlavních ukazatelů stavu katolické víry v USA od II. vatikánského koncilu (1965) do roku 2002. Jsou natolik varovné, že si nedovolím o nich pomlčet. Nebudu to ale nijak komentovat, čísla mluví, či spíše křičí, jasně. Posuďte sami:

Pán Ježíš je skutečně a plně přítomen i v těch nejmenších částečkách sv. Hostie. Skutečně nikomu nevadí, že po přijetí na ruku, kde tyto částečky v 96% případů ulpívají a následně padají na zem, se po nich, tedy po Něm, šlape?

Počet obyvatel v USA:
1965: 190 mil.
2000: 281 mil. (+47%)

Počet kněží v USA:
od r. 1930 do r. 1965 se zdvojnásobil na 58 000
2002: 45 000 (-22%)
Předpoklad: v r. 2020: 31 000 a z nich pouze 15 000 mladších 70 let

Farnosti bez kněze:
1965: 1%
2002: 15%

Počet kněžských svěcení:
1965: 1 575
2002: 450 (-71%)

Počet bohoslovců:
1965: 49 000
2002: 4 700 ( -90%)

Počet kněžských seminářů:
1965: 600
2002: 200 (-67%)

Počet řeholních sester:
1965: 180 000
2002: 75 000 (-58%), průměrný věk 68 let

Počet sester, které se věnují vyučování:
1965: 104 000
2002: 8 200 ( -94%)

Počet katolických středních škol /počet jejich studentů:
1965: 1 566 / 700 000
2002: 786 / 386 000

Počet farních škol /počet jejich žáků:
1965: 10 503 / 4,5 mil.
2002: 6 623 / 1,9 mil.

Počet katolických svateb: -33%

Počet anulovaných manželství:
1968: 338
2002: cca 50 000

Pravidelná účast na nedělní mši:
1958: 3 ze 4 lidí, kteří se označují za katolíky
2002: 1 ze 4 lidí, kteří se označují za katolíky

Je nabíledni, že se nezměnila jen kvantita, ale především kvalita, neboť kvantita vždy jejím obrazem, byť poněkud opožděným:

Jen 1/3 katolíků chodí ke zpovědi alespoň 1x měsíčně

Procento laických katechetů, kteří souhlasí s…
antikoncepcí: 90%
potraty: 53%
rozvody a novým manželstvím: 65%
tvrzením, že člověk může být dobrým katolíkem, i když nechodí v neděli na mši: 77%

Podle průzkumu The New York Times/CBS z roku 1994 70% “katolíků” mezi 18 a 44 roky nevěří v transsubstanciaci a 51% “katolíků” se domnívá, že přítomnost Ježíše Krista ve svátostných způsobách je jen symbolická.

Z těchto údajů na nás může padnout tíseň, tím spíše, že počty katolíků v USA tolik klesají, zatímco počet obyvatel vzrostl o polovinu a uvážíme-li, že u protestantských společenství takovýto propad nenastal. Co – kromě každodenní modlitby růžence, k níž nás vyzvala sama Panna Maria ve Fatimě – dělat?

Odpovídá sám K. C. Jones: „Musí opět zaznít hlas autentického katolicismu – skrze fóra, časopisy, webové stránky, telefonáty, konference, videa, nahrávky, televizi…“ Tento muž nezůstal jen u slov, v roce 1996 spoluzaložil v St. Louis sdružení Credo, které má “podporovat autentickou nauku a liturgii římskokatolické církve, šířit katolické učení a kulturu podporou pravověrných přednášek, seminářů, rekolekcí a mší sv.”. Jak je patrné z internetových stránek sdružení, jím pořádané duchovní obnovy a mše sv. se nezřídka konají ve spolupráci s Institutem v kostele sv. Františka.

Závěrem

Kostel sv. Františka Saleského

Je tedy možné odpovědět na úvodní otázku „Může tradiční pastorace fungovat i v dnešní době?“ kladně?

Ano. Že to jde, a že to jde velmi dobře, jsem se přesvědčil v St. Louis. Přesvědčil jsem se dokonce, že nejenže může, ale dokonce musí fungovat, má-li Církev překonat současnou krizi, plodit opět takové světce jako byl třeba otec Pio, Don Bosko nebo sv. Terezie z Lisieux a přivádět duše do nebe.

Polovičaté křesťanství, které staví na první místo člověka a jeho pocity místo Boha a jeho učení, které se otevřelo zpupnému světu a vzdornému protestantismu a nakonec jimi bylo tak ovlivněno, že se stalo impotentním, selhává. Tradiční katolictví v jednotě s neomylným učením apoštolů a všech všeobecných koncilů, s tisíci světců a světic, v jednotě s celými 20 stoletími dějin Církve, funguje.

Podle fotografií z 50. let byl kostel sv. Františka na několika nedělních mších sv. zcela zaplněn lidmi. Těsně před příchodem Institutu v r. 2005 byla farnost téměř mrtvá. Díky Bohu a díky působení Institutu, tradiční mši svaté a neředěné katolické víře počet věřících opět roste. Kéž bychom se toho dočkali i v naší zemi. Dříve než nás vypudí mohamedáni.

JS

Bonus pro čtenáře, kteří to dočetli až sem – video z kostela sv. Františka:

1. Začátek půlnoční mše sv. v r. 2008 (vstupní průvod):

2. Půlnoční mše sv. v r. 2008 (svaté přijímání):

3. Mše sv. z památky všech věrných zemřelých (2. 11. 2007) – konec epištoly a sekvence Dies irae:

4. Televizní rozhovor o kostele sv. Františka s kanovníkem Michaelem C. Wienerem (na začátku je reklama, nelekněte se):

Děkuji panu Marku Scottovi, jehož fotografie jsem v článku použil.