Arcibiskup Viganò k Traditionis custodes a situaci ve společnosti

20. 10. 202121:57


Arcibiskup Carlo Maria Viganò

Přinášíme překlad projevu, jehož autorem je arcibiskup Carlo Maria Viganò, bývalý generální sekretář Papežské komise pro Městský stát Vatikán a apoštolský nuncius v USA (2011–2016).

Arcibiskup Viganò se stal veřejnosti více známým díky svým zásluhám při odhalení několika skandálů na nejvyšších místech katolické Církve, ať už se jednalo o kauzu tzv. Vatileaks či odhalení pedofilního amerického kardinála Theodora McCarricka.

V posledních letech se z arcibiskupa Vigana stal také jeden z nejhlasitějších zastánců tradiční katolické liturgie a nauky, kritik progresivismu uvnitř Církve a rozhodný bojovník proti covidové ideologii.

Projev byl sepsán v angličtině a následně prezentován samotným autorem i v audiovizuální podobě (v obou formách zde). Mezititulky byly doplněny redakcí.


 

„Pravím vám, budou-li tito mlčeti, kamení bude volati.“ – Pán Ježíš v evangeliu podle sv. Lukáše: 19,40.

Traditionis custodes: to je incipit [„začátek“ nebo „první slova“, pozn. red.] dokumentu, jímž František imperialisticky ruší dřívější motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI.

Hned si všimneme téměř posměvačného tónu bombastického citátu z dokumentu Lumen gentium. Bergoglio [civilní jméno papeže Františka] uznává biskupy za ochránce tradice, a zároveň od nich žádá obstrukci jejího nejvyššího projevu modlitby.

Každý, kdo se v textu snaží najít stopy nějaké eskamotáže ve snaze jej omluvit, by měl vědět, že původní návrh, jež byl zaslán Kongregaci pro nauku víry k revizi, byl v porovnání s konečnou verzí mnohem drastičtější. To jen potvrzuje, že ani nebylo třeba žádného zvláštního tlaku ze strany dlouhodobých odpůrců tradiční liturgie (počínaje např. učiteli ze Sant’Anselma [pontifikální univerzita v Římě]) k přesvědčení Jeho Svatosti, aby se pokusila o to, co jí jde nejlépe – demolici.

Ubi solitudinem faciunt, pacem appellant. [„Oni (Římané) zpustoší zem a říkají tomu mír.“ Citát z Tacitova díla Agricola.]

Františkův modus operandi
František se opět zřekl zbožné iluze hermeneutiky kontinuity, když uvedl, že koexistence obou forem – vetus a novus ordo – je nemožná, protože představují dva neslučitelné doktrinální a eklesiologické postoje.

Na jedné straně máme apoštolskou mši, jež je hlasem Kristovy Církve, a na straně druhé máme montiniánskou „eucharistickou bohoslužbu“, jako hlas koncilní církve. [Montini bylo civilní jméno papeže Pavla VI. Viganò zde má na mysli mši Pavla VI. z roku 1969 nazývanou též Novus ordo missae nebo prostě jen Novus ordo.]

A toto není obviňování, jakkoli by bylo legitimní, ze strany těch, kdo vyjadřují pochyby o reformovaném ritu a Druhém vatikánském koncilu. Je to spíše potvrzení, nebo dokonce až pyšné přiznání ideologického smýšlení Františka samotného, jako hlavy nejextrémnější frakce progresivismu.

Jeho duální role papeže a zároveň likvidátora katolické Církve mu dovoluje jednou rukou ji bourat dekrety a nařízeními, a druhou zároveň využívat prestiž svého úřadu k tomu, aby zakládal a šířil nové náboženství na troskách toho původního.

Je úplně jedno, že způsob, kterým brojí proti Bohu, proti Církvi a proti Božímu lidu, je v ostrém rozporu s jeho apelacemi na parrhesia, na dialog, na budování mostů namísto zdí. Jeho církev milosrdenství a polní nemocnice se ukázaly jako prázdné řečnické fráze, neboť tyto by měly sloužit katolíkům a ne heretikům a smilníkům.

Ve skutečnosti jsme si všichni dobře vědomi, že shovívavost k veřejnému konkubinátu a cizoložníkům vyjádřená v Amoris laetitia by byla nepředstavitelná vůči těm „rigidním“, které si Bergoglio bere na mušku ihned, jakmile má příležitost.

Po letech tohoto pontifikátu jsme si všichni všimli, že důvody, jež Bergoglio uvádí pro odmítání setkání s preláty, politiky nebo konzervativními intelektuály se nevztahují na kardinály, kteří zneužívají děti, heretické biskupy, politiky propagující potraty a globální intelektuály.

Ve zkratce, je zde očividný rozdíl v přístupu, z něhož člověk pochopí, že František preferuje jakoukoliv ideologii, myšlenku, projekt, vědecký, umělecký či literární projev, který není katolický.

Cokoliv, co jen i zavání čímkoliv katolickým, v nájemníkovi u sv. Marty [Dům ve Vatikánu, kde se František po svém zvolení usadil, když odmítl přebývat v Apoštolském paláci.] očividně budí averzi, což je přinejmenším znepokojivé, už jen z hlediska toho, na jakém trůnu je usazen.

Mnozí si všimli této disociace, této jakési bipolarity. Papeže, který se nechová jako papež a nevyjadřuje se jako papež.

Problém je v tom, že se nepotýkáme s jakousi nečinností papežství, jak by se mohlo přihodit u starého či nemocného pontifika. Jde spíše o nepřetržitou činnost, která je organizována a plánována způsobem, který se staví diametrálně proti samotné podstatě papežství.

Nejenže Bergoglio nezatracuje omyly současné doby důrazným potvrzením pravd katolické víry – to nikdy neudělal! On aktivně vyhledává šíření těchto omylů, jejich propagaci a podporu jejich příznivců, aby se šířily co nejvíce. Pořádá ve Vatikánu akce, jež tyto omyly propagují a zároveň umlčuje kohokoli, kdo se proti nim staví.

Nejenže netrestá smilnící preláty, on je podporuje a brání je svým lhaním, zatímco odvolává konzervativní biskupy. A netají se svou nelibostí nad upřímnými apely kardinálů, kteří se neztotožňují s tímto novým směrem.

Nejenže neodsuzuje politiky propagující potraty, kteří se vydávají za katolíky, on ještě zabraňuje biskupské konferenci, aby se k této problematice vyjádřila. Tím protiřečí synodální cestě [Revoluční, progresivistický projekt Svatého stolce, v jehož rámci se mají jednotlivé biskupské konference po dotazování laiků vyjadřovat k různým mravoučným a pastračním otázkám.], která mu svým zvráceným způsobem poskytuje možnost využít menšinu ultraprogresivistů k vnucení své vůle většině synodních otců.

Jednou z konstant jeho přístupu, jež se svým nejhrubším a nejdrzejším způsobem projevila v Traditionis custodes, jsou dvojznačnosti a lži. Dvojznačnost, jež je samozřejmě jen rouškou, protože je dennodenně prozrazena postoji, jež očividně nejsou k dobru katolíků a naopak slouží ve prospěch specifické skupiny, kteroužto můžeme zjednodušeně označit jako ideologickou levici. Tato se pak v poslední době projevuje svou globalistickou, transhumanistickou a LGBTQ agendou.

Došli jsme tak daleko, že i obyčejní lidé, s mizivým ponětím o věroučných tématech, sami chápou, že alespoň ve striktním slova smyslu, máme nekatolického papeže.

Z toho plynou zásadní problémy kanonického rázu, jež nám nenáleží k řešení, ale kterými se bude nutno dříve či později zabývat.

Ideologický extremismus
Další zásadní element tohoto pontifikátu, jež v Traditionis custodes zašel do extrémních mezí, je Bergogliův ideologický extrémismus: extrémismus, který odsuzuje, pokud se jedná o někoho jiného, ale on sám jej používá v té nejnásilnější a nejsurovější podobě proti kněžím i laikům lnoucím ke starému ritu a věrným posvátné Tradici.

Vůči Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. projevuje ochotu k ústupkům a k navázání „dobrých sousedských vztahů“. Ale vůči chudým kněžím a věřícím, kteří jsou nuceni snášet tisíce pokoření a vydírání, jen aby směli žebrat o mši v latině, neprokazuje žádné pochopení, žádnou lidskost.

Toto chování není náhodné. Hnutí arcibiskupa Lefébvra má výhodu vlastní autonomie a ekonomické nezávislosti, a proto nemá důvod se obávat odplaty nebo vyslání komisařů Svatého stolce. Avšak biskupové, kněží a duchovní začleněni v diecézích či řeholních řádech jsou si vědomi, že nad nimi visí Damoklův meč v podobě odvolání z funkce, propuštění z církevního stavu a odepření samotného zdroje živobytí.

Zkušenost tradiční mše v kněžském životě
Ti, kteří měli možnost sledovat mé projevy a deklarace, dobře vědí, jaká je má pozice ohledně Koncilu a Novus ordo. Znají ale také mou minulost, mé zásluhy ve službě Svatému stolci a mé relativně nedávné uvědomění si apostaze a krize, v níž se nyní nacházíme.

Proto bych zde rád zopakoval své pochopení pro duchovní směřování těch, kteří právě kvůli této situaci teď nemohou nebo dosud nejsou schopni zvolit radikální cestu, jakou je sloužit či navštěvovat exklusivně jen mši sv. Pia V.

Mnozí kněží objeví bohatství ctihodné tradiční liturgie, právě až když ji sami slouží a nechají se jí prostoupit. A není neobvyklé, že se úvodní zvědavost vůči „mimořádné formě“ – jež je rozhodně fascinující, protože je tak slavnostní – rychle změní v uvědomění si hloubky jejích slov, jasnosti doktríny a nesrovnatelné duchovnosti, jež obrozuje a vyživuje naše duše.

Je v ní dokonalá harmonie, jíž nelze slovy vyjádřit, a již věřící mohou pochopit jen částečně, ale která se dotýká srdcí kněží, jak to dokáže jen sám Bůh.

To potvrdí moji kolegové, kteří po desetiletích poslušného sloužení Novus ordo přistoupili k usus antiquior [jedno z užívaných označení pro tradiční mši svatou]. Otevře se nový svět, vesmír, jež obsahuje modlitbu breviáře s lekcemi matutina a komentáři Otců, odkazy k mešním textům, martyrologium v hodince primy. Toto jsou posvátná slova – ne proto, že jsou v latině – ale spíše jsou v latině vyjádřena právě proto, že lidová řeč by je ponižovala a zprofanovala, jak moudře postřehl Dom Guéranger.

Jsou to slova nevěsty k jejímu božskému ženichovi, slova duše, jež žije v intimní jednotě s Bohem. Duše, jež se nechává obývat Nejsvětější Trojicí. Bytostně kněžská slova v nejhlubším smyslu slova, jež v kněžství probouzí nejen moc obětovat, ale také se v sebeoběti s čistou, svatou a neposkvrněnou Obětí spojit.

Nemá to nic společného s pomatenými tlachy reformovaného ritu, který se příliš snaží zalíbit sekulární mentalitě, než aby se mohl obrátit k Božímu majestátu a nebeskému dvorstvu. Je tak zaneprázdněn snahou být srozumitelným, že kromě trivialit a samozřejmostí vůbec nemůže sdělit nic podstatného. Tak opatrný, aby nezranil city heretiků, že radši mlčí o pravdě právě v tu chvíli, kdy se Pán Bůh zpřítomňuje na oltáři. Tolik se bojí žádat od věřících i jen tu nejmenší povinnost a oddanost, že trivializuje posvátnou hudbu a jakýkoliv umělecký projev spojený s bohoslužbou.

Už z faktu, že se na přípravě tohoto ritu podíleli luteránští duchovní, modernisté a známí zednáři, by nám měl být zřejmý buď přímo špatný záměr a úmyslný prohřešek, nebo alespoň horizontální mentalita bez jakéhokoliv nadpřirozeného popudu, která motivovala autory této takzvané „liturgické reformy“. Tito autoři, alespoň jak je nám známo, rozhodně nezářili svatostí, jako tomu bylo u posvátných autorů pradávných textů Missale Romanum a celého corpusu liturgie.

Kolik z vás kněží – a určitě mnohých laiků – bylo během recitace nádherných veršů Svatodušní sekvence pohnuto k slzám, když jste pochopili, že vaše původní záliba v tradiční liturgii neměla nic co do činění se sterilním estetickým uspokojením, ale že se z ní stala skutečná duchovní nutnost, stejně nepostradatelná jako schopnost dýchat.

Jak můžete vy a jak můžeme my vysvětlit těm, kteří se nás dnes o toto neocenitelné dobro snaží připravit, že díky tomuto požehnanému ritu jste odhalili skutečnou podstatu vašeho kněžství a že z něj a pouze jen z něj jste schopni čerpat sílu a potravu potřebnou ke schopnosti čelit nárokům své kněžské služby?

Jak můžete objasnit, že povinný návrat k montiniánskému ritu pro vás znamená nemožnou oběť, protože v denním boji proti světu, tělu a ďáblu, vás zanechává bezbranné, přemožené a bez síly?

Je evidentní, že pouze ti, kteří bohoslužbu sv. Pia V. sami nikdy nesloužili, ji mohou považovat za jakousi otravnou cetku z minulosti, jíž už není třeba.

I mnozí mladí kněží, zvyklí na Novus ordo od svého dospívání, pochopili, že tyto dvě formy ritu nemají nic společného. A že jedna je druhé natolik nadřazená, že odhaluje veškerou její omezenost a nedostatky, až se její sloužení stává skoro bolestivým.

Není to otázka nostalgie, jakéhosi kultu z minulosti. Jde o život samotné duše, její duchovní růst, askezi a mysticismus. Koncepty, jež ti, kteří své kněžství vnímají jen jako zaměstnání, nemohou ani pochopit. Stejně jako nemohou pochopit tu agonii, kterou duše kněze cítí při pohledu na úlomky eucharistických způsob znesvěcených během groteskních ritů praktikovaných během přijímání nyní v době pandemické frašky.

Zúžený pohled na uvolnění mše
Je mi velmi nepříjemné dočíst se v Traditionis custodes, že František věří, že jediným důvodem, proč bylo před 14 lety vydáno motu proprio Summorum pontificum, byla touha zahojit takzvané schizma arcibiskupa Lefébvra.

Samozřejmě, že jistá politická kalkulace určitě také hrála roli. Obzvláště za Jana Pavla II., přestože v té době ještě mělo Kněžské bratrstvo sv. Pia X. poměrně málo členů. Avšak žádost o obnovení bohoslužby, jež po dva tisíce let živila svatost věřících a dodávala životní mízu křesťanské civilizaci, prostě nemůže být redukována na takovýto nahodilý fakt.

Tímto motu proprio Benedikt XVI. v Církvi restauroval římskou apoštolskou bohoslužbu prohlášením, že nikdy zrušena vůbec nebyla. Nepřímo tedy přiznal, že Pavel VI. vlastně zneužil své moci, když pro ustanovení autority svého ritu tradiční liturgii bezohledně zakázal sloužit.

A přestože v tomto dokumentu mohou být některé neslučitelné prvky, jako například koexistence dvou forem téhož ritu, můžeme se domnívat, že účelem bylo umožnění rozšíření mimořádné formy, aniž by byla ovlivněna řádná.

Za jiných dob by bylo považováno za nepochopitelné nechávat sloužit mši plnou omylů a opominutí, když papežská autorita mohla starodávný ritus jednoduše obnovit. Ale dnes, s těžkým břemenem II. vatikánského koncilu a obecně rozšířenou sekulární mentalitou, i pouhé umožnění sloužení tradiční mše bez povolení může být považováno za nepopiratelné dobro – dobro, jež je všem evidentní díky bohatému ovoci, jež přináší těm společenstvím, kde se slouží. Můžeme také věřit, že by neslo ještě více ovoce, kdyby jen Summorum pontificum bylo uplatněno ve všech svých bodech a v duchu opravdové církevní pospolitosti.

Údajné „instrumentální používání“ Římského misálu
František dobře ví, že z ankety, jíž mezi biskupy z celého světa provedl, nevyplynuly žádné negativní výsledky. Ačkoliv ze způsobu, jakým byly otázky kladeny, bylo jasné, jaké odpovědi si přeje získat.

Tato konzultace byla pouze záminkou, aby mohl předstírat, že jeho rozhodnutí bylo nevyhnutelné a výsledkem jednohlasné žádosti biskupů.

Dobře víme, že když Bergoglio hodlá dosáhnout nějakého cíle, neváhá použít síly, lží a úskoků. Události posledních synod toto prokázaly nad rámec pochybností, když byla postsynodální exhortace zhotovena ještě před samotným hlasováním o Instrumentum laboris.

V našem případě byl předurčeným cílem zákaz tradiční mše. Aprophasis, čili očividná výmluva musela spočívat v onom domnělém „instrumentálním používání Missale Romanum z roku 1962, které se stále více vyznačuje rostoucím odmítáním nejen liturgické reformy, ale i II. vatikánského koncilu“. [citace dopisu papeže Františka biskupům, který doprovází motu proprio Traditiones Custodes]

Ve vší upřímnosti, někdo by možná mohl z tohoto instrumentálního použití obvinit Kněžské bratrstvo sv. Pia X., jež má plné právo potvrzovat, co každý z nás dobře ví, tedy že bohoslužba sv. Pia V. je neslučitelná s pokonciliární eklesiologií a věroukou.

Ale Kněžského bratrstva sv. Pia X. se toto motu proprio nedotýká. Ono vždy soužilo mše dle misálu z roku 1962 na základě nezadatelného práva, jež Benedikt XVI. uznal a které nebylo ex nihilo vytvořeno až v roce 2007.

Každý diecézní kněz, který slouží mši v kostele jemu biskupem určeném a který se musí každý týden podrobit výslechu v podobě obvinění ze strany horlivých progresivních katolíků jen proto, že si dovolil před podáním přijímání odříkat Confiteor, velmi dobře ví, že si nesmí dovolit špatně mluvit o Novus ordo nebo II. Vatikánu, protože hned při první slabice by byl okamžitě předvolán na kurii a odvelen do co nejodlehlejší farnosti v horách.

Toto mlčení, jež je vždy bolestivé a všemi téměř vždy vnímáno jako mnohem výmluvnější než mnoho slov, je cenou, kterou musí zaplatit za možnost sloužení mše svaté všech časů, aby věřící neobral o milosti, jež tato mše přináší Církvi a světu.

A vůbec nejabsurdnější je, že zatímco se beztrestně mluví o tom, že tradiční mše by měla být zakázána, protože je neslučitelná s eklesiologií II. Vatikána, jakmile my řekneme totéž – to je, že montiniánská mše je neslučitelná s katolickou eklesiologií – okamžitě se stáváme terčem zatracení a naše prohlášení je použito jako důkaz proti nám před revolučním tribunálem sv. Marty.

Zajímalo by mě, jaká to duchovní nemoc posledních pár dekád sužuje naše pastýře, že namísto milujících otců se z nich stávají krutí cenzoři svých kněží a byrokraté stojící neustále ve střehu, připraveni okamžitě sebrat všechna práva pomocí vydírání, které se ani nesnaží zastírat.

Toto ovzduší neustálého podezření ani trochu nepřispívá k vyrovnanosti mnohých dobrých kněží, když dobro, jež konají, je neustále pod mikroskopem funkcionářů, kteří považují věřící spojené s tradicí za nebezpečné a za jakousi otravnou složku, kterou lze nanejvýše tolerovat, pokud nebude příliš vybočovat z řady.

Ale jak je možné si vůbec představit církev, kde je dobro systematicky potlačováno a na ty, kteří jej konají, je pohlíženo s podezřením a jsou neustále udržování pod kontrolou?

Chápu tedy zhrození mnohých katolíků, věřících, a nemálo kněží, při pohledu na tohoto „pastýře, který místo aby ovečky své hladil, je zuřivě bije holí“. [citace biskupa A. Schneidera z rozhovoru, který poskytl časopisu The Remnant]

***

Nepochopení osobních svobod, jako by to byly nějaké milostivé ústupky ze strany státu, je vidět i ve veřejném životě, kde si stát nárokuje právo nám povolovat cestování, školní výuku, konání aktivit a výdělečnou činnost pouze za podmínky, že se člověk nechá naočkovat experimentálním genetickým sérem.

Takže podobně jako mimořádná forma je povolena za podmínky akceptování Koncilu a reformované bohoslužby, tak i v občanské sféře jsou práva občanům udělována pouze za podmínky akceptování pandemické demagogie, vakcinace a trasovacích systémů. Není překvapující, že v mnoha případech jsou to právě kněží a biskupové – a Bergoglio sám – kteří vyžadují po věřících očkování jako podmínku přístupu ke svátostem – tato perfektní synchronizace plánu z obou stran je přinejmenším znepokojivá.

Ale kde je tedy toto účelové používání římského misálu?

Neměli bychom spíše mluvit o účelovém použití misálu Pavla VI., který – parafrázujme Bergogliův vlastní výrok – je stále více charakterizován rostoucím odmítnutím nejen předkoncilní liturgické tradice, ale všech ekumenických koncilů předcházejících II. Vatikán?

Na druhou stranu, není to snad právě sám František, kdo považuje za hrozbu II. vatikánskému koncilu prostý fakt, že by mohla být sloužena bohoslužba, jež odmítá a zavrhuje všechny doktrinální deviace II. Vatikána?

Další nesrovnalosti
Nikdy dříve v historii Církve neměl žádný koncil či liturgická reforma za následek rozkol mezi tím, co bylo dříve a co nastalo potom!

Ještě nikdy za dva tisíce let se nestalo, aby římský pontifik úmyslně vytvořil ideologickou hranici mezi Církví, jež ho předcházela, a tou, jež měl sám spravovat, rušením a popíráním magisteria svých předchůdců!

Toto rozdělení na před a po se stalo posedlostí jak těch, kteří opatrně prosazovali omyly dvojsmyslnými výroky, stejně jako těch, kdo – se smělostí těch, co se už považují za vítěze – propagovali II. Vatikán jako „církevní rok 1789“ [počátek Francouzské revoluce], jako „prorockou“ a „revoluční“ událost.

Před 7. červencem 2007 se v reakci na rozšiřování tradičního ritu jistý dobře známý papežský ceremonář nechal slyšet, že „už není návratu“. Nicméně s Františkem je možné se před vyhlášení Summorum pontificum prostě vrátit (a jak!), pokud to slouží k zachování moci a k zabránění šíření dobra. Je to slogan, který se až hrůzostrašně podobá vzdechům pandemické frašky jako: „Už nikdy nic nebude jako dříve.“

Fratiškovo řešení rozkolu

Františkovo přiznání údajného rozkolu mezi věřícími stoupenci tradiční liturgie a těmi, kdo především jen ze zvyku či rezignace adoptovali liturgii reformovanou, vypovídá o mnohém.

Nehodlá tento rozkol vyřešit uznáním plných práv ritu, jenž je objektivně lepší než ritus montiniánský. Naopak právě proto, aby se ontologická nadřazenost bohoslužby sv. Pia V. nestala zřejmou a aby zabránil šíření kritiky reformovaného ritu a s ním spojené doktríny, prostě ji zakáže a označí za rozvratnou. Vykáže ji do indiánských rezervací, aby její šíření co nejvíce omezil a aby pokud možno úplně zmizela ve jménu dnešní kultury rušení (cancel culture), jejímž nešťastným předchůdcem je právě i tato koncilní revoluce.

Z neschopnosti tolerovat, že po konfrontaci s Vetus ordo a věčným katolickým magisteriem jsou Novus ordo a II. Vatikán neúprosně poraženy, plyne jediné možné řešení – zničit každou stopu Tradice. Poslat ji do jakési nostalgické skrýše nějakého nesnížitelného osmdesátníka nebo party excentriků. Anebo ji alespoň prezentovat jako ideologický manifest menšiny fundamentalistů.

Nakonec také výroba a prezentace mediální verze shodné se systémem, která se bude do kolečka opakovat za účelem indoktrinace davů, je stále se opakujícím prostředkem nejen ve sféře církevní, ale také ve veřejném životě a sféře politické.

Na základě zneklidňujících důkazů se tedy zdá, že hluboký stát (deep state) a hluboká církev (deep church) nejsou nic více nežli dvě paralelní koleje společně běžící do stejného cíle – nového světového řádu (New World Oder) se svým vlastním náboženstvím a prorokem.

Pravý důvod rozkolu

Ten rozkol samozřejmě existuje, ale nepramení u dobrých katolíků a kněží, kteří zůstávají věrni víře všech časů. Původ má spíše u těch, kteří zaměnili ortodoxii za herezi a svatou oběť za bratrskou hostinu.

Tento rozkol není nic nového. Vznikl v šedesátých letech dvacátého století, když „duch koncilu“, jímž byla otevřenost světu a mezináboženský dialog, nadělal z dvou tisíc let katolicismu paseku a v těle Církve způsobil revoluci, pronásledování a vyobcování těch nepoddajných.

Jenže tento rozkol, jehož bylo docíleno zavedením věroučného a liturgického zmatku do srdce Církve, se tenkrát ještě nezdál tak ohavným. Zatímco v dnešní úplné apostazi se paradoxně za rozkolníky považují už i ti, kteří prosí ne o zatracení II. Vatikána a Novus ordo, ale pouze o toleranci bohoslužby v mimořádné formě ve jménu kýženého mnohostranného pluralismu.

Příznačné je, že i v civilizovaném světě se protekcionismus menšin považuje za opodstatněný, pouze když slouží k rozboření tradiční společnosti, zatímco potřeba jakékoliv ochrany je ignorována, pokud se jedná o legitimní práva řádných občanů.

Teď už je jasné, že jediným cílem protekce menšin bylo oslabení většiny dobrých. Když se dnes už většina skládá z těch zvrácených, může být menšina dobrých nemilosrdně rozdrcena. Nedávné dějiny nepostrádají mnoho objasňujících precedentů v tomto směru.

Tyranická podstata Traditionis custodes
Dle mého názoru není v motu poprio až tak zneklidňujícím ten který samostatný bod, ale spíše jeho celkový nádech tyranie, provázený zásadní prolhaností argumentů uvedených k ospravedlnění konečného rozhodnutí.

Skandální je také zneužití moci autoritou, jež má své vlastní raison d’etre [důvod k existenci] ne v odpírání a omezování milostí, jež jsou věřícím skrze Církev dopřávány, ale naopak v podpoře těchto milostí. Ne v odnímání slávy božskému Majestátu pomocí ritu, který flirtuje s protestanty, ale naopak v dokonalém představení této slávy. Ne v zasévání věroučných a morálních omylů, ale naopak v jejich odsouzení a vymýcení.

Zde je opět paralela s děním v civilním světě jasně očividná: naši vládci svou moc zneužívají stejně jako naši preláti zaváděním norem a omezení, jež porušují základní principy práva.

Navíc jsou to právě ti, kdo jsou v pozici autority (světské a církevní), kdo se často těší pouhému de facto uznání vlastními podřízenými (občany a věřícími), i když způsob jakým se k moci dostali, porušil, když ne literu, tak přinejmenším ducha zákona.

Příklad Itálie – kde nezvolená vláda vydává zákony, jež ustanovují povinnost očkování a covidový pas, a takto porušují jak italskou ústavu, tak přirozená práva italského lidu – se podobá momentální situaci Církve, kde byl rezignovaný papež nahrazen vybraným (nebo alespoň uznávaným a podporovaným) sankt-gallenskou mafií a ultraprogresivním episkopátem. Je očividné, že se nacházíme v hluboké krizi autorit, světských i církevních. Uplatňují moc způsobem, jež působí proti zájmu těch, které mají za úkol chránit. A také především proti samotnému účelu své autority.

Analogie mezi hlubokým státem (deep state) a hlubokou církví (deep church)
Myslím, že je jasné, že světská společnost i Církev trpí stejnou rakovinou, jež napadla tu první Francouzskou revolucí a tu druhou Druhým vatikánským koncilem. V obou případech je zednářské smýšlení základem systematické demolice institucí a jejich nahrazování maketami, jež si sice zachovávají svůj venkovní vzhled, hierarchickou strukturu a schopnost vnucovat svou vůli, ale s cíli diametrálně se lišícími od těch původních.

Takže teď se občané a věřící nacházejí v situaci, kdy jsou nuceni k neposlušnosti vůči pozemským autoritám, aby mohli zůstat věrni autoritě božské, která vládne jak národům, tak i Církvi.

Je pak jasné, že „reakcionáři“ – to znamená ti, kdo odmítají perverzi autority a hodlají zůstat věrni Kristově Církvi a své zemi – se stávají disidenty a rozhodně nemohou být tolerováni. Takže musí být zdiskreditováni, postaveni mimo zákon, zastrašováni a zbaveni základních práv ve jménu „veřejného prospěchu“, kterýžto už dávno není skutečným bonum commune [společným dobrem], ale pravým opakem.

Ať už jsou označováni za propagátory konspiračních teorií, tradicionalismu či fundamentalismu, tito lidé jsou pozůstatkem světa, který (tyto globální síly) chtějí zničit. Jsou tudíž také hrozbou dosažení globálního plánu zrovna v klíčovém okamžiku jeho uskutečnění.

Toto je důvod, proč mocnáři reagují tak otevřeně, drze a násilně. Mají obavy, že více lidí prohlédne jejich podvody a že se spojí do organizovaného odporu, že proboří zeď mlčení a zuřivé cenzury médií.

Násilnost reakce autorit je tedy pochopitelná a měli bychom se připravit na silnou a odhodlanou opozici, zatímco si budeme nadále nárokovat práva, jež nám byla násilně a nezákonně odepřena.

Samozřejmě se nám může stát, že těchto práv nebudeme schopni plně využívat, když bez covidového pasu nebude možné cestovat nebo když nám biskup ve své diecézi zakáže sloužit mši svatou všech časů. Ale náš boj se zneužíváním autority stále může počítat s milostí, kterou nám Pán nepřestane udělovat – obzvláště s ctností statečnosti, jež je v době tyranie nepostradatelná.

Rozděl a panuj
Zatímco pozorujeme, že persekuce disidentů je dobře organizovaná a plánovaná, nemůžeme si nevšimnout, že opozice je naopak značně fragmentovaná. Bergoglio si je dobře vědom, že každé hnutí disentu je třeba umlčet především tvořením vnitřních rozporů a oddělením věřících od kněží.

Za každou cenu musí zabránit plodné a bratrské spolupráci mezi diecézním duchovenstvem, věřícími a instituty Ecclesia Dei, neboť ta by umožnila šíření povědomí o starodávném ritu, jakož i cenou pomoc v kněžské službě. Avšak to by znamenalo znormalizování tradiční mše v dennodenním životě věřících, a to je pro Františka nepřípustné.

Z tohoto důvodu jsou diecézní duchovní vydáni na milost svým představeným a instituty Ecclesia Dei zařazeny pod Kongregaci pro společnosti zasvěceného života, jakožto smutná předehra už zpečetěného osudu.

Nezapomínejme také na osud dříve prosperujících řeholních řádů, jež se provinily darem mnoha povolání, která se zrodila a byla pěstována právě díky té nenáviděné tradiční liturgii a věrnému zachovávání řehole.

A to je právě důvod, proč jisté způsoby trvání na ceremoniálním aspektu bohoslužeb představují riziko legitimizace komisařských opatření a nahrávají tím Bergogliovým taktikám.

I ve světském světě je tato taktika používána. Ti, kteří mají moc, podporují jisté excesy disentu právě proto, aby jej pak mohli marginalizovat a použít k legitimizaci ustanovení represivních opatření. Například u hnutí proti vakcinaci je vidět, jak snadné je zdiskreditovat legitimní odpor občanů tím, že se zdůrazňují výstřednosti a nesrovnalosti jen několika jedinců.

Je velmi snadné odsoudit pár rozrušených jedinců, kteří v záchvatu zlosti podpálili vakcinační středisko a tím zastínili miliony poctivých lidí, kteří se vrhli do ulic ve snaze zabránit cejchování lidí zdravotními pasy nebo ztrátě zaměstnání jen proto, že se nechtějí nechat očkovat.

Nezůstaňme izolovaní a dezorganizovaní
Je velmi důležité, abychom všichni zviditelnili náš vyrovnaný odpor a zajistili způsob, jak náš veřejný aktivismus společně koordinovat.

S potlačením Summorum pontificum jsme se rázem posunuli o dvacet let nazpět.

Toto Bergogliovo nešťastné rozhodnutí, zrušit motu proprio papeže Benedikta, je odsouzeno k neúprosné prohře, protože se dotýká samotné duše Církve, jejímž pontifikem a nejvyšším Knězem je Pán sám.

A není samozřejmostí, že by celý episkopát – jak s úlevou sledujeme v poledních dnech – byl ochoten se pasivně podvolit formám autoritářství, jež rozhodně nepřinášejí pokoj duším.

Kodex kanonického práva biskupům za určitých podmínek garantuje možnost udělit svým věřícím dispenzaci od specifických či univerzálních zákonů.

Krom toho, Boží lid dobře chápe podvratnou podstatu Traditionis custodes a sám se instinktivně zajímá, co je to, co progresivní hnutí vede k tak mohutnému odporu.

Nedivme se tedy, pokud si brzy začneme všímat nového přílivu věřících z běžného farního prostředí anebo i těch, kdo byli dosud Církvi vzdáleni a začnou si nacházet cestu ke kostelům, kde se slouží tradiční mše svatá.

Bude naší povinností, ať už jako Božích pastýřů či prostých věřících, prokázat svou neoblomnost a pokojný odboj proti tomuto zneužití moci. Kráčet cestou své vlastní malé Kalvárie s nadpřirozenou duchaplností, zatímco nás kněží nového náboženství a světští písaři budou zesměšňovat a označovat za fanatiky.

Bude to naše pokora, mlčenlivé obětování nespravedlností na nás spáchaných a příklad života dle vyznání, k němuž se hlásíme, kterými si vysloužíme triumf katolické mše a konverzi mnoha duší.

A nezapomeňme, že jelikož nám bylo mnoho dáno, mnoho se od nás bude očekávat.

Restitutio in integrum
„Zdali kdo z vás podá synu svému kámen, když ho jako otce bude prositi o chléb? Anebo jestli za rybu, zdali místo ryby dá jemu hada? Aneb bude-li ho prositi za vejce, zda podá jemu štíra?“ (Lk 11, 11).

Teď chápeme smysl těchto slov, když se s bolestí a muky v srdci zamyslíme nad cynismem otce, který nám dává kameny duchaprázdné liturgie, hady zkorumpované doktríny a štíra znehodnocené morálky. A který zašel tak daleko, že rozděluje Pánův lid na ty, kteří akceptují Novus ordo a ty, kteří chtějí zůstat věrni bohoslužbě našich otců, stejně jako veřejní činitelé proti sobě navzájem štvou očkované a neočkované.

Když náš Pán vešel do Jeruzaléma na hřbetu osla, zatímco mu dav na cestu prostíral své pláště, farizejové ho žádali: „Mistře, pokárej učeníky své!“ Pán jim odpověděl: „Pravím vám, budou-li tito mlčeti, kamení bude volati.“ (Lk 19, 39–40)

Šedesát let už kameny volají z našich kostelů, z nichž už dvakrát byla svatá oběť vyhnána.

Mramor oltářů, sloupy bazilik a klenby katedrál rovněž volají, protože tyto kameny, zasvěcené uctívání pravého Boha, jsou dnes opuštěny a zanedbány či zprofanovány odpornými rity, přeměněny na parkoviště a supermarkety, právě kvůli tomu Koncilu, který neustále hodláme obhajovat.

Volejme též my, kdož jsme živoucími kameny chrámu Páně. Volejme s důvěrou v Pána, aby propůjčil hlas těm svým učedníkům, kteří jsou dnes němí. A aby tato nesnesitelná krádež, za niž jsou zodpovědni správci Božích vinic, byla napravena.

Avšak aby tato krádež mohla být napravena, musíme prokázat, že jsme těchto ukradených pokladů hodni. Pojďme se o to pokusit tak, že budeme sami žít co nejsvatěji a že budeme příkladem ctností, modlitby a častého příjímání svátostí.

A nezapomeňme, že stále jsou stovky dobrých kněží, kteří nadále chápou význam posvátného pomazání, jímž byli učiněni následovníky Kristovými a rozsévači Božích tajemství.

Pán se na naše oltáře ráčí snést, i když jsou umístěny třeba ve sklepích čí podkrovích.

Contrariis quibus libet minime obstantibus.

+ Carlo Maria Viganò, Arcibiskup
28. července 2021
Ss. Nazarii et Celsi Martyrum,
Victoris I Papae et Martyris ac
Innocentii I Papae et Confessoris