Prefekt Kongregace pro bohoslužbu uvádí v omyl

10. 11. 202120:09


Od našeho čtenáře:

V současné době se na mnoha katolických světových internetových stránkách, a nyní již na českém webu Liturgie.cz, objevil přetisk korespondence prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti arcibiskupa Arthura Rocheho s westminsterským arcibiskupem kardinálem Vincentem Nicholsem, týkající se některých aspektů motu proprio Traditionis custodes. Z tohoto důvodu si dovoluji nabídnout v autorském překladu – s lehkými korekcemi umožňujícími českému čtenáři lépe pochopit význam originálního anglického textu – článek R. D. Johna Hunwicke, který se k této zveřejněné korespondenci vyjádřil dne 7. listopadu 2021:

Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem si přečetl, že z pohledu arcibiskupa Arthura Rocheho byla předkoncilní liturgie, cituji jeho slova: „ve skutečnosti zrušena papežem svatým Pavlem VI.“.

Papež Benedikt XVI. napsal v 1. článku svého motu propria Summorum Pontificum, že římský misál – jak byl vyhlášen v roce 1962 – nebyl „nikdy zrušen“. V průvodním dopise dokumentu, který napsal biskupům po celém světě, zopakoval tuto historickou skutečnost: „rád bych soustředil pozornost na fakt, že tento misál nebyl nikdy právně zrušen a v důsledku toho zůstal v zásadě vždycky povolen“.

Arcibiskup Roche by dnes snad mohl tvrdit, že římský misál z roku 1962 byl nyní implicitně zrušen papežem Františkem na základě motu proprio Traditionis custodes, a to dle toho či onoho osobního a neoficiálního výkladu nového dokumentu, avšak namísto toho se rozhodl tvrdit, že tento misál byl již dávno „zrušen svatým papežem Pavlem VI.“.

Nicméně jakékoliv možné historické zrušení předchozí liturgické formy dne 7. července 2007 papež Benedikt XVI. v motu proprio Summorum Pontificum jasně vyloučil a popřel. Čemu má tedy Boží lid v těchto věcech více věřit? Slovům předchozího papeže nebo slovům nějakého ze současných úředníků římské kurie?

Papež František a jeho spolupracovníci v poslední době neustále píší o dovolení slavit mši svatou dle misálu z roku 1962 pouze jako o „mimořádných a omezených ústupcích předchozích papežů“. Takováto tvrzení však nebezpečně hraničí se lží, neboť papež Benedikt XVI. jasně řekl, že dřívější římský obřad „zůstal v zásadě vždycky povolen“.

Toto nelze brát na lehkou váhu. Jedná se o další exemplární příklad nebezpečné problematiky doby, ve které se nyní všichni nacházíme. Jde o nebezpečí přerušení kontinuity, které vzniká když jeden pontifikát přímo odporuje – ať již popíráním historických faktů či nově vyhlášenou naukou – tomu, co předchozí pontifikát jasně vyložil a vysvětlil.

Pokud zcela jasné – dvakrát písemně učiněné – prohlášení papeže Benedikta XVI. o tom, že předchozí liturgická forma nebyla papežem Pavlem VI. – ani nikým jiným – nikdy zrušena, dnes veřejně a oficiálně popírá pouhý kuriální úředník, klade tím základy principu, že i dokumenty či rozhodnutí současného papeže Františka mohou být v budoucnu stejně snadno – či možná ještě snadněji – popřeny a ve své účinnosti „skartovány“ jakýmkoli oficiálem římské kurie.

Jsme snad nyní všichni vyzýváni papežem Františkem a arcibiskupem Rochem, abychom směle prolamovali hranice papežství tam, kde to ještě nikdo nezkusil?

Tato výše uvedená slova pojednávají o tom, co by se ve skutečnost snad mohlo zdát jen jako nepodstatný kanonický detail, nicméně je zde i dogma.

Papež Benedikt XVI. ve svém průvodním dopisu biskupům napsal: „V dějinách liturgie je růst a pokrok, ale žádný zlom. Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé.“

Ve skutečnosti neřekl nic nového, pouze opakoval to, co prohlašoval již jako prefekt Kongregace pro nauku víry: „Po II. vatikánském koncilu vznikl dojem, ze papež může ve věcech liturgie všechno, a to především když koná z mandátu ekumenického koncilu. Nakonec se celá myšlenka dané liturgie, která nespočívá ve svévolném výtvoru, zcela ve vědomí západní společnosti rozplyne. Faktem však zůstává jedno: I. vatikánský koncil nedefinoval papeže jako absolutistického monarchu, ale právě naopak: jako záruku poslušnosti vůči Slovu. Papežova pravomoc je navázána na tradici víry, a to platí i v oblasti liturgie.“

Tento přístup je v souladu s dekretem, kterým sv. papež Pius V. promulgoval své vydání římského misálu z roku 1570. Toto vyhlášení je běžně zkreslováno a často formulováno tak, že snad sv. papež Pius V. vnutil západnímu světu své pojetí liturgie, a přitom blahosklonně povolil užívání některých starších obřadů.

Nic takového však nikdy neudělal. Naopak nařídil, aby všechny tyto dřívější obřady pokračovaly – nequaquam auferimus – bez přerušení, pokud se místní biskup a jeho kapitula jednomyslně nerozhodne použít jeho nové vydání dnes tzv. piánského misálu.

Ti, kdo tvrdí, že papežové posledních téměř šedesáti let neudělali nic víc než roku 1570 učinil sv. papež Pius V., jsou buď dezinformovaní, anebo záměrně nemluví pravdu. Sv. papež Pius V. ve svých dokumentech jasně přikázal zachovat formy obřadu, které jsou starší a užívají se již více než dvě stě let, zatímco z nedávných a současných dokumentů římské kurie se dočítáme, že je v jejich moci rušit i rity mnohem starší než dvě stě let, a to zcela dle jejich vlastní vůle a rozmarů.

Rozdíl v těchto přístupech musí být jasný snad i malému dítěti…

Znovu cituji kardinála Josepha Ratzingera z dob jubilejního roku 2000: „Rity… jsou ztvárněním apoštolské tradice a jejího vývoje ve velkých oblastech tradice.“

Tato apoštolská tradice nám autoritativně předala mešní kánon a texty Písma svatého; vyznání víry; strukturu církevní bohoslužby a jejích dalších svátostných obřadů. Se stejnou autoritou nám také předala velikost tradičních liturgií. Ty mají stále stejnou a trvalou posvátnost.

Proto – podle mého soudu – je s ohledem na katolickou nauku jasné, že takto vyjádřená apoštolská tradice nepodléhá, a ani nemůže podléhat, názorům a myšlenkám pouhých kuriálních oficiálů, jako je např. arcibiskup Roche.

R. D. John Hunwicke

Klíčová slova:  ,