Při mši svaté se používá nejrůznějších předmětů. U některých z nich je nám samozřejmý jejich praktický význam, u některých pak méně. Nicméně jak je v katolické liturgii zvykem, každý z těchto předmětů má i význam skrytý, který si pouhým zběžným pohledem neuvědomíme. Seznámení s těmito významy nám může pomoci v hlubší a nábožnější účasti na mši svaté, neboť každý tento předmět nás upomíná na některou z pravd naší víry či evangelní událost.
Kalich (calix) symbolizuje Ježíšův hrob a upomíná nás také na kalich hořkého utrpení, který za nás Spasitel musel vypít. Nepochybujeme o tom, že již apoštolové pro nejsvětější Oběť užívali nejdrahocennějších nádob, kterých si mohli opatřit. Dokonce i za dob největšího pronásledování křesťané používali pro mši kalichy zlaté a stříbrné. Když však nastaly časy velké bídy, neváhali je prodat a z výtěžku obdarovávat hladovějící. V těchto dobách je zaznamenáno používání kalichů ze dřeva, skla, kamene nebo mramoru. Tehdy však, jak praví jeden církevní sněm, pro takovou vroucnost a lásku byli ze zlata sami kněží, i když kalichy byly dřevěné.
Palla je látka natažená na pevnou čtyřhrannou tabulku, kterou se kalich přikrývá. Tím nám má připomínat čtyřhranný kámen, kterým byl přikryt hrob Páně. Zároveň palla plní i praktickou funkci, kdy zabraňuje tomu, aby do vína, které bude proměněno v Krev Krista, popř. pak do Krve samotné, nespadly nějaké nečistoty či hmyz. Palla v dnešní podobě se vyvinula z korporálu – viz níže.
Patena (otevřená mísa) je doplňkem kalicha a klade se na ní sv. Hostie. Připomíná misku s mastmi, kterými bylo pomázáno mrtvé Tělo Páně. V prvních dobách bývaly pateny velkých rozměrů, neboť do nich jáhni sbírali chléb od věřících, který přinesli k proměňování. Paten bylo na oltáři někdy i několik. Postupně se tyto pateny stále prohlubovaly, až dosáhly podoby dnešních ciborií. Kněz pak měl pro sebe jen jednu malou patenu. V současné době se pro větší množství lidí, kteří přistupují k sv. přijímání, používají opět i hlubší pateny.
Korporál (corporale) od latinského corpus – tělo je bílá lněná látka čtvercového tvaru, jenž se rozprostírá na oltáři a staví se na ni kalich, popř. i patena a ciborium. Dříve (v tradičním ritu i dnes) se na něj při mši pokládala i proměněná Hostie. Připomíná roucho, do kterého bylo zabaleno Tělo Páně před svým uložením do hrobu. Korporál byl původně mnohem větších rozměrů a pokrýval celý oltář, jeho cíp pak sloužil k zakrytí kalicha. Před obětováním jej na oltář rozkládal jáhen. Když se pak oltáře začaly zahalovat lněnými plátny již předem, korporál se postupně zmenšoval. Dnešní rozměry má již od středověku. K zakrývání kalicha se pak od 12. století začala užívat druhá složená látka, která se postupně vyvinula v podobu dnešní pally.
Bursa (kapsa) je pouzdro čtvercového tvaru, do kterého se vkládá složený korporál.V burse pak kněz korporál k oltáři na začátku mše přináší, vyndá jej, rozloží a postaví na něj kalich. Bursa má podobný smysl jako velum (viz níže) či conopeum (rouška ve svatostánku). Všechny mají zakrývat předměty před neuctivými pohledy. Je tím zdůrazněna posvátnost předmětů, které přicházejí do přímého kontaktu s Tělem či Krví Krista. Ve středověku se místo bursy používaly někdy zvláštní nízké skříňky.
Purificatorium je malý šáteček, který slouží k utírání úst a vysušení kalicha po přijetí Krve Páně a po vyčištění vodou. Připomíná roucha, jimiž bylo osušeno mrtvé Tělo Páně. Začalo se používat od 16. století.
Velum (rouška, pláštík, závoj) je hedvábná pokrývka, kterou se zakrývá celý kalich. Připomíná oponu v jerusalémském chrámě, která se při smrti Páně roztrhla od svrchu až dolů. Kalich je velem při mši zakryt od začátku až do obětování a poté opět po purifikaci až do konce. Až do 16. století se kalich k oltáři nosil v jakémsi sáčku a až poté býval přikrýván zvláštní rouškou. Jak velum, tak i palla a bursa se používají vždy v příslušné liturgické barvě daného dne.
Konvičky (urceoli, amae, amulae, ampullae) jsou určeny pro přechovávání vína a vody potřebných ke mši svaté. Staví se na talířek (pervicula), který slouží k mytí rukou. Dvě konvičky připomínají dvě nádoby, které byly při umučení Páně naplněny octem a žlučí.
Výrazem úcty k Tělu a Krvi Páně je i zvláštní péče o liturgické předměty, které s nimi přicházejí přímo do styku. Všech těchto předmětů: kalicha, pateny, korporálu a purificatoria se směly dotýkat jen osoby, které již obdržely alespoň podjáhenské svěcení (první z tzv. vyšších svěcení, poté následuje již svěcení jáhenské a kněžské). Ani čtyři nižší svěcení pro tuto službu ještě nestačila. Kromě toho musel být každý kalich a patena před svým používáním posvěcen od biskupa.
 |
 |
 |
Symbolika této orientace (orient = východ) spočívá v tomto: na východě vychází slunce – zdroj světla a života, čímž se stává často užívaným symbolem Krista. Tak obrácením na východ chceme vyjádřit naše obrácení na Krista v očekávání jeho příchodu na konci časů.
Potom však chtěje tajemství Janovo i s jinými sděliti, prosil ho za svolení k tomu. A když Jan svolil, řekl představený jistému knězi, jemuž důvěřoval: „Věř mi, že náš kněz Jan proto tak dlouho Mši svatou slouží, že mu Bůh při ní ona veliká tajemství zjevuje, jež se mezi Mší svatou dějí a jež tak vznešená jsou, že žádný rozum lidský s to není, jich pochopiti. O těchto tajemstvích sdělil se mnou tak vznešené věci, že jsem posvátnou hrůzou jat, téměř bez sebe byl. Věř mi na jisto, že se Kristus Pán knězi tomu viditelně zjevuje, s ním laskavě rozmlouvá, jemu svých pět ran ukazuje a z nich tolik lesku na toho svatého muže vylévá a jej na těle i na duši tolik občerstvuje, že by i bez pokrmu i nápoje živ býti mohl. Kněz Jan vídá také Tělo Páně jako skvoucí slunce a poznává jeho neskonalou oslavu i krásu. Ba, on vídá také takové vznešené věci nebeské, kterých žádný člověk nemůže vystihnouti ani vysloviti. Když jsem na základě zjevení, knězi Janovi učiněných uvážil, jak velikých, ba skoro neskonalých dobrodiní se nám lidem skrze sloužení Mše svaté, anebo i skrze nábožnou účast dostává, pevně jsem si umínil, že toho dobrovolně nikdy neopominu, denně buď Mši svatou sloužiti anebo aspoň od jiných sloužené účasten býti, jakož i jiných k tomuto dílu přesvátému pobízeti.“
Proto mějme se pilně na pozoru, aby se nám nepřihodilo, co se stalo ubohým bludařům! Těm sám nešťastný ďábel přesvatou oběť Mše svaté uloupil k jejich největší škodě. Nás katolíky však, když přesvaté oběti uloupiti nám nemohl, aspoň tolik zaslepil, že přesvaté oběti namnoze nerozumíme a její vznešené důstojnosti a veliké moci více nechápeme. Beze vší pochyby stalo se úskokem ďábelským, že po dlouhou dobu tak málo se o tomto nejvyšším tajemství kázalo, psalo i učilo. Nebo jen tak státi se mohlo, že lidé z lenosti Mši svatou zanedbávají, anebo bez nábožnosti jí přitomni jsou!
U modliteb, které kněz při mši svaté pronáší potichu, může být věřícím jedno, v jakém jsou jazyce. V těch chvílích se může každý modlit v duchu soukromě svým mateřským jazykem a tím se s knězem v přinášení nejsvětější oběti hluboce spojit. K tomu, jakým způsobem se při kterých částech mše svaté modlit, existují i mnohá doporučení světců a učitelů duchovního života (Viz např. doporučení od sv. Františka Saleského). Kromě toho však existují překlady misálu téměř do všech jazyků, a tak si věřící může latinské texty, včetně těch, které kněz pronáší potichu, přečíst i v mateřštině. Základní latinské modlitby a odpovědi se každý věřící brzy naučí, zvlášť, když důvody pro latinský jazyk jsou tak závažné. Pouhá pohodlnost je proti nim bezvýznamná. Aktivní účast věřících je v tradiční římské liturgii hluboce zakořeněna. Jedná se však o účast velmi vnitřní, kdy se ve chvílích ticha všichni v síle vlastního křtu společně spojují v modlitbě s knězem a každý tak přednáší Bohu i všechny své úmysly, které za nás svému Otci přednáší sám Kristus přítomný ve mši svaté.
Milujeme-li Boha, odevzdáváme se Mu celí, duší i tělem. Láska neměří a neváží, proto se také neptá, jak daleko jdou její povinnosti. Ty jsou naprosté a bez výhrady. Pro Boha není nic dostatečně velké, krásné, vzácné. Jemu patří všecka nádhera na nebi i na zemi.