Katolický kalendář pro tradiční římský ritus

23. 11. 202120:55


Již podesáté vychází katolický nástěnný kalendář pro tradiční římský ritus (objednávky přes Nakladatelství Christianitas). Pro rok 2022 jsme vydali pouze jednu variantu, a sice tu, která odpovídá užívání misálu z r. 1962 (aniž bychom souhlasili se změnami provedenými v liturgii). Důvodem pouze této jedné verze je, že v letošním roce jsme se snažili vyřešit problematiku staršího kalendária a eliminovat dřívější chyby, ale diskuze se stala natolik rozsáhlou, že z časového hlediska nebylo možné toto kalendárium dát dohromady, proto s hlubokou omluvou vydáváme letos jen jednu verzi. Pro zájemce o starší kalendárium začátkem roku vydáme nálepky, které půjdou do kalendária vlepit u dní, kde se slavená hlavní liturgická událost liší. Tyto budeme zasílat zájemcům zdarma poštou a půjdou objednat z kraje roku zde na webových stránkách Krása liturgie.

Problematiku staršího kalendária blíže shrnuje tento příspěvek.

Změna postních dní

Další změnou oproti předcházejícím rokům je jiné určení postních dnů. Od kalendáře 2022 budou postní dny vyznačené v kalendáři odpovídat striktně obecným předpisům CIC 1917 bez ohledu na místní či pozdější úpravy. Jedinou výjimku činíme 31. října, kdy CIC 1917 předepisuje přísný půst z důvodu vigilie svátku Všech svatých. Tato vigilie však byla z kalendáře r. 1955 papežem Piem XII. odstraněna, a tudíž by vyznačený přísný půst do kalendáře logicky nezapadal. Jistě však neprohloupí nikdo, kdo se 31. října před svátkem Všech svatých postit bude. Tím spíše, když se tentýž den dnešní sekulární společnost namnoze věnuje připomínání zavrženců v podobě tzv. Halloweenu.

Hodnocení změn kalendáře a rubrik

Stojíme za tím názorem, že změny v rubrikách Mše sv., breviáře, kalendáře jakož i nové obřady Svatého týdne prováděné pod vedením komise, jejíž vůdčí postavou byl Annibale Bugnini, byly pro katolickou liturgii neblahé a jak věřícím, tak kněžím spíše ke škodě než k užitku. Tyto zásadní změny však byly z větší časti provedeny již v 50. letech 20. století za pontifikátu papeže Pia XII. a nejsou tak přímo spjaty až s vydáním misálu z r. 1962 za papeže Jana XXIII.

Byl to dekret Cum nostra haec aetate vydaný 23. března 1955, kterým papež Pius XII. zrušil naprostou většinu dosavadních oktávů (včetně prastarého oktávu Zjevení Páně) a ponechal pouze tři (vánoční, velikonoční a svatodušní), zrušil většinu vigilií, odstranil úplně liturgickou třídu semi-duplex a pozměnil i další pravidla pro neděle a svátky.

Jiným dekretem téhož roku zavedl Pius XII. svátek sv. Josefa dělníka na 1. května, přičemž zrušil předchozí svátek sv. Josefa, slavený druhou středu po oktávu velikonočním. Pro uvolnění místa 1. května byl z tohoto dne zároveň přesunut na 11. května svátek sv. apoštolů Filipa a Jakuba, ačkoliv se právě 1. května slavíval již od 6. století.

Změny za Jana XXIII.

Na tyto změny navázal v r. 1960 Jan XXIII. (motu proprio Rubricarum instructum a dekret Novum rubricarum), když přistoupil k přejmenování liturgických tříd a s tím spojenými novými pravidly pro přesouvání či potlačení svátků. Kromě toho došlo i k dalším úpravám rubrik a úpravě kalendáře. Jmenovitě bylo z kalendáře vyškrtnuto: Nalezení sv. kříže (3. května), Stolce sv. Petra v Římě (18. ledna), sv. Jana před Latinskou branou (6. května), Zjevení sv. Michaela Archanděla (8. května), sv. Petra v okovech (1. srpna), sv. Lva II. (3. července), sv. Anakléta (13. července), Nalezení ostatků sv. Štěpána (3. srpna) a připomínka sv. Vitala (28. dubna). Naopak nově vloženy byly svátky sv. Řehoře Barbariga (kanonizován r. 1960) a sv. Antonína Maria Claret (kanonizován r. 1950).

Dnešní praxe

Různé tradiční katolické kněžské komunity a jednotliví kněží se se zmatkem, který vlivem výše popsaných změn v kalendáři a rubrikách nastal, vypořádávají různými způsoby, které bývají i různě odůvodňovány. Rozsah tohoto článku neumožňuje do těchto důvodů hlouběji zacházet.

Škála jednotlivých přístupů se pohybuje od naprosté a striktní aplikace všeho, co předepisují rubriky z r. 1962 (včetně modliteb čelem k lidu na Květnou neděli, vynechávání stupňových modliteb a posledního evangelia na místech, kde to misál z r. 1962 zmiňuje, a další) až po striktní dodržování rubrik a kalendáře platného za sv. Pia X. Většina kněží a komunit se pohybuje někde mezi těmito dvěma pozicemi, tu více k jedné straně, tu ke druhé.

Zejména v případě obřadů Svatého týdne je v posledních letech patrná silná tendence k návratu k tradiční podobě, neboť ta nová je natolik ovlivněna modernistickým pojetím liturgie, že na mnoha místech připomíná spíše Novus ordo, než tradiční katolickou liturgii.

Úloha, která nemá jasné řešení

V případě obřadů Svatého týdne či rubrik Mše sv., které přímo nesouvisejí s kalendářem, nepředstavuje návrat k starším misálům větší praktický problém. Jinak se ovšem věc má v případě kalendáře, neboť zde není zcela jasné, které změny přijmout a které nikoliv.

Pokud by se odmítly všechny změny provedené po reformě sv. Pia X. (1903 až 1914), zmizí z obecného kalendáře kromě výše zmíněných i svátky Krista Krále (zaveden 1925), Neposkvrněného srdce Panny Marie (1944), Panny Marie Královny (1954), sv. Pia X. (1954). Kromě toho by se změnily i některé liturgické texty, např. na Neposkvrněné Početí Panny Marie či Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, některé preface by taktéž byly odstraněny apod.

Jestliže oprávněně kriticky hodnotíme zrušení oktávů, vigilií a dalších svátků za papeže Pia XII., zavedení nových obřadů Svatého týdne a změny rubrik, je otázka, jak se stavit k dalším změnám, které kritice tolik nepodléhají, jako např. zavedení svátku Krista Krále či Panny Marie Královny, přidání preface pro defunctis atd. Stěží lze také něco namítat proti vložení svátků sv. Řehoře Barbariga a sv. Antonína Marie Claret, ke kterému došlo v r. 1960.

Tvůrce tradičního kalendáře tak nemá záchytný bod, kterého by mohl s čistým svědomím použít, aby kalendář nebyl jen historickou rekonstrukcí kalendáře z doby sv. Pia X., a zároveň neobsahoval úpravy z pozdější doby vedené v modernistickém duchu, ať pomlčíme o tom, že tu a tam bývá kritice podrobena i úprava sv. Pia X. samotná. Kalendář, takto vytvořený, s sebou vždy nese subjektivní zásahy redakce, které není jednoduché rozhodnout.

Komu má kalendář sloužit

Při tvorbě kalendáře je také třeba zodpovědět otázku, komu má vlastně prakticky sloužit, kdo si ho doma vyvěsí na stěnu a za jakým účelem.

Pochopení výše popsaných změn a orientace v nich není jistě doménou většiny věřících, kteří navštěvují tradiční mši sv., ba ani mnoha z nich, ale spíše jen jednotlivců, kteří se o dané téma zvláště zabývají. Ti jistě nepotřebují teprve náš kalendář, aby je upozornil, že 6. května se slavíval svátek sv. Jana před Latinskou branou jakožto duplex majus.

Na druhou stranu by také většinu věřících mohlo mást, kdyby přišli do kostela 3. července v očekávání, že se bude slavit svátek sv. Lva II., zatímco kněz by četl mši ze sv. Ireneje. Nebo kdyby 1. května očekávali svátek sv. Filipa a Jakuba v červené barvě a namísto toho by kněz v bílém ornátu četl mši ze sv. Josefa dělníka. Právě tyto situace by mohly nastávat jistě častěji, neboť na většině míst, kde se tradiční Mše sv. slouží, se respektuje kalendář z r. 1960, byť ve sledování rubrik panuje souhlas o mnoho menší.

Závěr

Všechny výše popsané komplikace jsou v posledku vedlejšími produkty ďábelského zmatení v Církvi, které se právě v liturgii viditelně projevilo a projevuje i nadále. Katolíkům věrným tradici Církve tak nezbývá, než se modlit k Matce Boží, aby svou mocnou přímluvou u Božského Syna učinila všem těmto zmatkům projednou přítrž, jak sama slíbila.

Klíčová slova: